Recenze: Twisted Metal (Playstation 3)

Svého času platila série za podobně významného „zabij autem, co můžeš“ hráče, jako Destruction Derby či GTA. V posledních letech se ale odmlčela.

Díky tomu začíná série prakticky od nuly. Herní svět se díky technologickému pokroku posouvá ještě o něco rychleji, než ten filmový a stačí dekáda k tomu, aby hráči zapomněli. Pravda, jsou tu nestárnoucí značky typu Fallout, Diablo, či zminěné GTA, ale i tam se pod nánosem internetových hříček a mobilních her vytrácí lesk a mladší generace hry znají akorát podle názvu.

Z toho důvodu je třeba oprašovat. Twisted Metal naposledy vyrazil na „velké konzole“ v roce 2008 předělávkou titulu z PSP (nesl podtitul Head-On: Extra Twisted Edition). Přestože šlo o solidně hodnocený titul, díky rostoucí mánii okolo Playstation 3 se mu nedostalo patřičné pozornosti. Bez přehánění lze proto říci, že naposledy opravdu slyšeli hráči o téhle sérii před deseti lety.

S vývojem nejnovějšího dílu si studio dalo záležet a dlouho před vydáním masírovalo veřejnost nabušenými klipy, ve kterých se to šílenou akcí jen hemžilo. Výsledek zběsilým slibům odpovídá, což bohužel nutně neznamená dokonalou zábavu. Přesto hra určitě stojí za vyzkoušení.

Zkraje je dobré projít si tutoriál. Každý zkušenější pařan má tendenci tuhle kolonku zpravidla ignorovat, protože „hra vás stejně všechno naučí“. U Twisted Metal to ovšem neplatí. Hra má poměrně krkolomně řešené ovládání, které mi svým mechanických stylem připomnělo první dny v autoškole: nulové potěšení z jízdy, neboť si pořád musím opakovat, co která páčka dělá. Zapomeňte proto na okamžitou zábavu. První na řadě bude cvičení. Což dokáže lehce odradit.

Když se prokoušete přes všechny varianty zabíjení a útočení (přičemž lze dokonce s autem skákat), může se jít konečně na věc. Máte na výběr ze dvou variant. Buď se odvážně vrhnete do online multiplayeru, nebo zvolíte méně zábavný, ale v jistém smyslu profesionálnější single.

V čem je háček? Multiplayer hrají lidé. Lidé, jako vy a já. Lidé, kteří z 90% rezignují na složité prokousávání se vychytávkami a hrající podle jednoduchého mustru „střílím a ono to nějak dopadne“. Neplatí to samozřejmě pokaždé, ale nejednou se mi stalo, že hráči ignorovali možnosti hry a udělali z ní jednoduchou vybíjenou. Na jedné straně jde těžko tohle vyčítat tvůrcům, lze ale jejich směrem ukázat s dodatkem, že být ovládání přístupnější, hráči by možnosti více využívali.

A teď se dostaneme k pověstnému ale. Ona se ta trpělivost vyplatí! Jakmile se dokážete vším prokousat a stane se z vás zabijácky expert, začne vás hra opravdu bavit. Budete drti soupeře na 100+1 způsob a začnete pořádně využívat obsáhlé arény (vyžadují bohužel stejný trénink).

Single není samozřejmě herně tak rozmanitý, protože se oponenti drží jistých naskriptovaných pravidel. Na druhou stranu proti vám vytasí všechno. A filmové předěly jsou vyloženě famózní, přičemž největší pozornost na sebe klasicky strhává zabijácký klaun Sweet Tooth, jehož facelift je dost možná nejroztomilejší designérskou herní zvrhlostí posledních dvaceti let.

Takže brát, či nebrat? Na první políbení tahle hra opravdu není. Pokud jste hráč zvyklý na rychlou adaptaci, hrozí vašemu ovladači smrt. Když mu ale dáte čas, odmění se vám královsky. Nikdy ne na víc, než hodinku (hra má podobnou výdrž zábavnosti, jakou měly kdysi automaty na bazénech), ale zato se vší parádou. Prostě ideální hra pro chvilkové vypnutí. Jen ten základ něco zabere.

Hodnocení: 70%

Recenze: Avengers

Iron Man, Hulk, Thor, Captain America, Hawkey, Black Widow a Nick Fury. Komiksové ikony se konečně scházejí v jednom filmu. Stojí týmovka ze stáje Marvelu za to?

Vstoupit do světa Avengers vyžaduje odvahu. Není to jen o tom, že jde o nákladnou trikovou podívanou. Jde o setkání důležitých postav komiksového světa, které si již i na filmovém plátně stihly zajistit nemalou reputaci. První velkolepé spojení, v němž se sólisti stanou členy týmu. Jeden za všechny, všichni za Nicka Furyho a lidstvo. A žádná herecká ořezávátka. Tady už nejsme v pološedých zónách, v nichž hrají kultovní postavy herci pochybných kvalit. Mluvíme o hollywoodské smetánce, jejíž honoráře nejdou pod roční rozpočet České republiky. Avengers (2012) jsou velkolepí ve všech směrech. A jako takoví vyžadují co nejpevnější vedení. Úkolu se odvážil zhostit Joss Whedon.

Sedmačtyřicetiletý newyorský rodák patří k těm tvůrcům, jehož milují postavy z Teorie velkého třesku (2007). Chytrý autor, který rád přetváří žánry a nachází ve starých příbězích nové vypravěčské kličky, si poměrně dlouho hledal své místo na hollywoodském výsluní. Na velkém plátně debutoval coby scenárista v roce 1992 hororovou komedií Buffy, zabíječka upírů. Již tehdy byla patrná schopnost vnímat běžné věci třetím okem, Whedona však zradil tvůrčí tým, nevhodnou hlavní herečkou počínaje a matnou režií konče. Pohromu sám napravil o pět let později televizní variací na zmíněný film. A poté zaválel kultovním seriálem Firefly (2002)

Právě pověst zajímavého vypravěče (a nadšeného geeka), jehož fantazie se nenechá omezit žádnými zákony, Whedonovi zajistila režii nejdůležitějšího filmového dítěte studia Marvel, v němž se konečně všichni klíčoví hrdinové universa postaví bok po boku, aby čelili síle ze vzdálených světů.

Přestože bylo angažování Whedona divokou kartou, neboť s obdobně velkými projekty nemá zkušenost, volba se nakonec vyplatila. Ač zatížen vysokým rozpočtem a enormním počtem celebrit, zůstal Whedon svůj. Podobně jako J.J. Abrams je nadšeným dítětem v hračkářství, které se konečně může naplno vyřádit bez zbytečných omezení. Avengers jsou opravdoví superhrdinové. Nejsou to jen komiksové figurky. Jsou to ikony s velikým I, k nimž patří působivé kamerové podhledy a hlášky šité na míru. Každý má stylový úvod na scény, každý si v rámci bitvy i mírových momentů užije „5 minut slávy“. Nikdo se tu neupřednostňuje. Všichni jsou stejně důležití a všichni mají zhruba stejný prostor. Jen využití se kus od kusu liší, což je dáno nastavením jednotlivých povah.

Zatímco Thor, Captain America, Hulk i Iron Man se představili v samostatných filmech, Hawkeye a Black Widow jsou načrtnuti pouze letmě a pro neznalé komiksu je těžké postavy blíže identifikovat, protože zkrátka není z čeho brát. Je to nevyhnutelná patová situace. Kdyby se filmaři rozhodli věnovat zázemí všech postav, byl by snímek únavnou rekapitulací. Kdyby naopak vypíchl jen méně známé postavy, přiřadil by jim tím větší důležitost, než jim náleží. Problém bez řešení.

Captain America je pořád příliš velký slušňák na to, aby ho měl divák opravdu rád a Hulk by si příště mohl ujasnit povahu (první polovinu filmu je líčen jako neřízená zabijácká střela, zatímco ve druhé bez problémů ochotně spolupracuje). Naštěstí to všem hrdinům sluší jako skupině a to je to hlavní.

Snad i v rámci jisté opatrnosti (přeci jen jde o horké zboží) scenáristé dodali poměrně klasický "alieni útočí" děj, jehož zápletka je zaměnitelná s kterýmkoli jiným mimozemským blockbusterem poslední doby. Ono pověstné kouzlo je dokonale obsaženo ve větě, kterou Stark suše vzdoruje úhlavnímu nepříteli: "My máme Hulka". Jeho demoliční výpomoc (stejně jako schopnosti všech ostatních) jsou zcela jedinečným oživením tradičního schématu o invazi.

Herecky se mezi kolegy trochu ztrácí nováček Mark Ruffalo. Jeho zelené já filmu slouží o poznání lépe. Taktéž by nebylo na škodu podrobněji vykreslit nepřítele z jiného světa, o němž se diváci prakticky nic nedozví. Ale tak kdo je dokonalý...

Avengers nejsou bezchybní a v přímém souboji s loňskou První třídou dějově prohrávají. Body ale nahání za styl, humor, ochotu riskovat životy svých postav způsobem, že se o ně budete opravdu bát a schopnost ustát střet odlišných hrdinských povah. Whedon to zkrátka zvládl. Díky mu za to. 

Hodnocení: 80% 

P.S. Český dabing není z nejstrašnějších vyjma jedné volby, která se váže i k filmům Iron Man: Dabing Roberta Downeyho Jr. je vyloženě PŘÍŠERNÝ. Nevím, komu přišlo jako dobrý nápad, aby ho daboval stejný člověk, co normálně dabuje Jackieho Chana, ale volá to po fyzickém trestu.

P.P.S. Bylo to podruhé za dobrých deset let, co jsem v kině na novinářské projekci zažil potlesk. Poprvé to bylo shodou okolností loni u První třídy v okamžiku, kdy Wolverine "po svém" odmítne nástup do mutantí školy. Avengers obsahují (v rámci vtipnosti) něco velmi podobného.

Recenze: Uncharted: Golden Abyss (PS Vita)

Indiana Jones videoherního světa má za sebou tři famózní kola na Playstation 3. Protože „péesko“ k Nathanu Drakeovi neodmyslitelně patří, v Sony nezaváhali a oblíbený hrdina křtí i novou kapesní konzoli PS Vita.

Od Sony je to odvážný krok. Vědomě se totiž příchodem Uncharted na Vitu vystavuje možné palbě. Série Uncharted platí za jeden z nejlépe hodnocených herních artiklů vůbec (stačí se podívat na recenze jednotlivých dílů) a je tudíž o to snazší verzi pro Vitu strhat, neboť je nejen s čím poměřovat, ale rovnou se poměřuje se hrou, která má excelentní grafiku i dokonale vyladěnou hratelnost. Smělý tah.

Ve výsledku jde nicméně o zcela oprávněné sebevědomí. A to přestože jde o první díl série, kterou nedělalo studio Naughty Dog. Kapesní štafetu přebralo Bend Studio s vědomím velké zodpovědnosti. V rámci toho vývojáři přistoupili k titulu s nejlepším možným přístupem. Nastudovali původní trilogii, vzali všechno, co bylo skvělé a pouze lehce opepřili svůj díl možnostmi nového hardwaru.

Uncharted: Golden Abyss předchází původním hrám, z děje to ale moc nepostřehnete. Spíše než plnohodnotný prequel připomíná hra další epizodu ze života Nathana Drakea, která se mohla odehrát kdykoli a nic by to na jejím vyznění nezměnilo. Na scénu se tentokrát uvede Drake s charakterově pochybným Dantem, aby záhy skončil po boku půvabné Chase, jež hledá svého dědečka. Ten zmizel kdesi na cestě za Zlatým městem a tady nastoupíte vy, abyste ho (a tudíž i město) našli.

… a ano, i Sally se ukáže, nebojte.

Nejpřekvapivější na novém Uncharted je to, že vlastně moc překvapivý není. Všechny klíčové mechanismy se povedlo bez problémů převést na Vitu a to včetně potřebné dynamičnosti a exotických lokací. Protože je Vita dotyková (nejen obrazovka, ale dokonce i zadní plocha přístroje), zatahalo Sony za páky a z Golden Abyss je plnohodnotný launchový titul. To znamená, že využívá naprosto všech možností konzole. Využijete fotoaparát (je v přístroji integrovaný), přední dotykovou plochou oprašujete předměty či skládáte puzzle a zadní využíváte pro šplhání po laně, otáčení předmětů či plutí na loďce. Přední část je též využitá v přímém boji, při sekání porostu a lze si jí ulehčit šplhání tím, že prstem naznačíte cestu a Drake následně provede přesun.

Dle očekávání něco v rámci dotykových inovací funguje lépe a něco hůře. Výborný (a přirozeně působícím) nápadem je oprašování či otáčení předmětů. Obstojně funguje i plutí na loďce či pomoc při lezení (i když to je opravdu jen berlička). Naopak v boji začne být nutnost zapojovat dotyk velmi rychle únavná (je škoda, že na rozdíl od šplhu je povinná) a i při sekání porostu je užívání dotyku nedomyšlené (napřed musíte provést všechny seky prstem a až poté se provedou). Nic z toho vám každopádně dojem z hry nezkazí, což je to hlavní. Velmi milým nápadem (ač využitým jen jednou) je též odhalení tajemství pergamenu přiložením přístroje ke světlu. Toho naopak mohlo být více!

Inovací je i větší počet bonusových předmětů. Ty se tentokrát neomezují na pouhé speciální artefakty, ale i sbírání fotografií a nejrůznějších útržků starých materiálů. Tradičně, jak bývá u série zvykem, je honba za poklady chytlavá a donutí vás k opakovanému hraní.

Hratelnost, vyjma zmíněné dotykovosti, je každopádně identická s předchůdci, takže znalci série budou od začátku doma. Grafická stránka je parádní a i když při bližším zkoumání vykazuje jisté rezervy (především vzdálené scenérie, slabší je i oheň), ukazuje konzoli v tom nejlepším možném světle. Nezaostává ani nahláškovaný dabing. Možná jen příběh mohl nabídnout více twistů, ale lepší neurážející dobrodružná klasika, než zbytečné experimentování. Nudit se rozhodně nebudete.

Překvapivá je délka. Dohrát hru zabere minimálně 12 hodin, což je na kapesní konzoli krásné číslo a subjektivně mi přišla hra (v dobrém slova smyslu) o něco delší, než třetí díl na Playstation 3.

Jakkoli Golden Abyss trochu ztrácí dějově a dokáže občas otravovat nutným užíváním dotykových fíčur, jde o plnohodnotný Uncharted titul ze stáje Bend studia. Hra snese srovnání se svými předchůdci a ukazuje možnosti PS Vita v plné palbě. Pokud jste hledali pádný důvod pro koupi nové kapesní konzole (a současně chtěli vidět její technickou sílu), tady ho máte. Stojí to za to.

Hodnocení: 90%

Recenze: S ledovým klidem

Není to tak dávno, co si Sigourney Weaver připomněla akční žánr filmem Bez dechu (2011), který díky nedotaženosti scénáře nefungoval ani coby tupý výplach. Kdo by tehdy řekl, že se po pouhém půl roce bude situace opakovat. A aby ta bolest byla tentokrát ještě o něco větší, přidá se i veterán Bruce Willis.

Před pár lety zaujal režisér Mabrouk El Mechri dramatem JCVD (2008), v němž se povedlo takřka nemožné: vznikl kvalitní film s Jean-Claude Van Dammem, v němž slavná roznožka působila pouze jako úmyslně popřené klišé a kde se tvůrcům povedlo umně skloubit fikci se skutečností. Bylo jasné, že Hollywood nenechá Mechriho dlouho bez povšimnutí. Nyní konečně přichází jeho první veliká šance. A je pěkně spálená.

Ale hezky popořadě. Základ S ledovým klidem je sympaticky oldschoolový. Hlavní hrdina Will (Henry Cavill) se vydává do slunného Španělska, aby si užil čas se svou rodinou na luxusní jachtě. Vztah s otcem Martinem (Bruce Willis) není z nejlepších, což je dáno Willovou přílišnou fixací na práci (=nedokáže prakticky ani pět minut existovat bez mobilního telefonu). Hádka na sebe nedá dlouho čekat. Jejím výsledkem je mobil putující ke dnu. Will si proto dá věci do nepromokavého sáčku a vyrazí na pevninu, aby si zavolal. Když se vrátí na loď, zjistí, že mu někdo unesl rodinu. A to není to jediné překvapení, které ho v následujících hodinách čeká.

Není to žádná osvěta, ale dá se s ní pracovat. „Něco jako 96 hodin“ se navíc poměrně rychle přetaví v hitchcockovsky laděný úprk, kdy vše stojí proti hlavnímu hrdinovi a on je nucen k rychlé adaptaci, pokud chce přežít a současně splnit svůj úkol. Potud dobře. Chvályhodná snaha o vystřižení thrilleru v klasickém slova smyslu se bohužel bortí pod volbou titulního hráče i užívání prostředí.

Budoucí Superman Henry Cavill na pozici tahouna při vší úctě nemá, což bylo částečně patrné již z Války bohů (2011). Teprve až v kontrastu s tradičně přesným Willisem (a vlastně i se Sigurney Weaver v roli ambiciózně chladného zabijáka) je však vidět, nakolik nezajímavý Cavill je. Nehraje špatně, nechybí mu fyzička, ale postrádá ono klíčové kouzlo, díky němuž se kdysi Willis úspěšně prostřílel skrz Nakatomi Plaza. Kdyby akční legenda jistila mladíčkovi záda, mohl být výsledek výživnější. Tvůrci bohužel nabízenou možnost nevyužili a Willis je pouhá tvář na plakátě.

Jistý díl na výsledném polotovaru má nepochybně i nepříliš vysoký rozpočet. Jak jinak si vysvětlit to, že je exotická lokace vesměs zaměnitelná s kterýmkoli jiným Evropským městem, product placement je na Hollywood nezvykle do očí bijících (Audi si zapamatuje každý) a opravdové hvězdy mají ve filmu minimální prostor (snad aby jim tvůrci nemuseli platit za extra nahrané kilometry).

Mechri nabízí solidní vizuál, na druhou stranu se nevyvaruje školáckých vypravěčských chyb (postavy s oblibou reagují na situace, které nemohli vědět). A když vás nepodrží hlavní hvězda ani scénář, který si ve své naivitě dokonce dovolí použít varianci na slavnou scénu „já jsem tvůj otec“ (tohle už dobrých 20 let vyvolává jen úsměv), nemáte prostě s čím pracovat. Jediná Weaver z toho nakonec vychází se ctí, neboť pro ni tvůrci vyšetřili aspoň nějaký nadhled. Zvláště ve chvíli, kdy je podle ní hrdina pouhý amatér. Smutná pravda. Supermane, bojíme se o tebe.

Hodnocení: 40%

Recenze: Titanic - být, či nebýt 3D?

Těžko bychom našli povolanějšího člověka pro hrátky s 3D rozměrem, než je James Cameron. Jeho Avatar (2009) je jednoznačně tím nejlepším, co doposud třetí prostor v kinech předvedl a bylo proto otázkou, jak si „Železný Jim“ poradí s konverzí, která v mnohém svazuje ruce.

Že předělávat starší film do trendového kabátu není žádná legrace, to potvrdila před nedávnem první epizoda Hvězdných válek, v níž byl třetí rozměr málokdy patrný. Titanic je na tom o chlup lépe a dá se poměrně lehce rozklíčovat, kdy 3D funguje nejlépe a kdy vůbec. Nejlépe pracuje ve chvílích, kdy již v původní verzi byly ve scéně pro "pohyb" scény využity CGI efekty. Těch momentů příliš není, ale když už na ně dojde, vypadají, jakoby vznikly nejmodernější současnou technologií.

Bohužel se střídá to, že někdy působí 3D přirozeně a jindy má formu leporela. V řadě scén není nicméně přítomné vůbec (schválně jsem si během představení čas od času sundal brýle a nemělo to výraznější vliv) a v pár okamžicích je vyloženě až agresivně nepříjemné. Po většinu času se mi do mysli vkrádala otázka, zda je 3D pádným důvodem k obnovené premiéře. Došel jsem k tomu, že není, neboť ve výsledku nejde o moc zásadní úpravu. Na druhou stranu jsem ale rád, že dostalo studio vhodnou výmluvu k tomu, aby Titanic opět připlul na plátna kin – podívaná je to totiž pořád majestátní.

Přejdu samotnou romanci, jež má i přes značný vlil červené knihovny neoddiskutovatelné kvality a dokáže i po letech slušně podráždit citové kanálky (zásluhu na tom má především rozkošně vzpurná Kate Winslet). To hlavní, proč je úžasné vidět Cameronův Titanic opět v kině, je samotný Titanic. Cameron na rozpočtu nešetřil a snímek je formálně ošetřen do nejmenšího detailu. Leckdo mi může odporovat, že třeba vesmírné koráby George Lucase jsou pro něho vizuálně zajímavější. Titanic (nyní mluvím o samotné lodi, nikoli o filmu a jeho romantickém koření), mi ale připadá zajímavější právě proto, že má všechny propriety velkolepé filmové fabulace a přesto jde „jen“ o historii.

Titanic má nekřesťanských 194 minut. Bontonfilm ho uvádí do kin výhradně s českým dabingem, čehož nejsem dvakrát příznivcem. Jedna originální kopie jít do oběhu mohla (ale uznávám, že dabing patří k těm lepším). Film jsem viděl od jeho uvedení minimálně 10x. A přesto jsem se ani minutku v kině nenudil. Cameron zkrátka skvěle skloubil historii s osudovou fikční romancí, vše maximálně vyšperkoval a výsledkem je nestárnoucí kus dokonalé filmařiny. Tak silné, že ani scéna „Já, letím“, která byla již x-krát zparodována, nepůsobí směšně. Celek je pořád úžasným epickým dobrodružstvím s hořkým odrazem lidské pýchy. 3D je "jen" malá přidaná hodnota.

Pokud tedy vyrazíte na Titanic, nejděte kvůli 3D. To v zásadě moc důležité není (což dle mého bude pro konverze platit vždycky). Jděte kvůli samotné lodi, která pravděpodobně navždy bude nejúžasnějším vodním plavidlem vyrobeným člověkem. Jděte kvůli lidem, kteří osudného rána zmizeli v hlubinách Atlantiku. A jděte kvůli Jackovi a Rose. I oni si kus zájmu zaslouží. 

Hodnocení: 100%