Recenze: Jurský svět

John Hammond měl sen. Chtěl lidem ukázat velikost a krásu tvorů, kteří kdysi vládli planetě. Nakonec musel před přírodou smeknout. Našla si vlastní cestu a světu předvedla, že ani technické vymoženosti na zvířecí velikány nemají.

Lidstvo je ale nepoučitelné a rádo opakuje své chyby. Park se tak po 22 letech od události prvního dílu nakonec dočkal otevření. Jmenuje se Jurský svět, aby nepřipomínal nešťastné události, které se na ostrově odehrály, a právě se blíží otevření nové "atrakce" - běžní dinosauři už totiž ztrácí na lesku a je třeba do parku nalákat diváky na něco netradičního. Hrátkami s genetikou proto vznikne Indominus Rex, potvora větší než T-Rex a krvelačnější než cokoli, co kdy mělo v puse minimálně 50 zubů. Netrvá dlouho a experiment s uměle vyšlechtěným druhem se vykne z rukou. Ze zábavního parku se rázem stává jeden velký talíř lahůdek pro dinosaury.

Zní to povědomě? Ano i ne. Jurský svět nezapře své předchůdce. Jde o přímé pokračování, v němž je patrný vliv předchozích částí, současně je ale vystavěný jako poloviční remake (úplně nové postavy, minimální přímé odkazy na staré filmy), aby se orientoval i divák fenoménem naprosto nezasažený. De facto totožná situace jako u nového Šíleného Maxe.

Pokud byl Šílený Max agresivně invenční a nekompromisní ve své aktualizované vizi, Jurský svět spíše dotahuje již vyřčené. Vypůjčuje si známé motivy a linie a proplétá je do nového (a ve výsledku ne tak odlišného) celku. Není to z mé strany přímo kritika. Spíše vysvětlení toho, že jde hlavně o znovunastartování značky, která musí napřed park otevřít (protože to už se zdržovat nedá), aby tím započala sérii nových proher a problémů. Navíc není díky originálnímu užití velociraptorů cesta úplně předvídatelná, nemluvě o šťastné castingové ruce. Chris Pratt vyrostl do sympaťáka, který by si skutečně mohl říci o postavu Indiana Jonese, Bryce Dallas Howard bez problémů zvládá upjatou workoholičku i ráznou akční ženu. Dokonce i děti nakonec získávají kladné body, přestože jsou hlavně z kraje na zabití.

Únavný je snad jen Vincent D'Onofrio, který vyfasoval nevděčnou roli zabedněného záporáka. Co by to ale bylo za film série, v němž by aspoň jedné z postav nešlo hlavně o zisk?

Atmosférou osciluje Jurský svět mezi okouzlením z prvního dílu a dobrodružným útěkem v následujících pokračováních. Výhodou je, že tentokrát se skutečně za brány podíváme a alespoň na pár minut si užijeme pozici výletníka, zkoumajícího jednu atrakci za druhou. Následná akce je možná okoukanější, tvůrci jí ale dodávají hned několik zajímavých momentů, díky čemuž film neztrácí na tempu. A to nejlepší si naštěstí nechá na konec, takže je finále správně epické a dechberoucí.

Nejnovější příspěvek do jurské série v zásadě nic moc nového nenabízí. Navazuje ale důstojně, nenudí, bez problémů předává štafetu novému týmu (aniž by se tím zpronevěřil tomu původnímu) a několikrát dokáže i ohromit tím, co na plátně předvádí. To není na čtvrtý díl vůbec málo.

Hodnocení: 75%

Recenze: San Andreas

Příběh nemá v případě San Andreas příliš smysl rozebírat. Kdo viděl 2012 nebo Den poté, bude víceméně doma: Hlavní hrdina (v tomto případě Dwayne Johnson) čelí obří přírodní katastrofě tak, že se snaží najít rodinu a dostat je do bezpečí. Skoro se zdá, že se v rámci žánru nedá vymyslet nic nového.

O to ale v tvůrcům San Andreas dle všeho ani nešlo. Podobně jako u nedávno uvedeného V oku tornáda je hlavní prezentace špičkových moderních vizuálních efektů a něco jako příběh či herecké výkony jsou podružná skupina, která není moc žádoucí, aby neodváděla pozornost od digitálních triků. Tohle není přímo výtka, pouhé konstatování.

Funguje to? Tady už se dostáváme na tenký led. Je bez debat, že se na San Andreas hezky dívá a tvůrcům slouží ke cti, že se snaží nezdržovat a až na pár momentů servírují nonstop akci, založenou na neustálých destrukcích a "máme minutu, než nás to rozmetá/zamáčkne/zaplaví" momentech. Prvek skutečnosti se ale pod nánosem umělých scén vytrácí. Je hezké vidět zkázu z celkového pohledu, diváka to ale pořádně nevtáhne. Ruční kamery by téma prodaly lépe, nemluvě o tom, že by filmu umožnily odlišit se od svých předchůdců. Takhle je San Andreas v zásadě pouhou prodlouženou rukou Emmerichových velkolepých blockbusterů (a je o to zapomenutelnější).

Z postav má člověk pocit, že už scenáristé nemohli být línější. S hlavním hrdinou (přestože je to správňák každým coulem) se přirozeně manželka rozchází, aby mohli po cestě za bezpečím opět nalézt společnou řeč. Nový nápadník se musí projevit jako hajzl a nemůže chybět nějaké to trauma, protože bez něj by hrdina nebyl kompletní. A dcera je navzdory postavě ideální hříšnice cudné a pro krizi poučené děvče. Je to tak generické, až skoro máte pocit, že postavy znáte. Podobné jste jinde viděli tisíckrát. 

San Andreas každopádně, navzdory vrcholné míře šablonovitosti, nenudí. Má tempo, někdy pobaví dobře vygradovanou scénou, jindy toporností. Většinu času se něco děje, takže i když to není chytré, aspoň to nestagnuje.

Výsledné hodnocení je ale zkreslené, neboť byl film novinářům puštěn ve 4DX kině. 3D rozměr byl tradičně po většinu času nepatrný (a tmavý, což bohužel trápí - až na IMAX - prakticky každé 3D kino) a 4DX je krásná myšlenka, ale příšerná praxe. Nápad se sálem, který je interaktivní a doplňuje to, co se odehrává na plátně, je rozhodně chvályhodný. Nemyslím, ale, že by byl vhodný pro celovečerní formát. Občas jde o příjemné zpestření (logicky nejlépe funguje sedačka ve chvílích, kdy například hrdinové letí vrtulníkem nebo jedou autem), ale proč proboha člověk cítí i zavírání dveří nebo to, když auto přijíždí na příjezdovou cestu (přičemž kamera ho sleduje zvenčí)? Doplňky v podobě blesků, pachů a vody jsou pak již vyloženě otravné. Blesky ruší, pachy (navzdory rozdílnosti scén) smrdí pořád stejně (trochu jako když se luxuje koberec) a voda na 3D brýle, to je opravdu geniální kombinace, kterou musel vymyslet nějaký nepřítel filmu.

Pohyb sedaček je navíc velmi nevhodný ve chvílích, kdy se promítaná scéna klepe. Divák nejenže tak nic nevidí z filmu, ale obtížně přečte i titulky. Po celou dobu jsem měl díky 4DX pocit, že je již tak silně popcornový snímek "speciálními sálovými efekty" ještě o něco více degradován na jistou formu pouťové zábavy. Jakoby už o samotný film ani nešlo.

Má smysl utratit za San Andreas peníze? Pokud máte slabost pro hlavního hrdinu a stačí Vám ke štěstí špičkové triky, pak určitě. V takovém případě nebudete z destrukce Los Angeles a San Franciska zklamáni. 4DX bych se ale osobně vyhnul. To je slepá ulička filmového průmyslu.

Hodnocení: 50%

Recenze: Šílený Max: Zběsilá cesta

Písek. Je všude. Celý svět jím byl pohlcen. Zůstalo jediné místo, kde je trochu zeleně - Citadela. Té vládne tyran Immortan Joe. A právě mu něco vzali. Něco, co je jeho majetek a nikdo jiný nemá právo. Za to se budou topit v krvi!

Max (Tom Hardy) kdysi přišel o celou rodinu. Od té doby bezcílně putuje krajinou a čeká, kdy se naplní jeho osud. Nevyhledává smrt. Ale ani netouží po životě. Přežívá a snaží se nebudit příliš pozornosti (ve světě, v jakém Max žije, se taková nerozvážnost většinou - a to ještě v tom lepším případě - trestá smrtí). Jednoho dne narazí na skupinu prchající pustinou ve vyzbrojeném obrněném vozidle, v jejímž čele stojí bojovná Furiosa (Charlize Theron). Ta má v patách rozzuřeného tyrana Joea a jeho vlčí smečku poslušných zabijáků. Max by rád zůstal mimo radar a do cizích věcí se nepletl. Někdy Vám ale osud takový luxus nedopřeje. A tohle je jeden z těch dnů.

Na návrat Šíleného Maxe jsme čekali HODNĚ dlouho (poslední díl s Melem Gibsonem je z roku 1985!). George Miller, autor původní trilogie a též režisér filmů Babe 2: Prasátko ve městě a Happy Feet, chtěl spustit natáčení již v roce 2003 v Namíbii. Kvůli tehdejším konfliktům v zemi ale z plánů sešlo a na filmu se nepracovalo dalších šest let. Poté se Gibson dostal pro své antisemitské výroky na černou listinu a Miller s ním odmítl pracovat. Když už konečně padla první klapka nového Maxe, začaly kolovaly zprávy, že jsou herci vyčerpaní a natáčení označují za noční můru. Všechno naznačovalo průšvih. Někdy se ale ty nejlepší kousky rodí v bolestech. Na place kultovní Apokalypsy Francise Forda Coppoly prý panovalo hotové šílenství a z filmu se nakonec stala nadčasová klasika. Přestože se v to odvážil věřit málokdo, i nový Max má nakonec tímhle směrem nakročeno.

Miller se totiž vybičoval k naprosto neuvěřitelnému výkonu. Skoro to vypadá, jako by si celých 30 let šetřil energii právě na tenhle film. Hned zkraje je nasazeno téměř infarktové tempo (což podporuje fantasticky dravý soundtrack od Toma Holkenborga aka JunkieXL) a z plynu se poprvé sundá noha až v nějaké devadesáté minutě, aby si mohly postavy trošičku popovídat a my se jim lépe dostali pod kůži. Dialogových pasáží je i tak minimum. Prim hrají do nejmenšího detaily kompozičně propracované akční scény, v nichž kaskadéři hrdě vztyčují (a naprostým právem) prostředníček vstříc všem CGI ptákovinám, které si myslí, že jedničky a nuly mohou trumfnout fyzickou práci. Nemohou. Zběsilá cesta názorně ukazuje, o kolik je práce v terénu pro kameru (i divácké oko) vdečnější.

Herci podle očekávání hrají druhé housle, své party ale zvládají a jsou ve svém minimalismu a prostých "jdu jedním směrem" motivech velmi přesní. Což platí pro hrdiny i záporáky... i když, ono podobné označení je trochu nepřesné. Dobro a zlo v postapokalyptickém světě vlastně neexistují. Zůstala jen touha po přežití a základní pravidlo, že větší ryby žerou ty menší. Max v úvodu filmu říká "Nevím, jestli jsem se zbláznil, nebo se zbláznili všichni ostatní". Zbláznili se úplně všichni. ŽÁDNÁ postava není normální. Odráží svět, v němž žijí. A ač je to svět de facto pustý, kameraman Johna Sealea přímo čaruje při snímání bezútěšné reality, takže je opravdu nádherná na pohled. 

Zběsilá cesta rozhodně není bezchybný film. V druhé půli se možná až příliš zvolní tempo a ani precizní finální smršť nedokáže zakrýt, že první polovina je z akčního hlediska větší nářez. Menším zklamáním může být i fakt, že Max není zdaleka tak důležitý, jak název filmu naznačuje. Tuhle podívanou řídí (obrazně a často i doslovně na plátně) ženy, o které tu jde především.

Hlavní je každopádně to, že tak osobitou akční vizi bez kompromisů jsme tu neměli... no, od prvního Matrixu. Zběsilá cesta je zhmotněná myšlenka, uchopená pevnou rukou a podaná bez zaváhání. Nechápu, jak se Millerovi povedlo, že dokázal po třech filmech pro děti získat od studia 150 milionů dolarů na podívanou, v níž budou hrát hlavní role polonahé modelky, šílení lidé (bez výjimky, tady vážně nikdy není normální) převážně písečná krajina, kytara=plamenomet a tuna mrtvol. V Hollywoodu podobným zběsilým žánrovkám dávno nepřejí. Stal se malý zázrak a vyšlo to. Díky!

Hodnocení: 95%

Recenze: Avengers: Age of Ultron

Chtěli zachránit svět. Nastolit ultimátní mír a tím si dopřát zasloužený důchod. Místo toho se povede zrodit monstrum, které touží vyhladit celé lidstvo. Avengers se vrací v kompletní sestavě, aby světu znovu připomněli, že pokud má být člověk skutečným hrdinou, musí se umět stát součástí týmu.

Tony Stark (Robert Downey Jr.) chtěl programem Ultron dosáhnout maximálního míru na celé Zemi. Místo toho nechtěně stvořil mocného nepřítele, s nímž je prakticky nemožné bojovat. Hrdinové to přesto zkusí. Zvládli to jednou, není důvod, proč by nemohli zazářit i podruhé.
Co platí pro hrdiny jako takové, v to samozřejmě fanoušci doufají i v rámci kvality filmu. Ostatně, jednotlivé sólovky si vedou čím dál lépe finančně a i v rámci známek nestrádají. Captain America: The Winter Soldier (přihlouplý český název si zaslouží ignoraci) navíc ukázal, že jde i v marvelovkách vystihnout špinavější atmosféru ulic, kdy taková akce napříč městem může (v dobrém slova smyslu) připomenout legendární pouliční střelbu z Nelítostného souboje. Winter Soldier není nejlépe napsanou ani vystavěnou marvelovkou. Má ale atmosféru, díky níž se může zpříma podívat do oči temnějším kouskům konkurenčního DC. Age of Ultron sliboval podobné zvážnění. To se nakonec nekoná. Vlastně je to ještě více neškodné, než předchozí díl.

Avengers se nám totiž - podobně jako Transformers - nepříjemně zacyklili. Pracuje se tu s jednou linkou (záchrana světa) a je v zásadě jedno, jaký záporák se hrdinům postaví. Výsledkem musí být status quo, aby se mohlo dál pokračovat. V marvelovkách je navíc efekt podpořen potřebou udržet všechny postavy ve hře kvůli sólovkám, které však paradoxně mají osobitější nádech. Částečně i proto, že se nemusí vehementně věnovat všemu a všem. Ne že by to přímo vadilo. Většinu z postav už důvěrně známe a není proto třeba zdržovat se představováním. Joss Whedon ovšem postrádá cit Bryana Singera (X-Men série), který dokáže i na relativně malé ploše dostat ze svých hrdinů skutečné emoce. U Avengers tohle neplatí. Dokud se pošťuchují a vtipkují, fungují přímo excelentně. Ale cokoli hlubšího plátnem jen prošumí a působí to hrozně mechanicky (ve smyslu "každých 10 minut musí být vážnější chvilka, aby bylo jasné, že celou zápletku bereme vážně").

Obtížně se vysvětluje "ten pocit", kdy víte, že by to tam mělo být, ale prostě to tam není. Dojem z druhých Avengers je každopádně nemastý/neslaný. Lokace vypadají poměrně lacině a prázdně a ani jich moc není (postavy de facto vystřídají jen 4 prostředí). Vyjma úvodní sekvence v lese postrádá akce nápad i pamětihodné momenty. Takový fight Hulk vs. Iron Man v Hulkbusterovi (speciální oblek pro boj s horším já Bruce Bannera) by měl automaticky strhnout a atakovat pozici kultovky, ale on se „prostě jen stane“ a za pár minut už o něm divák ani neví. A příběh je pro marvelovské universum úplně zbytečný. Neodehraje se v něm nic, co by celou sérii nějak posunulo.

Jistou slabinou je i Ultron, jakkoli skvěle nadabovaný Jamesem Spaderem. Loki nastavil laťku vysoko a naštvaný robot se vedle něj vyloženě ztrácí. Ani Vision to coby nová postava nevytrhne, protože nemá čím. Je nadčlověkem, ale tím to končí. Na cool scény, které by postavu řádně uvedly, zřejmě nezbylo v rozpočtu místo. Ještěže sestavu obohatilo i výživnější duo sourozenců (oficiálně dvojčata, neoficiálně Quicksilver a Scarlet Witch). Taktéž se nedá mluvit o plně využitém potenciálu, ale rozhodně jde o postavy, které snímek aspoň trochu (i když především v akci) obohacují.

Nerad bych prezentoval Avengers: Age of Ultron jako vyložený průšvih, Dvojka je nicméně potvrzením určité (a vzhledem k nastolenému konceptu nejspíš i nevyhnutelné) stagnace, v níž se hodně jede na autopilota. Pokud Vám nevadí, že se Avengers "jen" recyklují a že tu jde hlavně o dostávání se do výchozího bodu, nebudete mít s tímhle pokračováním sebemenší problém. V opačném případě se připravte na to, že se budete v kině chvílemi nudit. Jakkoli je rozpočet vysoký, pokud slouží k opakování několikrát vyřčeného, musí film chtě nechtě ztrácet divákovu pozornost.

Hodnocení: 60%

Recenze: Rychle a zběsile 7

Nejdivočejší akční série je zpátky v kinech. Expendables na kolech přibrali další akční legendy a vydávají se vstříc ještě velkolepějšímu adrenalinovému šílenství, v němž auta padají z nebes, vzdálenost mezi mrakodrapy se měří vzdušnou čarou a žádný sráz není dost vysoký na to, aby se nedal přežít.

V předchozím díle jsme byli svědky střetu mezi Owenem Shaw (Luke Evans) s Domovou partou. Vítězem se stali podle očekávání ti dobří (i když se ztrátou) a jak nás navnadila potitulková scéna – která konečně dala alespoň nějaký smysl příšerné trojce – na cestu pomsty se vydá Owenův bratr, jenž vždy „uměl řešit problémy“. A nejde o žádné béčko, ale bývalého elitního zabijáka, který jednoho dne prostě zmizel z radaru, čímž si vysloužil přezdívku Stín. A protože má tvář Jasona Stathama, může si být Dom a jeho blízcí jisti, že tahle odplata je bude hodně bolet.

Série Rychle a zběsile vstupuje do dalšího kola, tentokrát obtěžkána nejen vysokým očekáváním z hlediska akce (neboť předchozí dva díly nastavily laťku hodně vysoko), ale i předčasnou smrtí Paula Walkera, jehož museli pro dotočení scén zastoupit digitálními triky upravení bratři. Hned zkraje je třeba dodat, že kdo neví, že Walker zemřel, toho by to po celou dobu nenapadlo. Ano, když budete hodně všímaví, lehce rozpoznáte Walkerem natočené scény (hodně detailů) oproti těm dodělávaným v postprodukci, kdy je najednou Brian zády/z dálky/neustále odvrací obličej nebo ho za něco schovává. Nejde ale o nic, co by diváka nějak drasticky mlátilo do očí.

Walkera se tak tvůrcům povedlo ve filmu udržet bez většího násilí a dopřáli sympatickému herci fanoušky vytouženou labutí píseň. Ale není to jen o něm (a nikdy být nemělo, čehož se naštěstí filmaři drží). Základní linie pracuje opět s týmovou prací, která těká z místa na místo a snaží se dostat „zlobivějšího z bratrů Shawů“ dřív, než se to povede obráceně. Na rozdíl od předchozích dvou částí, které šly poměrně logicky od bodu A do bodu B, je však tentokrát příběhová linie poměrně roztěkaná a působí nahodilým dojmem. Možná je to dozvuk přetáček nebo se na výsledku podepsali sponzoři (ve smyslu „musíme natáčet v Abú Dhabí, tak to nějak dáme do scénáře“). Výsledkem je každopádně pravděpodobně dějově nejslabší část, z níž by šlo prakticky kteroukoli větší scénu vystřihnout, aniž by tím nějak výrazně utrpěla kontinuita celé podívané. Holt kouzlo vymazleného heist plánu z pětky už se zopakovat nepodaří a Rychle a zběsile otevřeně rezignuje na sled akčních atrakcí, kdy se divák sveze na jedné divoké lanovce, chvíli si odpočine a může naskočit na další divokou jízdu.

Prim tudíž hrají akční scény, které celou chatrnou omáčkou pospojují. Jedno se musí téhle sérii nechat. Nikde jinde tvůrci neumí podat šílenosti tak zábavně (a tím nemyslím, že by byly zábavné nechtěně). V Rychle a zběsile 7 se děje jedna šílenost za druhou, už ani pěstní souboje nejsou ušetřené supermanovských bizarností. Ale má to tempo, nápady a faktor zábavy na maximum. James Wan se pochlapil a ukázal, že se dokáže obratně pohybovat v hororovém i akčním žánru. Pokud mu někde akce přerůstá přes hlavu, je to (podobně jako ve Smrtonosné pasti 4) v samotném finále, kdy se scéna mění na akčně/digitální bordel. Ale nejde o nic, co by nešlo skousnout.

Scény vedené řečmi o důležitosti rodiny (atd.) jsou spíše úsměvné, ale to platilo i o předchozích dílech. Co se naopak znovu vyvedlo na jedničku je casting nováčků. Jason Statham je pro nasupenou zabijáckou mašinu ta nejlepší možná volba a potěší i Kurt Russell v miniroličce šéfa tajných. Když si nasadí brýle a začne střílet padouchy obouruč, téměř se z plátna na chvíli vynoří samotný Snake Plissken.

Rychle a zběsile 7 je vlastně jedno velké loučení. Pryč jsou pouliční závody, které nyní mají roli pouhé nostalgické vzpomínky. Akce nadobro dala vale realismu a už se ani nesnaží předstírat, že má něco společného s fyzikou. Spíše připomíná hru na téma „co dokážeme vytvořit ještě většího“. A pak je tu samozřejmě Paul Walker. Chlapec s milionovým úsměvem, který nás opustil ve chvíli, kdy mu konečně dozrálo charisma. Finální scéna si neklade za cíl nic jiného, než mu dát jedné velké a upřímné sbohem. Je to možná trochu laciné, ale nezbytné a naštěstí citlivě podané. Když se na konci „jejich cesty rozdělí“, většina diváků se zřejmě neubrání dojetí. A tak to má být...

Hodnocení: 70%

Recenze: Jupiter vychází

Novinku sourozenců Wachowských již předem provázela pověst průšvihu. Obstojně šlapající trailery a aura autorů Matrixu přesto zachovávali určité naděje. Nyní konečně Jupiter dorazil do kin. A nevyšlo z něj bohužel téměř nic dobrého.

Jupiter (Mila Kunis) se živí uklízením cizích domů a sněním o tom, jaké by to bylo nosit drahé šaty lidí, o jejichž čistou domácnost se stará. Je nikdo, ale to se brzy změní. Svět, jaký známe, je totiž pouhým střípkem velkolepého a pokřiveného obrazu, v němž mají lidé poměrně nevděčnou roli. Ruku osudu nad nimi drží prastarý ušlechtilý rod z dalekých hvězd. A Jupiter se náhle nečekaně dozví, že je potomkem rodu, má nárok na významné dědiství, z ničeho nic jí jdou po krku vesmírné zrůdy a ona dostává bodyguarda (Channing Tatum), který ji musí pomoci zachránit všechno a všechny.

Když v roce 1998 přišel (tehdy ještě visionářský) Luc Besson s Pátým elementem, bylo to zjevení. Šlo o klasický příběh boje dobra a zla, ovšem vyšperkovaný tolika scenáristickými a režijními nápady, až se člověk „rád nechal opít rohlíkem“, přestože podobnou story jsme slyšeli nespočetněkrát. Své sehrál i perfektní casting v čele s přesným Brucem Willisem, krásnou Millou Jovovich a patřičně slizkým Garym Oldmanem. I dnes působí Pátý element stejně svěže a nápaditě, jako v době svého vzniku. Nyní se o podobně nadčasový kousek "plný fantazie" pokusili sourozenci Wachowští.

Vzali si podobně banální základ, jehož stavební prvky si navíc vypůjčili z vlastního fenoménu. Podobně jako v Matrixu, i zde je ústřední hrdina=vyvolená vržena do králičí nory, aby zjistila, že svět, jaký zná, je v podstatě jen iluze a ona musí bojovat o osud celého lidstva. Tím ovšem veškerá podobnost končí. Tam, kde Matrix bodoval ochotou bořit zaběhnutá klišé, překypoval energií, sebevědomím a nápady, tam se Jupiter vychází potácí podobně nejistě, jako by ho vedla ruka nezkušeného debutanta.

Základní kámen úrazu leží již v příběhu, který nejspíš i vinou složité postprodukce (snímek byl před svým uvedením přestříhán) nedává moc smysl. Aniž bych chtěl zbytečně spoilerovat, již samotný konflikt, proč je hrdinka středem zájmu, je vyvolán jen proto, že je seznámena se svým původem - což jí navíc oznámí záporák vlastním aktem! Kdyby se býval držel plánu a Jupiter si vůbec nevšímal, žádný problém by nevznikl. Od zmatené zápletky se dále odvíjí to, že je Jupiter vržena do mlýnku tří stran, z nichž každá sleduje jiné zájmu. Ušlechtilý rod se skládá z tří sourozenců – dvou bratrů a sestry. Ti všichni si Jupiter předávají jak horký brambor, často ovšem buď není jasná motivace toho, o co komu jde (platí hlavně pro sestru), případně vůbec nedává smysl, proč někdo tak složitě potřebuje hrdinku unést a dopravit na své sídlo, když tam podle původního plánu stejně směřovala.

Zmatenost děje pak podtrhuje až neskutečná sterilita všeho, co se na plátně odehrává. Filmu zoufale chybí nadhled i humor a po většinu času je jen těžkopádnou splácaninou všeho možného. Co na tom, že výprava je opravdu špičková a každý trik měl od grafiků tu nejlepší možnou péči. Wachowští bez ladu a skladu dali do jednoho filmuskřeta z Harryho Pottera, Lizarda z Amazing Spider-Man, mimozemšťany z Akt X, svatbu z Hunger Games, Sloního muže, polovlkodlaka, andělská křídla, obří futuristické koráby, létající boty a nic z toho nepomáhá. Vesmír nepůsobí komplexně a promyšleně, ale jako změť náhodných motivů, které nemají řád a střídají se jen podle potřeby.

A hlavně je to nuda! Snímek má něco málo přes dvě hodiny, ale působí minimálně dvakrát delším dojmem. Na vině je především samotná dikce vyprávění, která namísto vyzrálé sci-fi servíruje „něco jako Twilight, akorát ve vesmírných kulisách“, přičemž ani akční scény to tentokrát nezachraňují. Wachowští v nich nepředvedou nic, co by stálo za zapamatování a ještě ubíjejí podivně rozvrženým tempem, kdy například film nabídne se stejně dramatickým odpočítáváním hned dvě finále. A napětí přitom nikde.

Příčí se mi dávat podobnému filmu 20%. Je vidět, že se na něm vypotilo ohromné množství tvůrčí energie. Výsledek je nicméně natolik nezábavný, nezajímavý a bohužel i nevhodně obsazený (Tatum nemá co hrát, Kunis celou dobu vypadá, že je filmu omylem), že zkrátka nemám možnost jít ve známce výše. Možná při vzpomínce na roztomilé cameo Terryho Gilliama při zřejmě nejzábavnější scéně filmu, v níž si hrdinka snaží na úřadě vyběhat potvrzení svého původu. Pak mi ale dojde, že tak drahou a nezvládnutou sci-fi jsme neměli v kinech od Žoldák: Legie zkázy. A jsem zpátky na 20%.

Hodnocení: 20%

Recenze: 96 hodin: Zúčtování

Bryan Mills je zpátky. Tentokrát už ale žádné únosy z rodinného kruhu. Na své třetí štaci se oblíbený hrdina stává lovnou zvěří poté, co jeho nepřátelé viděli Uprchlíka a rozhodli se, že by bylo dobré mustr zopakovat. 

Což rozhodně nevidím jako nějaké zlo. Zápletka okolo neprávem stíhaného člověka, který musí na vlastní pěst dokázat svou nevinnu, má pořád své kouzlo. Dvakrát tolik, pokud do labyrintu intrik a lží vyšlete myšku v podání Liama Neesona, kterou při cestě za pomyslným sýrem nic nezastaví.

Problém je jinde. Jeho jméno jest Olivier Megaton a je to zabiják. Zabiják každého potencionálně zajímavého akčního momentu, který by mohl diváky vytrhnout z letargie dané cílením na teenagery (kde jsou ty časy, kdy Marco z Tropoji poznal, zač je toho elektřina). Megaton je pravděpodobně nejchaotičtější režisér současnosti, takže se jeho dravější sekvence sestávají z téměř až pro oko nesnesitelného počtu střihů, nemluvě o velmi špatné návaznosti.  Není neobvyklé, když se během akčního inferna, v němž auta a pěsti létají vzduchem, přistihnete, že naprosto netušíte, kdo právě koho odpravil a co se na plátně děje. Přitom by stačilo vzít natočený materiál a dodat mu méně agresivní střih. Nejen však Megatonem je vina živa.

On i sám velikán Luc Besson, někdejší obdivovatel hollywoodských bijáků, jimž se rozhodl vyjít vlastní filmovou tvorbou vstříc, ochotně zarazil poslední hřebíky do téhle neveselé rakve. Sérii coby scenárista a producent odstartoval jako nekompromisní cestu za vykoupením, v níž rány bolely, hrany se netupily a svět poznal, zač je toho Bryan. Pro zámořský trh však jedničku upravil na smířlivější rating PG 13 (z původního eRka) a protože slavila úspěch, dvojka i trojka rovnou vznikly mládeži přístupné. A tato složka hraje v případě Zúčtování největší prim. Bryan tu odrovná nejméně lidí, víc jich omráčí než zlikviduje a vůbec už to není ten bourák, jak jsme si ho zamilovali. John Wick by se za něj styděl, kdyby neměl dost vlastní práce.

Když se blíží finále téměř nekonečně dlouhé podívané, nemůže to už zachránit ani natolik bizardní situace, jako je souboj s mužem v upnutých slipech (!). 96 hodin: Zúčtování je ve výsledku ubíjející nudou, jíž čas od času pročísne nějaká trefnější hláška, připomínající excelentní jedničku. A ještě je tu vyšetřovatel Forresta Whitakera, jediná myslící postava v plejádě uniformovaných tupců. Na jeden film je toho prostě málo, co může držet divákovu pozornost. A na další akci Bryana Millse ještě míň.

Hodnocení: 30% 

P.S. Další důkaz toho, že jakmile je do filmu obsazen Dougray Scott, nevěstí to vůbec nic dobrého.

Recenze: John Wick

Když vám začnu vyprávět o tom, že nejlepším akčním filmem letošního roku, co zavítal do našich kin, je ten o chlápkovi, který se vydá na cestu pomsty, protože mu zabijí psa, budete mě mít za blázna. Přesto, zkuste mi dát šanci.

Seznamte se s Johnem Wickem (Keanu Reeves). Moc toho nenamluví, ale o to větší dokáže nadělat paseku. John kdysi patřil mezi zabijáckou elitu. Pak se ale zamiloval, oženil a dal nebezpečnému životu hitmanů vale. Po čase mu milovaná žena umřela. Aby mu ulehčila pozici vdovce, poslala mu post-mortem speciální dárek: štěně. John není citlivka, ale psím očím se odolává těžko. Daisy (roztomilé štěně si zaslouží roztomilé jméno) se rychle zařadí na Johnův list "na tohle mi nešahejte". Společně s ní tam patří ještě jeho milované Camaro. Když se mu vloupe do domu banda mladých ruských idiotů a o obojí ho připraví, John se naštve. Hodně se naštvě. Důchod hodí za hlavu, dojde si pro sbírku zbraní a oživí Hulkovo heslo "You wouldn't like me when I'm angry".

Navnadil jsem vás aspoň trochu? Pokud ne, zapracujeme na tom.

Takže zápletku máme. Není pravda z nejchytřejších, ale první, co vás při sledování Johna Wicka překvapí, že funguje. Ony totiž ty psí oči zatraceně dobře fungují i na diváky a to, že jde o štěně, vše výborně podtrhne. Budete chápat Johnův hněv. Budete chtít, aby těm arogantním zmetkům způsobil hodně bolesti. A budete si užívat každou ránu, jíž jim zasadí (respektive to tak budete cítit, pokud jste jako malí netopili štěňata nebo tak něco).

Ale i pokud nepatříte mezi ty, kteří oplakali Marley a já, pořád zůstane kupa zatraceně poctivé a vymazlené akce. Na režijní stoličce debutující Chad Stahelski je hodně zkušený kaskadér, jehož široký záběr přirozeně pokrývá i legendární Matrix, na což si vzpomenete především v závěrečné bitvě v dešti. Akce v sobě kombinuje full contact souboje se střílením, což v dobrém slova smyslu připomíná hongkongskou akční školu. John Wick vzpomíná filmy Johna Woo v jeho vrcholné formě. Je to "krvavý balet" v té nejlepší možné podobě, navíc okořeněný o zřejmě největší počet headshotů, jaký kdy hollywoodský akční film zažil. Že se tu na akci nešetří, potvrzuje i počet lidí, které John odpraví - finální číslo se blíží rovné stovce. To se jen tak nevidí.

Ještě jednou se musím vrátit ke scénáři. O prosté, ale funkční zápletce již byla řeč. Zmínit si však zaslouží i samotné pojetí světa zabijáků. Není to jen o tom, že bychom sledovali několik profíků, jak se navzájem snaží na plátně pozabíjet. Svět Johna Wicka je překvapivě detailně prokreslený a jasně definovaný. Má své mantinely, jichž se drží a vše dokáže velmi dobře a srozumitelně prezentovat. Působí to dojmem, že tvůrci vycházeli s nějaké komplexní komiksové předlohy, scénář filmu je nicméně původním dílem.

A u komiksu ještě chvíli zůstaneme. Právě s obrázkovými sešity má totiž John Wick ve své prezentaci hodně společného. Když budu zjednodušovat, takhle nějak mohl (a měl) vypadat Max Payne na velkém plátně. Neonové město, stylizované scény a hlavně nadsazené vykreslení mafiánského podsvětí, v němž pro všechny platí stejná pravidla a všichni je uznávají (případně je vědomě porušují a čeká je za to trest). John Wick otevírá poměrně zajímavé universum, na než půjde namontovat nespočet příběhů, které již vůbec nemusí souviset s hlavním hrdinou filmu. Stačí se držet nahozených schémat, případě je prohloubit.

Když se k tomu připočte velmi dobrý casting v čele s přesným Reevesem (kdo nicméně nemá rád jeho tiché hrdiny jednoho výrazu, toho ani John Wick nepřesvědčí), chytlavé hlášky a vynikající soundtrack, za který by se nemusel stydět ani Quentin Tarantino, je o žánrové lahůdce rozhodnuto. 

John Wick se zkrátka nad očekávání povedl. Má naprosto vše, co si fanoušek žánru může přát (možná i trochu víc) a já jenom doufám, že se z něj stane podobná malá senzace, jako svého času z 96 hodin. Tenhle film si zkrátka zaslouží, aby ho davy milovaly a náležitě se to promítlo na tržbách.

Hodnocení: 85%

Recenze: Equalizer

Denzel Washington se vrací jako anděl pomsty, aby sjednal pořádek v Bostonu a zúčtoval s celou ruskou mafií. Těšíte se na Muže v ohni 2? Zbytečně.

Robert McCall (Denzel Washington) je svědomitý pracovník obchodu s kutilskými potřebami, který se přes den popichuje s kolegy a večer chodí do oblíbeného bistra, aby si dal šálek čaje, početl si v knize a popovídal si s mladičkou prostitutkou Teri (Chloë Moretz). Teri dávno nevěří ve šťastné konce a tak se každý večer útrpně vydává na další „vzrušující“ noc. Musí, pracuje pro ruskou mafii. Když jednoho dne skončí v nemocnici, v Robertovi se cosi zlomí. Probudí své staré já a vyvolá ruské mafii osobní válku.

Nejnovější snímek dua Denzel Washington a Antoine Fuqua (společně natočili úspěšný Training Day) staví na osvědčeném modelu osamělého lovce, který bere zákon do vlastních rukou. Model oživený Liamem Neesonem v 96 hodinám zažívá velkorysý návrat do kin, přičemž ho navíc provází nekompromisní eRkový rating, v němž každá rána opravdu bolí a kamera zbaběle neuhýbá před fatálním úderem. Je to oživení jedné zaprášené éry. Změnou je však výměna testosteronem nasáklých borců za charakterní herce, kteří mohou dodat postavě potřebný třetí rozměr.

To se nicméně v Equalizerovi paradoxně nedaří. Hlavní hrdina totiž není muž z masa a kostí, ale ultramacho vyvolávající dojmem, že jde o roli pro Stevena Seagala. Máme před sebou muže s tajemnou minulostí, která v zásadě ani není nijak poodkryta, jehož neuvěřitelná suverenita (podpořená tím, že se vždy dostane všude a bez zaváhání vykoná, co je třeba) odepírá divákům možnost se o postavu skutečně bát. Ironií osudu je, že v mnoha bodech podobný Muž v ohni měl stejný základ, ale hrdina krvácel, dělal chyby a díky tomu bylo snazší se do jeho příběhu vložit. Tady nic podobného nehrozí. Heroizace Roberta (v druhé půli podpořená sérii nevhodných zpomalovaček) lidský element zabíjí. Nebýt obsazený „důvěrně známý“ Washington, bylo by obtížné se k hlavní postavě byť jen přiblížit. Takhle se má divák aspoň čeho chytit, vychází nicméně z předchozích zkušeností.

Srovnávání s Mužem v ohni není nějaké bezděčné rýpání, ale - vzhledem k podobnému základu a stejnému hlavnímu herci - automatickou reakcí. Tony Scott vytvořil před deseti působivé, audiovizuálně dravé a současně emotivní dílo. To první lze s jistou nadsázkou říci i o Equalizerovi. Emoce nebo motivace tu ale naprosto nefungují. „Něco se ve mně zlomilo“ je pro jednání hlavní postavy značně chatrná konstrukce, která má blízko k vynucenému přerodu Bruce Willise ve Fuquových Slzách slunce. Scénář tu zkrátka nedrží pohromadě a nebýt toho, že poměrně pravidelně dávkuje brutální akci, nebylo by na co se dívat.

Navzdory vloženému úsilí a potenciálu zůstává Equalizer tupým béčkem, jehož od přímého uvedení na video zachraňuje hlavní hvězda, o něco lepší režie, než bývá u podobných filmů zvykem, a velmi dobrý soundtrack. I když i ten paradoxně Muže v ohni nejednou vykrádá (ale aby ne, když k oběma filmům dodal hudbu stejný člověk). Svěží výjimkou je akorát podkres při závěrečné bitvě v hobby domu (to není vtip), kdy hraje píseň Vengeance od skladatele Zacka Hemseyho, který patří k nejzajímavějším hudebním autorům současnosti a na své objevení širokou veřejností teprve čeká.

Hodnocení: 60%

Recenze: Expendables 3

Expendables 3 od začátku strašili jistými změnami. První přišla v podobě vyřazeného Bruce Willise, který požadoval za svou roli příliš peněz. Druhou změnou bylo angažování většího počtu mladých tváří. Největší úder ale přišel z Cannes, kde Sylvester Stallone prohlásil, že trojka bude o něco vážnější a hlavně jako první díl série dostane cejch PG-13, aby byla mládeži přístupná.

Nyní můžeme konečně na Expendables: Postradatelné 3 vyrazit do kin, abychom si sami ověřili, jak se překlenutí mezi starým a novým povedlo. Je bez debat, že oživování mladšími tvářemi je třeba, pokud má série přežít. Stallone a jeho generační souputníci přeci jen mají blížící se datum spotřeby. Bohužel snímek sází na špatné koně. V současném akčním filmu existuje hned několik silných jmen, o které zatím série nezavadila (Dwayne Johnson, Vin Diesel, Channing Tatum). Namísto nich však tvůrci nepochopitelně vsadili na neznámé mladé tváře.

Respektive kluka z Twilight, mistrini v UFC a dva další, o kterých nikdy nikdo předtím neslyšel a tudíž není jasné, jaké má jejich obsazení smysl. V akci nic extra úžasného nepředvádí, ani charisma nepřetéká. Chápal bych, kdyby byl do omladiny angažován například nějaký extrémně schopný parkourista (což by akci oživilo a současně ospravedlnilo jeho dosazení to týmu). Zvolení ovšem v ničem extra nevynikají. Dokonce i Ronda Rousey, zmíněná šampionka, toho příliš nepředvede a ačkoli není špatná, jen težko může aspirovat na nového tahouna série. Což ostatně platí pro všechny mladíčky.

Záchrání to zkušená garda akčních klasiků? Mohla by, kdyby k tomu dostala prostor. Bohužel, o nich Expendables 3 nejsou. Parta dobře známá z předchozích dílů, která ve dvojce začala být výborně sehraná, je tentokrát upozaděna a vyjma Stalloneho se z původní sestavy nikdo neohřeje na plátně déle než deset minut (přičemž Jet Li, Randy Couture, Dolph Lundgren a Terry Crews mají v podstatě cameo). Je to dáno tím, že zhruba po 15 minutách Barney starý tým rozpustí a začne nábor nováčků, čemuž se následně věnuje více jak hodina filmu. Co zůstalo?

Obstojný záporák Mel Gibson, jemuž bohužel tvůrci dopřáli minimum prostoru a nedůstojné finále. Použitelný Wesley Snipes, zábavný (či otravný, záleží na úhlu pohledu) Antonio Banderas, jehož ukecaná postava působí dojmem, že byla psaná na tělo Eddiemu Murphymu. Harrison Ford, který už bohužel vypadá natolik staře, až má člověk strach o jeho zdraví. Arnold, jemuž tentokrát není dopřána podobně stylová akce, jako když si ve finále dvojky podal padouchy s Brucem Willisem v miniautíčku. Sly, který oholil knír a daní za to vypadá, že se celé natáčení pořádně nevyspal. A minimum humoru.

Společně s nízkým ratingem, díky kterému je občas střih až zbytečně zběsilý, aby náhodou smrt nevypadala příliš drasticky (samotná akce je nicméně solidní a finále si může s dvojkou podat ruce), se zmírnila i kadence hlášek. A nejde jen o nějaké ostřejší vtípky. On ten humor chybí celkově. Antonio jako komická postava je čestná výjimka. Vše ostatní, až asi na tři hlášky, je poměrně suché a postrádá to hravost, jíž se série u fanoušků zapsala. 

Expendables 3 to zkrátka zkouší jinak. Možná to bude u mladých fungovat. Ale co na to ti, kteří předchozí díly nadšeně podporovali v kinech? Není to vyložený průšvih, jen skrz naskrz průměrný akčňák, který upozadil legendy, aby se přiblížil nové generaci. Děkuji, nechci. Expendables vznikli jako připomínka velké akční éry a jejich úspěch dokázal, že pořád ještě žije dost fanoušků, kteří na tuhle partu rádi vyrazí do kin. Trojka se původně zvoleného konceptu vzdává. Nic proti tomu, ať si série žije vesele dál. Ale už není paradoxně pro fanoušky osmdesátek.

Hodnocení: 50%

Recenze: V oku tornáda

V posledních letech tornáda se železnou pravidelností útočí na americká města. Bylo jen otázkou času, kdy přírodní živel vyrazí na plátna kin. Nyní přichází V oku tornáda a slibuje strhující zážitek. Není to úplná nepravda. 

Na město Silverton se řítí hrozivá přírodní síla. A nezůstane jen o jednoho úderu. Obyvatelé celého města jsou vydáni na milost a nemilost větrným smrštím, před nimiž zoufale hledají bezpečný úkryt, zatímco lovci tornád se ve snaze o co nejlepší záběry vydávají co nejblíže nebezpečí. Lovci tornád přirozeně vše natáčí na kamery, aby to posléze mohli náležitě zpeněžit. V té samé době ve škole synové zástupce ředitele (Richard Armitage, který oholený extrémně připomíná Hugha Jackmana) natáčí dokument o lidech z města. To v praxi znamená, že je v blízkosti tornád hodně ručních kamer. A snímek toho hojně ve vyprávění využívá.

Není to postup natolik důsledný, jako například ve výborném debutu Jirky Mádla Pojedeme k moři, kde byl celý film točený na kamery a vždy se víceméně dalo vysvětlit, kdo co natáčí. V oku tornáda střídá náhodně záběry z kamer studentů, lovců, zpravodajství nebo statických kamer ve městě a do toho míchá naprosto klasické záběry nezúčastněného filmového kameramana. Jde to lehce schizofrenní situaci s nejasným vypravěčem, ale naštěstí je vše obstojně poskládané, takže ani moc nevadí, s jakou nahodilostí zvolený koncept funguje. A je bez debat, že se daří navodit pocit autenticity ze situace, kdy živel ovládne malé město.

Což je jedna z věcí, kterou je třeba si před návštěvou kina uvědomit. Tohle není další velkolepá expozice do světa destrukce od Rolanda Emmericha. V oku tornáda myslí ve velkém v tom smyslu, že ukazuje tornáda v jejich celé kráse (či zrůdnosti, jak chcete) a k tomu, aby prezentovala jejich moc, nepotřebuje bořit kulturní památky New Yorku. Bohatě stačí nějaké ty rodinné domky, pár stodol, jedna střední škola, lokální letiště a bývalá továrna.

V čem V oku tornáda citelně ztrácí body, to je neochota obětovat více postav. Na to, že se ve filmu prožene několik tornád včetně "největšího, jaké planeta zažila" (jak jinak), z toho vyjde až příliš klíčových charakterů se zdravou kůží. Není to volání po krvi. Spíše povzdech nad tím, že klišé záchrany na poslední chvíli vyhrává nad drtivou sílou přírody, jež, na rozdíl od patetických frází o lásce a hodnotách, může něčím zaujmout.

Emoce jsou zkrátka vynuceným prvkem, který se nepovedlo přetavit v přirozenou součást vyhrocené situace. Ač se herci snaží, laciné fráze nedávají a to obzvláště ve chvílích, kdy tempo začne stagnovat, aby postavy mohli litovat své minulosti. Je bez debat, že to k podobné situaci tak nějak patří. Zatímco však panika v poli je uvěřitelná, cokoli statičtějšího je příliš strojené, než aby to netahalo za uši.

Do velké míry je to dáno i tím, že si scenáristé zvolili cestu nejmenšího odporu. Příběh jede podle příručky a není obtížné odhadnout vývoj každé dramatičtější situace. Bez klišé tu zkrátka nic nefunguje (k naplnění všech bodů chybí jen pes v ohrožení a dvě letadla letící naslepo proti sobě).

Mělo by tu nicméně jít o tornádá a ty jsou naštěstí nosnou páteří snímku. Kombinace špičkových efektů a intenzivního zvukového doprovodu vyvolává ohromení i mrazení. Je v zásadě jedno, jaké postavy se okolo tornáda motají a co lítá. Jakmile na plátně vyvstane masivnost a ničivá síla přírodního živlu, brada lehce klesá k zemi.

Na televizní obrazovce bude podobný kousek zapomenutelný a zapomenutý (i když moderní domácí sestavy, pravda, dokáží divy). V kině s pořádným zvukem jde chvílemi o skutečnou pecku, která umí slušně pocuchat nervy. Výsledných 70% je určitě nadhodnocených. Párkrát jsem se ale přistihl, jak sílu tornád sleduji v obdivném a němém úžasu. Něco takového se zkrátka "na vlastní oči" nevidí každý den. A za tohle jednoznačný palec nahoru.

Hodnocení: 70%

Recenze: Amazing Spider-Man 2

Když došlo na restart filmového Spider-Mana, řada fanoušků se ptala, jestli je to nutné. A nebylo. První díl, navzdory slibům ohledně nového příběhu, nakonec pouze recykloval původní snímek Sama Raimiho. Položil nicméně základy. A dvojka se již konečně vydává vlastní cestou. Pořád ale trochu tápe ve směru.

Peter Parker alias Spider-Man (Andrew Garfield) je hrdinou na plné obrátky a svou „práci“ si ve velkém užívá. Jak už nás ale naučila původní pavoučí trilogie Sama Raimiho, s velkou mocí přichází velká zodpovědnost. A to by mohlo stát život jeho milovanou Gwen (Emma Stone). Peter proto vztah ukončí a začne dělat hrdinu non-stop. Extra volno bude třeba, neboť na město zaútočí blesky metající Electro (Jamie Foxx). Současně navíc Peter konečně odhalí pravdu o svých rodičích.

Největší nenaplněný slib z jedničky je tak napraven – skutečně se dozvíme nový příběh, v němž hraje zlotřilá společnost Oscorp výrazně větší roli (a stejně tak Peterův otec). O něco složitější je to se záporáky. Studio postupně lákalo na tři protivníky (Electra, Rhina a Green Goblina). Jediný větší prostor má nakonec Foxxův Electro, jde nicméně o postavičku naprosto nezajímavou a coby hlavní záporák je až nedůstojně hloupá. Paul Giamatti se ve filmu ohřeje jenom pár minut (jako Rhino ještě méně) a Green Goblin, jakkoli klíčový pro nejdospělejší zvrat filmu, má také spíše cameo.

Akčních scén není příliš, režisér Marc Webb naštěstí od minule hodně posílil a dokáže nabídnout podstatně nápaditější adrenalinové pasáže. Palec nahoru i za výborně zvládnuté 3D, které patří k tomu nejlepšímu, co bylo v kinech uvedeno. Dobrou polovinu filmu bohužel zabírá (stejně jako v jedničce) vztah Petera s Gwen. A jakkoli to hercům společně sluší, je romance až příliš seriálově teenagerovská (ve stylu Dawsonova světa), než aby ladila s naivitou klasických komiksů (malý chlapec statečně stojící proti monstru, do superzabezpečeného zařízení s uvězněným záporákem se lehce dostanete přes dva omráčené strážné), případně s temným twistem ve finální třetině.

Snaha podbízet se mladším ročníkům je až násilná. Spider-Man je cool za všech okolností, ze záporáků si nic nedělá, je prostě „free“. Pro toho, kdo ještě jezdí na skatu a rebeluje proti rodičům, půjde zřejmě o ideálního hrdinu. Na mě působil Spidey občas jako pouhý drzý a namyšlený spratek.

Pozornější se pak neubrání jisté škodolibosti během nejslabších scenáristických chvilek. Například při výpadku proudu, kdy dvě letadla míří naslepo proti sobě (lze vymyslet v téhle situaci větší klišé?) nebo když jedna z postav při pádu letadla uploaduje na internet soubor, přičemž tak činí někdy v roce 2000 (datum ve filmu explicitně vyjádřeno není, ale dá se poměrně lehce dopočítat). Snímek je také až přehnaně doslovný a pokud je třeba nějakou situaci vysvětlit, vysvětluje se hned několikrát.

Přestože vyznívá recenze spíše kriticky, celkový dojem je vesměs pozitivní. Webb si naštěstí drží dobré tempo. Hlášek je tolik, že i když se jich polovina míjí účinkem, pořád je čím se bavit. Příběh rozhodně (navzdory logickým lapsům) stojí za vyslechnutí a finální třetina je naštěstí tím nejlepším z celého filmu. Vypíchnout si zaslouží i Dane DeHaan (Kronika), který možná vypadá jako mladší klon Leonarda DiCapria, nepostrádá ale osobité charisma. A i soundtrack, jakkoli neoriginální, pěkně šlape a pomáhá celému filmu nestagnovat a řítit se vstříc strhujícímu finále.

Oproti jedničce nabízí Amazing Spider-Man 2 značný pokrok. Do budoucna by si to jen chtělo ujasnit, zda má být cílen na fandy komiksu, teenagery nebo starší diváky. Zvolený kompromis působí poněkud schizofrenním dojmem a pokud se jednička zavděčila hlavně mladým, dvojka už to bude mít mnohem složitější. Pro každého je tu něco, ale celek vlastně není pro nikoho. Silné detaily a příslib vzrůstající kvality přesto nakonec převáží misku vah na pozitivní stranu a to navzdory skutečnosti, že snímek nabízí nejslabší potitulkovou scénu vůbec. Inu, v Sony se mají ještě od Marvelu co učit.

Hodnocení: 70%

Recenze: 3 dny na zabití

Kevin Costner kdysi platit za jednu z nejzářivějších hvězd Hollywoodu. Poté natočil Posla budoucnosti a udělal tím za úspěšnou érou tlustou čáru. Nyní se pomalu vrací. Pomůže mu nový snímek z produkční stáje Luca Bessona?

Ethan Renner (Kevin Costner) je profi agent, který zabijí lidi. V tom, co dělá, umí chodit. Jak už to tak ale u podobných profesí bývá, stálo ho to rodinu. Nyní mu doktoři oznámí, že má před sebou jen pár měsíců života. Ethan proto sekne s kariérou a začne se věnovat manželce a dceři, které poslední léta zanedbával. Plány mu naruší tajemná Vivi (Amber Heard). Ta mu nabídne experimentální lék za jeho služby. A protože menší naděje je lepší než žádná, vrátí se Ethan do akce. Současně už ale znovunavázal vztahy s rodinnou, tudíž musí skloubit zabíjení lidí s povinnostmi otce/manžela.

Než vůbec začneme, je dobré si napřed pustit k 3 dnům na zabití trailer:

Studio propaluje 3 dny na zabití jako akční thriller, v němž bude Kevin Costner, podobně jako Liam Neeson v 96 hodinách (taktéž produkce/scénář Luc Besson), ve velkém kosit nepřátele. O to ale nakonec ve filmu vůbec nejde. Hlavním dějovým pojítkem je obnovování pouta otce s dcerou, přičemž akce ve filmu zabírá dost možná deset minut a skládá se z pouhých tří scén (a ano, všechny jsou vidět v traileru). Co naopak platí je to, že je hlavní hrdina bad-ass a i když Costner nedosahuje zabijácké Neesonovy aury, rozhodně mu nelze upřít charisma a je vidět, že si roli náležitě užil.

Co tedy můžete od 3 dnů na zabijí čekat? Někdy vtipné, jindy toporné sbližování otce se zpupným potomkem, pár dobrých nápadů (především způsob, jakým Ethan unáší a následně vyslýchá lidi, je výborný), nezajímavé záporáky a zcela rutinní režii, jíž si McG za rámeček nedá. Jeho žánrově spřízněný snímek Tohle je válka! hýřil podstatně větší energií, nemluvě o lépe natočené akci. Pravda, 3 dny na zabití stály jen 28 milionů dolarů, což je částka, která áčkové produkci příliš možností nenabízí. Prvních 96 hodin ale stálo ještě o 3 milionů méně.

Filmu navíc zoufale chybí lepší tempo. Nenáročná komedie nikdy nezaškodí, pokud ovšem nemá dvě hodiny. V takovém případě musíte mít k ruce opravdu dobrý scénář a to skutečně není tenhle případ. Pár svěžích scenáristických chvilek nechybí, ale jinak jde o záležitost "na klíč", která semlela typická sbližovací/rodinná klišé a jinak jede na autopilota. Působí to znuděným přístupem, kdy zkrátka někomu zbylo pár milionů v kapse, potřeboval je někde utopit a vzpomněl si na uvadající Costnerovu kariéru.

Laxní tvůrčí přístup ostatně dokládá již samotné jméno hlavního hrdiny Ethan Renner, které je kombinací jmen ústřední postavy série Mission: Impossible (Ethan Hunt) a jeho hereckého parťáka ze čtvrtého dílu (Jeremy Renner).

Filmová továrna Luca Bessona stále více připomíná cukrárnu vedenou malým obtloustlým chlapcem. Ze začátku bylo nadšení a touha užít si vše, co je po ruce. Občas se klukovské zapálení připomene (96 hodin), dítě se ale již přejedlo a unavilo. Nyní je hlavní dál produkovat, aniž by byla patrná snaha. 

3 dny na zabití není žádný filmový průser, který by diváky strašil ze spaní. Snímku by ale určitě slušelo víc přímé uvedení na video. V kinech nemá podobná podívaná moc co dělat. I navzdory výbornému Costnerovi.

Hodnocení: 50%

Recenze: Need for Speed

Legendární herní série Need for Speed letos oslavila 20 let své existence (první díl vyšel na PC v roce 1994). Pokud někdy přijít s filmovou adaptací, bylo to letos. Studio DreamWorks se šance chopilo a vypouští ze stáje nablýskanou káru, která to sice umí rozjet, dost často ale nedotáčí.

Od počátku bylo jasné, že je lepší od filmové adaptace herní pecky Need for Speed příliš nečekat. Hrám se na filmovém plátně všeobecně nedaří a nebýt vynikajícího prvního Silent Hillu, byl by kvalitní film podle videohry pouhou chimérou. Ani filmová verze populárního závodního titulu nic na "hlouposti herních adaptací" nemění, přesto si nezaslouží vyložené zatracení. Na zvoleném okruhu totiž jede obstojně.

Zápletka je přirozeně triviální - zkušený řidič a automechanik Tobey Marshall (Aaron Paul) je neprávem poslán do vězení za zabití svého kamaráda v ilegálním závodu. Skutečný viník Dino Brewster (Dominic Cooper) je na svobodě a když se Tobey po dvou letech dostane z lapáku, má jediný cíl - dostat ho. A protože jsme v adaptaci Need for Speed, vyříkají si to pánové během nejprestižnějšího ilegálního závodu, který pořádá Michael Keaton.

Na filmu Need for Speed mě příjemně překvapilo několik věcí. Za prvé je třeba ocenit samotné jízdy, které jsou bezvadně technicky zvládnuté a namísto CGI sází na poctivě srolovaný plech. Logiku je sice ve chvílích za volantem lepší vypnout (protože jinak se zamotáte do diskuze na téma "To jim nevadí, kolik lidí hrdinové ohrožují?"), je nicméně na co se dívat, dvakrát tolik pokud pro vás slova jako Mustang a Bugatti Veyron něco znamenají. Běžný divák automobilový park patřičně nedocení, zato fanoušci Top Gearu budou v sedmém nebi a nejspíš prožijí během sledování malý orgasmus. Body si zaslouží i to, že během řízení postavy vypadají, jakože se skutečně řítí rychlostí 300km/h.

Za druhé to odsýpá. Navzdory dlouhé stopáži (130 minut) jde o plynulou jízdu od úvodních po závěrečné titulky. Přirozeně dojde k nějakým těm kolizím (hlavně, když se postavy snaží vyjadřovat emoce), ale adrenalinovější pasáže jsou dávkované ve správných intervalech, sem tam nechybí nějaký odlehčující vtípek (vypíchnout si zaslouží hlavně originální způsob, jak podat nezvratnou výpověď v práci) a děj je neustále v pohybu, tudíž má divácké oko o zábavu postaráno. Dějová prostoduchost je spíše úmyslem, který má nezdržovat od opravdových hvězd filmu - rychlých aut.

S tím jde ruku v ruce to, že herci vlastně hrají druhé role. Aaron Paul se snaží chraplákem vyrovnat Vinu Dieselovi, fyzicky mu ale nemůže být vzdálenější. Kombinace drsného hlasu a chlapeckého vzhledu každopádně moc nefunguje a Paul postrádá potřebné charisma (jakkoli mi v hlavní roli vyloženě nevadil). Dominic Cooper je nevýrazný způsobem, jakým bývají béčkoví záporáci nevýrazní a stejné je to s většinou postav (ať už kladných či záporných). Nejsvětlejším bodem obsazení jsou nakonec energická Tobeyho parťačka Imogen Poots a hláškující Michael Keaton.

Need for Speed je pro mě téměř dokonalé guilty pleasure. Je to film častokrát až obdivuhodně hloupý (většina děje se sestává z toho, že musí Tobey dojet včas v Mustangu na místo závodu a i když uhání jako o život, stejně má vždy za zády kumpány v dodávce), nemá prakticky nic, co byste neviděli jinde a vedle série Rychle a zběsile se vyloženě ztrácí (což se ale dá chápat, když poslední díl RaZ stál 160 milionů, kdežto Need for Speed o sto méně). Uhání ovšem s takovým odhodláním, až vlastně nestihne nudit. Nechybí pěkné lokace, fajn hudba a auta jsou jednoduše lahůdková.

Pokud jste Need for Speed někdy hráli, naladíte se již během úvodního závodu, kdy musí jezdci po startu přejet koleje těsně před jedoucím vlakem. Když o něco později jednu z honiček s policií vyřeší Tobey obřím skokem přes silnici, ozval se ve mě třináctiletý kluk, co před lety po večerech u počítače hledat v herní předloze podobné zkratky, zatímco měl policii v zádech. Neřešil jsem ohrožení chodců, ani policistů. Chtěl jsem zkrátka ujet. Tehdy bych tomuhle filmu napálil bez zaváhání 100%. Dnes si dovolím dát 60% s tím, že občas není podobný non-brain výplach vůbec ke škodě.

Hodnocení: 60%

Recenze: 300: Vzestup říše

To poslední, co jsem si z původní Třístovky Zacka Snydera pamatoval, byly ženy. Prim hrál testosteron, vystylizovaná brutální akce a stylové zpomalovačky. Druhý díl je na tom přesně obráceně. A ještě se topí v digitální krvi.

Filmová řež 300: Bitva u Thermopyl znamenala menší revoluci. Snímek vycházel z poměrně prostého a zdánlivě nezfilmovatelného komiksu, tvůrci se rozhodli vsadit na vrcholnou míru stylizace, obnažená mužská tělo a krev. Výsledkem byla brutální adaptace, která se jevila téměř produkční sebevraždou. Nebyl to typický komiksový film a ani s historickým žánrem neměl příliš společného. Byl něčím novým. A to něco se trefilo do vkusu diváků, kteří v pokladnách kin nechali téměř půl miliardy. O dvojce bylo záhy rozhodnuto, počkat jsme si na ni ale museli osm let. Částečně i proto, že se hledala cesta, jakým způsobem vlastně na původní Třístovku navázat.

Nakonec tvůrci zvolili takzvaný sidequel, což znamená, že se film odehrává víceméně ve stejnou dobu, jako jeho předchůdce, akorát na jiném místě. Nečekejte nicméně návrat charismatického Gerarda Butlera a jeho tlupy. Ti mají skutečně jen okrajové místo, dotvářející linie nového příběhu. Nová Třístovka se zaměřuje na moře, kde řecký generál Themistokles (Sullivan Stapleton) svádí bitvu s perskou flotilou, kterou vede bojovná Artemisia (Eva Green). Xerxes (Rodrigo Santoro) má ve filmu opravdu jen symbolickou roli, jakkoli se nás plakáty snaží přesvědčit o opaku.

Hlavní záporačkou filmu je totiž Artemisia a je to jenom dobře, protože v ní Green našla poměrně zajímavý balanc mezi sexy babou a válkou ošlehanou psychopatkou, což z ní dělá zcela bez debat nejzábavnější postavou filmu. Stapleton je jejím přesným opakem. Nezajímavý, necharistmatický, ani ta fyzička není nijak úžasná. Matný dojem není dán jen tím, že převzal otěže po Butlerovi, který jedničku táhl na svých bedrech. Themistokles je svým optimistickým přístupem a duší politického stratéga téměř za skauta. A to zkrátka není nejvděčnější škatulka pro dravého hrdinu v bitevním poli.

Děj víceméně kopíruje první díl, jen se změnilo prostředí. Moře rozhodně není špatná lokalita, ale po chvíli se zají a akci chybí větší rozmanitost. Extrémně rušivá je digitální krev. A teď pozor. Nevadí mi krev jako taková. Třeba čtvrtý Rambo mě svým absurdně důsledným tahem na brutální strunu bavil. A s původní Třístovkou jsem neměl sebemenší problém. Ve Vzestupu říše ale tvůrci vsadili na přehnané množství okatě digitální krve. Je to očividná inspirace seriálem Spartakus: Krev a písek, který se zase inspiroval v Bitvě u Thermopyl. Někdo to může vnímat jako uzavření kruhu.

Vzestup říše nakonec působí tak trochu jako remake původního filmu. A jak už to tak s remaky bývá, jde o slabší verzi. Pánové nejsou tentokrát zdaleka tak impozantní (Řekové logicky nemají fyzičku Sparťanů), bitvy na moři se po chvíli okoukají a hlavní hrdina na to prostě nemá. Chlapský film nakonec táhne žena. Eva Green je jednoznačně tím nejlepším, co druhá Třístovka nabízí. Škoda, že není Vzestup říše hlavně o ní. V takovém případě mohlo být hodnocení o dost vyšší.

Hodnocení: 50%

P.S. 3D je velmi slušné, novinářská projekce nicméně byla v IMAX kině, kde každé 3D vypadá o poznání lépe, než v běžných multikinech. A kvůli Vzestupu říše mimochodem odstoupil režisér Noam Murro od režie páté Smrtonosné pasti. Pochybuji, že by ji natočit výrazně lépe.

P.P.S. A tečka pro pány - Eva Green má ve filmu full frontal.

Recenze: NON-STOP

Liam Neeson se potácí mezi vlky v přepadení ve vzduchu, kde na něj vychytralý terorista nastražil hned několik smrtonosných pastí. Dokáže zachránit lidi na palubě? Liam Neeson se vrací v další nekompromisní roli, která mu u fanoušků tvrdých hrdinů zajistí nehynoucí slávu.

Bill Marks (Liam Neeson) nemá daleko ke zhroucení. Posledním záchytným bodem v jeho životě je práce leteckého šerifa. A i tam má namále, neboť nerespektuje pravidla. Práci nicméně vždy odvede. Tentokrát to ale bude jiné a kostlivci ze skříně na něj nejen vypadnou, ale doslova proti němu s bojovným pokřikem vyrazí. Na palubu stejného letounu nasedl terorista s pečlivě postaveným plánem – pokud nedostane 150 milionů dolarů, popraví každých dvacet minut jedno rukojmí. Bill si nemůže být jistý, komu na palubě letadla věřit. A čas nebezpečně rychle utíká.

Před třemi lety společně režisér Jaume Collet-Serra a Liam Neeson natočili thriller Neznámý, který se setkal se slušným ohlasem publika. Šlo o první vlašťovku po 96 hodinách a diváci byli zvědaví, zda i tentokrát charismatický herec zlomí nějaká ta zápěstí. Naproti všem očekáváním byla nakonec tato složka, snad i jako útliba fanouškům, využita jen na konci filmu. Do tří čtvrtin šlo o poctivý a značně zamotaný thriller, jenž pozvolna odhaloval karty a dělal to natolik rafinovaně, že by bezpečně udržel i pozornost insomniaka. Samotné rozuzlení bylo bohužel ze slabšího ranku. Akční thriller NON-STOP nezapře, že má podobné kořeny. I on staví na pečlivě vystavěné a tajemné zápletce, jež se každých deset minut vyvine novým směrem, aniž by tím nutně popřela to, co jí předcházelo.

Naštěstí jde o vstup do téže řeky poučený. Tentokrát je Neesonův hrdina razantnější od začátku, díky čemuž si fanoušci naštvaného taťky Bryana Millse opravdu přijdou na své (ostatně, klidně by mohlo jít o stejnou postavu). Rozuzlení není v NON-STOP tolik přitažené za vlasy, ba co víc dokáže skutečně překvapit (dovolím si tvrdit, že i ti důvtipnější odhalí předem jen polovinu pravdy). Samotné odkrývání stop, ať již přímých či záměrně zmatečných, si může s Neznámým podat ruce. Dlouhou dobu nebudete tušit, kdo s kým hraje levou a jakým směrem se příběh vyvine. Jenže…

… ani NON-STOP se nevymanil z některých neduhů moderních hollywoodských thrillerů. Ty přeci jen chtějí více bavit než napínat/uvádět diváka do deprese. Téměř až pohádkově hladký způsob, jakým se otáčí jednotlivé roviny důvěry-nedůvěry pro potřeby vývoje, může v kritičtějších povahách vyvolat škodolibý úsměv. Stejně problematické je finále, které jsme v rámci leteckých thrillerů viděli 

snad tisíckrát. Jistá naivita se odráží i v konceptu přesného načasování jednotlivých úmrtí, ale na tuto hru není těžké přistoupit. Je totiž bez debat, že potřebám filmu i příběhu slouží více než dobře.

A co je dost možná nejlepší, hra na vraha skutečně funguje. Všichni (doslova) jsou podezřelí.

Navzdory několika menším nešvarům je NON-STOP, i přes tíživou zápletku, příjemná a zábavná žánrovka, obsahující dostatek akce, hlášek a nápadů, abyste po odchodu z kina mohli mít pocit, že jste své peníze věnovali na správný lístek. A kdo miluje novodobého drsného Neesona, ten si může klidně k hodnocení ještě nějaká procenta přičíst. V téhle póze se herecky skutečně našel.

Hodnocení: 80%

Recenze: Hobit: Šmakova dračí poušť

Leží ukrytý ve zlatě tak dlouho, že už si o něm lidé vypráví historky. Stal se součástí temných legend. Pro trpaslíky je Šmakovo řádění stále živé. Chtějí si vzít domov zpět. Hobit Bilbo a jeho třináct společníků se vrací do kin, aby pokračovali v osudové výpravě.

Bilbo Pytlík (Martin Freeman) postupuje dál se skupinkou chrabrých trpaslíků, kteří se rozhodli vyrovnat s minulostí a změnit budoucnost svého rodu. Cílem jejich cesty je ztracené trpasličí království v Osamělé hoře, v níž dřímá obávaný drak Šmak. Podaří se jim nebezpečného netvora porazit a získat zpět svůj domov? Než vůbec ke střetu dojde, čeká hrdiny řada překážek, včetně jedné velké noční můry všech arachnofobiků.

Kdysi jsem Hobita četl, ale je to tak dávno, že si nevybavím, co vše ve filmu má/nemá být a kolik si toho tvůrci pro své potřeby upravili. Pokud ale budu hodnotit ryze samotný film, dostanu se na pomezí toho, co jsem si myslel o prvním Hobitovi a co současně vyvolávaly Dvě věže – což znamená řemeslo na úrovni, které nevykazuje žádných větších přešlapů, velmi hladké pospojování jednotlivých dějových nitek a handicap v podobě údělu vypravěče prostředního dějství, který nikdo nezačíná ani nekončí. Tvůrci se sice tuto slabinu snaží maskovat úvodem, v němž na chvilku odskočí před události prvního dílu, otevřené finále, působící svou dramatickou tečkou téměř až seriálově, však již zvrátit nemohou. Člověk zaplatil plné vstupné a za to dostal pouhý dílek skládačky.

Ale s tím se musí počítat. Není to ani tak výtka, jako spíše potvrzení toho, že status trvá a že filmaři s ničím radikálním nepřišli (ale víceméně se to od nich ani neočekávalo). Jinak vše funguje, jak má. Napětí střídají vážnější chvíle v pravidelných intervalech, vše je prokládáno humorem a Peter Jackson znovu potvrzuje, že nejvíce si užívá akční scény, v nichž může vedle precizní choreografie využívat i nejklukovštější (a současně nejvděčnější) nápady - vrcholem je pasáž se sudy.

A znovu nechybí potřebné kouzlo. Jackson je zkrátka mistr svého řemesla. Nebo lépe - Jackson je člověk, který filmařsky uchopil Středozemi tím nejlepším možným způsobem. Šmakova dračí poušť má tu správnou atmosféru, přičemž pro tentokrát ubyla i infantilita, což je oproti minule pokrok. Znát je to hlavně v očekávané epizodě s pavouky, která je bez debat z obou Hobitů nejmrazivější.

V rámci triků mi naopak přišlo, že tentokrát nebyla úplně všem scénám věnovaná stejná péče. Jistý podíl na rozpačitém výsledku může mít to, že jsem film viděl ve 2D a tudíž mohou jisté scény ve 3D/HFR vypadat jinak/lépe. Chvílemi je každopádně digitálnost až nepříjemně patrná a to hlavně v akčnějších pohybech postav. Na druhou stranu to nikdy nebylo tak špatné/dlouhé, abych byl z nějaké scény vyloženě "vyhozen". Mluvím tu o pouhých pár vteřinách v celém filmu. A pokud jde o draka Šmaka, ten je zpracován bezchybně a hlas Benedicta Cumberbatcha plní funkci na 100%.

Kdybych chtěl zjednodušovat, řekl bych, že se má druhý díl k tomu prvnímu podobně jako dvojka Hunger Games ke svému předchůdci. Tvůrci se vzdali naivních hrátek a jdou přímo za cílem, přičemž všechno je takové špinavější. Faktem zůstává, že největší slabinou druhého Hobita je to, že "jen pokračuje a zároveň nekončí". Ale kdo počítal s něčím jiným, ten nemá v kině co dělat.

Hodnocení: 90%

P.S. Úroveň českých titulků je často velmi špatná a překladatel s oblibou mění význam řečeného.

P.P.S. Evangelina Lilly je jednoznačně nejkrásnější elfkou, jaká kdy obývala Středozemi. A Legolas nikdy nebyl větší "badass"!

Recenze: Hunger Games: Vražedná pomst

Katniss chtěla jen přežít. A to za každou cenu. Nechtěně svým nasazením zažehla plamen odporu, který den ode dne sílí. Prezident Snow potřebuje nastolit klid v jednotlivých sektorech, kde obyvatelé začínají postupně rebelovat proti hlídkám. Využije proto výročních Hladových her.

Katniss (Jennifer Lawrence) a Peeta (Josh Hutcherson) se stali miláčkem lidí Kapitolu i utlačovaných obyvatel jednotlivých krajů. Z toho důvodu musí, navzdory faktu, že se ihned po skončení her odcizili, nadále předstírat zamilovanost. Aby byl vliv jejich „pozitivní lásky v těžkých časech“ co nejplošnější, jsou jako pár vyslání na propagandistickou šňůru napříč celou zemí. Snow (Donald Sutherland) si od akce slibuje ústupek odporu, když ale lidé vidí Katniss na vlastní oči, mají o to větší touhu bojovat. Dojde proto na nečekaný plán – pro 75. Hladové hry budou z každého kraje vybrání dva výherci minulých her. Katniss se tak vrací do arény.

První díl Hunger Games měl potenciál. K tomu, aby ho plně využil, mu však chyběl jak lepší scénář, tak větší prokreslení postav i samotného světa. Jakoby to na režijní sesli střídající Francis Lawrence sám vycítil a pro dvojku si ukrojil ohromných 146 minut. Podobná délka se jeví vražedná, dvakrát tolik s vědomím, že je film vyklešťěná předloha. Většinou to v praxi znamená, že se tvůrci snaží do filmové adaptace narvat co nejvíce kultovních scén z knihy, aniž by nutně dávaly smysl. Není to případ Vražedné pomsty. Dějová linie je konzistentní, s minimem nepochopitelných odboček a odkazů. Pokud něco stále působí jako úlitba předloze, je to vztah Katniss s Galem. Postava boyfrienda z kraje se jeví nadbytečná i nezajímavá, leč do budoucna bude zřejmě významná.

Naštěstí se Gale na plátně ohřeje možná pět minut. Klíčová je Katniss a její tým, potažmo několik nových protihráčů, jimž snímek věnuje větší dávku pozornosti. Obsazení je mimořádně dobré, díky čemuž i chatrně načrtnuté postavy s minimem prostoru dokáží diváky bez problémů oslovit (namátkou nový vůdce hry v podání Phillipa Seymoura Hoffmana nebo sadistický mírotvorce Patricka St. Esprita, který zřejmě sloužil někde s Langovým zeleným mozkem z Avatara). 

Skutečnými hrdiny druhých her jsou každopádně Jennifer Lawrence, jež konečně působí jako vůdce a ne pouhá oběť a především režisér Lawrence (shoda příjemní čistě náhodná), který po peckách Já,legenda a Constantine potvrzuje jedinečný cit pro pečlivě vystavěnou scénu a vypiplaný vizuál. Vedle zmíněných filmů působí Hunger Games sice trochu nezajímavě, ale ono se vylidněnému New Yorku a nahláškované komiksové postavě těžko konkuruje. Hunger Games pod Lawrenceovým vedením každopádně působí 2x tolik epičtěji, než jednička a v kombinaci se správnou hudbou (i James Newton Howard si od minule polepšil) dokáží některé obrazy navodit až mrazení v zádech.

Vražedná pomsta není typický blockbuster, ale to ostatně platilo i pro jedničku. Podobně jako v případě Enderovy hry jde o ušlechtilý pokus přinést do kin závažná téma prostřednictvím mladších vypravěčů. V případě Hunger Games je přidaná hodnota v podobě totalitního režimu, což je systém (na rozdíl od mimozemské invaze) světu dobře známý a (bohužel) nadčasový. Jednička problém naťukla. Druhý díl už ukazuje zrůdnost systému v celé jeho zvrácené kráse a to natolik intenzivním způsobem, až je lehké zápalu podlehnout a chtít také bojovat za správnou věc.

A to nejlepší nakonec - film má dvě a půl hodiny a přesto nenudí. Po jeho finální scéně jsem chtěl vědět a vidět víc. Takže resumé: Vražedná pomsta je ve všech směrech vyzrálejší variací na svého předchůdce. Pokud se v nastoleném tempu pojede dál, s chutí se na ostatní díly vydám do kina.

Hodnocení: 80%