Recenze: Beyond: Two Souls

David Cage, autor interaktivní detektivky Heavy Rain, znovu zatíná drápy do herního průmyslu. A tentokrát už žádné kompromisy. V hlavních rolích jeho nové hry září Ellen Page a Williem Dafoe, příběh je jeden velký filmový scénář a stejně tak pojetí i hudba. Stačí to na dobrou hru?

Jodie (Ellen Page) od svého narození disponuje zvláštním společníkem - neviditelnou entitou Aidenem, který dokáže pohybovat předměty, ničit je, ovládat lidi, případě i zabíjet. Když jste malá vystrašená holka zamknutá v komoře pod schody, může to být velmi užitečné (Harry musel k otevření použít hůlku, Aiden to udělá za vás). Pokud vás ale někdo ohrožuje, stanete se nechtěně svědkem vraždy. Aiden má totiž vlastní hlavu. Jodie neignoruje, může si nicméně dělat, co chce. Jodie se díky němu od dětství vyčleňuje a poměrně brzo si ji všimnou příslušné úřady. Jako malá holčička se stane součástí výzkumu, který vede starostlivý Nathan (Williem Dafoe). Později ji přivítá FBI. Netrvá dlouho a Jodie jde do akce. Záhy si však uvědomí, že nejen ona, ale i vláda může Aidena využít ke zlým účelům. Vydá se proto na útěk.

Na první pohled se jeví Beyond: Two Souls hodně lineární zábava na nějakých osm hodin, což není příliš mnoho. Hra sice nabízí řadu voleb, žádný velký dopad na děj ale nemají. Respektive nemají způsobem, jaký by zkušený hrát od hry, kde "se hodně mluví a lze volit různé odpovědi" čekal. David Cage totiž chtěl v prvé řadě vytvořit emocionální filmovo-herní dílo, které bude moci divák ovládat. Tady tudíž nejde (a zřejmě nikdy ani nemělo jít) o nějaké větvení hratelnosti (i když i to tu v jisté míře je, protože především s Aidenem lze některé úkoly provést různými způsoby). Jde tu hlavně o postavy a emoce. Uděláte z Jodie namyšleného spratka, impulzivní puberťačku, nebo přemýšlivou dívku? Upřednostníte vášnivost nebo praktickou chladnost? Kdo kdy toužil u nějakého filmu mít možnost rozhodnout, s kým se hlavní postava vyspí, zda bude silná či zranitelná, superman nebo chybující člověk, to vše Beyond: Two Souls umožňuje. Hraní téhle hry je tak trochu jako vytváření vlastní režisérské verze. Vy určíte tón jednotlivých scén a vztahy mezi postavami.

Ač tedy ve stejných kulisách, opakováním se mění dynamika i styl. Hru jsem dohrál 3x a pokaždé jsem přišel na něco nového, případně jsem stočil vývoj trošičku jiným směrem. Škoda, že jednotlivé volby mají pramalý vliv na samotné finále, které se nijak neodvíjí od odehraného, ale víceméně jen od toho, jaký konec si sami zvolíte. Osobně jsem přišel na šest různých zakončení (přičemž na jedno naprostou náhodou), tudíž i v tom tvůrci dávají k opakovanému hraní dostatek motivace.

Vzhledem k tomu, že se hra omezuje na pohyb páčkou a přesně stanovené koridory, nepřináší žádnou herní výzvu. Ovládání je nastavené podle mustru "objeví se bílá tečka a jejím směrem posunete páčku". Podobně jednoduše jsou vyřešeny i souboje, kdy se Jodie pohne určitým směrem a vy páčkou pohyb dokončíte. Ti, kdo milují komplexní herní mechanizmy a volný prostor, budou u Beyondu trpět. Kritici klasických příběhových her, kde se postavy tváří v propojujících filmečcích nejistě, aby následně bez mrknutí oka pobily stovky nepřátel (viz nejnovější Tomb Raider), budou mít naopak radost z toho, že herní části nikdy nepopírají charakter hlavní hrdinky. A díky intuitivnímu a snadnému ovládání může hru hrát opravdu každý, nezávisle na herních zkušenostech.

O kvalitě scénáře se můžeme dohadovat už proto, že (a to vám zaručuji) každý kritik hrál de facto jinou hru a pokud si nedal tu práci s jejím opakovaným hraním, těžko může výsledek hodnotit. Faktem je, že zpřeházení kapitol působí občas zmatečně (Jodie, která příběh vypráví, má problémy s pamětí, takže náhodně skáče od dětství k současnosti), některé pasáže jsou ze slabšího ranku, celek si ale pro svou komplexnost, promyšlenost a nejrůznější odbočky zaslouží jednoznačné uznání. Samotná zápletka je spíše tradiční, ale vše okolo krásně funguje a zapadá do sebe.

Pokud něco skřípe (herně o příběhově), je to vysvětlení Aidenových schopností. Někdy se může od Jodie vzdálit půl míle, jindy jen desítky metrů. Něco je a něco není neprostupnou překážkou. A hledat hlubší klíč v tom, koho Aiden může ovládat, je taktéž zbytečné. Může ovládat ty postavy, u kterých se to tvůrcům hodí. Tak prosté a laciné to je. Navzdory logickým výtkám je naštěstí pocitově pochopení Aidenovy podstaty lehké a snadno se ovládá. Míst k nadávání je proto minimum.

Beyond: Two Souls je interaktivní film v tom nejčistším slova smyslu. Devadesát procent času má před sebou hráč pečlivě naskriptované a velmi promyšleně naaranžované scenérie, do kterých může tu volně, tu více zasahovat. Je to natolik „oku lahodící“ a šité podle současného hollywoodského mustru, že se můžete v zásadě jen dívat na někoho jiného, jak hraje a pořád se budete dobře bavit.

Nejsem si jistý, jestli jde o budoucnost herního průmyslu. V jistém směru bych ale podobný styl viděl jako prodlouženou ruku kinematografie, protože tady už herci nejen stáli modelem, tady skutečně hrají. S touhle formou bychom se klidně i za nějakých dvacet let mohli dočkat nové Smrtonosné pasti v herní podobě s mladým Brucem Willisem. Uvidíme, zda bude Beyond: Two Souls začátkem nové éry, nebo zůstane (podobně jako Heavy Rain) pouhým odvážným rozčeřením stojatých vod.

Hodnocení: 85%

P.S. Hru lze hrát i ve dvou, což opět o něco prohlubuje variabilitu herního zážitku. Při hře jednoho hráče ovládáte obě postavy, tudíž nesete odpovědnost za všechny činy. Pokud ale dva lidé ovládají dvě různé entity, jejich činy mají následky, může to příběh opět posunout trochu jinam.

Recenze: The Last of Us

Herní a filmový průmysl se stále více protínají. Filmaři hledají ve světě jedniček a nul silné látky, jimiž by mohli ohromit diváky v přítmí kinosálů. A herní studia naopak přebírají filmové postupy, aby svým hráčům nabídla co nejintenzivnější a nejepičtější zážitek. Mafie, Uncharted, God of War a jím podobní jsou vyloženou slastí pro své pojetí, kdy prezentace příběhu, hudba, dabing, ingame animace atd. vytváří kompaktní celek, který je zábavné i „jen“ sledovat. Dokonalá souhra formy a obsahu.

Bezpochyby nejdál v daném stylu zašli tvůrci trilogie Uncharted – studio Naughty Dog. Jejich konzolový Indiana Jones se stal zcela po právu jednou z nejvýraznějších tváří konzole Playstation 3. Třetí díl atakovat nejvyšší známky (96% v recenzích!), díky čemuž stálo studio v nevděčné pozici. Stvořilo opěvovanou hru a chtělo přijít s něčím úplně novým, takže došlo na oznámení postapokalyptického The Last of Us. Tak trochu to připomínalo situaci Christophera Nolana, který po fenomenálním Temném rytíři ohlásil Počátek. Ne, že by mu fanoušci nevěřili, ale… bylo opravdu kam stoupat? Jak dokázal ohromný úspěch Počátku, bylo. A stejné je to s The Last of Us. Poznáte ruku vypravěče, protože jisté funkční postupy netřeba obměňovat. Přesto je výsledný zážitek jiný. A v tomto případě i mnohem lepší. 

The Last of Us je příběhem lidí, kteří musí v nehostinné vizi budoucnosti přežít. Svět skončil díky pandemii v troskách, v nichž procházejí živí mrtví a lidé jsou legendami. Ale tady nejde o hnijící zombie, ani o stvůry schovávající se před světlem. Zdejší mutanti vykazují vražedné touhy a buď ještě připomínají cosi lidského, nebo už se z nich stali absolutní zrůdy. Bohužel ani přeživší není dobré potkávat. Lidé zoufale bojují o zásoby, utvářejí nebezpečné frakce a každého, kdo „není s nimi“, vnímají jako nepřítele. V tomhle světě je zkrátka každý sám sebe. A to včetně hrdiny Joela, který dostane coby pašerák za úkol dopravit nezvyklý balíček – mladou dívku Ellie.

Málokdy se vidí natolik poučená hra. Jedna věc je výborně napsaný scénář, který se stará a pravidelná překvapení, umožňuje postavám skutečně ožít a celou dobu táhne pozornost svých hráčů. Stále to u velkých titulů není pravidlem, dá se ale říci, že je příběhové lince a vývoji charakterů u velkých her v současné době věnována v herní branži stejná péče, jak u filmu. Poučeností myslím nyní principy a postupy. Způsob dávkování herních možností, gradace obtížnosti, rozložení úkolů a samozřejmě nesmím zapomenout na ovládání, které je alfou i omegou každé hry. To všechno funguje v The Last of Us – bez zbytečného přehánění – dokonale. Není to otázka přehnaného entusiasmu. Pamatujete, jak vybroušeným klenotem byl zmíněný Temný rytíř? Nešlo o hype. Byla to krystalicky přesná práce, fungující ve všech myslitelných ohledech. S touhle hrou je to stejné.

Bude vás těšit každou minutu, ať už samotným vývojem příběhu, chytře navrženými lokacemi, které sice neumožňují absolutní svobodu pohybu (podobně jako v Uncharted vás hra chytře vede za ručičku a dovolí vám vždy vidět jen určitý úsek celku), ale umožňuje variabilní hratelnost. Chcete být divoký jako Rambo, vrhat se do honiček a pokoušet štěstí osudu? Může být. Dostane vás nedostatek nábojů i energie, ale hru nakonec projdete (i v tom „hurá“ stylu lze najít klíč na úspěšnou likvidaci s minimem šrámů). Přesto se vyplatí být taktik. Pokud vidím hlouček nepřátel, kteří nestojí daleko od sebe, je šikovnější je nalákat zvukem na jedno místo a všechny vzít jednou bombou, než začít bezhlavě pálit. A co je nejlepší – hra vás tohle naučí! Přímo motivuje k přemýšlení, jak nejlépe a co nejefektivněji projít lokace (ať už s hlasitějším či plíživějším stylem). Je čistě na každém, jakou taktiku si zvolí. A je mi upřímně líto hry Metro: Last Light, která také vychází nyní, má podobné principy a i když vůbec není špatná, vedle The Last of Us se jeví jako chudý příbuzný (ti, co nemají Playstation, za ni nicméně budou rádi).

Kapitolou samou pro sebe je grafika a velkolepost, s jakou v Naughty Dog pracují. Prozrazovat více by byl hřích, protože tohle je zkrátka nutné zažít „na první dobrou“ s ovladačem v ruce. Párkrát mi během hry každopádně spadla brada a je obdivuhodné, co Naughty Dog z Playstation 3 umí (z technického hlediska) vymáčknout. Samozřejmě, existují hry s věrnější grafikou, ale míra detailů je v The Last of Us ohromující (v případě obličejů lze kupříkladu skutečně mluvit o hereckých výkonech – vidíte každý záchvěv emocí).

Svou roli hrají i detaily, ať už mluvíme o živém světě plném nejrůznějších odkazů či nenucené interakci postav. Ve hře je člověk málokdy sám. A druhá postava naštěstí není na obtíž. Nejenže se takticky drží ve stínu a nevytváří bariéry, ale dokonce umí v případě potřeby pomoci. Vyloženě mi vyrazilo dech, když jsem byl krůček od smrti a náhle se přihnala Ellie a dobře mířenou ránou cihlou mi zachránila život. Bylo by naivní na to spoléhat (za celou hru mi pomohla možná 3x), ale díky tomu je hra ještě o něco napínavější. 

The Last of Us není krátká hra. Nabízí 13 hodin herního času (pro méně zvídavé méně, pro důkladné ještě více), přičemž ani jednou hra neupadne do stereotypu. Chytře totiž nevyužívá jen zákeřný virus k rozpracování zápletky, ale i samotné přeživší, kteří jsou stejnou hrozbou. Přiznám se, že mi výsledná herní doba přišla nakonec i krátká. Není. Ale ta hra je tak dobré, že bych v jejím světě rád zůstal ještě pár hodin. Nebo i týdnů. Jeden z mála klenotů, který dohrajete a budete mít touhu ihned začít zase od začátku. 

The Last of Us je nejen jednoznačně nejlepší hrou současné generace konzolí, ale dost možná i nejlepší vzniklou hrou vůbec. Kdo nehrál, nepochopí. Kdo ano, bude v nejbližší době těžko nadšeně hrát něco jiného.

Hodnocení: 100%

Metro: Last Light

Milovníci postapokalyptického Fallouta dostali před třemi lety nečekaný dárek – herní adaptaci poutavého bestselleru Dmitryho Glukhovskyho Metro 2033. Příběh lidí, kteří se před radioaktivním prachem museli ukrýt v tunelech metra, je samo o sobě lahůdkovým nápadem. V prvním díle se povedlo atmosféru knihy plně přenést a přestože titul trpěl nejedním neduhem (některé zkratky oproti herní předloze působily zmatečně, většina hry měla koridorový ráz), stal se z něho hit.

Dvojka původně měla vycházet z knižního sequelu Metro 2034, nakonec se ale tvůrci rozhodli pro vlastní příběh. Znovu sledujeme Artyoma, který to již dotáhl na respektovaného člena Řádu. Když je na povrchu nalezen přeživší Temný, jste vysláni k jeho likvidaci. No a situace se samozřejmě zkomplikuje.

Výhodou dvojky je plnohodnotná možnost volby. Zatímco jednička vás pojetím lokací omezovala, Last Light je koncipováná tak, aby si na své přišli tichošlápci, stínoví vrazi i maniaci toužící po hutných přestřelkách. Záleží jen na nátuře. Jste rádi mimo radar a nechcete si špinit ruce? Žádný problém. Když budete opatrní, můžete za celou hru zabít jen pár lidí. Uspokojuje vás, když někoho překvapíte ze zálohy a tiše ho zlikvidujete? Do toho. A Rambo styl? I ten tu funguje (pokud ho ale budete preferovat, brzy vám dojdou náboje). V rámci stínové hry/silent killu snad chybí jen možnost odtáhnout mrtvého protivníka, aby jeho tělo nezalarmovalo ostatní.

Zatímco AI lidí je celkem použitelná, mutanti na povrchu planety, kde se znovu neobejdete bez masky, jsou ukázkou naprosté demence. Překážky jsou jim stejným nepřítelem, jako vaše puška, neustále pobíhají před hlavní, abyste měli co největší šanci na dobrý výstřel a i když se jich kolem vás sesype deset, ve výsledku jich útočí jen pár. Souboje s mutanty naštěstí nehrají v Last Light prim (jde spíše o jakési zpestření) a soubojů na povrchu není tolik, aby vás tupost protivníků otrávila.

Graficky vypadá titul solidně - současný nadstandard, který neohromí, ani nedělá ostudu. Potěší některé detaily (třeba možnost jít do divadla), ale vyloženě vytěžené prostředí není. Může se zdát, že Last Light ode mě dostává za uši. Má to svůj důvod. Vychází totiž očekávané TheLast of Us, které jsem hrál na přeskáčku s Metrem. Obě hry spojuje plíživost, hororové prvky, zničený svět a ve všem bohužel Metro ztrácí. Ne, že by vývojáři druhého Metra odvedli špatnou práci. V Naghty Dog jen zkrátka stvořili klenot, s nímž to nikdo z podobného žánrového ranku nebude mít lehké.

Metro: Last Light je bezesporu atmosférický a zábavný titul, který má tu smůlu, že vyšel v době, kdy se na pulty obchodů dostává bezchybná hra z téhož žánrového ranku. Vedle fenomenálního The Last of Us se Metro: Last Light jeví jako pouhý předkrm. A tak ho musíte brát. Pokud se vám líbila jednička, dvojka vás rozhodně nezklame. Pokud patříte mezi novicky (což je u hráčů Playstation 3 pravděpodobné, protože jednička na ní nevyšla), ulehčí vám vstup do světa kvalitní české titulky. Jestli jste už ale hráli příběh Joela a Ellie, raději setkání s Artyomem odložte na později.

Pokud nicméně nevlastníte Playstation 3, můžete si k mémo hodnocení klidně přičíst 10%.

Hodnocení: 75%

Za zapůjčení hry k recenzi děkuji internetové prodejně Gamesarena.cz

Resident Evil: Revelations

Není to tak dávno, co se herní série Resident Evil dočkala šestého (poměrně rozporuplného) dílu. Přestože jsou reakce s postupujícími čísly horší, na prodejnost to veliký vliv nemá. Za což můžeme být nyní rádi, protože právě úspěch značky zajistil port Revelations z Nintenda 3DS na velké konzole. 

Série Resident Evil neodmyslitelně patří k nejslavnějším hororovým hrám. Je tváří žánru a vyjma Dead Space zřejmě jedinou sérií, jíž znají i lidé, kteří hraní ve velkém neholdují. Původně plastická podívaná s důrazem na hádanky a plíživost se postupně přetavila v klasický akční výplach, kde přemýšlení i strach hrají čím dál menší roli. Že to není nezbytná evoluce ukázal poslední díl Dead Space, který de facto propadl u kritiky i diváků (přestože nejde o nijak špatnou hry). Resident Evil má pevnější kořeny, tudíž mu přechod k akci příliš komerčně neuškodil. Na druhou stranu – ryze frenetický Resident Evil: Operation Racoon City slabými prodeji jasně ukázal, že i hráči mají své tolerační limity.

Resident Evil 6 měl být návratem ke kořenům. Přinést zpět plíživý strach, úzké temné chodby, málo nábojů a všudypřítomnou nejistotu. Což se daří v kampaních, které s tímto záměrem bylo tvořené (což jsou v případě RE6 dvě ze čtyř). Šestý Resident není špatný pokus o kompromis. Akce i temnota tu mají své místo, tudíž si každý přijde na své. Koho ale nebaví Call of Duty se zombíky, má v případě RE6ky teoreticky jen dvě použitelné kampaně (a tím pádem o dost menší hrací dobu).

Revelations svého času sklidila na 3DS nadšené ohlasy. V prvé řadě proto, že podobně zaměřená hra je na „rodinném Nintendu“ vždy malou událostí. Za druhé si fanoušci pochvalovali atmosféru. 

Předně je třeba podotknout, že jde o doslovný port bez extra bonusů. Vyjma vyžehlenější grafiky tu nenajdete nic nového. Kdo tedy hrál původní verzi, pro toho půjde o opakovačku bez jediného překvapení. Ti, co nehráli, mohou každopádně jásat. Revelations je skutečně tak dobrá hra, jak se traduje a ze starého i nového Residenta si bere převážně to lepší. Na jedné straně mile odlschoolový styl (žádné zběsilé tempo, ale opatrné procházení), děsivé lokace, pomalí a nebezpeční nepřátelé, zkrátka ta pravá hra o přežití. Na té druhé líbivě zpracovaná akce, dobré ovládání, díky němuž nebudete v bojích zoufale mlátit do tlačítek a bossové spíše efektní, nežli vyloženě nepřemožitelní. Ryzí akce tu má spíše doplňkovou úlohu, kdy v několika málo epizodách hra odskočí mimo loď.

Je třeba se bohužel smířit s tím, že pořádně zamotané hádanky už v téhle sérii skutečně nemají své místo. Jediné, co se nyní od hráče vyžaduje, je přijít k bodu A, zjistit chybějící předmět z lokace B, tam se vydat, pobít několik nepřátel a s předmětem B se vrátit do místa A. Jednoduché jak facka. 

Naštěstí je tu ona zmíněná atmosféra. Od třetího dílu tu nebyl „residentovější Resident“. Rezavějící zaoceánská loď ztracená na moři je naprosto ideálním prostředím pro nervydrásající horor. Loď to není velká (celá hra má jistá kapacitní omezení vycházející z faktu, že jde původně o záležitost pro kapesní konzole), je nicméně dostatečně rozmanitá a nabízí všechno, co byste od pořádné výletní lodě očekávali (snad jen Casino je nedůstojně mrňavé a nechtěně tím připomíná pražské nonstopy).

Extra zmínku si zaslouží kooperativní režim RAID, k němuž je třeba hru dohrát, abyste si otevřeli všechny úrovně. RAID se hraje přes Playstatin Network a Xbox Live, na rozdělenou obrazovku tu nenarazíte (což je škoda). Jde o zábavný doplněk, kdy si zvolíte postavu, lokaci a poté plníte nejrůznější úkoly. Šikovná "natahující" výplň, která hře minimálně zdvojnásobuje její herní dobu.

Resident Evil: Revelations je zatraceně povedený kousek, který nadchne příznivce původní trilogie a je důkazem toho, že navzdory primárnímu cílení na hororovou složku lze vytvořit chytlavý a úspěšný titul i v dnešní době. Což ostatně ukazuje i fenomenální The Last of Us, ale to je hra, která si zaslouží vlastní recenzi. Revelations se každopádně povedlo. Nemá nejlepší grafiku, z herního hlediska nepřináší nic zásadně nového, celkový dojem je ale výborný. Tohle JE pravý Resident Evil.

Hodnocení: 80%

Za zapůjčení hry k recenzi děkuji internetové prodejně Gamesarena.cz

Recenze: Bioshock Infinite

Je i není to Bioschock. První myšlenky pár desítek minut poté, co jsem se vrhl do vzdušného města Columbia. Tvůrci hry jsou chytří. Začínáme jinou kapitolu. Pro pocit "setkání starých známých" ale znovu startujeme na majáku. Minule jsme mířili do hlubin, tentokrát vyletíme k nebesům. Booker DeWitt, člověk s komplikovanou minulostí a nejistou budoucností, je vyslán do města v oblacích, aby našel dívku Elizabeth. Má se stát jejím „zachráncem“. Proč uvozovky? Protože její záchrana je vymazáním hráčského dluhu. A když se máte vymanit z něčeho takového, nejde o dobrou věc.

Jenže DeWitt má svědomí. Nebo možná slabost pro pronikavé oči, holčičí kukuč a někde v koutku duše v něm ještě tepe smysl pro spravedlnost. Záhy po příletu do zdánlivě harmonického města zjistí, že s tamními obyvateli (tedy alespoň s většinou) není vše úplně v pořádku. A pohádkové místo se rychle mění v krvavou řeku, jíž si hrdina klestí cestu k dívce uvězněné ve věži. A to je jen začátek. 

První dva Bioshocky jsem dotáhl vždy na téměř jeden zátah. Rapture bylo pohlcující místo, doslova. A bavilo mě v obou štacích, i když ta druhá (opakováním téhož) zaváněla datadiskem. Samotné studio si bylo vstupem do stejné řeky dobře vědomo. A tak jde trojka jiným směrem, i když staví na podobných základech. Máme jiné město, žádný Big Daddy a namísto malých holčiček nám společnost dělá Elizabeth, která je navíc většinu času i dobrým pomocníkem (zhruba od jedné třetiny hráče doprovází, sem tam mu dodá munici/staminy a – což je nejlepší – nikdy se neplete do cesty).

Columbia je město poměrně otevřené. Respektive je otevřené do té míry, do jaké může být otevřené místo složené z několika poletujících ostrovů s limitovanou délkou. Hráč může teoreticky kamkoli, kde nejsou zátarasy a většina dveří je mu otevřená (případně je může Elizabeth vypáčit). Znovu nechybí magické dovednosti, díky nimž si zpestříte souboje kupříkladu blesky, ohněm, vodou, ledem, či (mými oblíbenými) krvelačnými vránami. Samozřejmostí je i tuning postavy a zbraní. Motivací pro prolézání všech lokací a odemknutí co nejvíce dveří je tedy ve hře více než dost.

Příběh je z ranku silnějších, nejde ale ani tak o samotnou zápletku, jako spíše o její uchopení. Nerad bych prozrazoval příliš, takže jen dodám, že v příběhu hrají nemalou roli nápadité hrátky s realitou. Potěší i menší volby, které motivují k opětovnému hraní (na výsledek nicméně mají pramalý vliv).

Bioshock: Infinite zabere něco málo přes deset hodin herního času, což je rozumná délka. Hra je značně akční a díky rozmanitým soubojům stereotyp skutečně nehrozí. Klidnějších pasáží je poskrovnu, takže pro toho, kdo si oblíbil plíživější atmosféru předchozích dílů, moc není. Pro všechny ostatní půjde (zcela právem) o jednu z nejlepších her letošního roku. Je to strhující pecka.

V mém osobním žebříčku každopádně atmosféra létajícího města Columbia za podvodním Raptorem přeci jen o něco zaostává. I tentokrát dokonale funguje kombinace sci-fi a oldschoolových prvků jak z černobílých filmů. Rarpture, jakkoli uzavřenější a koridorovější, ale dokázal svou ponuřejší atmosférou přeci jen nabídnout o něco silnější zážitek. Procházka vzdušnou Columbií je krásným výletem do zvrhlého města, kde skutečné napětí vystřídal pocit ze zábavné jízdy v lunaparkové atrakci. Což rozhodně není málo. Jen ten pocit skutečného ohrožení se tentokrát nedostavil.

A malá poznámka na závěr – Elizabeth má ty nejpodmanivější oči, jaké jsem kdy ve videohře viděl. 

Hodnocení: 90%

Za zapůjčení hry k recenzi děkuji internetové prodejně Gamesarena.cz    

Recenze: Aliens: Colonial Marines (Playstation 3)

Hra, na kterou fanoušci legendárních monster čekali jako na spasení. Tím jsou bez přehánění Aliens: Colonial Marines. A není se čemu divit – studio Gearbox Software od počátku slibovalo hory doly, disponovalo oficiální licencí a k tomu hru provázalo s událostmi na planetě LV-426. Co chtít víc?

Bohužel, hra svůj potenciál využívá jen skromně a zachraňuje ji právě licence. Detaily, to je oč tu běží. Ve hře se podíváte na řadu známých míst a potěší drobnosti typu půlka těla Bishopa či hlava panenky Newt. To jsou momenty, kdy mé „filmové já“ vyloženě zaplesalo blahem. Nemluvě o soundtrack využívající tóny série, které tak nějak automaticky navozují tu správnou atmosféru. Potud dobře. Grafický kabát je však z ranku slabších. Co víc, celá hra, vizuálně i herně vypadá, jako kdyby šlo o několik let starý titul (měl jsem z ní podobné pocity, jako při hraní Duke Nukem Forever). Animace jsou jak z dob Playstation 2 a úroveň zpracování je při nejlepší vůli průměrné. Z herního hlediska je hra typické koridorovka, v níž nemáte možnost volby a inteligence nepřátel je na bodu mrazu. Degradace Vetřelců na tupá zvířata, která vždy ochotně naběhnou před hlaveň pušky, zabolí stejně, jako tupost lidských protivníků, jejichž největší „vychytávkou“ je schopnost se schovat za překážky (přičemž lokace jsou navíc navrženy tak, že se lze vždy dostat lidským protivníkům do zad, díky čemuž nemají v přestřelkách de facto šanci).

Hrát hru na nejlehčí obtížnost v případě Aliens: Colonial Marines skutečně nemá smysl. Hru proběhnete za nějakých pět hodin a nedočkáte se žádné herní výzvy (v easy módu navíc kyselina vetřelců na hráče neúčinkuje). V těžších módech už vám přeci jen pár pasáží pocuchá nervy, bát se ale budete jen jednou. Hra má totiž ještě jeden problém, který paradoxně souvisí s tím, co zároveň patří k pozitivům.

Gearbox Software vsadil na týmovou hru, takže lze hrát kampaň až ve čtyřech hráčích. A to je zábava. Když ale hrajete sami, máte kolem sebe neustále boty. Díky nim strach nemá šanci – pořád je někdo s vámi, pořád vám hlídá záda a navíc boti nemohou zemřít. Zmíněnou výjimku tvoří pasáž ve stokách, kdy jste sami a beze zbraně. Jde o jediný okamžik, během něhož budete cítit úzkost. Jenže je tu zase ALE – tvůrci hry pro účely této pasáže stvořili slepé vetřelce, kteří se chovají docela směšně a svým pojetím plivou předloze do tváře. To lze ostatně říct i o mašince, která upozorňuje na přítomnost nepřítele - pípá totiž pořád, i když ji nevytasíte, takže je nakonec možnost „její aktivace“ během hry naprosto zbytečná.

Kdybych za Aliens: Colonial Marines zaplatil plnou palbu, asi bych byl slušně rozčarovaný. Hře chybí rafinovanost, silnější příběh i lepší zpracování. Na druhou stranu – pokud preferujete „vypnu a střílím“ a vaším nejoblíbenějším dílem Vetřelců je frenetická dvojka Jamese Camerona, bude vám zvolený styl nejspíš po chuti. A když pozvete pár kamarádů, rozhodně máte vyhráno. Velmi slušný je i multiplayer, kde se navíc můžete zhostit i role vetřelce. Sám o sobě nic moc revolučního ale nenabízí – jen klasické módy, v tomto případě okořeněné licencí. Za zmínku stojí i možnost vylepšovat zbraně. Zklamáním je naopak sbírání bonusových materiálů, které sice doplňují děj, ale ten (jak jsem již zmínil) moc zajímavý není.

Aliens: Colonial Marines je určen hardcore fandům filmové série, kteří nad nedostatky přimhouří obě oči. Pro zkušené hráče jde o zmetek, jímž projedou lehce jako horký nůž máslem.

Hodnocení: 60% 

 Za zapůjčení hry k recenzi děkuji internetové prodejně Gamesarena.cz 

Recenze: Tomb Raider (Playstation 3)

Doba přeje restartům a to nejen ve filmovém světě. Slavná archeoložka Lara Croft platí za jednu z největších ikon herního průmyslu, ale časem její hvězda přeci jen trochu pohasla. Menší zásluhu na tom nepochybně měla i nepříliš zajímavá filmová série. Zatímco tam Lara na své znovuzrození stále čeká, na počítačích a konzolích přichází první pokus o přechod do nového tisíciletí.

Po vzoru Jamese Bonda se vracíme na samotný začátek – Lara není onou zkušenou frajerkou, jež by bez mrknutí kosila nepřátele ve velkém a její schopnosti by vyrovnával objem podprsenky. Ze sexy terminátorky se stala vyděšená holka, která se ke svému první velké akci dostane zcela omylem. Poté, co s přáteli při výpravě ztroskotá na tajemném ostrově, je záhy odvlečena tamními obyvateli do jeskyně. Krůček od jisté smrti se díky odhodlání dokáže ze zajetí dostat a první velké dobrodružství může začít.

Nový Tomb Raider má hned 3 překážky. V prvé řadě musí čelit svým předchůdcům, z nichž to nejeden díl dotáhl na post klasiky. V druhé chtě nechtě bude srovnávána s nedávno vydanou peckou Far Cry 3, s níž sdílí až nečekaně množství prvků. A za třetí je tu Nathan Drake ze série Uncharted, který si v posledních letech uzmul pozici krále akčního archeologa (i Indy se na něj nechytá). Jak v souboji Lara obstála?

Srdnatě, ale rozhodně ne bez šrámu. Porovnávání s předchozími díly poměrně rychle bere za své, neboť hra pracuje s moderními herními prvky, kde vám ani ta nejtěžší hádanka nezabere víc než dvě minuty a kde prim hraje úderná „eye candy“ akce. Nevadí to, neboť tím nová Lara vytváří úplně jiný typ hry (aniž by nutně popřela své předchůdce). Jde o podobnou změnu, jako mezi bondovkami Daniela Craiga a Pierce Brosnana. Obojí je vynikající, má to příbuzný vztah, ale ve výsledku jde o taneček na jiném hřišti.

S Far Cry 3 hru pojí styl. Prostředím je otevřená džungle, v níž se divák může volně pohybovat, sbíráním nejrůznějších bonusových materiálů a zabíjením nepřátel/zvěře zase získáváte body a za ně si následně vylepšujete postavu i zbraně. Navíc i zde hraje nemalou roli hráčsky vděčný luk, jímž můžete o poznání tišeji likvidovat své protivníky. Ovládáním se na hru dá slušně spolehnout (včetně „ošemetného“ automatického krytí), střílení je bezproblémové a animační sekvence doplněné o klikání tlačítka jsou sice brutálně zjednodušené (používáte jen jedno), ale zase jde o rychlé momenty, které trénují postřeh.

Tuning postavy však lehce odporuje příběhu, respektive logice vývoje. Úvod je přímo excelentním vnořením se do duše holky, která najednou musí popadnout zbraň a někoho odpravit. Zakrvavená Lara je z toho patřičně vyjukaná, velmi rychle se ale otrká a čím více postavu vylepšíme, tím jsme blíže původnímu kultu. Logický pokrok, ale přeci jen se z Lary až příliš rychle stává ostřílená bojovnice (nemluvě o tom, jak se dokáže pohotově vyrovnat s probodnutím břicha a chycením do medvědí pasti, což zkrátka úplně nejde dohromady s příběhem obyčejné holky, jež se má na ostrově teprve otrkat).

Ale budiž, vývoj do akčnější polohy musel být urychlený pro potřeby samotné hratelnosti. A vychází to, protože je zábavná zdolávat překážky a střílet hordy nepřátel (ať už tiše, nebo s pořádným rachotem). Největším nepřítelem Lary je tak hráčská zkušenost s herně odladěným Nathanem Drakem. Jeho následovníkovi/předchůdci totiž zoufale chybí schopnost sebeironie. Vedle svého slavného kolegy je Lara suchý rohlík, který vše bere příliš vážně. Na uvěřitelnosti a zajímavosti to postavě moc neubírá, přesto by ji čas od času nějaká ta dobře mířená hláška nepochybně neuškodila. Ostatní postavy jsou navíc poměrně nezajímavé, včetně záporáků, jejichž jména si po hře málokdo vybaví. To je rozhodně škoda.

Do jisté míry zůstávají nevyužity i herní mechanismy. Střílení zvěře se hodí pro zkušenostní body, dostatečných výsledků ale dosáhnete i tehdy, pokud budete přírodu ignorovat. Chování zvěře je navíc dost schematické, takže je zdejší džungle o poznání méně živá, než ta ve Far Cry 3. Na druhou stranu lze ocenit inteligenci nepřátel v přestřelkách, kdy vám nejednou nějaký chytrák náhle vpadne do zad.

Fénix povstal z popela a dál základ nové série, která určitě může mít úspěch. Je jen otázkou, zdali dají hráči Laře přednost, když v rámci prostředí prohrává na body s Far Cry 3 a detaily se zase nechytá na Drakea. Výsledkem je naštěstí velmi solidní a co je nejdůležitější, herně zábavný mix, který vám při větší důkladnosti zabere nějakých 12 hodin času (nebo víc, pokud se rozhodnete z ostrova dostat maximum). A navíc nechybí řada mrazivých momentů (atmosféra je chvílemi nečekaně hutná, až děsivá). Nový Tomb Raider zkrátka stojí za vyzkoušení. Nejspíš nenadchne, ale nudit rozhodně vás nebude nudit.

Hodnocení: 80%

P.S. Multiplayer je víceméně zbytečný a je z něho hodně patrné, že je na hru nalepený prostě proto, že se to v posledních letech stalo žádaným trendem. O hře více hráčů naštěstí Tomb Raider nikdy nebyl.

Za zapůjčení hry k recenzi děkuji internetové prodejně Gamesarena.cz 

Recenze: Dead Space 3 (Playstation 3)

Isaac Clarke se vrací, aby nadobro zúčtoval s Markerem, necromorphy a bláznivými uctívači, kteří věří, že změna v monstra je znovuzrozením, které nás sjednotí. Proč jim to brát, když nám to může nabídnout nějakých 15 hodin herní zábavy. Moment, opravdu 15?! Ok, nebudeme lhát. Je to trochu složitější.

Předně je třeba si uvědomit, KÝM Dead Space 3 je. Je pokračovatelem temné, mrazivé a spíše plíživé jedničky? V minimální míře. Ozvěny to jsou v podobě prázdně vypadajících chodeb a mrtvolách, které v nepřirozených polohách „zdobí“ kulisy, ale útoky jsou dravější a častější. Jde se tedy ve stopách frenetičtější dvojky? I to úplně neplatí. Ta díky většinovému zaměření na interiéry byla přeci jen méně nápaditá, pokud šlo o lokace. Pořád se svým způsobem držela při zemi a hrála na tísnivost. Trojka už se nejvíce podbízí všem. V první půli připomíná oba své předchůdce, aby se v té druhé přehoupla do něčeho „jako Lost planet“ (tedy častý boj na otevřeném prostranství ledové planety). Chyba? Pro hororové nadšence nejspíš ani ne. Všechen ten sníh a bezvýchodnost chladné mlhy totiž dává (v dobrém slova smyslu) vzpomenout na Carpenterovu Věc. A úzké koridory zase (stejně jako předchůdci) evokují legendárního Vetřelce. Vypadá to na ideální hororové spojení, že? Mohlo být, chybělo málo.

Nejsem si jistý, kdo je za největší fail hry zodpovědný, ale faktem zůstává, že hra má problém s přílišnou délkou. Ano, slyšíte správně. To, po čem herní fanoušci běžně volají, je zde Achillovou patou.

Tvůrci chtěli nabídnout rozsáhlejší hru, v níž bude mít hráč možnost voleb. Nechybí proto řada vedlejších úkolů, i možnost se vracet ve vlastních stopách. A k tomu jakoby někdo z týmu řekl „když už se jde vracet, nevyužijeme to?“, díky čemuž je prakticky celá druhá polovina hry o tom, že se člověk ustavičně vrací nějakou lokací, případně ji kvůli rozmístěným úkolům projde i několikrát! Samotné lokace jsou navíc hrubě zdržovací, takže je běžné, že přechod z jedné sekce do druhé zahrnuje následující systém: Vejdete do chodby, vejdete do výtahu – LOADING - vyjedete výtahem, vyběhne na vás 10 potvor, místnost s výtahem opustíte – LOADING - vejdete do chodby, projdete ji do další místnosti, znovu 10 potvor, znovu výtah – LOADING - znovu chodba, znovu místnost s 10 potvorami a KONEČNĚ kýžená lokace. Chvílemi mi vážně přišlo, že si ze mě tvůrci dělají legraci. Když se něco podobného opakuje již po páté, případně se znovu vracíte do stejných (případně jiných, které se ovšem díky nepříliš nápaditému designu interiérových chodeb a mezimístností zdají totožné), hra začne být vyloženě otravná.

Výsledných 15 hodin hraní by se tak bez zbytečného zdržování a nesmyslného „tam a zpátky“ mohlo smrsknout na 10. Což by pořád byla solidní dávka na podobný typ hry. Dvakrát tolik, když je zábava sbírat bonusové předměty, neboť hra nově nabízí systém vlastní výroby zbraní, který je velmi chytlavý a dává netušené možnosti. Navíc se po dohrání odemknou hned 4 lákavé herní módy (přičemž jeden je pojmenován classic a je koncipovaný tak, aby vám co nejvíce přiblížil atmosféru prvního dílu).

Hra nemá špatný příběh, dobře se hraje, vypadá obstojně, novinky fungují, atmosféra nechybí, ale to natahování začne být až neúnosné a jen díky němu jsem byl od určité chvíle dost na vážkách, zda chci Dead Space 3 vůbec dohrát. Což je ohromná škoda, protože ve všech ostatních ohledech jde o zatraceně dobře odvedenou práci. Takhle musím neradostně konstatovat, že trojka v mém osobním žebříčku zaostává nejen za svými předchůdci, ale dokonce i za Wii a Android odbočkami.

Tak snad příště…

Hodnocení: 60%

Za zapůjčení hry k recenzi děkuji internetové prodejně Gamesarena.cz

Recenze: Twisted Metal (Playstation 3)

Svého času platila série za podobně významného „zabij autem, co můžeš“ hráče, jako Destruction Derby či GTA. V posledních letech se ale odmlčela.

Díky tomu začíná série prakticky od nuly. Herní svět se díky technologickému pokroku posouvá ještě o něco rychleji, než ten filmový a stačí dekáda k tomu, aby hráči zapomněli. Pravda, jsou tu nestárnoucí značky typu Fallout, Diablo, či zminěné GTA, ale i tam se pod nánosem internetových hříček a mobilních her vytrácí lesk a mladší generace hry znají akorát podle názvu.

Z toho důvodu je třeba oprašovat. Twisted Metal naposledy vyrazil na „velké konzole“ v roce 2008 předělávkou titulu z PSP (nesl podtitul Head-On: Extra Twisted Edition). Přestože šlo o solidně hodnocený titul, díky rostoucí mánii okolo Playstation 3 se mu nedostalo patřičné pozornosti. Bez přehánění lze proto říci, že naposledy opravdu slyšeli hráči o téhle sérii před deseti lety.

S vývojem nejnovějšího dílu si studio dalo záležet a dlouho před vydáním masírovalo veřejnost nabušenými klipy, ve kterých se to šílenou akcí jen hemžilo. Výsledek zběsilým slibům odpovídá, což bohužel nutně neznamená dokonalou zábavu. Přesto hra určitě stojí za vyzkoušení.

Zkraje je dobré projít si tutoriál. Každý zkušenější pařan má tendenci tuhle kolonku zpravidla ignorovat, protože „hra vás stejně všechno naučí“. U Twisted Metal to ovšem neplatí. Hra má poměrně krkolomně řešené ovládání, které mi svým mechanických stylem připomnělo první dny v autoškole: nulové potěšení z jízdy, neboť si pořád musím opakovat, co která páčka dělá. Zapomeňte proto na okamžitou zábavu. První na řadě bude cvičení. Což dokáže lehce odradit.

Když se prokoušete přes všechny varianty zabíjení a útočení (přičemž lze dokonce s autem skákat), může se jít konečně na věc. Máte na výběr ze dvou variant. Buď se odvážně vrhnete do online multiplayeru, nebo zvolíte méně zábavný, ale v jistém smyslu profesionálnější single.

V čem je háček? Multiplayer hrají lidé. Lidé, jako vy a já. Lidé, kteří z 90% rezignují na složité prokousávání se vychytávkami a hrající podle jednoduchého mustru „střílím a ono to nějak dopadne“. Neplatí to samozřejmě pokaždé, ale nejednou se mi stalo, že hráči ignorovali možnosti hry a udělali z ní jednoduchou vybíjenou. Na jedné straně jde těžko tohle vyčítat tvůrcům, lze ale jejich směrem ukázat s dodatkem, že být ovládání přístupnější, hráči by možnosti více využívali.

A teď se dostaneme k pověstnému ale. Ona se ta trpělivost vyplatí! Jakmile se dokážete vším prokousat a stane se z vás zabijácky expert, začne vás hra opravdu bavit. Budete drti soupeře na 100+1 způsob a začnete pořádně využívat obsáhlé arény (vyžadují bohužel stejný trénink).

Single není samozřejmě herně tak rozmanitý, protože se oponenti drží jistých naskriptovaných pravidel. Na druhou stranu proti vám vytasí všechno. A filmové předěly jsou vyloženě famózní, přičemž největší pozornost na sebe klasicky strhává zabijácký klaun Sweet Tooth, jehož facelift je dost možná nejroztomilejší designérskou herní zvrhlostí posledních dvaceti let.

Takže brát, či nebrat? Na první políbení tahle hra opravdu není. Pokud jste hráč zvyklý na rychlou adaptaci, hrozí vašemu ovladači smrt. Když mu ale dáte čas, odmění se vám královsky. Nikdy ne na víc, než hodinku (hra má podobnou výdrž zábavnosti, jakou měly kdysi automaty na bazénech), ale zato se vší parádou. Prostě ideální hra pro chvilkové vypnutí. Jen ten základ něco zabere.

Hodnocení: 70%