Recenze: Jurský svět

John Hammond měl sen. Chtěl lidem ukázat velikost a krásu tvorů, kteří kdysi vládli planetě. Nakonec musel před přírodou smeknout. Našla si vlastní cestu a světu předvedla, že ani technické vymoženosti na zvířecí velikány nemají.

Lidstvo je ale nepoučitelné a rádo opakuje své chyby. Park se tak po 22 letech od události prvního dílu nakonec dočkal otevření. Jmenuje se Jurský svět, aby nepřipomínal nešťastné události, které se na ostrově odehrály, a právě se blíží otevření nové "atrakce" - běžní dinosauři už totiž ztrácí na lesku a je třeba do parku nalákat diváky na něco netradičního. Hrátkami s genetikou proto vznikne Indominus Rex, potvora větší než T-Rex a krvelačnější než cokoli, co kdy mělo v puse minimálně 50 zubů. Netrvá dlouho a experiment s uměle vyšlechtěným druhem se vykne z rukou. Ze zábavního parku se rázem stává jeden velký talíř lahůdek pro dinosaury.

Zní to povědomě? Ano i ne. Jurský svět nezapře své předchůdce. Jde o přímé pokračování, v němž je patrný vliv předchozích částí, současně je ale vystavěný jako poloviční remake (úplně nové postavy, minimální přímé odkazy na staré filmy), aby se orientoval i divák fenoménem naprosto nezasažený. De facto totožná situace jako u nového Šíleného Maxe.

Pokud byl Šílený Max agresivně invenční a nekompromisní ve své aktualizované vizi, Jurský svět spíše dotahuje již vyřčené. Vypůjčuje si známé motivy a linie a proplétá je do nového (a ve výsledku ne tak odlišného) celku. Není to z mé strany přímo kritika. Spíše vysvětlení toho, že jde hlavně o znovunastartování značky, která musí napřed park otevřít (protože to už se zdržovat nedá), aby tím započala sérii nových proher a problémů. Navíc není díky originálnímu užití velociraptorů cesta úplně předvídatelná, nemluvě o šťastné castingové ruce. Chris Pratt vyrostl do sympaťáka, který by si skutečně mohl říci o postavu Indiana Jonese, Bryce Dallas Howard bez problémů zvládá upjatou workoholičku i ráznou akční ženu. Dokonce i děti nakonec získávají kladné body, přestože jsou hlavně z kraje na zabití.

Únavný je snad jen Vincent D'Onofrio, který vyfasoval nevděčnou roli zabedněného záporáka. Co by to ale bylo za film série, v němž by aspoň jedné z postav nešlo hlavně o zisk?

Atmosférou osciluje Jurský svět mezi okouzlením z prvního dílu a dobrodružným útěkem v následujících pokračováních. Výhodou je, že tentokrát se skutečně za brány podíváme a alespoň na pár minut si užijeme pozici výletníka, zkoumajícího jednu atrakci za druhou. Následná akce je možná okoukanější, tvůrci jí ale dodávají hned několik zajímavých momentů, díky čemuž film neztrácí na tempu. A to nejlepší si naštěstí nechá na konec, takže je finále správně epické a dechberoucí.

Nejnovější příspěvek do jurské série v zásadě nic moc nového nenabízí. Navazuje ale důstojně, nenudí, bez problémů předává štafetu novému týmu (aniž by se tím zpronevěřil tomu původnímu) a několikrát dokáže i ohromit tím, co na plátně předvádí. To není na čtvrtý díl vůbec málo.

Hodnocení: 75%

Recenze: San Andreas

Příběh nemá v případě San Andreas příliš smysl rozebírat. Kdo viděl 2012 nebo Den poté, bude víceméně doma: Hlavní hrdina (v tomto případě Dwayne Johnson) čelí obří přírodní katastrofě tak, že se snaží najít rodinu a dostat je do bezpečí. Skoro se zdá, že se v rámci žánru nedá vymyslet nic nového.

O to ale v tvůrcům San Andreas dle všeho ani nešlo. Podobně jako u nedávno uvedeného V oku tornáda je hlavní prezentace špičkových moderních vizuálních efektů a něco jako příběh či herecké výkony jsou podružná skupina, která není moc žádoucí, aby neodváděla pozornost od digitálních triků. Tohle není přímo výtka, pouhé konstatování.

Funguje to? Tady už se dostáváme na tenký led. Je bez debat, že se na San Andreas hezky dívá a tvůrcům slouží ke cti, že se snaží nezdržovat a až na pár momentů servírují nonstop akci, založenou na neustálých destrukcích a "máme minutu, než nás to rozmetá/zamáčkne/zaplaví" momentech. Prvek skutečnosti se ale pod nánosem umělých scén vytrácí. Je hezké vidět zkázu z celkového pohledu, diváka to ale pořádně nevtáhne. Ruční kamery by téma prodaly lépe, nemluvě o tom, že by filmu umožnily odlišit se od svých předchůdců. Takhle je San Andreas v zásadě pouhou prodlouženou rukou Emmerichových velkolepých blockbusterů (a je o to zapomenutelnější).

Z postav má člověk pocit, že už scenáristé nemohli být línější. S hlavním hrdinou (přestože je to správňák každým coulem) se přirozeně manželka rozchází, aby mohli po cestě za bezpečím opět nalézt společnou řeč. Nový nápadník se musí projevit jako hajzl a nemůže chybět nějaké to trauma, protože bez něj by hrdina nebyl kompletní. A dcera je navzdory postavě ideální hříšnice cudné a pro krizi poučené děvče. Je to tak generické, až skoro máte pocit, že postavy znáte. Podobné jste jinde viděli tisíckrát. 

San Andreas každopádně, navzdory vrcholné míře šablonovitosti, nenudí. Má tempo, někdy pobaví dobře vygradovanou scénou, jindy toporností. Většinu času se něco děje, takže i když to není chytré, aspoň to nestagnuje.

Výsledné hodnocení je ale zkreslené, neboť byl film novinářům puštěn ve 4DX kině. 3D rozměr byl tradičně po většinu času nepatrný (a tmavý, což bohužel trápí - až na IMAX - prakticky každé 3D kino) a 4DX je krásná myšlenka, ale příšerná praxe. Nápad se sálem, který je interaktivní a doplňuje to, co se odehrává na plátně, je rozhodně chvályhodný. Nemyslím, ale, že by byl vhodný pro celovečerní formát. Občas jde o příjemné zpestření (logicky nejlépe funguje sedačka ve chvílích, kdy například hrdinové letí vrtulníkem nebo jedou autem), ale proč proboha člověk cítí i zavírání dveří nebo to, když auto přijíždí na příjezdovou cestu (přičemž kamera ho sleduje zvenčí)? Doplňky v podobě blesků, pachů a vody jsou pak již vyloženě otravné. Blesky ruší, pachy (navzdory rozdílnosti scén) smrdí pořád stejně (trochu jako když se luxuje koberec) a voda na 3D brýle, to je opravdu geniální kombinace, kterou musel vymyslet nějaký nepřítel filmu.

Pohyb sedaček je navíc velmi nevhodný ve chvílích, kdy se promítaná scéna klepe. Divák nejenže tak nic nevidí z filmu, ale obtížně přečte i titulky. Po celou dobu jsem měl díky 4DX pocit, že je již tak silně popcornový snímek "speciálními sálovými efekty" ještě o něco více degradován na jistou formu pouťové zábavy. Jakoby už o samotný film ani nešlo.

Má smysl utratit za San Andreas peníze? Pokud máte slabost pro hlavního hrdinu a stačí Vám ke štěstí špičkové triky, pak určitě. V takovém případě nebudete z destrukce Los Angeles a San Franciska zklamáni. 4DX bych se ale osobně vyhnul. To je slepá ulička filmového průmyslu.

Hodnocení: 50%

Recenze: Šílený Max: Zběsilá cesta

Písek. Je všude. Celý svět jím byl pohlcen. Zůstalo jediné místo, kde je trochu zeleně - Citadela. Té vládne tyran Immortan Joe. A právě mu něco vzali. Něco, co je jeho majetek a nikdo jiný nemá právo. Za to se budou topit v krvi!

Max (Tom Hardy) kdysi přišel o celou rodinu. Od té doby bezcílně putuje krajinou a čeká, kdy se naplní jeho osud. Nevyhledává smrt. Ale ani netouží po životě. Přežívá a snaží se nebudit příliš pozornosti (ve světě, v jakém Max žije, se taková nerozvážnost většinou - a to ještě v tom lepším případě - trestá smrtí). Jednoho dne narazí na skupinu prchající pustinou ve vyzbrojeném obrněném vozidle, v jejímž čele stojí bojovná Furiosa (Charlize Theron). Ta má v patách rozzuřeného tyrana Joea a jeho vlčí smečku poslušných zabijáků. Max by rád zůstal mimo radar a do cizích věcí se nepletl. Někdy Vám ale osud takový luxus nedopřeje. A tohle je jeden z těch dnů.

Na návrat Šíleného Maxe jsme čekali HODNĚ dlouho (poslední díl s Melem Gibsonem je z roku 1985!). George Miller, autor původní trilogie a též režisér filmů Babe 2: Prasátko ve městě a Happy Feet, chtěl spustit natáčení již v roce 2003 v Namíbii. Kvůli tehdejším konfliktům v zemi ale z plánů sešlo a na filmu se nepracovalo dalších šest let. Poté se Gibson dostal pro své antisemitské výroky na černou listinu a Miller s ním odmítl pracovat. Když už konečně padla první klapka nového Maxe, začaly kolovaly zprávy, že jsou herci vyčerpaní a natáčení označují za noční můru. Všechno naznačovalo průšvih. Někdy se ale ty nejlepší kousky rodí v bolestech. Na place kultovní Apokalypsy Francise Forda Coppoly prý panovalo hotové šílenství a z filmu se nakonec stala nadčasová klasika. Přestože se v to odvážil věřit málokdo, i nový Max má nakonec tímhle směrem nakročeno.

Miller se totiž vybičoval k naprosto neuvěřitelnému výkonu. Skoro to vypadá, jako by si celých 30 let šetřil energii právě na tenhle film. Hned zkraje je nasazeno téměř infarktové tempo (což podporuje fantasticky dravý soundtrack od Toma Holkenborga aka JunkieXL) a z plynu se poprvé sundá noha až v nějaké devadesáté minutě, aby si mohly postavy trošičku popovídat a my se jim lépe dostali pod kůži. Dialogových pasáží je i tak minimum. Prim hrají do nejmenšího detaily kompozičně propracované akční scény, v nichž kaskadéři hrdě vztyčují (a naprostým právem) prostředníček vstříc všem CGI ptákovinám, které si myslí, že jedničky a nuly mohou trumfnout fyzickou práci. Nemohou. Zběsilá cesta názorně ukazuje, o kolik je práce v terénu pro kameru (i divácké oko) vdečnější.

Herci podle očekávání hrají druhé housle, své party ale zvládají a jsou ve svém minimalismu a prostých "jdu jedním směrem" motivech velmi přesní. Což platí pro hrdiny i záporáky... i když, ono podobné označení je trochu nepřesné. Dobro a zlo v postapokalyptickém světě vlastně neexistují. Zůstala jen touha po přežití a základní pravidlo, že větší ryby žerou ty menší. Max v úvodu filmu říká "Nevím, jestli jsem se zbláznil, nebo se zbláznili všichni ostatní". Zbláznili se úplně všichni. ŽÁDNÁ postava není normální. Odráží svět, v němž žijí. A ač je to svět de facto pustý, kameraman Johna Sealea přímo čaruje při snímání bezútěšné reality, takže je opravdu nádherná na pohled. 

Zběsilá cesta rozhodně není bezchybný film. V druhé půli se možná až příliš zvolní tempo a ani precizní finální smršť nedokáže zakrýt, že první polovina je z akčního hlediska větší nářez. Menším zklamáním může být i fakt, že Max není zdaleka tak důležitý, jak název filmu naznačuje. Tuhle podívanou řídí (obrazně a často i doslovně na plátně) ženy, o které tu jde především.

Hlavní je každopádně to, že tak osobitou akční vizi bez kompromisů jsme tu neměli... no, od prvního Matrixu. Zběsilá cesta je zhmotněná myšlenka, uchopená pevnou rukou a podaná bez zaváhání. Nechápu, jak se Millerovi povedlo, že dokázal po třech filmech pro děti získat od studia 150 milionů dolarů na podívanou, v níž budou hrát hlavní role polonahé modelky, šílení lidé (bez výjimky, tady vážně nikdy není normální) převážně písečná krajina, kytara=plamenomet a tuna mrtvol. V Hollywoodu podobným zběsilým žánrovkám dávno nepřejí. Stal se malý zázrak a vyšlo to. Díky!

Hodnocení: 95%

Recenze: Avengers: Age of Ultron

Chtěli zachránit svět. Nastolit ultimátní mír a tím si dopřát zasloužený důchod. Místo toho se povede zrodit monstrum, které touží vyhladit celé lidstvo. Avengers se vrací v kompletní sestavě, aby světu znovu připomněli, že pokud má být člověk skutečným hrdinou, musí se umět stát součástí týmu.

Tony Stark (Robert Downey Jr.) chtěl programem Ultron dosáhnout maximálního míru na celé Zemi. Místo toho nechtěně stvořil mocného nepřítele, s nímž je prakticky nemožné bojovat. Hrdinové to přesto zkusí. Zvládli to jednou, není důvod, proč by nemohli zazářit i podruhé.
Co platí pro hrdiny jako takové, v to samozřejmě fanoušci doufají i v rámci kvality filmu. Ostatně, jednotlivé sólovky si vedou čím dál lépe finančně a i v rámci známek nestrádají. Captain America: The Winter Soldier (přihlouplý český název si zaslouží ignoraci) navíc ukázal, že jde i v marvelovkách vystihnout špinavější atmosféru ulic, kdy taková akce napříč městem může (v dobrém slova smyslu) připomenout legendární pouliční střelbu z Nelítostného souboje. Winter Soldier není nejlépe napsanou ani vystavěnou marvelovkou. Má ale atmosféru, díky níž se může zpříma podívat do oči temnějším kouskům konkurenčního DC. Age of Ultron sliboval podobné zvážnění. To se nakonec nekoná. Vlastně je to ještě více neškodné, než předchozí díl.

Avengers se nám totiž - podobně jako Transformers - nepříjemně zacyklili. Pracuje se tu s jednou linkou (záchrana světa) a je v zásadě jedno, jaký záporák se hrdinům postaví. Výsledkem musí být status quo, aby se mohlo dál pokračovat. V marvelovkách je navíc efekt podpořen potřebou udržet všechny postavy ve hře kvůli sólovkám, které však paradoxně mají osobitější nádech. Částečně i proto, že se nemusí vehementně věnovat všemu a všem. Ne že by to přímo vadilo. Většinu z postav už důvěrně známe a není proto třeba zdržovat se představováním. Joss Whedon ovšem postrádá cit Bryana Singera (X-Men série), který dokáže i na relativně malé ploše dostat ze svých hrdinů skutečné emoce. U Avengers tohle neplatí. Dokud se pošťuchují a vtipkují, fungují přímo excelentně. Ale cokoli hlubšího plátnem jen prošumí a působí to hrozně mechanicky (ve smyslu "každých 10 minut musí být vážnější chvilka, aby bylo jasné, že celou zápletku bereme vážně").

Obtížně se vysvětluje "ten pocit", kdy víte, že by to tam mělo být, ale prostě to tam není. Dojem z druhých Avengers je každopádně nemastý/neslaný. Lokace vypadají poměrně lacině a prázdně a ani jich moc není (postavy de facto vystřídají jen 4 prostředí). Vyjma úvodní sekvence v lese postrádá akce nápad i pamětihodné momenty. Takový fight Hulk vs. Iron Man v Hulkbusterovi (speciální oblek pro boj s horším já Bruce Bannera) by měl automaticky strhnout a atakovat pozici kultovky, ale on se „prostě jen stane“ a za pár minut už o něm divák ani neví. A příběh je pro marvelovské universum úplně zbytečný. Neodehraje se v něm nic, co by celou sérii nějak posunulo.

Jistou slabinou je i Ultron, jakkoli skvěle nadabovaný Jamesem Spaderem. Loki nastavil laťku vysoko a naštvaný robot se vedle něj vyloženě ztrácí. Ani Vision to coby nová postava nevytrhne, protože nemá čím. Je nadčlověkem, ale tím to končí. Na cool scény, které by postavu řádně uvedly, zřejmě nezbylo v rozpočtu místo. Ještěže sestavu obohatilo i výživnější duo sourozenců (oficiálně dvojčata, neoficiálně Quicksilver a Scarlet Witch). Taktéž se nedá mluvit o plně využitém potenciálu, ale rozhodně jde o postavy, které snímek aspoň trochu (i když především v akci) obohacují.

Nerad bych prezentoval Avengers: Age of Ultron jako vyložený průšvih, Dvojka je nicméně potvrzením určité (a vzhledem k nastolenému konceptu nejspíš i nevyhnutelné) stagnace, v níž se hodně jede na autopilota. Pokud Vám nevadí, že se Avengers "jen" recyklují a že tu jde hlavně o dostávání se do výchozího bodu, nebudete mít s tímhle pokračováním sebemenší problém. V opačném případě se připravte na to, že se budete v kině chvílemi nudit. Jakkoli je rozpočet vysoký, pokud slouží k opakování několikrát vyřčeného, musí film chtě nechtě ztrácet divákovu pozornost.

Hodnocení: 60%

Recenze: Rychle a zběsile 7

Nejdivočejší akční série je zpátky v kinech. Expendables na kolech přibrali další akční legendy a vydávají se vstříc ještě velkolepějšímu adrenalinovému šílenství, v němž auta padají z nebes, vzdálenost mezi mrakodrapy se měří vzdušnou čarou a žádný sráz není dost vysoký na to, aby se nedal přežít.

V předchozím díle jsme byli svědky střetu mezi Owenem Shaw (Luke Evans) s Domovou partou. Vítězem se stali podle očekávání ti dobří (i když se ztrátou) a jak nás navnadila potitulková scéna – která konečně dala alespoň nějaký smysl příšerné trojce – na cestu pomsty se vydá Owenův bratr, jenž vždy „uměl řešit problémy“. A nejde o žádné béčko, ale bývalého elitního zabijáka, který jednoho dne prostě zmizel z radaru, čímž si vysloužil přezdívku Stín. A protože má tvář Jasona Stathama, může si být Dom a jeho blízcí jisti, že tahle odplata je bude hodně bolet.

Série Rychle a zběsile vstupuje do dalšího kola, tentokrát obtěžkána nejen vysokým očekáváním z hlediska akce (neboť předchozí dva díly nastavily laťku hodně vysoko), ale i předčasnou smrtí Paula Walkera, jehož museli pro dotočení scén zastoupit digitálními triky upravení bratři. Hned zkraje je třeba dodat, že kdo neví, že Walker zemřel, toho by to po celou dobu nenapadlo. Ano, když budete hodně všímaví, lehce rozpoznáte Walkerem natočené scény (hodně detailů) oproti těm dodělávaným v postprodukci, kdy je najednou Brian zády/z dálky/neustále odvrací obličej nebo ho za něco schovává. Nejde ale o nic, co by diváka nějak drasticky mlátilo do očí.

Walkera se tak tvůrcům povedlo ve filmu udržet bez většího násilí a dopřáli sympatickému herci fanoušky vytouženou labutí píseň. Ale není to jen o něm (a nikdy být nemělo, čehož se naštěstí filmaři drží). Základní linie pracuje opět s týmovou prací, která těká z místa na místo a snaží se dostat „zlobivějšího z bratrů Shawů“ dřív, než se to povede obráceně. Na rozdíl od předchozích dvou částí, které šly poměrně logicky od bodu A do bodu B, je však tentokrát příběhová linie poměrně roztěkaná a působí nahodilým dojmem. Možná je to dozvuk přetáček nebo se na výsledku podepsali sponzoři (ve smyslu „musíme natáčet v Abú Dhabí, tak to nějak dáme do scénáře“). Výsledkem je každopádně pravděpodobně dějově nejslabší část, z níž by šlo prakticky kteroukoli větší scénu vystřihnout, aniž by tím nějak výrazně utrpěla kontinuita celé podívané. Holt kouzlo vymazleného heist plánu z pětky už se zopakovat nepodaří a Rychle a zběsile otevřeně rezignuje na sled akčních atrakcí, kdy se divák sveze na jedné divoké lanovce, chvíli si odpočine a může naskočit na další divokou jízdu.

Prim tudíž hrají akční scény, které celou chatrnou omáčkou pospojují. Jedno se musí téhle sérii nechat. Nikde jinde tvůrci neumí podat šílenosti tak zábavně (a tím nemyslím, že by byly zábavné nechtěně). V Rychle a zběsile 7 se děje jedna šílenost za druhou, už ani pěstní souboje nejsou ušetřené supermanovských bizarností. Ale má to tempo, nápady a faktor zábavy na maximum. James Wan se pochlapil a ukázal, že se dokáže obratně pohybovat v hororovém i akčním žánru. Pokud mu někde akce přerůstá přes hlavu, je to (podobně jako ve Smrtonosné pasti 4) v samotném finále, kdy se scéna mění na akčně/digitální bordel. Ale nejde o nic, co by nešlo skousnout.

Scény vedené řečmi o důležitosti rodiny (atd.) jsou spíše úsměvné, ale to platilo i o předchozích dílech. Co se naopak znovu vyvedlo na jedničku je casting nováčků. Jason Statham je pro nasupenou zabijáckou mašinu ta nejlepší možná volba a potěší i Kurt Russell v miniroličce šéfa tajných. Když si nasadí brýle a začne střílet padouchy obouruč, téměř se z plátna na chvíli vynoří samotný Snake Plissken.

Rychle a zběsile 7 je vlastně jedno velké loučení. Pryč jsou pouliční závody, které nyní mají roli pouhé nostalgické vzpomínky. Akce nadobro dala vale realismu a už se ani nesnaží předstírat, že má něco společného s fyzikou. Spíše připomíná hru na téma „co dokážeme vytvořit ještě většího“. A pak je tu samozřejmě Paul Walker. Chlapec s milionovým úsměvem, který nás opustil ve chvíli, kdy mu konečně dozrálo charisma. Finální scéna si neklade za cíl nic jiného, než mu dát jedné velké a upřímné sbohem. Je to možná trochu laciné, ale nezbytné a naštěstí citlivě podané. Když se na konci „jejich cesty rozdělí“, většina diváků se zřejmě neubrání dojetí. A tak to má být...

Hodnocení: 70%

Recenze: Padesát odstínů šedi (FILM)

Být čtenářem knihy zpravidla následné filmové adaptaci moc nepomůže. Jen těžko se filmaři trefí do vkusu všech čtenářů (nemluvě o těch nejnadšenějších, kteří nejlépe ví "kdo by měl koho hrát atd."). V případě filmových Padesáti odstínů šedi se ale odvážím tvrdit, že je znalost předlohy jen k prospěchu věci. 

Kniha je totiž - bez zbytečného dramatizování - velmi špatná. Je na ní citelně znát, že ji nepsal zkušený autor, ale nadšenec do laciné románové literatury (což není předpojatá poznámka - E.L. James se netají tím, že trilogie Padesát odstínů šedi vznikla jen jako fan-variace populárního Twilightu).

Přestože má první díl, podle něhož je film natočen, ohromných 600 stran, nic moc se v něm neděje. Dívka potká chlapce a ten je jí okamžitě zaujatý. Poté se neustále oťukávají, do toho se proletí vrtulníkem, letadlem, skočí na promoci a k rodičům, dvakrát do červeného pokoje a na konci vše nesmyslně zkomplikují. A nic navíc. Žádný skutečný konflikt ani dramatický oblouk, jen uměle vytvořené problémy, v nichž ve skutečnosti žádné drama není.

Což film na jednu stranu podtrhuje, současně se ale dokáže nad prázdnotu a diletantský vypravěčský tón knihy povznést. V prvé řadě totiž zmizel vnitřní monolog Any. Ten má v knize podobu jakéhosi naivního deníčku dívky, které je sice 21, myšlením se ale zarazila někde na úrovni deváté třídy. V druhé řadě film lehce upravuje vztah Christiana a Any. V knize je Christian prezentovaný jako někdo, kdo je na pravidla vysazený a je pro něj důležitý osobní (a nenarušený) prostor. Film je v budování románku podstatně tradičnější a jen občas probleskne to, že "Christian má nějaký problémek".

Neoddiskutovatelnou slabinou je nešťastné obsazení hlavních rolí. Jamie Dornan je schopný herec a má v sobě zajímavou vnitřní tenzi, díky níž se za úsměvem hodného hocha ukrývá cosi nebezpečného. Odpovídající charisma ovšem nemůže vyvážit to, že se fyzicky ani zdaleka knižnímu Christianovi neblíží. Ještě hůře dopadla Dakota Johnson, jež vypadá spíše jako třicátnice předstírající (neúspěšně) školačku, než jako nevinná studentka.

Paradoxem je i to, že snímek – navzdory tvůrčí převaze žen – pořád pracuje s mechanismy erotických filmů, které cílí hlavně na muže. V těch několika málo peprnějších scénách je znovu objektivizována především žena (tedy Ana), zatímco muž (Christian) hraje druhé housle a filmová kamera se mu téměř nevěnuje. Podtrhuje se i nesmyslné filmové pravidlo, že u ženy můžete ukázat prakticky cokoli, zatímco u mužů končí nahota u jejich nahého pozadí a vypracovaného six packu. Znovu jsme tedy svědky (navzdory předloze) filmu, který vidí erotiku optikou muže, i když je paradoxně určen ženám.

A ona je ostatně celá erotika ve filmu "jaksi omylem". Zabírá pár minut a přestože reklama mluví o revoluci, kdokoli s trochu barvitějším sexuálním životem bude v sále jen těžce věřit tomu, jak malou fantazii mají nadšené čtenářky knihy (film nicméně nabízí stejné "nic" jako sama kniha, takže nejde ani tak o výtku směrem k adaptaci jakožto spíše k samotnému fenoménu).

Režisérka Sam Taylor-Johnson naštěstí zalila příběh ocelově šedou atmosférou, líbivými filtry a popovými songy. Ty sice nepomáhají budovat příběh, ale on tu žádný vlastně ani není. Zato se daří vytvořit sérii poměrně použitelných hudebních videoklipů. Zjednodušeně řečeno - na celé to "nic" se poměrně dobře kouká. Občas se dokonce podaří vytěžit ze scény i nenucený vtip (jednání o smlouvě v konferenční místnosti, nečekaná návštěva železářství), jindy film baví kouzlem nechtěného, kdy chce být sexy a zoufale mu to nejde. Body k dobru lze ještě přidat za úvod, který zbytečně nezdržuje a poměrně rychle přechází k prvnímu seznámení Any s Christanem.

Nejhorší je každopádně vynucený konec, v němž je najednou třeba něco honem rychle řešit. Vyjma něj se ale dá Padesáti odstíny šedi proplout bez větší újmy. Ano, většinu času je to nuda. V porovnání s předlohou je to ale pořád nuda, která trvá jen dvě hodiny a nemá čím ublížit. Maximálně překvapuje tím, jak málo stačí k tomu, aby se o něčem hodně mluvilo.

Filmových Padesát odstínů šedi bude vyvolávat vlnu emocí. U zhrzených fanynek, jež chtěly jiné herce, u frustrovaných mužů, kteří "museli" (ideálně na Sv. Valentýna) na film se svou drahou polovičkou do kina a u milovníků kvalitní filmové zábavy, jimž se bude příčit, že něco tak obyčejného udává trendy a bortí žebříčky návštěvnosti, zatímco ve vedlejších sálech paběrkují jednoznačně výživnější kousky. Nic z toho nezmění fakt, že film jen o premiérovém víkendu vydělal ohromných 240 milionů dolarů. A má to i své plus. Minimálně jde o důkaz, že eRková přístupnost skutečně nestojí v cestě úspěchu. A to je něco, za co jsem vlastně Padesáti odstínům šedi vděčný. 

Hodnocení: 40%

P.S. Docela zajímavé je to, že je film ztělesněním nejpovrchnějšího vnímání pana pravého - prince z pohádky, který "má vlastní vrtulník, rozdává auta, věci od Applu a k tomu po večerech hraje polonahý v přítmí na piano". V tom nicméně nevidím problém. Muži také nejsou ve svých fantaziích o dokonalé ženě dvakrát komplikovaní. Že je Christian de facto stalker (Anu neustále sleduje, má tendenci zasahovat do jejího soukromí), to už je druhá věc...

Recenze: Jupiter vychází

Novinku sourozenců Wachowských již předem provázela pověst průšvihu. Obstojně šlapající trailery a aura autorů Matrixu přesto zachovávali určité naděje. Nyní konečně Jupiter dorazil do kin. A nevyšlo z něj bohužel téměř nic dobrého.

Jupiter (Mila Kunis) se živí uklízením cizích domů a sněním o tom, jaké by to bylo nosit drahé šaty lidí, o jejichž čistou domácnost se stará. Je nikdo, ale to se brzy změní. Svět, jaký známe, je totiž pouhým střípkem velkolepého a pokřiveného obrazu, v němž mají lidé poměrně nevděčnou roli. Ruku osudu nad nimi drží prastarý ušlechtilý rod z dalekých hvězd. A Jupiter se náhle nečekaně dozví, že je potomkem rodu, má nárok na významné dědiství, z ničeho nic jí jdou po krku vesmírné zrůdy a ona dostává bodyguarda (Channing Tatum), který ji musí pomoci zachránit všechno a všechny.

Když v roce 1998 přišel (tehdy ještě visionářský) Luc Besson s Pátým elementem, bylo to zjevení. Šlo o klasický příběh boje dobra a zla, ovšem vyšperkovaný tolika scenáristickými a režijními nápady, až se člověk „rád nechal opít rohlíkem“, přestože podobnou story jsme slyšeli nespočetněkrát. Své sehrál i perfektní casting v čele s přesným Brucem Willisem, krásnou Millou Jovovich a patřičně slizkým Garym Oldmanem. I dnes působí Pátý element stejně svěže a nápaditě, jako v době svého vzniku. Nyní se o podobně nadčasový kousek "plný fantazie" pokusili sourozenci Wachowští.

Vzali si podobně banální základ, jehož stavební prvky si navíc vypůjčili z vlastního fenoménu. Podobně jako v Matrixu, i zde je ústřední hrdina=vyvolená vržena do králičí nory, aby zjistila, že svět, jaký zná, je v podstatě jen iluze a ona musí bojovat o osud celého lidstva. Tím ovšem veškerá podobnost končí. Tam, kde Matrix bodoval ochotou bořit zaběhnutá klišé, překypoval energií, sebevědomím a nápady, tam se Jupiter vychází potácí podobně nejistě, jako by ho vedla ruka nezkušeného debutanta.

Základní kámen úrazu leží již v příběhu, který nejspíš i vinou složité postprodukce (snímek byl před svým uvedením přestříhán) nedává moc smysl. Aniž bych chtěl zbytečně spoilerovat, již samotný konflikt, proč je hrdinka středem zájmu, je vyvolán jen proto, že je seznámena se svým původem - což jí navíc oznámí záporák vlastním aktem! Kdyby se býval držel plánu a Jupiter si vůbec nevšímal, žádný problém by nevznikl. Od zmatené zápletky se dále odvíjí to, že je Jupiter vržena do mlýnku tří stran, z nichž každá sleduje jiné zájmu. Ušlechtilý rod se skládá z tří sourozenců – dvou bratrů a sestry. Ti všichni si Jupiter předávají jak horký brambor, často ovšem buď není jasná motivace toho, o co komu jde (platí hlavně pro sestru), případně vůbec nedává smysl, proč někdo tak složitě potřebuje hrdinku unést a dopravit na své sídlo, když tam podle původního plánu stejně směřovala.

Zmatenost děje pak podtrhuje až neskutečná sterilita všeho, co se na plátně odehrává. Filmu zoufale chybí nadhled i humor a po většinu času je jen těžkopádnou splácaninou všeho možného. Co na tom, že výprava je opravdu špičková a každý trik měl od grafiků tu nejlepší možnou péči. Wachowští bez ladu a skladu dali do jednoho filmuskřeta z Harryho Pottera, Lizarda z Amazing Spider-Man, mimozemšťany z Akt X, svatbu z Hunger Games, Sloního muže, polovlkodlaka, andělská křídla, obří futuristické koráby, létající boty a nic z toho nepomáhá. Vesmír nepůsobí komplexně a promyšleně, ale jako změť náhodných motivů, které nemají řád a střídají se jen podle potřeby.

A hlavně je to nuda! Snímek má něco málo přes dvě hodiny, ale působí minimálně dvakrát delším dojmem. Na vině je především samotná dikce vyprávění, která namísto vyzrálé sci-fi servíruje „něco jako Twilight, akorát ve vesmírných kulisách“, přičemž ani akční scény to tentokrát nezachraňují. Wachowští v nich nepředvedou nic, co by stálo za zapamatování a ještě ubíjejí podivně rozvrženým tempem, kdy například film nabídne se stejně dramatickým odpočítáváním hned dvě finále. A napětí přitom nikde.

Příčí se mi dávat podobnému filmu 20%. Je vidět, že se na něm vypotilo ohromné množství tvůrčí energie. Výsledek je nicméně natolik nezábavný, nezajímavý a bohužel i nevhodně obsazený (Tatum nemá co hrát, Kunis celou dobu vypadá, že je filmu omylem), že zkrátka nemám možnost jít ve známce výše. Možná při vzpomínce na roztomilé cameo Terryho Gilliama při zřejmě nejzábavnější scéně filmu, v níž si hrdinka snaží na úřadě vyběhat potvrzení svého původu. Pak mi ale dojde, že tak drahou a nezvládnutou sci-fi jsme neměli v kinech od Žoldák: Legie zkázy. A jsem zpátky na 20%.

Hodnocení: 20%

Recenze: 96 hodin: Zúčtování

Bryan Mills je zpátky. Tentokrát už ale žádné únosy z rodinného kruhu. Na své třetí štaci se oblíbený hrdina stává lovnou zvěří poté, co jeho nepřátelé viděli Uprchlíka a rozhodli se, že by bylo dobré mustr zopakovat. 

Což rozhodně nevidím jako nějaké zlo. Zápletka okolo neprávem stíhaného člověka, který musí na vlastní pěst dokázat svou nevinnu, má pořád své kouzlo. Dvakrát tolik, pokud do labyrintu intrik a lží vyšlete myšku v podání Liama Neesona, kterou při cestě za pomyslným sýrem nic nezastaví.

Problém je jinde. Jeho jméno jest Olivier Megaton a je to zabiják. Zabiják každého potencionálně zajímavého akčního momentu, který by mohl diváky vytrhnout z letargie dané cílením na teenagery (kde jsou ty časy, kdy Marco z Tropoji poznal, zač je toho elektřina). Megaton je pravděpodobně nejchaotičtější režisér současnosti, takže se jeho dravější sekvence sestávají z téměř až pro oko nesnesitelného počtu střihů, nemluvě o velmi špatné návaznosti.  Není neobvyklé, když se během akčního inferna, v němž auta a pěsti létají vzduchem, přistihnete, že naprosto netušíte, kdo právě koho odpravil a co se na plátně děje. Přitom by stačilo vzít natočený materiál a dodat mu méně agresivní střih. Nejen však Megatonem je vina živa.

On i sám velikán Luc Besson, někdejší obdivovatel hollywoodských bijáků, jimž se rozhodl vyjít vlastní filmovou tvorbou vstříc, ochotně zarazil poslední hřebíky do téhle neveselé rakve. Sérii coby scenárista a producent odstartoval jako nekompromisní cestu za vykoupením, v níž rány bolely, hrany se netupily a svět poznal, zač je toho Bryan. Pro zámořský trh však jedničku upravil na smířlivější rating PG 13 (z původního eRka) a protože slavila úspěch, dvojka i trojka rovnou vznikly mládeži přístupné. A tato složka hraje v případě Zúčtování největší prim. Bryan tu odrovná nejméně lidí, víc jich omráčí než zlikviduje a vůbec už to není ten bourák, jak jsme si ho zamilovali. John Wick by se za něj styděl, kdyby neměl dost vlastní práce.

Když se blíží finále téměř nekonečně dlouhé podívané, nemůže to už zachránit ani natolik bizardní situace, jako je souboj s mužem v upnutých slipech (!). 96 hodin: Zúčtování je ve výsledku ubíjející nudou, jíž čas od času pročísne nějaká trefnější hláška, připomínající excelentní jedničku. A ještě je tu vyšetřovatel Forresta Whitakera, jediná myslící postava v plejádě uniformovaných tupců. Na jeden film je toho prostě málo, co může držet divákovu pozornost. A na další akci Bryana Millse ještě míň.

Hodnocení: 30% 

P.S. Další důkaz toho, že jakmile je do filmu obsazen Dougray Scott, nevěstí to vůbec nic dobrého.

Recenze: EXODUS: Bohové a králové

Klasik Ridley Scott se po sci-fi Prometheus a odpočinkovém Konzultantovi vrací k historickému žánru, aby převyprávěl příběh Mojžíše a velkolepým způsobem ilustroval za pomoci nejmodernějších technologií deset ran egyptských.

Jaká škoda, že jde - podobně jako v případě Království nebeského z roku 2005 - o pouhé torzo velkolepého celku, jehož celistvou podobu s největší pravděpodobností poznáme až s příchodem Blu-ray a DVD.

Příběh, který je kombinací legendy a scenáristických výmyslů, bojuje s rychlými přechody a extrémním nevyužitím postav. Zpočátku nicméně není ani jedno patrné, neboť se děj zaměřuje čistě na představení dvou hlavních postav, konkrétně Mojžíše (Christian Bale) a Ramsese (Joel Edgerton).

Jakmile se začnou otáčet kola osudu a Mojžíš objeví svůj skutečný původ, začne snímek upadat v logice i plynulém vyprávění. Postavy přichází a mizí tak závratnou rychlostí, až je jejich výrazný casting zbytečný. Ben Kingsley a Sigurney Weaver mají prostor na hraně camea, u postavy Joshuy, která je asi ve třech scénách, jsem si řekl "cha, ten kluk vypadá trochu jako Aaron Paul z Perníkového táty" a z titulků jsem poté překvapeně zjistil, že to byl on.

Střihačské nůžky tu zkrátka nelenily, což je bohužel pravidelný neduh Scottových historických velkofilmů. Pod tíhou zmateného zkracování navíc trpí i příběh. Zpočátku nadějný Ramses se po třetině filmu změní v typického mocného imbecila, který raději povraždí půlku národa, než aby přiznal pochybení. Mojžíšovi jde národ otroků na ruku, aniž by bylo úplně patrné, čím si získal jejich důvěru. Ve vyhroceném momentě "každý den zabiji celou rodinu, pokud se mi Mojžíš nevzdá" nikdo nezaváhá, zda tak neučinit. Podobně zvláštní je i to, že po celý film všichni bezelstně věří tomu, že Mojžíš mluví s bohem (respektive všichni ti, kdo jsou proti Ramsesovi).

Celý EXODUS je jakýmsi filmovým ekvivalentem déjà vu. Jako základ svár dvou bratrů (i když jeden vlastně bratr není). Hlavní hrdina respektovaný voják, který je stejně jako v Gladiátorovi zrazen a musí žít ve vyhnanství. Umírající vládce (John Turturro!) by rád svěřil osud světa do rukou nevlastního, ale rozumnějšího syna. A tak by se dalo pokračovat dlouho.

EXODUS trpí nedostatkem výplně, který by všechny styčné body nenásilně pospojovala. Díky tomu film působí jak sestřih epického seriálu. Ale HODNĚ epického, čímž se dostáváme k neoddiskutovatelnému kladu. Pokud si Scott neumí ohlídat délku natočeného materiálu, stejně tak pro něj platí, že neumí být nezajímavý. Film je jasnou ozvěnou Gladiátora, málokdo se ale umí v podobných vodách pohybovat s podobnou přirozeností a schopností vytvářet tu správnou atmosféru. Scott je, byl a bude mistr svého řemesla. Škoda jen, že nemá k ruce schopnějšího dramaturga, který by dokázal jeho talent vypravěčský učesat. 

EXODUS: Bohové a králové nejsou ztrátou času. Sálá z nich poctivá filmařina, tuna odvedené práce i řada krásných záběrů, hodných opětovného zhlédnutí. Příběh je ale souhrnem klišé, zažitých kliček a nevyužitých herců. Snad jen malý chlapec jako ztělesnění boha dokáže žít vlastním životem. Těžko ale říct, nakolik se tahle varianta hořícího keře setká s úspěchem. Přesto se těším na prodlouženou verzi. S ní by mohl film opravdu vyrůst.

Hodnocení: 65%

Recenze: Jessabelle a Ouija

Před pár týdny šel do kin nic-moc-horor Jessabelle, jemuž jsem nevěnoval recenzi. Nyní přichází "děsivé zpracování deskové hry" Ouija, což je příhodná chvíle pro zhodnocení obou hororů. Mají totiž mnohé společné. 

Hororový žánr má poměrně bohatou historii s jasně definovanými pravidly. Někdo je umí obejít, případně jejich slabosti využít ve vlastní prospěch (série Vřískot), jiný se vydá nečekaným směrem (Saw, The Babadook) a někteří vstoupí na tenký led vyzkoušených kliček, kdy se vlastně ani nesnaží přijít s něčím novým, chtějí ale nabídnout poctivou žánrovku s osvědčenou kostrou a časem prověřenými postupy (V zajetí démonů, Žena v černém). Kdo se optimisticky vrhne do poslední varianty, musí být opravdu dobrý filmař. Absence originálního základu totiž vyžaduje nejen excelentně dávkované napětí, ale také výbornou práci s herci, aby se prodal i nejlacinější moment.

Jessabelle i Ouija mají onen prostý základ. A prosté je na nich i vše ostatní.

Ale než se dostaneme ke kuchání vnitřností obou filmů, napřed si o nich něco málo povíme. Jessabelle, která svým názvem nechtěně (nebo chtěně?) odkazuje na nedávnou Annabelle, je příběhem dívky, jež se musí po autonehodě vrátit do svého rodného města. Je na vozíku, dům je příliš velký a plný zvuků a matka skrývá děsivé tajemství, které má smrtící důsledky.

Pokud se Jessabelle snaží tvářit alespoň trochu tajemně (což se filmu chvíli i daří), Ouija je až krystalicky průzračná - pár teenage hrdinů, jedna zabijácká desková hra a soutěž na téma "Kdo z party se dožije závěrečných titulků?".

Oba filmy působí jako malá rekapitulace. Jessabelle dává holkou na vozíčku vzpomenout na poslední (a podstatně žánrově výživnější) díl svéráze Chuckyho, démon se inspiroval u Samary z Kruhu a celá jižansko-okultní atmosféra je jednou velkou vykrádačkou povedeného Klíče s Kate Hudson. Ouija je zase klasická teen-vyvražďovačka o několika postavách, jejíž motor popohání neviditelná temná síla, nápadně připomínající sérii Nezvratný osud.

Ale budiž. Učit se od jiných není nutně kámen úrazu. Kámen je, když s tím někdo neumí pracovat. Oba filmy se tváří, jako kdyby tvořily žánr a jejich příběh byl vrchol originality. Snaha o moment překvapení se proto extrémně míjí účinkem, protože "všechno už známe, viděli jsme to jinde a je nám jasné, kam to povede". Zůstává pouhý údiv nad tím, že se někdo v roce 2014 s vážnou tváří pokouší s něčím takovým uspět. Naivita v celé nahotě.

A co víc, naivita nudně zrežírovaná, kde se napětí buduje buď tím, že hrdinka někam zoufale kouká, protože nemůže chodit (Jessabelle), nebo se démonicky sám od sebe spouští sporák (Ouija). Co naplat, že jsou hlavní herečky ucházející, když je scénář nutí jednat proti zdravému rozumu.

Pouze jeden moment v každém filmu dokáže na chvíli strhnout - v případě Jessabelle jde o koupel ve vaně, Ouija má zase slušné finále. To ale nic nemění na tom, že jde o filmy pro žánr postradatelné a hlavně naprosto zbytečné. A protože jsou zbytečné víceméně stejně, mají i stejné hodnocení.

Hodnocení: 30%

Recenze: Tučňáci z Madagaskaru

Jsou čtyři a žádná mise pro ně není nemožná. Tentokrát se ale budou muset spolehnout jen na sebe. Už žádné blbnutí s parťáky z Madagaskaru. Tučňáci konečně dostali vlastní film, v němž můžou světu dokázat, že si sami poradí.


Jejich hlavním protivníkem je v celovečerní prvotině šílený vědec Octavius Brine, který nesnáší všechny tučňáky (z určitého "trauma-minulost" důvodu) a rád by je všechny zničil. To samozřejmě naši staří známí nemohou dovolit. 

Tučňáci z Madagaskaru jsou spin-offem populární série, odehrávají se po madagaskaří trilogii a vyjma jednoho hodně krátkého skeče v nich nikdo jiný z původní sestavy (krom tučňáků, samozřejmě) nevystupuje. To jen předem, že jestli se někdo těšil na Alexe, Glorii, Martyho a Melmana, tak má smůlu.

Točit celovečeráky na základě úspěšných vedlejších postaviček je trochu ošemetná věc, protože co může fungovat jako osvěžující koření v jedné podívané, to nutně nemusí utáhnout vlastní kousek. Tučňáci naštěstí nejsou ten případ. Jejich výhodou je, že je jich víc (tudíž se mohou navzájem doplňovat a nestojí to celé jen na jedné postavě) a za druhé svým bondovským dobrodružným duchem umí pobavit malé i velké diváky.

Příběh je samozřejmě hrozná blbost, která dává minimální smysl a jde čistě o to, aby po sobě mohly jít různé komické epizody. Ale jsou to epizody svižně a zábavně podané, v nichž čas od času problýskne i nějaký téměř geniální vtip. Jako u mnohých "lehčích" animáků (tedy těch, které chtějí především bavit a nemají žádné jiné umělecké ambice) je lepší nad dějem moc nepřemýšlet.

Trošku navíc se jeví nová elitní jednotka, která s tučňáky zkříží své plány a poté se navzájem do všeho pletou. Jde o poměrně nezajímavou sebranku, ale tady je dost možná na vině (jinak velmi slušný) český dabing, který zkrátka nemůže vynahradit to, pokud v originále jednu postavu mluví charismatický Brit a druhou úchylný Korejec.

Pokud lze něco celovečerním Tučňákům opravdu vyčítat, je to tvůrčí pohodlnost, v níž se sází na jistotu a nic nového nepřináší. Film je vlastně de facto to samé, co stejnojmenný televizní seriál, akorát mnohem delší. Základ je ale naštěstí tak silný, že to vlastně ve výsledku nevadí. Chtěli jsem film, v němž budou mít Tučňáci hlavní roli. A to jsme dostali. Nic víc, ani nic míň.

Hodnocení: 70% 

Recenze: Interstellar

Filmy Christophera Nolana mají pověst senzace, která si vždy nakloní diváky i kritiky. To by se mohlo změnit se sci-fi Interstellar. Nejde o špatný film. Takový zřejmě ani Nolan natočit neumí. Prvně se ale dostavují silné rozpaky.

Naše Země umírá. Lidé se živí kukuřicí, které se jako jediné na prachem zaprášeném světě daří a je dost možné, že další generace bude tou úplně poslední. Cooper (Matthew McConaughey) se proto vydává s partou vědců na misi, jíž lze bez nadsázky označit poslední naději lidstva. Jejím smyslem je najít planetu, na níž bychom nadále žili.

Cooper rozhodně nemá jednoduchý úkol a divák s ním musí projít červí dírou, kde se snad nachází naděje. Je to boj vzdávající hold snad všem možným sci-fi klasikám najednou. Nechybí tu prakticky nic, co bychom dějově od podobné podívané očekávali (zoufalí hrdinové, mluvící robot, fatální lidské selhání, dramatické přistání a hledání spíše marné než povzbudivé). Bohužel tu vlastně nic dalšího není a to navzdory silnému základu v podobě společnosti, která se pod tíhou situace pomalu rozkládá.

Respektive je naznačeno, že je v rozkladu, ale snímek se naší planetě věnuje pomálu. Víme, že na Zemi udeřila vlna bouří plných prachu, díky nimž musí lidé nosit často na obličejích roušky. Je nám řečeno, že vyjma kukuřice už vlastně nic jiného neroste. Ale panika nebo nepokoje žádné. Tíživost situace o tenčících se zásobách čeří filozofická debata na verandě s lahvinkou piva. Znamená to tedy, že chmel stále roste? Lidstvo netrpí ani nedostatkem benzínu či elektriky. Přesto nejsme schopni s problémem bojovat. Proč? Protože to tak scenář vyžaduje. Samé otázky a odpovědi nikde. Není to věc "vnímavějších diváků", kteří by uměli číst mezi řádky. Interstellar pouze klouže po povrchu naznačeného problému, což je něco, na co vážně nejsme u klanu Nolanových (vyjma Christophera se na snímku přirozeně podílel i bratr Jonathan jako scenárista) zvyklí. Inu, i mistr tesař...

... ostatně, i v rámci režie lze tentokrát mluvit o "jen" dobře odvedené práci. "Profesionální" je slovo, které nelze filmu upřít. Z technického hlediska jde o naprosto vypiplanou podívanou, ve výsledku ale poměrně nezajímavou. Nebýt - pravda, naprosto geniálně pojatých - asistenčních robotů, kteří jsou bezesporu nejoriginálnějším prvkem celého filmu, není tu vlastně nic, co by se vrylo do paměti. Převrácený kamion z Temného rytíře, rotující chodba hotelu z Počátku nebo běh po dřevěných kládách v Insomnii, nic z Interstellaru se zmíněným scénám neblíží. Je dvojsečné vyčítat sci-fi, která chce útočit mozkem, nedostatečný wow-efekt. Ale pokud je po odchodu z kina obtížné vybavit si byť jednu nezapomenutelnou scénu, je něco špatně.

A problém je to i proto, že právě ambice chytré sci-fi se naplnit nedaří. Nechybí velké myšlenky, ale jsou to jen prázdná gesta. Žádný motiv není pořádně rozpracován a když se už o něčem začne trochu mluvit, je to vysvětlené tak podrobně, aby to pochopilo o malé dítě. V téhle rovině selhává hlavně konec. Jindy Nolanova nejsilnější parketa, tentokrát nevyvedený dozvuk, díky němuž pachuť z již tak obyčejného výsledku hořkne ještě více v puse. Laicky řečeno - tak doslovné "finále pro idioty", které se topí v neustálém opakování téhož, aby to pochopil opravdu každý, jsme v "chytré sci-fi" neměli už hodně dlouho. A je to neuvěřitelná škoda.

Stále jsou jistoty, o které se lze během sledování opřít (vyjma zmíněné výpravy tradičně úderná hudba Hanse Zimmera, práce se zvukem či Nolanova schopnost dramaticky nastříhat dvě odlišené události). Motivace, proč doporučit návštěvu kina, se ale tentokrát hledá obtížně (a nepomáhá ani předlouhá tříhodinová stopáž). Milovníci klasiky Stanleyho Kubricka ocení několik málo pomalých záběrů na rotující loď, které jsou doplněné vážnou hudbou. Nadšenci do vesmírného programu si pravděpodobně také pár bodů přičtou. Ale tím to končí. Dokonce ani herci nemohou matný dojem zachránit, neboť po většinu času, vyjma dojemné videozprávy "po 23 letech", vlastně nemají co hrát. Pokud je oblíbenou recenzentskou berličkou, že forma naprosto převálcovala obsah, zde se to povedlo tvůrčím ambicím.

Navdzory tomu, že se recenze zaměřuje spíše na to kritické, rozhodně není Interstellar špatný film. Přináší však pouhou rutinu, slepenou z jinde použitých žánrových motivů, která jakoby nechtěla vystoupit ze stínu svých předchůdců. Obstojná sci-fi? Určitě. Událost roku? To ani omylem.

Hodnocení: 60%

Recenze: John Wick

Když vám začnu vyprávět o tom, že nejlepším akčním filmem letošního roku, co zavítal do našich kin, je ten o chlápkovi, který se vydá na cestu pomsty, protože mu zabijí psa, budete mě mít za blázna. Přesto, zkuste mi dát šanci.

Seznamte se s Johnem Wickem (Keanu Reeves). Moc toho nenamluví, ale o to větší dokáže nadělat paseku. John kdysi patřil mezi zabijáckou elitu. Pak se ale zamiloval, oženil a dal nebezpečnému životu hitmanů vale. Po čase mu milovaná žena umřela. Aby mu ulehčila pozici vdovce, poslala mu post-mortem speciální dárek: štěně. John není citlivka, ale psím očím se odolává těžko. Daisy (roztomilé štěně si zaslouží roztomilé jméno) se rychle zařadí na Johnův list "na tohle mi nešahejte". Společně s ní tam patří ještě jeho milované Camaro. Když se mu vloupe do domu banda mladých ruských idiotů a o obojí ho připraví, John se naštve. Hodně se naštvě. Důchod hodí za hlavu, dojde si pro sbírku zbraní a oživí Hulkovo heslo "You wouldn't like me when I'm angry".

Navnadil jsem vás aspoň trochu? Pokud ne, zapracujeme na tom.

Takže zápletku máme. Není pravda z nejchytřejších, ale první, co vás při sledování Johna Wicka překvapí, že funguje. Ony totiž ty psí oči zatraceně dobře fungují i na diváky a to, že jde o štěně, vše výborně podtrhne. Budete chápat Johnův hněv. Budete chtít, aby těm arogantním zmetkům způsobil hodně bolesti. A budete si užívat každou ránu, jíž jim zasadí (respektive to tak budete cítit, pokud jste jako malí netopili štěňata nebo tak něco).

Ale i pokud nepatříte mezi ty, kteří oplakali Marley a já, pořád zůstane kupa zatraceně poctivé a vymazlené akce. Na režijní stoličce debutující Chad Stahelski je hodně zkušený kaskadér, jehož široký záběr přirozeně pokrývá i legendární Matrix, na což si vzpomenete především v závěrečné bitvě v dešti. Akce v sobě kombinuje full contact souboje se střílením, což v dobrém slova smyslu připomíná hongkongskou akční školu. John Wick vzpomíná filmy Johna Woo v jeho vrcholné formě. Je to "krvavý balet" v té nejlepší možné podobě, navíc okořeněný o zřejmě největší počet headshotů, jaký kdy hollywoodský akční film zažil. Že se tu na akci nešetří, potvrzuje i počet lidí, které John odpraví - finální číslo se blíží rovné stovce. To se jen tak nevidí.

Ještě jednou se musím vrátit ke scénáři. O prosté, ale funkční zápletce již byla řeč. Zmínit si však zaslouží i samotné pojetí světa zabijáků. Není to jen o tom, že bychom sledovali několik profíků, jak se navzájem snaží na plátně pozabíjet. Svět Johna Wicka je překvapivě detailně prokreslený a jasně definovaný. Má své mantinely, jichž se drží a vše dokáže velmi dobře a srozumitelně prezentovat. Působí to dojmem, že tvůrci vycházeli s nějaké komplexní komiksové předlohy, scénář filmu je nicméně původním dílem.

A u komiksu ještě chvíli zůstaneme. Právě s obrázkovými sešity má totiž John Wick ve své prezentaci hodně společného. Když budu zjednodušovat, takhle nějak mohl (a měl) vypadat Max Payne na velkém plátně. Neonové město, stylizované scény a hlavně nadsazené vykreslení mafiánského podsvětí, v němž pro všechny platí stejná pravidla a všichni je uznávají (případně je vědomě porušují a čeká je za to trest). John Wick otevírá poměrně zajímavé universum, na než půjde namontovat nespočet příběhů, které již vůbec nemusí souviset s hlavním hrdinou filmu. Stačí se držet nahozených schémat, případě je prohloubit.

Když se k tomu připočte velmi dobrý casting v čele s přesným Reevesem (kdo nicméně nemá rád jeho tiché hrdiny jednoho výrazu, toho ani John Wick nepřesvědčí), chytlavé hlášky a vynikající soundtrack, za který by se nemusel stydět ani Quentin Tarantino, je o žánrové lahůdce rozhodnuto. 

John Wick se zkrátka nad očekávání povedl. Má naprosto vše, co si fanoušek žánru může přát (možná i trochu víc) a já jenom doufám, že se z něj stane podobná malá senzace, jako svého času z 96 hodin. Tenhle film si zkrátka zaslouží, aby ho davy milovaly a náležitě se to promítlo na tržbách.

Hodnocení: 85%

Recenze: Annabelle

Desítky let se fanoušci hororového žánru ošívají před dětskými panenkami díky Chuckymu, který proslul v sérii Dětská hra. Vražednější brácha Denise, postrachu okolí u diváků bodoval černým smyslem pro humor, takže s Chuckym nebyla nikdy nuda. Annabelle má na první pohled podobné kořeny, neboť i ona je „zrozena“ v rukách umírajícího psychopata. Tím ale veškerá podobnost postav končí a následuje unavené střídání těch největších žánrových klišé.

V základu jde samozřejmě o rodinu a nemůže chybět těhotná manželka (o tu se přece divák víc bojí). Žena má nepochopitelnou zálibu v děsivě vypadajících panenkách, jimiž vyzdobila svému budoucímu potomkovi pokoj. Já v něčem takovém vyrůstat, mám noční můry od dětství, ale budiž. Mia (herečka s příhodným jménem Annabelle Wallis) to prostě vidí jinak a je proto extrémně nadšená, když dostane od svého milovaného muže panenku, jíž známe z hitu Jamese Wana V zajetí démonů.

Zatímco nic netušící manželé přijmou panenku jako nového člena domácnosti, divák ví, že se v ní ukrývá ohromné zlo. A trvá hrozně dlouho, než s tím film začne pořádně pracovat. Ano, pokud jste nikdy neviděli Satan přichází, Chuckyho ani žádný jiný žánrově spřízněný film, bude pro vás scenáristické klopýtání tvůrců Annabelle překvapivou poutí, která si udrží vaši pozornost až do konce. V opačném případě budete škodolibí.

Tak naivní horor jsme totiž neměli v kinech léta! Zdaleka nevadí, že je Annabelle pouhou tupou lekačkou, snažící se strach vyvolat extrémně hlasitými zvuky. Skutečný problém tkví v celkovém přístupu, kdy tvůrci každou situaci vysvětlí natolik důkladně, až to skoro vypadá, jako kdyby natáčeli film pro mentálně zaostalé. Složitě se to vysvětluje bez spoilerů, neboť v extrémní doslovnosti vládne především závěr filmu, výborným příkladem je nicméně i snaživá scéna ve výtahu, kdy se dveře dramaticky otevřou a zavřou nejméně 4x! Napoprvé je to ok. Napodruhé v pořádku. Napotřetí už vládly rozpaky a na počtvrté se již diváci neubránili smíchu.

Podobných momentů, které se snaží dramatický moment budovat příliš dlouho, je film plný. To z něj dělá extrémně špatný horor, ale i docela obstojnou komedii (pokud se umíte bavit na úkor opravdu hloupých filmů). Současný guru hororového žánru James Wan zkrátka z pozice producenta zklamal. Annabelle je totiž přesným opakem jeho V zajetí démonů a filmy, vyjma zmíněné panenky, nespojuje vůbec nic. Jedinou další paralelou k Wanově tvorbě je stejné zobrazení démona jako v Insidious, což filmu také dvakrát nepomáhá, neboť to ubírá na děsu samotné panence. Kdyby byl film skutečně jen o ní (což bohužel není), udělali by filmaři mnohem lépe. 

Annabelle slibovala hororovou událost sezóny, výsledek však nestačí ani na žánrový průměr. Snímek připomíná hloupoučké horory z počátku osmdesátých let, chybí mu ovšem jejich šťavnatost i odvaha vytvářet laciná, ale divácky vděčná gesta (gore efekty, nahotu, bizardní způsoby zabíjení atd.). Annabelle je tuctový a ještě ke všemu nechtěně směšný produkt, který za svůj úspěch vděčí pouze a jenom tomu, že navazuje na V zajetí démonů. Kdyby neexistovalo tohle spojení, po Annabelle by neštěkl ani pes.

Ale ono se to asi dalo čekat, když film režíroval člověk, který naposledy do kin uvedl příšerný Mortal Kombat 2 a scénář napsala osoba zodpovědná za horory s všeříkajícími názvy Krvežíznivé opice a Ďáblova bažina.

Je mi to ohromně líto především proto, že právě Wan znovunastartoval hororový žánr jako něco, co může být inteligentní, dobře natočené a současně opravdu děsivé. Annabelle bohužel není ani jedno z toho. 

Hodnocení: 30%

Recenze: Zmizelá

Amy Dunneová jednoho rána beze slova zmizela. Nikdo neví, kam se poděla, ani jestli je naživu. Rozjíždí se celostátní pátrání, které řídí její manžel. Chce ji ale skutečně najít? David Fincher rozjíždí rafinou detektivní hříčku. 

Amy Dunneová (Rosamund Pike) zmizí beze stopy. Když manžel Nick (Ben Affleck) dorazí domů, najde otevřené dveře a rozbitý konferenční stolek. Vše naznačuje tomu, že byla jeho žena unesena. Okamžitě svolává celostátní pátrání a stává se středem zájmu médií. Před kamerami se však chová zvláštně, takže padne stín podezření na něj. Co když svou ženu zabil a tělo schoval? Bez těla a vražedné zbraně není případ. Na jedné straně zmizelá, podle některých indicií týraná žena, na té druhé podivně působící manžel, který nicméně iniciuje hledání. Komu z nich můžeme věřit?

To je klíčová otázka. Příběh jednoho zmizení je soubojem dvou perspektiv. Žena prostřednictvím svého deníku vypráví o minulosti, prvním setkání, romantických gestech i nadějích, postupně sílícím nesouladu a teroru, zatímco muž uchycený ve vypjaté přítomnosti mediálních soudů řeší především to, jak si naklonit veřejnost, která v něm vidí podezřelého.

Na podobném přístupu samozřejmě není nic na první pohled zajímavého. To by ale nebyl David Fincher, kdyby se za příběhem neukrývalo víc. Nadstandardním základem je zde ceněná knižní předloha spisovatelky Gillian Flynn, která se atypicky neodhodlala své dílo svěřit žádnému scenáristovi, ale filmový odraz svého románu si napsala sama. Podobný tah je rozumný v tom, že spisovatel zná motivace jednotlivých postav a tudíž dobře ví, co může v příběhu upravit, aniž by tím zásadně utrpěl celek. Hlavní nicméně je, že se Gillian poprala s novým formátem na výbornou a výsledkem je jeden z nejlepších scénářů letošní hollywoodské nabídky (dost možná i nejlepší), neboť mistrně pracuje nejen se stavbou příběhu, který vždy ve správný moment změní dynamiku, ale i ve vykreslení všech klíčových charakterů.

Je v zásadě obtížné vysvětlit skutečné přednosti scénáře i hereckých výkonů, neboť v případě obojího by bylo třeba uchýlit se ke spoilerům. Manipulativní intrikánská hra a ironie tu každopádně hrají důležité role, stejně jako přesné vykreslení rozpoložení hlavních hrdinů. Ben Afflek bývá obvykle terčem kritiky pro svou hereckou strnulost a nevěrohodnost. Vtip je v tom, že obojí je pro postavu Nicka signifikantní. Rosamund Pike naopak dokazuje, že se v ní skrývá mnohem více, než jen půvabná tvář a její kreace bude bezpochyby vnímána jako jedno z nejpříjemnějších překvapení Fincherova díla.

Zmizelá si každopádně zaslouží ovace prakticky na všech frontách. Nejenže umí překvapit, ale jde o ten vzácný druh detektivky, v níž vše zapadá na své místo a nechybí i úmyslné chyby pro "zpestření hry". Kritika mediální hysterie společně s výstižnou modelací lehce ovlivnitelného veřejného mínění dělají ze Zmizelé významný sociální komentář, který se vysmívá moderní touze po dramatu a šťastných koncích. Nemluvě o hořkém popisu tradičního manželství, jemuž podobně drsné satirické pojetí jsme neviděli od klasické Války Roseových.

David Fincher je zkrátka mistr svého řemesla, jemuž silná forma nepřebíjí obsah, ale doplňuje ho. Zmizelá je pak o to významnějším dílem jeho filmografie, neboť se vyhrazuje proti klasickému vnímání dobra a zla a v zásadě reflektuje výhradně to horší v nás. Bezpochyby nejlepší hollywoodský film letošního roku a horký adept na Oscara v kategorii nejlepší scénář.

Hodnocení: 100%

Recenze: Equalizer

Denzel Washington se vrací jako anděl pomsty, aby sjednal pořádek v Bostonu a zúčtoval s celou ruskou mafií. Těšíte se na Muže v ohni 2? Zbytečně.

Robert McCall (Denzel Washington) je svědomitý pracovník obchodu s kutilskými potřebami, který se přes den popichuje s kolegy a večer chodí do oblíbeného bistra, aby si dal šálek čaje, početl si v knize a popovídal si s mladičkou prostitutkou Teri (Chloë Moretz). Teri dávno nevěří ve šťastné konce a tak se každý večer útrpně vydává na další „vzrušující“ noc. Musí, pracuje pro ruskou mafii. Když jednoho dne skončí v nemocnici, v Robertovi se cosi zlomí. Probudí své staré já a vyvolá ruské mafii osobní válku.

Nejnovější snímek dua Denzel Washington a Antoine Fuqua (společně natočili úspěšný Training Day) staví na osvědčeném modelu osamělého lovce, který bere zákon do vlastních rukou. Model oživený Liamem Neesonem v 96 hodinám zažívá velkorysý návrat do kin, přičemž ho navíc provází nekompromisní eRkový rating, v němž každá rána opravdu bolí a kamera zbaběle neuhýbá před fatálním úderem. Je to oživení jedné zaprášené éry. Změnou je však výměna testosteronem nasáklých borců za charakterní herce, kteří mohou dodat postavě potřebný třetí rozměr.

To se nicméně v Equalizerovi paradoxně nedaří. Hlavní hrdina totiž není muž z masa a kostí, ale ultramacho vyvolávající dojmem, že jde o roli pro Stevena Seagala. Máme před sebou muže s tajemnou minulostí, která v zásadě ani není nijak poodkryta, jehož neuvěřitelná suverenita (podpořená tím, že se vždy dostane všude a bez zaváhání vykoná, co je třeba) odepírá divákům možnost se o postavu skutečně bát. Ironií osudu je, že v mnoha bodech podobný Muž v ohni měl stejný základ, ale hrdina krvácel, dělal chyby a díky tomu bylo snazší se do jeho příběhu vložit. Tady nic podobného nehrozí. Heroizace Roberta (v druhé půli podpořená sérii nevhodných zpomalovaček) lidský element zabíjí. Nebýt obsazený „důvěrně známý“ Washington, bylo by obtížné se k hlavní postavě byť jen přiblížit. Takhle se má divák aspoň čeho chytit, vychází nicméně z předchozích zkušeností.

Srovnávání s Mužem v ohni není nějaké bezděčné rýpání, ale - vzhledem k podobnému základu a stejnému hlavnímu herci - automatickou reakcí. Tony Scott vytvořil před deseti působivé, audiovizuálně dravé a současně emotivní dílo. To první lze s jistou nadsázkou říci i o Equalizerovi. Emoce nebo motivace tu ale naprosto nefungují. „Něco se ve mně zlomilo“ je pro jednání hlavní postavy značně chatrná konstrukce, která má blízko k vynucenému přerodu Bruce Willise ve Fuquových Slzách slunce. Scénář tu zkrátka nedrží pohromadě a nebýt toho, že poměrně pravidelně dávkuje brutální akci, nebylo by na co se dívat.

Navzdory vloženému úsilí a potenciálu zůstává Equalizer tupým béčkem, jehož od přímého uvedení na video zachraňuje hlavní hvězda, o něco lepší režie, než bývá u podobných filmů zvykem, a velmi dobrý soundtrack. I když i ten paradoxně Muže v ohni nejednou vykrádá (ale aby ne, když k oběma filmům dodal hudbu stejný člověk). Svěží výjimkou je akorát podkres při závěrečné bitvě v hobby domu (to není vtip), kdy hraje píseň Vengeance od skladatele Zacka Hemseyho, který patří k nejzajímavějším hudebním autorům současnosti a na své objevení širokou veřejností teprve čeká.

Hodnocení: 60%

Recenze: Expendables 3

Expendables 3 od začátku strašili jistými změnami. První přišla v podobě vyřazeného Bruce Willise, který požadoval za svou roli příliš peněz. Druhou změnou bylo angažování většího počtu mladých tváří. Největší úder ale přišel z Cannes, kde Sylvester Stallone prohlásil, že trojka bude o něco vážnější a hlavně jako první díl série dostane cejch PG-13, aby byla mládeži přístupná.

Nyní můžeme konečně na Expendables: Postradatelné 3 vyrazit do kin, abychom si sami ověřili, jak se překlenutí mezi starým a novým povedlo. Je bez debat, že oživování mladšími tvářemi je třeba, pokud má série přežít. Stallone a jeho generační souputníci přeci jen mají blížící se datum spotřeby. Bohužel snímek sází na špatné koně. V současném akčním filmu existuje hned několik silných jmen, o které zatím série nezavadila (Dwayne Johnson, Vin Diesel, Channing Tatum). Namísto nich však tvůrci nepochopitelně vsadili na neznámé mladé tváře.

Respektive kluka z Twilight, mistrini v UFC a dva další, o kterých nikdy nikdo předtím neslyšel a tudíž není jasné, jaké má jejich obsazení smysl. V akci nic extra úžasného nepředvádí, ani charisma nepřetéká. Chápal bych, kdyby byl do omladiny angažován například nějaký extrémně schopný parkourista (což by akci oživilo a současně ospravedlnilo jeho dosazení to týmu). Zvolení ovšem v ničem extra nevynikají. Dokonce i Ronda Rousey, zmíněná šampionka, toho příliš nepředvede a ačkoli není špatná, jen težko může aspirovat na nového tahouna série. Což ostatně platí pro všechny mladíčky.

Záchrání to zkušená garda akčních klasiků? Mohla by, kdyby k tomu dostala prostor. Bohužel, o nich Expendables 3 nejsou. Parta dobře známá z předchozích dílů, která ve dvojce začala být výborně sehraná, je tentokrát upozaděna a vyjma Stalloneho se z původní sestavy nikdo neohřeje na plátně déle než deset minut (přičemž Jet Li, Randy Couture, Dolph Lundgren a Terry Crews mají v podstatě cameo). Je to dáno tím, že zhruba po 15 minutách Barney starý tým rozpustí a začne nábor nováčků, čemuž se následně věnuje více jak hodina filmu. Co zůstalo?

Obstojný záporák Mel Gibson, jemuž bohužel tvůrci dopřáli minimum prostoru a nedůstojné finále. Použitelný Wesley Snipes, zábavný (či otravný, záleží na úhlu pohledu) Antonio Banderas, jehož ukecaná postava působí dojmem, že byla psaná na tělo Eddiemu Murphymu. Harrison Ford, který už bohužel vypadá natolik staře, až má člověk strach o jeho zdraví. Arnold, jemuž tentokrát není dopřána podobně stylová akce, jako když si ve finále dvojky podal padouchy s Brucem Willisem v miniautíčku. Sly, který oholil knír a daní za to vypadá, že se celé natáčení pořádně nevyspal. A minimum humoru.

Společně s nízkým ratingem, díky kterému je občas střih až zbytečně zběsilý, aby náhodou smrt nevypadala příliš drasticky (samotná akce je nicméně solidní a finále si může s dvojkou podat ruce), se zmírnila i kadence hlášek. A nejde jen o nějaké ostřejší vtípky. On ten humor chybí celkově. Antonio jako komická postava je čestná výjimka. Vše ostatní, až asi na tři hlášky, je poměrně suché a postrádá to hravost, jíž se série u fanoušků zapsala. 

Expendables 3 to zkrátka zkouší jinak. Možná to bude u mladých fungovat. Ale co na to ti, kteří předchozí díly nadšeně podporovali v kinech? Není to vyložený průšvih, jen skrz naskrz průměrný akčňák, který upozadil legendy, aby se přiblížil nové generaci. Děkuji, nechci. Expendables vznikli jako připomínka velké akční éry a jejich úspěch dokázal, že pořád ještě žije dost fanoušků, kteří na tuhle partu rádi vyrazí do kin. Trojka se původně zvoleného konceptu vzdává. Nic proti tomu, ať si série žije vesele dál. Ale už není paradoxně pro fanoušky osmdesátek.

Hodnocení: 50%

Recenze: V oku tornáda

V posledních letech tornáda se železnou pravidelností útočí na americká města. Bylo jen otázkou času, kdy přírodní živel vyrazí na plátna kin. Nyní přichází V oku tornáda a slibuje strhující zážitek. Není to úplná nepravda. 

Na město Silverton se řítí hrozivá přírodní síla. A nezůstane jen o jednoho úderu. Obyvatelé celého města jsou vydáni na milost a nemilost větrným smrštím, před nimiž zoufale hledají bezpečný úkryt, zatímco lovci tornád se ve snaze o co nejlepší záběry vydávají co nejblíže nebezpečí. Lovci tornád přirozeně vše natáčí na kamery, aby to posléze mohli náležitě zpeněžit. V té samé době ve škole synové zástupce ředitele (Richard Armitage, který oholený extrémně připomíná Hugha Jackmana) natáčí dokument o lidech z města. To v praxi znamená, že je v blízkosti tornád hodně ručních kamer. A snímek toho hojně ve vyprávění využívá.

Není to postup natolik důsledný, jako například ve výborném debutu Jirky Mádla Pojedeme k moři, kde byl celý film točený na kamery a vždy se víceméně dalo vysvětlit, kdo co natáčí. V oku tornáda střídá náhodně záběry z kamer studentů, lovců, zpravodajství nebo statických kamer ve městě a do toho míchá naprosto klasické záběry nezúčastněného filmového kameramana. Jde to lehce schizofrenní situaci s nejasným vypravěčem, ale naštěstí je vše obstojně poskládané, takže ani moc nevadí, s jakou nahodilostí zvolený koncept funguje. A je bez debat, že se daří navodit pocit autenticity ze situace, kdy živel ovládne malé město.

Což je jedna z věcí, kterou je třeba si před návštěvou kina uvědomit. Tohle není další velkolepá expozice do světa destrukce od Rolanda Emmericha. V oku tornáda myslí ve velkém v tom smyslu, že ukazuje tornáda v jejich celé kráse (či zrůdnosti, jak chcete) a k tomu, aby prezentovala jejich moc, nepotřebuje bořit kulturní památky New Yorku. Bohatě stačí nějaké ty rodinné domky, pár stodol, jedna střední škola, lokální letiště a bývalá továrna.

V čem V oku tornáda citelně ztrácí body, to je neochota obětovat více postav. Na to, že se ve filmu prožene několik tornád včetně "největšího, jaké planeta zažila" (jak jinak), z toho vyjde až příliš klíčových charakterů se zdravou kůží. Není to volání po krvi. Spíše povzdech nad tím, že klišé záchrany na poslední chvíli vyhrává nad drtivou sílou přírody, jež, na rozdíl od patetických frází o lásce a hodnotách, může něčím zaujmout.

Emoce jsou zkrátka vynuceným prvkem, který se nepovedlo přetavit v přirozenou součást vyhrocené situace. Ač se herci snaží, laciné fráze nedávají a to obzvláště ve chvílích, kdy tempo začne stagnovat, aby postavy mohli litovat své minulosti. Je bez debat, že to k podobné situaci tak nějak patří. Zatímco však panika v poli je uvěřitelná, cokoli statičtějšího je příliš strojené, než aby to netahalo za uši.

Do velké míry je to dáno i tím, že si scenáristé zvolili cestu nejmenšího odporu. Příběh jede podle příručky a není obtížné odhadnout vývoj každé dramatičtější situace. Bez klišé tu zkrátka nic nefunguje (k naplnění všech bodů chybí jen pes v ohrožení a dvě letadla letící naslepo proti sobě).

Mělo by tu nicméně jít o tornádá a ty jsou naštěstí nosnou páteří snímku. Kombinace špičkových efektů a intenzivního zvukového doprovodu vyvolává ohromení i mrazení. Je v zásadě jedno, jaké postavy se okolo tornáda motají a co lítá. Jakmile na plátně vyvstane masivnost a ničivá síla přírodního živlu, brada lehce klesá k zemi.

Na televizní obrazovce bude podobný kousek zapomenutelný a zapomenutý (i když moderní domácí sestavy, pravda, dokáží divy). V kině s pořádným zvukem jde chvílemi o skutečnou pecku, která umí slušně pocuchat nervy. Výsledných 70% je určitě nadhodnocených. Párkrát jsem se ale přistihl, jak sílu tornád sleduji v obdivném a němém úžasu. Něco takového se zkrátka "na vlastní oči" nevidí každý den. A za tohle jednoznačný palec nahoru.

Hodnocení: 70%

Recenze: Godzilla

V roce 1999 pracoval Joe Brody (Bryan Cranston) s manželkou (Juliette Binoche) v jaderné elektrárně v Japonsku. Když se objevily podivné vibrace, továrna lehla popelem a vláda vše zamaskovala jako přírodní nehodu. Tomu ale Joe nevěří a o 15 let později stále zkoumá důvody nehody. Odhalí neuvěřitelnou pravdu – šlo o nepovedený experiment s tajemným monstrem. A to nyní vrazí do ulic!

V úvodu nastíněný děj popisuje cca prvních 30 minut filmu. Dále je lepší nic dalšího neprozrazovat, protože kouzlo Godzilly do určité míry závisí na prvku překvapení. Z toho důvodu se vyhněte extrémním obloukem i popisu od českého distributora, který je dlouhý jedinou větu a i tak je v něm spoiler jak hovado.

Nová Godzilla je velmi zajímavý film, který nesází na akci, ale na vykreslení atmosféry. Tím se diametrálně liší od verze Rolanda Emmericha z roku 1998 i nedávné řežby Pacific Rim. Snímek natočil Gareth Edwards, který před pár lety nadchl festivalové publikum levným snímkem Monsters. Šlo o podobné téma (útok obřích vetřelců na náš svět), ale protože neměl Edwards moc prostředků a vše dělal sám na koleni, vzniklo komorní film, v němž se hodně mluvilo a málo něco akčnějšího dělo. A nemyslím to jako výtku, protože se mi film dost líbil a bylo otázkou, jak si Edwards poradí s vyšším rozpočtem.

Nakonec zvolil tu nejméně pravděpodobnou cestu, pokud vezmeme v potaz téma, od něhož divák automaticky čeká obří bitvy v ulicích. Ty totiž nehrají ve filmu prim a když už na ně dojde, jsou zastoupeny v pouhých pár záběrech. Edwards si potrpí na náznaky, pomalé, pečlivé tempo vyprávění, tvorbu působivých obrazů (první nástup Godzilly je neuvěřitelně epický!) a snímek většinu času pracuje s logikou, že publikum vidí to, co mohou vidět samotné postavy. Má to tu nevýhodu, že je jen málo opravdu celistvých záběrů na monstrum, na druhé straně je atmosféra velmi intenzivní. Divák se stává součástí nastalého chaosu a když se postavy bojí, tápou, nebo jsou v úžasu, cítíte to stejně. Díky tomu ani příliš nevadí jejich matná charakterizace. Co spíše zamrzí je pramalé využití výborných herců - David Strathairn, Ken Watanabe, Juliette Binoche a Bryan Cranston nemají ve filmu příliš prostoru.

Pochvalu si zaslouží i zvuková stránka. Když Godzilla vypustí svůj řev, je to téměř hmatatelné a všeobecně je zvuk zvládnutý na jedničku. Zbytečné je naopak 3D. Přesto se vyplatí, vzhledem k tomu, jakým způsobem Edwards natáčí (s chutí zkoumá scény a ukazuje jejich velikost), Godzillu vyrazit do IMAX kina. Velké plátno filmu sluší.

Edwardsova Godzilla rozhodně není typický blockbuster a dokonce to není ani úplně klasický americký velkofilm, neboť do velké míry ctí japonský originál. Na druhé straně svým pečlivým vyprávěním hned několikrát v dobrém slova smyslu připomene Stevena Spielberga (úvodní let na ostrov jakoby vypadl z prvního Jurského parku). Výsledkem je divácké vystřízlivění, kdy bude třeba akceptovat fakt, že se tentokrát nehraje na akční strunu, ale epičnost a napětí. Obojí Edwards zvládá s naprostým přehledem. 

Hodnocení: 90%

P.S. Japonci se ještě před premiérou začali nové Godzille smát pro její tloušťku. A mají pravdu - je to pořádný kus ještěra. Ale rozhodně nepůsobí jako cvalík. Jen jako obří monstrum, které už toho má hodně za sebou. 

P.P.S. Velmi nápadité jsou úvodní titulky ve stylu tajných spisů, kdy se vždy části textu překryjí bílou fixou a zůstane jen jméno herce/tvůrce.