Recenze: Pojedeme k moři

Klukovský sen je to nejkřehčí království. Dokáže překypovat energií i nezdolným nadšením, neuvědomuje si ale zrádnost reálných problémů, které ve světě číhají. Malý Tomáš by se rád se svým nejlepším kamarádem Harisem podíval k moři. Napřed je ale třeba vyřešit jednu záhadu, která obklopuje jeho vlastní rodinu.

Malý Tomáš (Petr Šimčák) by chtěl natáčet filmy a uspět v Hollywoodu jako Miloš Forman. A k tomu by se rád podíval k moři. Zatímco na dovolenou to v nejbližší době nevypadá, rodiče alespoň pořídí Tomovi kameru. Ten se okamžitě chopí příležitosti a začne natáčet svůj první velký film. V hlavních rolích rodiče, babička, nejlepší kamarád, dětská láska a jedno velké rodinné tajemství! Dvakrát do týdne se Tomášův otec někam vypaří. Podvádí mámu? Nebo je za tím něco jiného? 

Pojedeme k moři je režijní prvotinou herce Jiřího Mádla. Mádl se u publika vyprofiloval jako sympatický a schopný herec, což bohužel neznamená, že by vždy hrál jenom v dobrých filmech. Tentokrát se odhodlal k přesunu na post režie. Bylo otázkou, jak si za kamerou poradí a navíc s filmem, kde nehraje žádnou roli (což je u autorského debutu poměrně neobvyklé). Výsledkem je jedno z největších a nejpříjemnějších překvapení posledních let. 

Pojedeme k moři má prostý základ – klučinu s kamerou, jenž chce zachytit svůj svět a nechybí mu nadšení. Vše má tu správnou náctiletou naivitu, která však nikdy nesklouzne k lacinosti. Mádlovi se za pomoci vynikajících herců povedlo na plátno přenést dětský pohled na věc a oživit všechno to krásné, co máme spojené s dětstvím a prvními láskami.

K dobrému se nicméně pojí i to horší. A Mádl se překvapivě nebojí jít do vážnějších vod. Do zdánlivě prosluněného filmu s lehkostí zkušeného vypravěče míchá dramatické prvky, přesahující idylický svět základní školy. Realita tříští pohodový život dvou kluků, nedělá to ale těžkopádně. Jde o přirozený řád věcí, kdy zkrátka víte, že neexistuje nebe bez mráčků a ty temnější umí nadělat slušnou paseku. To bude pro diváky zřejmě největší šok. Nejde totiž jen o roztomilou komedii s partou dětí v hlavních rolích. Snímek nabízí i působivé dramatické scény s jednou velmi překvapivou pointou. Ne vše funguje dokonale (sem tam se nápad vyčerpá dříve, než dojde k jeho vyvrcholení) a finále je až zbytečně doslovné. Na druhou stranu lepší efektní přímočarost, než přehnaná (a nesrozumitelná) tvůrčí exhibice.

Mádl navíc projevuje nečekanou hravost i v rámci samotné režie, takže nechybí nejrůznější vtipné prostřihy či nápadité přechody. Za vše mluví již úvod, který neobsahuje klasické titulky, ale jména postav filmu - nezapomeňte, že sledujete Tomášův film a hrají v něm jeho rodina/přátelé. 

Pojedeme k moři je opravdu zajímavý kousek. Bystrý, pohotový, plný životných pravd i vzpomínek. Je nasládlý létem, chutí zmrzliny a modřinami z fotbalu. Jiří Mádl rozumně točil o tom, co je mu blízké a nejenže věděl, co chce říct, ale on to i říct dokázal. Má to jediný, zato podstatný háček...

... on to totiž není dětský film. Mladší diváci ho těžko docení, neboť pracuje spíše s nostalgií, díky níž se ve třicátníkovi ozve malý kluk toužící po dobrodružství (a neumím si z pozice rodiče představit, že bych dítě přesvědčil, aby dalo v kině hranému filmu přednost před animovaným). A starší snímek předem podcení, neboť je „od snowboarďáka“ a navíc se prezentuje jako nějaká letní pohodová blbina pro celou rodinu. Reklamní kampaň není vyloženě lživá, přesto výsledek nabízí ve své druhé půli dost odlišnou podívanou, než jak se z plakátu a trailerů jeví.

Přál bych Pojedeme k moři úspěch ze tří důvodů. 1) Aby měl Jiří Mádl peníze na další film, protože se projevil jako citlivý a schopný autor. 2) Aby lidé viděli, že u nás stále mohou vzniknout filmy, které mají světovou úroveň. 3) A hlavně je to opravdu zábavný, chytrý a dobře natočený kousek, který si diváky prostě zaslouží. Mám obavu, že je najde až o mnoho let později v televizi. Nic by mi ale neudělalo větší radost, než kdybych se mýlil. 

Hodnocení: 85%

P.S. Jde o ten typ dobře natočeného autorského filmu, který by nás klidně mohl (a doufám, že i bude) zastupovat na zahraničních festivalech.

Recenze: Zpátky do ringu

Je to dlouhých třicet let, co se naposledy sešli v ringu. Zatímco jeden dokáže i po tak dlouhé době jakžtakž ze své bývalé slávy profitovat, pro druhého jde o život, s nímž se nadobro rozloučil. Jenže peníze nerostou na stromě a každý občas rád využije druhou šanci. I třeba na stará, bolavá kolena.

Každý sport má odvěké rivaly. K těm boxerským patřil Kid (Robert De Niro) a Razor (Sylvester Stallone). Kdysi se tak nesnášeli, že byste je nemohli dát do jedné místnosti, aby to neskončilo rvačkou. A ani po třiceti letech se nic nezměnilo. Tak proč si nedat vytoužený finální boxerský zápas?

Od první chvíle stavělo studio propagaci Zpátky do ringu na návratu dvou legend k boxerským rolím (přestože jsou ve filmu úplně jiné postavy). A ano, je vidět, že byl scénář psán podle známých šablon a v Razorovi i Kidovi není obtížné vidět starší variace na Rockyho a Zuřícího býka. Jeden nápad ale dobrý film nedělá. A na Zpátky do ringu je to bohužel až příliš často vidět.

Přes ohromný potenciál jde totiž nakonec o poměrně tradiční americkou rodinnou komedii, která se snaží o dramatické momenty, ale jde jí to dost těžkopádně a nebýt zručných herců, doslova by si „nabila hubu“.

Humor filmu má značně proměnlivou kvalitu. Někdy jde o zábavné citace (Sly připraven mlátit do kusů pověšeného masa), sem tam se vydaří nějaká hláška („Ty nejseš můj trenér. Tys maximálně sněd mýho trenéra.“). Nepopiratelné kouzlo má i to, když se Stallone s De Nirem špičkují jako malí kluci. Většinou je ale humor nenápaditý, případně nevtipný. V tomhle ohledu kraluje „další ukecaný černoch“, tentokrát v otravném podání Kevina Harta.

Nejde o to, že by se divák vyloženě nudil. Je to souboj scenáristické/režijní lenosti, které s neuvěřitelným nasazením čelí jak dvojice De Niro/Stallone, tak jako vždy přesný Alan Arkin v roli jednoho z trenérů. Herci jsou skutečně živou vodou a podobně průměrný film si jejich upřímné zapálení nezaslouží.

A finální boxerský zápas? Překvapivě bolestivý a na komedii možná až příliš věrohodný. De Niro sice nevypadá vedle Stalloneho zrovna fit (především Slyovy „pepkovské“ ruce budí respekt), ve výsledku ale není zatěžko uvěřit, že jde o - sportovně řečeno - stejné váhové kategorie. Konec není nikterak výjimečně natočený, své herce nicméně podržel, přestože se od počátku jeví Achillovou patou.

Nakonec tak zůstalo hlavně u nepřímého sloganu „Rocky vs. Zuřící býk“. O tomhle je Zpátky do ringu především, navzdory odlišným jménům hlavních charakterů. De Niro hraje energického a výbušného floutka, jimiž vyšperkoval celou svou kariéru a Stallone zkrátka „předvedl“ Rockyho. Dobráka od kosti, trochu jednoduššího, ale bez debat upřímného, sympatického a plně lidského. Stallone nejspíš jinou dramatickou figurku nezvládá (a zvládat nebude), tahle mu ale bez debat dokonale sedí. Možná víc, než ta akční.

Dosavadní slabé tržby ukazují, že se sázka na jména nakonec nevyplatila. Není se čemu divit, vzhledem k tomu, s jakou laxností byl sepsán scénář. Nechybí mu pár dobrých vtipů a nápaditých odkazů, tím to ale končí. Pokud jsou tu problesky dramatických scén, postará se o ně minulost herců, nikoli přítomnost. Přesto, s jasným přiznáním slabosti v kolenou, na mě ta nostalgická nota v určitém směru zafungovala. Je to jen stín někdejších velikánů, musí se jim ale nechat, že na rozdíl od scenáristů a režiséra dali do filmu naprosto všechno. A něco takového si zaslouží, byť malé, ocenění.

Hodnocení: 65%

P.S. Zcela jasně nejvtipnější a nejnápaditější scéna přijde až během závěrečných titulků a paradoxně v ní nevystupují DeNiro a Stallone.

Recenze: Millerovi na tripu

Jennifer Aniston je čím dál víc sexy. Nebo jinak. Existují herečky, jež zrají jako víno. Ona je jedna z nich. Z kdysi oblíbené členky Přátel se stala právoplatná filmová hvězda, která na rozdíl od svých kolegů každoročně zaútočí na kinosály nějakým tím plánovaným hitem (a většinou uspěje). Tentokrát hraje striptérku.

Což je vlastně laciný a v trailerech řádně provařený tah. Jenže je těžké se na studio zlobit, když to funguje. Aniston si podobně lascivní roli užila už v předloňském hitu Šéfové na zabití, kde sexuálně šikanovala svého podřízeného. A naštěstí u ní platí, že vyjma poctivě vypracovaného těla disponuje i komediálním talentem. Proto se netřeba bát, že by „striptérka-Aniston“ byla tím největším lákadlem do kina, jehož byste záhy po vstupu do kinosálu začali litovali. Tady je naštěstí mnohem víc dobrého.

Snímek je příběhem čtyřech loserů – zastydlého chlápka, který se na škole rozhodl prodávat marihuanu a od té doby ho nic lepšího nenapadlo (Jason Sudeikis), striptérky bez životního cíle, kterou začínají pomalu svírat dluhy (Jennifer Aniston), mladého debila, jehož nemá nikdo rád (Will Poulter) a teenage skoro-homelesačku (Emma Roberts). Protože všem chybí peníze, uvolí se myšlence předstírání rodiny Millerových, která jede v obřím karavanu do Mexika. Jejich cílem je za hranicemi nabrat do svého „vanu“ kupu trávy a bezpečně se vrátit do Států.

Takže vlastně klasický road trip, akorát v tomhle případě střižený „falešnými Griswoldovými“. Není to vůbec špatná výchozí myšlenka. Právě naopak. Na podobnou nit se dá nanést hodně korálků, dvakrát tolik, když jsou postavy jasně načrtnuté, sympatické a mají mezi sebou skvělou chemii. Což pro Millerovi na tripu stoprocentně platí a není těžké z filmu získat dojem, že se všichni během natáčení výborně bavili a na place se divoce improvizovalo. Takový výstup Luise Guzmána jako mexického poldy není ani tak vtipný proto, jak je napsaný, ale díky tomu, jak si herci scénu dávají. Nejvíce mě v rámci obsazení překvapilo to, že Sudeikis umí být opravdu cool, protože do Millerových na mě vždy dělal dojem nezajímavého komika, jehož „z nějakého důvodu obsazují“.

Velký podíl na dobrém výsledku, v němž i ty slabší fóry přejdete bez většího bolehlavu (vyjma předlouhého ždímání fóru s nateklým varletem), má režisér Rawson Marshall Thurber. Ten před 9 lety zazářil bláznivou Vybíjenou a přestože nic podobně šíleného od té doby nezkoušel natočit, je vidět, že mu žánr stále není cizí. Millerovi na tripu mají hodně scén na hraně, jimž mohl záhy po rozehrání dojít dech. Thurber si ale vše hlídá a komediální scény dotahuje přesně tak, jak je třeba.

Škoda, že to neplatí i u rodinných scén. Sice se hrdinové „jen“ tváří jako jedna famílie, to ale pořád znamená nějaké to prozření a sdílení emocí. A tady film nejvíce naráží. Přechody do citlivějších rovin tu zkrátka nefungují a působí, jakoby je do filmu někdo na poslední chvíli násilně vlepil.

Millerovi na tripu nejsou v žádném případě podobně geniální, jako byla třeba první Pařba ve Vegas. Ta se v prvé řadě šikovně vyhýbala zbytečnému sentimentu a za druhé neměla originální jen základ, ale celou dobu překvapovala. Millerovi umí přijít s fórem, který nečekáte, samotný vývoj děje je ale trestuhodně rutinní. Kadence vtipů je naštěstí tak vysoká, že pořád patří k Millerovi k tomu nejlepšímu, na co jsme letos (v rámci žánru) v kině narazili. Smíchu nahlas zaručen.

A ano, 5% navíc dávám za ten propálený striptýz Aniston. Kino nedýchalo.

Hodnocení: 75%

Recenze: Red 2

Bruce Willis a jeho partička akčních důchodců je zpátky. Tentokrát budou čelit té nejotřepanější špionážní zápletce – tikající bombě. Naštěstí se u toho pořád ohromě dobře baví.

První Red příjemně překvapilo. Přestože šlo o komiksovou adaptaci, vsadil snímek na civilní humor „starých pardálů, užívajících znovunasazení do akce“ a nenucenou romanci osamělého Franka Mosese, který sice umí zabít člověka jedním úderem, ale navázat vztah se sympatickou telefonní operátorkou, to je úplně jiné kafe. Lahodnou třešničkou na dortu byla akce ve stylu Dannyho parťáků, díky níž dostal první zatraceně příjemný chuťový ocas. A byl z toho hit.

Pro Willise to byl příjemný návrat k jeho komediálním kořenům, kterými se kdysi prosadil (Emmy a Zlatý glóbu za Měsíční svit) a postupem let čas od času svou odlehčenější stránku s chutí připomněl (seriály Jsem do tebe blázen a Přátelé, kde byl za své hostování taktéž oceněn Emmy). Velikým komediálním hitem v rámci celovečerních filmů byl žánrově spřízněný zabiják Jimmy „Tulipán“ Tudeski z komedie Můj soused zabiják. Druhý díl, v němž se sebevědomý chlapík přetavil v domácí puťku v zástěře, bohužel patřil k tomu nejslabšímu, co kdy komediální Willis natočil. Začátek Red 2 proto znalé vystraší, neboť i Frank zpohodlněl a zatímco v jedničce tápal, co si s obyčejným životem počít, ve dvojce by se nejraději odstěhoval na farmu a dojil dobytek. Naštěstí nic dalšího druhého Zabijáka nepřipomíná.

Je to podívaná podle osvědčeného receptu „co fungovalo minule, nemá smysl měnit“. Znovu jsou hrdinové určeni k likvidaci, opět ve velké míře cestují a pořád mají potřebný nadhled, který je polidšťuje a umožňuje hercům, aby si vychutnali každou narážku a humornou repliku. Nic nového pod sluncem. Druhá porce téhož pro ty, jimž se jednička líbila.

Bohužel se opakuje i rutinní režie, která sice slouží veškerému humoru, ale nedokáže zakrýt slabší části scénáře (znovu absentuje pořádný záporák), ani ohromit akcí. Klíčové nicméně je, že si extrémně nebezpeční důchodci udrželi nadhled a dobrý timing, díky němuž se i natolik otřepaný moment, jako stříhání drátů na výbušnině, může vyprofilovat ve velmi zábavnou scénu.

Rozhodně vás Red 2 nijak neohromí (nejvíce asi zamrzí malé využití Anthony Hopkinse), ale coby oddechovka s partou starých známých funguje takřka dokonale. Na hollywoodské poměry jde navíc o nadstandardní komediální záležitost, která (ač jen chvílemi) dává vzpomenout na zlatý věk americké komedie (Malkovichův vstup na konzulát se zapíše do žánrových dějin) a i když se budete málokdy popadat za břicho, celou dobu ve vás bude rezonovat malý, spokojený úsměv. Sledovat tuhle partu v akci je prostě zábava. Herecké obsazení, to je největší výhra celé Red série. Žádný jiný akční herec neumí být tak věrohodně subtilní, jak Willis tápající mezi dvěma ženami. Nikdo se nemůže vyrovnat půvabům zabijácké Helen Mirren, která pro případ nouze schovává mrtvá těla v mrazáku. A John Malkovich je ta nejlepší oživlá mrtvola, na jaké kdy CIA dělala pokusy. Radost pohledět.

Prozatímní slabší tržby bohužel pohřbívají plány producentů na plánovanou trojku, což nás může trápit v tom smyslu, že tahle parta by další díl bez problémů utáhla. Ale zase si svým druhým vystoupením neuřízla z ostudy kabát. O kolika pokračování úspěšných komedií to lze říci?

Hodnocení: 70%

Recenze: Pařba na třetí

Poprvé se zbořili ve Vegas. Podruhé vymetli Bangkok. Nyní se obě akce vrátí jako dobře mířený bumerang a vezmou naše hrdiny na třetí, nejepičtější výlet. Tentokrát už žádné „do němoty“, ale řešení dřívějších průšvihů. Je na čase tuhle kapitolu jednou provždy uzavřít.

Na začátku je třeba podotknout, že český název (a vlastně i ten originální) nedává v případě trojky smysl. Již nejde o pařbu (ani o kocovinu), ale o následky akcí předchozích. Příběh začíná úmrtím Alanova (Zach Galifianakis) otce. Vlčí smečka se sejde na pohřbu a zjistí, že se jejich divný kamarád stal ještě o něco divnějším. Před nějakou dobou totiž přestal brát léky. Dojde proto na intervenci, z níž vyplyne, že by měl Alan jet na léčení. Než tam však s Philem (Bradley Cooper), Stuem (Ed Helms) a Dougem (Justin Bartha) stihne dojet, jsou přepadeni mafiánem Marshallem (John Goodman). Ten unese Douga s tím, že ho zabije, jestli mu smečka nepomůže najít šíleného Chowa.

Nelze neocenit, že Pařba na třetí tentokrát otrocky nekopíruje schéma, ale snaží se přijít s něčím novým, ba co víc – dodat větší smysl zdánlivě nedůležitým okamžikům v předchozích dílech. Za to lze scenáristy jen chválit. Bohužel se potvrzuje, že Todd Phillips nemá pro žánr úplně cit. V první Pařbě šlo spíše o šťastnou chvilku. Tažení v Bangkoku (a stejně tak Na doraz) už nedokázalo dostatečně citlivě oscilovat mezi vtipným/debilním a vážným, přičemž opravdu geniálních momentů bylo poskrovnu. Třetí Pařba je na tom stejně. Emoce tu nefungují a humor je značně nevyvážený. Někdy zábavně absurdní (žirafa), jindy nevtipně snaživý (každá druhá Alanova hláška).

Problém je hlavně v tom, že pokud točíte trilogii, která do velké míry stojí na postavách, musíte mít nosné charaktery. A to se tu nekoná. V jedničce zběsilost samotných událostí prázdnotu hrdinů umě maskovala. Ve dvojce se ukázalo, že „Alan je jen blb, Phil sympatický drsoň a Stu hysterka“. Na tak chabé charakteristice, kdy skutečně nemají postavy nic dalšího vlastního, se zkrátka špatně buduje již třetí dějství. Na to je tu příliš malé propojení s divákem. O postavách jsme nic nevěděli a nevíme.

Pařba na třetí tak funguje do té míry, do jaké 1) máte pro hrdiny slabost a 2) zda chcete vědět, s čím filmaři přišli tentokrát. Bohužel to znovu není samotná pařba, která by byla divácky zdaleka nejvděčnější. Tvůrci sice tímto směrem ve finále na diváky pomrknou (okénko pro čtyřku být musí), ale už nezakryjí fakt, že od dvojky jedou na polomrtvém koni. Málem to do cíle chudák nezvládl.

Hodnocení: 50%

Recenze: Scary Movie 5

Bože, ušetři nás... Představte si toaletní papír, který právě skončil na festivalu punkových kapel v té nejsmrdutější TOI TOIce. Teď si představte, že sedíte v přítmí kinosálu a sledujete Scary Movie 5. Vy jste toaletní papír!

Pátý díl série Scary Movie měl nečekaně problematický vývoj. Dobře našlápnutá a vydělávající série byla jedna z těch, která si říkala o nový díl každých pár let. A fungovalo to, protože koncept využívání/znásilňování populárních hitů lze bez větších problému praktikovat každou sezónu. Mezi čtvrtým a pátým dílem Scary Movie přesto zeje nepochopitelná sedmiletá pauza, což si vyžádalo nemalé aktualizace, takže člověk lehce určí, jaké fórky byly v prvotních verzích scénáře (parodie hitů Počátek, Paranormal Activity 2, Černá labuť) a co bylo postupem času dopsáno, aby film působil aspoň trochu aktuálně (Mama, Lesní duch, nová Planeta opic, Sinister, Christian Grey či kariéra Lindsay Lohan).

Odkládání natáčení si vyžádalo nejen scenáristické úpravy. Těžko říct, kde byl vlastně zakopaný pes, že se s pětkou tak otálelo, ale faktem je, že ze hry vypadly představitelky původních rolí Anna Faris a Regina Hall. Místo nich jsou tam jiná blondýnka a černoška, hrají víceméně to samé, ale hrají to o poznání hůře. Scénář navíc naprosto postrádá lehkost, vtipy jsou hrozně násilné, takže jsou herecky toporní i téměř všichni ostatní, včetně hvězdných hostů, kteří si obvykle v podobném žánru umí poradit. Nebýt Sheenova úvodního čestného výstupu, těžko byste hledali důvod k úsměvu.

Čímž se dostávám k tomu nejpodstatnějšímu: Pátému dílu Scary Movie zoufale chybí humor. Respektive to, co se tam za těch reálných 75 minut filmového času odehraje (zbylých 10 minut zaberou závěrečné titulky) osobně nepovažuji za humor, čímž se ztotožňuji (pokud budu vycházet z dosavadních zahraničních ohlasů) s většinou myslících diváků. Na české novinářské projekci byli ale i dva lidé, kteří se velmi hlasitě smáli u scén, kdy vysavače pořádaly párty na zahradě (a následně zvracely), když dítěti hořela hlava a korpulentní chůva si hlasitě ulevovala ve skříni.

Inu, dobře pro ně...

Mohlo být každopádně hůř (jakkoli se to pro zhlédnutí filmu nemusí zdát), neboť je trailer z dobré poloviny tvořen záběry, které ve filmu nakonec nejsou. To vede k myšlence, kolikpak asi podobně kvalitního materiálu ještě skončilo na podlaze střižny? Děsme se prodlouženého sestřihu na Blu-ray.

V rámci férového souboje je nicméně třeba nakonec dodat, že jsem trpěl méně, než u dvojky (ta byla mnohem fekálnější) a a vedle jakéhokoli děsného dojáku/bijáku je páté Scary Movie pořád film. Sice příšerný, ale nelze mu upřít jistou strukturu a snahu o to, aby propojení všech parodií dávalo alespoň nějaký smysl. A sem tam (ale opravdu vzácně) dokonce nechybí i filmařský nápad (třeba když hrdinové jedou do chaty/z chaty a kamera zabírá autíčko pro panenky). Po použitelné trojce a čtyřce jde každopádně o mílový krok zpět, kterým si studio se sérií doslova vytřelo...

Hodnocení: 30%

P.S. Film v US kinech propadl, tudíž série s největší pravděpodobností končí.

Recenze: Jako za starejch časů

Jeden ví, že musí umřít. Druhý ví, že ho má zabít. A třetí... ten už si vůbec nedělá naděje. Ale něco spolu prožili. A jsou pouta, která se netrhají. Vydají se proto do víru noci. Ještě jednou, naposledy, aby si společně užili. Jako za starejch časů.

Val (Al Pacino) byl právě po 28 letech propuštěn z vězení a jeho nejlepší přítel Doc (Christopher Walken), který s nímž coby lupič prožil nejednu akci, ho (i přes námitky) vytáhne na flám. Po téměř třech dekádách za mřížemi je co dohánět. Aby byla sestava kompletní, vyzvednou z domova důchodců i parťáka Hirshe (Alan Arkin). Šlo by o krásné setkání, nebýt tu jeden háček – Val kdysi zabil syna mafiána a Doc má zajistit, aby se nedožil rána.

"Říká se, že umíráme dvakrát. Jednou, když opouštíme tělo a podruhé, když poslední člověk, co nás zná, vysloví naše jméno."

Scénář Jako za starejch chlapů (2012) nějakou dobu putoval Hollywoodem. Dokonce způsobem, že Pacino stihl projevit zájem a pak situace utichla, takže mu ho až náhoda znovu přihrála na stůl. Nevěnoval mu pozornost dvakrát zbytečně. Inteligentně napsaný průřez jedné noci, během níž si tři staří přátelé připomenou své velké dny, je dostatečně zábavný v detailech stařeckého mudrování, znovunalezené radosti k životu i upřímnému pohledu do očí smrti. Je to ten typ dobře vystavěného scénáře, z něhož si odnesete nějakou tu trefnou radu do života, sem tam se zasmějete (ať už u hlášky nebo celé scény) a něco vás donutí k zamyšlení. Ideální mix zábavného a naléhavého.

Režisér Fisher Stevens, jehož většina zná hlavně jako herce z Číslo 5. žije (1986), sice nedokázal všechny aspekty scénáře plně využít, ale rozhodně ho nepotopil. Silné momenty udržel v normě a slabší natočil tak, aby nepůsobily nepatřičně. Nutno uznat, že obrovský podíl na tom, že vše víceméně funguje, má (vyjma přesně padnoucí hudby) nezvykle dobré herecké obsazení.

Je to dlouho, co z Al Pacina zářila na plátně taková energie. A nejen proto, že je aura bývalého gangstera něco, co mu vždy bylo herecky nebližší. Až ho uvidíte, jak se s elegancí sobě vlastní pere se životem a do toho zvládne pomalý tanec se sexy dvacítkou, znovu vám před očima ožije Carlito Brigante. Tvůrci si nemohli pro postavu pojmenovanou Valentine přát lepšího představitele. O nic slabší není Christopher Walken peroucí se s dilematem vlastního úkolu. Alan Arkin má spíše epizodní roli, naštěstí o nic méně působivou. To ostatně platí i pro všechny ostatní vedlejší postavy.

Ať už mluvíme o roztomile ulítlé Lucy Punch v roli bordelmámy, vždy usměvavé číšnici Alex v podání Addison Timlin nebo záporákovi Marku Margolisovi, každý dokázal svou postavu přivést k životu. Není malých rolí, jen malých herců. Jako za starejch časů vám to dokonale předvede.

Snímek je navíc vzácným úkazem toho, že se dá i sebelacinější fórek prodat s grácií, pokud máte k ruce schopné herce a k tomu scénář, který z nich nedělá šaškující idioty. Příkladem budiž, že jeden z running gagů filmu se točí okolo prostitutek a viagry. A ani jednou vám za herce nebude trapně.

"Je načase někomu nakopat prdel. Nebo si dát žvejku. Žvejky mi došly."

Není to ten nejlepší film, jaký loňský rok přinesl. A nejspíš se k nim ani neblíží. Až z něj ale budete odcházet, nejspíš ve vás zůstane onen Valův poslední tanec vstříc smrti, Arkinova znovunalezená chuť do života a Walkenovo dilema, jakým směrem se vydat. Není to nic, co bychom již na plátně neviděli. V Jako za starejch časů to ale dohromady neuvěřitelně ladí. Tahle podívaná je zkrátka jako sklenka dobré whisky. Napřed možná trochu trpká. Když jí ale dáte čas, krásně vás zahřeje.

Hodnocení: 80%

Recenze: Sněhurka

Zlá královna (Julia Roberts) má problém. Její „poctivě“ ukořistěné království upadá. Pokladna zeje prázdnotou a i z poddaných už se toho příliš dostat nedá. Východiskem se jeví sňatek s mladým a mužným princem Andrewem Alcottem (Armie Hammer), který se však ke smůle královny zamiluje do její nevlastní dcery Sněhurky (Lily Collins). Žádná žena nemá ráda sokyni (obzvláštně mladší a s dokonalou pletí!) a proto královna rozhodne o Sněhurčině osudu: sluha ji odvede do lesů a popraví. Brighton (Nathan Lane) však není činu schopen, nechá dívku utéct a ta nalezne úkryt u sedmi trpaslíků.

Není to tak dávno, co se talentovaný indický režisér Tarsem Singh připomněl sandálovou řežbou Válka bohů (2011). Ta možná až nezdravým způsobem parazitovala na slavné Třístovce Zacka Snydera. Nejpřekvapivějším nedostatkem filmu ovšem nebylo kopírování sparťanského masakru, ale jistá tvůrčí omezenost, díky níž působil celý film poměrně sevřeně, přestože lokace vybízely k velkolepým scénám. Místo opulentních kamerových nájezdů a dramaticky vystavěných bojových scén zůstal Singh v malých uličkách, jakoby se bál velkého plátna. Podobný pocit bohužel provází i jeho pohádkovou-komediální novinku Sněhurka.

Nevědět o filmu nic, myslel bych si, že jde o výpravnější produkci malého evropského studia. Sněhurka se de facto odehrává v pěti lokacích (temný les, hrad, obydlí trpaslíků, vesnice a chajda za zrcadlem), přičemž v každé lokalitě je využito minimum prostoru. To v praxi znamená, že trpaslíci bydlí v jedné větší místnosti, z hradu vidíme hlavní sál + dva pokoje a les, jehož strašidelná pověst je trestuhodně nenenaplněna, zabírá cca 20 metrů čtverečních. Těžko říct, zdali jde o záměr nebo zkrátka na víc nebyly peníze. Nepůsobí to každopádně dobře. Singh bohužel navíc neohromuje ani výplní samotných záběrů. Nelze mu upřít jisté nápady (bojovníci „na drátkách“, vynikající animovaný úvod), celek se ale potácí v šedi průměru, jemuž by se podobně zkušený autor měl umět vyhnout.

Přesto je jeden důvod, proč stojí za to si na novou Sněhurku udělat čas: Julia Roberts. Bývalá Pretty Woman je totiž přímo vynikající. Scenáristé k projektu přistupovali lehkou rukou a film se proto nebere příliš vážně. Sem tam zaperlí i jiné postavy („Musí tě zachránit princ. Je to ověřené a divácky vděčné!"), je to ale hlavně Zlá královna, jejíž přístup se naprosto vymyká žánrovým tabulkám. A Roberts si každou repliku užívá podobně jako Johnny Depp v Pirátech z Karibiku. Kdyby snímek stál na ní, mohl vzniknout malý kult. Bohužel je větší míra pozornosti věnována Lily Collins, jíž sice nelze upřít nasazení, mám ale neblahé tušení, že si ji diváci zapamatují především pro rušivě husté obočí.

Díky sympatického nadhledu není problém dopracovat se až k samotnému finále. Tam tvůrci „zákeřně“ umístili pětiminutový bollywoodský taneční výstup. Přestože v něm Collins snaživě odkazuje na rodinnou hudební tradici a tanečníci pobíhají jako o život, i této tečce zoufale chybí jiskra. Singh, zdá se, přišel v Hollywoodu o veškerou energii. To je jednoznačná škoda.

Hodnocení: 50%

Recenze: Sherlock Holmes: Hra stínů

Každý hrdina potřebuje svou Nemesis. Neo má agenta Smithe, Superman Lexe Luthora, Batman Banea (o tom se již brzy přesvědčíme) a takový Zdeněk Troška má všechny filmové kritiky. Holmesův temný stín nese jméno Moriaty. Geniální matematik, který má peněz na rozdávání a využívá jich pro nejrůznější politické fígle, je Holmesovi rovnocenným soupeřem jak intelektem, tak fyzičkou. Jejich střet je nevyhnutelnou srážkou dvou supernov, ve které je paradoxně za toho slabšího Holmes, neboť ti, kdo hrají podle pravidel, jsou vždy v nevýhodě. To samozřejmě neznamená, že by byl hrdina předurčen k pádu. Jednoduché to mít ale nebude. Aby zabránil Moriatyho (Jared Harris) ďábelskému plánu, jenž může rozpoutat válku po celé Evropě, bude potřebovat nejen věrného Watsona (Jude Law), ale i krásnou cikánku Simzu (Noomi Rapace).

Když před dvěmi lety zaútočila na kina moderní variace na klasickou postavu Arthura Conana Doylea, filmový svět zatajil dech. Z upjaté postavičky v kostkované čepici, která vždy s jistým odstupem řešila své případy, se stala svérázná figurka ujíždějící na drogách, alkoholu, bojových sportech a svém partnerovi Watsonovi. Překvapivě nešlo o znásilnění klasiky. Podobné „razantní“ uchopení Holmese paradoxně mnohem více odpovídalo tomu, co kdysi Doyle nastínil ve svých knihách. To jen filmaři se kdysi rozhodli, že bude lepší udělat z Holmese usedlejšího vyšetřovatele s geniálním mozkem.

Guy Ritchie naštěstí není jedním z takových sucharů, takže když dostal možnost natočit Holmese, vzal to z úplně jiného konce. Konservatismus nechal daleko v minulosti a z proslulého detektiva udělal asociála s brilantní dedukcí, který to má jen krůček od sebedestrukce. Zajímavé bylo též uchopení doktora Watsona, který byl v jedničce podstatně výraznější, než jsme byli doposud zvyklí a jeho vzájemná chemie mezi Holmesem byla nezvykle silná a „parťácká“. Holmes vykazoval v rámci svého vztahu k Watsonovi až téměř obsesivní chování, jež je dáno faktem, že jediný Watson rozumí Holmesovu světu.

Dvojka v zajetých kolejích pokračuje. Holmes je stále extrémně vyšinutou postavou, která je v případě dvojky ještě o něco šílenější, neboť se vyrovnává s Watsonovým čerstvým manželstvím. Jde o postavu natolik rozpolceně napsanou, že nebýt Downeyho jistého vedení, mohl by se z Holmese lehce stát nesympatický podivín. Downey má naštěstí charisma na rozdávání, díky čemuž Holmes ustojí i své slabší chvilky.

Jak už to tak u pokračování hitů bývá, je Sherlock Holmes: Hra stínů větší než jeho předchůdce. Tentokrát už máme skoro bondovské schéma – bohatý geniální záporák s touhou ovládnout svět proti bojově nadanému hrdinovi cestujícímu v utajení po celém světě. Větší počet lokací i pestřejší způsob přesunů má bohužel za následek to, že do pozadí ustoupilo samotné vyšetřování. Případ je podobně spletitý a promyšlený jako minule, tvůrci se však výrazně méně věnují stopám a divák má tentokrát jen minimum prostoru pro nějakou vlastní dedukci. Stopy jsou jasně dané a jakmile nějaká ťukne o obraz, Holmes ji okamžitě rozšifruje.

Výprava je opět úchvatná (je fascinující především veškerou míru detailů) a stejně tak hudba, do které si Hans Zimmer přibral pár poznatků z návštěvy Slovenska, kam jel načerpat cikánskou atmosféru. Co lehce drhne je samotné tempo. První půle je výrazně pomalejší, než druhá, nabízí méně zajímavé akční sekvence a vůbec jí chybí údernost prvního dílu, čerpajícího z momentu překvapení. O tuhle výhodu dvojka přišla a Ritchie ji nedokázal ničím nahradit. Na druhou stranu se v druhé půli Ritchie tasí s tolika výbušnými nápady, že mu ani nelze příliš vyčítat to, že ho s postupem kariéry začíná více zajímat vizuál, nežli příběh.

Alfou a omegou je samozřejmě obsazení Moriatyho a nejen proto, že podle nepsaných filmových zákonů kvalitu filmu určuje jeho záporák. Moriaty je pro Holmese klíčová postava. Tvůrci měli ohromné štěstí, že v Jaredu Harrisovi našli Downeymu odpovídajícího protivníka. Vedle vysportovaného „Iron Mana“ se možná Harris jeví sešlejší, jakmile se ale ti dva dostanou do přímého křížku, není pochyb o tom, že jsou si rovnocennými soupeři. Možná škoda, že jim tvůrci nedali více společných scén, jako třeba famózní střet nad partií šachů. Chemie herců je natolik dobrá, že by ustáli i film, ve kterém by si jen 90 minut povídali.

V pánském stínu bohužel zůstala Noomi Rapace, která měla ve dvojce vystřídat (v cameo roli hostující) Rachel McAdams. Místo toho je pouhým okrasným doplňkem akčních scén. Jednoznačná škoda. Kdo si naopak zaslouží zmínit je lahůdkový Stephen Fry jako Holmesův bratr Mycroft.

Sherlock Holmes: Hra stínů je důstojným navázáním na povedený první díl s jediným (zato důležitým) nedostatkem – moment překvapení je pryč a místo svěžesti se dostavuje pocit rutiny, která sice šlape, ale chybí tomu ona nenucená hravost. Pořád to stačí na silný nadprůměr. V případné trojce by přesto určitě nebylo na škodu, kdyby se režijně posílilo i samotné vyšetřování (a charakterizace postav). Jednoho megalomana, zajímajícího se jen o techniku a výbuchy, už máme. Byla by škoda, kdyby se po jeho bok zařadil i Ritchie, který se kdysi prosadil právě tím, že vypiplaná (a zatraceně zběsilá!) forma sloužila neméně promyšlenému a vyladěnému obsahu.

Hodnocení: 70%

Recenze: Alvin a Chipmunkové 3

Nejpisklavější poloanimovaní hrdinové se vrací ve filmu Alvin a Chipmunkové 3, aby si na vlastní kůži vyzkoušeli, jaké je to být nedobrovolným účastníkem seriálu Ztraceni.

Dave (Jason Lee) ve trojce vyráží s Chipmunky a Chipettkami na luxusní loď. Dovolená se zvrhne, chlupáči nadělají nějaké ty škody a pak se zcela nechtěně všechny animované postavy dostanou na pustý ostrov, protože Alvinovi přišlo jako dobrý nápad hrát si s papírovým drakem. A taky se na ostrov podívá Dave, neboť jako správný táta musí své chlupaté děti zachránit.

Chipmunkové poprvé vtrhli na filmová plátna v roce 2007 a pokud v něčem bodovali, byla to úroveň animace. Jejich začlenění do prostoru bylo perfektní, nemluvě o samotném faktu, že byli docela roztomilí. Tím bohužel pozitiva končila. Zbytek byla otravná (ač občas vtipná) podívaná s nezajímavým dějem a héliovými písničkami, které spolehlivě trhaly uši. Dvojka se nesla na stejné vlně, přibyly slovensky pištící Chipettky a děj byl o něco blbější. Jeden by čekal, že níže už tvůrci nepůjdou. Omyl. A pěkně chlupatý!

Dějově si trojka ještě o něco pohoršila, takže i Růžovka vedle ní vypadá jako výtvor držitele Pulitzerovy ceny. Možná si říkáte "jde mi o den s rodinou, chci vypnout a zabavit děti". Jenže i to tady nefunguje. Za prvé nejsou písničky česky, takže budete muset dětem texty překládat (sen každého rodiče překládat Lady Gagu, že?). Za druhé nejsou pisklavé hlasy úplně ideální k poslechu. Několikrát se mi stalo, že jsem vůbec netušil, co daná postava říká. A v případě Chipettek je problém díky slovenštině dvojnásobný (u malých dětí počítám, že ty jim neporozumí ani slovo).

A ještě jedna věc mě během sledování hrozně rozčilovala (ale to už děti trápit nebude): Prakticky nikdo se ve filmu nepozastavuje nad tím, že vidí mluvící hlodavce. Chápu, že je svět Chipmunků nastaven tak, že každý o ví jejich existenci. To ale přece neznamená, že to všem bude jedno. Chci tím říct, že i kdybych věděl kupříkladu o existenci obří mluvící omelety, pořád by mě setkání s ní 100% zaskočilo a měl bych potřebu na ni nějak reagovat. Tuhle potřebu ve filmu nikdo nemá.

Alvin a Chipmunkové 3 jsou o něco menší zlo než třeba Saxána 2, neboť různé debility jsou ve filmu podávány v technicky precizním balení a herci nevypadají tolik zoufale. Bohužel ale není výsledek natolik špatný, aby byl zábavný. Což z něj dělá úplně zbytečný film ve všech ohledech.

Hodnocení: 30%