Recenze: Interstellar

Filmy Christophera Nolana mají pověst senzace, která si vždy nakloní diváky i kritiky. To by se mohlo změnit se sci-fi Interstellar. Nejde o špatný film. Takový zřejmě ani Nolan natočit neumí. Prvně se ale dostavují silné rozpaky.

Naše Země umírá. Lidé se živí kukuřicí, které se jako jediné na prachem zaprášeném světě daří a je dost možné, že další generace bude tou úplně poslední. Cooper (Matthew McConaughey) se proto vydává s partou vědců na misi, jíž lze bez nadsázky označit poslední naději lidstva. Jejím smyslem je najít planetu, na níž bychom nadále žili.

Cooper rozhodně nemá jednoduchý úkol a divák s ním musí projít červí dírou, kde se snad nachází naděje. Je to boj vzdávající hold snad všem možným sci-fi klasikám najednou. Nechybí tu prakticky nic, co bychom dějově od podobné podívané očekávali (zoufalí hrdinové, mluvící robot, fatální lidské selhání, dramatické přistání a hledání spíše marné než povzbudivé). Bohužel tu vlastně nic dalšího není a to navzdory silnému základu v podobě společnosti, která se pod tíhou situace pomalu rozkládá.

Respektive je naznačeno, že je v rozkladu, ale snímek se naší planetě věnuje pomálu. Víme, že na Zemi udeřila vlna bouří plných prachu, díky nimž musí lidé nosit často na obličejích roušky. Je nám řečeno, že vyjma kukuřice už vlastně nic jiného neroste. Ale panika nebo nepokoje žádné. Tíživost situace o tenčících se zásobách čeří filozofická debata na verandě s lahvinkou piva. Znamená to tedy, že chmel stále roste? Lidstvo netrpí ani nedostatkem benzínu či elektriky. Přesto nejsme schopni s problémem bojovat. Proč? Protože to tak scenář vyžaduje. Samé otázky a odpovědi nikde. Není to věc "vnímavějších diváků", kteří by uměli číst mezi řádky. Interstellar pouze klouže po povrchu naznačeného problému, což je něco, na co vážně nejsme u klanu Nolanových (vyjma Christophera se na snímku přirozeně podílel i bratr Jonathan jako scenárista) zvyklí. Inu, i mistr tesař...

... ostatně, i v rámci režie lze tentokrát mluvit o "jen" dobře odvedené práci. "Profesionální" je slovo, které nelze filmu upřít. Z technického hlediska jde o naprosto vypiplanou podívanou, ve výsledku ale poměrně nezajímavou. Nebýt - pravda, naprosto geniálně pojatých - asistenčních robotů, kteří jsou bezesporu nejoriginálnějším prvkem celého filmu, není tu vlastně nic, co by se vrylo do paměti. Převrácený kamion z Temného rytíře, rotující chodba hotelu z Počátku nebo běh po dřevěných kládách v Insomnii, nic z Interstellaru se zmíněným scénám neblíží. Je dvojsečné vyčítat sci-fi, která chce útočit mozkem, nedostatečný wow-efekt. Ale pokud je po odchodu z kina obtížné vybavit si byť jednu nezapomenutelnou scénu, je něco špatně.

A problém je to i proto, že právě ambice chytré sci-fi se naplnit nedaří. Nechybí velké myšlenky, ale jsou to jen prázdná gesta. Žádný motiv není pořádně rozpracován a když se už o něčem začne trochu mluvit, je to vysvětlené tak podrobně, aby to pochopilo o malé dítě. V téhle rovině selhává hlavně konec. Jindy Nolanova nejsilnější parketa, tentokrát nevyvedený dozvuk, díky němuž pachuť z již tak obyčejného výsledku hořkne ještě více v puse. Laicky řečeno - tak doslovné "finále pro idioty", které se topí v neustálém opakování téhož, aby to pochopil opravdu každý, jsme v "chytré sci-fi" neměli už hodně dlouho. A je to neuvěřitelná škoda.

Stále jsou jistoty, o které se lze během sledování opřít (vyjma zmíněné výpravy tradičně úderná hudba Hanse Zimmera, práce se zvukem či Nolanova schopnost dramaticky nastříhat dvě odlišené události). Motivace, proč doporučit návštěvu kina, se ale tentokrát hledá obtížně (a nepomáhá ani předlouhá tříhodinová stopáž). Milovníci klasiky Stanleyho Kubricka ocení několik málo pomalých záběrů na rotující loď, které jsou doplněné vážnou hudbou. Nadšenci do vesmírného programu si pravděpodobně také pár bodů přičtou. Ale tím to končí. Dokonce ani herci nemohou matný dojem zachránit, neboť po většinu času, vyjma dojemné videozprávy "po 23 letech", vlastně nemají co hrát. Pokud je oblíbenou recenzentskou berličkou, že forma naprosto převálcovala obsah, zde se to povedlo tvůrčím ambicím.

Navdzory tomu, že se recenze zaměřuje spíše na to kritické, rozhodně není Interstellar špatný film. Přináší však pouhou rutinu, slepenou z jinde použitých žánrových motivů, která jakoby nechtěla vystoupit ze stínu svých předchůdců. Obstojná sci-fi? Určitě. Událost roku? To ani omylem.

Hodnocení: 60%

Recenze: Transcendence

Nikdo nemůže žít věčně. Nebo může? Oblíbený Johnny Depp v ambiciózní sci-fi debutujícího Wallyho Pfistera řeší etickou otázkou, zda by měl mít počítač vědomí, ideálně lidského původu. A chce, abyste ji řešili s ním.

Will Caster (Johnny Depp, který je fyzicky ve filmu cca 20 minut) je brilantní vědec, pokoušející se o stvoření dokonalé umělé inteligence. Když je společně s kolegy blízko úspěchu, udeří skupinka radikálů, kteří pokroku nepřejí. Zničí výzkumné materiály, hodně vědců zabijí a postřelí i Willa. Zásah sice přežije, kulka ale byla radioaktivní a díky tomu má jen pár týdnů života. Jeho žena Evelyn (Rebecca Hall) proto - v naději na udržení Willa při životě - přenese jeho vědomí do počítače. Jde o dosud nevyzkoušený experiment. Will se skutečně do počítače "otiskne", je ale otázkou, do jaké míry zůstal ve formě jedniček a nul sám sebou.

Nástřel sci-fi Trascendence zní bezesporu zajímavě a podle původních odhadů měl snímek stát štědrých 150 milionů dolarů. Vzhledem k tomu, že ho produkčně zaštítil Christopher Nolan (který nějakou dobu i dohlížel na natáčení) a režii/scénář si vzal na starost Nolanův oscarem oceněný dvorní kameraman Wally Pfister, mělo studio přirozeně zájem. Dvakrát tolik, když na palubu nastoupili společně s Deppem i Morgan Freeman, Paul Bettany nebo Cillian Murphy. Nakonec přesto došlo ke snížení rozpočtu na 100 milionů a je otázkou, kam se peníze poděly.

Ve filmu totiž není nic, co by onu částku připomínalo. Výprava je spíše z průměrnějšího ranku, trikově snímek ničím nevyniká a herci, vyjma Deppa, nemohli za svůj počet minut na plátně příliš dostat. Když vezmeme třeba nedávno uvedenou (a výrazně levnější) sci-fi Looper, nebo o něco nákladnější Počátek, jeví se vedle nich Trascendence jako chudý příbuzný.

A to je příznačné pro celý film. Herecky byste matnější drahý snímek hledali těžko. Johnny Depp byl za svou kariérou 2x vyloženě znuděný - když v polovině 90 let pokoušel akčně/dramatický žánr (V poslední chvíli) a o něco později jako manžel Astronautovy ženy. Nyní si přidává třetí zářez. Ostatní, snad vyjma Rebeccy Hall, která je bohužel zase nucena tančit jak tupě scenárista píská, nemají šanci zaujmout. Jejich profilace by nezabrala ani jednu větu a většinou mají ve filmu minimum prostoru. Dokonce i jindy nepřehlédnutelný Morgan Freeman je v obsazení jaksi do počtu.

Snímek měl určité produkční problémy a několikrát byl málem zrušen. Pravděpodobně došlo i k nějakým zásadním dějovým úpravám a přetáčkám. Jinak si lze těžko vysvětlit roli Lukase Haase (Doteky osudu), který je ve filmu 4 vteřiny čistého času! V koncových titulcích má dokonce jeho postava jméno. Z filmu se jí divák nedoví. A nedoví se toho víc. Scénář totiž naprosto netuší, o čem chce vyprávět. Základní myšlenka, kterou si tvůrci „vypůjčili“ z druhého Terminátora (=počítač chce řídit svět a budovat armádu), je spojena s příběhem Ježíšova vzkříšení (nepochopení lidí a jejich agrese vedoucí ke smrti a znovuzrození hrdiny). Bylo by to v pořádku, kdyby šlo někomu fandit. Jenže díky špatnému vykreslení situace není celou dobu jisté, co chtějí vlastně tvůrci říct. Byl záměrem vnitřní konflikt, které straně vlastně fandit? Nepovedlo se. Na konci to bude divákům jedno. 

Transcendence je sci-fi bez chuti a zápachu. Žádná scéna se nevryje do paměti, žádná z postav nestojí za zapamatování. Dvouhodinová nuda, sloužící jako přehlídka nevyužitých talentů. Wally Pfister dostal jedinečnou šanci a v ničem ji nedokázal využít. Druhou nejspíš jen tak mít nebude.

Hodnocení: 40%

Recenze: Gravitace

Nekonečná prázdnota. Žádný záchytný bod ani šance na záchranu. Vesmír není tím nejlepším místem k procházce. Toužíte letět ke hvězdám? Novinka mexického mága Alfonsa Cuaróna vás z toho vyléčí.

Ryan (Sandra Bullock) je na své první vesmírné misi. Matt (George Clooney) na své poslední. Když vinou neuvážlivého sestřelení ruského satelitu vznikne série nebezpečných úlomků obíhajících kolem naší planety, neštěstí na sebe nedá dlouho čekat. Stanice, na které naši hrdinové pracovali, je rozmetána na tisíce kousků. Ryan s Mattem skončí volně plující ve skafandrech temnou prázdnotou. Pokud chtějí přežít, musí se dostat na nejbližší vesmírnou stanici dřív, než jim dojde kyslík.

Kdo by nechápal ten zneklidňující pocit, že pomalu padá do nekonečné propasti a o pouhé milimetry svými prsty mine poslední záchytný bod? Novinka talentovaného Alfonsa Cuaróna (Harry Potter a vězeň z Azkabanu, Potomci lidí) do velké míry z tohoto „známého“ pocitu těží. Jeho vesmírná odysea je postavená na příběhu dvou lidí, kteří se ocitnou v té nejméně vhodné situaci. Dokážete si představit něco tíživějšího, než být opuštěn ve vesmírném prázdnu? Nikdo nereaguje na vaše volání, dochází kyslík a smrt z udušení možná nestihne předstihnout průlet úlomku satelitu vaším skafandrem. Zoufalství a bezmoc jsou v takové chvíli nejen hmatatelné, ale jaksi i automatické. Do takové situace je zkrátka zatraceně snadné se vcítit. Dvakrát tolik, když George Clooney a především Sandra Bullock hrají jako by jim skutečně šlo o holý život.

Cuarón si nenapsal nejlehčí látku. Z podstaty věci totiž musí být podobný příběh, pokud má skutečně zůstat jen ve vesmíru (což se děje), velmi prostý. Hřištěm je místo, v němž je těžké se jakkoli pohybovat (pokud do vás něco nestrčí), k tomu dvě osoby a minimální šanci na přežití. V realisticky pojaté sci-fi, kde se najednou nevynoří zpoza měsíce Optimus Prime, se toho logicky zas tak moc stát nemůže. Což je i není naplněno. Je pravdou, že podobná story by bohatě stačila na půlhodinový kraťas. Jenže Cuarón je mistr svého řemesla. Pravidelně proto dávkuje dramatičtější situace a jakmile dojde na akci, naprosto fenomenálním způsobem ovládne prostor. A o ten tu jde především.

Cuarón pro lepší vychutnání scén nechává řadu klíčových pasáží bez střihu (úvodní scéna má rovnou 17 minut!), přičemž si neustále hraje se změnami úhlu pohledu. Od odtažitého sledování situace se přenese k hlavním hrdinům a záhy rovnou do „jejich očí“, scéna nabírá na obrátkách, kamera mění svůj střed zájmu, to vše vždy absolutně přehledně. Cuarón je opravdový mistr orientace. Ani jednou nebudete váhat, co se na plátně děje. Buď doslova oněmíte pohledem na vesmírnou stanici tříštící se na tisíce kousků, nebo nebudete dýchat v obavách, zda se rotující postava konečně něčeho zachytí a tím si o něco prodlouží svůj život. Akční pasáže jsou bez debat extrémně strhující (dvakrát tolik ve 3D a v IMAX kině – ano, 3D má konečně po dlouhé době zase smysl) a když James Cameron před nedávnem prohlásil, že lepší film ve vesmírném prostoru nikdo nenatočil, nepřeháněl. Něco takového jsme skutečně na velkém plátně ještě neviděli. Úžasu se v akčních pasážích těžko ubráníte.

Jenže ono to není jen o akci. Samotný příběh, respektive vývoj, kterým postavy projdou, sice nejvíce šustí papírem, ale herci hrají s takovým nasazením, že je to naštěstí jedno. Clooney znovu potvrzuje pověst jednoho z největších hollywoodských sympaťáků, který si dokáže nadhled věrohodně udržet i na prahu smrti. A Bullock? Nikdy nebyla lepší. Její hrdinka není z rodu Ripleyových. Je zmatená a vystrašená. Ale nevzdává se, i když by možná měla. Výkon hodný nominace na Oscara.

Gravitace je ukázková prezentace možností současné filmařiny, která se naštěstí skloubila s perfektními hereckými výkony a zcela vypiplaným vizuálem (svůj díl na konečné působivosti má i výborný soundtrack Stevena Price). Dějově nejde o nic výjimečného. Dost dobře si umím představit podobnou story jako epizodu Krajních mezí. Podobně jako u Sunshine se ale formou povedlo jednoduchou story posunout na „něco víc“. A na rozdíl od osudného výletu lodi Icarus 2 k umírajícímu slunci má Gravitace propracovanější postavy a hlavně o něco lepší vývoj děje.

U televizní obrazovky bude zážitek nepochybně slabší. V kině jsem ale většinu času nedýchal, prožíval podobné pocity, jako postavy a ke konci se cítil po tom všem vyčerpaný (v dobrém slova smyslu). Něco podobně intenzivního jsem zažil naposledy u Letu číslo 93 Paula Greengrasse. 

Hodnocení: 100%

P.S. Nepřerušované záběry jsou bez debat úchvatně provedené, přesto – s jasným vědomím zásahu mnohých digitálních triků – už nemají takový wow efekt, jako legendární automobilová pasáž z Potomků lidí. To nicméně nic nemění na tom, že o nich budete chtít ostatním vyprávět.

Recenze - R.I.P.D.- URNA: Útvar Rozhodně Neživých Agentů

Muži v černém mají nový džob – vydávají se ve stopách krotitelů duchů. Režisér komediální hitu RED povolal kovboje Jeffa Bridgese a idealistu Ryana Reynoldse, aby společně nastolili pořádek na zemi.

Detektiv Nick Walker (Ryan Reynolds) si plánoval růžovou budoucnost se svou milovanou manželkou, ale vinou nevydařené akce skončí na jako mrtvola na místě činu. Místo putování na onen svět je Walker povolán do mimořádného policejního útvary URNA, který se stará o nemrtvé, jež nechtějí opustit svět. Jako parťáka dostává svérázného šerifa Roye Pulsiphera (Jeff Bridges), který ze zásady pracuje sólo.

Nebudu to zbytečně zdržovat: R.I.P.D.- URNA: Útvar Rozhodně Neživých Agentů je tupě vytvořený produkt. A to tou nejhorší možnou cestou. Představte si skupinku znuděných producentů, jak společně sedí ve velké šedé místnosti a přemýšlejí, čím vydělat na další Ferrari. Vzpomenou si na nedávný úspěch Mužů v černém 3, neschopnost studia natočit třetí Krotitele duchů a cestou nejmenšího odporu projekty spojí v jeden. Stačí vzít scénář prvních MIB, v počítačovém programu automaticky vyměnit mimozemšťany za duchy a z nevrlého starého mrzouta udělat kovboje. A hit je na světě.

Skoro.

Háček je v tom, že Ryan Reynolds nemá komediální přirozenost Willa Smithe. Přehrávané tlačení na pilu Jeffa Bridgese se na rozdíl od minimalismu Tommy Lee Jonese míjí účinkem. Příběh vaří z vody a navzdory zajímavému základu nepřináší vůbec nic zajímavého. Jen recykluje, přetváří, využívá zaběhnutých principů i ohraných žánrových kliček a přitom nic z toho nedokáže podat se správnou lehkostí. Je až s podivem, jak uvolněně a přirozeně vyzněla řada humorných scén v předchozím počinu Roberta Schwentkea RED. RIPD se takřka ve všech ohledech míjí účinkem. Dobrých vtipů minimum, timing herců je doslova příšerný a scénář se ani nesnaží skrývat, že jen vykrádá. Studio zřejmě pracuje s tím, že „jde o letní trikovou zábavu a divákům to bude šumák“. Nesázel bych na to.

V prvé řadě proto, že ani ty triky nejsou nijak ohromující a za druhé čistě kvůli faktu, že ve filmu (navzdory žánru) moc humorných scén není. Většinu času jsem si připadal, že koukám na nějakou lacinou televizní produkci Disney Channel, která má dát vzniknout u teenagerů populárnímu seriálu.

Jediné dobré si Schwentke přinesl z minulého filmu – Mary-Louise Parker. Milá Franka Mosese je tím nejsvětlejším bodem celého RIPD, neboť jako jediná projevuje jistý komediální talent.

Vzhledem ke krátké stopáži nelze mluvit o utrpení. Spíše čistokrevné ztrátě času. Tak zbytečný drahý film tu ještě letos nebyl. Ano, Osamělý lovec je o hodinu delší, než by bylo třeba, ale geniální finále mu upřít nelze. Pacific Rim se veze na vlně Transformers, ale dělá to v technicky precizním balení (jen mu chybí srdce). RIPD nemá nic, díky čemuž by ho vzal divák na milost.

Hodnocení: 30% 

P.S. Film jsem viděl ve 2D a s cz titulky. Ve 3D a s dabingem to musí být hotové peklo.

Recenze: Star Trek: Do temnoty

Kapitán James T. Kirk a jeho posádka se vrací v dalším epickém dobrodružství. Tentokrát se vydají po stopách nebezpečného teroristy, který se neštítí vůbec ničeho.

James T. Kirk (Chris Pine) se stále nepoučil. Svou horkokrevností vyvolá incident, jenž by měl za jiných okolností velmi vážné důsledky. Na Londýn však zaútočí terorista (Benedict Cumberbatch), zabije mnoho členů Flotily a Kirk je vyslán, aby ho zlikvidoval. Zdánlivě jednoduchá mise se zvrhne v boj o přežití, který budou pro posádku lodi Enterprise životní zkouškou.

První Star Trek znamenal před čtyřmi lety pro značku nečekané oživení. Tvůrci se chytře vyhnuli srovnání, když vytvořili alternativní vesmír již proběhlých událostí.  Díky tomu mohl fenomén povstat z popela, aniž by popřel sám sebe. Nyní J.J. Abrams servíruje dlouho vyhlížený sequel. V něm tvůrci příliš nových témat nepřináší – znovu je tu ambiciózní, ale tvrdohlavý hlavní hrdina, jehož postoj k autoritám je značně na vodě a který musí projevit pokoru, pokud se má stát skutečně skvělým velitelem. Vstup do stejné řeky přesto nepůsobí dojmem nastavované kaše.

Abrams je totiž šikovný krejčí. Umě maskuje skutečnost, že se namísto nového příběhu dočkáme jen jakéhosi upgradu původní myšlenky. Těžištěm je v Do temnoty syrovější přístup – tentokrát jde o život. Jsme v hollywoodském blockbusteru pro celou rodinu, což přirozeně tupí hrany událostí, přesto budete během filmu na vážkách. Skutečně to všichni hrdinové přežijí? Ta otázka mi hned několikrát probleskla hlavou, což je nemalá zásluha dobře vykresleného záporáka, jehož se s bravurou sobě vlastní ujal Benedict Cumberbatch, známý především rolí seriálového Sherlocka.

Ambiciózní podívaná plná emocí (ve filmu se opravdu nešetří velkými slovy) by se lehce rozpadla, nebýt Abramse, který vše pevně drží v rukách. Pravda, ne každé vyznání padne na úrodnou půdu, především Spockovo emociální prozření vykazuje největší mezery, přesto ani jednou nepůsobí film trapně, což je u sci-fi fláku, kde hrdinové nosí přilehavé teplákové soupravy, samo o sobě úspěch.

Nejsilnější je Abrams každopádně v akci a gradaci dramatických situací. Nemusí vám být Star Trek blízký. Dokonce můžete mít na háku celý sci-fi žánru. Jakmile se ale spustí velkolepé akční scény, ať už na dně rvoucí sopky, v lodi volně padající vesmírem či na střeše plavidla letícího nad ulicemi města, těžko budete popadat dech. Abrams je skutečný mistr v dávkování napětí, nemluvě o neuvěřitelně sebejistém přístupu ve snímání scén. 3D sice není zdaleka tak využité, jak by se slušelo, v kombinaci s IMAX kamerami (Abrams je využil pro zhruba 30 minut filmu) a IMAX plátnem ale dokáže vyvolat iluzi solidní hloubky. Ta může slabším povahám klidně navodit závrať.

Star Trek: Do temnoty je zkrátka nejlepším příkladem toho, jak má vypadat drahý blockbuster, šitý na míru moderním kinosálům. Každý záběr vypadá neskutečně vypiplaně, triky jsou špičkové, herci hrají jako o život, nechybí překvapivé zvraty, chytlavé hlášky i emoce. Je tu všechno. Sice zmizel pocit něčeho nového (jednička přeci jen působila svěžeji), to ale nic nemění na dobrém výsledku.

Abrams tak se svým týmem pokračuje v kříšení polomrtvého fenoménu a úspěšně láká další nováčky do Hvězdné flotily. Možná se z vás nestanou nadšení trekkies, rozhodně se ale neubráníte pocitu, že s touhle posádkou rádi vyrazíte na další plavbu vesmírem. Snad se jí brzy dočkáme.

Hodnocení: 85%

P.S. Zarytým trekkies nepochybně nepůjde přes nos, jakým způsobem tvůrci uchopili Khana, který v původní sérii vypadal jako mužská varianta amazonky (kdežto Cumberbatch ho přetavil v brutálního britského elegána). Berte to jako důsledek evoluce. Dnes by původní styl stejně působil směšně.

Recenze: Nevědomí

Vyhráli jsme nejdůležitější bitvu našich dějin. Ale nestačilo to. Země je odsouzená k zániku, lidstvo se přesunulo nad oblaka a jen pár jedinců zůstalo, aby udržovali pořádek. Jack Harper je jedním z nich. Za dva týdny mu končí služba. Dva zatraceně dlouhé týdny.

Jack Harper (Tom Cruise) prochází trosky bývalé Země. Čas od času opraví nějakého pokaženého drona (úkolem strojů je na zpustošených pláních bývalého světa hlídat pořádek), chodí na své oblíbené tajné místo, které připomíná vlídnější minulost a čeká, až mu skončí služba a on se konečně připojí k ostatním lidem na nové nebeské adrese. Během jedné z dalších rutinních kontrolních obhlídek je svědkem havárie. Najde přeživší Julii (Olga Kurylenko), kterou se pokusí droni zabít. Háček je v tom, že by měli lidi chránit. Proč je Julie vnímána jako ohrožení? A je skutečně vše, jak se zdá?

Poctivých sci-fi není nikdy dost. Ať už mluvíme o boji jedince s vlastní existencí (Looper), osamělé duši poznávající krutou realitu (Moon) nebo trochu exhibicionističtější, ale stále myšlenkově hutné cestě za vykoupením (Počátek). Hollywood nicméně v žádné době ve velkém neinklinoval k cestě ke hvězdám. Pokud nešlo o boje Jediů a Sithů, případně posádku lodě Enterprise, byl žánr sci-fi spíše na okraji diváckého zájmu. To vedlo ke škrcení rozpočtů. A ruku v ruce s tím se vytvářela snaha na papíře. Když už nejde ohromit efekty, lze to vzít z druhé strany. Před pár lety vlna levnějších, ale o to kvalitnějších sci-fi zaplavila trh. A uspěla. Díky tomu se žánr obloukem vrací do světel ramp. A větší zájem znamená větší možnosti.

Nevědomí je vyvrcholením téhle úspěšné éry, která světu připomněla, že diváci ještě neztratili zájem o zasněné příběhy Philipa K. Dicka a Arthura C. Clarkea. A možná i proto novinka Toma Cruise v mnohém klasické povídky připomíná. V základě je tu řada styčných bodů s hitem Willa Smithe Já, legenda, kdy zarostlé město vystřídala zničená pustina plná ztracených duší. Cruise se podobně jako jeho slavný kolega toulá nemilou vizí budoucnosti, zasněně vzpomíná na lepší dny a k tomu se vyhýbá temnějším místům, kde číhá nebezpečí. Noc je nepřítel. Nikdy nevíte, co může přinést.

Snaha o vystřižení sci-fi klasického střihu, což do jisté míry vychází, se však bohužel negativně promítá do samotné struktury a postupného vývoje filmu. Jakoby se tvůrci báli vlastních myšlenek, či osobitějších variací. Pracují s tím, co jsme viděli jinde (v rámci fair-play ale neprozradím kde, abych zbytečně nespoileroval) a pro inspiraci nemusíme chodit příliš daleko. Vše, co je v Nevědomí, nám filmaři sci-fi naservírovali v poslední dekádě. Tu lépe, tu hůře. Nic navíc. Jen dobré nápady "odjinud" zabalené do nádherně vypadající post-apokalyptické atmosféry (není to oxymorón?).

Čímž se dostáváme k nejsilnějšímu aspektu Nevědomí. Režisér Joseph Kosinski byl vždy schopný vizuální vypravěč. O co slabší dokáže být v dialogu dvou lidí, o to lepší je v rozmáchlých záběrech s poletující kamerou. Ruka zkušeného klipaře je znát. Podobně jako v jeho předchozím počinu TRON: Legacy 3D jsou postavy víceméně ikonickým ztvárněním stereotypů. Spíše rekvizity, nežli skuteční lidé. Ale to okolí! Snímek má přímo famózní výpravu, každý záběr je vypiplaný do nejmenšího detailu a chvíle, kdy kamera nabere rychlost (ať už v rámci akce nebo přesunu mezi lokacemi), jsou hotovou jízdou na horské dráze. Po dlouhé době jsem litoval, že nějaký film není uveden ve 3D. A to nejsem žádný fanda formátu. Kamera Claudia Mirandy by si ale prostorový kabát zasloužila.

Podobně jistá je i hudba. Dokonale plní svůj účel, přestože postrádá osobitější motiv, který byste si po odchodu z kina broukali. A Tom Cruise? Ten stále platí za největšího dříče Hollywoodu, jemuž i ty slabší herecké momenty nakonec odpustíte pro míru maximálního nasazení. Možná jen ve scénách s jako vždy jistým Morganem Freemanem naplno vyvstává, kdo je tu skutečný PAN herec.

 

Největší problém Nevědomí je každopádně ten, že navzdory vysokému rozpočtu jde de facto o komorní drama. Což by nutně nemuselo vadit - sci-fi žánr skutečně nestojí na akci. V rámci myšlenek je ale film příliš naivní a nedůsledný (děr v logice je tu nezdravě mnoho). Díky tomu si na své nepřijdou milovníci bojujících robotů ani intelektuálové. Snímek stojí přesně uprostřed.

Nevědomí mohlo nabídnout opravdu velkolepý zážitek. To by ovšem nesmělo mít za základ scénář, který se propadl časem. Má sice hned několik snaživých dějových zvratů, žádný ale nedokáže ohromit (přičemž zkušenější diváci všechny kličky s přehledem odhalí o desítky minut dříve). Když se k tomu připočte chatrná logika celé zápletky a slabší konec, kdy již scenáristé vystříleli opravdu všechny ostřejší náboje a dobíhají do cíle s jazykem na vestě, musí si Nevědomí vystačit s hodnocením "pouhých" 70%. To samozřejmě není málo. Být tu ale silnější základ, klidně mohl snímek atakovat post klasiky. Takhle zůstane jen hezky natočenou poctou samotnému žánru.

Hodnocení: 70%

P.S. Pro netrpělivé zvědavce SPOILER NA KONEC: Nevědomí je něco jako dražší verze Moonu.

Recenze: Aliens: Colonial Marines (Playstation 3)

Hra, na kterou fanoušci legendárních monster čekali jako na spasení. Tím jsou bez přehánění Aliens: Colonial Marines. A není se čemu divit – studio Gearbox Software od počátku slibovalo hory doly, disponovalo oficiální licencí a k tomu hru provázalo s událostmi na planetě LV-426. Co chtít víc?

Bohužel, hra svůj potenciál využívá jen skromně a zachraňuje ji právě licence. Detaily, to je oč tu běží. Ve hře se podíváte na řadu známých míst a potěší drobnosti typu půlka těla Bishopa či hlava panenky Newt. To jsou momenty, kdy mé „filmové já“ vyloženě zaplesalo blahem. Nemluvě o soundtrack využívající tóny série, které tak nějak automaticky navozují tu správnou atmosféru. Potud dobře. Grafický kabát je však z ranku slabších. Co víc, celá hra, vizuálně i herně vypadá, jako kdyby šlo o několik let starý titul (měl jsem z ní podobné pocity, jako při hraní Duke Nukem Forever). Animace jsou jak z dob Playstation 2 a úroveň zpracování je při nejlepší vůli průměrné. Z herního hlediska je hra typické koridorovka, v níž nemáte možnost volby a inteligence nepřátel je na bodu mrazu. Degradace Vetřelců na tupá zvířata, která vždy ochotně naběhnou před hlaveň pušky, zabolí stejně, jako tupost lidských protivníků, jejichž největší „vychytávkou“ je schopnost se schovat za překážky (přičemž lokace jsou navíc navrženy tak, že se lze vždy dostat lidským protivníkům do zad, díky čemuž nemají v přestřelkách de facto šanci).

Hrát hru na nejlehčí obtížnost v případě Aliens: Colonial Marines skutečně nemá smysl. Hru proběhnete za nějakých pět hodin a nedočkáte se žádné herní výzvy (v easy módu navíc kyselina vetřelců na hráče neúčinkuje). V těžších módech už vám přeci jen pár pasáží pocuchá nervy, bát se ale budete jen jednou. Hra má totiž ještě jeden problém, který paradoxně souvisí s tím, co zároveň patří k pozitivům.

Gearbox Software vsadil na týmovou hru, takže lze hrát kampaň až ve čtyřech hráčích. A to je zábava. Když ale hrajete sami, máte kolem sebe neustále boty. Díky nim strach nemá šanci – pořád je někdo s vámi, pořád vám hlídá záda a navíc boti nemohou zemřít. Zmíněnou výjimku tvoří pasáž ve stokách, kdy jste sami a beze zbraně. Jde o jediný okamžik, během něhož budete cítit úzkost. Jenže je tu zase ALE – tvůrci hry pro účely této pasáže stvořili slepé vetřelce, kteří se chovají docela směšně a svým pojetím plivou předloze do tváře. To lze ostatně říct i o mašince, která upozorňuje na přítomnost nepřítele - pípá totiž pořád, i když ji nevytasíte, takže je nakonec možnost „její aktivace“ během hry naprosto zbytečná.

Kdybych za Aliens: Colonial Marines zaplatil plnou palbu, asi bych byl slušně rozčarovaný. Hře chybí rafinovanost, silnější příběh i lepší zpracování. Na druhou stranu – pokud preferujete „vypnu a střílím“ a vaším nejoblíbenějším dílem Vetřelců je frenetická dvojka Jamese Camerona, bude vám zvolený styl nejspíš po chuti. A když pozvete pár kamarádů, rozhodně máte vyhráno. Velmi slušný je i multiplayer, kde se navíc můžete zhostit i role vetřelce. Sám o sobě nic moc revolučního ale nenabízí – jen klasické módy, v tomto případě okořeněné licencí. Za zmínku stojí i možnost vylepšovat zbraně. Zklamáním je naopak sbírání bonusových materiálů, které sice doplňují děj, ale ten (jak jsem již zmínil) moc zajímavý není.

Aliens: Colonial Marines je určen hardcore fandům filmové série, kteří nad nedostatky přimhouří obě oči. Pro zkušené hráče jde o zmetek, jímž projedou lehce jako horký nůž máslem.

Hodnocení: 60% 

 Za zapůjčení hry k recenzi děkuji internetové prodejně Gamesarena.cz 

Recenze: Looper

Bruce Willis a Joseph Gordon-Levitt si jdou navzájem po krku v jednom z nejpříjemnějších překvapení roku 2012. Seznamte se s loopery – zabijáky, kteří čistí „bordel“ budoucnosti a nejednou tak rozhodnou o svém vlastním osudu.

V posledních letech se v Hollywoodu rozmohla vlna levných sci-fi, které se snaží vyplnit žánrovou mezeru. Není to tím, že by snad filmaři neměli odvahu k větším projektům. Výlety do vesmíru ale vždy platily v rámci komerčního úspěchu za druhou kolej, přičemž často šlo o propadáky (stačí vzpomenout Rudou planetu /2000/, Bojiště země /2000/ nebo nedávného Johna Cartera /2012). 

Většinou si za to studio mohlo samo sázkou na opravdu průměrnou látku, případně nezkušeného režiséra. No a občas se ušlechtilé cíle zkrátka nepovedlo naplnit (viz třeba Mise na Mars /2002/ Briana De Palmy). Studia se od žánru drží spíše stranou a filmaři proto museli přijít s novým subžánrem – s na náklady nenáročnou sci-fi, která ve větší míře sází na příběh. Což určitě není ke škodě.

K filmům jako Moon (2009), Zdrojový kód (2011) či Vyměřený čas (2011) se tak nyní přidává Looper (2012) pořízený za skromných 30 milionů dolarů. Snímek z nedaleké budoucnosti je příběhem Joea (Joseph Gordon-Levitt), který se živí jako looper. Looper je speciální zabiják, jehož úkolem je bez otázek likvidovat těla, která mu pošlou z budoucnosti. Jakmile „klient“ dorazí, Joe ho okamžitě sprovodí ze světa a jeho tělo spálí. Jednoho dne však před jeho hlavní skončí on sám ve své starší podobě (Bruce Willis). A to přirozeně všechno změní, neboť zabít sám sebe, to už něco jiného.

Cestování časem je bezesporu jedna z nejnáročnějších filmových disciplín. V prvé řadě proto, že něco jako univerzální pravidlo zde neexistuje, za druhé kvůli přímému položení hlavy na špalek. V máločem jiném mohou natolik výrazně vyvstat chyby, jako při vytváření vlastní časové mozaiky. Rian Johnson moc dobře chápe, do jak komplikovaných vod se odvážil a z toho důvodu zbytečně neexperimentuje, ani se nesnaží o revoluci. Bere osvědčené schéma příčiny a následku a raději se nepouští do žádných divokých inovací.

Zní to jako chyba, ale v rámci samostatně vystavěného světa, v němž (nepřekvapivě) převládá chaos, kriminalita a láska k drogám a prostitutkám, je to vlastně v pořádku. Ony časového hrátky jsou totiž jen jakýmsi rámováním klasické gangsterky, v níž se hrdina zoufale snaží vymanit z okovů osudu. Nálepky typu „Matrix pro novou generaci“ nebo „Počátek letošního roku“ jsou bezpochyby chytlavé a z propagačního hlediska vděčné, spíše než ke zmíněným klasikám ale Looper tíhne svou vizuální špinavostí a tíživostí ke 12ti opicím (1995). A pokud se naprosto povzneseme nad sci-fi rovinu, máme tu před sebou de facto velmi důstojnou variaci na osudovou Carlitovu cestu (1993).

Johnson je v rámci dramatické roviny natolik důsledný, až je radost zkoumat motivace všech hlavních postav. Každá může předložit pádný důvod, proč by zrovna její budoucnost měla být ta důležitá a je upřímně těžké vybrat, komu vlastně ve výsledku fandit.

Tím každopádně nechci nijak shodit důležitost vykreslené budoucnosti. Johnson si svůj svět pečlivě promyslel a v rámci omezených finančních možností vytvořil opravdu zajímavý vizi, o níž se doufám ještě v budoucnu (=na Blu-ray) něco dozvíme. Triky jsou bezchybné, akční scény oldschoolově nekompromisní, technická udělátka (pravda, moc jich není) nápaditá a pochvalu si zaslouží i Gordon-Levittům maskérsky upravený vzhled, aby co nejvíce připomínal Willise. Ano, vypadá jinak, než kdysi Willis v Měsíčním svitu (1985), ale podoba je tam nepřehlédnutelná, až téměř znervózňující. Způsob, jakým si Gordon-Levitt osvojil jisté Willisovy manýry (aniž by tím ovšem potlačil sám sebe) dokazuje, že je právem označován za jednoho z nejlepších herců své generace.

Právě on a Willis, jemuž byla konečně po delší době dopřána opravdu zajímavá postava, jež má hned několik silných momentů, tvoří vnitřní pnutí celého příběhu a umožňují mu, aby rostl a gradoval. Je ohromná škoda, že ti dva jen v jediném momentě stanou pořádně tváří v tvář. Scéna v bufetu, možná úmyslně, možná náhodou odkazující ke slavnému posezení Roberta De Nira a Al Pacina v Nelítostném souboji (1995), je každopádně excelentní a to nejen herecky, ale i dialogově. To je další silná stránka Johnsonova filmu. Ne vždy se něco vyloženě děje (prostřední část „na farmě“ se jednoznačně nejvíc táhne), ale vždy je zajímavé postavy poslouchat, neboť každá má co říct.

Looper je jedním z nejpřekvapivějších filmařských vrcholů letošního roku. Na rozdíl od divácky vděčného Počátku to však není žádný hlasitý velký třesk, ale spíše taková nenápadná rezonanční deska (což snímek odsuzuje k menšímu komerčnímu úspěchu). Hned vás neodpálí. Ale čím déle ji necháte působit, tím lepší pocit si z filmu odnesete.

Hodnocení: 90%

Recenze: Muži v černém 3

Po deseti letech se vrací, aby znovu zachránili matičku Zemi před zkázou. Tentokrát si na lidi políčila agresivní mimozemská rasa, jejíž hlavní padouch Boris (Jemaine Clement) má opravdu ošklivé zuby a zvláštního tvora v ruce, jímž dokáže na potkání zabít celou ozbrojenou dozorčí eskortu.

Vzhledem k tomu, že K (Tommy Lee Jones) již kdysi rasu porazil, vydá se Boris do minulosti, kde ho zabije. Tím je změněna budoucnost, v níž začíná lidstvo čelit invazi zmíněných vesmířanů. J (Will Smith) proto sám skočí v čase, aby za pomoci mladého K (Josh Brolin) změnil budoucnost, zachránil parťáka a s ním i celý svět.

Není žádným tajemstvím, že měli filmaři při natáčení Mužů v černém 3 (2012) nemalé problémy. Zatímco scény ze současnosti byly rychle hotové, původní vize minulosti se v produkčním stádiu znelíbila a dlouhou dobu natáčení stagnovalo, neboť se zkrátka nevědělo, co se bude točit. Je třeba jedním dechem dodat, že podobné zmatky nejsou v sérii ničím novým. Již první díl byl během natáčení horlivě přepisován a dvojka zase putovala do kin s alternativním koncem, neboť v tom původním filmaři ke své smůle využili World Trade Center (což z něho udělalo - z pochopitelných důvodů - po 11. září nepoužitelný materiál).

Chaos provázející vznik trojky je z výsledku dobře čitelný. Scénář působí nahodile, na pořádný děj tvůrci rezignovali a nabízí tradiční schéma hry s časem, které je oživeno pouze atmosférou šedesátých let. Tahle veličina je naštěstí tím nejsilnějším, co film nabízí. Zatímco scény ze současnosti postrádají náboj, přičemž úvod filmu, v němž záporák uteče z vězení, je dokonce (na rodinný film) až zbytečně brutální, v rámci vykreslení experimentálních šedesátek si tvůrci opravdu vyhráli. Výprava je promyšlená do nejmenšího detailu a kupříkladu celá pasáž s Andym Warholem je na hranici geniality. Podobně vymazlených momentů je ve filmu bohužel poskrovnu.

Kámen úrazu Mužů v černém 3 tkví hlavně v tom, že ve výsledku příliš humoru nenabízejí. Hodně se zaměřují na hodnoty, nostalgii, přátelství a pod tím vším se tak nějak vypařilo ono komediální gro, tvořící atmosféru předchozích dílů. Zapomeňte na komplexní gagy. Muži v černém 3 jedou čistě ve hláškách (Obama, Mick Jagger), případně v milých detailech v pozadí (Obraz). Škoda, že tvůrci vyšachovali psa Franka i malé chlastající alieny. Nepochybně by filmu dodali na tempu.

Je fajn vědět, že na to Will Smith (i přes desetiletou žánrovou pauzu) pořád má. Zato Tommy Lee Jones vypadá, že už by nejraději opravdu umřel a Josh Brolin ne úplně dokonale splynul s postavou mladého K. Tady je ale možná na vině český dabing, kdy jsou si hlasy herců opravdu hodně vzdálené, zatímco v originále Brolin přizpůsobil barvu hlasu i dikci svému staršímu kolegovi.

Muži v černém 3 jsou nevýrazná jednohubka, která dokáže v momentech vykouzlit nostalgický úsměv, na salvy smíchu to ale tentokrát není. Jen připomenutí jedné (kdysi velké) série. Těžko říct, jestli budou mít po letech tihle agenti úspěch. V našlapané sezóně působí jako kapka v moři.

Hodnocení: 50%

P.S. Jména jako Emma Thompson, Alice Eve či Nicole Scherzinger jsem nezmínil v recenzi záměrně, neboť ženy mají ve trojce čistě dekorativní úlohu na ploše několika málo minut.

Recenze: Twisted Metal (Playstation 3)

Svého času platila série za podobně významného „zabij autem, co můžeš“ hráče, jako Destruction Derby či GTA. V posledních letech se ale odmlčela.

Díky tomu začíná série prakticky od nuly. Herní svět se díky technologickému pokroku posouvá ještě o něco rychleji, než ten filmový a stačí dekáda k tomu, aby hráči zapomněli. Pravda, jsou tu nestárnoucí značky typu Fallout, Diablo, či zminěné GTA, ale i tam se pod nánosem internetových hříček a mobilních her vytrácí lesk a mladší generace hry znají akorát podle názvu.

Z toho důvodu je třeba oprašovat. Twisted Metal naposledy vyrazil na „velké konzole“ v roce 2008 předělávkou titulu z PSP (nesl podtitul Head-On: Extra Twisted Edition). Přestože šlo o solidně hodnocený titul, díky rostoucí mánii okolo Playstation 3 se mu nedostalo patřičné pozornosti. Bez přehánění lze proto říci, že naposledy opravdu slyšeli hráči o téhle sérii před deseti lety.

S vývojem nejnovějšího dílu si studio dalo záležet a dlouho před vydáním masírovalo veřejnost nabušenými klipy, ve kterých se to šílenou akcí jen hemžilo. Výsledek zběsilým slibům odpovídá, což bohužel nutně neznamená dokonalou zábavu. Přesto hra určitě stojí za vyzkoušení.

Zkraje je dobré projít si tutoriál. Každý zkušenější pařan má tendenci tuhle kolonku zpravidla ignorovat, protože „hra vás stejně všechno naučí“. U Twisted Metal to ovšem neplatí. Hra má poměrně krkolomně řešené ovládání, které mi svým mechanických stylem připomnělo první dny v autoškole: nulové potěšení z jízdy, neboť si pořád musím opakovat, co která páčka dělá. Zapomeňte proto na okamžitou zábavu. První na řadě bude cvičení. Což dokáže lehce odradit.

Když se prokoušete přes všechny varianty zabíjení a útočení (přičemž lze dokonce s autem skákat), může se jít konečně na věc. Máte na výběr ze dvou variant. Buď se odvážně vrhnete do online multiplayeru, nebo zvolíte méně zábavný, ale v jistém smyslu profesionálnější single.

V čem je háček? Multiplayer hrají lidé. Lidé, jako vy a já. Lidé, kteří z 90% rezignují na složité prokousávání se vychytávkami a hrající podle jednoduchého mustru „střílím a ono to nějak dopadne“. Neplatí to samozřejmě pokaždé, ale nejednou se mi stalo, že hráči ignorovali možnosti hry a udělali z ní jednoduchou vybíjenou. Na jedné straně jde těžko tohle vyčítat tvůrcům, lze ale jejich směrem ukázat s dodatkem, že být ovládání přístupnější, hráči by možnosti více využívali.

A teď se dostaneme k pověstnému ale. Ona se ta trpělivost vyplatí! Jakmile se dokážete vším prokousat a stane se z vás zabijácky expert, začne vás hra opravdu bavit. Budete drti soupeře na 100+1 způsob a začnete pořádně využívat obsáhlé arény (vyžadují bohužel stejný trénink).

Single není samozřejmě herně tak rozmanitý, protože se oponenti drží jistých naskriptovaných pravidel. Na druhou stranu proti vám vytasí všechno. A filmové předěly jsou vyloženě famózní, přičemž největší pozornost na sebe klasicky strhává zabijácký klaun Sweet Tooth, jehož facelift je dost možná nejroztomilejší designérskou herní zvrhlostí posledních dvaceti let.

Takže brát, či nebrat? Na první políbení tahle hra opravdu není. Pokud jste hráč zvyklý na rychlou adaptaci, hrozí vašemu ovladači smrt. Když mu ale dáte čas, odmění se vám královsky. Nikdy ne na víc, než hodinku (hra má podobnou výdrž zábavnosti, jakou měly kdysi automaty na bazénech), ale zato se vší parádou. Prostě ideální hra pro chvilkové vypnutí. Jen ten základ něco zabere.

Hodnocení: 70%

Misfits – 3 sezóny v jedné recenzi

O fenoménu Misfits, který provází přívlastek „britští Hrdinové“, se hojně začalo mluvit již po pár dílech první sezóny. Máme za sebou tři kola. Dopadlo to lépe, než americká hra na supermany?

Začnu u Hrdinů, protože se v nich docela dobře zrcadlí to, co se začíná dít s Misfits. První sezóna hrdinů byla takřka geniální. Nechyběly jí nápady, sympatičtí herci, zajímavě rozehrané osudy, zkrátka tu bylo všechno pro potřeby diváckého hitu. A pak došlo na vyčerpání. Tvůrci si ukousli velké sousto, zamotali se ve vlastním vesmíru hrdinů (včetně chaotického využívání jejich schopností) a fenomén se pomalu přetavil v parodii sebe sama, která to tak, tak doklepala do finálního dílu (tuším, že ho pár lidí i vidělo, ale neradi o tom mluví).

O několik let později přichází Misfits a rovnou našlápnou z opačného, typicky britského proudu. Zapomeňte na líbivé městské lokace, krásné herce a líbivé počasí. Vítejte v šedivém předměstí a seznamte se s delikventy, kteří shodou okolností mají nějaké special schopnosti. Všichni mluví jako dlaždiči, morálku mají značně nahnutou a pravidelně (ač nechtěně) vraždí své vedoucí.

Misfits nejsou seriálem o lidech, kteří chtějí konat zlo/dobro (i když pár takových se přirozeně v seriálu najde). Je to především o faktu, že „máme, kurva, schopnosti a přináší to jen problémy“. Nejlépe ze schématu těží nepřekvapivě první sezóna. S novou látkou si pohrává, prakticky každý díl nabízí nějaký úchvatný moment a vše korunuje přesné obsazení v čele s neodolatelně hulvátským Nathanem ve famózním podání Roberta Sheenana. Pokud by se sestavoval žebříček největších seriálových borců, byl by Nathan hodně vysoko (a pravděpodobně by se z toho pozvracel).

Výhoda britských seriálů je, že zpravidla nejsou moc dlouhé. Obvyklých je šest epizod (což první sezóna dodržela). Druhá má o jeden díl navíc a pořád tempo bez problémů funguje. Problém se u druhé série formuje jinde. Tvůrci přistoupili k tomu, že jednu postavu nechají jednat po vzoru tradičních komiksových hrdinů. A nic dalšího do myšlenky nevnesli. Žádná originální varianta na chlápka v neoprénovém obleku, který poskakuje po budovách. Ani stopa po alternativním myšlení. Klasické „tupé“ hrdinství. Což je v rámci originálního britského přístupu znatelný ústupek.

A co hůř – podobně jako druhá sezóna Hrdinů se i Misfits začínají zamotávat ve scenáristických smyčkách způsobených cestováním časem. Z toho, co bylo svěží a nekonvenční se rázem stává až příliš známá písnička, i když v téhle se mluví sprostě. Dvojka si nicméně i přes jistá škobrtnutí udržela vysoko nastavenou laťku. Misfits se jevili neotřesitelnou seriálovou jistotou…

… a tím se dostáváme ke třetí sezóně, která dostala speciální nultý internetový díl Vegas Baby. V něm ze seriálu odchází Sheenan. A máme problém. Jakkoli je seriál vynikající a ostatní postavy „mají svoje“, Sheenan byl to gro. Držel vše pohromadě, udával rytmus. Bohužel dal herec přednost filmové kariéře, což zaskočilo nejen fanoušky seriálu, ale i jeho tvůrce. Měli o klíčového hráče méně. A museli narychlo přepisovat. Tím vznikla nevděčná postava Rudyho hraná Josephem Gilgunem. 

 Na Rudym je v prvních epizodách hrozně znát, že byl ve scénáři původně Nathan. Stejné hlášky, podobný styl. Působí to jako facka. A to není jediný problém třetí sezóny. Naplno se rozhořela tvůrčí krize, díky čemuž dobrých 5 z 8mi dílů je úplně zbytečných. Nechybí pár vynikajících hlášek a scén, ale jinak jde o neskutečnou vatu, jež není hodná prvních dvou sezón. Chaos navíc vnáší fakt, že mají postavy nové schopnosti a přitom je moc nevyužívají. Skoro se jeví hrdinská složka jako nadbytečná. Postavy zkrátka čelí šíleným situacím a občas zakročí superschopnostmi. Jistě, pořád je to díky nekorektnímu přístupu výrazně zajímavější, než jiné seriály. Pokud ale první a druhá sezóna atakovaly v hodnoceních maximální hranici, trojka se s velikým úsilím vydrápe leda na 60%.

Je to ohromná škoda, že se tu začíná opakovat „syndrom Hrdinů“. Misfits mají ovšem ještě o něco horší pozici, neboť postrádají tahouna. Pokud tvůrci Sheenana neukecají do čtvrté sezóny, mám obavu, že skončí Misfits jako Hrdinové = seriál s ohromným potenciálem, který „sežral sám sebe“.