Recenze: Tomb Raider (Playstation 3)

Doba přeje restartům a to nejen ve filmovém světě. Slavná archeoložka Lara Croft platí za jednu z největších ikon herního průmyslu, ale časem její hvězda přeci jen trochu pohasla. Menší zásluhu na tom nepochybně měla i nepříliš zajímavá filmová série. Zatímco tam Lara na své znovuzrození stále čeká, na počítačích a konzolích přichází první pokus o přechod do nového tisíciletí.

Po vzoru Jamese Bonda se vracíme na samotný začátek – Lara není onou zkušenou frajerkou, jež by bez mrknutí kosila nepřátele ve velkém a její schopnosti by vyrovnával objem podprsenky. Ze sexy terminátorky se stala vyděšená holka, která se ke svému první velké akci dostane zcela omylem. Poté, co s přáteli při výpravě ztroskotá na tajemném ostrově, je záhy odvlečena tamními obyvateli do jeskyně. Krůček od jisté smrti se díky odhodlání dokáže ze zajetí dostat a první velké dobrodružství může začít.

Nový Tomb Raider má hned 3 překážky. V prvé řadě musí čelit svým předchůdcům, z nichž to nejeden díl dotáhl na post klasiky. V druhé chtě nechtě bude srovnávána s nedávno vydanou peckou Far Cry 3, s níž sdílí až nečekaně množství prvků. A za třetí je tu Nathan Drake ze série Uncharted, který si v posledních letech uzmul pozici krále akčního archeologa (i Indy se na něj nechytá). Jak v souboji Lara obstála?

Srdnatě, ale rozhodně ne bez šrámu. Porovnávání s předchozími díly poměrně rychle bere za své, neboť hra pracuje s moderními herními prvky, kde vám ani ta nejtěžší hádanka nezabere víc než dvě minuty a kde prim hraje úderná „eye candy“ akce. Nevadí to, neboť tím nová Lara vytváří úplně jiný typ hry (aniž by nutně popřela své předchůdce). Jde o podobnou změnu, jako mezi bondovkami Daniela Craiga a Pierce Brosnana. Obojí je vynikající, má to příbuzný vztah, ale ve výsledku jde o taneček na jiném hřišti.

S Far Cry 3 hru pojí styl. Prostředím je otevřená džungle, v níž se divák může volně pohybovat, sbíráním nejrůznějších bonusových materiálů a zabíjením nepřátel/zvěře zase získáváte body a za ně si následně vylepšujete postavu i zbraně. Navíc i zde hraje nemalou roli hráčsky vděčný luk, jímž můžete o poznání tišeji likvidovat své protivníky. Ovládáním se na hru dá slušně spolehnout (včetně „ošemetného“ automatického krytí), střílení je bezproblémové a animační sekvence doplněné o klikání tlačítka jsou sice brutálně zjednodušené (používáte jen jedno), ale zase jde o rychlé momenty, které trénují postřeh.

Tuning postavy však lehce odporuje příběhu, respektive logice vývoje. Úvod je přímo excelentním vnořením se do duše holky, která najednou musí popadnout zbraň a někoho odpravit. Zakrvavená Lara je z toho patřičně vyjukaná, velmi rychle se ale otrká a čím více postavu vylepšíme, tím jsme blíže původnímu kultu. Logický pokrok, ale přeci jen se z Lary až příliš rychle stává ostřílená bojovnice (nemluvě o tom, jak se dokáže pohotově vyrovnat s probodnutím břicha a chycením do medvědí pasti, což zkrátka úplně nejde dohromady s příběhem obyčejné holky, jež se má na ostrově teprve otrkat).

Ale budiž, vývoj do akčnější polohy musel být urychlený pro potřeby samotné hratelnosti. A vychází to, protože je zábavná zdolávat překážky a střílet hordy nepřátel (ať už tiše, nebo s pořádným rachotem). Největším nepřítelem Lary je tak hráčská zkušenost s herně odladěným Nathanem Drakem. Jeho následovníkovi/předchůdci totiž zoufale chybí schopnost sebeironie. Vedle svého slavného kolegy je Lara suchý rohlík, který vše bere příliš vážně. Na uvěřitelnosti a zajímavosti to postavě moc neubírá, přesto by ji čas od času nějaká ta dobře mířená hláška nepochybně neuškodila. Ostatní postavy jsou navíc poměrně nezajímavé, včetně záporáků, jejichž jména si po hře málokdo vybaví. To je rozhodně škoda.

Do jisté míry zůstávají nevyužity i herní mechanismy. Střílení zvěře se hodí pro zkušenostní body, dostatečných výsledků ale dosáhnete i tehdy, pokud budete přírodu ignorovat. Chování zvěře je navíc dost schematické, takže je zdejší džungle o poznání méně živá, než ta ve Far Cry 3. Na druhou stranu lze ocenit inteligenci nepřátel v přestřelkách, kdy vám nejednou nějaký chytrák náhle vpadne do zad.

Fénix povstal z popela a dál základ nové série, která určitě může mít úspěch. Je jen otázkou, zdali dají hráči Laře přednost, když v rámci prostředí prohrává na body s Far Cry 3 a detaily se zase nechytá na Drakea. Výsledkem je naštěstí velmi solidní a co je nejdůležitější, herně zábavný mix, který vám při větší důkladnosti zabere nějakých 12 hodin času (nebo víc, pokud se rozhodnete z ostrova dostat maximum). A navíc nechybí řada mrazivých momentů (atmosféra je chvílemi nečekaně hutná, až děsivá). Nový Tomb Raider zkrátka stojí za vyzkoušení. Nejspíš nenadchne, ale nudit rozhodně vás nebude nudit.

Hodnocení: 80%

P.S. Multiplayer je víceméně zbytečný a je z něho hodně patrné, že je na hru nalepený prostě proto, že se to v posledních letech stalo žádaným trendem. O hře více hráčů naštěstí Tomb Raider nikdy nebyl.

Za zapůjčení hry k recenzi děkuji internetové prodejně Gamesarena.cz 

Recenze: Prometheus

Těžko bychom našli ostřeji sledovaný projekt, o němž fanoušci vášnivě diskutovali po všech možných koutek měsíce před premiérou. Velkolepá sci-fi, která nám „konečně odhalí původ lidstva a vetřelce“, je tady. Jak dopadla?

Snímek Prometheus sleduje příběh posádky stejnojmenné lodi. Doktora Elizabeth Shaw (Noomi Rapace) a její kolega/přítel Charlie Holloway (Logan Marshall-Green) zjistili, že jsou po celém světě, u různých civilizací, které se nikdy nemohly střetnout, zobrazeny stejné znaky. Dvojice usoudí, že jde o vesmírnou mapu vedoucí k našim stvořitelům. Jejich teorie přesvědčí Petera Weylanda (Guy Pearce), aby zainventoval nákladnou výpravu do vzdáleného koutu galaxie, kde by Tvůrci (jak naši hrdinové stvořitele nazývají) měli podle mapy být. Posádka úspěšně doletí do cíle. Místo kýžených odpovědí je čeká boj o holý život, který rozhodne o osudu celého lidstva.

Prapůvodním záměrem režiséra Ridleyho Scotta bylo oživit slavnou vetřelčí sérii prequelem, v níž by byl odhalen počátek vražedných stvoření. Během příprav však došel Scott společně se scenáristy k myšlence, že je látka dostatečně nosná, aby mohla jít mimo série. Z Vetřelce 0 se stal Prometheus, z regulérního prequelu samostatný film, jenž bude ke slavné hororové sérii pouze odkazovat.

Změnou byly způsobeny dvě věci – diváci se začali horlivě ptát, do jaké míry bude film s původní sérií provázán a studio napnulo všechny síly, aby „novou značku“ prodalo. Marketing, který Promethea provází, je vskutku unikátně propracovaný a ani Avatar se s ním nemůže měřit.

Na Promethea je proto vhodné se podívat dvojím pohledem.

Začnu z toho úhlu, že bych o nějakém vetřelčím fenoménu neměl přehled. Prometheus začíná tak, jak by mělo každé správné velkolepé sci-fi začínat. Rychlým úvodem, v němž se tvůrci s ničím dlouho nepárají a poměrně rychle nás přenesou na samotnou loď. Film tím ctí nepsaná pravidla žánru a staví se po bok Sunshine či Horizont události (oba filmu nezmiňuji náhodou, ale o tom až za chvíli). Od první minuty film diváky doslova bombarduje úchvatností. Kulisy jsou maximálně detailní a promyšlené, téměř každý druhý moment je příslibem něčeho velkolepého, režisér dokáže i ze zdánlivě jednoduchého momentu vykřesat geniální záběr a herci vypadají, že se pro své role narodili. Těžko lépe definovat filmový orgasmus, než jak vypadá prvních 30 minut filmu.

Po první třetině se stane to, co bývá u Scotta v posledních letech nemilým pravidlem. Náhodně se objevují postavy, o jejichž přítomnosti jsme prakticky neměli tušení a vše je bráno poměrně hopem. Dobře pro tempo, nejde se ale zbavit pocitu, že hodně důležitého zůstalo ve střižně. Scott s chutí točí čtyřhodinové filmy, jejichž plnou verzi vidíme až na videu. Vzhledem k tomu, jak perfektní práci odvádí, je to vlastně dobře. Čím více, lím lépe. Přesto jde o jistý podraz na diváky, kteří de facto nikdy v kině nevidí plnou verzi toho, co natočil. Nejsem si jistý, jestli to vyčítat jemu, nebo studiu. 

Nezávisle na tom je Prometheus i ve své druhé třetině úchvatný a opojný. Radost pramení především z toho, že Scott v nejvyšší možné míře využívá kulis. Ani ta nejdokonaleji vygenerovaná Pandora se nemůže měřit s fyzicky skutečně postavenou ukázkou architektury mimozemské civilizace.  

Lámat se film začne až v poslední třetině, kdy již tvůrci vyloží karty na stůl. Začne hektické zúčtování, v němž Scott po vzoru zmíněných Sunshine a Horizontu události nabízí nekompromisní vybíjenou. Filozofický přesah ustupuje stranou, stejně tak postavy (jednotlivé charaktery jsou - vyjma androida Michaela Fassbendera - celkově jen letmo načrtnuté) a Scott zcela otevřeně rezignuje na novou Vesmírnou Odyseu, přestože k ní má v prvních dvou třetinách slušně našlápnuto. Horší režisér by podobnou změnu tempa a žánru neustál a film odsoudil k tomu, že by ve svém finále takzvaně „sežral sám sebe“. Jenže Scott je PAN režisér a i lacinější kličky jsou v jeho podání natolik intenzivní, že mu je nakonec rádi odpustíte (přeměna Shaw v bojovnici je vyloženě strhující).

S finální třetinou se pojí nevyhnutelné zklamání. Očekávaná chytrá „nová“ sci-fi je nakonec pouhým naplněným osvědčené „staré“ žánrové škatulky. Precizně provedená, výborně odehraná (především Charlize Theron by už měla brát jen role silných žen) a v řadě momentů strhující. Škoda, že v tom scenáristé nedokázali najít i něco víc. V případě tvůrců Černé hodiny a Kovbojů a vetřelců to ale zřejmě bylo nevyhnutelné a nejspíš můžeme být rádi, že to nedopadlo mnohem hůře.

A teď k tomu, co Prometheus nabízí fanouškům Vetřelce.

Film se k sérii váže opravdu jen okrajově a mnohem častěji jde o citace filmařské (podobně natočená scéna), nežli dějové. Ano, dočkáme se odpovědí, ale jejich promyšlenost je minimální a ne vždy to hladce funguje s tím, co jsme již znali. Pokud by kupříkladu mimozemská loď z Promethea byla skutečně oním plavidlem, na němž jsou v jedničce nalezena vajíčka – a je to tak rozhodně podáváno – muselo se na planetě stát ještě něco, o čem film nevypráví. Jinak by těžko posádka lodi Nostromo našla pouhou jedinou loď a nikde v jejím okolí neobjevila trosky Promethea či ostatky posádky.

Je to rozhodně milý doplněk původní série, na druhou stranu jí vlastně odebírá onu znervózňující nejistotu, s čím máme dočinění. Prometheus navíc zdaleka nedosahuje hororové děsivosti svých předchůdců, čímž ale tvůrci nejspíše chtěli zdůraznit, že máme film opravdu vnímat samostatně.

Fanoušci vetřelčí série budou zklamáni, neboť film neposkytuje 1) dostatečně komplexní pohled na nastíněnou mytologii 2) ani v sobě nemá tolik z vetřelce (myšleno bytosti) kolik by si přáli. Na druhou stranu konečně víme „jak a proč“ a přestože nejde o nic světoborného, povedlo se tvůrcům vyhnout trapasu, což je v případě podobné látky úspěch. A ti, kteří přistoupí k filmu s čistým štítem, nezatíženi očekáváním, budou překvapeni, kolik bouře se urodilo ve sklenici vody, v níž se jen využívají osvědčené postupy. Všeobecná nadčasovost nakonec zůstane připsána pouze vizuálu a precizní Scottově režii. Vše ostatní už tu bylo. Pokud je to ale provedeno natolik dobře, nevidím důvod, proč si to v kině nezopakovat. Nenudil jsem se ani minutu. Jen ta „událost roku“ se nakonec nekoná. Temný rytíři, je to na tobě. Prometheova výprava je „jenom“ velmi, velmi dobrá.

Hodnocení: 85%

Recenze: Uncharted: Golden Abyss (PS Vita)

Indiana Jones videoherního světa má za sebou tři famózní kola na Playstation 3. Protože „péesko“ k Nathanu Drakeovi neodmyslitelně patří, v Sony nezaváhali a oblíbený hrdina křtí i novou kapesní konzoli PS Vita.

Od Sony je to odvážný krok. Vědomě se totiž příchodem Uncharted na Vitu vystavuje možné palbě. Série Uncharted platí za jeden z nejlépe hodnocených herních artiklů vůbec (stačí se podívat na recenze jednotlivých dílů) a je tudíž o to snazší verzi pro Vitu strhat, neboť je nejen s čím poměřovat, ale rovnou se poměřuje se hrou, která má excelentní grafiku i dokonale vyladěnou hratelnost. Smělý tah.

Ve výsledku jde nicméně o zcela oprávněné sebevědomí. A to přestože jde o první díl série, kterou nedělalo studio Naughty Dog. Kapesní štafetu přebralo Bend Studio s vědomím velké zodpovědnosti. V rámci toho vývojáři přistoupili k titulu s nejlepším možným přístupem. Nastudovali původní trilogii, vzali všechno, co bylo skvělé a pouze lehce opepřili svůj díl možnostmi nového hardwaru.

Uncharted: Golden Abyss předchází původním hrám, z děje to ale moc nepostřehnete. Spíše než plnohodnotný prequel připomíná hra další epizodu ze života Nathana Drakea, která se mohla odehrát kdykoli a nic by to na jejím vyznění nezměnilo. Na scénu se tentokrát uvede Drake s charakterově pochybným Dantem, aby záhy skončil po boku půvabné Chase, jež hledá svého dědečka. Ten zmizel kdesi na cestě za Zlatým městem a tady nastoupíte vy, abyste ho (a tudíž i město) našli.

… a ano, i Sally se ukáže, nebojte.

Nejpřekvapivější na novém Uncharted je to, že vlastně moc překvapivý není. Všechny klíčové mechanismy se povedlo bez problémů převést na Vitu a to včetně potřebné dynamičnosti a exotických lokací. Protože je Vita dotyková (nejen obrazovka, ale dokonce i zadní plocha přístroje), zatahalo Sony za páky a z Golden Abyss je plnohodnotný launchový titul. To znamená, že využívá naprosto všech možností konzole. Využijete fotoaparát (je v přístroji integrovaný), přední dotykovou plochou oprašujete předměty či skládáte puzzle a zadní využíváte pro šplhání po laně, otáčení předmětů či plutí na loďce. Přední část je též využitá v přímém boji, při sekání porostu a lze si jí ulehčit šplhání tím, že prstem naznačíte cestu a Drake následně provede přesun.

Dle očekávání něco v rámci dotykových inovací funguje lépe a něco hůře. Výborný (a přirozeně působícím) nápadem je oprašování či otáčení předmětů. Obstojně funguje i plutí na loďce či pomoc při lezení (i když to je opravdu jen berlička). Naopak v boji začne být nutnost zapojovat dotyk velmi rychle únavná (je škoda, že na rozdíl od šplhu je povinná) a i při sekání porostu je užívání dotyku nedomyšlené (napřed musíte provést všechny seky prstem a až poté se provedou). Nic z toho vám každopádně dojem z hry nezkazí, což je to hlavní. Velmi milým nápadem (ač využitým jen jednou) je též odhalení tajemství pergamenu přiložením přístroje ke světlu. Toho naopak mohlo být více!

Inovací je i větší počet bonusových předmětů. Ty se tentokrát neomezují na pouhé speciální artefakty, ale i sbírání fotografií a nejrůznějších útržků starých materiálů. Tradičně, jak bývá u série zvykem, je honba za poklady chytlavá a donutí vás k opakovanému hraní.

Hratelnost, vyjma zmíněné dotykovosti, je každopádně identická s předchůdci, takže znalci série budou od začátku doma. Grafická stránka je parádní a i když při bližším zkoumání vykazuje jisté rezervy (především vzdálené scenérie, slabší je i oheň), ukazuje konzoli v tom nejlepším možném světle. Nezaostává ani nahláškovaný dabing. Možná jen příběh mohl nabídnout více twistů, ale lepší neurážející dobrodružná klasika, než zbytečné experimentování. Nudit se rozhodně nebudete.

Překvapivá je délka. Dohrát hru zabere minimálně 12 hodin, což je na kapesní konzoli krásné číslo a subjektivně mi přišla hra (v dobrém slova smyslu) o něco delší, než třetí díl na Playstation 3.

Jakkoli Golden Abyss trochu ztrácí dějově a dokáže občas otravovat nutným užíváním dotykových fíčur, jde o plnohodnotný Uncharted titul ze stáje Bend studia. Hra snese srovnání se svými předchůdci a ukazuje možnosti PS Vita v plné palbě. Pokud jste hledali pádný důvod pro koupi nové kapesní konzole (a současně chtěli vidět její technickou sílu), tady ho máte. Stojí to za to.

Hodnocení: 90%