Misfits – 3 sezóny v jedné recenzi

O fenoménu Misfits, který provází přívlastek „britští Hrdinové“, se hojně začalo mluvit již po pár dílech první sezóny. Máme za sebou tři kola. Dopadlo to lépe, než americká hra na supermany?

Začnu u Hrdinů, protože se v nich docela dobře zrcadlí to, co se začíná dít s Misfits. První sezóna hrdinů byla takřka geniální. Nechyběly jí nápady, sympatičtí herci, zajímavě rozehrané osudy, zkrátka tu bylo všechno pro potřeby diváckého hitu. A pak došlo na vyčerpání. Tvůrci si ukousli velké sousto, zamotali se ve vlastním vesmíru hrdinů (včetně chaotického využívání jejich schopností) a fenomén se pomalu přetavil v parodii sebe sama, která to tak, tak doklepala do finálního dílu (tuším, že ho pár lidí i vidělo, ale neradi o tom mluví).

O několik let později přichází Misfits a rovnou našlápnou z opačného, typicky britského proudu. Zapomeňte na líbivé městské lokace, krásné herce a líbivé počasí. Vítejte v šedivém předměstí a seznamte se s delikventy, kteří shodou okolností mají nějaké special schopnosti. Všichni mluví jako dlaždiči, morálku mají značně nahnutou a pravidelně (ač nechtěně) vraždí své vedoucí.

Misfits nejsou seriálem o lidech, kteří chtějí konat zlo/dobro (i když pár takových se přirozeně v seriálu najde). Je to především o faktu, že „máme, kurva, schopnosti a přináší to jen problémy“. Nejlépe ze schématu těží nepřekvapivě první sezóna. S novou látkou si pohrává, prakticky každý díl nabízí nějaký úchvatný moment a vše korunuje přesné obsazení v čele s neodolatelně hulvátským Nathanem ve famózním podání Roberta Sheenana. Pokud by se sestavoval žebříček největších seriálových borců, byl by Nathan hodně vysoko (a pravděpodobně by se z toho pozvracel).

Výhoda britských seriálů je, že zpravidla nejsou moc dlouhé. Obvyklých je šest epizod (což první sezóna dodržela). Druhá má o jeden díl navíc a pořád tempo bez problémů funguje. Problém se u druhé série formuje jinde. Tvůrci přistoupili k tomu, že jednu postavu nechají jednat po vzoru tradičních komiksových hrdinů. A nic dalšího do myšlenky nevnesli. Žádná originální varianta na chlápka v neoprénovém obleku, který poskakuje po budovách. Ani stopa po alternativním myšlení. Klasické „tupé“ hrdinství. Což je v rámci originálního britského přístupu znatelný ústupek.

A co hůř – podobně jako druhá sezóna Hrdinů se i Misfits začínají zamotávat ve scenáristických smyčkách způsobených cestováním časem. Z toho, co bylo svěží a nekonvenční se rázem stává až příliš známá písnička, i když v téhle se mluví sprostě. Dvojka si nicméně i přes jistá škobrtnutí udržela vysoko nastavenou laťku. Misfits se jevili neotřesitelnou seriálovou jistotou…

… a tím se dostáváme ke třetí sezóně, která dostala speciální nultý internetový díl Vegas Baby. V něm ze seriálu odchází Sheenan. A máme problém. Jakkoli je seriál vynikající a ostatní postavy „mají svoje“, Sheenan byl to gro. Držel vše pohromadě, udával rytmus. Bohužel dal herec přednost filmové kariéře, což zaskočilo nejen fanoušky seriálu, ale i jeho tvůrce. Měli o klíčového hráče méně. A museli narychlo přepisovat. Tím vznikla nevděčná postava Rudyho hraná Josephem Gilgunem. 

 Na Rudym je v prvních epizodách hrozně znát, že byl ve scénáři původně Nathan. Stejné hlášky, podobný styl. Působí to jako facka. A to není jediný problém třetí sezóny. Naplno se rozhořela tvůrčí krize, díky čemuž dobrých 5 z 8mi dílů je úplně zbytečných. Nechybí pár vynikajících hlášek a scén, ale jinak jde o neskutečnou vatu, jež není hodná prvních dvou sezón. Chaos navíc vnáší fakt, že mají postavy nové schopnosti a přitom je moc nevyužívají. Skoro se jeví hrdinská složka jako nadbytečná. Postavy zkrátka čelí šíleným situacím a občas zakročí superschopnostmi. Jistě, pořád je to díky nekorektnímu přístupu výrazně zajímavější, než jiné seriály. Pokud ale první a druhá sezóna atakovaly v hodnoceních maximální hranici, trojka se s velikým úsilím vydrápe leda na 60%.

Je to ohromná škoda, že se tu začíná opakovat „syndrom Hrdinů“. Misfits mají ovšem ještě o něco horší pozici, neboť postrádají tahouna. Pokud tvůrci Sheenana neukecají do čtvrté sezóny, mám obavu, že skončí Misfits jako Hrdinové = seriál s ohromným potenciálem, který „sežral sám sebe“.

Recenze: Dvojitý agent

V poslední době mám štěstí na filmy, které de facto nejdou zhodnotit bez spoilerů. V případě českého hororu Labyrint to bylo nutné pro vysvětlení scenáristické labilnosti, která vykazovala nezvykle vysoké hodnoty. U pohádkového Hugo Martina Scorseseho šlo o ujasnění největšího trumfu příběhu. Problém Dvojitého agenta je v tom, že ten nejzajímavější tvůrčí nápad je jediný výraznější dějový twist, tudíž bych vyzradil klíčový moment příběhu. Proto tento moment v "klasické recenzi" přejdu a budu se mu věnovat v následném spoileroidní textu.

Hlavním hrdinou je stárnoucí vyšetřovatel Paul Shepherdson (Richard Gere), který většinu života pronásledoval zabijáka Cassia. Naháněčka nakonec skončila v agentům prospěch, padouch byl zabit a případ uzavřen. Po x-letech přichází ambiciózní mladý agent Ben Geary (Topher Grace) s teorií, že Casius stále žije, což podporuje čerstvě podříznutý muž v márnici. Zjevil se na scéně Copycat Killer, nebo je vrah skutečně na svobodě? Starý a mladý agent společně hledají odpověď.

Dvojitý agent ničím nevybočuje z průměru rutinních politických thrillerů s občasnou akční vložkou. Vyšetřování je spíše vedlejší, klíčová je motivace postav a hra o čas. Obojí ve filmu poměrně dobře funguje, prošedivělý Gere je sympatický ostřílený vlčák a Grace je dostatečně charismatický, aby ustál mladého snaživého cucáka. Ve filmu hraje ještě pár známějších tváří (Martin Sheen, Stana Katic), jejich účast má ale zpravidla minutovou životnost a pro děj není nikterak zásadní.

Existuje nespočet filmů se silnějším vizuálem, údernějším tempem a lepším scénářem. Tím neříkám, že něco z toho je ve Dvojitém agentovi vyloženě špatně. Jen film v ničem neexceluje. A to jediné opravdu zajímavé na scénáři je megaspoiler (a ještě v rámci „hry se žánrem“ nedotažený).

Fanoušci Gerea si mohou nějaké to procento přičíst, stejně tak fanoušci konspirací. Pro všechny ostatní bude Dvojitý agent zcela zapomenutelný, i když použitelný žánrový kousek. 

Hodnocení: 60%

A teď spoileroidní část:

Studio přistoupilo k nezvyklému kroku, že již v traileru vykecelo, že sám Gere je Cassius. Možná si řeklo, že to není zas tak podstatné, neboť k odhalení dojde již v první třetině filmu. Možná jen tušilo, že filmu chybí originální prvek a předčasné odhalení mělo fungovat jako vábnička. Kdo nicméně viděl trailer, ten má smůlu, neboť nic zajímavějšího se ve filmu do konce titulků nestane.

Nesmyslné spoileroidní kampani odpovídá i český distribuční název, který je nicméně správným překladem původního „The Double“ a tudíž nelze českého distributora vinit.

Z předčasného odhalení a následné hry na téma „odhalí Grace Gerea a bude ho muset Gere zabít?“ vzniká ve filmu docela zajímavé napětí. Nečekejte šachovou partii dvou geniálních mozků, spíše roztomilé brnkání na nervy scénami typu „Gere mluví starostlivě s Graceovou ženou a vysvětluje jí, že by měl od případu odstoupit, než mu nelítostivý brutální vrah zkrátí čáru života“.

Pokud byla smyslem propagace cílená hra „kdo s koho“, je výsledek zklamáním, neboť natolik důmyslně děj vystavěn není (a kdo film s takovým cílem sleduje, bude zklamán). Jde spíše o netradiční oživení klasického schématu, které tvůrci naťukli a poté s ním moc nepracovali.

Navíc film bohužel nemá koule na to, aby Gereovu postavu vyprofiloval jako pořádného zabijáka (přeci jen je to miláček Gere!), což snižuje samotný fakt, že je Paul Cassius. Vlastně je to pořád ten prošedivělý sympaťák, akorát čas od času někoho podřízne. Škoda, zaděláno bylo na víc.

Recenze: Hugo a jeho velký objev

Hugo (Asa Butterfield) neměl v životě moc štěstí. Napřed mu život vzal matku a později při nehodě v muzeu zahynul i jeho otec, který se živil coby opravář všeho možného. Synek talent podělil a po jeho smrti přechází pod dohled strýce alkoholika (k nepoznání nalitý Ray Winstone), jenž na pařížském vlakovém nádraží pracuje jako seřizovač nádražních hodin. Po strýcově zmizení Hugo pokračuje tajně v údržbě, zatímco se snaží opravit jedinou věc, která mu po otci zbyla - robota s klíčovou dírkou ve tvaru srdce. Při snaze o získání součástek se Hugo seznámí s nerudným prodavačem hraček Georgesem (Ben Kingsley) a jeho neteří (Chloe Grace Moretz), která na krku nosí onen Hugem hledaný klíč. Honba za dobrodružstvím může začít.

Režisér Martin Scorsese byl vždy hračička. Milovník rodného New Yorku celou svou kariéru tíhne k silným postavám. Ať už jsou smyšlené, či ne, téměř každý Scorseseho film stojí na postavě, o níž vypráví. Mění se pouze prostředí. Od rodných ulic k fiktivním mafiánům, od skutečných osobností k ryzí fantazii. Zázemí určuje vývoj a umožňuje Scorsesemu žánrový rozptyl.

Pokud si v poslední době Scorsese hlavně hraje (Skrytá identita i Prokletý ostrov jsou především o boření diváckého očekávání), je Hugo a jeho velký objev vrcholem tohoto stylu. Co začíná jako další běžný rodinný film se velmi rychle mění v cestu za posláním, které má v tomto případě přesah do skutečnosti a co víc, přesah k samotným filmařům. Málokdy u nějakého filmu platí, že ho ocení hlavně ti, kteří se o fenomén opravdu zajímají. A teď nemyslím lidi typu „koukám na Kim Ki-duka, protože vidím za horizont“, ale zájem o to, kdo to byli bratři Lumièreové a Georges Méliès.

Není náhodou, že toho trailer příliš neprozrazuje. V podstatně z něj pochopíte pouze to, že se film odehrává na nádraží, chlapec má robota, je tu jakási dívka a čeká je velkolepé dobrodružství. Proč takové tajnosti? Neboť právě onen zlom, který rozjede druhý plán (a jenž se ukáže být skutečným hlavním dějem) je natolik kouzelnou poctou filmařině, že stojí za trochu onoho mlžení.

Tím si na sebe Scorsese upletl bič. Hugo je díky tomu de facto neprodejný. Pokud má překvapit, musí ukrývat svůj největší trumf a marketing nemá na čem stavět. To se ostatně odrazilo na mizerných domácích tržbách, které nepokryly ani třetinu rozpočtu. A to jde prosím o film, o němž James Cameron prohlásil, že lepší 3D tu nebylo (mimo Avatara, samozřejmě) a jehož americké recenze se předháněly v superlativech. Ani to na zájem publika nestačilo.

Částečně za to může i zavádějící reklama. Hugo rozhodně není (vzhledem k vývoji děje) typickým rodinným filmem. Je poctou zasněné Paříži (ani ta užitá angličtina nevadí). Je poctou filmu, který nikdy nebyl krásnější, než v dobách, kdy lidé z kin zděšeně utíkali před jedoucím vlakem. A je poctou… ale to už bych prozradil příliš (o tom níže v ne/vděčném spoileroidním dodatku). Snad jen vedlejší postavy mohly mít více prostoru. Jejich vliv na celkové dění je zanedbatelný.

Pro Scorseseho bude Hugo dost možná nejsmutnějším majstrštykem jeho kariéry. Bez debat půjde o snímek nejen ceněný, ale i oceněný (již nyní má na kontě Zlatý glóbus pro nejlepší režii). Jen bude trvat, než si najde k divákům cestu. Jsem rád, že mi v kině neunikl. Podobných silných zážitků se rodí jen pár za dekádu. Ale vlastně i trochu závidím těm, kteří ho teprve objeví.

Hodnocení: 90%

!!! Spoileroidní dodatek, čtěte pouze na VLASTNÍ NEBEZPEČÍ !!!

To, co budu rozebírat v následujícím odstavci, není žádné extra tajemství pro ty, kteří znají knihu (není můj případ), případně o filmu trochu více četli. Pokud znáte Huga jen z traileru, případně o něm víte proto, že „ho točil ten pán, co dělal Prokletý ostrov“, tohle z popisu děje nepochytíte.

Prodavač hraček Georges (hraný Benem Kingsleym) je zmíněný Georges Méliès, průkopník filmu, který natočil počátkem 20. století na 500 hraných filmů, přičemž nejenže jako první pracoval s příběhem, ale dokonce používal i poměrně náročné triky. Zpočátku jsem se bál toho, že jeho přítomnost ve filmu bude jen jakýmsi fórkem, který nikam nepovede. Ve skutečnosti jde ale o milou skorohistorii, neboť Méliès opravdu pracoval v hračkářství na nádraží, kam se musel uchýlit poté, co První světová válka utlumila zájem o kino. To spojení s osudem Huga mi přijde jako naprosto VYNIKAJÍCÍ nápad a co je nejlepší, nepůsobí to násilně sešroubované do jednoho příběhu.

Ve filmu je navíc zrekonstruováno hned několik klasických Mélièsových filmů, které jsou téměř k nerozeznání od originálů. Divák má tudíž jedinečnou možnost vidět Mélièsova zásadní díla (ač formou kratičkých fragmentů) na velkém plátně. Něco takového se nepoštěstí každý den.

Hugo je ve výsledku hlavně poctou tomuto tvůrci a bez okolků přiznávám, že jsem byl na konci velmi dojatý a vzpomněl si na mládí, kdy jsem fascinovaně Mélièsovy filmy sháněl (uchovalo se jich pouze několik desítek). Škoda, že to běžný konzument zdaleka nedocení tolik, jak by si bývali Scorsese i Méliès zasloužili. My, co "víme", ale máme důvod k neskutečné radosti.

P.S. Kdyby vás zajímalo, proč má Hugo tak divoký sen o demolici nádraží vlakem, i v tomto případě nejde o fikci, ale o připomenutí jedné skutečné události.

Recenze: Labyrint

Český horor. Nezvyklé spojení, které se domácí filmové distribuci zpravidla vyhýbá. Tomáš Houška vysílá Lucii Vondráčkovou do tajemných pražských chodeb, aby žánrovou mezeru vyplnila.

Renata (Lucie Vondráčková) je snaživá reportérka, která by ráda přišla s hitem. Jeden takový se jí nabídne, když narazí na případ mizení lidí ve svém domě. Postupným odkrýváním stop se dostane ke spletitému podzimnímu labyrintu, táhnoucímu se pod nemalou částí Prahy. Exkluzivita je základ a Renča se proto s kamerou a pár dalšími lidmi vydá na vlastní pěst do zrádných chodeb.

Debut Tomáše Houšky má poměrně ambiciózní záběr. V prvé řadě chce být žánrovým přírůstkem srovnatelným se zahraniční konkurencí. Za druhé využívá jako backround příběhu tajemnou legendu, což je v dnešní době ideální hitové téma. Bohužel nenabízí Labyrint dostatečně nosný výsledek, aby popostrčil k nadšeneckému hledání tajných chodeb a skrytých pokladů.

Kámen úrazu tkví, jak je bohužel u českých filmů nepsaným pravidlem, v dramaturgii. Dramaturg je poměrně zásadní člen týmu. Hlídá rovnici "bod A vede k bodu B" a pokud se něco vyřadí ze scénáře, je na něm, aby zajistil, že některá z následujících scén nebude k tomuto momentu odkazovat. Dramaturg má film učinit neprůstřelným vůči „zlým hnidopichům“. Jakkoli bych tvůrcům Labyrintu přál vítězné tažení, je jejich film typickým příkladem absolutního dramaturgického selhání.

Není žádným tajemstvím, že měl Labyrint finanční potíže a chvíli trvalo, než byl dokončen. Docela by mě zajímalo, zda to znamenalo nějaké škrty ve scénáři. Nejednou se totiž zdá, že chybí celá pasáž a scény postrádají návaznost. Není neobvyklé, když hrdinka dramaticky pronese větu typu „už vím, oč jde“ a následně se k myšlence nevrátí. Tak to tu prostě funguje. Celá linie s vražedným zlem zůstává trestuhodně nevysvětlena, stejně ostrouhá mystika podzemních chodeb. Člověk 90 minut čeká odpovědi a žádné nepřijdou. Za to by jeden opravdu vraždil.

Neukončeným dojmem působí i finále. Možná to zvrtal zmíněný dramaturg. Možná je Houška o tolik horším scenáristou. Těžko říct. Faktem je, že zatímco režie působí poměrně sebejistě, scénář je jeden veliký zmatek, těkající z místa na místo, jakoby nevěděl, co chce komu vyprávět. Je to ohromná škoda, neboť vizuálně jde o použitelný žánrový kousek se solidní atmosférou, funkčním soundtrackem (krom otravně dunivých pasáží) a i obsazení neurazí (s výjimkou směšného kroužku, který se schází při svíčkách). Být lepší scénář, klidně jsme mohli mluvit o nadprůměru.

Nechtěně vtipných momentů není tolik, aby se stal Labyrint vyhledávanou lahůdkou pro milovníky špatných filmů (na tento post aspiruje jen Renatina práce pro Alza.cz - product placement zrůdného rozměru). Vyložený výsměch by navíc, myslím, byl nespravedlivý. Tak špatný Labyrint prostě není. Pokud bychom na něj nahlíželi nezaujatým (=nečeským) okem, šlo by o další hororové videobéčko, které se omylem zatoulalo do kin. Což vlastně mohou brát tvůrci za malou pochvalu. 

Hodnocení: 35% 

!!! Následuje text PLNÝ spoilerů a vyzrazuje i pointu, tudíž by ho NEMĚL číst ten, kdo zvažuje návštěvu kina !!!

Labyrint je až fascinujícím způsobem dějově chaotický a celkem lituji, že jsem si po projekci neodchytl režiséra, aby mi některá bílá místa vyplnil. Na druhou stranu, pokud něco není pochopitelné z filmu samotného, těžko bude mít běžný divák k dispozici někoho z tvůrců.

Celý ten dějový nepořádek mne nicméně tak zaujal, že se nyní pokusím v pár bodech shrnout největší „přešlapy“, které mi utkvěly v paměti. Smyslem následujícího textu není poškození filmu, ale snaha názorně ukázat to, jak moc scénář ve své struktuře nefunguje (přičemž pointa je v tomhle případě alfou i omegou celého problému a nelze ji nezmínit). Pokud máte na některý z následujících bodů odpověď, určitě se podělte v komentářích:

1) Renata bydlí s černoškou Kiarou z Kostariky, která nemluví česky. Ta v první třetině filmu utrousí, že její příbuzný musel kdysi po Druhé světové z Čech emigrovat. Poté začne „něco s drápy“ vraždit lidi v baráku, konkrétně jednu starší paní a poté kamarádku Renaty. O něco později se Kiara sprchuje a režisér nám ukáže, že má na zádech symbol, který je na listech, jež Renata k tajemnému labyrintu našla a které jsou „400 let staré“. Nemusíte být rozený detektiv, aby vám v tu chvíli došlo, že vraždí Kiara. Na konci filmu Kiara všechny v labyrintu zabije, ukáže se, že umí česky, najde starou bednu s nacistickými dokumenty a diamanty a pravděpodobně se z labyrintu nedostane, neboť vstup do něj mezitím zadělali dělníci (to nevíme jistě, z filmu není pochopitelné, jestli tam opravdu uvízla).

A teď několik otázek:

-    Proč Kiara vraždila lidi v domě? V případě starší paní se možná bála, že objeví vstup do podzemí a někomu to řekne (to by ale musela pobít i všechny dělníky, co v domě pracují na jeho rekonstrukci). Zabití Renatiny kamarádky, která jen chtěla jít domu, ale smysl nedává vůbec.
-    Kdo vlastně byla Kiara? 400 let starý démon? Skutečný potomek emigranta, který tam bednu kdysi sám schoval a Kiara tolikrát viděla Americké psycho, že jí přišlo jako dobrý nápad při cestě za bohatstvím všechny povraždit, protože jinak by na ní nezbylo?
-    Proč tajila, že umí česky? Pro děj to nemá žádný význam (krom "aha!").

 V rámci šílených teorií by šlo klidně říct, že Kiary praprapříbuzný byl černý nacista, který kradl Čechům a ona se to rozhodla dotáhnout. Z filmu nic konkrétního jasné není.

2) Film otevírá scéna s Renatou. Hrdinka pronáší zhruba následující monolog: „Znáte takové ty okamžiky, které vám navěky změní život? Co kdybyste se třeba v jednu konkrétní chvíli neotočili? Nepodívali se. Všechno mohlo být jinak.“ Ta samá scéna se opakuje na konci s tím, že hrdinka se tentokrát otočí, uvidí svého expřítele, jak se na ni směje a dvojice se dá do řeči.

Chápal bych, kdyby Renata viděla Kiaru, která s ní moc dlouho nebydlela. Proč je ale klíčovým okamžikem střet s ex? Možná proto, že překládal dokumenty a tím ulehčil nalezení labyrintu. Říkám možná, protože kolega to tak vůbec nepochopil a vnímal scénu jako extrémní WTF tečku.

3) Hrdinové mají plánek k labyrintu. Přesto se v něm ztratí. Postupem času začne na povrch vystupovat teorie, že se labyrint mění, protože má kouzelnou moc. Nic takového se ale později nepotvrdí, díky čemuž není jasné, proč se tedy skupinka vůbec v chodbách ztratila, když měla mapu

Tomáš Houška má ve všem, co jsem vypsal, pravděpodobně jasno. Inu, aspoň někdo…