Recenze: John Carter: Mezi dvěma světy

John Carter (Taylor Kitsch) se jednoho dne probudí uprostřed prašné pustiny. Záhy si uvědomuje, že se přenesl z rodné Země na Mars. A jak už to tak na „dýchatelných“ planetách bývá, i na Marsu se vede letitá válka, která má rozhodnout o osudu celého lidstva (respektive mimozemstva). Carter se nechce do boje zapojit. Jde mu o návrat domů, osud cizích ho nezajímá. Krom podivných stvoření je však na Marsu i krásná princezna Dejah Thoris (Lynn Collins), což člověku lehce změní původní plány.

John Carter: Mezi dvěma světy má pro nečtenáře předlohy jednu neoddiskutovatelnou výhodu – nabízí neznámé a přitom poměrně komplexní prostředí, v němž je co objevovat. Mars je tu podáván zcela odlišným způsobem, než bývá zvykem (sice stále chybí voda, jinak ale překypuje životem) a i hrdinovy nabité superschopnosti způsobené změnou gravitace jsou relativně osvěžující (i když jejich využívání je spíše náhodné).

Bohužel jsme rozmazleni Pánem Prstenů. Peter Jackson, a ostatně i sám Tolkien, udělali žánru medvědí službu svým perfekcionismem. Nejde jen o samotné postavy. V LOTRovi má vše promyšlenou a pevnou mytologii, včetně knoflíků na Bilbově košili. Tomu se nikdo jiný knižně rovnat nemůže a odráží se to i na filmových adaptacích. Jakkoli je nastíněný svět Johna Cartera na „první signální“ zajímavý, po celou dobu brouzdají filmaři po povrchu. Města vidíme útržkovitě, veškerá jejich struktura nám zůstane utajena a i pozadí jednotlivých ras je pouze jemně načrtnuto.

Za pocit neúplnosti nepatří díky jen LOTRovi. Svůj podíl mají přirozeně i Star Wars George Lucase, které John Carter v mnohém připomíná (hlavně první díl nové trilogie). Carter nemá o nic méně působivou výpravu, ani nákladné triky (dokonce bych se nebál mluvit o jedné z nejlepších CGI prací vůbec), ale co filmu citelně chybí, to je rozmanitost. V Epizodě I tříštili tvůrci písčitá prostředí bojem na vesmírných plošinách. Carter je 90% svého času někde uprostřed bílého prázdna a jakkoli se tvůrci snaží lokace ozvláštnit drobnostmi, prostředí po chvíli působí okoukaně.

Problémový je i hlavní hrdina, jenž se až příliš dlouho chová jako sobec, než aby mohl být divákům vyloženě sympatický (což není Kitschova chyba, jde čistě o celkové uchopení postavy). Vzhledem k tomu, že jsou všechny vztahy učebnicově nalajnované, je jediným osvěžením tradičních charakterů nevypočitatelný Matai Shang v podání jako vždy vynikajícího Marka Stronga.

Přes všechny výtky by bylo nefér Johna Carterta zatratit. V mnoha ohledech je totiž velmi precizní podívanou, stavbou „klasického“ příběhu počínaje a technickými aspekty konče (režie, střih, hudba, kamera, to vše funguje takřka bezchybně, dokonce i 3D má své chvilky). Akorát ta přidaná hodnota chybí. Je to produkt na míru šitý poptávce a vůbec nepochybuji, že na základě něho vznikne v Disneylandu moc pěkná atrakce. Jen si z ní návštěvník asi zapamatuje více, než z filmové verze. 

Hodnocení: 60%  

P.S. Vzhledem k obnovené premiéře Star Wars se přímo nabízí otázka, zda jít na Epizodu I nebo Johna Cartera? (Za předpokladu, že jste neviděli ani jedno.) Osobně bych volil Cartera už proto, že je o něco méně infantilní a Andrew Stanton (Vall-I, Hledá se Nemo) je lepší režisér, než Lucas.

Oldie: Atlantida: Tajemná říše a Planeta pokladů

Poměrně nedávno jsem se na Kinoboxu v tomto článku věnoval slavnému propadáku Planetě pokladů od Disneyho. Právě Planeta pokladů společně s Atlantidou: Tajemnou říší mohou za to, že se dnes studia doslova štítí klasické animace a raději točí všechno ve 3D. Oba filmy vznikly na začátku nového tisíciletí a ani jeden si extra dobře nevedl v kinech. Atlantida při rozpočtu 120 milionů celosvětově vydělala 185 (což na pokrytí všech nákladů rozhodně nestačilo), Planeta pokladů stála 140 a dopadla ještě hůř - vydělala slabých 109.

Protože jsem si Planetu pokladů pamatoval jen matně a Atlantidu pro jistotu vůbec neviděl (a vlastně si ani nevybavuji, že bych ji registroval, když byla v kinech), rozhodl jsem se o víkendu pro společnou projekci, abych doplnil mezery a zjistil, co vlastně bylo na filmech tak „průserového“.

Překvapilo mě především to, jak moc jsou si filmy podobné, přestože mají naprosto odlišný tvůrčí tým. Oba mají jisté verneovské dějové obrysy, oba zběsile míchají žánry, oba mají neujasněný vytvořený fikční svět. V tomhle ohledu vede Planeta pokladů, kde se postavy skládají z lidí, lidí vypadajících jako zvířata, lidí vypadajících jako monstra a chodícího prdícího polštářku. Proč takový zběsilý mix? Protože proto. Na nějaké vysvětlování se tu nehraje.

Oba filmy mají prostý děj, jehož cesta za cílem je nezvykle krátká a oba po doražení do cíle rozehrají příběh číslo 2. Z animačního hlediska jasně vede „tradičnější“ Planeta pokladů. Atlantina, čerpající z japonských anime, je upřímně na hranici vizuálního hnusu. Fakt, že příběh není z nejzajímavějších, se dle mého zdaleka tak nepodepsal na menším zájmu publika. Spíše šlo o to, že ten film zkrátka nevypadá dobře. Celosvětově se nicméně Atlantida jakžtakž zahojila, což se o paradoxně povedenější a hezčí Planetě pokladů říci nedá.

V obou filmech (aniž by to narušovalo pohodovou atmosféru letního animáku s popovým hitem Disneychanel) také zemře nezvyklé množství postav. V Atlantidě dokonce celé desítky!

Atlantidou a Planetou pokladů se Disneyho studio pokusilo o dospělejší animáky, což rozhodně nebyl špatný směr. Bohužel myšlenku ani jeden z nich nedotáhl do konce, takže ve výsledku byly filmy příliš drsné pro děti a příliš infantilní pro dospělé, tudíž nebyly pro nikoho (Planeta k tomu nicméně byla donucena, neboť po premiéře Atlantidy studio zpanikařilo a donutilo tvůrce k masivním přetáčkám, aby výsledek nebyl tak temný). Je zcela logické, že filmy propadly, když neměly konkrétního cílového diváka. Připisovat jejich neúspěch 2D může jen krátkozraký idiot.

Pokud váháte, zdali do zatracovaných Disneyovek jít, směle do toho. Není to žádná odstrašující tragédie, která by vám znásilnila obraz slavného studia. Jen průměrná práce s občasnou světlejší chvilkou a několika málo geniálními záchvěvy. Kupříkladu já chci domů morfa!

 

A minimálně je zajímavé vidět od Disneyho něco temnějšího a uvědomit si, že chvíli mělo studio odvahu jít proti vlastním stereotypům. Škoda jen, že ta chvíle byla tak krátká a nevyužitá.