Recenze: San Andreas

Příběh nemá v případě San Andreas příliš smysl rozebírat. Kdo viděl 2012 nebo Den poté, bude víceméně doma: Hlavní hrdina (v tomto případě Dwayne Johnson) čelí obří přírodní katastrofě tak, že se snaží najít rodinu a dostat je do bezpečí. Skoro se zdá, že se v rámci žánru nedá vymyslet nic nového.

O to ale v tvůrcům San Andreas dle všeho ani nešlo. Podobně jako u nedávno uvedeného V oku tornáda je hlavní prezentace špičkových moderních vizuálních efektů a něco jako příběh či herecké výkony jsou podružná skupina, která není moc žádoucí, aby neodváděla pozornost od digitálních triků. Tohle není přímo výtka, pouhé konstatování.

Funguje to? Tady už se dostáváme na tenký led. Je bez debat, že se na San Andreas hezky dívá a tvůrcům slouží ke cti, že se snaží nezdržovat a až na pár momentů servírují nonstop akci, založenou na neustálých destrukcích a "máme minutu, než nás to rozmetá/zamáčkne/zaplaví" momentech. Prvek skutečnosti se ale pod nánosem umělých scén vytrácí. Je hezké vidět zkázu z celkového pohledu, diváka to ale pořádně nevtáhne. Ruční kamery by téma prodaly lépe, nemluvě o tom, že by filmu umožnily odlišit se od svých předchůdců. Takhle je San Andreas v zásadě pouhou prodlouženou rukou Emmerichových velkolepých blockbusterů (a je o to zapomenutelnější).

Z postav má člověk pocit, že už scenáristé nemohli být línější. S hlavním hrdinou (přestože je to správňák každým coulem) se přirozeně manželka rozchází, aby mohli po cestě za bezpečím opět nalézt společnou řeč. Nový nápadník se musí projevit jako hajzl a nemůže chybět nějaké to trauma, protože bez něj by hrdina nebyl kompletní. A dcera je navzdory postavě ideální hříšnice cudné a pro krizi poučené děvče. Je to tak generické, až skoro máte pocit, že postavy znáte. Podobné jste jinde viděli tisíckrát. 

San Andreas každopádně, navzdory vrcholné míře šablonovitosti, nenudí. Má tempo, někdy pobaví dobře vygradovanou scénou, jindy toporností. Většinu času se něco děje, takže i když to není chytré, aspoň to nestagnuje.

Výsledné hodnocení je ale zkreslené, neboť byl film novinářům puštěn ve 4DX kině. 3D rozměr byl tradičně po většinu času nepatrný (a tmavý, což bohužel trápí - až na IMAX - prakticky každé 3D kino) a 4DX je krásná myšlenka, ale příšerná praxe. Nápad se sálem, který je interaktivní a doplňuje to, co se odehrává na plátně, je rozhodně chvályhodný. Nemyslím, ale, že by byl vhodný pro celovečerní formát. Občas jde o příjemné zpestření (logicky nejlépe funguje sedačka ve chvílích, kdy například hrdinové letí vrtulníkem nebo jedou autem), ale proč proboha člověk cítí i zavírání dveří nebo to, když auto přijíždí na příjezdovou cestu (přičemž kamera ho sleduje zvenčí)? Doplňky v podobě blesků, pachů a vody jsou pak již vyloženě otravné. Blesky ruší, pachy (navzdory rozdílnosti scén) smrdí pořád stejně (trochu jako když se luxuje koberec) a voda na 3D brýle, to je opravdu geniální kombinace, kterou musel vymyslet nějaký nepřítel filmu.

Pohyb sedaček je navíc velmi nevhodný ve chvílích, kdy se promítaná scéna klepe. Divák nejenže tak nic nevidí z filmu, ale obtížně přečte i titulky. Po celou dobu jsem měl díky 4DX pocit, že je již tak silně popcornový snímek "speciálními sálovými efekty" ještě o něco více degradován na jistou formu pouťové zábavy. Jakoby už o samotný film ani nešlo.

Má smysl utratit za San Andreas peníze? Pokud máte slabost pro hlavního hrdinu a stačí Vám ke štěstí špičkové triky, pak určitě. V takovém případě nebudete z destrukce Los Angeles a San Franciska zklamáni. 4DX bych se ale osobně vyhnul. To je slepá ulička filmového průmyslu.

Hodnocení: 50%

Recenze: Avengers: Age of Ultron

Chtěli zachránit svět. Nastolit ultimátní mír a tím si dopřát zasloužený důchod. Místo toho se povede zrodit monstrum, které touží vyhladit celé lidstvo. Avengers se vrací v kompletní sestavě, aby světu znovu připomněli, že pokud má být člověk skutečným hrdinou, musí se umět stát součástí týmu.

Tony Stark (Robert Downey Jr.) chtěl programem Ultron dosáhnout maximálního míru na celé Zemi. Místo toho nechtěně stvořil mocného nepřítele, s nímž je prakticky nemožné bojovat. Hrdinové to přesto zkusí. Zvládli to jednou, není důvod, proč by nemohli zazářit i podruhé.
Co platí pro hrdiny jako takové, v to samozřejmě fanoušci doufají i v rámci kvality filmu. Ostatně, jednotlivé sólovky si vedou čím dál lépe finančně a i v rámci známek nestrádají. Captain America: The Winter Soldier (přihlouplý český název si zaslouží ignoraci) navíc ukázal, že jde i v marvelovkách vystihnout špinavější atmosféru ulic, kdy taková akce napříč městem může (v dobrém slova smyslu) připomenout legendární pouliční střelbu z Nelítostného souboje. Winter Soldier není nejlépe napsanou ani vystavěnou marvelovkou. Má ale atmosféru, díky níž se může zpříma podívat do oči temnějším kouskům konkurenčního DC. Age of Ultron sliboval podobné zvážnění. To se nakonec nekoná. Vlastně je to ještě více neškodné, než předchozí díl.

Avengers se nám totiž - podobně jako Transformers - nepříjemně zacyklili. Pracuje se tu s jednou linkou (záchrana světa) a je v zásadě jedno, jaký záporák se hrdinům postaví. Výsledkem musí být status quo, aby se mohlo dál pokračovat. V marvelovkách je navíc efekt podpořen potřebou udržet všechny postavy ve hře kvůli sólovkám, které však paradoxně mají osobitější nádech. Částečně i proto, že se nemusí vehementně věnovat všemu a všem. Ne že by to přímo vadilo. Většinu z postav už důvěrně známe a není proto třeba zdržovat se představováním. Joss Whedon ovšem postrádá cit Bryana Singera (X-Men série), který dokáže i na relativně malé ploše dostat ze svých hrdinů skutečné emoce. U Avengers tohle neplatí. Dokud se pošťuchují a vtipkují, fungují přímo excelentně. Ale cokoli hlubšího plátnem jen prošumí a působí to hrozně mechanicky (ve smyslu "každých 10 minut musí být vážnější chvilka, aby bylo jasné, že celou zápletku bereme vážně").

Obtížně se vysvětluje "ten pocit", kdy víte, že by to tam mělo být, ale prostě to tam není. Dojem z druhých Avengers je každopádně nemastý/neslaný. Lokace vypadají poměrně lacině a prázdně a ani jich moc není (postavy de facto vystřídají jen 4 prostředí). Vyjma úvodní sekvence v lese postrádá akce nápad i pamětihodné momenty. Takový fight Hulk vs. Iron Man v Hulkbusterovi (speciální oblek pro boj s horším já Bruce Bannera) by měl automaticky strhnout a atakovat pozici kultovky, ale on se „prostě jen stane“ a za pár minut už o něm divák ani neví. A příběh je pro marvelovské universum úplně zbytečný. Neodehraje se v něm nic, co by celou sérii nějak posunulo.

Jistou slabinou je i Ultron, jakkoli skvěle nadabovaný Jamesem Spaderem. Loki nastavil laťku vysoko a naštvaný robot se vedle něj vyloženě ztrácí. Ani Vision to coby nová postava nevytrhne, protože nemá čím. Je nadčlověkem, ale tím to končí. Na cool scény, které by postavu řádně uvedly, zřejmě nezbylo v rozpočtu místo. Ještěže sestavu obohatilo i výživnější duo sourozenců (oficiálně dvojčata, neoficiálně Quicksilver a Scarlet Witch). Taktéž se nedá mluvit o plně využitém potenciálu, ale rozhodně jde o postavy, které snímek aspoň trochu (i když především v akci) obohacují.

Nerad bych prezentoval Avengers: Age of Ultron jako vyložený průšvih, Dvojka je nicméně potvrzením určité (a vzhledem k nastolenému konceptu nejspíš i nevyhnutelné) stagnace, v níž se hodně jede na autopilota. Pokud Vám nevadí, že se Avengers "jen" recyklují a že tu jde hlavně o dostávání se do výchozího bodu, nebudete mít s tímhle pokračováním sebemenší problém. V opačném případě se připravte na to, že se budete v kině chvílemi nudit. Jakkoli je rozpočet vysoký, pokud slouží k opakování několikrát vyřčeného, musí film chtě nechtě ztrácet divákovu pozornost.

Hodnocení: 60%

Recenze: Godzilla

V roce 1999 pracoval Joe Brody (Bryan Cranston) s manželkou (Juliette Binoche) v jaderné elektrárně v Japonsku. Když se objevily podivné vibrace, továrna lehla popelem a vláda vše zamaskovala jako přírodní nehodu. Tomu ale Joe nevěří a o 15 let později stále zkoumá důvody nehody. Odhalí neuvěřitelnou pravdu – šlo o nepovedený experiment s tajemným monstrem. A to nyní vrazí do ulic!

V úvodu nastíněný děj popisuje cca prvních 30 minut filmu. Dále je lepší nic dalšího neprozrazovat, protože kouzlo Godzilly do určité míry závisí na prvku překvapení. Z toho důvodu se vyhněte extrémním obloukem i popisu od českého distributora, který je dlouhý jedinou větu a i tak je v něm spoiler jak hovado.

Nová Godzilla je velmi zajímavý film, který nesází na akci, ale na vykreslení atmosféry. Tím se diametrálně liší od verze Rolanda Emmericha z roku 1998 i nedávné řežby Pacific Rim. Snímek natočil Gareth Edwards, který před pár lety nadchl festivalové publikum levným snímkem Monsters. Šlo o podobné téma (útok obřích vetřelců na náš svět), ale protože neměl Edwards moc prostředků a vše dělal sám na koleni, vzniklo komorní film, v němž se hodně mluvilo a málo něco akčnějšího dělo. A nemyslím to jako výtku, protože se mi film dost líbil a bylo otázkou, jak si Edwards poradí s vyšším rozpočtem.

Nakonec zvolil tu nejméně pravděpodobnou cestu, pokud vezmeme v potaz téma, od něhož divák automaticky čeká obří bitvy v ulicích. Ty totiž nehrají ve filmu prim a když už na ně dojde, jsou zastoupeny v pouhých pár záběrech. Edwards si potrpí na náznaky, pomalé, pečlivé tempo vyprávění, tvorbu působivých obrazů (první nástup Godzilly je neuvěřitelně epický!) a snímek většinu času pracuje s logikou, že publikum vidí to, co mohou vidět samotné postavy. Má to tu nevýhodu, že je jen málo opravdu celistvých záběrů na monstrum, na druhé straně je atmosféra velmi intenzivní. Divák se stává součástí nastalého chaosu a když se postavy bojí, tápou, nebo jsou v úžasu, cítíte to stejně. Díky tomu ani příliš nevadí jejich matná charakterizace. Co spíše zamrzí je pramalé využití výborných herců - David Strathairn, Ken Watanabe, Juliette Binoche a Bryan Cranston nemají ve filmu příliš prostoru.

Pochvalu si zaslouží i zvuková stránka. Když Godzilla vypustí svůj řev, je to téměř hmatatelné a všeobecně je zvuk zvládnutý na jedničku. Zbytečné je naopak 3D. Přesto se vyplatí, vzhledem k tomu, jakým způsobem Edwards natáčí (s chutí zkoumá scény a ukazuje jejich velikost), Godzillu vyrazit do IMAX kina. Velké plátno filmu sluší.

Edwardsova Godzilla rozhodně není typický blockbuster a dokonce to není ani úplně klasický americký velkofilm, neboť do velké míry ctí japonský originál. Na druhé straně svým pečlivým vyprávěním hned několikrát v dobrém slova smyslu připomene Stevena Spielberga (úvodní let na ostrov jakoby vypadl z prvního Jurského parku). Výsledkem je divácké vystřízlivění, kdy bude třeba akceptovat fakt, že se tentokrát nehraje na akční strunu, ale epičnost a napětí. Obojí Edwards zvládá s naprostým přehledem. 

Hodnocení: 90%

P.S. Japonci se ještě před premiérou začali nové Godzille smát pro její tloušťku. A mají pravdu - je to pořádný kus ještěra. Ale rozhodně nepůsobí jako cvalík. Jen jako obří monstrum, které už toho má hodně za sebou. 

P.P.S. Velmi nápadité jsou úvodní titulky ve stylu tajných spisů, kdy se vždy části textu překryjí bílou fixou a zůstane jen jméno herce/tvůrce.

Recenze: Amazing Spider-Man 2

Když došlo na restart filmového Spider-Mana, řada fanoušků se ptala, jestli je to nutné. A nebylo. První díl, navzdory slibům ohledně nového příběhu, nakonec pouze recykloval původní snímek Sama Raimiho. Položil nicméně základy. A dvojka se již konečně vydává vlastní cestou. Pořád ale trochu tápe ve směru.

Peter Parker alias Spider-Man (Andrew Garfield) je hrdinou na plné obrátky a svou „práci“ si ve velkém užívá. Jak už nás ale naučila původní pavoučí trilogie Sama Raimiho, s velkou mocí přichází velká zodpovědnost. A to by mohlo stát život jeho milovanou Gwen (Emma Stone). Peter proto vztah ukončí a začne dělat hrdinu non-stop. Extra volno bude třeba, neboť na město zaútočí blesky metající Electro (Jamie Foxx). Současně navíc Peter konečně odhalí pravdu o svých rodičích.

Největší nenaplněný slib z jedničky je tak napraven – skutečně se dozvíme nový příběh, v němž hraje zlotřilá společnost Oscorp výrazně větší roli (a stejně tak Peterův otec). O něco složitější je to se záporáky. Studio postupně lákalo na tři protivníky (Electra, Rhina a Green Goblina). Jediný větší prostor má nakonec Foxxův Electro, jde nicméně o postavičku naprosto nezajímavou a coby hlavní záporák je až nedůstojně hloupá. Paul Giamatti se ve filmu ohřeje jenom pár minut (jako Rhino ještě méně) a Green Goblin, jakkoli klíčový pro nejdospělejší zvrat filmu, má také spíše cameo.

Akčních scén není příliš, režisér Marc Webb naštěstí od minule hodně posílil a dokáže nabídnout podstatně nápaditější adrenalinové pasáže. Palec nahoru i za výborně zvládnuté 3D, které patří k tomu nejlepšímu, co bylo v kinech uvedeno. Dobrou polovinu filmu bohužel zabírá (stejně jako v jedničce) vztah Petera s Gwen. A jakkoli to hercům společně sluší, je romance až příliš seriálově teenagerovská (ve stylu Dawsonova světa), než aby ladila s naivitou klasických komiksů (malý chlapec statečně stojící proti monstru, do superzabezpečeného zařízení s uvězněným záporákem se lehce dostanete přes dva omráčené strážné), případně s temným twistem ve finální třetině.

Snaha podbízet se mladším ročníkům je až násilná. Spider-Man je cool za všech okolností, ze záporáků si nic nedělá, je prostě „free“. Pro toho, kdo ještě jezdí na skatu a rebeluje proti rodičům, půjde zřejmě o ideálního hrdinu. Na mě působil Spidey občas jako pouhý drzý a namyšlený spratek.

Pozornější se pak neubrání jisté škodolibosti během nejslabších scenáristických chvilek. Například při výpadku proudu, kdy dvě letadla míří naslepo proti sobě (lze vymyslet v téhle situaci větší klišé?) nebo když jedna z postav při pádu letadla uploaduje na internet soubor, přičemž tak činí někdy v roce 2000 (datum ve filmu explicitně vyjádřeno není, ale dá se poměrně lehce dopočítat). Snímek je také až přehnaně doslovný a pokud je třeba nějakou situaci vysvětlit, vysvětluje se hned několikrát.

Přestože vyznívá recenze spíše kriticky, celkový dojem je vesměs pozitivní. Webb si naštěstí drží dobré tempo. Hlášek je tolik, že i když se jich polovina míjí účinkem, pořád je čím se bavit. Příběh rozhodně (navzdory logickým lapsům) stojí za vyslechnutí a finální třetina je naštěstí tím nejlepším z celého filmu. Vypíchnout si zaslouží i Dane DeHaan (Kronika), který možná vypadá jako mladší klon Leonarda DiCapria, nepostrádá ale osobité charisma. A i soundtrack, jakkoli neoriginální, pěkně šlape a pomáhá celému filmu nestagnovat a řítit se vstříc strhujícímu finále.

Oproti jedničce nabízí Amazing Spider-Man 2 značný pokrok. Do budoucna by si to jen chtělo ujasnit, zda má být cílen na fandy komiksu, teenagery nebo starší diváky. Zvolený kompromis působí poněkud schizofrenním dojmem a pokud se jednička zavděčila hlavně mladým, dvojka už to bude mít mnohem složitější. Pro každého je tu něco, ale celek vlastně není pro nikoho. Silné detaily a příslib vzrůstající kvality přesto nakonec převáží misku vah na pozitivní stranu a to navzdory skutečnosti, že snímek nabízí nejslabší potitulkovou scénu vůbec. Inu, v Sony se mají ještě od Marvelu co učit.

Hodnocení: 70%

Recenze: 300: Vzestup říše

To poslední, co jsem si z původní Třístovky Zacka Snydera pamatoval, byly ženy. Prim hrál testosteron, vystylizovaná brutální akce a stylové zpomalovačky. Druhý díl je na tom přesně obráceně. A ještě se topí v digitální krvi.

Filmová řež 300: Bitva u Thermopyl znamenala menší revoluci. Snímek vycházel z poměrně prostého a zdánlivě nezfilmovatelného komiksu, tvůrci se rozhodli vsadit na vrcholnou míru stylizace, obnažená mužská tělo a krev. Výsledkem byla brutální adaptace, která se jevila téměř produkční sebevraždou. Nebyl to typický komiksový film a ani s historickým žánrem neměl příliš společného. Byl něčím novým. A to něco se trefilo do vkusu diváků, kteří v pokladnách kin nechali téměř půl miliardy. O dvojce bylo záhy rozhodnuto, počkat jsme si na ni ale museli osm let. Částečně i proto, že se hledala cesta, jakým způsobem vlastně na původní Třístovku navázat.

Nakonec tvůrci zvolili takzvaný sidequel, což znamená, že se film odehrává víceméně ve stejnou dobu, jako jeho předchůdce, akorát na jiném místě. Nečekejte nicméně návrat charismatického Gerarda Butlera a jeho tlupy. Ti mají skutečně jen okrajové místo, dotvářející linie nového příběhu. Nová Třístovka se zaměřuje na moře, kde řecký generál Themistokles (Sullivan Stapleton) svádí bitvu s perskou flotilou, kterou vede bojovná Artemisia (Eva Green). Xerxes (Rodrigo Santoro) má ve filmu opravdu jen symbolickou roli, jakkoli se nás plakáty snaží přesvědčit o opaku.

Hlavní záporačkou filmu je totiž Artemisia a je to jenom dobře, protože v ní Green našla poměrně zajímavý balanc mezi sexy babou a válkou ošlehanou psychopatkou, což z ní dělá zcela bez debat nejzábavnější postavou filmu. Stapleton je jejím přesným opakem. Nezajímavý, necharistmatický, ani ta fyzička není nijak úžasná. Matný dojem není dán jen tím, že převzal otěže po Butlerovi, který jedničku táhl na svých bedrech. Themistokles je svým optimistickým přístupem a duší politického stratéga téměř za skauta. A to zkrátka není nejvděčnější škatulka pro dravého hrdinu v bitevním poli.

Děj víceméně kopíruje první díl, jen se změnilo prostředí. Moře rozhodně není špatná lokalita, ale po chvíli se zají a akci chybí větší rozmanitost. Extrémně rušivá je digitální krev. A teď pozor. Nevadí mi krev jako taková. Třeba čtvrtý Rambo mě svým absurdně důsledným tahem na brutální strunu bavil. A s původní Třístovkou jsem neměl sebemenší problém. Ve Vzestupu říše ale tvůrci vsadili na přehnané množství okatě digitální krve. Je to očividná inspirace seriálem Spartakus: Krev a písek, který se zase inspiroval v Bitvě u Thermopyl. Někdo to může vnímat jako uzavření kruhu.

Vzestup říše nakonec působí tak trochu jako remake původního filmu. A jak už to tak s remaky bývá, jde o slabší verzi. Pánové nejsou tentokrát zdaleka tak impozantní (Řekové logicky nemají fyzičku Sparťanů), bitvy na moři se po chvíli okoukají a hlavní hrdina na to prostě nemá. Chlapský film nakonec táhne žena. Eva Green je jednoznačně tím nejlepším, co druhá Třístovka nabízí. Škoda, že není Vzestup říše hlavně o ní. V takovém případě mohlo být hodnocení o dost vyšší.

Hodnocení: 50%

P.S. 3D je velmi slušné, novinářská projekce nicméně byla v IMAX kině, kde každé 3D vypadá o poznání lépe, než v běžných multikinech. A kvůli Vzestupu říše mimochodem odstoupil režisér Noam Murro od režie páté Smrtonosné pasti. Pochybuji, že by ji natočit výrazně lépe.

P.P.S. A tečka pro pány - Eva Green má ve filmu full frontal.

Thor: Temný svět

Asgardský bůh a jeho zrádný bratr se vrací ve velkolepém pokračování, aby společně čelili nepříteli z dávných časů. Překoná Temný svět dobře nastavenou jedničku, nebo se stane (podobně jako Iron Man 2) zbytečnou nastavovanou kaší, jejíž potenciál se utopí v nedostatku tvůrčí odvahy? 

Jedno se Marvelu musí nechat. Nemá sestupnou tendenci. Adaptacím klasických komiksových děl je věnována maximální péče i finanční podpora a film od filmu je vidět štědřejší přístup. A naštěstí i ochota posouvat hranice. Avengers přinesli velkolepou bitvu v New Yorku, pořád ale převládala spíše pozitivní nálada, v níž víme, že se nikomu a ničemu nic nestane. Iron Man 3 sice potvrdil neochotu studia obětovat aspoň některou z vedlejších postav, nabídl ale (pro novou vlnu marvelovek zatím nepříliš typickou) temnější atmosféru, kdy cítíme závažnost celé situace.

Thor: Temný svět jde ještě o kousek dál. Sympatického (a nyní již i pokorného) hrdinu zastihneme v době vrcholících válek o nastavení rovnováhy ve vesmíru. Finální bitva dopadne pro Thora (Chris Hemsworth) dobře a vše se zdá být zdánlivě v pořádku. Jeho pozemská láska Jane (Natalie Portman) se však nechtěně stane nositel zlé energie, která probudí k činu pradávné nepřátele všeho dobrého. Bitva o osud celého vesmíru začíná a nikdo si nemůže být jistý tím, že z boje vyjde se zdravou kůží.

Což je jedno z největších vítězství nejen druhého Thora, ale Marvelu vůbec. Konečně přišel čas začít se skutečně bát o postavy. To přirozeně neznamená, že by měl divák očekávat masakr, v němž padne polovina postav. Úplně poprvé je ale patrné, že nesmrtelnost není synonymem hrdinů Avengers (a jejich okolí). Druhý Thor má též nespornou výhodu v tom, že se již od počátku hrdina chová sympaticky a ne jako buranské hovado. A pak je tu Loki, černý kůň, eso v rukávu, jehož pojetí „sympatického záporáka“ těžko hledá konkurenci. Tom Hiddleston je požitkář a roli ublíženého syna, toužícího po trůnu, si vychutnává každým nadechnutím. Podobně silných antihrdinů se moc nevidí.

Režisér Alan Taylor, který nastoupil do rozjetého vlaku, svou roli vypravěče zvládl naprosto se ctí a i když jde o jeho první velký film, dokonale zužitkoval svou práci na seriálu Hra o trůny. On ostatně Asgard není zas tak Západozemí vzdálený (někomu nicméně nemusí vyhovovat, že pastelové barvy ustoupily klasičtějšímu fantasy pojetí). A potěšující je, že Taylor bez problémů zvládá i velkolepé akční trikové pasáže, které v sobě kombinují krásu Pána prstenů a vesmírný drajrv Star Wars.

Tím nejpřekvapivějším aspektem Temného světa je každopádně humor. A teď nemyslím sypání hlášek ve stylu Tonyho Starka. Druhý Thor je v mnoha pasážích velmi komediální (ano, a současně temný). Nejenže je samo o sobě hodné obdivu, že humor nikdy neruší a netupí dramatické hrany, ale hlavně je často vrstvený, skoro jakoby vypadl z nějaké výborné komedie Blakea Edwardse. Patrné je to hlavně v závěrečné londýnské bitvě při „propadání“ prostorem, kdy se s kulometnou kadencí vrší jeden vtip za druhým (pokud pojedete domů metrem, 100% se neubráníte úsměvu). Komediální vsuvky jsou přímo úžasné a dokazují, že nejen Iron Manem je humor Avengers živ.

Pokud něco skřípe, je to opětovné nevyužití členů Thorovy bojovné skupiny (i o spolupracovnících Jane víme více). A osobně mi - stejně jako u jedničky - vadil 3D formát, který ve výsledku nijak 3D není, ale film je díky němu hrozně tmavý (ale to bude spíš zásluha promítajícího CineStaru).

Thor: Temný svět sliboval svým fanouškům hodně. Podle nepsaných pravidel pokračování měl mít všeho více. A ono to jde! Pokud byla jednička solidně odvedeným komiksovým odpichem k velkolepé týmovce, dvojka už je suverénním sólistou, který neslouží jen celku, ale současně mu dokáže být inspirací. Teď jen doufat, že si druhý Captain America povede stejně dobře.

Hodnocení: 90%

P.S. Uprostřed filmu je jedno moc pěkné cameo a během titulků si počkejte rovnou na dvě scény.

Recenze: Gravitace

Nekonečná prázdnota. Žádný záchytný bod ani šance na záchranu. Vesmír není tím nejlepším místem k procházce. Toužíte letět ke hvězdám? Novinka mexického mága Alfonsa Cuaróna vás z toho vyléčí.

Ryan (Sandra Bullock) je na své první vesmírné misi. Matt (George Clooney) na své poslední. Když vinou neuvážlivého sestřelení ruského satelitu vznikne série nebezpečných úlomků obíhajících kolem naší planety, neštěstí na sebe nedá dlouho čekat. Stanice, na které naši hrdinové pracovali, je rozmetána na tisíce kousků. Ryan s Mattem skončí volně plující ve skafandrech temnou prázdnotou. Pokud chtějí přežít, musí se dostat na nejbližší vesmírnou stanici dřív, než jim dojde kyslík.

Kdo by nechápal ten zneklidňující pocit, že pomalu padá do nekonečné propasti a o pouhé milimetry svými prsty mine poslední záchytný bod? Novinka talentovaného Alfonsa Cuaróna (Harry Potter a vězeň z Azkabanu, Potomci lidí) do velké míry z tohoto „známého“ pocitu těží. Jeho vesmírná odysea je postavená na příběhu dvou lidí, kteří se ocitnou v té nejméně vhodné situaci. Dokážete si představit něco tíživějšího, než být opuštěn ve vesmírném prázdnu? Nikdo nereaguje na vaše volání, dochází kyslík a smrt z udušení možná nestihne předstihnout průlet úlomku satelitu vaším skafandrem. Zoufalství a bezmoc jsou v takové chvíli nejen hmatatelné, ale jaksi i automatické. Do takové situace je zkrátka zatraceně snadné se vcítit. Dvakrát tolik, když George Clooney a především Sandra Bullock hrají jako by jim skutečně šlo o holý život.

Cuarón si nenapsal nejlehčí látku. Z podstaty věci totiž musí být podobný příběh, pokud má skutečně zůstat jen ve vesmíru (což se děje), velmi prostý. Hřištěm je místo, v němž je těžké se jakkoli pohybovat (pokud do vás něco nestrčí), k tomu dvě osoby a minimální šanci na přežití. V realisticky pojaté sci-fi, kde se najednou nevynoří zpoza měsíce Optimus Prime, se toho logicky zas tak moc stát nemůže. Což je i není naplněno. Je pravdou, že podobná story by bohatě stačila na půlhodinový kraťas. Jenže Cuarón je mistr svého řemesla. Pravidelně proto dávkuje dramatičtější situace a jakmile dojde na akci, naprosto fenomenálním způsobem ovládne prostor. A o ten tu jde především.

Cuarón pro lepší vychutnání scén nechává řadu klíčových pasáží bez střihu (úvodní scéna má rovnou 17 minut!), přičemž si neustále hraje se změnami úhlu pohledu. Od odtažitého sledování situace se přenese k hlavním hrdinům a záhy rovnou do „jejich očí“, scéna nabírá na obrátkách, kamera mění svůj střed zájmu, to vše vždy absolutně přehledně. Cuarón je opravdový mistr orientace. Ani jednou nebudete váhat, co se na plátně děje. Buď doslova oněmíte pohledem na vesmírnou stanici tříštící se na tisíce kousků, nebo nebudete dýchat v obavách, zda se rotující postava konečně něčeho zachytí a tím si o něco prodlouží svůj život. Akční pasáže jsou bez debat extrémně strhující (dvakrát tolik ve 3D a v IMAX kině – ano, 3D má konečně po dlouhé době zase smysl) a když James Cameron před nedávnem prohlásil, že lepší film ve vesmírném prostoru nikdo nenatočil, nepřeháněl. Něco takového jsme skutečně na velkém plátně ještě neviděli. Úžasu se v akčních pasážích těžko ubráníte.

Jenže ono to není jen o akci. Samotný příběh, respektive vývoj, kterým postavy projdou, sice nejvíce šustí papírem, ale herci hrají s takovým nasazením, že je to naštěstí jedno. Clooney znovu potvrzuje pověst jednoho z největších hollywoodských sympaťáků, který si dokáže nadhled věrohodně udržet i na prahu smrti. A Bullock? Nikdy nebyla lepší. Její hrdinka není z rodu Ripleyových. Je zmatená a vystrašená. Ale nevzdává se, i když by možná měla. Výkon hodný nominace na Oscara.

Gravitace je ukázková prezentace možností současné filmařiny, která se naštěstí skloubila s perfektními hereckými výkony a zcela vypiplaným vizuálem (svůj díl na konečné působivosti má i výborný soundtrack Stevena Price). Dějově nejde o nic výjimečného. Dost dobře si umím představit podobnou story jako epizodu Krajních mezí. Podobně jako u Sunshine se ale formou povedlo jednoduchou story posunout na „něco víc“. A na rozdíl od osudného výletu lodi Icarus 2 k umírajícímu slunci má Gravitace propracovanější postavy a hlavně o něco lepší vývoj děje.

U televizní obrazovky bude zážitek nepochybně slabší. V kině jsem ale většinu času nedýchal, prožíval podobné pocity, jako postavy a ke konci se cítil po tom všem vyčerpaný (v dobrém slova smyslu). Něco podobně intenzivního jsem zažil naposledy u Letu číslo 93 Paula Greengrasse. 

Hodnocení: 100%

P.S. Nepřerušované záběry jsou bez debat úchvatně provedené, přesto – s jasným vědomím zásahu mnohých digitálních triků – už nemají takový wow efekt, jako legendární automobilová pasáž z Potomků lidí. To nicméně nic nemění na tom, že o nich budete chtít ostatním vyprávět.

Recenze: Star Trek: Do temnoty

Kapitán James T. Kirk a jeho posádka se vrací v dalším epickém dobrodružství. Tentokrát se vydají po stopách nebezpečného teroristy, který se neštítí vůbec ničeho.

James T. Kirk (Chris Pine) se stále nepoučil. Svou horkokrevností vyvolá incident, jenž by měl za jiných okolností velmi vážné důsledky. Na Londýn však zaútočí terorista (Benedict Cumberbatch), zabije mnoho členů Flotily a Kirk je vyslán, aby ho zlikvidoval. Zdánlivě jednoduchá mise se zvrhne v boj o přežití, který budou pro posádku lodi Enterprise životní zkouškou.

První Star Trek znamenal před čtyřmi lety pro značku nečekané oživení. Tvůrci se chytře vyhnuli srovnání, když vytvořili alternativní vesmír již proběhlých událostí.  Díky tomu mohl fenomén povstat z popela, aniž by popřel sám sebe. Nyní J.J. Abrams servíruje dlouho vyhlížený sequel. V něm tvůrci příliš nových témat nepřináší – znovu je tu ambiciózní, ale tvrdohlavý hlavní hrdina, jehož postoj k autoritám je značně na vodě a který musí projevit pokoru, pokud se má stát skutečně skvělým velitelem. Vstup do stejné řeky přesto nepůsobí dojmem nastavované kaše.

Abrams je totiž šikovný krejčí. Umě maskuje skutečnost, že se namísto nového příběhu dočkáme jen jakéhosi upgradu původní myšlenky. Těžištěm je v Do temnoty syrovější přístup – tentokrát jde o život. Jsme v hollywoodském blockbusteru pro celou rodinu, což přirozeně tupí hrany událostí, přesto budete během filmu na vážkách. Skutečně to všichni hrdinové přežijí? Ta otázka mi hned několikrát probleskla hlavou, což je nemalá zásluha dobře vykresleného záporáka, jehož se s bravurou sobě vlastní ujal Benedict Cumberbatch, známý především rolí seriálového Sherlocka.

Ambiciózní podívaná plná emocí (ve filmu se opravdu nešetří velkými slovy) by se lehce rozpadla, nebýt Abramse, který vše pevně drží v rukách. Pravda, ne každé vyznání padne na úrodnou půdu, především Spockovo emociální prozření vykazuje největší mezery, přesto ani jednou nepůsobí film trapně, což je u sci-fi fláku, kde hrdinové nosí přilehavé teplákové soupravy, samo o sobě úspěch.

Nejsilnější je Abrams každopádně v akci a gradaci dramatických situací. Nemusí vám být Star Trek blízký. Dokonce můžete mít na háku celý sci-fi žánru. Jakmile se ale spustí velkolepé akční scény, ať už na dně rvoucí sopky, v lodi volně padající vesmírem či na střeše plavidla letícího nad ulicemi města, těžko budete popadat dech. Abrams je skutečný mistr v dávkování napětí, nemluvě o neuvěřitelně sebejistém přístupu ve snímání scén. 3D sice není zdaleka tak využité, jak by se slušelo, v kombinaci s IMAX kamerami (Abrams je využil pro zhruba 30 minut filmu) a IMAX plátnem ale dokáže vyvolat iluzi solidní hloubky. Ta může slabším povahám klidně navodit závrať.

Star Trek: Do temnoty je zkrátka nejlepším příkladem toho, jak má vypadat drahý blockbuster, šitý na míru moderním kinosálům. Každý záběr vypadá neskutečně vypiplaně, triky jsou špičkové, herci hrají jako o život, nechybí překvapivé zvraty, chytlavé hlášky i emoce. Je tu všechno. Sice zmizel pocit něčeho nového (jednička přeci jen působila svěžeji), to ale nic nemění na dobrém výsledku.

Abrams tak se svým týmem pokračuje v kříšení polomrtvého fenoménu a úspěšně láká další nováčky do Hvězdné flotily. Možná se z vás nestanou nadšení trekkies, rozhodně se ale neubráníte pocitu, že s touhle posádkou rádi vyrazíte na další plavbu vesmírem. Snad se jí brzy dočkáme.

Hodnocení: 85%

P.S. Zarytým trekkies nepochybně nepůjde přes nos, jakým způsobem tvůrci uchopili Khana, který v původní sérii vypadal jako mužská varianta amazonky (kdežto Cumberbatch ho přetavil v brutálního britského elegána). Berte to jako důsledek evoluce. Dnes by původní styl stejně působil směšně.

Recenze: G.I. Joe: Odveta

První díl G.I. Joe byla taková docela hezky natočená bejkárna, u které se šlo bavit, pokud jste nechali mozek v šatně (když vás o něj příroda v základu připravila, měli jste rovnou horkého adepta na akčňák roku). Žádný extra-úspěch se nedostavil, nakonec ale přistálo v kapse studia zřejmě dost dolarů, neboť dostalo pokračování zelenou.

Protože to napoprvé vyšlo "tak tak", došlo k rozumné změně politiky - ve dvojce nevsadíme na "mladé a neklidné", ale vše postavíme na zkušených akčních matadorech. Díky tomu už v hlavní roli není Channing Tatum (ten má tentokrát ryze čestný prostor, tudíž odkládaná premiéra kvůli jeho dotáčkám příliš nedává smysl), ale charismatická korba Dwayne "The Rock" Johnson. A aby si fanoušci žánru přišli opravdu na své, jistí mu záda veterán Bruce Willis.

Čtyři roky uběhly od prvního dílu a osobně si nejsem schopný vybavit, o čem film vlastně byl. Jen vím, že v něm figurovala teroristická organizace Kobra, se kterou vojáci G.I. Joe za pomoci nejrůznějších technických vychytávek bojovali. Dvojka je na tom obdobně, přičemž tentokrát má elitní jednotka tu smůlu, že zlé síly infiltrovaly Bílý dům, za prezidenta dosadily svého muže a tím celou sekci G.I. Joe poslali do hrobu. Pár vojáků přirozeně přežije a na jejich bedrech bude, zda pomstí padlé, očistí své jméno, zachrání svět atd..

Druhý díl není o nic chytřejší, než jednička. To nemyslím nijak hanlivě, to je prostě fakt. Jde zkrátka o další jednoduchý akční výplach, kde si ze zápletkou nikdo moc hlavu nelámal. Hlavní je, že tam věci krásně vybuchují, agentka se dostane do utajované akce, kde může uniformu vyměnit za upnuté šatičky, záporáci vyhrožují celému světu stiskem jednoho tlačítka a na skalách se na lanech řeže několik desítek ninjů (!).

Ohromnou výhodou je, že ta "technická omáčka" a tah na branku efektního blbnutí docela funguje. Ve filmu se pořád něco děje, což je jednoznačné plus, některé akční scény mají docela šmrnc (i když je trochu kontraproduktivní, když máte film, kde se hodně střílí a hromadně umírá a přesto v něm není krev a málokoho vidíme někoho zemřít přímo) a vůbec druhý G.I. Joe slušně odsýpá. Jednoznačnou výhrou je charismatický Johnson, který se pro podobné role narodil. Potěší i Willis. Přestože má minimum prostoru, v každé scéně dokazuje, že je zkušený žánrový matador, který to má lidově řečeno "v paži". Paradoxem je, že během těch nějakých 10 minut, co ve filmu objeví, působí mnohem "McClaneovsky", než v celé páté Smrtonosné pasti.

Mohlo by to začít vypadat skoro ideálně, ale výše zmínění pánové jsou největší oporou filmu. Vyjma Tatuma, který se ale ve filmu moc neohřeje, téměř nikdo jiný není zajímavý. Z ostatních si zapamatujete akorát Adrianne Palicki (tu, protože je v červené hrozně sexy), Jonathana Pryce, který si zápornou roli očividně užil a v malé roli ředitele věznice Waltona Gogginse. 

G.I. Joe: Odveta (2013) je neškodný odkaz moderního Hollywoodu, v němž díky štědrým rozpočtům de facto neexistují hranice, pokud cílíte na to správné publikum a kde můžete zabít třeba milion lidí, hlavně aby nepadla kapka krve. Osobně nemám s podobným produktem problém, když dokáže být současně zábavný. Jak ale ukázalo Rychle a zběsile 5 (2011), můžete i s podobným přístupem dosáhnout akčního Olympu. Což se ani druhému kolu vojáčků nepovedlo. Minimálně lepším výběrem hrdinů se ale podařilo vyhoupnout do příjemného nadprůměru, jehož návštěvy nebudete litovat. 

Hodnocení: 60%

P.S. Snímek je sice 3D, ale s titulky. Za to jednoznačný dík distributorovi. 

P.P.S. Projekce se konala v PREMIERE CINEMAS a nabídla nějaké nové, vymakanější 3D, z něhož prý nebolí oči. S tím jsem osobně nikdy neměl problém, ale oceňuji, že obraz (i v nočních scénách) nebyl tmavý.

Recenze: Dredd

V roce 1995 natočil Sylvester Stallone jeden z největších propadáků své kariéry. Šlo o komiksovou adaptaci Soudce Dredd a film byl jedním z důvodů, proč nikdo nebral v devadesátých letech komiksové adaptace moc vážně.

Za průšvih z poloviny devadesátých let mohl do velké míry sám Stallone. Předlohu neznal a coby "největší hvězda planety" (Sly měl tehdy opravdu nebezpečně vysoké sebevědomí) mluvil do celého natáčení, zasadil se o řadu scenáristických úprav a právě proto měl mimo jiné většinu filmu Dredd sundanou svou helmupř, estože je komiks charakteristický právě tím, že ji nikdy nesundává. O tom, že snímek postrádal pro komiks typickou krvavost a suchý britský humor nahradilo blbnutí Roba Schneidera, je lepší nemluvit. Soudce Dredd z roku 1995 se zkrátka (a to je velmi jemně řečeno) své předloze přímo vysmíval.

Diváci se naštěstí nachytat nenechali a snímek po zásluze propadl.

Nový Dredd (2012) se proto Hollywoodu vyhnul obloukem a vznikl v domovské Británii. Díky tomu eliminuje prakticky všechny nemoci starší adaptace. V prvé řadě ctí Dreddovu neochotu ukazovat tvář. Po celý film, přestože je v hlavní roli známý Karl Urban, vidíme z Dredda pouze bradu (přičemž si tvůrci v rámci stylizace vyhráli tak důkladně, že dokonce nechávají hrdinu v úvodu, kdy se teprve obléká, stát v šeru, aby mu skutečně ani jednou během filmu nebylo vidět do celé tváře). Humor se veze na té nejčernější vlně a je v zásadě jedno, jestli komiks znáte nebo ne. Ty suše ceděné hlášky snadno doceníte, pokud je podobný styl vaše krevní skupina.

Body k dobru získává i příběh, přestože mu mnozí budou vyčítat, že až příliš připomíná zápletku akční vypalovačky Zátah (za podobnost námětu tvůrci Dredda nicméně nemohou - scénář k filmu vznikl o mnoho let dříve): Dredd je povolán s nováčkem Cassandrou (Olivia Thirlby) k případu tří brutálních vražd v jedné z vysokých budov Mega City One. Budovu ovládá Ma-Ma (Lena Headey), které se vůbec nelíbí, že jí někdo čmuchá v rajónu. Nechá proto celé místo uzavřít a na hlavu soudců vypíše odměnu. Z budovy se velmi rychle stává válečná zóna.

Zvolená zápletka rozhodně není originální, ale tvůrci se na omezeném prostoru pohybují obratně, režisér Pete Travis (Úhel pohledu / 2008) šikovně dávkuje akci a do toho efektně využívá zpomalených záběrů (Ma-Ma vaří v budově speciální drogu, díky které se jejím uživatelům zdá, že čas běží 100x pomaleji). A co je nejlepší, tentokrát žádné zábrany. Dredd je (v rozumné míře) tak brutální, jak káže jeho předloha. Viz třeba tato scéna:

Věrnost předloze má paradoxně odvrácenou stranu. Komiks je totiž do velké míry značně specifický a jeho nekompromisnost, jakkoli potěšující pro fanoušky žánru, zkrátka není masově vděčná. Když vidíte scénu, v níž jsou tři muži, kteří byli předtím staženi z kůže, hozeni z vysokého patra do davu v atriu budovy (přičemž jeden z nich málem spadne na matku s kočárkem), může to slabší žaludky lehce od filmu odehnat. Dredd se zkrátka s nikým a ničím nepáře a platí to i na diváky. Z toho důvodu je pochopitelné, že snímek v amerických kinech neuspěl (na druhou stranu je s podivem, že se malého ohlasu dočkal přes výborné recenze i na domovských britských ostrovech).

Z důvodu malého ohlasu se snímek bohužel v řadě míst ani uvedení do kin nedostal (platí to i pro Českou republiku), díky čemuž můžeme celou tu precizní řemeslnou práci docenit až v rámci domácího kina. A přitom by filmu velké plátno tak slušelo! Výprava je přímo vynikající (není nicméně tak okázala, jako v půdovním filmu) a herci do svých rolí dokonale zapadli. Lena Headey je svým soustředěním projevem záporačkou téměř rickmanovských rozměrů, Thirlby má dostatek kouzla, aby nepůsobila v roli nováčka jako pouhé klišé a Urban je v roli málomluvného Dredda tak dobrý, jak mu to jen role umožňuje (přestože mohl být bez debat pro podobnou ikonickou postavu vybrán někdo s výraznější figurou). 

Dredd rozhodně není bezchybný. Pár momentů by si zasloužilo prokrátit, ne každá "drsňárna" funguje tak, jak by bylo záhodno. Přesto se nelze ubránit nadšení. Pokud tvořit důsledné adaptace, tak nějak takhle. Snad to diváci postupem let více docení. V kinech se tak - bohužel - nestalo.

  Hodnocení: 85%

P.S. Za závěrečné "řešení", v němž tvůrci vystrčí prostředníček na všechna hollywoodská klišé, obří palec nahoru. To je bez debat kultovní moment.

Recenze: Hobit – Neočekávaná cesta

Dočkali jsme se. Po téměř deseti letech se vracíme do úchvatné Středozemě, abychom si vyslechli další strhující příběh jejích obyvatel. Tentokrát bude v centru dění mladý Bilbo Pytlík, který se společně s třinácti chrabrými trpaslíky vydá na největší dobrodružství, jaké kdy „prostého hobita, toužícího po jídle a klidu“ potkalo.

Od chvíle, kdy Peter Jackson triumfálně zakončil Pána prstenů na oscarovém klání, se fanoušci modlili za zfilmování Hobita. Řadu let se projekt zdál prokletý – studio nemělo na natáčení peníze (ze stejného důvodu se čekalo na poslední bondovku Skyfall) a dokonce muselo obhajovat filmová práva na knihy. Podobné průtahy odehnaly od režie Guillerma del Tora, který na projektu dlouho pracoval a o svém odchodu mluvil jako o jednom z nejbolestivějších rozhodnutí kariéry. Tato „smutná událost“ se nakonec v dobré obrátila, neboť studio napnulo všechny síly a přemluvilo k návratu samotného Jacksona.

Od počátku se jevilo kontroverzní rozhodnutí, že na základě tenoučké knihy Hobit vzniknou filmy dva, zatímco komplexní knižní trilogie Pán prstenů si musela vystačit „jen“ se třemi filmy. Obavy nelze nechápat. Zatímco Pán prstenů byl velkolepým vstupem do nového světa, jímž si chtěl J. R. R. Tolkien vynahradit nedostatečnou mytologii rodné Anglie, Hobit byl dětskou knihou bez větších ambicí. Milou, ale nenáročnou, která nejvíce děsila pavouky. Osudovosti v ní moc nebylo.

Od počátku bylo jasné, že pro nové filmy, které chtějí navázat na „nepřekonatelné“, bude třeba nemalé dávky scenáristické improvizace. Od chvíle, kdy bylo ohlášeno, že se z Hobita stane rovnou trilogie, už je byl nevyhnutelný fakt. První díl Hobita tak v mnohém od knihy ubíhá. Ale není to na škodu. Daří se totiž vytvořit dojem první kapitoly, která předchází něčemu velkému. A jak už to tak u prvních kapitol, jež jsou tichem před bouří, bývá, není to zdaleka kapitola bezchybná.

Jackson se svým týmem do jisté míry opisuje z vlastní historie. Neočekávána cesta má velmi blízko ke Společenstvu prstenu, ať už mluvíme o úvodu v Kraji či následném putování, které představuje první záporáky a navrací do hry postavy z minulé trilogie. A zda padá největší kosa na kámen. Ve snaze o co největší odkaz je ve filmu řada starých známých tváří, většinou ale jejich účast (vyjma „mrk, mrk na původní trilogii“) postrádá větší smysl. I samotný Gandalf má spíše symbolickou roli (vždy se ve správnou chvíli zjeví jako deus ex machina, aby záhy stejně pohotově zmizel).

Příliš dobře nepůsobí ani úvodních čtyřicet minut, kdy čekáme na to, až mladý Bilbo konečně vyrazí na cestu. Rámování „současností“, v níž starší Bilbo (Ian Holm) sepisuje svůj příběh, zatímco kolem krouží Frodo (Elijah Wood), má své logické opodstatnění, tempu ale nepřidá. A sedící nostalgický hobit zdaleka tolik „nenakopne“ atmosféru, jako úvodní slavnost ze Společenstva.

Je pochopitelné, že natolik očekávaný projekt bude podroben přísným testům a mohu vám zaručit, že se nepochybně najdou tací, pro které bude vše, co jsem vypsal, pouhou špičkou negativního ledovce. Bylo by ovšem nefér o Jacksonovi tvrdit, že pošlapal vlastní odkaz, nebo to udělal „pro prachy“. Něco takového není z filmu cítit ani omylem. Každý obraz, každý moment je výsledkem pečlivé přípravy, efekty jsou naprosto špičkové (včetně obřích vlků – takže to jde!), nechybí emoce, magické záběry na nádhernou krajinu, strhující akční scény i chvíle překvapení. Především ve druhé polovině se naplno vrátí atmosféra, pro kterou se stala původní trilogie velebeným dílem.

Pochvalu si zaslouží i vynikající soundtrack, především pak naprosto přirozený a nenásilný přechod od klasických motivů Pána prstenů k novému, který je znám již z uvolněných trailerů.

Háček je tu zkrátka v expozici, která má délku téměř celého filmu a i tak dostatečně nepředstaví nové postavy (ze třinácti trpaslíků si zapamatujete stěží polovinu). I Martin Freeman se musí hodně snažit, aby vás o svých kvalitách nakonec přesvědčil. Podaří se, ale scenáristé mu to neulehčují.

I přes všechny výtky ve vás návrat do Středozemě vyvolá to správné chvění a – což považuji za největší vítězství – ukáže, že bude ve třech filmech o čem vyprávět. Těším se na další dějství.

Hodnocení: 80%

P.S. Dabing je ucházející, vyjma česky nazpívané písně trpaslíků. Za to by měl jít někdo sedět. A o 3D lepší nemluvit. Je tradičně naprosto zbytečné a v 99% scénách nepostřehnutelné.

Recenze: Asterix a Obelix ve službách jejího veličenstva ve 3D

Jsou jediná galská vesnička, která dokáže odolávat nájezdům Césarových vojsk. Tentokrát ale nejde o potrhlé Galy. Tam už to "Julek" dávno vzdal. Tentokrát je třeba vyrazit za čerstvými Římany do Británie.

Ti Britové jsou blázni. Místo, aby si své problémy vyřešili sami, poprosí malého Gala Asterixe a jeho věrného přítele Obelixe, aby jim dodali kouzelný nápoj, kterým budou moci odrazit nájezd mocechtivého Césara. Jak už to tak u adaptací evropských komiksů bývá, filmařům nicméně přišel jeden komiksový sešit na celovečerní film málo a proto navíc vnořili zápletku s Normanďany, kteří hledají strach, protože věří, že budou díky němu moci létat.

Točit hrané adaptace kreslených komiksů/seriálů je poměrně ošidná disciplína. Hrané filmy totiž mají zákonitě jiné vypravěčské postupy, než ty kreslené a v důsledku toho často vznikají hybridy, které se nezavděčí nikomu (viz třeba hraný Garfield). Ideálním přístupem je nesnažit se kopírovat originál, ale přijít s vlastním pojetím. To se do jisté míry povedlo hranému Asterixovi. Tedy, alespoň zpočátku. Jednička své kořeny nezapřela, přesto jste nemuseli znát předlohu, abyste se u filmu dobře bavili. Snímek fungoval velmi dobře sám o sobě. Dvojka už byla šitá na míru fanouškům, tam kde ale komiksy hýří svojí jedinečnou poetikou, tam tvůrci přitlačili na strunu parodie. Výsledek byl filmový ekvivalent teorie chaosu, jako zábavná jednohubka fungoval ale víceméně bez problémů.

Trojka s podtitulem Olympijské hry hraničila se znásilněním předlohy. A čtyřka v trendu pokračuje.

Kde začít. Těch bolestí je tolik, že by je neustál ani na rány imunní Rocky Balboa. Začneme Asterixem. V prvních dvou epizodách se ho zhostil neodolatelným způsobem Christian Clavier. Pro trojku však již svolný nebyl (dal přednost serióznějším rolím) a vystřídal ho Clovis Cornillac, jehož pojetí Asterixe připomínalo něco velmi nemocného. Tvůrci proto předali štafetu dále, ani v případě čtyřky ovšem nevolili nejmoudřeji. Tentokrát hraje Asterixe Edouard Baer, který je o něco méně strašný, než Cornillac, ale ani to největší strniště nemůže zakrýt fakt, že jde o téhož herce, který se v Misi Kleopatra ujal role smolařského Otise. Castingový tah hodný zdrogovaného producenta.

Režisér Laurent Tirard si očividně s látkou nevěděl rady. I když na sebe vrství scény v určité logické návaznosti, naprosto jim chybí timing. Většina gagů vyzní do ztracena a nepochybně drahá a pěkná výprava je zoufale prázdná a bez nápaditých detailů. V pořadí již čtvrtý Asterix často dává vzpomenout na druhé hrané Flinstoneovy: Hezky zabalené nic, z něhož se vytratilo kouzlo předlohy, přirozenost nahradila afektovanost a dokonce i ty roztomilé slovní kotrmelce jsou nenávratně fuč. Zůstala skořápka pro nejmenší, kteří se budou bavit čistě proto, že je to barevné a 3D.  Smutné.

Ani ty propojené komiksové linie nedrží pohromadě. Nomranďané nemají na hlavní zápletku naprosto žádný dopad. Většina scén s nimi je křečovitě nudná (i když „Kill Bill“ pochod má šanci vyvolat úsměv) a již tak zbytečně dlouhý film svou přítomností ještě natahují. Čtvrtý Asterix a Obelix má neuvěřitelné 2 hodiny, subjektivně se zdá ale minimálně tři hodiny dlouhý.

Kapitolou samou pro sebe je český dabing, v němž se český distributor pokusil "vynalézavě" nahradit originální britský přízvuk jakousi podivně šmatlavou mluvou (viz trailer) a výsledek se nedá poslouchat. Je tedy dost dobře možné, že by film nepůsobil tak hrozně, kdyby byl uváděn v originále.

Po dlouhé době se mi stalo, že jsem měl obrovskou chuť z projekce odejít, protože film zkrátka v žádném ohledu nefungoval (a omluvná věta „je to určené pro děti“ zde nemá své místo, neboť to neplatí o předloze ani kreslených filmech). Závěrný popsong už je jen posledním hřebíčkem do galské rakve (kde jsou ty časy, kdy se na konci Asterixe zpívaly bardské písně u ohně). Podobně otravný byl letos pouze Hotel Transylvánie. Tam se ale tvůrci zmohli aspoň na pár výborných gagů. Nový Asterix postrádá i tohle málo. Ti Francouzi sou blázni. Asi jim došel kouzelný nápoj.

Hodnocení: 30%

P.S. První díl jsem viděl naposledy v době premiéry a měl na něj poměrné dobré vzpomínky. Schválně jsem si ho dal po projekci znovu a stále to vidím na solidních sedmdesát procent, přičemž jsem si současně oživil i mladistvou vášeň pro Laetitiu Castu v roli Falbaly. A internet ji znásobil.

Recenze: Hotel Transylvánie

Kdysi měl Drákula incident s lidmi a od té doby se jich straní. Aby nabídl bezpečné útočiště i ostatním monstrům (a své vlastní dceři), postaví uprostřed strašidelných lesů hotel, v němž mohou být jemu podobní sami sebou.

Jednoho dne se však do hotelu omylem připlete i mladý energický klučina Johnny. Aby Drákula prekérní situaci zamaskoval (kdyby monstra zjistila, že je v hotelu člověk, utekla by a už nikdy se do něj nevrátila), začne vydávat Johnnyho za vzdáleného příbuzného Frankensteina. A vzhledem k tomu, že je Johnny zhruba stejně starý, jako Drákulova dcera, dvojice se do sebe přirozeně zakouká.

Hotel Transylvánie (2012) nabízí poměrně originální "hotelový" základ, což dalo svým tvůrcům řadu možností. Mohli si vyhrát s personálem i vybavením a vytvořit originální variace na známé téma. Do jisté míry se to povedlo využít - v hotelu obsluhují zpomalené zombie, jako budíček na pokoji je ukecaná lebka, místo štítků "nerušit" jsou na dveřích mluvící hlavy atd..

Háček je v tom, že tohle je zhruba to jediné, co lze na filmu opravdu pochválit (a ještě toho není tolik, aby šlo výlet do animované Transylvánie absolvovat bez hlasité zívání). O kolik zajímavější je prostředí, o to nudnější je děj a jeho vývoj. Není tu vůbec nic, co by člověka překvapilo, vyjma věcí, které nedávají moc smysl (člen personálu bez zjevného důvodu vzdoruje nadřízenému, lidem nevadí, když vidí skutečná monstra a podobně). Stěžejní dějové body jsou, že otec musí nechat dceru uletět z hnízda, dcera pozná význam pravé lásky a skupinka (v tomto případě monster) se naučí tolerovat cizince. A je to taková nuda, jak to zní.

Snímek navíc trpí syndromem současné televizní produkce Disney Chanel, což znamená, že je film hrozně rychle nastříhaný a pokud jde o emoce, nuceně tlačený podle jednoduché logiky "jak se to scenáristům hodí". Není neobvyklé, aby se z minuty na minutu měnily motivace postav, takže kdo se ještě před chvílí k smrti nenáviděl, ten náhle může aspirovat na BFF.

Dost možná filmu ubližuje i znuděný český dabing, který (pokud mohu soudit z originálního traileru) očividně u řadu postav ignoruje jejich přízvuk. A třeba (ale to už opravdu hádám) je i příčinou toho, že hudební vložky jsou pravděpodobně to nejstrašnější, co jsem v animovaném filmu za posledních 10 let viděl.

Hotel Transylvánie určitě funguje v té rovině, že nejmenší děti se bavit budou, neboť je to rychlé a barevné a 3D. Pro starší tu ale moc nezbylo. Což můžete na druhou stranu, pokud jste rodič, brát jako pozitivum, neboť je to přesně obrácená situace, než u nedávného Norman a duchové (2012).

Hodnocení: 50%