Recenze: Jessabelle a Ouija

Před pár týdny šel do kin nic-moc-horor Jessabelle, jemuž jsem nevěnoval recenzi. Nyní přichází "děsivé zpracování deskové hry" Ouija, což je příhodná chvíle pro zhodnocení obou hororů. Mají totiž mnohé společné. 

Hororový žánr má poměrně bohatou historii s jasně definovanými pravidly. Někdo je umí obejít, případně jejich slabosti využít ve vlastní prospěch (série Vřískot), jiný se vydá nečekaným směrem (Saw, The Babadook) a někteří vstoupí na tenký led vyzkoušených kliček, kdy se vlastně ani nesnaží přijít s něčím novým, chtějí ale nabídnout poctivou žánrovku s osvědčenou kostrou a časem prověřenými postupy (V zajetí démonů, Žena v černém). Kdo se optimisticky vrhne do poslední varianty, musí být opravdu dobrý filmař. Absence originálního základu totiž vyžaduje nejen excelentně dávkované napětí, ale také výbornou práci s herci, aby se prodal i nejlacinější moment.

Jessabelle i Ouija mají onen prostý základ. A prosté je na nich i vše ostatní.

Ale než se dostaneme ke kuchání vnitřností obou filmů, napřed si o nich něco málo povíme. Jessabelle, která svým názvem nechtěně (nebo chtěně?) odkazuje na nedávnou Annabelle, je příběhem dívky, jež se musí po autonehodě vrátit do svého rodného města. Je na vozíku, dům je příliš velký a plný zvuků a matka skrývá děsivé tajemství, které má smrtící důsledky.

Pokud se Jessabelle snaží tvářit alespoň trochu tajemně (což se filmu chvíli i daří), Ouija je až krystalicky průzračná - pár teenage hrdinů, jedna zabijácká desková hra a soutěž na téma "Kdo z party se dožije závěrečných titulků?".

Oba filmy působí jako malá rekapitulace. Jessabelle dává holkou na vozíčku vzpomenout na poslední (a podstatně žánrově výživnější) díl svéráze Chuckyho, démon se inspiroval u Samary z Kruhu a celá jižansko-okultní atmosféra je jednou velkou vykrádačkou povedeného Klíče s Kate Hudson. Ouija je zase klasická teen-vyvražďovačka o několika postavách, jejíž motor popohání neviditelná temná síla, nápadně připomínající sérii Nezvratný osud.

Ale budiž. Učit se od jiných není nutně kámen úrazu. Kámen je, když s tím někdo neumí pracovat. Oba filmy se tváří, jako kdyby tvořily žánr a jejich příběh byl vrchol originality. Snaha o moment překvapení se proto extrémně míjí účinkem, protože "všechno už známe, viděli jsme to jinde a je nám jasné, kam to povede". Zůstává pouhý údiv nad tím, že se někdo v roce 2014 s vážnou tváří pokouší s něčím takovým uspět. Naivita v celé nahotě.

A co víc, naivita nudně zrežírovaná, kde se napětí buduje buď tím, že hrdinka někam zoufale kouká, protože nemůže chodit (Jessabelle), nebo se démonicky sám od sebe spouští sporák (Ouija). Co naplat, že jsou hlavní herečky ucházející, když je scénář nutí jednat proti zdravému rozumu.

Pouze jeden moment v každém filmu dokáže na chvíli strhnout - v případě Jessabelle jde o koupel ve vaně, Ouija má zase slušné finále. To ale nic nemění na tom, že jde o filmy pro žánr postradatelné a hlavně naprosto zbytečné. A protože jsou zbytečné víceméně stejně, mají i stejné hodnocení.

Hodnocení: 30%

Recenze: Annabelle

Desítky let se fanoušci hororového žánru ošívají před dětskými panenkami díky Chuckymu, který proslul v sérii Dětská hra. Vražednější brácha Denise, postrachu okolí u diváků bodoval černým smyslem pro humor, takže s Chuckym nebyla nikdy nuda. Annabelle má na první pohled podobné kořeny, neboť i ona je „zrozena“ v rukách umírajícího psychopata. Tím ale veškerá podobnost postav končí a následuje unavené střídání těch největších žánrových klišé.

V základu jde samozřejmě o rodinu a nemůže chybět těhotná manželka (o tu se přece divák víc bojí). Žena má nepochopitelnou zálibu v děsivě vypadajících panenkách, jimiž vyzdobila svému budoucímu potomkovi pokoj. Já v něčem takovém vyrůstat, mám noční můry od dětství, ale budiž. Mia (herečka s příhodným jménem Annabelle Wallis) to prostě vidí jinak a je proto extrémně nadšená, když dostane od svého milovaného muže panenku, jíž známe z hitu Jamese Wana V zajetí démonů.

Zatímco nic netušící manželé přijmou panenku jako nového člena domácnosti, divák ví, že se v ní ukrývá ohromné zlo. A trvá hrozně dlouho, než s tím film začne pořádně pracovat. Ano, pokud jste nikdy neviděli Satan přichází, Chuckyho ani žádný jiný žánrově spřízněný film, bude pro vás scenáristické klopýtání tvůrců Annabelle překvapivou poutí, která si udrží vaši pozornost až do konce. V opačném případě budete škodolibí.

Tak naivní horor jsme totiž neměli v kinech léta! Zdaleka nevadí, že je Annabelle pouhou tupou lekačkou, snažící se strach vyvolat extrémně hlasitými zvuky. Skutečný problém tkví v celkovém přístupu, kdy tvůrci každou situaci vysvětlí natolik důkladně, až to skoro vypadá, jako kdyby natáčeli film pro mentálně zaostalé. Složitě se to vysvětluje bez spoilerů, neboť v extrémní doslovnosti vládne především závěr filmu, výborným příkladem je nicméně i snaživá scéna ve výtahu, kdy se dveře dramaticky otevřou a zavřou nejméně 4x! Napoprvé je to ok. Napodruhé v pořádku. Napotřetí už vládly rozpaky a na počtvrté se již diváci neubránili smíchu.

Podobných momentů, které se snaží dramatický moment budovat příliš dlouho, je film plný. To z něj dělá extrémně špatný horor, ale i docela obstojnou komedii (pokud se umíte bavit na úkor opravdu hloupých filmů). Současný guru hororového žánru James Wan zkrátka z pozice producenta zklamal. Annabelle je totiž přesným opakem jeho V zajetí démonů a filmy, vyjma zmíněné panenky, nespojuje vůbec nic. Jedinou další paralelou k Wanově tvorbě je stejné zobrazení démona jako v Insidious, což filmu také dvakrát nepomáhá, neboť to ubírá na děsu samotné panence. Kdyby byl film skutečně jen o ní (což bohužel není), udělali by filmaři mnohem lépe. 

Annabelle slibovala hororovou událost sezóny, výsledek však nestačí ani na žánrový průměr. Snímek připomíná hloupoučké horory z počátku osmdesátých let, chybí mu ovšem jejich šťavnatost i odvaha vytvářet laciná, ale divácky vděčná gesta (gore efekty, nahotu, bizardní způsoby zabíjení atd.). Annabelle je tuctový a ještě ke všemu nechtěně směšný produkt, který za svůj úspěch vděčí pouze a jenom tomu, že navazuje na V zajetí démonů. Kdyby neexistovalo tohle spojení, po Annabelle by neštěkl ani pes.

Ale ono se to asi dalo čekat, když film režíroval člověk, který naposledy do kin uvedl příšerný Mortal Kombat 2 a scénář napsala osoba zodpovědná za horory s všeříkajícími názvy Krvežíznivé opice a Ďáblova bažina.

Je mi to ohromně líto především proto, že právě Wan znovunastartoval hororový žánr jako něco, co může být inteligentní, dobře natočené a současně opravdu děsivé. Annabelle bohužel není ani jedno z toho. 

Hodnocení: 30%

Recenze: Dead Space 3 (Playstation 3)

Isaac Clarke se vrací, aby nadobro zúčtoval s Markerem, necromorphy a bláznivými uctívači, kteří věří, že změna v monstra je znovuzrozením, které nás sjednotí. Proč jim to brát, když nám to může nabídnout nějakých 15 hodin herní zábavy. Moment, opravdu 15?! Ok, nebudeme lhát. Je to trochu složitější.

Předně je třeba si uvědomit, KÝM Dead Space 3 je. Je pokračovatelem temné, mrazivé a spíše plíživé jedničky? V minimální míře. Ozvěny to jsou v podobě prázdně vypadajících chodeb a mrtvolách, které v nepřirozených polohách „zdobí“ kulisy, ale útoky jsou dravější a častější. Jde se tedy ve stopách frenetičtější dvojky? I to úplně neplatí. Ta díky většinovému zaměření na interiéry byla přeci jen méně nápaditá, pokud šlo o lokace. Pořád se svým způsobem držela při zemi a hrála na tísnivost. Trojka už se nejvíce podbízí všem. V první půli připomíná oba své předchůdce, aby se v té druhé přehoupla do něčeho „jako Lost planet“ (tedy častý boj na otevřeném prostranství ledové planety). Chyba? Pro hororové nadšence nejspíš ani ne. Všechen ten sníh a bezvýchodnost chladné mlhy totiž dává (v dobrém slova smyslu) vzpomenout na Carpenterovu Věc. A úzké koridory zase (stejně jako předchůdci) evokují legendárního Vetřelce. Vypadá to na ideální hororové spojení, že? Mohlo být, chybělo málo.

Nejsem si jistý, kdo je za největší fail hry zodpovědný, ale faktem zůstává, že hra má problém s přílišnou délkou. Ano, slyšíte správně. To, po čem herní fanoušci běžně volají, je zde Achillovou patou.

Tvůrci chtěli nabídnout rozsáhlejší hru, v níž bude mít hráč možnost voleb. Nechybí proto řada vedlejších úkolů, i možnost se vracet ve vlastních stopách. A k tomu jakoby někdo z týmu řekl „když už se jde vracet, nevyužijeme to?“, díky čemuž je prakticky celá druhá polovina hry o tom, že se člověk ustavičně vrací nějakou lokací, případně ji kvůli rozmístěným úkolům projde i několikrát! Samotné lokace jsou navíc hrubě zdržovací, takže je běžné, že přechod z jedné sekce do druhé zahrnuje následující systém: Vejdete do chodby, vejdete do výtahu – LOADING - vyjedete výtahem, vyběhne na vás 10 potvor, místnost s výtahem opustíte – LOADING - vejdete do chodby, projdete ji do další místnosti, znovu 10 potvor, znovu výtah – LOADING - znovu chodba, znovu místnost s 10 potvorami a KONEČNĚ kýžená lokace. Chvílemi mi vážně přišlo, že si ze mě tvůrci dělají legraci. Když se něco podobného opakuje již po páté, případně se znovu vracíte do stejných (případně jiných, které se ovšem díky nepříliš nápaditému designu interiérových chodeb a mezimístností zdají totožné), hra začne být vyloženě otravná.

Výsledných 15 hodin hraní by se tak bez zbytečného zdržování a nesmyslného „tam a zpátky“ mohlo smrsknout na 10. Což by pořád byla solidní dávka na podobný typ hry. Dvakrát tolik, když je zábava sbírat bonusové předměty, neboť hra nově nabízí systém vlastní výroby zbraní, který je velmi chytlavý a dává netušené možnosti. Navíc se po dohrání odemknou hned 4 lákavé herní módy (přičemž jeden je pojmenován classic a je koncipovaný tak, aby vám co nejvíce přiblížil atmosféru prvního dílu).

Hra nemá špatný příběh, dobře se hraje, vypadá obstojně, novinky fungují, atmosféra nechybí, ale to natahování začne být až neúnosné a jen díky němu jsem byl od určité chvíle dost na vážkách, zda chci Dead Space 3 vůbec dohrát. Což je ohromná škoda, protože ve všech ostatních ohledech jde o zatraceně dobře odvedenou práci. Takhle musím neradostně konstatovat, že trojka v mém osobním žebříčku zaostává nejen za svými předchůdci, ale dokonce i za Wii a Android odbočkami.

Tak snad příště…

Hodnocení: 60%

Za zapůjčení hry k recenzi děkuji internetové prodejně Gamesarena.cz