Recenze: Star Trek: The Video Game (PC)

Žijte dlouho a blaze. Ale ne s touhle hrou. S tou si užijete krátké a bolestné chvilky.

Jde o šťastný příběh se špatným koncem. Začalo to hezky - vývojáři z Digital Extremes údajně na hře pracovali více než tři roky a nic je netlačilo. Obrovskou oporou jim navíc byla samotná oficiální licence, kdy měli k dispozici hlasy všech herců, původní hudbu atd.. Díky tomu mohli vymodelovat známý vesmír do nejmenších detailů a dodat mu atmosféru filmové série. Co víc si přát?

Co třeba úplně jinou hru? Od tvůrců povedených titulů The Darkness II nebo Unreal Tournament by se dala chápat gamesa se slabší grafikou, nebo absencí originality. Ale přijít s vyloženě neodladěnou hrou, jejíž každou druhou minutu drtí bugy, špatné ovládání a nezáživné herní principy, to by člověk čekal od amatérů a ne zkušeného studia. Hra působí dojmem, že se na ní značně šetřilo. 

Nebo jinak - grafika je průměrná, ale nejedna pasáž dokáže zapůsobit (dvakrát tolik, pokud patříte k fanouškům předlohy). Ozvučení je famózní, stejně tak dabing, v němž si užijete všechny členy posádky Enterprise. Protože hra začala vznikat dlouho před natáčením Do temnoty, pracuje s vlastním příběhem, který první a druhý film propojuje. Historka o ještěrech Gornech, kteří ukradnou Vulkáncům technologii Helios a s jejíž pomocí mohou vše zničit, je ze slabšího ranku, ale dá se s ní pracovat. Takže kde se šetřilo? Hlavně na testování. Hra je založená na kooperaci, což znamená, že i v sólo kampani nikdy nejste sami. Hru prochází duo Spock/Kirk, na začátku si z nich můžete vybrat (což by mělo mít vliv na hratelnost, ale nemá) a poté se připravte na značně frustrující jízdu.

Pokud totiž zrovna nemáte po ruce kamaráda z masa a kostí, stává se z videoherního Star Treku frustrující přehlídka festivalu idiotů. Že se nepřátelé chovají tupě a věčně se schovávají za překážky způsobem, aby šli trefit, to je jedna věc. Působí to komicky, ale aspoň vás hra nikde zbytečně nezdržuje. Horší je parťák. Věčně se někde zasekává, je pomalý, má tendenci se vystavovat nebezpečí (což ohrožuje i vás, neboť ho musíte oživovat), zkrátka jen působí problémy. Namísto dobře promazané dvojky si často budete připadat, že se taháte po úrovních s Rain Manem.

Logicky z toho vychází, že když si k téhle virtuální cestě přizvete kamaráda, je výsledek o poznání lepší. Pořád vás budou otravovat nejrůznější bugy a stereotyp, hra s někým, jemuž to myslí, je ale přeci jen záživnější. Bohužel i přímá kooperace nemůže zamaskovat nezáživnost celého herního schématu (nic na tom nemění snaha o zpestření formou různých miniher), zbytečné vylepšování postavy (v pohodě hru projdete bez jediného upgradu) a zmatečné vesmírné bitvy. 

Star Trek: The Video Game mohla být opravdová pecka. Měla všechny předpoklady. I přes letitý vývoj to ale vypadá na hru bez jediného betatestu. Pokud jste vášnivý trekkie, máte stejně zaměřeného kamaráda a jste schopni přimhouřit obě oči, může vám hra zpestřit víkend. V opačném případě se připravte na nejhorší. Když to uděláte, může vás výsledek jen příjemně překvapit.

Hodnocení: 45%

Za zapůjčení hry k recenzi děkuji internetové prodejně Gamesarena.cz  

Recenze: Star Wars: Epizoda 1 – Skrytá hrozba 3D

George Lucas navrací do kin svou nejslavnější sérii, tentokrát pod záminkou lákavého třetího rozměru. Výsledný produkt namísto ohromení nad novou technologií nutí k parafrázování jedné z nejslavnějších vět série: Kdysi dávno v jedné předaleké galaxii vzniklo jedno naprosto zbytečné 3D.

Myslím, že v případě znovuuvedení první epizody do kin není třeba dopodrobna rozebírat příběh ani kvalitu samotného filmu. Všichni dávno víme, že tenhle úvod se Lucasovi příliš nepovedl. Nicméně jde o platný kousek skládačky, který nelze minimálně pro souboj kluzáků a famózní finální šermířský souboj s Darthem Maulem plně ignorovat. I jednička má zkrátka své geniální chvilky. Buď Star Wars znáte a víte, co od dílu očekávat, nebo vás to nikdy nezajímalo a na tom se nic nezmění.

Klíčové je samozřejmě 3D, které je hlavním lákadlem a fanoušci s napjatým dechem očekávají, jestli se povedlo již tak bohatý svět ještě o jeden rozměr rozšířit. Netřeba zbytečně napínat – nepovedlo. A to tak fatálním způsobem, že je Epizoda I jednou z nejvýraznějších ukázek toho, že nálepka 3D slouží především k tomu, aby se mohly zvednout ceny lístků. Ale hezky popořadě.

Nemám nic proti tomu, pokud se vezme klasika, vyčistí se a uvede znovu do kin. Další generace má jedinečnou možnost zažít kouzlo kultovek na velkém plátně a znalci si mohou „dobré dny“ připomenout. Blu-ray přehrávače s velkou televizí podobný přístup lehce tupí, je ale bez debat, že se nic nemůže rovnat velkému plátnu a monstrózní zvukové kinoaparatuře. Osobně jsem navíc v kinech epizody IV – VI neviděl a velmi rád si tento zážitek dopřeji. Respektive bych si ho rád dopřál.

To by ovšem nesměly mít podobná uvedení fatální mouchy, které kinematografický zážitek snižují. První je samotné 3D. Konverze je nevalná, v lepším případě vypadá jako leporelo, v horším není prostorová vůbec. Opravdových 3D efektů je méně, než kolik máte prstů na jedné ruce. Díky 3D je navíc obraz tradičně tmavší, takže v dobré polovině filmu toho není moc vidět. První chyba.

Druhá souvisí s naším trhem. Čeští distributoři razí tvrdohlavou cestu, že 3D a dabing k sobě patří a jejich kombinace zvyšuje zisky. Možná mají pravdu, nevím, nejsem analytik. Znám nicméně řadu těch, kteří dabing bojkotují. Nevadilo by mi cílení na širší spektrum tím, že by byly kopie rovným dílem titulkované i dabované. Star Wars se nicméně titulků v kině nedočkají, což je dle mého fatální nedostatek (o zoufalém hlasovém výběru pro některé postavy nemluvě, hlavně malý Anakin je téměř zrůdný).

Epizoda I vždy oscilovala někde mezi 60 až 80% (záleží na lásce k sérii a momentálním rozpoložení). Samotný dabing spolehlivě 10% ubírá a 3D minimálně dalších 20%. Pro fanoušky se film stává de facto nekoukatelným, respektive se možná zavděčí těm, kteří ještě neviděli HD vyčištěnou verzi. V 3D dabingovém provedení se Star Wars stávají zábavou spíše pro nezasvěcené, kteří ještě sérii tolik pod kůží nemají. A přirozeně má film šanci zaujmout děti. Už se těším, až je rodiče optimisticky vezmou na trojku, kde se bude polomrtvý, sípající a značně „odkončetěněný“ Darth Vader sápat z lávového jezera. Pohled na dětské tvářičky bude k nezaplacení.

P.S. Ve filmu jsem nezaznamenal (oproti 2D Blu-ray uvedení) žádnou novou scénu.

Kdysi dávno v jedné předaleké Galaxii vznikl televizní vánoční speciál...

Těžko říct, co se kdysi odehrálo v hlavě slavného George Lucase, že dal svolení ke speciálu, ve kterém se Chewbacca vrací s Hanem na svou rodnou planetu, aby mohla rodina pohromadě oslavit Life day. Snímek se stal záhy po televizní premiéře v roce 1978 legendárním vyvrhelem a již nikdy nebyl znovu uveden na obrazovky. Lucas se později snažil najít a zničit všechny kopie, ale marně. Ani jeho „síla“ na tenhle úkol nestačila.

Naštěstí existuje internet!:), takže si můžeme celou tuhle bizarnost hezky užít na vlastní oči. A je na co koukat! Ostatně, dokážete si představit ujetější vánoční speciál, než ten, ve kterém zpívá Leia dojemnou píseň za doprovodu hudby Johna Williamse, zatímco Harrison Ford se očividně cítí hrozně trapně, že v tom vůbec hraje? Prostě netradiční klasika, jež si podobně jako „nechtěná parodie“ Rituál (2006) Nicolase Cage zaslouží své diváky!

Oldie: Atlantida: Tajemná říše a Planeta pokladů

Poměrně nedávno jsem se na Kinoboxu v tomto článku věnoval slavnému propadáku Planetě pokladů od Disneyho. Právě Planeta pokladů společně s Atlantidou: Tajemnou říší mohou za to, že se dnes studia doslova štítí klasické animace a raději točí všechno ve 3D. Oba filmy vznikly na začátku nového tisíciletí a ani jeden si extra dobře nevedl v kinech. Atlantida při rozpočtu 120 milionů celosvětově vydělala 185 (což na pokrytí všech nákladů rozhodně nestačilo), Planeta pokladů stála 140 a dopadla ještě hůř - vydělala slabých 109.

Protože jsem si Planetu pokladů pamatoval jen matně a Atlantidu pro jistotu vůbec neviděl (a vlastně si ani nevybavuji, že bych ji registroval, když byla v kinech), rozhodl jsem se o víkendu pro společnou projekci, abych doplnil mezery a zjistil, co vlastně bylo na filmech tak „průserového“.

Překvapilo mě především to, jak moc jsou si filmy podobné, přestože mají naprosto odlišný tvůrčí tým. Oba mají jisté verneovské dějové obrysy, oba zběsile míchají žánry, oba mají neujasněný vytvořený fikční svět. V tomhle ohledu vede Planeta pokladů, kde se postavy skládají z lidí, lidí vypadajících jako zvířata, lidí vypadajících jako monstra a chodícího prdícího polštářku. Proč takový zběsilý mix? Protože proto. Na nějaké vysvětlování se tu nehraje.

Oba filmy mají prostý děj, jehož cesta za cílem je nezvykle krátká a oba po doražení do cíle rozehrají příběh číslo 2. Z animačního hlediska jasně vede „tradičnější“ Planeta pokladů. Atlantina, čerpající z japonských anime, je upřímně na hranici vizuálního hnusu. Fakt, že příběh není z nejzajímavějších, se dle mého zdaleka tak nepodepsal na menším zájmu publika. Spíše šlo o to, že ten film zkrátka nevypadá dobře. Celosvětově se nicméně Atlantida jakžtakž zahojila, což se o paradoxně povedenější a hezčí Planetě pokladů říci nedá.

V obou filmech (aniž by to narušovalo pohodovou atmosféru letního animáku s popovým hitem Disneychanel) také zemře nezvyklé množství postav. V Atlantidě dokonce celé desítky!

Atlantidou a Planetou pokladů se Disneyho studio pokusilo o dospělejší animáky, což rozhodně nebyl špatný směr. Bohužel myšlenku ani jeden z nich nedotáhl do konce, takže ve výsledku byly filmy příliš drsné pro děti a příliš infantilní pro dospělé, tudíž nebyly pro nikoho (Planeta k tomu nicméně byla donucena, neboť po premiéře Atlantidy studio zpanikařilo a donutilo tvůrce k masivním přetáčkám, aby výsledek nebyl tak temný). Je zcela logické, že filmy propadly, když neměly konkrétního cílového diváka. Připisovat jejich neúspěch 2D může jen krátkozraký idiot.

Pokud váháte, zdali do zatracovaných Disneyovek jít, směle do toho. Není to žádná odstrašující tragédie, která by vám znásilnila obraz slavného studia. Jen průměrná práce s občasnou světlejší chvilkou a několika málo geniálními záchvěvy. Kupříkladu já chci domů morfa!

 

A minimálně je zajímavé vidět od Disneyho něco temnějšího a uvědomit si, že chvíli mělo studio odvahu jít proti vlastním stereotypům. Škoda jen, že ta chvíle byla tak krátká a nevyužitá.