Recenze: Padesát odstínů šedi (FILM)

Být čtenářem knihy zpravidla následné filmové adaptaci moc nepomůže. Jen těžko se filmaři trefí do vkusu všech čtenářů (nemluvě o těch nejnadšenějších, kteří nejlépe ví "kdo by měl koho hrát atd."). V případě filmových Padesáti odstínů šedi se ale odvážím tvrdit, že je znalost předlohy jen k prospěchu věci. 

Kniha je totiž - bez zbytečného dramatizování - velmi špatná. Je na ní citelně znát, že ji nepsal zkušený autor, ale nadšenec do laciné románové literatury (což není předpojatá poznámka - E.L. James se netají tím, že trilogie Padesát odstínů šedi vznikla jen jako fan-variace populárního Twilightu).

Přestože má první díl, podle něhož je film natočen, ohromných 600 stran, nic moc se v něm neděje. Dívka potká chlapce a ten je jí okamžitě zaujatý. Poté se neustále oťukávají, do toho se proletí vrtulníkem, letadlem, skočí na promoci a k rodičům, dvakrát do červeného pokoje a na konci vše nesmyslně zkomplikují. A nic navíc. Žádný skutečný konflikt ani dramatický oblouk, jen uměle vytvořené problémy, v nichž ve skutečnosti žádné drama není.

Což film na jednu stranu podtrhuje, současně se ale dokáže nad prázdnotu a diletantský vypravěčský tón knihy povznést. V prvé řadě totiž zmizel vnitřní monolog Any. Ten má v knize podobu jakéhosi naivního deníčku dívky, které je sice 21, myšlením se ale zarazila někde na úrovni deváté třídy. V druhé řadě film lehce upravuje vztah Christiana a Any. V knize je Christian prezentovaný jako někdo, kdo je na pravidla vysazený a je pro něj důležitý osobní (a nenarušený) prostor. Film je v budování románku podstatně tradičnější a jen občas probleskne to, že "Christian má nějaký problémek".

Neoddiskutovatelnou slabinou je nešťastné obsazení hlavních rolí. Jamie Dornan je schopný herec a má v sobě zajímavou vnitřní tenzi, díky níž se za úsměvem hodného hocha ukrývá cosi nebezpečného. Odpovídající charisma ovšem nemůže vyvážit to, že se fyzicky ani zdaleka knižnímu Christianovi neblíží. Ještě hůře dopadla Dakota Johnson, jež vypadá spíše jako třicátnice předstírající (neúspěšně) školačku, než jako nevinná studentka.

Paradoxem je i to, že snímek – navzdory tvůrčí převaze žen – pořád pracuje s mechanismy erotických filmů, které cílí hlavně na muže. V těch několika málo peprnějších scénách je znovu objektivizována především žena (tedy Ana), zatímco muž (Christian) hraje druhé housle a filmová kamera se mu téměř nevěnuje. Podtrhuje se i nesmyslné filmové pravidlo, že u ženy můžete ukázat prakticky cokoli, zatímco u mužů končí nahota u jejich nahého pozadí a vypracovaného six packu. Znovu jsme tedy svědky (navzdory předloze) filmu, který vidí erotiku optikou muže, i když je paradoxně určen ženám.

A ona je ostatně celá erotika ve filmu "jaksi omylem". Zabírá pár minut a přestože reklama mluví o revoluci, kdokoli s trochu barvitějším sexuálním životem bude v sále jen těžce věřit tomu, jak malou fantazii mají nadšené čtenářky knihy (film nicméně nabízí stejné "nic" jako sama kniha, takže nejde ani tak o výtku směrem k adaptaci jakožto spíše k samotnému fenoménu).

Režisérka Sam Taylor-Johnson naštěstí zalila příběh ocelově šedou atmosférou, líbivými filtry a popovými songy. Ty sice nepomáhají budovat příběh, ale on tu žádný vlastně ani není. Zato se daří vytvořit sérii poměrně použitelných hudebních videoklipů. Zjednodušeně řečeno - na celé to "nic" se poměrně dobře kouká. Občas se dokonce podaří vytěžit ze scény i nenucený vtip (jednání o smlouvě v konferenční místnosti, nečekaná návštěva železářství), jindy film baví kouzlem nechtěného, kdy chce být sexy a zoufale mu to nejde. Body k dobru lze ještě přidat za úvod, který zbytečně nezdržuje a poměrně rychle přechází k prvnímu seznámení Any s Christanem.

Nejhorší je každopádně vynucený konec, v němž je najednou třeba něco honem rychle řešit. Vyjma něj se ale dá Padesáti odstíny šedi proplout bez větší újmy. Ano, většinu času je to nuda. V porovnání s předlohou je to ale pořád nuda, která trvá jen dvě hodiny a nemá čím ublížit. Maximálně překvapuje tím, jak málo stačí k tomu, aby se o něčem hodně mluvilo.

Filmových Padesát odstínů šedi bude vyvolávat vlnu emocí. U zhrzených fanynek, jež chtěly jiné herce, u frustrovaných mužů, kteří "museli" (ideálně na Sv. Valentýna) na film se svou drahou polovičkou do kina a u milovníků kvalitní filmové zábavy, jimž se bude příčit, že něco tak obyčejného udává trendy a bortí žebříčky návštěvnosti, zatímco ve vedlejších sálech paběrkují jednoznačně výživnější kousky. Nic z toho nezmění fakt, že film jen o premiérovém víkendu vydělal ohromných 240 milionů dolarů. A má to i své plus. Minimálně jde o důkaz, že eRková přístupnost skutečně nestojí v cestě úspěchu. A to je něco, za co jsem vlastně Padesáti odstínům šedi vděčný. 

Hodnocení: 40%

P.S. Docela zajímavé je to, že je film ztělesněním nejpovrchnějšího vnímání pana pravého - prince z pohádky, který "má vlastní vrtulník, rozdává auta, věci od Applu a k tomu po večerech hraje polonahý v přítmí na piano". V tom nicméně nevidím problém. Muži také nejsou ve svých fantaziích o dokonalé ženě dvakrát komplikovaní. Že je Christian de facto stalker (Anu neustále sleduje, má tendenci zasahovat do jejího soukromí), to už je druhá věc...

Recenze: Zmizelá

Amy Dunneová jednoho rána beze slova zmizela. Nikdo neví, kam se poděla, ani jestli je naživu. Rozjíždí se celostátní pátrání, které řídí její manžel. Chce ji ale skutečně najít? David Fincher rozjíždí rafinou detektivní hříčku. 

Amy Dunneová (Rosamund Pike) zmizí beze stopy. Když manžel Nick (Ben Affleck) dorazí domů, najde otevřené dveře a rozbitý konferenční stolek. Vše naznačuje tomu, že byla jeho žena unesena. Okamžitě svolává celostátní pátrání a stává se středem zájmu médií. Před kamerami se však chová zvláštně, takže padne stín podezření na něj. Co když svou ženu zabil a tělo schoval? Bez těla a vražedné zbraně není případ. Na jedné straně zmizelá, podle některých indicií týraná žena, na té druhé podivně působící manžel, který nicméně iniciuje hledání. Komu z nich můžeme věřit?

To je klíčová otázka. Příběh jednoho zmizení je soubojem dvou perspektiv. Žena prostřednictvím svého deníku vypráví o minulosti, prvním setkání, romantických gestech i nadějích, postupně sílícím nesouladu a teroru, zatímco muž uchycený ve vypjaté přítomnosti mediálních soudů řeší především to, jak si naklonit veřejnost, která v něm vidí podezřelého.

Na podobném přístupu samozřejmě není nic na první pohled zajímavého. To by ale nebyl David Fincher, kdyby se za příběhem neukrývalo víc. Nadstandardním základem je zde ceněná knižní předloha spisovatelky Gillian Flynn, která se atypicky neodhodlala své dílo svěřit žádnému scenáristovi, ale filmový odraz svého románu si napsala sama. Podobný tah je rozumný v tom, že spisovatel zná motivace jednotlivých postav a tudíž dobře ví, co může v příběhu upravit, aniž by tím zásadně utrpěl celek. Hlavní nicméně je, že se Gillian poprala s novým formátem na výbornou a výsledkem je jeden z nejlepších scénářů letošní hollywoodské nabídky (dost možná i nejlepší), neboť mistrně pracuje nejen se stavbou příběhu, který vždy ve správný moment změní dynamiku, ale i ve vykreslení všech klíčových charakterů.

Je v zásadě obtížné vysvětlit skutečné přednosti scénáře i hereckých výkonů, neboť v případě obojího by bylo třeba uchýlit se ke spoilerům. Manipulativní intrikánská hra a ironie tu každopádně hrají důležité role, stejně jako přesné vykreslení rozpoložení hlavních hrdinů. Ben Afflek bývá obvykle terčem kritiky pro svou hereckou strnulost a nevěrohodnost. Vtip je v tom, že obojí je pro postavu Nicka signifikantní. Rosamund Pike naopak dokazuje, že se v ní skrývá mnohem více, než jen půvabná tvář a její kreace bude bezpochyby vnímána jako jedno z nejpříjemnějších překvapení Fincherova díla.

Zmizelá si každopádně zaslouží ovace prakticky na všech frontách. Nejenže umí překvapit, ale jde o ten vzácný druh detektivky, v níž vše zapadá na své místo a nechybí i úmyslné chyby pro "zpestření hry". Kritika mediální hysterie společně s výstižnou modelací lehce ovlivnitelného veřejného mínění dělají ze Zmizelé významný sociální komentář, který se vysmívá moderní touze po dramatu a šťastných koncích. Nemluvě o hořkém popisu tradičního manželství, jemuž podobně drsné satirické pojetí jsme neviděli od klasické Války Roseových.

David Fincher je zkrátka mistr svého řemesla, jemuž silná forma nepřebíjí obsah, ale doplňuje ho. Zmizelá je pak o to významnějším dílem jeho filmografie, neboť se vyhrazuje proti klasickému vnímání dobra a zla a v zásadě reflektuje výhradně to horší v nás. Bezpochyby nejlepší hollywoodský film letošního roku a horký adept na Oscara v kategorii nejlepší scénář.

Hodnocení: 100%

Recenze: 50 odstínů šedi (Kniha)

Fenomén. To je ošemetná škatulka. Fenomén vzbuzuje očekávání. Vášeň. Diskuze. Rozděluje. Tvoří tábory. 50 odstínů šedi si získalo čtenářky celého světa. Jiní se knize vysmívají. Jsem zvědavý člověk. Rád si udělám názor (i proto, že je snazší chladit/podněcovat diskuze, když má člověk opravdu co říct). O 50 odstínech šedi se hodně mluví. Je těžké tenhle fenomén přehlédnout. A to mi nedalo…

Pokud náhodou patříte mezi ty nepolíbené – kniha vypráví o naivní holce (je jí kolem dvaceti), která je pořád panna, má malé sebevědomí, nijak extra nevyčnívá, ale přesto se do ní zakouká neuvěřitelně pohledný boháč ukrývající tajemství. Že už jste to někde slyšeli? Jasně, Twilight přes kopírák. Příběh o nevinné nicce, jež najednou začne něco znamenat. Dá se chápat, proč mají podobné příběhy masovou oblíbenost. Jsou pro ženy malým nedostižným snem (stejným, jakým jsou pro muže Expendables). 

Je tu jedna jediná změna. Upíry vystřídala sexuální úchylka. Jeden by řekl, že to bude k zábavě stačit. A možná by i mohlo, kdyby autorka knihy E.L. James nebyla opravdu špatnou spisovatelkou.

První díl má úctyhodných šest set stran. A nestane se v nich vůbec nic! Dívka potká chlapce. Chlapec projeví zájem. Dívka nechápe. Chlapec znovu projevuje zájem. Dívka stále nechápe. Proletí se vrtulníkem. Sex. Dívka stále nechápe. Chlapec je zmatený. Sex. Let letadlem. Promoce. Dívka váhá. Chlapec nechápe. Dívka nechápe. Let letadlem číslo 2. Sex. Oba nechápou. Konec první části.

Prázdnější román by jeden pohledal. I když on to vlastně ani skutečný román není. Jde spíše o deník naivní holky, která ještě nemá moc co říct. Jen se neustále diví, všechno teatrálně prožívá a do toho hodně pochybuje. Hrdinka není dostatečně podnětná, aby měla skutečně co říct (přestože na tom kniha staví), takže zůstává poslední lákající položka: Zvrhlé sexuální prakticky v červeném pokoji.

Abych to vysvětlil. Sebastian Christian Grey (=chlapec) je člověk, který kdysi cosi prožil (autorka vám nicméně moc neprozradí, od toho jsou další díly, že…) a od té doby vyžaduje S/M sex. Dívku si odvede do červeného pokoje, kde ji může na různých místech spoutat a poté si nechat poskytnout orální/anální rozkoš, vanilku, nebo dívku patřičně vyšlehat tím, co zrovna bude po ruce. Ok, tohle je rozhodně něco, o čem se dá psát a je to vděčné už proto, že pořád v globálu vítězí jistá sexuální zdrženlivost (není se čemu divit, že se kniha těší extrémní popularity hlavně u starších žen).

Háček je v tom, že ani v rámci sexuálních experimentů není kniha důsledná. V úvodu Grey naservíruje smlouvu, kde jsou snad všechny možné praktiky (vyjma nekro/zoo/pedofilie). Velké gesto ale zůstane nenaplněno. Za celých 600 stran hrdinka pozná orál, klasiku, rákosku, naplácání rukou a to je všechno. Stačí jí, aby Grey jemně vzdychl a už je vzrušená. Když  o moc víc nepotřebuje ani k vyvrcholení, stává se z 50 odstínů šedi nechtěná parodie na laciné erotické paperbacky z počátku 90. let (které však byly lépe napsané a jejichž autoři někdy měli větší fantazii). 

Kniha 50 odstínů šedi dokonale reflektuje mysl své hrdiny – je naivním pohledem na sexualitu, který má tendenci se točit v kruhu nepodstatných otázek. Nemám moc radost z toho, že něco takového ženy považují za kvalitní a poutavé čtení. Na druhou stranu – kniha své čtenářky v podstatě učí, že být sexuálně naprosto povolná svému muži je základ. Takže pro nás chlapy vlastně dobře…

Hodnocení: 20%