Recenze: Jurský svět

John Hammond měl sen. Chtěl lidem ukázat velikost a krásu tvorů, kteří kdysi vládli planetě. Nakonec musel před přírodou smeknout. Našla si vlastní cestu a světu předvedla, že ani technické vymoženosti na zvířecí velikány nemají.

Lidstvo je ale nepoučitelné a rádo opakuje své chyby. Park se tak po 22 letech od události prvního dílu nakonec dočkal otevření. Jmenuje se Jurský svět, aby nepřipomínal nešťastné události, které se na ostrově odehrály, a právě se blíží otevření nové "atrakce" - běžní dinosauři už totiž ztrácí na lesku a je třeba do parku nalákat diváky na něco netradičního. Hrátkami s genetikou proto vznikne Indominus Rex, potvora větší než T-Rex a krvelačnější než cokoli, co kdy mělo v puse minimálně 50 zubů. Netrvá dlouho a experiment s uměle vyšlechtěným druhem se vykne z rukou. Ze zábavního parku se rázem stává jeden velký talíř lahůdek pro dinosaury.

Zní to povědomě? Ano i ne. Jurský svět nezapře své předchůdce. Jde o přímé pokračování, v němž je patrný vliv předchozích částí, současně je ale vystavěný jako poloviční remake (úplně nové postavy, minimální přímé odkazy na staré filmy), aby se orientoval i divák fenoménem naprosto nezasažený. De facto totožná situace jako u nového Šíleného Maxe.

Pokud byl Šílený Max agresivně invenční a nekompromisní ve své aktualizované vizi, Jurský svět spíše dotahuje již vyřčené. Vypůjčuje si známé motivy a linie a proplétá je do nového (a ve výsledku ne tak odlišného) celku. Není to z mé strany přímo kritika. Spíše vysvětlení toho, že jde hlavně o znovunastartování značky, která musí napřed park otevřít (protože to už se zdržovat nedá), aby tím započala sérii nových proher a problémů. Navíc není díky originálnímu užití velociraptorů cesta úplně předvídatelná, nemluvě o šťastné castingové ruce. Chris Pratt vyrostl do sympaťáka, který by si skutečně mohl říci o postavu Indiana Jonese, Bryce Dallas Howard bez problémů zvládá upjatou workoholičku i ráznou akční ženu. Dokonce i děti nakonec získávají kladné body, přestože jsou hlavně z kraje na zabití.

Únavný je snad jen Vincent D'Onofrio, který vyfasoval nevděčnou roli zabedněného záporáka. Co by to ale bylo za film série, v němž by aspoň jedné z postav nešlo hlavně o zisk?

Atmosférou osciluje Jurský svět mezi okouzlením z prvního dílu a dobrodružným útěkem v následujících pokračováních. Výhodou je, že tentokrát se skutečně za brány podíváme a alespoň na pár minut si užijeme pozici výletníka, zkoumajícího jednu atrakci za druhou. Následná akce je možná okoukanější, tvůrci jí ale dodávají hned několik zajímavých momentů, díky čemuž film neztrácí na tempu. A to nejlepší si naštěstí nechá na konec, takže je finále správně epické a dechberoucí.

Nejnovější příspěvek do jurské série v zásadě nic moc nového nenabízí. Navazuje ale důstojně, nenudí, bez problémů předává štafetu novému týmu (aniž by se tím zpronevěřil tomu původnímu) a několikrát dokáže i ohromit tím, co na plátně předvádí. To není na čtvrtý díl vůbec málo.

Hodnocení: 75%

Recenze: Šílený Max: Zběsilá cesta

Písek. Je všude. Celý svět jím byl pohlcen. Zůstalo jediné místo, kde je trochu zeleně - Citadela. Té vládne tyran Immortan Joe. A právě mu něco vzali. Něco, co je jeho majetek a nikdo jiný nemá právo. Za to se budou topit v krvi!

Max (Tom Hardy) kdysi přišel o celou rodinu. Od té doby bezcílně putuje krajinou a čeká, kdy se naplní jeho osud. Nevyhledává smrt. Ale ani netouží po životě. Přežívá a snaží se nebudit příliš pozornosti (ve světě, v jakém Max žije, se taková nerozvážnost většinou - a to ještě v tom lepším případě - trestá smrtí). Jednoho dne narazí na skupinu prchající pustinou ve vyzbrojeném obrněném vozidle, v jejímž čele stojí bojovná Furiosa (Charlize Theron). Ta má v patách rozzuřeného tyrana Joea a jeho vlčí smečku poslušných zabijáků. Max by rád zůstal mimo radar a do cizích věcí se nepletl. Někdy Vám ale osud takový luxus nedopřeje. A tohle je jeden z těch dnů.

Na návrat Šíleného Maxe jsme čekali HODNĚ dlouho (poslední díl s Melem Gibsonem je z roku 1985!). George Miller, autor původní trilogie a též režisér filmů Babe 2: Prasátko ve městě a Happy Feet, chtěl spustit natáčení již v roce 2003 v Namíbii. Kvůli tehdejším konfliktům v zemi ale z plánů sešlo a na filmu se nepracovalo dalších šest let. Poté se Gibson dostal pro své antisemitské výroky na černou listinu a Miller s ním odmítl pracovat. Když už konečně padla první klapka nového Maxe, začaly kolovaly zprávy, že jsou herci vyčerpaní a natáčení označují za noční můru. Všechno naznačovalo průšvih. Někdy se ale ty nejlepší kousky rodí v bolestech. Na place kultovní Apokalypsy Francise Forda Coppoly prý panovalo hotové šílenství a z filmu se nakonec stala nadčasová klasika. Přestože se v to odvážil věřit málokdo, i nový Max má nakonec tímhle směrem nakročeno.

Miller se totiž vybičoval k naprosto neuvěřitelnému výkonu. Skoro to vypadá, jako by si celých 30 let šetřil energii právě na tenhle film. Hned zkraje je nasazeno téměř infarktové tempo (což podporuje fantasticky dravý soundtrack od Toma Holkenborga aka JunkieXL) a z plynu se poprvé sundá noha až v nějaké devadesáté minutě, aby si mohly postavy trošičku popovídat a my se jim lépe dostali pod kůži. Dialogových pasáží je i tak minimum. Prim hrají do nejmenšího detaily kompozičně propracované akční scény, v nichž kaskadéři hrdě vztyčují (a naprostým právem) prostředníček vstříc všem CGI ptákovinám, které si myslí, že jedničky a nuly mohou trumfnout fyzickou práci. Nemohou. Zběsilá cesta názorně ukazuje, o kolik je práce v terénu pro kameru (i divácké oko) vdečnější.

Herci podle očekávání hrají druhé housle, své party ale zvládají a jsou ve svém minimalismu a prostých "jdu jedním směrem" motivech velmi přesní. Což platí pro hrdiny i záporáky... i když, ono podobné označení je trochu nepřesné. Dobro a zlo v postapokalyptickém světě vlastně neexistují. Zůstala jen touha po přežití a základní pravidlo, že větší ryby žerou ty menší. Max v úvodu filmu říká "Nevím, jestli jsem se zbláznil, nebo se zbláznili všichni ostatní". Zbláznili se úplně všichni. ŽÁDNÁ postava není normální. Odráží svět, v němž žijí. A ač je to svět de facto pustý, kameraman Johna Sealea přímo čaruje při snímání bezútěšné reality, takže je opravdu nádherná na pohled. 

Zběsilá cesta rozhodně není bezchybný film. V druhé půli se možná až příliš zvolní tempo a ani precizní finální smršť nedokáže zakrýt, že první polovina je z akčního hlediska větší nářez. Menším zklamáním může být i fakt, že Max není zdaleka tak důležitý, jak název filmu naznačuje. Tuhle podívanou řídí (obrazně a často i doslovně na plátně) ženy, o které tu jde především.

Hlavní je každopádně to, že tak osobitou akční vizi bez kompromisů jsme tu neměli... no, od prvního Matrixu. Zběsilá cesta je zhmotněná myšlenka, uchopená pevnou rukou a podaná bez zaváhání. Nechápu, jak se Millerovi povedlo, že dokázal po třech filmech pro děti získat od studia 150 milionů dolarů na podívanou, v níž budou hrát hlavní role polonahé modelky, šílení lidé (bez výjimky, tady vážně nikdy není normální) převážně písečná krajina, kytara=plamenomet a tuna mrtvol. V Hollywoodu podobným zběsilým žánrovkám dávno nepřejí. Stal se malý zázrak a vyšlo to. Díky!

Hodnocení: 95%

Recenze: Avengers: Age of Ultron

Chtěli zachránit svět. Nastolit ultimátní mír a tím si dopřát zasloužený důchod. Místo toho se povede zrodit monstrum, které touží vyhladit celé lidstvo. Avengers se vrací v kompletní sestavě, aby světu znovu připomněli, že pokud má být člověk skutečným hrdinou, musí se umět stát součástí týmu.

Tony Stark (Robert Downey Jr.) chtěl programem Ultron dosáhnout maximálního míru na celé Zemi. Místo toho nechtěně stvořil mocného nepřítele, s nímž je prakticky nemožné bojovat. Hrdinové to přesto zkusí. Zvládli to jednou, není důvod, proč by nemohli zazářit i podruhé.
Co platí pro hrdiny jako takové, v to samozřejmě fanoušci doufají i v rámci kvality filmu. Ostatně, jednotlivé sólovky si vedou čím dál lépe finančně a i v rámci známek nestrádají. Captain America: The Winter Soldier (přihlouplý český název si zaslouží ignoraci) navíc ukázal, že jde i v marvelovkách vystihnout špinavější atmosféru ulic, kdy taková akce napříč městem může (v dobrém slova smyslu) připomenout legendární pouliční střelbu z Nelítostného souboje. Winter Soldier není nejlépe napsanou ani vystavěnou marvelovkou. Má ale atmosféru, díky níž se může zpříma podívat do oči temnějším kouskům konkurenčního DC. Age of Ultron sliboval podobné zvážnění. To se nakonec nekoná. Vlastně je to ještě více neškodné, než předchozí díl.

Avengers se nám totiž - podobně jako Transformers - nepříjemně zacyklili. Pracuje se tu s jednou linkou (záchrana světa) a je v zásadě jedno, jaký záporák se hrdinům postaví. Výsledkem musí být status quo, aby se mohlo dál pokračovat. V marvelovkách je navíc efekt podpořen potřebou udržet všechny postavy ve hře kvůli sólovkám, které však paradoxně mají osobitější nádech. Částečně i proto, že se nemusí vehementně věnovat všemu a všem. Ne že by to přímo vadilo. Většinu z postav už důvěrně známe a není proto třeba zdržovat se představováním. Joss Whedon ovšem postrádá cit Bryana Singera (X-Men série), který dokáže i na relativně malé ploše dostat ze svých hrdinů skutečné emoce. U Avengers tohle neplatí. Dokud se pošťuchují a vtipkují, fungují přímo excelentně. Ale cokoli hlubšího plátnem jen prošumí a působí to hrozně mechanicky (ve smyslu "každých 10 minut musí být vážnější chvilka, aby bylo jasné, že celou zápletku bereme vážně").

Obtížně se vysvětluje "ten pocit", kdy víte, že by to tam mělo být, ale prostě to tam není. Dojem z druhých Avengers je každopádně nemastý/neslaný. Lokace vypadají poměrně lacině a prázdně a ani jich moc není (postavy de facto vystřídají jen 4 prostředí). Vyjma úvodní sekvence v lese postrádá akce nápad i pamětihodné momenty. Takový fight Hulk vs. Iron Man v Hulkbusterovi (speciální oblek pro boj s horším já Bruce Bannera) by měl automaticky strhnout a atakovat pozici kultovky, ale on se „prostě jen stane“ a za pár minut už o něm divák ani neví. A příběh je pro marvelovské universum úplně zbytečný. Neodehraje se v něm nic, co by celou sérii nějak posunulo.

Jistou slabinou je i Ultron, jakkoli skvěle nadabovaný Jamesem Spaderem. Loki nastavil laťku vysoko a naštvaný robot se vedle něj vyloženě ztrácí. Ani Vision to coby nová postava nevytrhne, protože nemá čím. Je nadčlověkem, ale tím to končí. Na cool scény, které by postavu řádně uvedly, zřejmě nezbylo v rozpočtu místo. Ještěže sestavu obohatilo i výživnější duo sourozenců (oficiálně dvojčata, neoficiálně Quicksilver a Scarlet Witch). Taktéž se nedá mluvit o plně využitém potenciálu, ale rozhodně jde o postavy, které snímek aspoň trochu (i když především v akci) obohacují.

Nerad bych prezentoval Avengers: Age of Ultron jako vyložený průšvih, Dvojka je nicméně potvrzením určité (a vzhledem k nastolenému konceptu nejspíš i nevyhnutelné) stagnace, v níž se hodně jede na autopilota. Pokud Vám nevadí, že se Avengers "jen" recyklují a že tu jde hlavně o dostávání se do výchozího bodu, nebudete mít s tímhle pokračováním sebemenší problém. V opačném případě se připravte na to, že se budete v kině chvílemi nudit. Jakkoli je rozpočet vysoký, pokud slouží k opakování několikrát vyřčeného, musí film chtě nechtě ztrácet divákovu pozornost.

Hodnocení: 60%

Recenze: Rychle a zběsile 7

Nejdivočejší akční série je zpátky v kinech. Expendables na kolech přibrali další akční legendy a vydávají se vstříc ještě velkolepějšímu adrenalinovému šílenství, v němž auta padají z nebes, vzdálenost mezi mrakodrapy se měří vzdušnou čarou a žádný sráz není dost vysoký na to, aby se nedal přežít.

V předchozím díle jsme byli svědky střetu mezi Owenem Shaw (Luke Evans) s Domovou partou. Vítězem se stali podle očekávání ti dobří (i když se ztrátou) a jak nás navnadila potitulková scéna – která konečně dala alespoň nějaký smysl příšerné trojce – na cestu pomsty se vydá Owenův bratr, jenž vždy „uměl řešit problémy“. A nejde o žádné béčko, ale bývalého elitního zabijáka, který jednoho dne prostě zmizel z radaru, čímž si vysloužil přezdívku Stín. A protože má tvář Jasona Stathama, může si být Dom a jeho blízcí jisti, že tahle odplata je bude hodně bolet.

Série Rychle a zběsile vstupuje do dalšího kola, tentokrát obtěžkána nejen vysokým očekáváním z hlediska akce (neboť předchozí dva díly nastavily laťku hodně vysoko), ale i předčasnou smrtí Paula Walkera, jehož museli pro dotočení scén zastoupit digitálními triky upravení bratři. Hned zkraje je třeba dodat, že kdo neví, že Walker zemřel, toho by to po celou dobu nenapadlo. Ano, když budete hodně všímaví, lehce rozpoznáte Walkerem natočené scény (hodně detailů) oproti těm dodělávaným v postprodukci, kdy je najednou Brian zády/z dálky/neustále odvrací obličej nebo ho za něco schovává. Nejde ale o nic, co by diváka nějak drasticky mlátilo do očí.

Walkera se tak tvůrcům povedlo ve filmu udržet bez většího násilí a dopřáli sympatickému herci fanoušky vytouženou labutí píseň. Ale není to jen o něm (a nikdy být nemělo, čehož se naštěstí filmaři drží). Základní linie pracuje opět s týmovou prací, která těká z místa na místo a snaží se dostat „zlobivějšího z bratrů Shawů“ dřív, než se to povede obráceně. Na rozdíl od předchozích dvou částí, které šly poměrně logicky od bodu A do bodu B, je však tentokrát příběhová linie poměrně roztěkaná a působí nahodilým dojmem. Možná je to dozvuk přetáček nebo se na výsledku podepsali sponzoři (ve smyslu „musíme natáčet v Abú Dhabí, tak to nějak dáme do scénáře“). Výsledkem je každopádně pravděpodobně dějově nejslabší část, z níž by šlo prakticky kteroukoli větší scénu vystřihnout, aniž by tím nějak výrazně utrpěla kontinuita celé podívané. Holt kouzlo vymazleného heist plánu z pětky už se zopakovat nepodaří a Rychle a zběsile otevřeně rezignuje na sled akčních atrakcí, kdy se divák sveze na jedné divoké lanovce, chvíli si odpočine a může naskočit na další divokou jízdu.

Prim tudíž hrají akční scény, které celou chatrnou omáčkou pospojují. Jedno se musí téhle sérii nechat. Nikde jinde tvůrci neumí podat šílenosti tak zábavně (a tím nemyslím, že by byly zábavné nechtěně). V Rychle a zběsile 7 se děje jedna šílenost za druhou, už ani pěstní souboje nejsou ušetřené supermanovských bizarností. Ale má to tempo, nápady a faktor zábavy na maximum. James Wan se pochlapil a ukázal, že se dokáže obratně pohybovat v hororovém i akčním žánru. Pokud mu někde akce přerůstá přes hlavu, je to (podobně jako ve Smrtonosné pasti 4) v samotném finále, kdy se scéna mění na akčně/digitální bordel. Ale nejde o nic, co by nešlo skousnout.

Scény vedené řečmi o důležitosti rodiny (atd.) jsou spíše úsměvné, ale to platilo i o předchozích dílech. Co se naopak znovu vyvedlo na jedničku je casting nováčků. Jason Statham je pro nasupenou zabijáckou mašinu ta nejlepší možná volba a potěší i Kurt Russell v miniroličce šéfa tajných. Když si nasadí brýle a začne střílet padouchy obouruč, téměř se z plátna na chvíli vynoří samotný Snake Plissken.

Rychle a zběsile 7 je vlastně jedno velké loučení. Pryč jsou pouliční závody, které nyní mají roli pouhé nostalgické vzpomínky. Akce nadobro dala vale realismu a už se ani nesnaží předstírat, že má něco společného s fyzikou. Spíše připomíná hru na téma „co dokážeme vytvořit ještě většího“. A pak je tu samozřejmě Paul Walker. Chlapec s milionovým úsměvem, který nás opustil ve chvíli, kdy mu konečně dozrálo charisma. Finální scéna si neklade za cíl nic jiného, než mu dát jedné velké a upřímné sbohem. Je to možná trochu laciné, ale nezbytné a naštěstí citlivě podané. Když se na konci „jejich cesty rozdělí“, většina diváků se zřejmě neubrání dojetí. A tak to má být...

Hodnocení: 70%

Recenze: 96 hodin: Zúčtování

Bryan Mills je zpátky. Tentokrát už ale žádné únosy z rodinného kruhu. Na své třetí štaci se oblíbený hrdina stává lovnou zvěří poté, co jeho nepřátelé viděli Uprchlíka a rozhodli se, že by bylo dobré mustr zopakovat. 

Což rozhodně nevidím jako nějaké zlo. Zápletka okolo neprávem stíhaného člověka, který musí na vlastní pěst dokázat svou nevinnu, má pořád své kouzlo. Dvakrát tolik, pokud do labyrintu intrik a lží vyšlete myšku v podání Liama Neesona, kterou při cestě za pomyslným sýrem nic nezastaví.

Problém je jinde. Jeho jméno jest Olivier Megaton a je to zabiják. Zabiják každého potencionálně zajímavého akčního momentu, který by mohl diváky vytrhnout z letargie dané cílením na teenagery (kde jsou ty časy, kdy Marco z Tropoji poznal, zač je toho elektřina). Megaton je pravděpodobně nejchaotičtější režisér současnosti, takže se jeho dravější sekvence sestávají z téměř až pro oko nesnesitelného počtu střihů, nemluvě o velmi špatné návaznosti.  Není neobvyklé, když se během akčního inferna, v němž auta a pěsti létají vzduchem, přistihnete, že naprosto netušíte, kdo právě koho odpravil a co se na plátně děje. Přitom by stačilo vzít natočený materiál a dodat mu méně agresivní střih. Nejen však Megatonem je vina živa.

On i sám velikán Luc Besson, někdejší obdivovatel hollywoodských bijáků, jimž se rozhodl vyjít vlastní filmovou tvorbou vstříc, ochotně zarazil poslední hřebíky do téhle neveselé rakve. Sérii coby scenárista a producent odstartoval jako nekompromisní cestu za vykoupením, v níž rány bolely, hrany se netupily a svět poznal, zač je toho Bryan. Pro zámořský trh však jedničku upravil na smířlivější rating PG 13 (z původního eRka) a protože slavila úspěch, dvojka i trojka rovnou vznikly mládeži přístupné. A tato složka hraje v případě Zúčtování největší prim. Bryan tu odrovná nejméně lidí, víc jich omráčí než zlikviduje a vůbec už to není ten bourák, jak jsme si ho zamilovali. John Wick by se za něj styděl, kdyby neměl dost vlastní práce.

Když se blíží finále téměř nekonečně dlouhé podívané, nemůže to už zachránit ani natolik bizardní situace, jako je souboj s mužem v upnutých slipech (!). 96 hodin: Zúčtování je ve výsledku ubíjející nudou, jíž čas od času pročísne nějaká trefnější hláška, připomínající excelentní jedničku. A ještě je tu vyšetřovatel Forresta Whitakera, jediná myslící postava v plejádě uniformovaných tupců. Na jeden film je toho prostě málo, co může držet divákovu pozornost. A na další akci Bryana Millse ještě míň.

Hodnocení: 30% 

P.S. Další důkaz toho, že jakmile je do filmu obsazen Dougray Scott, nevěstí to vůbec nic dobrého.

Recenze: Expendables 3

Expendables 3 od začátku strašili jistými změnami. První přišla v podobě vyřazeného Bruce Willise, který požadoval za svou roli příliš peněz. Druhou změnou bylo angažování většího počtu mladých tváří. Největší úder ale přišel z Cannes, kde Sylvester Stallone prohlásil, že trojka bude o něco vážnější a hlavně jako první díl série dostane cejch PG-13, aby byla mládeži přístupná.

Nyní můžeme konečně na Expendables: Postradatelné 3 vyrazit do kin, abychom si sami ověřili, jak se překlenutí mezi starým a novým povedlo. Je bez debat, že oživování mladšími tvářemi je třeba, pokud má série přežít. Stallone a jeho generační souputníci přeci jen mají blížící se datum spotřeby. Bohužel snímek sází na špatné koně. V současném akčním filmu existuje hned několik silných jmen, o které zatím série nezavadila (Dwayne Johnson, Vin Diesel, Channing Tatum). Namísto nich však tvůrci nepochopitelně vsadili na neznámé mladé tváře.

Respektive kluka z Twilight, mistrini v UFC a dva další, o kterých nikdy nikdo předtím neslyšel a tudíž není jasné, jaké má jejich obsazení smysl. V akci nic extra úžasného nepředvádí, ani charisma nepřetéká. Chápal bych, kdyby byl do omladiny angažován například nějaký extrémně schopný parkourista (což by akci oživilo a současně ospravedlnilo jeho dosazení to týmu). Zvolení ovšem v ničem extra nevynikají. Dokonce i Ronda Rousey, zmíněná šampionka, toho příliš nepředvede a ačkoli není špatná, jen težko může aspirovat na nového tahouna série. Což ostatně platí pro všechny mladíčky.

Záchrání to zkušená garda akčních klasiků? Mohla by, kdyby k tomu dostala prostor. Bohužel, o nich Expendables 3 nejsou. Parta dobře známá z předchozích dílů, která ve dvojce začala být výborně sehraná, je tentokrát upozaděna a vyjma Stalloneho se z původní sestavy nikdo neohřeje na plátně déle než deset minut (přičemž Jet Li, Randy Couture, Dolph Lundgren a Terry Crews mají v podstatě cameo). Je to dáno tím, že zhruba po 15 minutách Barney starý tým rozpustí a začne nábor nováčků, čemuž se následně věnuje více jak hodina filmu. Co zůstalo?

Obstojný záporák Mel Gibson, jemuž bohužel tvůrci dopřáli minimum prostoru a nedůstojné finále. Použitelný Wesley Snipes, zábavný (či otravný, záleží na úhlu pohledu) Antonio Banderas, jehož ukecaná postava působí dojmem, že byla psaná na tělo Eddiemu Murphymu. Harrison Ford, který už bohužel vypadá natolik staře, až má člověk strach o jeho zdraví. Arnold, jemuž tentokrát není dopřána podobně stylová akce, jako když si ve finále dvojky podal padouchy s Brucem Willisem v miniautíčku. Sly, který oholil knír a daní za to vypadá, že se celé natáčení pořádně nevyspal. A minimum humoru.

Společně s nízkým ratingem, díky kterému je občas střih až zbytečně zběsilý, aby náhodou smrt nevypadala příliš drasticky (samotná akce je nicméně solidní a finále si může s dvojkou podat ruce), se zmírnila i kadence hlášek. A nejde jen o nějaké ostřejší vtípky. On ten humor chybí celkově. Antonio jako komická postava je čestná výjimka. Vše ostatní, až asi na tři hlášky, je poměrně suché a postrádá to hravost, jíž se série u fanoušků zapsala. 

Expendables 3 to zkrátka zkouší jinak. Možná to bude u mladých fungovat. Ale co na to ti, kteří předchozí díly nadšeně podporovali v kinech? Není to vyložený průšvih, jen skrz naskrz průměrný akčňák, který upozadil legendy, aby se přiblížil nové generaci. Děkuji, nechci. Expendables vznikli jako připomínka velké akční éry a jejich úspěch dokázal, že pořád ještě žije dost fanoušků, kteří na tuhle partu rádi vyrazí do kin. Trojka se původně zvoleného konceptu vzdává. Nic proti tomu, ať si série žije vesele dál. Ale už není paradoxně pro fanoušky osmdesátek.

Hodnocení: 50%

Recenze: Amazing Spider-Man 2

Když došlo na restart filmového Spider-Mana, řada fanoušků se ptala, jestli je to nutné. A nebylo. První díl, navzdory slibům ohledně nového příběhu, nakonec pouze recykloval původní snímek Sama Raimiho. Položil nicméně základy. A dvojka se již konečně vydává vlastní cestou. Pořád ale trochu tápe ve směru.

Peter Parker alias Spider-Man (Andrew Garfield) je hrdinou na plné obrátky a svou „práci“ si ve velkém užívá. Jak už nás ale naučila původní pavoučí trilogie Sama Raimiho, s velkou mocí přichází velká zodpovědnost. A to by mohlo stát život jeho milovanou Gwen (Emma Stone). Peter proto vztah ukončí a začne dělat hrdinu non-stop. Extra volno bude třeba, neboť na město zaútočí blesky metající Electro (Jamie Foxx). Současně navíc Peter konečně odhalí pravdu o svých rodičích.

Největší nenaplněný slib z jedničky je tak napraven – skutečně se dozvíme nový příběh, v němž hraje zlotřilá společnost Oscorp výrazně větší roli (a stejně tak Peterův otec). O něco složitější je to se záporáky. Studio postupně lákalo na tři protivníky (Electra, Rhina a Green Goblina). Jediný větší prostor má nakonec Foxxův Electro, jde nicméně o postavičku naprosto nezajímavou a coby hlavní záporák je až nedůstojně hloupá. Paul Giamatti se ve filmu ohřeje jenom pár minut (jako Rhino ještě méně) a Green Goblin, jakkoli klíčový pro nejdospělejší zvrat filmu, má také spíše cameo.

Akčních scén není příliš, režisér Marc Webb naštěstí od minule hodně posílil a dokáže nabídnout podstatně nápaditější adrenalinové pasáže. Palec nahoru i za výborně zvládnuté 3D, které patří k tomu nejlepšímu, co bylo v kinech uvedeno. Dobrou polovinu filmu bohužel zabírá (stejně jako v jedničce) vztah Petera s Gwen. A jakkoli to hercům společně sluší, je romance až příliš seriálově teenagerovská (ve stylu Dawsonova světa), než aby ladila s naivitou klasických komiksů (malý chlapec statečně stojící proti monstru, do superzabezpečeného zařízení s uvězněným záporákem se lehce dostanete přes dva omráčené strážné), případně s temným twistem ve finální třetině.

Snaha podbízet se mladším ročníkům je až násilná. Spider-Man je cool za všech okolností, ze záporáků si nic nedělá, je prostě „free“. Pro toho, kdo ještě jezdí na skatu a rebeluje proti rodičům, půjde zřejmě o ideálního hrdinu. Na mě působil Spidey občas jako pouhý drzý a namyšlený spratek.

Pozornější se pak neubrání jisté škodolibosti během nejslabších scenáristických chvilek. Například při výpadku proudu, kdy dvě letadla míří naslepo proti sobě (lze vymyslet v téhle situaci větší klišé?) nebo když jedna z postav při pádu letadla uploaduje na internet soubor, přičemž tak činí někdy v roce 2000 (datum ve filmu explicitně vyjádřeno není, ale dá se poměrně lehce dopočítat). Snímek je také až přehnaně doslovný a pokud je třeba nějakou situaci vysvětlit, vysvětluje se hned několikrát.

Přestože vyznívá recenze spíše kriticky, celkový dojem je vesměs pozitivní. Webb si naštěstí drží dobré tempo. Hlášek je tolik, že i když se jich polovina míjí účinkem, pořád je čím se bavit. Příběh rozhodně (navzdory logickým lapsům) stojí za vyslechnutí a finální třetina je naštěstí tím nejlepším z celého filmu. Vypíchnout si zaslouží i Dane DeHaan (Kronika), který možná vypadá jako mladší klon Leonarda DiCapria, nepostrádá ale osobité charisma. A i soundtrack, jakkoli neoriginální, pěkně šlape a pomáhá celému filmu nestagnovat a řítit se vstříc strhujícímu finále.

Oproti jedničce nabízí Amazing Spider-Man 2 značný pokrok. Do budoucna by si to jen chtělo ujasnit, zda má být cílen na fandy komiksu, teenagery nebo starší diváky. Zvolený kompromis působí poněkud schizofrenním dojmem a pokud se jednička zavděčila hlavně mladým, dvojka už to bude mít mnohem složitější. Pro každého je tu něco, ale celek vlastně není pro nikoho. Silné detaily a příslib vzrůstající kvality přesto nakonec převáží misku vah na pozitivní stranu a to navzdory skutečnosti, že snímek nabízí nejslabší potitulkovou scénu vůbec. Inu, v Sony se mají ještě od Marvelu co učit.

Hodnocení: 70%

Recenze: Hobit: Šmakova dračí poušť

Leží ukrytý ve zlatě tak dlouho, že už si o něm lidé vypráví historky. Stal se součástí temných legend. Pro trpaslíky je Šmakovo řádění stále živé. Chtějí si vzít domov zpět. Hobit Bilbo a jeho třináct společníků se vrací do kin, aby pokračovali v osudové výpravě.

Bilbo Pytlík (Martin Freeman) postupuje dál se skupinkou chrabrých trpaslíků, kteří se rozhodli vyrovnat s minulostí a změnit budoucnost svého rodu. Cílem jejich cesty je ztracené trpasličí království v Osamělé hoře, v níž dřímá obávaný drak Šmak. Podaří se jim nebezpečného netvora porazit a získat zpět svůj domov? Než vůbec ke střetu dojde, čeká hrdiny řada překážek, včetně jedné velké noční můry všech arachnofobiků.

Kdysi jsem Hobita četl, ale je to tak dávno, že si nevybavím, co vše ve filmu má/nemá být a kolik si toho tvůrci pro své potřeby upravili. Pokud ale budu hodnotit ryze samotný film, dostanu se na pomezí toho, co jsem si myslel o prvním Hobitovi a co současně vyvolávaly Dvě věže – což znamená řemeslo na úrovni, které nevykazuje žádných větších přešlapů, velmi hladké pospojování jednotlivých dějových nitek a handicap v podobě údělu vypravěče prostředního dějství, který nikdo nezačíná ani nekončí. Tvůrci se sice tuto slabinu snaží maskovat úvodem, v němž na chvilku odskočí před události prvního dílu, otevřené finále, působící svou dramatickou tečkou téměř až seriálově, však již zvrátit nemohou. Člověk zaplatil plné vstupné a za to dostal pouhý dílek skládačky.

Ale s tím se musí počítat. Není to ani tak výtka, jako spíše potvrzení toho, že status trvá a že filmaři s ničím radikálním nepřišli (ale víceméně se to od nich ani neočekávalo). Jinak vše funguje, jak má. Napětí střídají vážnější chvíle v pravidelných intervalech, vše je prokládáno humorem a Peter Jackson znovu potvrzuje, že nejvíce si užívá akční scény, v nichž může vedle precizní choreografie využívat i nejklukovštější (a současně nejvděčnější) nápady - vrcholem je pasáž se sudy.

A znovu nechybí potřebné kouzlo. Jackson je zkrátka mistr svého řemesla. Nebo lépe - Jackson je člověk, který filmařsky uchopil Středozemi tím nejlepším možným způsobem. Šmakova dračí poušť má tu správnou atmosféru, přičemž pro tentokrát ubyla i infantilita, což je oproti minule pokrok. Znát je to hlavně v očekávané epizodě s pavouky, která je bez debat z obou Hobitů nejmrazivější.

V rámci triků mi naopak přišlo, že tentokrát nebyla úplně všem scénám věnovaná stejná péče. Jistý podíl na rozpačitém výsledku může mít to, že jsem film viděl ve 2D a tudíž mohou jisté scény ve 3D/HFR vypadat jinak/lépe. Chvílemi je každopádně digitálnost až nepříjemně patrná a to hlavně v akčnějších pohybech postav. Na druhou stranu to nikdy nebylo tak špatné/dlouhé, abych byl z nějaké scény vyloženě "vyhozen". Mluvím tu o pouhých pár vteřinách v celém filmu. A pokud jde o draka Šmaka, ten je zpracován bezchybně a hlas Benedicta Cumberbatcha plní funkci na 100%.

Kdybych chtěl zjednodušovat, řekl bych, že se má druhý díl k tomu prvnímu podobně jako dvojka Hunger Games ke svému předchůdci. Tvůrci se vzdali naivních hrátek a jdou přímo za cílem, přičemž všechno je takové špinavější. Faktem zůstává, že největší slabinou druhého Hobita je to, že "jen pokračuje a zároveň nekončí". Ale kdo počítal s něčím jiným, ten nemá v kině co dělat.

Hodnocení: 90%

P.S. Úroveň českých titulků je často velmi špatná a překladatel s oblibou mění význam řečeného.

P.P.S. Evangelina Lilly je jednoznačně nejkrásnější elfkou, jaká kdy obývala Středozemi. A Legolas nikdy nebyl větší "badass"!

Recenze: Hunger Games: Vražedná pomst

Katniss chtěla jen přežít. A to za každou cenu. Nechtěně svým nasazením zažehla plamen odporu, který den ode dne sílí. Prezident Snow potřebuje nastolit klid v jednotlivých sektorech, kde obyvatelé začínají postupně rebelovat proti hlídkám. Využije proto výročních Hladových her.

Katniss (Jennifer Lawrence) a Peeta (Josh Hutcherson) se stali miláčkem lidí Kapitolu i utlačovaných obyvatel jednotlivých krajů. Z toho důvodu musí, navzdory faktu, že se ihned po skončení her odcizili, nadále předstírat zamilovanost. Aby byl vliv jejich „pozitivní lásky v těžkých časech“ co nejplošnější, jsou jako pár vyslání na propagandistickou šňůru napříč celou zemí. Snow (Donald Sutherland) si od akce slibuje ústupek odporu, když ale lidé vidí Katniss na vlastní oči, mají o to větší touhu bojovat. Dojde proto na nečekaný plán – pro 75. Hladové hry budou z každého kraje vybrání dva výherci minulých her. Katniss se tak vrací do arény.

První díl Hunger Games měl potenciál. K tomu, aby ho plně využil, mu však chyběl jak lepší scénář, tak větší prokreslení postav i samotného světa. Jakoby to na režijní sesli střídající Francis Lawrence sám vycítil a pro dvojku si ukrojil ohromných 146 minut. Podobná délka se jeví vražedná, dvakrát tolik s vědomím, že je film vyklešťěná předloha. Většinou to v praxi znamená, že se tvůrci snaží do filmové adaptace narvat co nejvíce kultovních scén z knihy, aniž by nutně dávaly smysl. Není to případ Vražedné pomsty. Dějová linie je konzistentní, s minimem nepochopitelných odboček a odkazů. Pokud něco stále působí jako úlitba předloze, je to vztah Katniss s Galem. Postava boyfrienda z kraje se jeví nadbytečná i nezajímavá, leč do budoucna bude zřejmě významná.

Naštěstí se Gale na plátně ohřeje možná pět minut. Klíčová je Katniss a její tým, potažmo několik nových protihráčů, jimž snímek věnuje větší dávku pozornosti. Obsazení je mimořádně dobré, díky čemuž i chatrně načrtnuté postavy s minimem prostoru dokáží diváky bez problémů oslovit (namátkou nový vůdce hry v podání Phillipa Seymoura Hoffmana nebo sadistický mírotvorce Patricka St. Esprita, který zřejmě sloužil někde s Langovým zeleným mozkem z Avatara). 

Skutečnými hrdiny druhých her jsou každopádně Jennifer Lawrence, jež konečně působí jako vůdce a ne pouhá oběť a především režisér Lawrence (shoda příjemní čistě náhodná), který po peckách Já,legenda a Constantine potvrzuje jedinečný cit pro pečlivě vystavěnou scénu a vypiplaný vizuál. Vedle zmíněných filmů působí Hunger Games sice trochu nezajímavě, ale ono se vylidněnému New Yorku a nahláškované komiksové postavě těžko konkuruje. Hunger Games pod Lawrenceovým vedením každopádně působí 2x tolik epičtěji, než jednička a v kombinaci se správnou hudbou (i James Newton Howard si od minule polepšil) dokáží některé obrazy navodit až mrazení v zádech.

Vražedná pomsta není typický blockbuster, ale to ostatně platilo i pro jedničku. Podobně jako v případě Enderovy hry jde o ušlechtilý pokus přinést do kin závažná téma prostřednictvím mladších vypravěčů. V případě Hunger Games je přidaná hodnota v podobě totalitního režimu, což je systém (na rozdíl od mimozemské invaze) světu dobře známý a (bohužel) nadčasový. Jednička problém naťukla. Druhý díl už ukazuje zrůdnost systému v celé jeho zvrácené kráse a to natolik intenzivním způsobem, až je lehké zápalu podlehnout a chtít také bojovat za správnou věc.

A to nejlepší nakonec - film má dvě a půl hodiny a přesto nenudí. Po jeho finální scéně jsem chtěl vědět a vidět víc. Takže resumé: Vražedná pomsta je ve všech směrech vyzrálejší variací na svého předchůdce. Pokud se v nastoleném tempu pojede dál, s chutí se na ostatní díly vydám do kina.

Hodnocení: 80%

Thor: Temný svět

Asgardský bůh a jeho zrádný bratr se vrací ve velkolepém pokračování, aby společně čelili nepříteli z dávných časů. Překoná Temný svět dobře nastavenou jedničku, nebo se stane (podobně jako Iron Man 2) zbytečnou nastavovanou kaší, jejíž potenciál se utopí v nedostatku tvůrčí odvahy? 

Jedno se Marvelu musí nechat. Nemá sestupnou tendenci. Adaptacím klasických komiksových děl je věnována maximální péče i finanční podpora a film od filmu je vidět štědřejší přístup. A naštěstí i ochota posouvat hranice. Avengers přinesli velkolepou bitvu v New Yorku, pořád ale převládala spíše pozitivní nálada, v níž víme, že se nikomu a ničemu nic nestane. Iron Man 3 sice potvrdil neochotu studia obětovat aspoň některou z vedlejších postav, nabídl ale (pro novou vlnu marvelovek zatím nepříliš typickou) temnější atmosféru, kdy cítíme závažnost celé situace.

Thor: Temný svět jde ještě o kousek dál. Sympatického (a nyní již i pokorného) hrdinu zastihneme v době vrcholících válek o nastavení rovnováhy ve vesmíru. Finální bitva dopadne pro Thora (Chris Hemsworth) dobře a vše se zdá být zdánlivě v pořádku. Jeho pozemská láska Jane (Natalie Portman) se však nechtěně stane nositel zlé energie, která probudí k činu pradávné nepřátele všeho dobrého. Bitva o osud celého vesmíru začíná a nikdo si nemůže být jistý tím, že z boje vyjde se zdravou kůží.

Což je jedno z největších vítězství nejen druhého Thora, ale Marvelu vůbec. Konečně přišel čas začít se skutečně bát o postavy. To přirozeně neznamená, že by měl divák očekávat masakr, v němž padne polovina postav. Úplně poprvé je ale patrné, že nesmrtelnost není synonymem hrdinů Avengers (a jejich okolí). Druhý Thor má též nespornou výhodu v tom, že se již od počátku hrdina chová sympaticky a ne jako buranské hovado. A pak je tu Loki, černý kůň, eso v rukávu, jehož pojetí „sympatického záporáka“ těžko hledá konkurenci. Tom Hiddleston je požitkář a roli ublíženého syna, toužícího po trůnu, si vychutnává každým nadechnutím. Podobně silných antihrdinů se moc nevidí.

Režisér Alan Taylor, který nastoupil do rozjetého vlaku, svou roli vypravěče zvládl naprosto se ctí a i když jde o jeho první velký film, dokonale zužitkoval svou práci na seriálu Hra o trůny. On ostatně Asgard není zas tak Západozemí vzdálený (někomu nicméně nemusí vyhovovat, že pastelové barvy ustoupily klasičtějšímu fantasy pojetí). A potěšující je, že Taylor bez problémů zvládá i velkolepé akční trikové pasáže, které v sobě kombinují krásu Pána prstenů a vesmírný drajrv Star Wars.

Tím nejpřekvapivějším aspektem Temného světa je každopádně humor. A teď nemyslím sypání hlášek ve stylu Tonyho Starka. Druhý Thor je v mnoha pasážích velmi komediální (ano, a současně temný). Nejenže je samo o sobě hodné obdivu, že humor nikdy neruší a netupí dramatické hrany, ale hlavně je často vrstvený, skoro jakoby vypadl z nějaké výborné komedie Blakea Edwardse. Patrné je to hlavně v závěrečné londýnské bitvě při „propadání“ prostorem, kdy se s kulometnou kadencí vrší jeden vtip za druhým (pokud pojedete domů metrem, 100% se neubráníte úsměvu). Komediální vsuvky jsou přímo úžasné a dokazují, že nejen Iron Manem je humor Avengers živ.

Pokud něco skřípe, je to opětovné nevyužití členů Thorovy bojovné skupiny (i o spolupracovnících Jane víme více). A osobně mi - stejně jako u jedničky - vadil 3D formát, který ve výsledku nijak 3D není, ale film je díky němu hrozně tmavý (ale to bude spíš zásluha promítajícího CineStaru).

Thor: Temný svět sliboval svým fanouškům hodně. Podle nepsaných pravidel pokračování měl mít všeho více. A ono to jde! Pokud byla jednička solidně odvedeným komiksovým odpichem k velkolepé týmovce, dvojka už je suverénním sólistou, který neslouží jen celku, ale současně mu dokáže být inspirací. Teď jen doufat, že si druhý Captain America povede stejně dobře.

Hodnocení: 90%

P.S. Uprostřed filmu je jedno moc pěkné cameo a během titulků si počkejte rovnou na dvě scény.

Recenze: Red 2

Bruce Willis a jeho partička akčních důchodců je zpátky. Tentokrát budou čelit té nejotřepanější špionážní zápletce – tikající bombě. Naštěstí se u toho pořád ohromě dobře baví.

První Red příjemně překvapilo. Přestože šlo o komiksovou adaptaci, vsadil snímek na civilní humor „starých pardálů, užívajících znovunasazení do akce“ a nenucenou romanci osamělého Franka Mosese, který sice umí zabít člověka jedním úderem, ale navázat vztah se sympatickou telefonní operátorkou, to je úplně jiné kafe. Lahodnou třešničkou na dortu byla akce ve stylu Dannyho parťáků, díky níž dostal první zatraceně příjemný chuťový ocas. A byl z toho hit.

Pro Willise to byl příjemný návrat k jeho komediálním kořenům, kterými se kdysi prosadil (Emmy a Zlatý glóbu za Měsíční svit) a postupem let čas od času svou odlehčenější stránku s chutí připomněl (seriály Jsem do tebe blázen a Přátelé, kde byl za své hostování taktéž oceněn Emmy). Velikým komediálním hitem v rámci celovečerních filmů byl žánrově spřízněný zabiják Jimmy „Tulipán“ Tudeski z komedie Můj soused zabiják. Druhý díl, v němž se sebevědomý chlapík přetavil v domácí puťku v zástěře, bohužel patřil k tomu nejslabšímu, co kdy komediální Willis natočil. Začátek Red 2 proto znalé vystraší, neboť i Frank zpohodlněl a zatímco v jedničce tápal, co si s obyčejným životem počít, ve dvojce by se nejraději odstěhoval na farmu a dojil dobytek. Naštěstí nic dalšího druhého Zabijáka nepřipomíná.

Je to podívaná podle osvědčeného receptu „co fungovalo minule, nemá smysl měnit“. Znovu jsou hrdinové určeni k likvidaci, opět ve velké míře cestují a pořád mají potřebný nadhled, který je polidšťuje a umožňuje hercům, aby si vychutnali každou narážku a humornou repliku. Nic nového pod sluncem. Druhá porce téhož pro ty, jimž se jednička líbila.

Bohužel se opakuje i rutinní režie, která sice slouží veškerému humoru, ale nedokáže zakrýt slabší části scénáře (znovu absentuje pořádný záporák), ani ohromit akcí. Klíčové nicméně je, že si extrémně nebezpeční důchodci udrželi nadhled a dobrý timing, díky němuž se i natolik otřepaný moment, jako stříhání drátů na výbušnině, může vyprofilovat ve velmi zábavnou scénu.

Rozhodně vás Red 2 nijak neohromí (nejvíce asi zamrzí malé využití Anthony Hopkinse), ale coby oddechovka s partou starých známých funguje takřka dokonale. Na hollywoodské poměry jde navíc o nadstandardní komediální záležitost, která (ač jen chvílemi) dává vzpomenout na zlatý věk americké komedie (Malkovichův vstup na konzulát se zapíše do žánrových dějin) a i když se budete málokdy popadat za břicho, celou dobu ve vás bude rezonovat malý, spokojený úsměv. Sledovat tuhle partu v akci je prostě zábava. Herecké obsazení, to je největší výhra celé Red série. Žádný jiný akční herec neumí být tak věrohodně subtilní, jak Willis tápající mezi dvěma ženami. Nikdo se nemůže vyrovnat půvabům zabijácké Helen Mirren, která pro případ nouze schovává mrtvá těla v mrazáku. A John Malkovich je ta nejlepší oživlá mrtvola, na jaké kdy CIA dělala pokusy. Radost pohledět.

Prozatímní slabší tržby bohužel pohřbívají plány producentů na plánovanou trojku, což nás může trápit v tom smyslu, že tahle parta by další díl bez problémů utáhla. Ale zase si svým druhým vystoupením neuřízla z ostudy kabát. O kolika pokračování úspěšných komedií to lze říci?

Hodnocení: 70%

Recenze: Já, padouch 2

Mocný vládce zla Gru se vrací, tentokrát už žátné pletichaření. Ze zloděje měsíce se stal zodpovědný otec, který vyrábí (hnusné) džemy. Někdo ale začíná dělat neplechu. A protože Antipadoušská liga si neví rady, kdo by mohl poskytnout lepší pomoc, než bývalý mistr zločinu?

Animovaná komedie Já, padouch patřila k tomu lepšímu z animované produkce posledních let (pokud mluvíme o středním proudu, který nemá větší ambice, než že z diváků vyrazí nějaké ty peníze). Nebudeme si ale nic nalhávat. Důvod, proč se snímek těšil tak dobrým ohlasům, byl prostý - vděčil za to potrhlým žlutým Mimoňům, který podobně jako veverka v Době ledové působí jako osvěžující komediální vsuvky, žíjící tak trochu vlastním životem. Jaká ironie, že jsou vznikly díky nedostatku peněz, neboť studio původně plánovalo pomocníky lidštější, ale nezbyly na pokročilé animace peníze. A tak svět poznal podivné malé chlapíky se zatraceně nakažlivým smíchem.

Dvojka je jednička protažená kopírkou. Znovu se tu řeší banálním způsobem rodinné hodnoty, zápletka je spíše do počtu (v pohodě by vystačila na dvacet minut dlouhý skeč), Gru a jeho holky jsou "jen" odpovídajícími žánrovými stereotypy a ani nová postava agentky Lucy Wildeové s výborným hlasovým podáním Veroniky Žilkové díru do světal neudělá. Ale ti malí nezbedové!

Pořád umí být extrémně zábavní svou cartoonovskou zbrklostí, střelenými kostýmy a podivnou mluvou. Je v zásadě jedno, jakou hovadinu zrovna dělají, VŽDYCKY je zábavné je sledovat. Dokonce i natolik laciný fór, jako jméno šéfa Antipadoušské ligy Velezadka, dokáží svým podáním prodat.

O Já, padouch 2 tak do jisté míry platí to, co o jedničce: Jde o žánrovou oddechovku bez větších ambicí, která by skončila v propadlišti dějin, nebýt Mimoňů. Je proto jen dobře, že se aktuálně připravuje film, kde budou malí nezbedové v centru dění. Protože co si budeme povídat. Právě žluťáskům vděčí série za úspěch a většina z nás na dvojku vyrazí čistě kvůli nim.

Hodnocení: 60%

Metro: Last Light

Milovníci postapokalyptického Fallouta dostali před třemi lety nečekaný dárek – herní adaptaci poutavého bestselleru Dmitryho Glukhovskyho Metro 2033. Příběh lidí, kteří se před radioaktivním prachem museli ukrýt v tunelech metra, je samo o sobě lahůdkovým nápadem. V prvním díle se povedlo atmosféru knihy plně přenést a přestože titul trpěl nejedním neduhem (některé zkratky oproti herní předloze působily zmatečně, většina hry měla koridorový ráz), stal se z něho hit.

Dvojka původně měla vycházet z knižního sequelu Metro 2034, nakonec se ale tvůrci rozhodli pro vlastní příběh. Znovu sledujeme Artyoma, který to již dotáhl na respektovaného člena Řádu. Když je na povrchu nalezen přeživší Temný, jste vysláni k jeho likvidaci. No a situace se samozřejmě zkomplikuje.

Výhodou dvojky je plnohodnotná možnost volby. Zatímco jednička vás pojetím lokací omezovala, Last Light je koncipováná tak, aby si na své přišli tichošlápci, stínoví vrazi i maniaci toužící po hutných přestřelkách. Záleží jen na nátuře. Jste rádi mimo radar a nechcete si špinit ruce? Žádný problém. Když budete opatrní, můžete za celou hru zabít jen pár lidí. Uspokojuje vás, když někoho překvapíte ze zálohy a tiše ho zlikvidujete? Do toho. A Rambo styl? I ten tu funguje (pokud ho ale budete preferovat, brzy vám dojdou náboje). V rámci stínové hry/silent killu snad chybí jen možnost odtáhnout mrtvého protivníka, aby jeho tělo nezalarmovalo ostatní.

Zatímco AI lidí je celkem použitelná, mutanti na povrchu planety, kde se znovu neobejdete bez masky, jsou ukázkou naprosté demence. Překážky jsou jim stejným nepřítelem, jako vaše puška, neustále pobíhají před hlavní, abyste měli co největší šanci na dobrý výstřel a i když se jich kolem vás sesype deset, ve výsledku jich útočí jen pár. Souboje s mutanty naštěstí nehrají v Last Light prim (jde spíše o jakési zpestření) a soubojů na povrchu není tolik, aby vás tupost protivníků otrávila.

Graficky vypadá titul solidně - současný nadstandard, který neohromí, ani nedělá ostudu. Potěší některé detaily (třeba možnost jít do divadla), ale vyloženě vytěžené prostředí není. Může se zdát, že Last Light ode mě dostává za uši. Má to svůj důvod. Vychází totiž očekávané TheLast of Us, které jsem hrál na přeskáčku s Metrem. Obě hry spojuje plíživost, hororové prvky, zničený svět a ve všem bohužel Metro ztrácí. Ne, že by vývojáři druhého Metra odvedli špatnou práci. V Naghty Dog jen zkrátka stvořili klenot, s nímž to nikdo z podobného žánrového ranku nebude mít lehké.

Metro: Last Light je bezesporu atmosférický a zábavný titul, který má tu smůlu, že vyšel v době, kdy se na pulty obchodů dostává bezchybná hra z téhož žánrového ranku. Vedle fenomenálního The Last of Us se Metro: Last Light jeví jako pouhý předkrm. A tak ho musíte brát. Pokud se vám líbila jednička, dvojka vás rozhodně nezklame. Pokud patříte mezi novicky (což je u hráčů Playstation 3 pravděpodobné, protože jednička na ní nevyšla), ulehčí vám vstup do světa kvalitní české titulky. Jestli jste už ale hráli příběh Joela a Ellie, raději setkání s Artyomem odložte na později.

Pokud nicméně nevlastníte Playstation 3, můžete si k mémo hodnocení klidně přičíst 10%.

Hodnocení: 75%

Za zapůjčení hry k recenzi děkuji internetové prodejně Gamesarena.cz

Resident Evil: Revelations

Není to tak dávno, co se herní série Resident Evil dočkala šestého (poměrně rozporuplného) dílu. Přestože jsou reakce s postupujícími čísly horší, na prodejnost to veliký vliv nemá. Za což můžeme být nyní rádi, protože právě úspěch značky zajistil port Revelations z Nintenda 3DS na velké konzole. 

Série Resident Evil neodmyslitelně patří k nejslavnějším hororovým hrám. Je tváří žánru a vyjma Dead Space zřejmě jedinou sérií, jíž znají i lidé, kteří hraní ve velkém neholdují. Původně plastická podívaná s důrazem na hádanky a plíživost se postupně přetavila v klasický akční výplach, kde přemýšlení i strach hrají čím dál menší roli. Že to není nezbytná evoluce ukázal poslední díl Dead Space, který de facto propadl u kritiky i diváků (přestože nejde o nijak špatnou hry). Resident Evil má pevnější kořeny, tudíž mu přechod k akci příliš komerčně neuškodil. Na druhou stranu – ryze frenetický Resident Evil: Operation Racoon City slabými prodeji jasně ukázal, že i hráči mají své tolerační limity.

Resident Evil 6 měl být návratem ke kořenům. Přinést zpět plíživý strach, úzké temné chodby, málo nábojů a všudypřítomnou nejistotu. Což se daří v kampaních, které s tímto záměrem bylo tvořené (což jsou v případě RE6 dvě ze čtyř). Šestý Resident není špatný pokus o kompromis. Akce i temnota tu mají své místo, tudíž si každý přijde na své. Koho ale nebaví Call of Duty se zombíky, má v případě RE6ky teoreticky jen dvě použitelné kampaně (a tím pádem o dost menší hrací dobu).

Revelations svého času sklidila na 3DS nadšené ohlasy. V prvé řadě proto, že podobně zaměřená hra je na „rodinném Nintendu“ vždy malou událostí. Za druhé si fanoušci pochvalovali atmosféru. 

Předně je třeba podotknout, že jde o doslovný port bez extra bonusů. Vyjma vyžehlenější grafiky tu nenajdete nic nového. Kdo tedy hrál původní verzi, pro toho půjde o opakovačku bez jediného překvapení. Ti, co nehráli, mohou každopádně jásat. Revelations je skutečně tak dobrá hra, jak se traduje a ze starého i nového Residenta si bere převážně to lepší. Na jedné straně mile odlschoolový styl (žádné zběsilé tempo, ale opatrné procházení), děsivé lokace, pomalí a nebezpeční nepřátelé, zkrátka ta pravá hra o přežití. Na té druhé líbivě zpracovaná akce, dobré ovládání, díky němuž nebudete v bojích zoufale mlátit do tlačítek a bossové spíše efektní, nežli vyloženě nepřemožitelní. Ryzí akce tu má spíše doplňkovou úlohu, kdy v několika málo epizodách hra odskočí mimo loď.

Je třeba se bohužel smířit s tím, že pořádně zamotané hádanky už v téhle sérii skutečně nemají své místo. Jediné, co se nyní od hráče vyžaduje, je přijít k bodu A, zjistit chybějící předmět z lokace B, tam se vydat, pobít několik nepřátel a s předmětem B se vrátit do místa A. Jednoduché jak facka. 

Naštěstí je tu ona zmíněná atmosféra. Od třetího dílu tu nebyl „residentovější Resident“. Rezavějící zaoceánská loď ztracená na moři je naprosto ideálním prostředím pro nervydrásající horor. Loď to není velká (celá hra má jistá kapacitní omezení vycházející z faktu, že jde původně o záležitost pro kapesní konzole), je nicméně dostatečně rozmanitá a nabízí všechno, co byste od pořádné výletní lodě očekávali (snad jen Casino je nedůstojně mrňavé a nechtěně tím připomíná pražské nonstopy).

Extra zmínku si zaslouží kooperativní režim RAID, k němuž je třeba hru dohrát, abyste si otevřeli všechny úrovně. RAID se hraje přes Playstatin Network a Xbox Live, na rozdělenou obrazovku tu nenarazíte (což je škoda). Jde o zábavný doplněk, kdy si zvolíte postavu, lokaci a poté plníte nejrůznější úkoly. Šikovná "natahující" výplň, která hře minimálně zdvojnásobuje její herní dobu.

Resident Evil: Revelations je zatraceně povedený kousek, který nadchne příznivce původní trilogie a je důkazem toho, že navzdory primárnímu cílení na hororovou složku lze vytvořit chytlavý a úspěšný titul i v dnešní době. Což ostatně ukazuje i fenomenální The Last of Us, ale to je hra, která si zaslouží vlastní recenzi. Revelations se každopádně povedlo. Nemá nejlepší grafiku, z herního hlediska nepřináší nic zásadně nového, celkový dojem je ale výborný. Tohle JE pravý Resident Evil.

Hodnocení: 80%

Za zapůjčení hry k recenzi děkuji internetové prodejně Gamesarena.cz

Recenze: Star Trek: Do temnoty

Kapitán James T. Kirk a jeho posádka se vrací v dalším epickém dobrodružství. Tentokrát se vydají po stopách nebezpečného teroristy, který se neštítí vůbec ničeho.

James T. Kirk (Chris Pine) se stále nepoučil. Svou horkokrevností vyvolá incident, jenž by měl za jiných okolností velmi vážné důsledky. Na Londýn však zaútočí terorista (Benedict Cumberbatch), zabije mnoho členů Flotily a Kirk je vyslán, aby ho zlikvidoval. Zdánlivě jednoduchá mise se zvrhne v boj o přežití, který budou pro posádku lodi Enterprise životní zkouškou.

První Star Trek znamenal před čtyřmi lety pro značku nečekané oživení. Tvůrci se chytře vyhnuli srovnání, když vytvořili alternativní vesmír již proběhlých událostí.  Díky tomu mohl fenomén povstat z popela, aniž by popřel sám sebe. Nyní J.J. Abrams servíruje dlouho vyhlížený sequel. V něm tvůrci příliš nových témat nepřináší – znovu je tu ambiciózní, ale tvrdohlavý hlavní hrdina, jehož postoj k autoritám je značně na vodě a který musí projevit pokoru, pokud se má stát skutečně skvělým velitelem. Vstup do stejné řeky přesto nepůsobí dojmem nastavované kaše.

Abrams je totiž šikovný krejčí. Umě maskuje skutečnost, že se namísto nového příběhu dočkáme jen jakéhosi upgradu původní myšlenky. Těžištěm je v Do temnoty syrovější přístup – tentokrát jde o život. Jsme v hollywoodském blockbusteru pro celou rodinu, což přirozeně tupí hrany událostí, přesto budete během filmu na vážkách. Skutečně to všichni hrdinové přežijí? Ta otázka mi hned několikrát probleskla hlavou, což je nemalá zásluha dobře vykresleného záporáka, jehož se s bravurou sobě vlastní ujal Benedict Cumberbatch, známý především rolí seriálového Sherlocka.

Ambiciózní podívaná plná emocí (ve filmu se opravdu nešetří velkými slovy) by se lehce rozpadla, nebýt Abramse, který vše pevně drží v rukách. Pravda, ne každé vyznání padne na úrodnou půdu, především Spockovo emociální prozření vykazuje největší mezery, přesto ani jednou nepůsobí film trapně, což je u sci-fi fláku, kde hrdinové nosí přilehavé teplákové soupravy, samo o sobě úspěch.

Nejsilnější je Abrams každopádně v akci a gradaci dramatických situací. Nemusí vám být Star Trek blízký. Dokonce můžete mít na háku celý sci-fi žánru. Jakmile se ale spustí velkolepé akční scény, ať už na dně rvoucí sopky, v lodi volně padající vesmírem či na střeše plavidla letícího nad ulicemi města, těžko budete popadat dech. Abrams je skutečný mistr v dávkování napětí, nemluvě o neuvěřitelně sebejistém přístupu ve snímání scén. 3D sice není zdaleka tak využité, jak by se slušelo, v kombinaci s IMAX kamerami (Abrams je využil pro zhruba 30 minut filmu) a IMAX plátnem ale dokáže vyvolat iluzi solidní hloubky. Ta může slabším povahám klidně navodit závrať.

Star Trek: Do temnoty je zkrátka nejlepším příkladem toho, jak má vypadat drahý blockbuster, šitý na míru moderním kinosálům. Každý záběr vypadá neskutečně vypiplaně, triky jsou špičkové, herci hrají jako o život, nechybí překvapivé zvraty, chytlavé hlášky i emoce. Je tu všechno. Sice zmizel pocit něčeho nového (jednička přeci jen působila svěžeji), to ale nic nemění na dobrém výsledku.

Abrams tak se svým týmem pokračuje v kříšení polomrtvého fenoménu a úspěšně láká další nováčky do Hvězdné flotily. Možná se z vás nestanou nadšení trekkies, rozhodně se ale neubráníte pocitu, že s touhle posádkou rádi vyrazíte na další plavbu vesmírem. Snad se jí brzy dočkáme.

Hodnocení: 85%

P.S. Zarytým trekkies nepochybně nepůjde přes nos, jakým způsobem tvůrci uchopili Khana, který v původní sérii vypadal jako mužská varianta amazonky (kdežto Cumberbatch ho přetavil v brutálního britského elegána). Berte to jako důsledek evoluce. Dnes by původní styl stejně působil směšně.