Recenze: NON-STOP

Liam Neeson se potácí mezi vlky v přepadení ve vzduchu, kde na něj vychytralý terorista nastražil hned několik smrtonosných pastí. Dokáže zachránit lidi na palubě? Liam Neeson se vrací v další nekompromisní roli, která mu u fanoušků tvrdých hrdinů zajistí nehynoucí slávu.

Bill Marks (Liam Neeson) nemá daleko ke zhroucení. Posledním záchytným bodem v jeho životě je práce leteckého šerifa. A i tam má namále, neboť nerespektuje pravidla. Práci nicméně vždy odvede. Tentokrát to ale bude jiné a kostlivci ze skříně na něj nejen vypadnou, ale doslova proti němu s bojovným pokřikem vyrazí. Na palubu stejného letounu nasedl terorista s pečlivě postaveným plánem – pokud nedostane 150 milionů dolarů, popraví každých dvacet minut jedno rukojmí. Bill si nemůže být jistý, komu na palubě letadla věřit. A čas nebezpečně rychle utíká.

Před třemi lety společně režisér Jaume Collet-Serra a Liam Neeson natočili thriller Neznámý, který se setkal se slušným ohlasem publika. Šlo o první vlašťovku po 96 hodinách a diváci byli zvědaví, zda i tentokrát charismatický herec zlomí nějaká ta zápěstí. Naproti všem očekáváním byla nakonec tato složka, snad i jako útliba fanouškům, využita jen na konci filmu. Do tří čtvrtin šlo o poctivý a značně zamotaný thriller, jenž pozvolna odhaloval karty a dělal to natolik rafinovaně, že by bezpečně udržel i pozornost insomniaka. Samotné rozuzlení bylo bohužel ze slabšího ranku. Akční thriller NON-STOP nezapře, že má podobné kořeny. I on staví na pečlivě vystavěné a tajemné zápletce, jež se každých deset minut vyvine novým směrem, aniž by tím nutně popřela to, co jí předcházelo.

Naštěstí jde o vstup do téže řeky poučený. Tentokrát je Neesonův hrdina razantnější od začátku, díky čemuž si fanoušci naštvaného taťky Bryana Millse opravdu přijdou na své (ostatně, klidně by mohlo jít o stejnou postavu). Rozuzlení není v NON-STOP tolik přitažené za vlasy, ba co víc dokáže skutečně překvapit (dovolím si tvrdit, že i ti důvtipnější odhalí předem jen polovinu pravdy). Samotné odkrývání stop, ať již přímých či záměrně zmatečných, si může s Neznámým podat ruce. Dlouhou dobu nebudete tušit, kdo s kým hraje levou a jakým směrem se příběh vyvine. Jenže…

… ani NON-STOP se nevymanil z některých neduhů moderních hollywoodských thrillerů. Ty přeci jen chtějí více bavit než napínat/uvádět diváka do deprese. Téměř až pohádkově hladký způsob, jakým se otáčí jednotlivé roviny důvěry-nedůvěry pro potřeby vývoje, může v kritičtějších povahách vyvolat škodolibý úsměv. Stejně problematické je finále, které jsme v rámci leteckých thrillerů viděli 

snad tisíckrát. Jistá naivita se odráží i v konceptu přesného načasování jednotlivých úmrtí, ale na tuto hru není těžké přistoupit. Je totiž bez debat, že potřebám filmu i příběhu slouží více než dobře.

A co je dost možná nejlepší, hra na vraha skutečně funguje. Všichni (doslova) jsou podezřelí.

Navzdory několika menším nešvarům je NON-STOP, i přes tíživou zápletku, příjemná a zábavná žánrovka, obsahující dostatek akce, hlášek a nápadů, abyste po odchodu z kina mohli mít pocit, že jste své peníze věnovali na správný lístek. A kdo miluje novodobého drsného Neesona, ten si může klidně k hodnocení ještě nějaká procenta přičíst. V téhle póze se herecky skutečně našel.

Hodnocení: 80%

Recenze: Zpátky do ringu

Je to dlouhých třicet let, co se naposledy sešli v ringu. Zatímco jeden dokáže i po tak dlouhé době jakžtakž ze své bývalé slávy profitovat, pro druhého jde o život, s nímž se nadobro rozloučil. Jenže peníze nerostou na stromě a každý občas rád využije druhou šanci. I třeba na stará, bolavá kolena.

Každý sport má odvěké rivaly. K těm boxerským patřil Kid (Robert De Niro) a Razor (Sylvester Stallone). Kdysi se tak nesnášeli, že byste je nemohli dát do jedné místnosti, aby to neskončilo rvačkou. A ani po třiceti letech se nic nezměnilo. Tak proč si nedat vytoužený finální boxerský zápas?

Od první chvíle stavělo studio propagaci Zpátky do ringu na návratu dvou legend k boxerským rolím (přestože jsou ve filmu úplně jiné postavy). A ano, je vidět, že byl scénář psán podle známých šablon a v Razorovi i Kidovi není obtížné vidět starší variace na Rockyho a Zuřícího býka. Jeden nápad ale dobrý film nedělá. A na Zpátky do ringu je to bohužel až příliš často vidět.

Přes ohromný potenciál jde totiž nakonec o poměrně tradiční americkou rodinnou komedii, která se snaží o dramatické momenty, ale jde jí to dost těžkopádně a nebýt zručných herců, doslova by si „nabila hubu“.

Humor filmu má značně proměnlivou kvalitu. Někdy jde o zábavné citace (Sly připraven mlátit do kusů pověšeného masa), sem tam se vydaří nějaká hláška („Ty nejseš můj trenér. Tys maximálně sněd mýho trenéra.“). Nepopiratelné kouzlo má i to, když se Stallone s De Nirem špičkují jako malí kluci. Většinou je ale humor nenápaditý, případně nevtipný. V tomhle ohledu kraluje „další ukecaný černoch“, tentokrát v otravném podání Kevina Harta.

Nejde o to, že by se divák vyloženě nudil. Je to souboj scenáristické/režijní lenosti, které s neuvěřitelným nasazením čelí jak dvojice De Niro/Stallone, tak jako vždy přesný Alan Arkin v roli jednoho z trenérů. Herci jsou skutečně živou vodou a podobně průměrný film si jejich upřímné zapálení nezaslouží.

A finální boxerský zápas? Překvapivě bolestivý a na komedii možná až příliš věrohodný. De Niro sice nevypadá vedle Stalloneho zrovna fit (především Slyovy „pepkovské“ ruce budí respekt), ve výsledku ale není zatěžko uvěřit, že jde o - sportovně řečeno - stejné váhové kategorie. Konec není nikterak výjimečně natočený, své herce nicméně podržel, přestože se od počátku jeví Achillovou patou.

Nakonec tak zůstalo hlavně u nepřímého sloganu „Rocky vs. Zuřící býk“. O tomhle je Zpátky do ringu především, navzdory odlišným jménům hlavních charakterů. De Niro hraje energického a výbušného floutka, jimiž vyšperkoval celou svou kariéru a Stallone zkrátka „předvedl“ Rockyho. Dobráka od kosti, trochu jednoduššího, ale bez debat upřímného, sympatického a plně lidského. Stallone nejspíš jinou dramatickou figurku nezvládá (a zvládat nebude), tahle mu ale bez debat dokonale sedí. Možná víc, než ta akční.

Dosavadní slabé tržby ukazují, že se sázka na jména nakonec nevyplatila. Není se čemu divit, vzhledem k tomu, s jakou laxností byl sepsán scénář. Nechybí mu pár dobrých vtipů a nápaditých odkazů, tím to ale končí. Pokud jsou tu problesky dramatických scén, postará se o ně minulost herců, nikoli přítomnost. Přesto, s jasným přiznáním slabosti v kolenou, na mě ta nostalgická nota v určitém směru zafungovala. Je to jen stín někdejších velikánů, musí se jim ale nechat, že na rozdíl od scenáristů a režiséra dali do filmu naprosto všechno. A něco takového si zaslouží, byť malé, ocenění.

Hodnocení: 65%

P.S. Zcela jasně nejvtipnější a nejnápaditější scéna přijde až během závěrečných titulků a paradoxně v ní nevystupují DeNiro a Stallone.

Recenze: Nymfomanka, část I.

Dánský provokatér Lars von Trier se po satanistickém tanci dvou ztracených duší (Antikrist) a konci světa (Melancholie) vydává prozkoumat zákoutí ženské sexuality. Vyslechněte zpověď věčné nymfomanky.

O Nymfomance se toho napovídalo hodně. Již samotné porno coby ústřední téma a ochota zobrazit sexuální scény v plné nahotě zajistili novince Larse von Triera dostatek pozornosti. Poté se přidaly plakáty, na nichž jsou všichni hlavní aktéři zobrazeni při orgasmu a poslední kapkou je nálepka před filmem "jde o cenzurovanou a krácenou verzi, která vznikla s vědomím Larse von Triera, nikoli však s jeho podílem." Jde o chytré přikrášlování skutečností. Pokud jde o porno, diváci toužící po vzrušení budou zklamání - první část Nymfomanky má všehovšudy dohromady jednu minutu sexuálních scén. Plakáty byly nápadité lákadlo, většina zobrazených herců ale ve filmu žádné odhalené scény nemá. A těžko si lze představit, co bylo cenzurováno/zkráceno. Film rozhodně není krotký ani se nijak neomezuje. Rozdíl je v tom, jak se tváří a o co mu ve výsledku opravdu jde.

Zapomeňte na erotickou revoluci. Trier nedělá nic, co by již neudělal někdo před ním a vlastně se i dost krotí (ale to se těžko hodnotí, když známe jen půl produktu - což je problém, provázející celý film). V centru příběhu jsou dva lidé - slušný postarší muž, jenž je ochotný omluvit cokoli a nymfomanka, odsuzující vše, co kdy provedla. On sedí a poslouchá, ona vypráví. A vždy, ve správný čas, se změní úhel pohledu, aby mohly jednotlivé epizody dojít nějakého myšlenkového vrcholu.

Je to příběh v základu prostý. Dva lidé v jedné místnosti a dlouhý dialog. Klíčové je - a tady už se blížíme slibům reklamy - že jde o vyprávění pikantní. Smyslem však není obnažení co největšího počtu celebrit (i ty nahé jsou ostatně naklíčované na pornoherce). Jde tu o samotnou podstatu sexu. Co v nás vyvolává? Jaké máme představy o erotice a co je přípustné/nepřípustné pro společnost? Hlavní postava volnomyšlenkářské ženy rebeluje proti konvencím. Formou jakéhosi sexuálního klubu rváčů prochází světem i jednotlivými etapami svého života, pokouší sama sebe i své okolí. A v tom všem Trier nachází trefné životní pravdy, někdy pobaveně parodující zaběhnutá klišé (muž musí být predátor), jindy i celkový žánr intelektuálního filmu, který v rádobymaličkostech odhaluje velké myšlenky (první sex jako odrazový můstek k dialogu o Fibonacciho číslu). Což nám připomíná...

... jak moc je Trier silný ve slovech. O těch je totiž Nymfomanka především. O síle manipulace a metaforách (excelentní nápad s naslouchajícím rybářem, který podobně jako hlavní hrdinka láká svou kořist na nejrůznější pozlátka). Nymfomanka je tudíž v prvé řadě hlavně dobře napsanou rozhlasovou hrou, kterou režisér čas od času pročísne nějakým svěžím vizuálním nápadem.

A znovu - to vše platí pouze pro tento film. Je dost možné, že dvojka bude mít úplně jiný tón.

Současně je (navzdory všem očekáváním) Nymfomanka tím nejzábavnějším, co Trier v posledních letech natočil. Většinu času (vyjma epizody s umírajícím otcem) má divák před očima fungující frašku s nádechem erotiky. Jednoznačně nejvtipnější je pasáž s Umou Thurman, kterou opustí kvůli hlavní hrdince manžel a ona jako dobrá matka vezme jejich děti do hnízdečka neřesti, aby se potomci setkali s mužovou novou dívkou a současně poznali místo, kde "ji otec klátí".

Nymfomanka je velmi chytrý film, postavený na neméně promyšlené propagaci. Ta do kin nažene ohromné množství diváků bažících po erotice, kteří budou následně šokováni tím, že vlastně moc šokujícího ve filmu není. Namísto "intelektuálních 50 odstínů šedi" Trier předvádí pečlivě vystavenou mozaiku o sexu, lásce, smrti a to vše balí do komediálně/dramatického hávu.

Největší chybou Nymfomanky je tedy rozdělení na dvě části. Částečně proto, že struktura tomuto rozdělení příliš nepřeje (film nemá žádný výraznější twist ani finále) a za druhé je obtížné soudit, jaký bude celek a zda budou nastavená pravidla platit i pro druhé dějství. Dvojka možná bude opravdu hardcore, pro první film to neplatí ani omylem. Část I. nabízí silné myšlenkové podněty, dostatek zábavy v pravém slova smyslu a minimum toho, co slibovala reklama - porna. O to tu zkrátka nejde.

Hodnocení: 85%

Recenze: Hobit: Šmakova dračí poušť

Leží ukrytý ve zlatě tak dlouho, že už si o něm lidé vypráví historky. Stal se součástí temných legend. Pro trpaslíky je Šmakovo řádění stále živé. Chtějí si vzít domov zpět. Hobit Bilbo a jeho třináct společníků se vrací do kin, aby pokračovali v osudové výpravě.

Bilbo Pytlík (Martin Freeman) postupuje dál se skupinkou chrabrých trpaslíků, kteří se rozhodli vyrovnat s minulostí a změnit budoucnost svého rodu. Cílem jejich cesty je ztracené trpasličí království v Osamělé hoře, v níž dřímá obávaný drak Šmak. Podaří se jim nebezpečného netvora porazit a získat zpět svůj domov? Než vůbec ke střetu dojde, čeká hrdiny řada překážek, včetně jedné velké noční můry všech arachnofobiků.

Kdysi jsem Hobita četl, ale je to tak dávno, že si nevybavím, co vše ve filmu má/nemá být a kolik si toho tvůrci pro své potřeby upravili. Pokud ale budu hodnotit ryze samotný film, dostanu se na pomezí toho, co jsem si myslel o prvním Hobitovi a co současně vyvolávaly Dvě věže – což znamená řemeslo na úrovni, které nevykazuje žádných větších přešlapů, velmi hladké pospojování jednotlivých dějových nitek a handicap v podobě údělu vypravěče prostředního dějství, který nikdo nezačíná ani nekončí. Tvůrci se sice tuto slabinu snaží maskovat úvodem, v němž na chvilku odskočí před události prvního dílu, otevřené finále, působící svou dramatickou tečkou téměř až seriálově, však již zvrátit nemohou. Člověk zaplatil plné vstupné a za to dostal pouhý dílek skládačky.

Ale s tím se musí počítat. Není to ani tak výtka, jako spíše potvrzení toho, že status trvá a že filmaři s ničím radikálním nepřišli (ale víceméně se to od nich ani neočekávalo). Jinak vše funguje, jak má. Napětí střídají vážnější chvíle v pravidelných intervalech, vše je prokládáno humorem a Peter Jackson znovu potvrzuje, že nejvíce si užívá akční scény, v nichž může vedle precizní choreografie využívat i nejklukovštější (a současně nejvděčnější) nápady - vrcholem je pasáž se sudy.

A znovu nechybí potřebné kouzlo. Jackson je zkrátka mistr svého řemesla. Nebo lépe - Jackson je člověk, který filmařsky uchopil Středozemi tím nejlepším možným způsobem. Šmakova dračí poušť má tu správnou atmosféru, přičemž pro tentokrát ubyla i infantilita, což je oproti minule pokrok. Znát je to hlavně v očekávané epizodě s pavouky, která je bez debat z obou Hobitů nejmrazivější.

V rámci triků mi naopak přišlo, že tentokrát nebyla úplně všem scénám věnovaná stejná péče. Jistý podíl na rozpačitém výsledku může mít to, že jsem film viděl ve 2D a tudíž mohou jisté scény ve 3D/HFR vypadat jinak/lépe. Chvílemi je každopádně digitálnost až nepříjemně patrná a to hlavně v akčnějších pohybech postav. Na druhou stranu to nikdy nebylo tak špatné/dlouhé, abych byl z nějaké scény vyloženě "vyhozen". Mluvím tu o pouhých pár vteřinách v celém filmu. A pokud jde o draka Šmaka, ten je zpracován bezchybně a hlas Benedicta Cumberbatcha plní funkci na 100%.

Kdybych chtěl zjednodušovat, řekl bych, že se má druhý díl k tomu prvnímu podobně jako dvojka Hunger Games ke svému předchůdci. Tvůrci se vzdali naivních hrátek a jdou přímo za cílem, přičemž všechno je takové špinavější. Faktem zůstává, že největší slabinou druhého Hobita je to, že "jen pokračuje a zároveň nekončí". Ale kdo počítal s něčím jiným, ten nemá v kině co dělat.

Hodnocení: 90%

P.S. Úroveň českých titulků je často velmi špatná a překladatel s oblibou mění význam řečeného.

P.P.S. Evangelina Lilly je jednoznačně nejkrásnější elfkou, jaká kdy obývala Středozemi. A Legolas nikdy nebyl větší "badass"!

Recenze: Hunger Games: Vražedná pomst

Katniss chtěla jen přežít. A to za každou cenu. Nechtěně svým nasazením zažehla plamen odporu, který den ode dne sílí. Prezident Snow potřebuje nastolit klid v jednotlivých sektorech, kde obyvatelé začínají postupně rebelovat proti hlídkám. Využije proto výročních Hladových her.

Katniss (Jennifer Lawrence) a Peeta (Josh Hutcherson) se stali miláčkem lidí Kapitolu i utlačovaných obyvatel jednotlivých krajů. Z toho důvodu musí, navzdory faktu, že se ihned po skončení her odcizili, nadále předstírat zamilovanost. Aby byl vliv jejich „pozitivní lásky v těžkých časech“ co nejplošnější, jsou jako pár vyslání na propagandistickou šňůru napříč celou zemí. Snow (Donald Sutherland) si od akce slibuje ústupek odporu, když ale lidé vidí Katniss na vlastní oči, mají o to větší touhu bojovat. Dojde proto na nečekaný plán – pro 75. Hladové hry budou z každého kraje vybrání dva výherci minulých her. Katniss se tak vrací do arény.

První díl Hunger Games měl potenciál. K tomu, aby ho plně využil, mu však chyběl jak lepší scénář, tak větší prokreslení postav i samotného světa. Jakoby to na režijní sesli střídající Francis Lawrence sám vycítil a pro dvojku si ukrojil ohromných 146 minut. Podobná délka se jeví vražedná, dvakrát tolik s vědomím, že je film vyklešťěná předloha. Většinou to v praxi znamená, že se tvůrci snaží do filmové adaptace narvat co nejvíce kultovních scén z knihy, aniž by nutně dávaly smysl. Není to případ Vražedné pomsty. Dějová linie je konzistentní, s minimem nepochopitelných odboček a odkazů. Pokud něco stále působí jako úlitba předloze, je to vztah Katniss s Galem. Postava boyfrienda z kraje se jeví nadbytečná i nezajímavá, leč do budoucna bude zřejmě významná.

Naštěstí se Gale na plátně ohřeje možná pět minut. Klíčová je Katniss a její tým, potažmo několik nových protihráčů, jimž snímek věnuje větší dávku pozornosti. Obsazení je mimořádně dobré, díky čemuž i chatrně načrtnuté postavy s minimem prostoru dokáží diváky bez problémů oslovit (namátkou nový vůdce hry v podání Phillipa Seymoura Hoffmana nebo sadistický mírotvorce Patricka St. Esprita, který zřejmě sloužil někde s Langovým zeleným mozkem z Avatara). 

Skutečnými hrdiny druhých her jsou každopádně Jennifer Lawrence, jež konečně působí jako vůdce a ne pouhá oběť a především režisér Lawrence (shoda příjemní čistě náhodná), který po peckách Já,legenda a Constantine potvrzuje jedinečný cit pro pečlivě vystavěnou scénu a vypiplaný vizuál. Vedle zmíněných filmů působí Hunger Games sice trochu nezajímavě, ale ono se vylidněnému New Yorku a nahláškované komiksové postavě těžko konkuruje. Hunger Games pod Lawrenceovým vedením každopádně působí 2x tolik epičtěji, než jednička a v kombinaci se správnou hudbou (i James Newton Howard si od minule polepšil) dokáží některé obrazy navodit až mrazení v zádech.

Vražedná pomsta není typický blockbuster, ale to ostatně platilo i pro jedničku. Podobně jako v případě Enderovy hry jde o ušlechtilý pokus přinést do kin závažná téma prostřednictvím mladších vypravěčů. V případě Hunger Games je přidaná hodnota v podobě totalitního režimu, což je systém (na rozdíl od mimozemské invaze) světu dobře známý a (bohužel) nadčasový. Jednička problém naťukla. Druhý díl už ukazuje zrůdnost systému v celé jeho zvrácené kráse a to natolik intenzivním způsobem, až je lehké zápalu podlehnout a chtít také bojovat za správnou věc.

A to nejlepší nakonec - film má dvě a půl hodiny a přesto nenudí. Po jeho finální scéně jsem chtěl vědět a vidět víc. Takže resumé: Vražedná pomsta je ve všech směrech vyzrálejší variací na svého předchůdce. Pokud se v nastoleném tempu pojede dál, s chutí se na ostatní díly vydám do kina.

Hodnocení: 80%

Thor: Temný svět

Asgardský bůh a jeho zrádný bratr se vrací ve velkolepém pokračování, aby společně čelili nepříteli z dávných časů. Překoná Temný svět dobře nastavenou jedničku, nebo se stane (podobně jako Iron Man 2) zbytečnou nastavovanou kaší, jejíž potenciál se utopí v nedostatku tvůrčí odvahy? 

Jedno se Marvelu musí nechat. Nemá sestupnou tendenci. Adaptacím klasických komiksových děl je věnována maximální péče i finanční podpora a film od filmu je vidět štědřejší přístup. A naštěstí i ochota posouvat hranice. Avengers přinesli velkolepou bitvu v New Yorku, pořád ale převládala spíše pozitivní nálada, v níž víme, že se nikomu a ničemu nic nestane. Iron Man 3 sice potvrdil neochotu studia obětovat aspoň některou z vedlejších postav, nabídl ale (pro novou vlnu marvelovek zatím nepříliš typickou) temnější atmosféru, kdy cítíme závažnost celé situace.

Thor: Temný svět jde ještě o kousek dál. Sympatického (a nyní již i pokorného) hrdinu zastihneme v době vrcholících válek o nastavení rovnováhy ve vesmíru. Finální bitva dopadne pro Thora (Chris Hemsworth) dobře a vše se zdá být zdánlivě v pořádku. Jeho pozemská láska Jane (Natalie Portman) se však nechtěně stane nositel zlé energie, která probudí k činu pradávné nepřátele všeho dobrého. Bitva o osud celého vesmíru začíná a nikdo si nemůže být jistý tím, že z boje vyjde se zdravou kůží.

Což je jedno z největších vítězství nejen druhého Thora, ale Marvelu vůbec. Konečně přišel čas začít se skutečně bát o postavy. To přirozeně neznamená, že by měl divák očekávat masakr, v němž padne polovina postav. Úplně poprvé je ale patrné, že nesmrtelnost není synonymem hrdinů Avengers (a jejich okolí). Druhý Thor má též nespornou výhodu v tom, že se již od počátku hrdina chová sympaticky a ne jako buranské hovado. A pak je tu Loki, černý kůň, eso v rukávu, jehož pojetí „sympatického záporáka“ těžko hledá konkurenci. Tom Hiddleston je požitkář a roli ublíženého syna, toužícího po trůnu, si vychutnává každým nadechnutím. Podobně silných antihrdinů se moc nevidí.

Režisér Alan Taylor, který nastoupil do rozjetého vlaku, svou roli vypravěče zvládl naprosto se ctí a i když jde o jeho první velký film, dokonale zužitkoval svou práci na seriálu Hra o trůny. On ostatně Asgard není zas tak Západozemí vzdálený (někomu nicméně nemusí vyhovovat, že pastelové barvy ustoupily klasičtějšímu fantasy pojetí). A potěšující je, že Taylor bez problémů zvládá i velkolepé akční trikové pasáže, které v sobě kombinují krásu Pána prstenů a vesmírný drajrv Star Wars.

Tím nejpřekvapivějším aspektem Temného světa je každopádně humor. A teď nemyslím sypání hlášek ve stylu Tonyho Starka. Druhý Thor je v mnoha pasážích velmi komediální (ano, a současně temný). Nejenže je samo o sobě hodné obdivu, že humor nikdy neruší a netupí dramatické hrany, ale hlavně je často vrstvený, skoro jakoby vypadl z nějaké výborné komedie Blakea Edwardse. Patrné je to hlavně v závěrečné londýnské bitvě při „propadání“ prostorem, kdy se s kulometnou kadencí vrší jeden vtip za druhým (pokud pojedete domů metrem, 100% se neubráníte úsměvu). Komediální vsuvky jsou přímo úžasné a dokazují, že nejen Iron Manem je humor Avengers živ.

Pokud něco skřípe, je to opětovné nevyužití členů Thorovy bojovné skupiny (i o spolupracovnících Jane víme více). A osobně mi - stejně jako u jedničky - vadil 3D formát, který ve výsledku nijak 3D není, ale film je díky němu hrozně tmavý (ale to bude spíš zásluha promítajícího CineStaru).

Thor: Temný svět sliboval svým fanouškům hodně. Podle nepsaných pravidel pokračování měl mít všeho více. A ono to jde! Pokud byla jednička solidně odvedeným komiksovým odpichem k velkolepé týmovce, dvojka už je suverénním sólistou, který neslouží jen celku, ale současně mu dokáže být inspirací. Teď jen doufat, že si druhý Captain America povede stejně dobře.

Hodnocení: 90%

P.S. Uprostřed filmu je jedno moc pěkné cameo a během titulků si počkejte rovnou na dvě scény.

Recenze: Beyond: Two Souls

David Cage, autor interaktivní detektivky Heavy Rain, znovu zatíná drápy do herního průmyslu. A tentokrát už žádné kompromisy. V hlavních rolích jeho nové hry září Ellen Page a Williem Dafoe, příběh je jeden velký filmový scénář a stejně tak pojetí i hudba. Stačí to na dobrou hru?

Jodie (Ellen Page) od svého narození disponuje zvláštním společníkem - neviditelnou entitou Aidenem, který dokáže pohybovat předměty, ničit je, ovládat lidi, případě i zabíjet. Když jste malá vystrašená holka zamknutá v komoře pod schody, může to být velmi užitečné (Harry musel k otevření použít hůlku, Aiden to udělá za vás). Pokud vás ale někdo ohrožuje, stanete se nechtěně svědkem vraždy. Aiden má totiž vlastní hlavu. Jodie neignoruje, může si nicméně dělat, co chce. Jodie se díky němu od dětství vyčleňuje a poměrně brzo si ji všimnou příslušné úřady. Jako malá holčička se stane součástí výzkumu, který vede starostlivý Nathan (Williem Dafoe). Později ji přivítá FBI. Netrvá dlouho a Jodie jde do akce. Záhy si však uvědomí, že nejen ona, ale i vláda může Aidena využít ke zlým účelům. Vydá se proto na útěk.

Na první pohled se jeví Beyond: Two Souls hodně lineární zábava na nějakých osm hodin, což není příliš mnoho. Hra sice nabízí řadu voleb, žádný velký dopad na děj ale nemají. Respektive nemají způsobem, jaký by zkušený hrát od hry, kde "se hodně mluví a lze volit různé odpovědi" čekal. David Cage totiž chtěl v prvé řadě vytvořit emocionální filmovo-herní dílo, které bude moci divák ovládat. Tady tudíž nejde (a zřejmě nikdy ani nemělo jít) o nějaké větvení hratelnosti (i když i to tu v jisté míře je, protože především s Aidenem lze některé úkoly provést různými způsoby). Jde tu hlavně o postavy a emoce. Uděláte z Jodie namyšleného spratka, impulzivní puberťačku, nebo přemýšlivou dívku? Upřednostníte vášnivost nebo praktickou chladnost? Kdo kdy toužil u nějakého filmu mít možnost rozhodnout, s kým se hlavní postava vyspí, zda bude silná či zranitelná, superman nebo chybující člověk, to vše Beyond: Two Souls umožňuje. Hraní téhle hry je tak trochu jako vytváření vlastní režisérské verze. Vy určíte tón jednotlivých scén a vztahy mezi postavami.

Ač tedy ve stejných kulisách, opakováním se mění dynamika i styl. Hru jsem dohrál 3x a pokaždé jsem přišel na něco nového, případně jsem stočil vývoj trošičku jiným směrem. Škoda, že jednotlivé volby mají pramalý vliv na samotné finále, které se nijak neodvíjí od odehraného, ale víceméně jen od toho, jaký konec si sami zvolíte. Osobně jsem přišel na šest různých zakončení (přičemž na jedno naprostou náhodou), tudíž i v tom tvůrci dávají k opakovanému hraní dostatek motivace.

Vzhledem k tomu, že se hra omezuje na pohyb páčkou a přesně stanovené koridory, nepřináší žádnou herní výzvu. Ovládání je nastavené podle mustru "objeví se bílá tečka a jejím směrem posunete páčku". Podobně jednoduše jsou vyřešeny i souboje, kdy se Jodie pohne určitým směrem a vy páčkou pohyb dokončíte. Ti, kdo milují komplexní herní mechanizmy a volný prostor, budou u Beyondu trpět. Kritici klasických příběhových her, kde se postavy tváří v propojujících filmečcích nejistě, aby následně bez mrknutí oka pobily stovky nepřátel (viz nejnovější Tomb Raider), budou mít naopak radost z toho, že herní části nikdy nepopírají charakter hlavní hrdinky. A díky intuitivnímu a snadnému ovládání může hru hrát opravdu každý, nezávisle na herních zkušenostech.

O kvalitě scénáře se můžeme dohadovat už proto, že (a to vám zaručuji) každý kritik hrál de facto jinou hru a pokud si nedal tu práci s jejím opakovaným hraním, těžko může výsledek hodnotit. Faktem je, že zpřeházení kapitol působí občas zmatečně (Jodie, která příběh vypráví, má problémy s pamětí, takže náhodně skáče od dětství k současnosti), některé pasáže jsou ze slabšího ranku, celek si ale pro svou komplexnost, promyšlenost a nejrůznější odbočky zaslouží jednoznačné uznání. Samotná zápletka je spíše tradiční, ale vše okolo krásně funguje a zapadá do sebe.

Pokud něco skřípe (herně o příběhově), je to vysvětlení Aidenových schopností. Někdy se může od Jodie vzdálit půl míle, jindy jen desítky metrů. Něco je a něco není neprostupnou překážkou. A hledat hlubší klíč v tom, koho Aiden může ovládat, je taktéž zbytečné. Může ovládat ty postavy, u kterých se to tvůrcům hodí. Tak prosté a laciné to je. Navzdory logickým výtkám je naštěstí pocitově pochopení Aidenovy podstaty lehké a snadno se ovládá. Míst k nadávání je proto minimum.

Beyond: Two Souls je interaktivní film v tom nejčistším slova smyslu. Devadesát procent času má před sebou hráč pečlivě naskriptované a velmi promyšleně naaranžované scenérie, do kterých může tu volně, tu více zasahovat. Je to natolik „oku lahodící“ a šité podle současného hollywoodského mustru, že se můžete v zásadě jen dívat na někoho jiného, jak hraje a pořád se budete dobře bavit.

Nejsem si jistý, jestli jde o budoucnost herního průmyslu. V jistém směru bych ale podobný styl viděl jako prodlouženou ruku kinematografie, protože tady už herci nejen stáli modelem, tady skutečně hrají. S touhle formou bychom se klidně i za nějakých dvacet let mohli dočkat nové Smrtonosné pasti v herní podobě s mladým Brucem Willisem. Uvidíme, zda bude Beyond: Two Souls začátkem nové éry, nebo zůstane (podobně jako Heavy Rain) pouhým odvážným rozčeřením stojatých vod.

Hodnocení: 85%

P.S. Hru lze hrát i ve dvou, což opět o něco prohlubuje variabilitu herního zážitku. Při hře jednoho hráče ovládáte obě postavy, tudíž nesete odpovědnost za všechny činy. Pokud ale dva lidé ovládají dvě různé entity, jejich činy mají následky, může to příběh opět posunout trochu jinam.