Recenze: 3 dny na zabití

Kevin Costner kdysi platit za jednu z nejzářivějších hvězd Hollywoodu. Poté natočil Posla budoucnosti a udělal tím za úspěšnou érou tlustou čáru. Nyní se pomalu vrací. Pomůže mu nový snímek z produkční stáje Luca Bessona?

Ethan Renner (Kevin Costner) je profi agent, který zabijí lidi. V tom, co dělá, umí chodit. Jak už to tak ale u podobných profesí bývá, stálo ho to rodinu. Nyní mu doktoři oznámí, že má před sebou jen pár měsíců života. Ethan proto sekne s kariérou a začne se věnovat manželce a dceři, které poslední léta zanedbával. Plány mu naruší tajemná Vivi (Amber Heard). Ta mu nabídne experimentální lék za jeho služby. A protože menší naděje je lepší než žádná, vrátí se Ethan do akce. Současně už ale znovunavázal vztahy s rodinnou, tudíž musí skloubit zabíjení lidí s povinnostmi otce/manžela.

Než vůbec začneme, je dobré si napřed pustit k 3 dnům na zabití trailer:

Studio propaluje 3 dny na zabití jako akční thriller, v němž bude Kevin Costner, podobně jako Liam Neeson v 96 hodinách (taktéž produkce/scénář Luc Besson), ve velkém kosit nepřátele. O to ale nakonec ve filmu vůbec nejde. Hlavním dějovým pojítkem je obnovování pouta otce s dcerou, přičemž akce ve filmu zabírá dost možná deset minut a skládá se z pouhých tří scén (a ano, všechny jsou vidět v traileru). Co naopak platí je to, že je hlavní hrdina bad-ass a i když Costner nedosahuje zabijácké Neesonovy aury, rozhodně mu nelze upřít charisma a je vidět, že si roli náležitě užil.

Co tedy můžete od 3 dnů na zabijí čekat? Někdy vtipné, jindy toporné sbližování otce se zpupným potomkem, pár dobrých nápadů (především způsob, jakým Ethan unáší a následně vyslýchá lidi, je výborný), nezajímavé záporáky a zcela rutinní režii, jíž si McG za rámeček nedá. Jeho žánrově spřízněný snímek Tohle je válka! hýřil podstatně větší energií, nemluvě o lépe natočené akci. Pravda, 3 dny na zabití stály jen 28 milionů dolarů, což je částka, která áčkové produkci příliš možností nenabízí. Prvních 96 hodin ale stálo ještě o 3 milionů méně.

Filmu navíc zoufale chybí lepší tempo. Nenáročná komedie nikdy nezaškodí, pokud ovšem nemá dvě hodiny. V takovém případě musíte mít k ruce opravdu dobrý scénář a to skutečně není tenhle případ. Pár svěžích scenáristických chvilek nechybí, ale jinak jde o záležitost "na klíč", která semlela typická sbližovací/rodinná klišé a jinak jede na autopilota. Působí to znuděným přístupem, kdy zkrátka někomu zbylo pár milionů v kapse, potřeboval je někde utopit a vzpomněl si na uvadající Costnerovu kariéru.

Laxní tvůrčí přístup ostatně dokládá již samotné jméno hlavního hrdiny Ethan Renner, které je kombinací jmen ústřední postavy série Mission: Impossible (Ethan Hunt) a jeho hereckého parťáka ze čtvrtého dílu (Jeremy Renner).

Filmová továrna Luca Bessona stále více připomíná cukrárnu vedenou malým obtloustlým chlapcem. Ze začátku bylo nadšení a touha užít si vše, co je po ruce. Občas se klukovské zapálení připomene (96 hodin), dítě se ale již přejedlo a unavilo. Nyní je hlavní dál produkovat, aniž by byla patrná snaha. 

3 dny na zabití není žádný filmový průser, který by diváky strašil ze spaní. Snímku by ale určitě slušelo víc přímé uvedení na video. V kinech nemá podobná podívaná moc co dělat. I navzdory výbornému Costnerovi.

Hodnocení: 50%

Recenze: Need for Speed

Legendární herní série Need for Speed letos oslavila 20 let své existence (první díl vyšel na PC v roce 1994). Pokud někdy přijít s filmovou adaptací, bylo to letos. Studio DreamWorks se šance chopilo a vypouští ze stáje nablýskanou káru, která to sice umí rozjet, dost často ale nedotáčí.

Od počátku bylo jasné, že je lepší od filmové adaptace herní pecky Need for Speed příliš nečekat. Hrám se na filmovém plátně všeobecně nedaří a nebýt vynikajícího prvního Silent Hillu, byl by kvalitní film podle videohry pouhou chimérou. Ani filmová verze populárního závodního titulu nic na "hlouposti herních adaptací" nemění, přesto si nezaslouží vyložené zatracení. Na zvoleném okruhu totiž jede obstojně.

Zápletka je přirozeně triviální - zkušený řidič a automechanik Tobey Marshall (Aaron Paul) je neprávem poslán do vězení za zabití svého kamaráda v ilegálním závodu. Skutečný viník Dino Brewster (Dominic Cooper) je na svobodě a když se Tobey po dvou letech dostane z lapáku, má jediný cíl - dostat ho. A protože jsme v adaptaci Need for Speed, vyříkají si to pánové během nejprestižnějšího ilegálního závodu, který pořádá Michael Keaton.

Na filmu Need for Speed mě příjemně překvapilo několik věcí. Za prvé je třeba ocenit samotné jízdy, které jsou bezvadně technicky zvládnuté a namísto CGI sází na poctivě srolovaný plech. Logiku je sice ve chvílích za volantem lepší vypnout (protože jinak se zamotáte do diskuze na téma "To jim nevadí, kolik lidí hrdinové ohrožují?"), je nicméně na co se dívat, dvakrát tolik pokud pro vás slova jako Mustang a Bugatti Veyron něco znamenají. Běžný divák automobilový park patřičně nedocení, zato fanoušci Top Gearu budou v sedmém nebi a nejspíš prožijí během sledování malý orgasmus. Body si zaslouží i to, že během řízení postavy vypadají, jakože se skutečně řítí rychlostí 300km/h.

Za druhé to odsýpá. Navzdory dlouhé stopáži (130 minut) jde o plynulou jízdu od úvodních po závěrečné titulky. Přirozeně dojde k nějakým těm kolizím (hlavně, když se postavy snaží vyjadřovat emoce), ale adrenalinovější pasáže jsou dávkované ve správných intervalech, sem tam nechybí nějaký odlehčující vtípek (vypíchnout si zaslouží hlavně originální způsob, jak podat nezvratnou výpověď v práci) a děj je neustále v pohybu, tudíž má divácké oko o zábavu postaráno. Dějová prostoduchost je spíše úmyslem, který má nezdržovat od opravdových hvězd filmu - rychlých aut.

S tím jde ruku v ruce to, že herci vlastně hrají druhé role. Aaron Paul se snaží chraplákem vyrovnat Vinu Dieselovi, fyzicky mu ale nemůže být vzdálenější. Kombinace drsného hlasu a chlapeckého vzhledu každopádně moc nefunguje a Paul postrádá potřebné charisma (jakkoli mi v hlavní roli vyloženě nevadil). Dominic Cooper je nevýrazný způsobem, jakým bývají béčkoví záporáci nevýrazní a stejné je to s většinou postav (ať už kladných či záporných). Nejsvětlejším bodem obsazení jsou nakonec energická Tobeyho parťačka Imogen Poots a hláškující Michael Keaton.

Need for Speed je pro mě téměř dokonalé guilty pleasure. Je to film častokrát až obdivuhodně hloupý (většina děje se sestává z toho, že musí Tobey dojet včas v Mustangu na místo závodu a i když uhání jako o život, stejně má vždy za zády kumpány v dodávce), nemá prakticky nic, co byste neviděli jinde a vedle série Rychle a zběsile se vyloženě ztrácí (což se ale dá chápat, když poslední díl RaZ stál 160 milionů, kdežto Need for Speed o sto méně). Uhání ovšem s takovým odhodláním, až vlastně nestihne nudit. Nechybí pěkné lokace, fajn hudba a auta jsou jednoduše lahůdková.

Pokud jste Need for Speed někdy hráli, naladíte se již během úvodního závodu, kdy musí jezdci po startu přejet koleje těsně před jedoucím vlakem. Když o něco později jednu z honiček s policií vyřeší Tobey obřím skokem přes silnici, ozval se ve mě třináctiletý kluk, co před lety po večerech u počítače hledat v herní předloze podobné zkratky, zatímco měl policii v zádech. Neřešil jsem ohrožení chodců, ani policistů. Chtěl jsem zkrátka ujet. Tehdy bych tomuhle filmu napálil bez zaváhání 100%. Dnes si dovolím dát 60% s tím, že občas není podobný non-brain výplach vůbec ke škodě.

Hodnocení: 60%

Recenze: 300: Vzestup říše

To poslední, co jsem si z původní Třístovky Zacka Snydera pamatoval, byly ženy. Prim hrál testosteron, vystylizovaná brutální akce a stylové zpomalovačky. Druhý díl je na tom přesně obráceně. A ještě se topí v digitální krvi.

Filmová řež 300: Bitva u Thermopyl znamenala menší revoluci. Snímek vycházel z poměrně prostého a zdánlivě nezfilmovatelného komiksu, tvůrci se rozhodli vsadit na vrcholnou míru stylizace, obnažená mužská tělo a krev. Výsledkem byla brutální adaptace, která se jevila téměř produkční sebevraždou. Nebyl to typický komiksový film a ani s historickým žánrem neměl příliš společného. Byl něčím novým. A to něco se trefilo do vkusu diváků, kteří v pokladnách kin nechali téměř půl miliardy. O dvojce bylo záhy rozhodnuto, počkat jsme si na ni ale museli osm let. Částečně i proto, že se hledala cesta, jakým způsobem vlastně na původní Třístovku navázat.

Nakonec tvůrci zvolili takzvaný sidequel, což znamená, že se film odehrává víceméně ve stejnou dobu, jako jeho předchůdce, akorát na jiném místě. Nečekejte nicméně návrat charismatického Gerarda Butlera a jeho tlupy. Ti mají skutečně jen okrajové místo, dotvářející linie nového příběhu. Nová Třístovka se zaměřuje na moře, kde řecký generál Themistokles (Sullivan Stapleton) svádí bitvu s perskou flotilou, kterou vede bojovná Artemisia (Eva Green). Xerxes (Rodrigo Santoro) má ve filmu opravdu jen symbolickou roli, jakkoli se nás plakáty snaží přesvědčit o opaku.

Hlavní záporačkou filmu je totiž Artemisia a je to jenom dobře, protože v ní Green našla poměrně zajímavý balanc mezi sexy babou a válkou ošlehanou psychopatkou, což z ní dělá zcela bez debat nejzábavnější postavou filmu. Stapleton je jejím přesným opakem. Nezajímavý, necharistmatický, ani ta fyzička není nijak úžasná. Matný dojem není dán jen tím, že převzal otěže po Butlerovi, který jedničku táhl na svých bedrech. Themistokles je svým optimistickým přístupem a duší politického stratéga téměř za skauta. A to zkrátka není nejvděčnější škatulka pro dravého hrdinu v bitevním poli.

Děj víceméně kopíruje první díl, jen se změnilo prostředí. Moře rozhodně není špatná lokalita, ale po chvíli se zají a akci chybí větší rozmanitost. Extrémně rušivá je digitální krev. A teď pozor. Nevadí mi krev jako taková. Třeba čtvrtý Rambo mě svým absurdně důsledným tahem na brutální strunu bavil. A s původní Třístovkou jsem neměl sebemenší problém. Ve Vzestupu říše ale tvůrci vsadili na přehnané množství okatě digitální krve. Je to očividná inspirace seriálem Spartakus: Krev a písek, který se zase inspiroval v Bitvě u Thermopyl. Někdo to může vnímat jako uzavření kruhu.

Vzestup říše nakonec působí tak trochu jako remake původního filmu. A jak už to tak s remaky bývá, jde o slabší verzi. Pánové nejsou tentokrát zdaleka tak impozantní (Řekové logicky nemají fyzičku Sparťanů), bitvy na moři se po chvíli okoukají a hlavní hrdina na to prostě nemá. Chlapský film nakonec táhne žena. Eva Green je jednoznačně tím nejlepším, co druhá Třístovka nabízí. Škoda, že není Vzestup říše hlavně o ní. V takovém případě mohlo být hodnocení o dost vyšší.

Hodnocení: 50%

P.S. 3D je velmi slušné, novinářská projekce nicméně byla v IMAX kině, kde každé 3D vypadá o poznání lépe, než v běžných multikinech. A kvůli Vzestupu říše mimochodem odstoupil režisér Noam Murro od režie páté Smrtonosné pasti. Pochybuji, že by ji natočit výrazně lépe.

P.P.S. A tečka pro pány - Eva Green má ve filmu full frontal.

Recenze: NON-STOP

Liam Neeson se potácí mezi vlky v přepadení ve vzduchu, kde na něj vychytralý terorista nastražil hned několik smrtonosných pastí. Dokáže zachránit lidi na palubě? Liam Neeson se vrací v další nekompromisní roli, která mu u fanoušků tvrdých hrdinů zajistí nehynoucí slávu.

Bill Marks (Liam Neeson) nemá daleko ke zhroucení. Posledním záchytným bodem v jeho životě je práce leteckého šerifa. A i tam má namále, neboť nerespektuje pravidla. Práci nicméně vždy odvede. Tentokrát to ale bude jiné a kostlivci ze skříně na něj nejen vypadnou, ale doslova proti němu s bojovným pokřikem vyrazí. Na palubu stejného letounu nasedl terorista s pečlivě postaveným plánem – pokud nedostane 150 milionů dolarů, popraví každých dvacet minut jedno rukojmí. Bill si nemůže být jistý, komu na palubě letadla věřit. A čas nebezpečně rychle utíká.

Před třemi lety společně režisér Jaume Collet-Serra a Liam Neeson natočili thriller Neznámý, který se setkal se slušným ohlasem publika. Šlo o první vlašťovku po 96 hodinách a diváci byli zvědaví, zda i tentokrát charismatický herec zlomí nějaká ta zápěstí. Naproti všem očekáváním byla nakonec tato složka, snad i jako útliba fanouškům, využita jen na konci filmu. Do tří čtvrtin šlo o poctivý a značně zamotaný thriller, jenž pozvolna odhaloval karty a dělal to natolik rafinovaně, že by bezpečně udržel i pozornost insomniaka. Samotné rozuzlení bylo bohužel ze slabšího ranku. Akční thriller NON-STOP nezapře, že má podobné kořeny. I on staví na pečlivě vystavěné a tajemné zápletce, jež se každých deset minut vyvine novým směrem, aniž by tím nutně popřela to, co jí předcházelo.

Naštěstí jde o vstup do téže řeky poučený. Tentokrát je Neesonův hrdina razantnější od začátku, díky čemuž si fanoušci naštvaného taťky Bryana Millse opravdu přijdou na své (ostatně, klidně by mohlo jít o stejnou postavu). Rozuzlení není v NON-STOP tolik přitažené za vlasy, ba co víc dokáže skutečně překvapit (dovolím si tvrdit, že i ti důvtipnější odhalí předem jen polovinu pravdy). Samotné odkrývání stop, ať již přímých či záměrně zmatečných, si může s Neznámým podat ruce. Dlouhou dobu nebudete tušit, kdo s kým hraje levou a jakým směrem se příběh vyvine. Jenže…

… ani NON-STOP se nevymanil z některých neduhů moderních hollywoodských thrillerů. Ty přeci jen chtějí více bavit než napínat/uvádět diváka do deprese. Téměř až pohádkově hladký způsob, jakým se otáčí jednotlivé roviny důvěry-nedůvěry pro potřeby vývoje, může v kritičtějších povahách vyvolat škodolibý úsměv. Stejně problematické je finále, které jsme v rámci leteckých thrillerů viděli 

snad tisíckrát. Jistá naivita se odráží i v konceptu přesného načasování jednotlivých úmrtí, ale na tuto hru není těžké přistoupit. Je totiž bez debat, že potřebám filmu i příběhu slouží více než dobře.

A co je dost možná nejlepší, hra na vraha skutečně funguje. Všichni (doslova) jsou podezřelí.

Navzdory několika menším nešvarům je NON-STOP, i přes tíživou zápletku, příjemná a zábavná žánrovka, obsahující dostatek akce, hlášek a nápadů, abyste po odchodu z kina mohli mít pocit, že jste své peníze věnovali na správný lístek. A kdo miluje novodobého drsného Neesona, ten si může klidně k hodnocení ještě nějaká procenta přičíst. V téhle póze se herecky skutečně našel.

Hodnocení: 80%

Recenze: Zpátky do ringu

Je to dlouhých třicet let, co se naposledy sešli v ringu. Zatímco jeden dokáže i po tak dlouhé době jakžtakž ze své bývalé slávy profitovat, pro druhého jde o život, s nímž se nadobro rozloučil. Jenže peníze nerostou na stromě a každý občas rád využije druhou šanci. I třeba na stará, bolavá kolena.

Každý sport má odvěké rivaly. K těm boxerským patřil Kid (Robert De Niro) a Razor (Sylvester Stallone). Kdysi se tak nesnášeli, že byste je nemohli dát do jedné místnosti, aby to neskončilo rvačkou. A ani po třiceti letech se nic nezměnilo. Tak proč si nedat vytoužený finální boxerský zápas?

Od první chvíle stavělo studio propagaci Zpátky do ringu na návratu dvou legend k boxerským rolím (přestože jsou ve filmu úplně jiné postavy). A ano, je vidět, že byl scénář psán podle známých šablon a v Razorovi i Kidovi není obtížné vidět starší variace na Rockyho a Zuřícího býka. Jeden nápad ale dobrý film nedělá. A na Zpátky do ringu je to bohužel až příliš často vidět.

Přes ohromný potenciál jde totiž nakonec o poměrně tradiční americkou rodinnou komedii, která se snaží o dramatické momenty, ale jde jí to dost těžkopádně a nebýt zručných herců, doslova by si „nabila hubu“.

Humor filmu má značně proměnlivou kvalitu. Někdy jde o zábavné citace (Sly připraven mlátit do kusů pověšeného masa), sem tam se vydaří nějaká hláška („Ty nejseš můj trenér. Tys maximálně sněd mýho trenéra.“). Nepopiratelné kouzlo má i to, když se Stallone s De Nirem špičkují jako malí kluci. Většinou je ale humor nenápaditý, případně nevtipný. V tomhle ohledu kraluje „další ukecaný černoch“, tentokrát v otravném podání Kevina Harta.

Nejde o to, že by se divák vyloženě nudil. Je to souboj scenáristické/režijní lenosti, které s neuvěřitelným nasazením čelí jak dvojice De Niro/Stallone, tak jako vždy přesný Alan Arkin v roli jednoho z trenérů. Herci jsou skutečně živou vodou a podobně průměrný film si jejich upřímné zapálení nezaslouží.

A finální boxerský zápas? Překvapivě bolestivý a na komedii možná až příliš věrohodný. De Niro sice nevypadá vedle Stalloneho zrovna fit (především Slyovy „pepkovské“ ruce budí respekt), ve výsledku ale není zatěžko uvěřit, že jde o - sportovně řečeno - stejné váhové kategorie. Konec není nikterak výjimečně natočený, své herce nicméně podržel, přestože se od počátku jeví Achillovou patou.

Nakonec tak zůstalo hlavně u nepřímého sloganu „Rocky vs. Zuřící býk“. O tomhle je Zpátky do ringu především, navzdory odlišným jménům hlavních charakterů. De Niro hraje energického a výbušného floutka, jimiž vyšperkoval celou svou kariéru a Stallone zkrátka „předvedl“ Rockyho. Dobráka od kosti, trochu jednoduššího, ale bez debat upřímného, sympatického a plně lidského. Stallone nejspíš jinou dramatickou figurku nezvládá (a zvládat nebude), tahle mu ale bez debat dokonale sedí. Možná víc, než ta akční.

Dosavadní slabé tržby ukazují, že se sázka na jména nakonec nevyplatila. Není se čemu divit, vzhledem k tomu, s jakou laxností byl sepsán scénář. Nechybí mu pár dobrých vtipů a nápaditých odkazů, tím to ale končí. Pokud jsou tu problesky dramatických scén, postará se o ně minulost herců, nikoli přítomnost. Přesto, s jasným přiznáním slabosti v kolenou, na mě ta nostalgická nota v určitém směru zafungovala. Je to jen stín někdejších velikánů, musí se jim ale nechat, že na rozdíl od scenáristů a režiséra dali do filmu naprosto všechno. A něco takového si zaslouží, byť malé, ocenění.

Hodnocení: 65%

P.S. Zcela jasně nejvtipnější a nejnápaditější scéna přijde až během závěrečných titulků a paradoxně v ní nevystupují DeNiro a Stallone.

Recenze: Nymfomanka, část I.

Dánský provokatér Lars von Trier se po satanistickém tanci dvou ztracených duší (Antikrist) a konci světa (Melancholie) vydává prozkoumat zákoutí ženské sexuality. Vyslechněte zpověď věčné nymfomanky.

O Nymfomance se toho napovídalo hodně. Již samotné porno coby ústřední téma a ochota zobrazit sexuální scény v plné nahotě zajistili novince Larse von Triera dostatek pozornosti. Poté se přidaly plakáty, na nichž jsou všichni hlavní aktéři zobrazeni při orgasmu a poslední kapkou je nálepka před filmem "jde o cenzurovanou a krácenou verzi, která vznikla s vědomím Larse von Triera, nikoli však s jeho podílem." Jde o chytré přikrášlování skutečností. Pokud jde o porno, diváci toužící po vzrušení budou zklamání - první část Nymfomanky má všehovšudy dohromady jednu minutu sexuálních scén. Plakáty byly nápadité lákadlo, většina zobrazených herců ale ve filmu žádné odhalené scény nemá. A těžko si lze představit, co bylo cenzurováno/zkráceno. Film rozhodně není krotký ani se nijak neomezuje. Rozdíl je v tom, jak se tváří a o co mu ve výsledku opravdu jde.

Zapomeňte na erotickou revoluci. Trier nedělá nic, co by již neudělal někdo před ním a vlastně se i dost krotí (ale to se těžko hodnotí, když známe jen půl produktu - což je problém, provázející celý film). V centru příběhu jsou dva lidé - slušný postarší muž, jenž je ochotný omluvit cokoli a nymfomanka, odsuzující vše, co kdy provedla. On sedí a poslouchá, ona vypráví. A vždy, ve správný čas, se změní úhel pohledu, aby mohly jednotlivé epizody dojít nějakého myšlenkového vrcholu.

Je to příběh v základu prostý. Dva lidé v jedné místnosti a dlouhý dialog. Klíčové je - a tady už se blížíme slibům reklamy - že jde o vyprávění pikantní. Smyslem však není obnažení co největšího počtu celebrit (i ty nahé jsou ostatně naklíčované na pornoherce). Jde tu o samotnou podstatu sexu. Co v nás vyvolává? Jaké máme představy o erotice a co je přípustné/nepřípustné pro společnost? Hlavní postava volnomyšlenkářské ženy rebeluje proti konvencím. Formou jakéhosi sexuálního klubu rváčů prochází světem i jednotlivými etapami svého života, pokouší sama sebe i své okolí. A v tom všem Trier nachází trefné životní pravdy, někdy pobaveně parodující zaběhnutá klišé (muž musí být predátor), jindy i celkový žánr intelektuálního filmu, který v rádobymaličkostech odhaluje velké myšlenky (první sex jako odrazový můstek k dialogu o Fibonacciho číslu). Což nám připomíná...

... jak moc je Trier silný ve slovech. O těch je totiž Nymfomanka především. O síle manipulace a metaforách (excelentní nápad s naslouchajícím rybářem, který podobně jako hlavní hrdinka láká svou kořist na nejrůznější pozlátka). Nymfomanka je tudíž v prvé řadě hlavně dobře napsanou rozhlasovou hrou, kterou režisér čas od času pročísne nějakým svěžím vizuálním nápadem.

A znovu - to vše platí pouze pro tento film. Je dost možné, že dvojka bude mít úplně jiný tón.

Současně je (navzdory všem očekáváním) Nymfomanka tím nejzábavnějším, co Trier v posledních letech natočil. Většinu času (vyjma epizody s umírajícím otcem) má divák před očima fungující frašku s nádechem erotiky. Jednoznačně nejvtipnější je pasáž s Umou Thurman, kterou opustí kvůli hlavní hrdince manžel a ona jako dobrá matka vezme jejich děti do hnízdečka neřesti, aby se potomci setkali s mužovou novou dívkou a současně poznali místo, kde "ji otec klátí".

Nymfomanka je velmi chytrý film, postavený na neméně promyšlené propagaci. Ta do kin nažene ohromné množství diváků bažících po erotice, kteří budou následně šokováni tím, že vlastně moc šokujícího ve filmu není. Namísto "intelektuálních 50 odstínů šedi" Trier předvádí pečlivě vystavenou mozaiku o sexu, lásce, smrti a to vše balí do komediálně/dramatického hávu.

Největší chybou Nymfomanky je tedy rozdělení na dvě části. Částečně proto, že struktura tomuto rozdělení příliš nepřeje (film nemá žádný výraznější twist ani finále) a za druhé je obtížné soudit, jaký bude celek a zda budou nastavená pravidla platit i pro druhé dějství. Dvojka možná bude opravdu hardcore, pro první film to neplatí ani omylem. Část I. nabízí silné myšlenkové podněty, dostatek zábavy v pravém slova smyslu a minimum toho, co slibovala reklama - porna. O to tu zkrátka nejde.

Hodnocení: 85%

Recenze: Hobit: Šmakova dračí poušť

Leží ukrytý ve zlatě tak dlouho, že už si o něm lidé vypráví historky. Stal se součástí temných legend. Pro trpaslíky je Šmakovo řádění stále živé. Chtějí si vzít domov zpět. Hobit Bilbo a jeho třináct společníků se vrací do kin, aby pokračovali v osudové výpravě.

Bilbo Pytlík (Martin Freeman) postupuje dál se skupinkou chrabrých trpaslíků, kteří se rozhodli vyrovnat s minulostí a změnit budoucnost svého rodu. Cílem jejich cesty je ztracené trpasličí království v Osamělé hoře, v níž dřímá obávaný drak Šmak. Podaří se jim nebezpečného netvora porazit a získat zpět svůj domov? Než vůbec ke střetu dojde, čeká hrdiny řada překážek, včetně jedné velké noční můry všech arachnofobiků.

Kdysi jsem Hobita četl, ale je to tak dávno, že si nevybavím, co vše ve filmu má/nemá být a kolik si toho tvůrci pro své potřeby upravili. Pokud ale budu hodnotit ryze samotný film, dostanu se na pomezí toho, co jsem si myslel o prvním Hobitovi a co současně vyvolávaly Dvě věže – což znamená řemeslo na úrovni, které nevykazuje žádných větších přešlapů, velmi hladké pospojování jednotlivých dějových nitek a handicap v podobě údělu vypravěče prostředního dějství, který nikdo nezačíná ani nekončí. Tvůrci se sice tuto slabinu snaží maskovat úvodem, v němž na chvilku odskočí před události prvního dílu, otevřené finále, působící svou dramatickou tečkou téměř až seriálově, však již zvrátit nemohou. Člověk zaplatil plné vstupné a za to dostal pouhý dílek skládačky.

Ale s tím se musí počítat. Není to ani tak výtka, jako spíše potvrzení toho, že status trvá a že filmaři s ničím radikálním nepřišli (ale víceméně se to od nich ani neočekávalo). Jinak vše funguje, jak má. Napětí střídají vážnější chvíle v pravidelných intervalech, vše je prokládáno humorem a Peter Jackson znovu potvrzuje, že nejvíce si užívá akční scény, v nichž může vedle precizní choreografie využívat i nejklukovštější (a současně nejvděčnější) nápady - vrcholem je pasáž se sudy.

A znovu nechybí potřebné kouzlo. Jackson je zkrátka mistr svého řemesla. Nebo lépe - Jackson je člověk, který filmařsky uchopil Středozemi tím nejlepším možným způsobem. Šmakova dračí poušť má tu správnou atmosféru, přičemž pro tentokrát ubyla i infantilita, což je oproti minule pokrok. Znát je to hlavně v očekávané epizodě s pavouky, která je bez debat z obou Hobitů nejmrazivější.

V rámci triků mi naopak přišlo, že tentokrát nebyla úplně všem scénám věnovaná stejná péče. Jistý podíl na rozpačitém výsledku může mít to, že jsem film viděl ve 2D a tudíž mohou jisté scény ve 3D/HFR vypadat jinak/lépe. Chvílemi je každopádně digitálnost až nepříjemně patrná a to hlavně v akčnějších pohybech postav. Na druhou stranu to nikdy nebylo tak špatné/dlouhé, abych byl z nějaké scény vyloženě "vyhozen". Mluvím tu o pouhých pár vteřinách v celém filmu. A pokud jde o draka Šmaka, ten je zpracován bezchybně a hlas Benedicta Cumberbatcha plní funkci na 100%.

Kdybych chtěl zjednodušovat, řekl bych, že se má druhý díl k tomu prvnímu podobně jako dvojka Hunger Games ke svému předchůdci. Tvůrci se vzdali naivních hrátek a jdou přímo za cílem, přičemž všechno je takové špinavější. Faktem zůstává, že největší slabinou druhého Hobita je to, že "jen pokračuje a zároveň nekončí". Ale kdo počítal s něčím jiným, ten nemá v kině co dělat.

Hodnocení: 90%

P.S. Úroveň českých titulků je často velmi špatná a překladatel s oblibou mění význam řečeného.

P.P.S. Evangelina Lilly je jednoznačně nejkrásnější elfkou, jaká kdy obývala Středozemi. A Legolas nikdy nebyl větší "badass"!