Recenze: John Wick

Když vám začnu vyprávět o tom, že nejlepším akčním filmem letošního roku, co zavítal do našich kin, je ten o chlápkovi, který se vydá na cestu pomsty, protože mu zabijí psa, budete mě mít za blázna. Přesto, zkuste mi dát šanci.

Seznamte se s Johnem Wickem (Keanu Reeves). Moc toho nenamluví, ale o to větší dokáže nadělat paseku. John kdysi patřil mezi zabijáckou elitu. Pak se ale zamiloval, oženil a dal nebezpečnému životu hitmanů vale. Po čase mu milovaná žena umřela. Aby mu ulehčila pozici vdovce, poslala mu post-mortem speciální dárek: štěně. John není citlivka, ale psím očím se odolává těžko. Daisy (roztomilé štěně si zaslouží roztomilé jméno) se rychle zařadí na Johnův list "na tohle mi nešahejte". Společně s ní tam patří ještě jeho milované Camaro. Když se mu vloupe do domu banda mladých ruských idiotů a o obojí ho připraví, John se naštve. Hodně se naštvě. Důchod hodí za hlavu, dojde si pro sbírku zbraní a oživí Hulkovo heslo "You wouldn't like me when I'm angry".

Navnadil jsem vás aspoň trochu? Pokud ne, zapracujeme na tom.

Takže zápletku máme. Není pravda z nejchytřejších, ale první, co vás při sledování Johna Wicka překvapí, že funguje. Ony totiž ty psí oči zatraceně dobře fungují i na diváky a to, že jde o štěně, vše výborně podtrhne. Budete chápat Johnův hněv. Budete chtít, aby těm arogantním zmetkům způsobil hodně bolesti. A budete si užívat každou ránu, jíž jim zasadí (respektive to tak budete cítit, pokud jste jako malí netopili štěňata nebo tak něco).

Ale i pokud nepatříte mezi ty, kteří oplakali Marley a já, pořád zůstane kupa zatraceně poctivé a vymazlené akce. Na režijní stoličce debutující Chad Stahelski je hodně zkušený kaskadér, jehož široký záběr přirozeně pokrývá i legendární Matrix, na což si vzpomenete především v závěrečné bitvě v dešti. Akce v sobě kombinuje full contact souboje se střílením, což v dobrém slova smyslu připomíná hongkongskou akční školu. John Wick vzpomíná filmy Johna Woo v jeho vrcholné formě. Je to "krvavý balet" v té nejlepší možné podobě, navíc okořeněný o zřejmě největší počet headshotů, jaký kdy hollywoodský akční film zažil. Že se tu na akci nešetří, potvrzuje i počet lidí, které John odpraví - finální číslo se blíží rovné stovce. To se jen tak nevidí.

Ještě jednou se musím vrátit ke scénáři. O prosté, ale funkční zápletce již byla řeč. Zmínit si však zaslouží i samotné pojetí světa zabijáků. Není to jen o tom, že bychom sledovali několik profíků, jak se navzájem snaží na plátně pozabíjet. Svět Johna Wicka je překvapivě detailně prokreslený a jasně definovaný. Má své mantinely, jichž se drží a vše dokáže velmi dobře a srozumitelně prezentovat. Působí to dojmem, že tvůrci vycházeli s nějaké komplexní komiksové předlohy, scénář filmu je nicméně původním dílem.

A u komiksu ještě chvíli zůstaneme. Právě s obrázkovými sešity má totiž John Wick ve své prezentaci hodně společného. Když budu zjednodušovat, takhle nějak mohl (a měl) vypadat Max Payne na velkém plátně. Neonové město, stylizované scény a hlavně nadsazené vykreslení mafiánského podsvětí, v němž pro všechny platí stejná pravidla a všichni je uznávají (případně je vědomě porušují a čeká je za to trest). John Wick otevírá poměrně zajímavé universum, na než půjde namontovat nespočet příběhů, které již vůbec nemusí souviset s hlavním hrdinou filmu. Stačí se držet nahozených schémat, případě je prohloubit.

Když se k tomu připočte velmi dobrý casting v čele s přesným Reevesem (kdo nicméně nemá rád jeho tiché hrdiny jednoho výrazu, toho ani John Wick nepřesvědčí), chytlavé hlášky a vynikající soundtrack, za který by se nemusel stydět ani Quentin Tarantino, je o žánrové lahůdce rozhodnuto. 

John Wick se zkrátka nad očekávání povedl. Má naprosto vše, co si fanoušek žánru může přát (možná i trochu víc) a já jenom doufám, že se z něj stane podobná malá senzace, jako svého času z 96 hodin. Tenhle film si zkrátka zaslouží, aby ho davy milovaly a náležitě se to promítlo na tržbách.

Hodnocení: 85%

Recenze: Annabelle

Desítky let se fanoušci hororového žánru ošívají před dětskými panenkami díky Chuckymu, který proslul v sérii Dětská hra. Vražednější brácha Denise, postrachu okolí u diváků bodoval černým smyslem pro humor, takže s Chuckym nebyla nikdy nuda. Annabelle má na první pohled podobné kořeny, neboť i ona je „zrozena“ v rukách umírajícího psychopata. Tím ale veškerá podobnost postav končí a následuje unavené střídání těch největších žánrových klišé.

V základu jde samozřejmě o rodinu a nemůže chybět těhotná manželka (o tu se přece divák víc bojí). Žena má nepochopitelnou zálibu v děsivě vypadajících panenkách, jimiž vyzdobila svému budoucímu potomkovi pokoj. Já v něčem takovém vyrůstat, mám noční můry od dětství, ale budiž. Mia (herečka s příhodným jménem Annabelle Wallis) to prostě vidí jinak a je proto extrémně nadšená, když dostane od svého milovaného muže panenku, jíž známe z hitu Jamese Wana V zajetí démonů.

Zatímco nic netušící manželé přijmou panenku jako nového člena domácnosti, divák ví, že se v ní ukrývá ohromné zlo. A trvá hrozně dlouho, než s tím film začne pořádně pracovat. Ano, pokud jste nikdy neviděli Satan přichází, Chuckyho ani žádný jiný žánrově spřízněný film, bude pro vás scenáristické klopýtání tvůrců Annabelle překvapivou poutí, která si udrží vaši pozornost až do konce. V opačném případě budete škodolibí.

Tak naivní horor jsme totiž neměli v kinech léta! Zdaleka nevadí, že je Annabelle pouhou tupou lekačkou, snažící se strach vyvolat extrémně hlasitými zvuky. Skutečný problém tkví v celkovém přístupu, kdy tvůrci každou situaci vysvětlí natolik důkladně, až to skoro vypadá, jako kdyby natáčeli film pro mentálně zaostalé. Složitě se to vysvětluje bez spoilerů, neboť v extrémní doslovnosti vládne především závěr filmu, výborným příkladem je nicméně i snaživá scéna ve výtahu, kdy se dveře dramaticky otevřou a zavřou nejméně 4x! Napoprvé je to ok. Napodruhé v pořádku. Napotřetí už vládly rozpaky a na počtvrté se již diváci neubránili smíchu.

Podobných momentů, které se snaží dramatický moment budovat příliš dlouho, je film plný. To z něj dělá extrémně špatný horor, ale i docela obstojnou komedii (pokud se umíte bavit na úkor opravdu hloupých filmů). Současný guru hororového žánru James Wan zkrátka z pozice producenta zklamal. Annabelle je totiž přesným opakem jeho V zajetí démonů a filmy, vyjma zmíněné panenky, nespojuje vůbec nic. Jedinou další paralelou k Wanově tvorbě je stejné zobrazení démona jako v Insidious, což filmu také dvakrát nepomáhá, neboť to ubírá na děsu samotné panence. Kdyby byl film skutečně jen o ní (což bohužel není), udělali by filmaři mnohem lépe. 

Annabelle slibovala hororovou událost sezóny, výsledek však nestačí ani na žánrový průměr. Snímek připomíná hloupoučké horory z počátku osmdesátých let, chybí mu ovšem jejich šťavnatost i odvaha vytvářet laciná, ale divácky vděčná gesta (gore efekty, nahotu, bizardní způsoby zabíjení atd.). Annabelle je tuctový a ještě ke všemu nechtěně směšný produkt, který za svůj úspěch vděčí pouze a jenom tomu, že navazuje na V zajetí démonů. Kdyby neexistovalo tohle spojení, po Annabelle by neštěkl ani pes.

Ale ono se to asi dalo čekat, když film režíroval člověk, který naposledy do kin uvedl příšerný Mortal Kombat 2 a scénář napsala osoba zodpovědná za horory s všeříkajícími názvy Krvežíznivé opice a Ďáblova bažina.

Je mi to ohromně líto především proto, že právě Wan znovunastartoval hororový žánr jako něco, co může být inteligentní, dobře natočené a současně opravdu děsivé. Annabelle bohužel není ani jedno z toho. 

Hodnocení: 30%

Recenze: Zmizelá

Amy Dunneová jednoho rána beze slova zmizela. Nikdo neví, kam se poděla, ani jestli je naživu. Rozjíždí se celostátní pátrání, které řídí její manžel. Chce ji ale skutečně najít? David Fincher rozjíždí rafinou detektivní hříčku. 

Amy Dunneová (Rosamund Pike) zmizí beze stopy. Když manžel Nick (Ben Affleck) dorazí domů, najde otevřené dveře a rozbitý konferenční stolek. Vše naznačuje tomu, že byla jeho žena unesena. Okamžitě svolává celostátní pátrání a stává se středem zájmu médií. Před kamerami se však chová zvláštně, takže padne stín podezření na něj. Co když svou ženu zabil a tělo schoval? Bez těla a vražedné zbraně není případ. Na jedné straně zmizelá, podle některých indicií týraná žena, na té druhé podivně působící manžel, který nicméně iniciuje hledání. Komu z nich můžeme věřit?

To je klíčová otázka. Příběh jednoho zmizení je soubojem dvou perspektiv. Žena prostřednictvím svého deníku vypráví o minulosti, prvním setkání, romantických gestech i nadějích, postupně sílícím nesouladu a teroru, zatímco muž uchycený ve vypjaté přítomnosti mediálních soudů řeší především to, jak si naklonit veřejnost, která v něm vidí podezřelého.

Na podobném přístupu samozřejmě není nic na první pohled zajímavého. To by ale nebyl David Fincher, kdyby se za příběhem neukrývalo víc. Nadstandardním základem je zde ceněná knižní předloha spisovatelky Gillian Flynn, která se atypicky neodhodlala své dílo svěřit žádnému scenáristovi, ale filmový odraz svého románu si napsala sama. Podobný tah je rozumný v tom, že spisovatel zná motivace jednotlivých postav a tudíž dobře ví, co může v příběhu upravit, aniž by tím zásadně utrpěl celek. Hlavní nicméně je, že se Gillian poprala s novým formátem na výbornou a výsledkem je jeden z nejlepších scénářů letošní hollywoodské nabídky (dost možná i nejlepší), neboť mistrně pracuje nejen se stavbou příběhu, který vždy ve správný moment změní dynamiku, ale i ve vykreslení všech klíčových charakterů.

Je v zásadě obtížné vysvětlit skutečné přednosti scénáře i hereckých výkonů, neboť v případě obojího by bylo třeba uchýlit se ke spoilerům. Manipulativní intrikánská hra a ironie tu každopádně hrají důležité role, stejně jako přesné vykreslení rozpoložení hlavních hrdinů. Ben Afflek bývá obvykle terčem kritiky pro svou hereckou strnulost a nevěrohodnost. Vtip je v tom, že obojí je pro postavu Nicka signifikantní. Rosamund Pike naopak dokazuje, že se v ní skrývá mnohem více, než jen půvabná tvář a její kreace bude bezpochyby vnímána jako jedno z nejpříjemnějších překvapení Fincherova díla.

Zmizelá si každopádně zaslouží ovace prakticky na všech frontách. Nejenže umí překvapit, ale jde o ten vzácný druh detektivky, v níž vše zapadá na své místo a nechybí i úmyslné chyby pro "zpestření hry". Kritika mediální hysterie společně s výstižnou modelací lehce ovlivnitelného veřejného mínění dělají ze Zmizelé významný sociální komentář, který se vysmívá moderní touze po dramatu a šťastných koncích. Nemluvě o hořkém popisu tradičního manželství, jemuž podobně drsné satirické pojetí jsme neviděli od klasické Války Roseových.

David Fincher je zkrátka mistr svého řemesla, jemuž silná forma nepřebíjí obsah, ale doplňuje ho. Zmizelá je pak o to významnějším dílem jeho filmografie, neboť se vyhrazuje proti klasickému vnímání dobra a zla a v zásadě reflektuje výhradně to horší v nás. Bezpochyby nejlepší hollywoodský film letošního roku a horký adept na Oscara v kategorii nejlepší scénář.

Hodnocení: 100%

Recenze: Equalizer

Denzel Washington se vrací jako anděl pomsty, aby sjednal pořádek v Bostonu a zúčtoval s celou ruskou mafií. Těšíte se na Muže v ohni 2? Zbytečně.

Robert McCall (Denzel Washington) je svědomitý pracovník obchodu s kutilskými potřebami, který se přes den popichuje s kolegy a večer chodí do oblíbeného bistra, aby si dal šálek čaje, početl si v knize a popovídal si s mladičkou prostitutkou Teri (Chloë Moretz). Teri dávno nevěří ve šťastné konce a tak se každý večer útrpně vydává na další „vzrušující“ noc. Musí, pracuje pro ruskou mafii. Když jednoho dne skončí v nemocnici, v Robertovi se cosi zlomí. Probudí své staré já a vyvolá ruské mafii osobní válku.

Nejnovější snímek dua Denzel Washington a Antoine Fuqua (společně natočili úspěšný Training Day) staví na osvědčeném modelu osamělého lovce, který bere zákon do vlastních rukou. Model oživený Liamem Neesonem v 96 hodinám zažívá velkorysý návrat do kin, přičemž ho navíc provází nekompromisní eRkový rating, v němž každá rána opravdu bolí a kamera zbaběle neuhýbá před fatálním úderem. Je to oživení jedné zaprášené éry. Změnou je však výměna testosteronem nasáklých borců za charakterní herce, kteří mohou dodat postavě potřebný třetí rozměr.

To se nicméně v Equalizerovi paradoxně nedaří. Hlavní hrdina totiž není muž z masa a kostí, ale ultramacho vyvolávající dojmem, že jde o roli pro Stevena Seagala. Máme před sebou muže s tajemnou minulostí, která v zásadě ani není nijak poodkryta, jehož neuvěřitelná suverenita (podpořená tím, že se vždy dostane všude a bez zaváhání vykoná, co je třeba) odepírá divákům možnost se o postavu skutečně bát. Ironií osudu je, že v mnoha bodech podobný Muž v ohni měl stejný základ, ale hrdina krvácel, dělal chyby a díky tomu bylo snazší se do jeho příběhu vložit. Tady nic podobného nehrozí. Heroizace Roberta (v druhé půli podpořená sérii nevhodných zpomalovaček) lidský element zabíjí. Nebýt obsazený „důvěrně známý“ Washington, bylo by obtížné se k hlavní postavě byť jen přiblížit. Takhle se má divák aspoň čeho chytit, vychází nicméně z předchozích zkušeností.

Srovnávání s Mužem v ohni není nějaké bezděčné rýpání, ale - vzhledem k podobnému základu a stejnému hlavnímu herci - automatickou reakcí. Tony Scott vytvořil před deseti působivé, audiovizuálně dravé a současně emotivní dílo. To první lze s jistou nadsázkou říci i o Equalizerovi. Emoce nebo motivace tu ale naprosto nefungují. „Něco se ve mně zlomilo“ je pro jednání hlavní postavy značně chatrná konstrukce, která má blízko k vynucenému přerodu Bruce Willise ve Fuquových Slzách slunce. Scénář tu zkrátka nedrží pohromadě a nebýt toho, že poměrně pravidelně dávkuje brutální akci, nebylo by na co se dívat.

Navzdory vloženému úsilí a potenciálu zůstává Equalizer tupým béčkem, jehož od přímého uvedení na video zachraňuje hlavní hvězda, o něco lepší režie, než bývá u podobných filmů zvykem, a velmi dobrý soundtrack. I když i ten paradoxně Muže v ohni nejednou vykrádá (ale aby ne, když k oběma filmům dodal hudbu stejný člověk). Svěží výjimkou je akorát podkres při závěrečné bitvě v hobby domu (to není vtip), kdy hraje píseň Vengeance od skladatele Zacka Hemseyho, který patří k nejzajímavějším hudebním autorům současnosti a na své objevení širokou veřejností teprve čeká.

Hodnocení: 60%

Recenze: Expendables 3

Expendables 3 od začátku strašili jistými změnami. První přišla v podobě vyřazeného Bruce Willise, který požadoval za svou roli příliš peněz. Druhou změnou bylo angažování většího počtu mladých tváří. Největší úder ale přišel z Cannes, kde Sylvester Stallone prohlásil, že trojka bude o něco vážnější a hlavně jako první díl série dostane cejch PG-13, aby byla mládeži přístupná.

Nyní můžeme konečně na Expendables: Postradatelné 3 vyrazit do kin, abychom si sami ověřili, jak se překlenutí mezi starým a novým povedlo. Je bez debat, že oživování mladšími tvářemi je třeba, pokud má série přežít. Stallone a jeho generační souputníci přeci jen mají blížící se datum spotřeby. Bohužel snímek sází na špatné koně. V současném akčním filmu existuje hned několik silných jmen, o které zatím série nezavadila (Dwayne Johnson, Vin Diesel, Channing Tatum). Namísto nich však tvůrci nepochopitelně vsadili na neznámé mladé tváře.

Respektive kluka z Twilight, mistrini v UFC a dva další, o kterých nikdy nikdo předtím neslyšel a tudíž není jasné, jaké má jejich obsazení smysl. V akci nic extra úžasného nepředvádí, ani charisma nepřetéká. Chápal bych, kdyby byl do omladiny angažován například nějaký extrémně schopný parkourista (což by akci oživilo a současně ospravedlnilo jeho dosazení to týmu). Zvolení ovšem v ničem extra nevynikají. Dokonce i Ronda Rousey, zmíněná šampionka, toho příliš nepředvede a ačkoli není špatná, jen težko může aspirovat na nového tahouna série. Což ostatně platí pro všechny mladíčky.

Záchrání to zkušená garda akčních klasiků? Mohla by, kdyby k tomu dostala prostor. Bohužel, o nich Expendables 3 nejsou. Parta dobře známá z předchozích dílů, která ve dvojce začala být výborně sehraná, je tentokrát upozaděna a vyjma Stalloneho se z původní sestavy nikdo neohřeje na plátně déle než deset minut (přičemž Jet Li, Randy Couture, Dolph Lundgren a Terry Crews mají v podstatě cameo). Je to dáno tím, že zhruba po 15 minutách Barney starý tým rozpustí a začne nábor nováčků, čemuž se následně věnuje více jak hodina filmu. Co zůstalo?

Obstojný záporák Mel Gibson, jemuž bohužel tvůrci dopřáli minimum prostoru a nedůstojné finále. Použitelný Wesley Snipes, zábavný (či otravný, záleží na úhlu pohledu) Antonio Banderas, jehož ukecaná postava působí dojmem, že byla psaná na tělo Eddiemu Murphymu. Harrison Ford, který už bohužel vypadá natolik staře, až má člověk strach o jeho zdraví. Arnold, jemuž tentokrát není dopřána podobně stylová akce, jako když si ve finále dvojky podal padouchy s Brucem Willisem v miniautíčku. Sly, který oholil knír a daní za to vypadá, že se celé natáčení pořádně nevyspal. A minimum humoru.

Společně s nízkým ratingem, díky kterému je občas střih až zbytečně zběsilý, aby náhodou smrt nevypadala příliš drasticky (samotná akce je nicméně solidní a finále si může s dvojkou podat ruce), se zmírnila i kadence hlášek. A nejde jen o nějaké ostřejší vtípky. On ten humor chybí celkově. Antonio jako komická postava je čestná výjimka. Vše ostatní, až asi na tři hlášky, je poměrně suché a postrádá to hravost, jíž se série u fanoušků zapsala. 

Expendables 3 to zkrátka zkouší jinak. Možná to bude u mladých fungovat. Ale co na to ti, kteří předchozí díly nadšeně podporovali v kinech? Není to vyložený průšvih, jen skrz naskrz průměrný akčňák, který upozadil legendy, aby se přiblížil nové generaci. Děkuji, nechci. Expendables vznikli jako připomínka velké akční éry a jejich úspěch dokázal, že pořád ještě žije dost fanoušků, kteří na tuhle partu rádi vyrazí do kin. Trojka se původně zvoleného konceptu vzdává. Nic proti tomu, ať si série žije vesele dál. Ale už není paradoxně pro fanoušky osmdesátek.

Hodnocení: 50%

Recenze: V oku tornáda

V posledních letech tornáda se železnou pravidelností útočí na americká města. Bylo jen otázkou času, kdy přírodní živel vyrazí na plátna kin. Nyní přichází V oku tornáda a slibuje strhující zážitek. Není to úplná nepravda. 

Na město Silverton se řítí hrozivá přírodní síla. A nezůstane jen o jednoho úderu. Obyvatelé celého města jsou vydáni na milost a nemilost větrným smrštím, před nimiž zoufale hledají bezpečný úkryt, zatímco lovci tornád se ve snaze o co nejlepší záběry vydávají co nejblíže nebezpečí. Lovci tornád přirozeně vše natáčí na kamery, aby to posléze mohli náležitě zpeněžit. V té samé době ve škole synové zástupce ředitele (Richard Armitage, který oholený extrémně připomíná Hugha Jackmana) natáčí dokument o lidech z města. To v praxi znamená, že je v blízkosti tornád hodně ručních kamer. A snímek toho hojně ve vyprávění využívá.

Není to postup natolik důsledný, jako například ve výborném debutu Jirky Mádla Pojedeme k moři, kde byl celý film točený na kamery a vždy se víceméně dalo vysvětlit, kdo co natáčí. V oku tornáda střídá náhodně záběry z kamer studentů, lovců, zpravodajství nebo statických kamer ve městě a do toho míchá naprosto klasické záběry nezúčastněného filmového kameramana. Jde to lehce schizofrenní situaci s nejasným vypravěčem, ale naštěstí je vše obstojně poskládané, takže ani moc nevadí, s jakou nahodilostí zvolený koncept funguje. A je bez debat, že se daří navodit pocit autenticity ze situace, kdy živel ovládne malé město.

Což je jedna z věcí, kterou je třeba si před návštěvou kina uvědomit. Tohle není další velkolepá expozice do světa destrukce od Rolanda Emmericha. V oku tornáda myslí ve velkém v tom smyslu, že ukazuje tornáda v jejich celé kráse (či zrůdnosti, jak chcete) a k tomu, aby prezentovala jejich moc, nepotřebuje bořit kulturní památky New Yorku. Bohatě stačí nějaké ty rodinné domky, pár stodol, jedna střední škola, lokální letiště a bývalá továrna.

V čem V oku tornáda citelně ztrácí body, to je neochota obětovat více postav. Na to, že se ve filmu prožene několik tornád včetně "největšího, jaké planeta zažila" (jak jinak), z toho vyjde až příliš klíčových charakterů se zdravou kůží. Není to volání po krvi. Spíše povzdech nad tím, že klišé záchrany na poslední chvíli vyhrává nad drtivou sílou přírody, jež, na rozdíl od patetických frází o lásce a hodnotách, může něčím zaujmout.

Emoce jsou zkrátka vynuceným prvkem, který se nepovedlo přetavit v přirozenou součást vyhrocené situace. Ač se herci snaží, laciné fráze nedávají a to obzvláště ve chvílích, kdy tempo začne stagnovat, aby postavy mohli litovat své minulosti. Je bez debat, že to k podobné situaci tak nějak patří. Zatímco však panika v poli je uvěřitelná, cokoli statičtějšího je příliš strojené, než aby to netahalo za uši.

Do velké míry je to dáno i tím, že si scenáristé zvolili cestu nejmenšího odporu. Příběh jede podle příručky a není obtížné odhadnout vývoj každé dramatičtější situace. Bez klišé tu zkrátka nic nefunguje (k naplnění všech bodů chybí jen pes v ohrožení a dvě letadla letící naslepo proti sobě).

Mělo by tu nicméně jít o tornádá a ty jsou naštěstí nosnou páteří snímku. Kombinace špičkových efektů a intenzivního zvukového doprovodu vyvolává ohromení i mrazení. Je v zásadě jedno, jaké postavy se okolo tornáda motají a co lítá. Jakmile na plátně vyvstane masivnost a ničivá síla přírodního živlu, brada lehce klesá k zemi.

Na televizní obrazovce bude podobný kousek zapomenutelný a zapomenutý (i když moderní domácí sestavy, pravda, dokáží divy). V kině s pořádným zvukem jde chvílemi o skutečnou pecku, která umí slušně pocuchat nervy. Výsledných 70% je určitě nadhodnocených. Párkrát jsem se ale přistihl, jak sílu tornád sleduji v obdivném a němém úžasu. Něco takového se zkrátka "na vlastní oči" nevidí každý den. A za tohle jednoznačný palec nahoru.

Hodnocení: 70%

Recenze: Godzilla

V roce 1999 pracoval Joe Brody (Bryan Cranston) s manželkou (Juliette Binoche) v jaderné elektrárně v Japonsku. Když se objevily podivné vibrace, továrna lehla popelem a vláda vše zamaskovala jako přírodní nehodu. Tomu ale Joe nevěří a o 15 let později stále zkoumá důvody nehody. Odhalí neuvěřitelnou pravdu – šlo o nepovedený experiment s tajemným monstrem. A to nyní vrazí do ulic!

V úvodu nastíněný děj popisuje cca prvních 30 minut filmu. Dále je lepší nic dalšího neprozrazovat, protože kouzlo Godzilly do určité míry závisí na prvku překvapení. Z toho důvodu se vyhněte extrémním obloukem i popisu od českého distributora, který je dlouhý jedinou větu a i tak je v něm spoiler jak hovado.

Nová Godzilla je velmi zajímavý film, který nesází na akci, ale na vykreslení atmosféry. Tím se diametrálně liší od verze Rolanda Emmericha z roku 1998 i nedávné řežby Pacific Rim. Snímek natočil Gareth Edwards, který před pár lety nadchl festivalové publikum levným snímkem Monsters. Šlo o podobné téma (útok obřích vetřelců na náš svět), ale protože neměl Edwards moc prostředků a vše dělal sám na koleni, vzniklo komorní film, v němž se hodně mluvilo a málo něco akčnějšího dělo. A nemyslím to jako výtku, protože se mi film dost líbil a bylo otázkou, jak si Edwards poradí s vyšším rozpočtem.

Nakonec zvolil tu nejméně pravděpodobnou cestu, pokud vezmeme v potaz téma, od něhož divák automaticky čeká obří bitvy v ulicích. Ty totiž nehrají ve filmu prim a když už na ně dojde, jsou zastoupeny v pouhých pár záběrech. Edwards si potrpí na náznaky, pomalé, pečlivé tempo vyprávění, tvorbu působivých obrazů (první nástup Godzilly je neuvěřitelně epický!) a snímek většinu času pracuje s logikou, že publikum vidí to, co mohou vidět samotné postavy. Má to tu nevýhodu, že je jen málo opravdu celistvých záběrů na monstrum, na druhé straně je atmosféra velmi intenzivní. Divák se stává součástí nastalého chaosu a když se postavy bojí, tápou, nebo jsou v úžasu, cítíte to stejně. Díky tomu ani příliš nevadí jejich matná charakterizace. Co spíše zamrzí je pramalé využití výborných herců - David Strathairn, Ken Watanabe, Juliette Binoche a Bryan Cranston nemají ve filmu příliš prostoru.

Pochvalu si zaslouží i zvuková stránka. Když Godzilla vypustí svůj řev, je to téměř hmatatelné a všeobecně je zvuk zvládnutý na jedničku. Zbytečné je naopak 3D. Přesto se vyplatí, vzhledem k tomu, jakým způsobem Edwards natáčí (s chutí zkoumá scény a ukazuje jejich velikost), Godzillu vyrazit do IMAX kina. Velké plátno filmu sluší.

Edwardsova Godzilla rozhodně není typický blockbuster a dokonce to není ani úplně klasický americký velkofilm, neboť do velké míry ctí japonský originál. Na druhé straně svým pečlivým vyprávěním hned několikrát v dobrém slova smyslu připomene Stevena Spielberga (úvodní let na ostrov jakoby vypadl z prvního Jurského parku). Výsledkem je divácké vystřízlivění, kdy bude třeba akceptovat fakt, že se tentokrát nehraje na akční strunu, ale epičnost a napětí. Obojí Edwards zvládá s naprostým přehledem. 

Hodnocení: 90%

P.S. Japonci se ještě před premiérou začali nové Godzille smát pro její tloušťku. A mají pravdu - je to pořádný kus ještěra. Ale rozhodně nepůsobí jako cvalík. Jen jako obří monstrum, které už toho má hodně za sebou. 

P.P.S. Velmi nápadité jsou úvodní titulky ve stylu tajných spisů, kdy se vždy části textu překryjí bílou fixou a zůstane jen jméno herce/tvůrce.