Recenze: Expendables 2

Barney Ross a jeho divoká partička jsou zpátky. Akční tým snů Sylvestera Stalloneho vyráží na druhou štaci. Tentokrát mají ten nejstarší motiv, jaký testosteron pamatuje – pomstu.

Měla to být jednoduchá akce: stačilo vyzvednout náklad z trosek letadla. Jenže to by na scénu nesměl nastoupit ziskuchtivý Vilain (Jean-Claude Van Damme), který společně se svou skupinou zloduchů postradatelné o něco zmenší. Tím udělá životní chybu. „Lebky“ totiž nejsou jen nájemní žoldáci. Jsou rodina, v níž si všichni hlídají záda. A když jeden padne, ostatní ho s chutí pomstí.

První Expendables: Postradatelní (2010) byli odvážný krok. Plán postavit drahý akčňák na žánrových pravidlech z osmdesátých let (brutalitu nevyjímaje), to se téměř rovnalo finanční sebevraždě. Jenže fanoušci ještě nevymřeli. Ve velkém vyrazili do kin a nechali oldschoolové akci v pokladnách přes čtvrt miliardy dolarů. Žádná revoluce, ale jako kapesné pro umírajícího dinosaura to nebylo špatné.

V jedničce šel Stallone do bitvy podle hesla „všechno nebo nic“. Film napěchoval zběsilou akcí, krví, hláškami a akčními hvězdami dob současných i minulých. Radost pohledět. Přesto mohla být jednička v jistém ohledu zklamáním. Vyjma Stalloneho totiž nikdo z „klasiků“ opravdu nevběhl do akce. Tím neříkám, že nebyla povedená – jen žánrové ikony dostatečně nevyužila. Dvojka to napravuje. Bruce Willise a Arnolda Schwarzeneggera, kteří měli v jedničce ryze symbolický výstup, staví do plnohodnotných rolí, přihazuje koženého (ale pro účel funkčního) Van Dammea jako oponenta a jako třešničku na dortu Chucka Norrise, jenž dokonale zužitkovává všechny ty fórky, které se za posledních deset let začaly na jeho účet citovat (tvůrci dokonce jeden přímo využijí).

Děj je podobně jednoduchý, jako v prvním díle: Postavy se pohybují z místa na místo, zpravidla tam něco vystřílí/rozmlátí a jede se dál. Nic nového, ale nejrůznější detaily celý koncept okořeňují (kraluje napodobenina amerických ulic, kterou "rusové využívali v osmdesátých letech k výcviku"). Trochu překvapivé je, že po úvodním akčním infernu následuje zklidnění a vydrží až do velkého finále. Naštěstí i pomalejší sekvence nešetří vtipem (postavy do sebe šijí s dětinskou nakažlivostí) a i když sem tam zatahá za uši nějaké to snaživé moudro, nuda se dostavuje opravdu jen vzácně.

Pokud něco vyloženě zklame, je to odsunutí Jeta Liho na druhou, ba přímo třetí kolej. Herec zřejmě neměl na natáčení dost času a tak je jeho účast minimální, což je jednoznačná škoda.

Režii tentokrát Stallone přenechal Simonu Westovi (Con Air /1997, Lara Croft – Tomb Raider /2001). Přestože West už pěkných pár let k čistokrevné žánrovce nepřičichl, na filmu to naštěstí znát není. Vše vede pevnou rukou od začátku do konce a vyjma havárie letadla se film úspěšně vyhýbá syndromu moderních akčních filmů „stříháme tak zběsile, až není vůbec nic vidět“.

K filmům jako Expendables: Postradatelní 2 (2012) nemá smysl přistupovat se snahou o objektivitu. Snímek je na to příliš vyhraněn - svým fanouškům nabízí vrcholnou porci všeho, co mají rádi a odpůrce utvrzuje v tom, že Reaganova filmová éra byla nemyslícím masem. Záleží jen na vás, do jakého tábora spadáte. Z mého hodnocení snadno vyčtete, že já tyhle "oživlé zombie" můžu.

Hodnocení: 90%

P.S. Úroveň českých titulků je tragická. Desítek vět je přeloženo buď tak, že zabíjí vtip, nebo mají úplně jiný význam. Mám silné podezření, že překladatelka (jméno si nevybavím) film neměla možnost vidět a ještě o žánru moc neví, když má potřebu překládat do češtiny Yippee-ki-yay...

Recenze: Méďa

Žil byl jeden malý chlapec jménem John, který bydlel v sousedství, kde každé Vánoce bili jednoho žida. A všichni (včetně toho mláceného žida) neměli Johna rádi. John byl tudíž osamělý a měl proto nezvyklé přání: chtěl, aby ožil jeho plyšový méďa a byl navěky jeho nejlepším přítelem. A co se nestalo - méďa Ted ožil a stal se mediální hvězdou. O pár desítek let později ti dva stále bydlí spolu. John (Mark Wahlberg) už má holku (Mila Kunis) a té příliš nevoní, že s nimi bydlí chlupatá oživlá hračka, co věčně chlastá, hulí trávu, mluví jak dlaždič a honí sukně. Ted je proto donucen k tomu, aby si našel vlastní bydlení, což provází hledání práce, protože i plyšové hračky musí platit nájem.

Kdo zná trochu tvorbu Setha MacFarlanea, ten je víceméně doma a nemusí dál číst. Méďa (2012) nabízí všechno to, proč se stal MacFarlane kultovním autorem, jehož jméno fanoušci nekorektního humoru velebí - je tu tuna vynalézavých přisprostlých scén, nápaditých hlášek a absurdních situací, které svou komediální gradací jedou na doraz. Je to dost podobné najíždění na hranu, jako v Diktátorovi (2012), ale logicky - vzhledem ke zvolenému tématu - o něco společensky přijatelnější.

A teď už k těm, kteří doteď jméno Seth MacFarlane nikdy neslyšeli. Napřed pár ilustračních videí:

Tato tři videa DOKONALE vystihují styl humoru MacFarlanea a pokud vám něco z toho připadá hnusné/nechutné/trapné/hodné věčného zatracení, nemá v zásadě smysl, abyste se na Méďu dívali. Celovečerní režijní prvotina svého autora nezapře a každou druhou minutu v ní tvůrce pálí na diváky nějakou podobně šílenou hlášku nebo scénu, která pravděpodobně stejně lidí rozesměje, jako urazí.

Co je ale na Méďovi nejzajímavější, a co možná ještě nikdy nebylo z MacFarlaneovi předchozí tvorby natolik patrné, to je láska k osmdesátým létům. Ano, již x-krát k nim odkazoval, ale teprve až ve formátu celovečerního debutu využívá jejich principů naplno. Ať už svým úvodem, jenž by v méně provokativní verzi klidně mohl přistát v nějakém tom raném pohádkovějším Spielbergovi, nebo akčním finále, které je jasným odkazem k tomu, jak tvůrci před třiceti lety komedie zakončovali (jde bohužel současně o nejslabší část filmu, neboť zrovna tenhle typ zběsilejšího finále nejvíce filmařsky zestárl a působí po komediálně našlapaných 80 minutách trochu jako pěst na oko).

Menší výtku lze mít i k bitvě, kterou zhruba v polovině filmu absolvují John a Ted po jedné hádce. Je tu využít podobný styl, jako v kresleném souboji s kuřetem z Family Guye, ale ve hraném filmu to tak nějak vůbec není vtipné a spíš z toho mrazí (ti dva se během rvačky opravdu nešetří).

Vyjma zmíněného ale Méďu šlape de facto bez problémů. Herci si své role dávají a to včetně Wahlberga v roli Johna, který konečně pochopil, že nemusí v komedii nutně tlačit na pilu, aby působil vtipně (jeho zdejší kreace je výrazně uvěřitelnější, než v Bengách v záloze / 2010). Skvěle jsou využita i camea slavných celebrit (a to včetně linie odkazující k jedné staré kultovce).

Pochvalu si zaslouží též technická část filmu. Začlenění animované postavy do hraného prostředí je naprosto přirozené a ani jednou mi nepřišlo, že by tam snad Ted s ostatními nebyl. Což je o to úžasnější, že MacFarlane, který hraje Teda, na place skutečně nebyl. Vše odehrál za kamerou.


Méďa rozhodně není bez chyb. Pár vtipů vyzní do ztracena, některé nápady nejsou z nejsilnějších (nadbytečně se jeví hlavně linie s úchylem Giovanne Ribisim), ale coby celek funguje tahle filmová prvotina více než dobře a vyjma zmíněného Diktátora jsme letos v kinech neměli lepší řachandu. Pokud tedy nepatříte mezi citlivky, kterým by mohla vadit hračka klátící pokladní, určitě byste si Méďu v kině neměli nechat ujít. Tohohle plyšáka si 100% zamilujete. Je to prostě frajer.

Hodnocení: 80%