Recenze: Méďa

Žil byl jeden malý chlapec jménem John, který bydlel v sousedství, kde každé Vánoce bili jednoho žida. A všichni (včetně toho mláceného žida) neměli Johna rádi. John byl tudíž osamělý a měl proto nezvyklé přání: chtěl, aby ožil jeho plyšový méďa a byl navěky jeho nejlepším přítelem. A co se nestalo - méďa Ted ožil a stal se mediální hvězdou. O pár desítek let později ti dva stále bydlí spolu. John (Mark Wahlberg) už má holku (Mila Kunis) a té příliš nevoní, že s nimi bydlí chlupatá oživlá hračka, co věčně chlastá, hulí trávu, mluví jak dlaždič a honí sukně. Ted je proto donucen k tomu, aby si našel vlastní bydlení, což provází hledání práce, protože i plyšové hračky musí platit nájem.

Kdo zná trochu tvorbu Setha MacFarlanea, ten je víceméně doma a nemusí dál číst. Méďa (2012) nabízí všechno to, proč se stal MacFarlane kultovním autorem, jehož jméno fanoušci nekorektního humoru velebí - je tu tuna vynalézavých přisprostlých scén, nápaditých hlášek a absurdních situací, které svou komediální gradací jedou na doraz. Je to dost podobné najíždění na hranu, jako v Diktátorovi (2012), ale logicky - vzhledem ke zvolenému tématu - o něco společensky přijatelnější.

A teď už k těm, kteří doteď jméno Seth MacFarlane nikdy neslyšeli. Napřed pár ilustračních videí:

Tato tři videa DOKONALE vystihují styl humoru MacFarlanea a pokud vám něco z toho připadá hnusné/nechutné/trapné/hodné věčného zatracení, nemá v zásadě smysl, abyste se na Méďu dívali. Celovečerní režijní prvotina svého autora nezapře a každou druhou minutu v ní tvůrce pálí na diváky nějakou podobně šílenou hlášku nebo scénu, která pravděpodobně stejně lidí rozesměje, jako urazí.

Co je ale na Méďovi nejzajímavější, a co možná ještě nikdy nebylo z MacFarlaneovi předchozí tvorby natolik patrné, to je láska k osmdesátým létům. Ano, již x-krát k nim odkazoval, ale teprve až ve formátu celovečerního debutu využívá jejich principů naplno. Ať už svým úvodem, jenž by v méně provokativní verzi klidně mohl přistát v nějakém tom raném pohádkovějším Spielbergovi, nebo akčním finále, které je jasným odkazem k tomu, jak tvůrci před třiceti lety komedie zakončovali (jde bohužel současně o nejslabší část filmu, neboť zrovna tenhle typ zběsilejšího finále nejvíce filmařsky zestárl a působí po komediálně našlapaných 80 minutách trochu jako pěst na oko).

Menší výtku lze mít i k bitvě, kterou zhruba v polovině filmu absolvují John a Ted po jedné hádce. Je tu využít podobný styl, jako v kresleném souboji s kuřetem z Family Guye, ale ve hraném filmu to tak nějak vůbec není vtipné a spíš z toho mrazí (ti dva se během rvačky opravdu nešetří).

Vyjma zmíněného ale Méďu šlape de facto bez problémů. Herci si své role dávají a to včetně Wahlberga v roli Johna, který konečně pochopil, že nemusí v komedii nutně tlačit na pilu, aby působil vtipně (jeho zdejší kreace je výrazně uvěřitelnější, než v Bengách v záloze / 2010). Skvěle jsou využita i camea slavných celebrit (a to včetně linie odkazující k jedné staré kultovce).

Pochvalu si zaslouží též technická část filmu. Začlenění animované postavy do hraného prostředí je naprosto přirozené a ani jednou mi nepřišlo, že by tam snad Ted s ostatními nebyl. Což je o to úžasnější, že MacFarlane, který hraje Teda, na place skutečně nebyl. Vše odehrál za kamerou.


Méďa rozhodně není bez chyb. Pár vtipů vyzní do ztracena, některé nápady nejsou z nejsilnějších (nadbytečně se jeví hlavně linie s úchylem Giovanne Ribisim), ale coby celek funguje tahle filmová prvotina více než dobře a vyjma zmíněného Diktátora jsme letos v kinech neměli lepší řachandu. Pokud tedy nepatříte mezi citlivky, kterým by mohla vadit hračka klátící pokladní, určitě byste si Méďu v kině neměli nechat ujít. Tohohle plyšáka si 100% zamilujete. Je to prostě frajer.

Hodnocení: 80%