Recenze: White House Down

Letos jsme se již jednou do teroristy obsazeného Bílého domu podívali s Gerardem Butlerem. Režisér Antoine Fuqua vsadil na krvavost a drsnou akci. Nyní přichází megaloman Roland Emmerich se svou verzí. Nemá sice krev, ale má všechno ostatní.

Na začátku je třeba podotknout, že se mi Pád Bílého domu vesměs líbil (viz moje recenze). Hlavní hrdina byl kožený a pronášel strojeně hlášky. Digitální efekty strojů byly odpudivé a scénář minutu od minut hloupější. Ale jak došlo na kontaktní akci, předváděl hrdina nekompromisní hody, které žádného fanouška Jacka Bauera nemohly nechat chladným. White House Down má sice podobnou zápletku (=teroristy v Bílém domě), výsledek je přesto zcela odlišný.

Pokud měl být Pád v Bílém době moderním drsným thrillerem, White House Down je přiznaný oldschool. Kdyby někdo přišel a tvrdil vám, že je to nějaká akční klasika z osmdesátých let, neuvěřili byste mu to jen díky tváři Channingu Tatuma na plakátě. Jinak je tu všechno, co jsme kdysi v žánru milovali - záporák s morálním kodexem a se zajímavými poskoky, vtipné - ale ne komediální přehrávající - vedlejší postavy (například průvodce Bílým domem, který ničení veškerých artefaktů těžce nese), sympatický hlavní hrdina trpící samomluvou, jmenující se John a pobíhající v nátělníku (může být odkaz na Johna McClane větší?) a k tomu tuna poctivé akce a nadhledu.

White House Down je těžké nějak objektivně hodnotit. Měřítko pocitu uspokojení se totiž ve velkém odvíjí od toho, zda 1) jste divácky vyrůstali na osmdesátých akčňácích a jestli 2) vás to stále nepustilo. Pokud vnímáté Reaganovu filmovou éru za přežitek a Den nezávislosti je pro vás nesnesitelné retro, pak budete trpět od začátku do konce. V opačném případě si užijete filmařsky neuvěřitelně důslednou poctu, která je sice zjemněná přístupností PG13, ale to je jediná vada na žánrové kráse.

Překvapením je i to, že jindy formálně nenažraný Roland Emmerich zvolnil a 99% času sází na souboje muže proti muži. Vše "velkolepé" je vidět v trailerech a film toho o moc víc nenabízí. Kdo chce digitální orgie, ten musí zvolit něco jiného z filmografie německého režiséra. Touhu po destrukcích tentokrát vystřídala ochota sloužit příběhu.

Je ohromná škoda, že White House Down nevznikl před 15 lety, kdy by šlo o zaručený hit, případně že tvůrci nevyužili zápletku pro pátou Smrtonosnou past, v níž by Tatum hrál McClaneova syna. Hodil by se na to dokonale.

Dle mého hodnocení lehce odhadnete, že mi Emmerichova nostalgická hra kápla do noty a jako celek mi sedla o poznání více, než Fuquův útok na oválnou pracovnu. Nemalý podíl má na tom i to, že zdejší scénář má méně fousatý vývoj a prezident v podání Jamieho Foxxe je ochotný nevyjednávat i ve chvíli, kdy má zbraň u hlavy jedenáctiletá holčička. To se počítá!

V mém osobním žebříčku se White House Down stává dost možná tím nejlepším nástupcem Smrtonosné pasti. Což jsem vážně nečekal.

Hodnocení: 85%