Recenze: Jessabelle a Ouija

Před pár týdny šel do kin nic-moc-horor Jessabelle, jemuž jsem nevěnoval recenzi. Nyní přichází "děsivé zpracování deskové hry" Ouija, což je příhodná chvíle pro zhodnocení obou hororů. Mají totiž mnohé společné. 

Hororový žánr má poměrně bohatou historii s jasně definovanými pravidly. Někdo je umí obejít, případně jejich slabosti využít ve vlastní prospěch (série Vřískot), jiný se vydá nečekaným směrem (Saw, The Babadook) a někteří vstoupí na tenký led vyzkoušených kliček, kdy se vlastně ani nesnaží přijít s něčím novým, chtějí ale nabídnout poctivou žánrovku s osvědčenou kostrou a časem prověřenými postupy (V zajetí démonů, Žena v černém). Kdo se optimisticky vrhne do poslední varianty, musí být opravdu dobrý filmař. Absence originálního základu totiž vyžaduje nejen excelentně dávkované napětí, ale také výbornou práci s herci, aby se prodal i nejlacinější moment.

Jessabelle i Ouija mají onen prostý základ. A prosté je na nich i vše ostatní.

Ale než se dostaneme ke kuchání vnitřností obou filmů, napřed si o nich něco málo povíme. Jessabelle, která svým názvem nechtěně (nebo chtěně?) odkazuje na nedávnou Annabelle, je příběhem dívky, jež se musí po autonehodě vrátit do svého rodného města. Je na vozíku, dům je příliš velký a plný zvuků a matka skrývá děsivé tajemství, které má smrtící důsledky.

Pokud se Jessabelle snaží tvářit alespoň trochu tajemně (což se filmu chvíli i daří), Ouija je až krystalicky průzračná - pár teenage hrdinů, jedna zabijácká desková hra a soutěž na téma "Kdo z party se dožije závěrečných titulků?".

Oba filmy působí jako malá rekapitulace. Jessabelle dává holkou na vozíčku vzpomenout na poslední (a podstatně žánrově výživnější) díl svéráze Chuckyho, démon se inspiroval u Samary z Kruhu a celá jižansko-okultní atmosféra je jednou velkou vykrádačkou povedeného Klíče s Kate Hudson. Ouija je zase klasická teen-vyvražďovačka o několika postavách, jejíž motor popohání neviditelná temná síla, nápadně připomínající sérii Nezvratný osud.

Ale budiž. Učit se od jiných není nutně kámen úrazu. Kámen je, když s tím někdo neumí pracovat. Oba filmy se tváří, jako kdyby tvořily žánr a jejich příběh byl vrchol originality. Snaha o moment překvapení se proto extrémně míjí účinkem, protože "všechno už známe, viděli jsme to jinde a je nám jasné, kam to povede". Zůstává pouhý údiv nad tím, že se někdo v roce 2014 s vážnou tváří pokouší s něčím takovým uspět. Naivita v celé nahotě.

A co víc, naivita nudně zrežírovaná, kde se napětí buduje buď tím, že hrdinka někam zoufale kouká, protože nemůže chodit (Jessabelle), nebo se démonicky sám od sebe spouští sporák (Ouija). Co naplat, že jsou hlavní herečky ucházející, když je scénář nutí jednat proti zdravému rozumu.

Pouze jeden moment v každém filmu dokáže na chvíli strhnout - v případě Jessabelle jde o koupel ve vaně, Ouija má zase slušné finále. To ale nic nemění na tom, že jde o filmy pro žánr postradatelné a hlavně naprosto zbytečné. A protože jsou zbytečné víceméně stejně, mají i stejné hodnocení.

Hodnocení: 30%