Recenze: Looper

Bruce Willis a Joseph Gordon-Levitt si jdou navzájem po krku v jednom z nejpříjemnějších překvapení roku 2012. Seznamte se s loopery – zabijáky, kteří čistí „bordel“ budoucnosti a nejednou tak rozhodnou o svém vlastním osudu.

V posledních letech se v Hollywoodu rozmohla vlna levných sci-fi, které se snaží vyplnit žánrovou mezeru. Není to tím, že by snad filmaři neměli odvahu k větším projektům. Výlety do vesmíru ale vždy platily v rámci komerčního úspěchu za druhou kolej, přičemž často šlo o propadáky (stačí vzpomenout Rudou planetu /2000/, Bojiště země /2000/ nebo nedávného Johna Cartera /2012). 

Většinou si za to studio mohlo samo sázkou na opravdu průměrnou látku, případně nezkušeného režiséra. No a občas se ušlechtilé cíle zkrátka nepovedlo naplnit (viz třeba Mise na Mars /2002/ Briana De Palmy). Studia se od žánru drží spíše stranou a filmaři proto museli přijít s novým subžánrem – s na náklady nenáročnou sci-fi, která ve větší míře sází na příběh. Což určitě není ke škodě.

K filmům jako Moon (2009), Zdrojový kód (2011) či Vyměřený čas (2011) se tak nyní přidává Looper (2012) pořízený za skromných 30 milionů dolarů. Snímek z nedaleké budoucnosti je příběhem Joea (Joseph Gordon-Levitt), který se živí jako looper. Looper je speciální zabiják, jehož úkolem je bez otázek likvidovat těla, která mu pošlou z budoucnosti. Jakmile „klient“ dorazí, Joe ho okamžitě sprovodí ze světa a jeho tělo spálí. Jednoho dne však před jeho hlavní skončí on sám ve své starší podobě (Bruce Willis). A to přirozeně všechno změní, neboť zabít sám sebe, to už něco jiného.

Cestování časem je bezesporu jedna z nejnáročnějších filmových disciplín. V prvé řadě proto, že něco jako univerzální pravidlo zde neexistuje, za druhé kvůli přímému položení hlavy na špalek. V máločem jiném mohou natolik výrazně vyvstat chyby, jako při vytváření vlastní časové mozaiky. Rian Johnson moc dobře chápe, do jak komplikovaných vod se odvážil a z toho důvodu zbytečně neexperimentuje, ani se nesnaží o revoluci. Bere osvědčené schéma příčiny a následku a raději se nepouští do žádných divokých inovací.

Zní to jako chyba, ale v rámci samostatně vystavěného světa, v němž (nepřekvapivě) převládá chaos, kriminalita a láska k drogám a prostitutkám, je to vlastně v pořádku. Ony časového hrátky jsou totiž jen jakýmsi rámováním klasické gangsterky, v níž se hrdina zoufale snaží vymanit z okovů osudu. Nálepky typu „Matrix pro novou generaci“ nebo „Počátek letošního roku“ jsou bezpochyby chytlavé a z propagačního hlediska vděčné, spíše než ke zmíněným klasikám ale Looper tíhne svou vizuální špinavostí a tíživostí ke 12ti opicím (1995). A pokud se naprosto povzneseme nad sci-fi rovinu, máme tu před sebou de facto velmi důstojnou variaci na osudovou Carlitovu cestu (1993).

Johnson je v rámci dramatické roviny natolik důsledný, až je radost zkoumat motivace všech hlavních postav. Každá může předložit pádný důvod, proč by zrovna její budoucnost měla být ta důležitá a je upřímně těžké vybrat, komu vlastně ve výsledku fandit.

Tím každopádně nechci nijak shodit důležitost vykreslené budoucnosti. Johnson si svůj svět pečlivě promyslel a v rámci omezených finančních možností vytvořil opravdu zajímavý vizi, o níž se doufám ještě v budoucnu (=na Blu-ray) něco dozvíme. Triky jsou bezchybné, akční scény oldschoolově nekompromisní, technická udělátka (pravda, moc jich není) nápaditá a pochvalu si zaslouží i Gordon-Levittům maskérsky upravený vzhled, aby co nejvíce připomínal Willise. Ano, vypadá jinak, než kdysi Willis v Měsíčním svitu (1985), ale podoba je tam nepřehlédnutelná, až téměř znervózňující. Způsob, jakým si Gordon-Levitt osvojil jisté Willisovy manýry (aniž by tím ovšem potlačil sám sebe) dokazuje, že je právem označován za jednoho z nejlepších herců své generace.

Právě on a Willis, jemuž byla konečně po delší době dopřána opravdu zajímavá postava, jež má hned několik silných momentů, tvoří vnitřní pnutí celého příběhu a umožňují mu, aby rostl a gradoval. Je ohromná škoda, že ti dva jen v jediném momentě stanou pořádně tváří v tvář. Scéna v bufetu, možná úmyslně, možná náhodou odkazující ke slavnému posezení Roberta De Nira a Al Pacina v Nelítostném souboji (1995), je každopádně excelentní a to nejen herecky, ale i dialogově. To je další silná stránka Johnsonova filmu. Ne vždy se něco vyloženě děje (prostřední část „na farmě“ se jednoznačně nejvíc táhne), ale vždy je zajímavé postavy poslouchat, neboť každá má co říct.

Looper je jedním z nejpřekvapivějších filmařských vrcholů letošního roku. Na rozdíl od divácky vděčného Počátku to však není žádný hlasitý velký třesk, ale spíše taková nenápadná rezonanční deska (což snímek odsuzuje k menšímu komerčnímu úspěchu). Hned vás neodpálí. Ale čím déle ji necháte působit, tím lepší pocit si z filmu odnesete.

Hodnocení: 90%

Recenze: Hotel Transylvánie

Kdysi měl Drákula incident s lidmi a od té doby se jich straní. Aby nabídl bezpečné útočiště i ostatním monstrům (a své vlastní dceři), postaví uprostřed strašidelných lesů hotel, v němž mohou být jemu podobní sami sebou.

Jednoho dne se však do hotelu omylem připlete i mladý energický klučina Johnny. Aby Drákula prekérní situaci zamaskoval (kdyby monstra zjistila, že je v hotelu člověk, utekla by a už nikdy se do něj nevrátila), začne vydávat Johnnyho za vzdáleného příbuzného Frankensteina. A vzhledem k tomu, že je Johnny zhruba stejně starý, jako Drákulova dcera, dvojice se do sebe přirozeně zakouká.

Hotel Transylvánie (2012) nabízí poměrně originální "hotelový" základ, což dalo svým tvůrcům řadu možností. Mohli si vyhrát s personálem i vybavením a vytvořit originální variace na známé téma. Do jisté míry se to povedlo využít - v hotelu obsluhují zpomalené zombie, jako budíček na pokoji je ukecaná lebka, místo štítků "nerušit" jsou na dveřích mluvící hlavy atd..

Háček je v tom, že tohle je zhruba to jediné, co lze na filmu opravdu pochválit (a ještě toho není tolik, aby šlo výlet do animované Transylvánie absolvovat bez hlasité zívání). O kolik zajímavější je prostředí, o to nudnější je děj a jeho vývoj. Není tu vůbec nic, co by člověka překvapilo, vyjma věcí, které nedávají moc smysl (člen personálu bez zjevného důvodu vzdoruje nadřízenému, lidem nevadí, když vidí skutečná monstra a podobně). Stěžejní dějové body jsou, že otec musí nechat dceru uletět z hnízda, dcera pozná význam pravé lásky a skupinka (v tomto případě monster) se naučí tolerovat cizince. A je to taková nuda, jak to zní.

Snímek navíc trpí syndromem současné televizní produkce Disney Chanel, což znamená, že je film hrozně rychle nastříhaný a pokud jde o emoce, nuceně tlačený podle jednoduché logiky "jak se to scenáristům hodí". Není neobvyklé, aby se z minuty na minutu měnily motivace postav, takže kdo se ještě před chvílí k smrti nenáviděl, ten náhle může aspirovat na BFF.

Dost možná filmu ubližuje i znuděný český dabing, který (pokud mohu soudit z originálního traileru) očividně u řadu postav ignoruje jejich přízvuk. A třeba (ale to už opravdu hádám) je i příčinou toho, že hudební vložky jsou pravděpodobně to nejstrašnější, co jsem v animovaném filmu za posledních 10 let viděl.

Hotel Transylvánie určitě funguje v té rovině, že nejmenší děti se bavit budou, neboť je to rychlé a barevné a 3D. Pro starší tu ale moc nezbylo. Což můžete na druhou stranu, pokud jste rodič, brát jako pozitivum, neboť je to přesně obrácená situace, než u nedávného Norman a duchové (2012).

Hodnocení: 50%

Recenze: 96 hodin: Odplata

Brian Mills je zpátky. Minule mu unesli milovanou dceru, tentokrát je na řadě celá rodina. Pokračování akčního hitu 96 hodin přichází do kin a bohužel, jak už to tak často bývá, nedosahuje kvalit svého předchůdce.

Tenhle sequel jsme si přáli všichni. Akční vybíjená 96 hodin (2008) byla natolik příjemné překvapení, že se snímek ihned po svém uvedení vyhoupl mezi nejoblíbenější žánrovky poslední dekády. Povedlo se to díky třem faktorům: Režisér Pierre Morel ze sebe dostal to nejlepší, scénář byl příjemně jednoduchou a přitom funkční adrenalinovkou, v níž nezbyl prostor pro hluchá místa a Liam Neeson se projevil nečekaně dobrou volbou na roli málomluvné zabijácké mašiny, která s nikým nevyjednává. Vzácný příklad toho, kdy si vše sedne, jak má, což je v posledních letech v produkční tvorbě neúnavného Luca Bessona málo viděná konstelace.

Ohlášená dvojka se rychle zařadila mezi nejočekávanější projekty letošního roku a to i přesto, že Besson na režii povolal svého chráněnce Oliviera Megatona, jemuž od třetího Kurýra nemohou přijít milovníci akce na jméno. Doufali jsme v to nejlepší. A doufali jsme marně. Ale hezky popořadě.

Druhý díl přivádí Briana do Istanbulu. Po splnění poslední zakázky na scénu nastupující minule unesená dcera Kim (Maggie Grace) a exmanželka Lenore (Famke Janssen). Netrvá dlouho a dovolenková idylka v exotické zemi vezme za své. Otec Marka z Tropojy (tedy toho, kdo v prvním díle inscenoval únosy dívek) přichází na scénu s partou hrdlořezů, aby pomstil smrt svého syna. Brian i jeho rodina se stávají štvanou zvěří a dalších napjatých 96 hodin může odstartovat (i když tentokrát vlastně o rovinu čtyř dnů nejde, čímž se distributorovi vymstil český název prvního dílu).

Je bez debat, že první díl nebyl žádné scenáristické veledílo. Vzal jednoduchou myšlenku a rozpracoval ji demoliční logikou, v níž Brian postupně procházel jednotlivé lokace, koho potkal, toho vyřídil a tak se jelo až do finále. Tvůrci nicméně postupovali celkem šetrně, vyvarovali se zbytečných logických lapsů a sympaticky (ač snímek vznikl ve francouzské produkci) vykreslili Francii jako místo plné hrdlořezů a pasáků, čímž zápletce dodali nečekaně svěží a naléhavou atmosféru.

Dvojka má mantinely podobné, ale působí „z prstu vycucaným“ dojmem. Syndrom Smrtonosné pasti 2 „jak se něco takového může stát jednomu člověku 2x?“ vadí ze všeho nejméně. Hůře je na tom samotný postup, z něhož rychle získáte pocit, že v případě jedničky tvůrci vystříleli ty nejlepší nápady a tentokrát jen vaří z vody. Pokud bylo odkrývání stop v prvním filmu v rámci jisté tolerance uvěřitelné, dvojka využívá až příliš okatých oslích můstků, často se dostavuje otázka „jak vlastně k téhle stopě Brian došel?“ (i když někdo zkušenější by mi třeba "kružnicový systém"vysvětlil) a párkrát, což je možná to nejhorší, dělá scénář ze svého hrdiny nedůsledného lajdáka. Ale budiž…

… hrajme na to, že podobný typ filmu nepotřebuje vybroušený scénář. Jak už jsem zmínil, ona i jednička není žádný klenot. Kde ale druhý díl citelně naráží, to je režie. Megaton si může gratulovat, neboť je 96 hodin další série po Kurýrovi, kterou svým vedením odsuzuje ke konci. Akční přestřelky a kontaktní souboje (tedy alfa a omega minulého filmu) vykazují typické nemoci svého tvůrce: jsou extrémně rychlé a špatně nastříhané, díky čemuž veškeré efektní lámání kostí postrádá smysl, neboť zkrátka není možnost si akci opravdu vychutnat. Brian je pořád bad-ass killer, ale je těžké to ve dvojce pořádně docenit. Nikde nemá šanci vyniknout (vyjma suše ceděných hlášek).

Když máte pokračování akčního hitu, v němž nejlépe fungují rodinné scény, víte, že je něco špatně. 96 hodin: Odplata šlape tehy, kdy je Brian starostlivý taťka a nemá radost z toho, že mu jeho dcera lže/randí s klukem, kterého nezná atd.. Milovníci Briana jako postavy proto nebudou mít z filmu úplně špatný pocit, neboť je to stále on (a když už nic, dopřáli mu tvůrci alespoň stylové finále).

Bohužel, i s oběma přijmouřenýma očima a co největší snahou o "naladění se" je to pořád o dost méně, než kolik nabídla z režijního hlediska vybroušená jednička. Je to ohromná škoda, neboť v tomto případě skutečně stačilo, aby byl snímek svěřen někomu povolanějšímu a mohlo být vyhráno. Jenže Besson z nějakého důvodu stále prosazuje Megatona. Dobře mu tak. Jak skvěle si tuhle sérii před čtyřmi lety rozjel, tak jistě ji nyní odepisuje k zániku. Pro ty z nás, kteří jsme věřili v lepší výsledek, je to bolestné hlavně proto, že podobný polotovar si skvělá jednička nezasloužila.

Hodnocení: 50%

Recenze: Holky na tahu

Každá dívka se na TEN den těší. Představuje si dokonalého muže, krásné družičky a magickou atmosféru, jako vystřiženou z toho nejromantičtějšího filmu. Platí to ale i pro boubelky?

Jsou tři, jsou atraktivní, přátelí se již od školy a nejsou si schopné udržet zdravý vztah. Regan (Kirsten Dunst) čtyři roky chodí s budižkničemu, který není schopný se k něčemu dokopat. Gena (Lizzy Caplan) se nikdy nevzpamatovala z první lásky a Katie (Isla Fisher) se těžko zbavuje nálepky postelové hračky. I přesto všechny zaskočí, když jejich obtloustlá a ne-zrovna-atraktivní kamarádka Becky (Rebel Wilson) začne se svým krásným přítelem připravovat svatbu. Aby trio svou "ponižující" úlohu družiček přežilo, hodlá se den před obřadem pořádně zbořit. A přirozeně to povede k sérii průšvihů, ve kterých je běžné, že na sobě mají svatební šaty obří trhlinu, sperma, krev a tak dále.

Vždy, když někdo extrémně zaboduje s určitým tématem, velmi rychle se objeví řada plagiátorů. Tenhle syndrom "dojení hitu"sami dobře známe (aktuálně uvedená Svatá čtveřice /2012/ je kupříkladu dozvukem úspěchu Líbáš jako Bůh /2009/ Marie Poledňákové). Když před třemi lety přišla do kin Pařba ve Vegas (2009), všechny zaskočila. Jakoby se do té doby celý Hollywood tak trochu bál vyrazit na tah a veřejně přiznat, že i po třicítce se může partička přátel pěkně zlískat. S Pařbou přišlo prozření a netrvalo dlouho, než do kin dorazily (taktéž velmi slušné) Ženy sobě (2011), jež na to šly z opačného pohlavního konce. A nyní tu máme Holky na tahu (2012)

Snaha o využití fenoménu je patrná na první pohled a lehce ji vyčtete z plakátu i traileru. Obojí ale klame. Ano, Holky na tahu jsou o tom, že parta přátel (v tomto případě kamarádek) vyrazí na tah, tu si užijí chlast, jinde něco trošičku ostřejšího, neberou si servítky a přirozeně se nevyhnou trapasům a problémovým situacím, které ohrozí samotný obřad. Potud ale jakákoli podobnost s pánskými Pařbami končí, neboť v tomhle případě není hlavní humor. Jde spíše o další generační sondu na téma "jak umí být moderní ženy v háji a jakým způsobem se snaží z bludného kruhu vykročit".

Díky tomu si nejsem tak úplně jistý, komu je vlastně snímek určen. Diváky hledající opravdu hluboká témata neosloví, na to je příliš povrchní. Milovníci nenáročné zábavy zase budou unaveni tím, s jakou dramatičností je vše podáváno. Na komedii málo vtipné, na drama příliš afektované a konstruované. Tím neříkám, že v obou případech nic nefunguje. Sem tam se nad nějakou scénou uchechtnete a v určitých chvílích se snadno vcítíte do situace. Obojího je ale ve filmu zoufale málo. Většinu času je to takový nemastný/neslaný pohled na současnou "Fucked Up" generaci.

Postavy jsou značne šablonovité a pánové působí většinu času jako idioti (inu, přeci jen snímek napsala a režírovala žena). V dobrém z toho vychází herečky, nikoli však díky scénáři, ale slušnému podání. Kirsten Dunst je v roli rázné Regan překvapivě věrohodná, Lizzy Caplan se pro role zmatkujících a lehce ujetých dívek přímo narodila a jindy nevinná Isla Fisher je natolik roztomile bezprostřední, že i ta pozice blbky jí sluší. Sympatické je, že scénář žádnou z dívek nevykresluje jako oběť. Všechny umí ukázat lokty, nestydí se za to, kým jsou, zkrátka tu nejsou za chudinky.

Holky na tahu fungují jako nenáročné dramedy tehdy, pokud vám sedne ústřední trio. V takovém případě budete s jistou mírou zvědavosti sledovat jejich sprint směr závěrečným titulkům. Jestli vám ale "holky" polezou na nervy, nejspíš prožijete v kině stejné zoufalství, jako Becky čekající na šaty.

Hodnocení: 50%

Recenze: Resident Evil: Odveta

Paul W.S. Anderson se kdysi profiloval jako nadějný béčkař, který dokázal tupému základu dodat natolik zábavný obal, až bylo vlastně jedno, jakou hovadinu natočil. Hlavně, že to nebyla nuda.

Takový byl Anderson coby režisér mlátičky Mortal Kombat (1995), nedoceněného sci-fi hororu Horizont události (1997) a prvního dílu Resident Evil (2002). Přeskočíme na rok 2012. Anderson má za sebou utahaný čtvrtý Resident Evil: Afterlife (2010), který působí jako tvůrčí lobotomie a pubertální znásilnění knižní klasiky Alexandrea Dumase Tři mušketýři (2011).

Nyní přichází pátý díl hororové série Resident Evil, vycházející ze slavné herní předlohy studia Capcom. Navazuje se tam, kde minulý díl akčně vrcholil: na palubě lodi, která měla být posledním útočištěm. Ve skutečnosti šlo o další zlotřilý dílek do velkolepého plánu společnosti Umbrella copr., jež si neklade za cíl nic menšího, než ovládnout trh pomocí biologických zbraní.

Napřed začnu svým vztahem k sérii - jednička i trojka jsou dle mého velmi dobré. Dvojku jsem akceptoval vzhledem k hojným odkazům k předloze (i když byla režijně nezvládnutá). Zato čtyřku, tu jsem protrpěl. Proč? Protože... no, prakticky kvůli všemu. Nulový děj, malý příděl zombies a nervydrásajících situací, nepoužitelný soundtrack a otravné zpomalovačky, které byly kvůli 3D narvány do každé druhé minuty. Díky natáčení před zeleným pozadím navíc čtyřka působila neskutečně uměle a studiově. Kdybyste mi kupříkladu pustili nějakou německou teenagerovskou komedii a do toho nechali hrát album Justina Biebera, cítil bych přibližně stejnou míru zoufalství.

Pětka se kvalitou rozkročuje někam mezi původní trilogii a čtvrtý díl. 3D zůstalo, což znamená, že je tu opět tuna zbytečných slow-motion scén, sloužících jediné věci: aby divák mohl ocenit, jak mu "to a tamto" letí přímo do obličeje. Po chvíli se to zají, ale tentokrát má v rámci zpomalovaček Anderson alespoň světlé chvilky (přímo výborný je úvod, který je navíc pozpátku). Vrcholná je míra dějové lability. Není neobvyklé, aby postavy náhle uměly mluvit znakovou řečí či tápaly, jak uniknout ze zaseklého místa, přestože z něho vede očividná úniková cesta (třeba žebřík!). On ostatně stačí fakt, že se snímek jmenuje Odveta, přestože v něm o žádnou odvetu nejde. Ale tak proti gustu...

Předchozí díl měl neuvěřitelně řídký děj, což se naštěstí neopakuje. Pětka je rozhodně vynalézavější ve vývoji, škoda jen, že u toho málokdy přemýšlí. Oblíbená formule "kdo hledá Oscarový film, ten nemá v kině co dělat" v tomhle případě nemá své místo. Expendables: Postradatelní 2 (2012) jsou taktéž laciný scenáristický výplach, ale v rámci vytvořeného universa vše ve filmu dává smysl. Tohle není otázka nenáročného diváka. Mluvíme o schopnosti dát dohromady soudržný celek, který si nebude v rámci vlastních vyřčených vět odporovat. Pátý Resident tak bohužel činí až nezdravě často.

Na druhou stranu je třeba Andersona pochválit za výběr prostředí. Pátý díl se odehrává v ultratajné a ultravelké testovací podzemní laboratoři společnosti Umbrella, v níž je simulace hned několika měst. Díky tomu snímek nestagnuje, může si dovolit takové parádičky, jako přechod ze zničeného amerického předměstí do masakru v Tokiu a celou dobu úspěšně napíná otázkou "co sakra bude dál?". Že je využití lokací sporné, to už je druhá věc (a většinou to zabijí zmíněné zpomalovačky).

Plusové body si zaslouží i soundtrack (duo skrývající se pod přezdívkou tomandandy si od minule výrazně polepšilo) a nenásilné navrácení klíčových (=dříve mrtvých) postav. Pohlavek naopak za zmizení Claire a Chrise (jsou neznámo kde) a nové postavy moc nefungují. Leon je nevýrazný panák a Adu Wong si zapamatujete čistě proto, že je její představitelka Bingbing Li výstavní kus.

Sliby, že nás čeká jisté forma uzavření, jsou samozřejmě liché. Pětka, stejně jako předchozí dva díly, končí cliffhangerem, který jasně avizuje další štaci. Fanoušci série mohou slavit, neboť je Odveta o jednoznačný kus lepší, než předchozí díl. Do kvalit původní trilogie má přesto pořád daleko.

Hodnocení: 45% 

P.S. Milla Jovovich je neskutečně asexuální. Kam se v upnutém oblečku hrabe na Kate Beckinsale. 

Recenze: Expendables 2

Barney Ross a jeho divoká partička jsou zpátky. Akční tým snů Sylvestera Stalloneho vyráží na druhou štaci. Tentokrát mají ten nejstarší motiv, jaký testosteron pamatuje – pomstu.

Měla to být jednoduchá akce: stačilo vyzvednout náklad z trosek letadla. Jenže to by na scénu nesměl nastoupit ziskuchtivý Vilain (Jean-Claude Van Damme), který společně se svou skupinou zloduchů postradatelné o něco zmenší. Tím udělá životní chybu. „Lebky“ totiž nejsou jen nájemní žoldáci. Jsou rodina, v níž si všichni hlídají záda. A když jeden padne, ostatní ho s chutí pomstí.

První Expendables: Postradatelní (2010) byli odvážný krok. Plán postavit drahý akčňák na žánrových pravidlech z osmdesátých let (brutalitu nevyjímaje), to se téměř rovnalo finanční sebevraždě. Jenže fanoušci ještě nevymřeli. Ve velkém vyrazili do kin a nechali oldschoolové akci v pokladnách přes čtvrt miliardy dolarů. Žádná revoluce, ale jako kapesné pro umírajícího dinosaura to nebylo špatné.

V jedničce šel Stallone do bitvy podle hesla „všechno nebo nic“. Film napěchoval zběsilou akcí, krví, hláškami a akčními hvězdami dob současných i minulých. Radost pohledět. Přesto mohla být jednička v jistém ohledu zklamáním. Vyjma Stalloneho totiž nikdo z „klasiků“ opravdu nevběhl do akce. Tím neříkám, že nebyla povedená – jen žánrové ikony dostatečně nevyužila. Dvojka to napravuje. Bruce Willise a Arnolda Schwarzeneggera, kteří měli v jedničce ryze symbolický výstup, staví do plnohodnotných rolí, přihazuje koženého (ale pro účel funkčního) Van Dammea jako oponenta a jako třešničku na dortu Chucka Norrise, jenž dokonale zužitkovává všechny ty fórky, které se za posledních deset let začaly na jeho účet citovat (tvůrci dokonce jeden přímo využijí).

Děj je podobně jednoduchý, jako v prvním díle: Postavy se pohybují z místa na místo, zpravidla tam něco vystřílí/rozmlátí a jede se dál. Nic nového, ale nejrůznější detaily celý koncept okořeňují (kraluje napodobenina amerických ulic, kterou "rusové využívali v osmdesátých letech k výcviku"). Trochu překvapivé je, že po úvodním akčním infernu následuje zklidnění a vydrží až do velkého finále. Naštěstí i pomalejší sekvence nešetří vtipem (postavy do sebe šijí s dětinskou nakažlivostí) a i když sem tam zatahá za uši nějaké to snaživé moudro, nuda se dostavuje opravdu jen vzácně.

Pokud něco vyloženě zklame, je to odsunutí Jeta Liho na druhou, ba přímo třetí kolej. Herec zřejmě neměl na natáčení dost času a tak je jeho účast minimální, což je jednoznačná škoda.

Režii tentokrát Stallone přenechal Simonu Westovi (Con Air /1997, Lara Croft – Tomb Raider /2001). Přestože West už pěkných pár let k čistokrevné žánrovce nepřičichl, na filmu to naštěstí znát není. Vše vede pevnou rukou od začátku do konce a vyjma havárie letadla se film úspěšně vyhýbá syndromu moderních akčních filmů „stříháme tak zběsile, až není vůbec nic vidět“.

K filmům jako Expendables: Postradatelní 2 (2012) nemá smysl přistupovat se snahou o objektivitu. Snímek je na to příliš vyhraněn - svým fanouškům nabízí vrcholnou porci všeho, co mají rádi a odpůrce utvrzuje v tom, že Reaganova filmová éra byla nemyslícím masem. Záleží jen na vás, do jakého tábora spadáte. Z mého hodnocení snadno vyčtete, že já tyhle "oživlé zombie" můžu.

Hodnocení: 90%

P.S. Úroveň českých titulků je tragická. Desítek vět je přeloženo buď tak, že zabíjí vtip, nebo mají úplně jiný význam. Mám silné podezření, že překladatelka (jméno si nevybavím) film neměla možnost vidět a ještě o žánru moc neví, když má potřebu překládat do češtiny Yippee-ki-yay...

Recenze: Méďa

Žil byl jeden malý chlapec jménem John, který bydlel v sousedství, kde každé Vánoce bili jednoho žida. A všichni (včetně toho mláceného žida) neměli Johna rádi. John byl tudíž osamělý a měl proto nezvyklé přání: chtěl, aby ožil jeho plyšový méďa a byl navěky jeho nejlepším přítelem. A co se nestalo - méďa Ted ožil a stal se mediální hvězdou. O pár desítek let později ti dva stále bydlí spolu. John (Mark Wahlberg) už má holku (Mila Kunis) a té příliš nevoní, že s nimi bydlí chlupatá oživlá hračka, co věčně chlastá, hulí trávu, mluví jak dlaždič a honí sukně. Ted je proto donucen k tomu, aby si našel vlastní bydlení, což provází hledání práce, protože i plyšové hračky musí platit nájem.

Kdo zná trochu tvorbu Setha MacFarlanea, ten je víceméně doma a nemusí dál číst. Méďa (2012) nabízí všechno to, proč se stal MacFarlane kultovním autorem, jehož jméno fanoušci nekorektního humoru velebí - je tu tuna vynalézavých přisprostlých scén, nápaditých hlášek a absurdních situací, které svou komediální gradací jedou na doraz. Je to dost podobné najíždění na hranu, jako v Diktátorovi (2012), ale logicky - vzhledem ke zvolenému tématu - o něco společensky přijatelnější.

A teď už k těm, kteří doteď jméno Seth MacFarlane nikdy neslyšeli. Napřed pár ilustračních videí:

Tato tři videa DOKONALE vystihují styl humoru MacFarlanea a pokud vám něco z toho připadá hnusné/nechutné/trapné/hodné věčného zatracení, nemá v zásadě smysl, abyste se na Méďu dívali. Celovečerní režijní prvotina svého autora nezapře a každou druhou minutu v ní tvůrce pálí na diváky nějakou podobně šílenou hlášku nebo scénu, která pravděpodobně stejně lidí rozesměje, jako urazí.

Co je ale na Méďovi nejzajímavější, a co možná ještě nikdy nebylo z MacFarlaneovi předchozí tvorby natolik patrné, to je láska k osmdesátým létům. Ano, již x-krát k nim odkazoval, ale teprve až ve formátu celovečerního debutu využívá jejich principů naplno. Ať už svým úvodem, jenž by v méně provokativní verzi klidně mohl přistát v nějakém tom raném pohádkovějším Spielbergovi, nebo akčním finále, které je jasným odkazem k tomu, jak tvůrci před třiceti lety komedie zakončovali (jde bohužel současně o nejslabší část filmu, neboť zrovna tenhle typ zběsilejšího finále nejvíce filmařsky zestárl a působí po komediálně našlapaných 80 minutách trochu jako pěst na oko).

Menší výtku lze mít i k bitvě, kterou zhruba v polovině filmu absolvují John a Ted po jedné hádce. Je tu využít podobný styl, jako v kresleném souboji s kuřetem z Family Guye, ale ve hraném filmu to tak nějak vůbec není vtipné a spíš z toho mrazí (ti dva se během rvačky opravdu nešetří).

Vyjma zmíněného ale Méďu šlape de facto bez problémů. Herci si své role dávají a to včetně Wahlberga v roli Johna, který konečně pochopil, že nemusí v komedii nutně tlačit na pilu, aby působil vtipně (jeho zdejší kreace je výrazně uvěřitelnější, než v Bengách v záloze / 2010). Skvěle jsou využita i camea slavných celebrit (a to včetně linie odkazující k jedné staré kultovce).

Pochvalu si zaslouží též technická část filmu. Začlenění animované postavy do hraného prostředí je naprosto přirozené a ani jednou mi nepřišlo, že by tam snad Ted s ostatními nebyl. Což je o to úžasnější, že MacFarlane, který hraje Teda, na place skutečně nebyl. Vše odehrál za kamerou.


Méďa rozhodně není bez chyb. Pár vtipů vyzní do ztracena, některé nápady nejsou z nejsilnějších (nadbytečně se jeví hlavně linie s úchylem Giovanne Ribisim), ale coby celek funguje tahle filmová prvotina více než dobře a vyjma zmíněného Diktátora jsme letos v kinech neměli lepší řachandu. Pokud tedy nepatříte mezi citlivky, kterým by mohla vadit hračka klátící pokladní, určitě byste si Méďu v kině neměli nechat ujít. Tohohle plyšáka si 100% zamilujete. Je to prostě frajer.

Hodnocení: 80%