Recenze: Avengers: Age of Ultron

Chtěli zachránit svět. Nastolit ultimátní mír a tím si dopřát zasloužený důchod. Místo toho se povede zrodit monstrum, které touží vyhladit celé lidstvo. Avengers se vrací v kompletní sestavě, aby světu znovu připomněli, že pokud má být člověk skutečným hrdinou, musí se umět stát součástí týmu.

Tony Stark (Robert Downey Jr.) chtěl programem Ultron dosáhnout maximálního míru na celé Zemi. Místo toho nechtěně stvořil mocného nepřítele, s nímž je prakticky nemožné bojovat. Hrdinové to přesto zkusí. Zvládli to jednou, není důvod, proč by nemohli zazářit i podruhé.
Co platí pro hrdiny jako takové, v to samozřejmě fanoušci doufají i v rámci kvality filmu. Ostatně, jednotlivé sólovky si vedou čím dál lépe finančně a i v rámci známek nestrádají. Captain America: The Winter Soldier (přihlouplý český název si zaslouží ignoraci) navíc ukázal, že jde i v marvelovkách vystihnout špinavější atmosféru ulic, kdy taková akce napříč městem může (v dobrém slova smyslu) připomenout legendární pouliční střelbu z Nelítostného souboje. Winter Soldier není nejlépe napsanou ani vystavěnou marvelovkou. Má ale atmosféru, díky níž se může zpříma podívat do oči temnějším kouskům konkurenčního DC. Age of Ultron sliboval podobné zvážnění. To se nakonec nekoná. Vlastně je to ještě více neškodné, než předchozí díl.

Avengers se nám totiž - podobně jako Transformers - nepříjemně zacyklili. Pracuje se tu s jednou linkou (záchrana světa) a je v zásadě jedno, jaký záporák se hrdinům postaví. Výsledkem musí být status quo, aby se mohlo dál pokračovat. V marvelovkách je navíc efekt podpořen potřebou udržet všechny postavy ve hře kvůli sólovkám, které však paradoxně mají osobitější nádech. Částečně i proto, že se nemusí vehementně věnovat všemu a všem. Ne že by to přímo vadilo. Většinu z postav už důvěrně známe a není proto třeba zdržovat se představováním. Joss Whedon ovšem postrádá cit Bryana Singera (X-Men série), který dokáže i na relativně malé ploše dostat ze svých hrdinů skutečné emoce. U Avengers tohle neplatí. Dokud se pošťuchují a vtipkují, fungují přímo excelentně. Ale cokoli hlubšího plátnem jen prošumí a působí to hrozně mechanicky (ve smyslu "každých 10 minut musí být vážnější chvilka, aby bylo jasné, že celou zápletku bereme vážně").

Obtížně se vysvětluje "ten pocit", kdy víte, že by to tam mělo být, ale prostě to tam není. Dojem z druhých Avengers je každopádně nemastý/neslaný. Lokace vypadají poměrně lacině a prázdně a ani jich moc není (postavy de facto vystřídají jen 4 prostředí). Vyjma úvodní sekvence v lese postrádá akce nápad i pamětihodné momenty. Takový fight Hulk vs. Iron Man v Hulkbusterovi (speciální oblek pro boj s horším já Bruce Bannera) by měl automaticky strhnout a atakovat pozici kultovky, ale on se „prostě jen stane“ a za pár minut už o něm divák ani neví. A příběh je pro marvelovské universum úplně zbytečný. Neodehraje se v něm nic, co by celou sérii nějak posunulo.

Jistou slabinou je i Ultron, jakkoli skvěle nadabovaný Jamesem Spaderem. Loki nastavil laťku vysoko a naštvaný robot se vedle něj vyloženě ztrácí. Ani Vision to coby nová postava nevytrhne, protože nemá čím. Je nadčlověkem, ale tím to končí. Na cool scény, které by postavu řádně uvedly, zřejmě nezbylo v rozpočtu místo. Ještěže sestavu obohatilo i výživnější duo sourozenců (oficiálně dvojčata, neoficiálně Quicksilver a Scarlet Witch). Taktéž se nedá mluvit o plně využitém potenciálu, ale rozhodně jde o postavy, které snímek aspoň trochu (i když především v akci) obohacují.

Nerad bych prezentoval Avengers: Age of Ultron jako vyložený průšvih, Dvojka je nicméně potvrzením určité (a vzhledem k nastolenému konceptu nejspíš i nevyhnutelné) stagnace, v níž se hodně jede na autopilota. Pokud Vám nevadí, že se Avengers "jen" recyklují a že tu jde hlavně o dostávání se do výchozího bodu, nebudete mít s tímhle pokračováním sebemenší problém. V opačném případě se připravte na to, že se budete v kině chvílemi nudit. Jakkoli je rozpočet vysoký, pokud slouží k opakování několikrát vyřčeného, musí film chtě nechtě ztrácet divákovu pozornost.

Hodnocení: 60%

Recenze: Rychle a zběsile 7

Nejdivočejší akční série je zpátky v kinech. Expendables na kolech přibrali další akční legendy a vydávají se vstříc ještě velkolepějšímu adrenalinovému šílenství, v němž auta padají z nebes, vzdálenost mezi mrakodrapy se měří vzdušnou čarou a žádný sráz není dost vysoký na to, aby se nedal přežít.

V předchozím díle jsme byli svědky střetu mezi Owenem Shaw (Luke Evans) s Domovou partou. Vítězem se stali podle očekávání ti dobří (i když se ztrátou) a jak nás navnadila potitulková scéna – která konečně dala alespoň nějaký smysl příšerné trojce – na cestu pomsty se vydá Owenův bratr, jenž vždy „uměl řešit problémy“. A nejde o žádné béčko, ale bývalého elitního zabijáka, který jednoho dne prostě zmizel z radaru, čímž si vysloužil přezdívku Stín. A protože má tvář Jasona Stathama, může si být Dom a jeho blízcí jisti, že tahle odplata je bude hodně bolet.

Série Rychle a zběsile vstupuje do dalšího kola, tentokrát obtěžkána nejen vysokým očekáváním z hlediska akce (neboť předchozí dva díly nastavily laťku hodně vysoko), ale i předčasnou smrtí Paula Walkera, jehož museli pro dotočení scén zastoupit digitálními triky upravení bratři. Hned zkraje je třeba dodat, že kdo neví, že Walker zemřel, toho by to po celou dobu nenapadlo. Ano, když budete hodně všímaví, lehce rozpoznáte Walkerem natočené scény (hodně detailů) oproti těm dodělávaným v postprodukci, kdy je najednou Brian zády/z dálky/neustále odvrací obličej nebo ho za něco schovává. Nejde ale o nic, co by diváka nějak drasticky mlátilo do očí.

Walkera se tak tvůrcům povedlo ve filmu udržet bez většího násilí a dopřáli sympatickému herci fanoušky vytouženou labutí píseň. Ale není to jen o něm (a nikdy být nemělo, čehož se naštěstí filmaři drží). Základní linie pracuje opět s týmovou prací, která těká z místa na místo a snaží se dostat „zlobivějšího z bratrů Shawů“ dřív, než se to povede obráceně. Na rozdíl od předchozích dvou částí, které šly poměrně logicky od bodu A do bodu B, je však tentokrát příběhová linie poměrně roztěkaná a působí nahodilým dojmem. Možná je to dozvuk přetáček nebo se na výsledku podepsali sponzoři (ve smyslu „musíme natáčet v Abú Dhabí, tak to nějak dáme do scénáře“). Výsledkem je každopádně pravděpodobně dějově nejslabší část, z níž by šlo prakticky kteroukoli větší scénu vystřihnout, aniž by tím nějak výrazně utrpěla kontinuita celé podívané. Holt kouzlo vymazleného heist plánu z pětky už se zopakovat nepodaří a Rychle a zběsile otevřeně rezignuje na sled akčních atrakcí, kdy se divák sveze na jedné divoké lanovce, chvíli si odpočine a může naskočit na další divokou jízdu.

Prim tudíž hrají akční scény, které celou chatrnou omáčkou pospojují. Jedno se musí téhle sérii nechat. Nikde jinde tvůrci neumí podat šílenosti tak zábavně (a tím nemyslím, že by byly zábavné nechtěně). V Rychle a zběsile 7 se děje jedna šílenost za druhou, už ani pěstní souboje nejsou ušetřené supermanovských bizarností. Ale má to tempo, nápady a faktor zábavy na maximum. James Wan se pochlapil a ukázal, že se dokáže obratně pohybovat v hororovém i akčním žánru. Pokud mu někde akce přerůstá přes hlavu, je to (podobně jako ve Smrtonosné pasti 4) v samotném finále, kdy se scéna mění na akčně/digitální bordel. Ale nejde o nic, co by nešlo skousnout.

Scény vedené řečmi o důležitosti rodiny (atd.) jsou spíše úsměvné, ale to platilo i o předchozích dílech. Co se naopak znovu vyvedlo na jedničku je casting nováčků. Jason Statham je pro nasupenou zabijáckou mašinu ta nejlepší možná volba a potěší i Kurt Russell v miniroličce šéfa tajných. Když si nasadí brýle a začne střílet padouchy obouruč, téměř se z plátna na chvíli vynoří samotný Snake Plissken.

Rychle a zběsile 7 je vlastně jedno velké loučení. Pryč jsou pouliční závody, které nyní mají roli pouhé nostalgické vzpomínky. Akce nadobro dala vale realismu a už se ani nesnaží předstírat, že má něco společného s fyzikou. Spíše připomíná hru na téma „co dokážeme vytvořit ještě většího“. A pak je tu samozřejmě Paul Walker. Chlapec s milionovým úsměvem, který nás opustil ve chvíli, kdy mu konečně dozrálo charisma. Finální scéna si neklade za cíl nic jiného, než mu dát jedné velké a upřímné sbohem. Je to možná trochu laciné, ale nezbytné a naštěstí citlivě podané. Když se na konci „jejich cesty rozdělí“, většina diváků se zřejmě neubrání dojetí. A tak to má být...

Hodnocení: 70%

Recenze: Padesát odstínů šedi (FILM)

Být čtenářem knihy zpravidla následné filmové adaptaci moc nepomůže. Jen těžko se filmaři trefí do vkusu všech čtenářů (nemluvě o těch nejnadšenějších, kteří nejlépe ví "kdo by měl koho hrát atd."). V případě filmových Padesáti odstínů šedi se ale odvážím tvrdit, že je znalost předlohy jen k prospěchu věci. 

Kniha je totiž - bez zbytečného dramatizování - velmi špatná. Je na ní citelně znát, že ji nepsal zkušený autor, ale nadšenec do laciné románové literatury (což není předpojatá poznámka - E.L. James se netají tím, že trilogie Padesát odstínů šedi vznikla jen jako fan-variace populárního Twilightu).

Přestože má první díl, podle něhož je film natočen, ohromných 600 stran, nic moc se v něm neděje. Dívka potká chlapce a ten je jí okamžitě zaujatý. Poté se neustále oťukávají, do toho se proletí vrtulníkem, letadlem, skočí na promoci a k rodičům, dvakrát do červeného pokoje a na konci vše nesmyslně zkomplikují. A nic navíc. Žádný skutečný konflikt ani dramatický oblouk, jen uměle vytvořené problémy, v nichž ve skutečnosti žádné drama není.

Což film na jednu stranu podtrhuje, současně se ale dokáže nad prázdnotu a diletantský vypravěčský tón knihy povznést. V prvé řadě totiž zmizel vnitřní monolog Any. Ten má v knize podobu jakéhosi naivního deníčku dívky, které je sice 21, myšlením se ale zarazila někde na úrovni deváté třídy. V druhé řadě film lehce upravuje vztah Christiana a Any. V knize je Christian prezentovaný jako někdo, kdo je na pravidla vysazený a je pro něj důležitý osobní (a nenarušený) prostor. Film je v budování románku podstatně tradičnější a jen občas probleskne to, že "Christian má nějaký problémek".

Neoddiskutovatelnou slabinou je nešťastné obsazení hlavních rolí. Jamie Dornan je schopný herec a má v sobě zajímavou vnitřní tenzi, díky níž se za úsměvem hodného hocha ukrývá cosi nebezpečného. Odpovídající charisma ovšem nemůže vyvážit to, že se fyzicky ani zdaleka knižnímu Christianovi neblíží. Ještě hůře dopadla Dakota Johnson, jež vypadá spíše jako třicátnice předstírající (neúspěšně) školačku, než jako nevinná studentka.

Paradoxem je i to, že snímek – navzdory tvůrčí převaze žen – pořád pracuje s mechanismy erotických filmů, které cílí hlavně na muže. V těch několika málo peprnějších scénách je znovu objektivizována především žena (tedy Ana), zatímco muž (Christian) hraje druhé housle a filmová kamera se mu téměř nevěnuje. Podtrhuje se i nesmyslné filmové pravidlo, že u ženy můžete ukázat prakticky cokoli, zatímco u mužů končí nahota u jejich nahého pozadí a vypracovaného six packu. Znovu jsme tedy svědky (navzdory předloze) filmu, který vidí erotiku optikou muže, i když je paradoxně určen ženám.

A ona je ostatně celá erotika ve filmu "jaksi omylem". Zabírá pár minut a přestože reklama mluví o revoluci, kdokoli s trochu barvitějším sexuálním životem bude v sále jen těžce věřit tomu, jak malou fantazii mají nadšené čtenářky knihy (film nicméně nabízí stejné "nic" jako sama kniha, takže nejde ani tak o výtku směrem k adaptaci jakožto spíše k samotnému fenoménu).

Režisérka Sam Taylor-Johnson naštěstí zalila příběh ocelově šedou atmosférou, líbivými filtry a popovými songy. Ty sice nepomáhají budovat příběh, ale on tu žádný vlastně ani není. Zato se daří vytvořit sérii poměrně použitelných hudebních videoklipů. Zjednodušeně řečeno - na celé to "nic" se poměrně dobře kouká. Občas se dokonce podaří vytěžit ze scény i nenucený vtip (jednání o smlouvě v konferenční místnosti, nečekaná návštěva železářství), jindy film baví kouzlem nechtěného, kdy chce být sexy a zoufale mu to nejde. Body k dobru lze ještě přidat za úvod, který zbytečně nezdržuje a poměrně rychle přechází k prvnímu seznámení Any s Christanem.

Nejhorší je každopádně vynucený konec, v němž je najednou třeba něco honem rychle řešit. Vyjma něj se ale dá Padesáti odstíny šedi proplout bez větší újmy. Ano, většinu času je to nuda. V porovnání s předlohou je to ale pořád nuda, která trvá jen dvě hodiny a nemá čím ublížit. Maximálně překvapuje tím, jak málo stačí k tomu, aby se o něčem hodně mluvilo.

Filmových Padesát odstínů šedi bude vyvolávat vlnu emocí. U zhrzených fanynek, jež chtěly jiné herce, u frustrovaných mužů, kteří "museli" (ideálně na Sv. Valentýna) na film se svou drahou polovičkou do kina a u milovníků kvalitní filmové zábavy, jimž se bude příčit, že něco tak obyčejného udává trendy a bortí žebříčky návštěvnosti, zatímco ve vedlejších sálech paběrkují jednoznačně výživnější kousky. Nic z toho nezmění fakt, že film jen o premiérovém víkendu vydělal ohromných 240 milionů dolarů. A má to i své plus. Minimálně jde o důkaz, že eRková přístupnost skutečně nestojí v cestě úspěchu. A to je něco, za co jsem vlastně Padesáti odstínům šedi vděčný. 

Hodnocení: 40%

P.S. Docela zajímavé je to, že je film ztělesněním nejpovrchnějšího vnímání pana pravého - prince z pohádky, který "má vlastní vrtulník, rozdává auta, věci od Applu a k tomu po večerech hraje polonahý v přítmí na piano". V tom nicméně nevidím problém. Muži také nejsou ve svých fantaziích o dokonalé ženě dvakrát komplikovaní. Že je Christian de facto stalker (Anu neustále sleduje, má tendenci zasahovat do jejího soukromí), to už je druhá věc...

Recenze: Jupiter vychází

Novinku sourozenců Wachowských již předem provázela pověst průšvihu. Obstojně šlapající trailery a aura autorů Matrixu přesto zachovávali určité naděje. Nyní konečně Jupiter dorazil do kin. A nevyšlo z něj bohužel téměř nic dobrého.

Jupiter (Mila Kunis) se živí uklízením cizích domů a sněním o tom, jaké by to bylo nosit drahé šaty lidí, o jejichž čistou domácnost se stará. Je nikdo, ale to se brzy změní. Svět, jaký známe, je totiž pouhým střípkem velkolepého a pokřiveného obrazu, v němž mají lidé poměrně nevděčnou roli. Ruku osudu nad nimi drží prastarý ušlechtilý rod z dalekých hvězd. A Jupiter se náhle nečekaně dozví, že je potomkem rodu, má nárok na významné dědiství, z ničeho nic jí jdou po krku vesmírné zrůdy a ona dostává bodyguarda (Channing Tatum), který ji musí pomoci zachránit všechno a všechny.

Když v roce 1998 přišel (tehdy ještě visionářský) Luc Besson s Pátým elementem, bylo to zjevení. Šlo o klasický příběh boje dobra a zla, ovšem vyšperkovaný tolika scenáristickými a režijními nápady, až se člověk „rád nechal opít rohlíkem“, přestože podobnou story jsme slyšeli nespočetněkrát. Své sehrál i perfektní casting v čele s přesným Brucem Willisem, krásnou Millou Jovovich a patřičně slizkým Garym Oldmanem. I dnes působí Pátý element stejně svěže a nápaditě, jako v době svého vzniku. Nyní se o podobně nadčasový kousek "plný fantazie" pokusili sourozenci Wachowští.

Vzali si podobně banální základ, jehož stavební prvky si navíc vypůjčili z vlastního fenoménu. Podobně jako v Matrixu, i zde je ústřední hrdina=vyvolená vržena do králičí nory, aby zjistila, že svět, jaký zná, je v podstatě jen iluze a ona musí bojovat o osud celého lidstva. Tím ovšem veškerá podobnost končí. Tam, kde Matrix bodoval ochotou bořit zaběhnutá klišé, překypoval energií, sebevědomím a nápady, tam se Jupiter vychází potácí podobně nejistě, jako by ho vedla ruka nezkušeného debutanta.

Základní kámen úrazu leží již v příběhu, který nejspíš i vinou složité postprodukce (snímek byl před svým uvedením přestříhán) nedává moc smysl. Aniž bych chtěl zbytečně spoilerovat, již samotný konflikt, proč je hrdinka středem zájmu, je vyvolán jen proto, že je seznámena se svým původem - což jí navíc oznámí záporák vlastním aktem! Kdyby se býval držel plánu a Jupiter si vůbec nevšímal, žádný problém by nevznikl. Od zmatené zápletky se dále odvíjí to, že je Jupiter vržena do mlýnku tří stran, z nichž každá sleduje jiné zájmu. Ušlechtilý rod se skládá z tří sourozenců – dvou bratrů a sestry. Ti všichni si Jupiter předávají jak horký brambor, často ovšem buď není jasná motivace toho, o co komu jde (platí hlavně pro sestru), případně vůbec nedává smysl, proč někdo tak složitě potřebuje hrdinku unést a dopravit na své sídlo, když tam podle původního plánu stejně směřovala.

Zmatenost děje pak podtrhuje až neskutečná sterilita všeho, co se na plátně odehrává. Filmu zoufale chybí nadhled i humor a po většinu času je jen těžkopádnou splácaninou všeho možného. Co na tom, že výprava je opravdu špičková a každý trik měl od grafiků tu nejlepší možnou péči. Wachowští bez ladu a skladu dali do jednoho filmuskřeta z Harryho Pottera, Lizarda z Amazing Spider-Man, mimozemšťany z Akt X, svatbu z Hunger Games, Sloního muže, polovlkodlaka, andělská křídla, obří futuristické koráby, létající boty a nic z toho nepomáhá. Vesmír nepůsobí komplexně a promyšleně, ale jako změť náhodných motivů, které nemají řád a střídají se jen podle potřeby.

A hlavně je to nuda! Snímek má něco málo přes dvě hodiny, ale působí minimálně dvakrát delším dojmem. Na vině je především samotná dikce vyprávění, která namísto vyzrálé sci-fi servíruje „něco jako Twilight, akorát ve vesmírných kulisách“, přičemž ani akční scény to tentokrát nezachraňují. Wachowští v nich nepředvedou nic, co by stálo za zapamatování a ještě ubíjejí podivně rozvrženým tempem, kdy například film nabídne se stejně dramatickým odpočítáváním hned dvě finále. A napětí přitom nikde.

Příčí se mi dávat podobnému filmu 20%. Je vidět, že se na něm vypotilo ohromné množství tvůrčí energie. Výsledek je nicméně natolik nezábavný, nezajímavý a bohužel i nevhodně obsazený (Tatum nemá co hrát, Kunis celou dobu vypadá, že je filmu omylem), že zkrátka nemám možnost jít ve známce výše. Možná při vzpomínce na roztomilé cameo Terryho Gilliama při zřejmě nejzábavnější scéně filmu, v níž si hrdinka snaží na úřadě vyběhat potvrzení svého původu. Pak mi ale dojde, že tak drahou a nezvládnutou sci-fi jsme neměli v kinech od Žoldák: Legie zkázy. A jsem zpátky na 20%.

Hodnocení: 20%

Recenze: 96 hodin: Zúčtování

Bryan Mills je zpátky. Tentokrát už ale žádné únosy z rodinného kruhu. Na své třetí štaci se oblíbený hrdina stává lovnou zvěří poté, co jeho nepřátelé viděli Uprchlíka a rozhodli se, že by bylo dobré mustr zopakovat. 

Což rozhodně nevidím jako nějaké zlo. Zápletka okolo neprávem stíhaného člověka, který musí na vlastní pěst dokázat svou nevinnu, má pořád své kouzlo. Dvakrát tolik, pokud do labyrintu intrik a lží vyšlete myšku v podání Liama Neesona, kterou při cestě za pomyslným sýrem nic nezastaví.

Problém je jinde. Jeho jméno jest Olivier Megaton a je to zabiják. Zabiják každého potencionálně zajímavého akčního momentu, který by mohl diváky vytrhnout z letargie dané cílením na teenagery (kde jsou ty časy, kdy Marco z Tropoji poznal, zač je toho elektřina). Megaton je pravděpodobně nejchaotičtější režisér současnosti, takže se jeho dravější sekvence sestávají z téměř až pro oko nesnesitelného počtu střihů, nemluvě o velmi špatné návaznosti.  Není neobvyklé, když se během akčního inferna, v němž auta a pěsti létají vzduchem, přistihnete, že naprosto netušíte, kdo právě koho odpravil a co se na plátně děje. Přitom by stačilo vzít natočený materiál a dodat mu méně agresivní střih. Nejen však Megatonem je vina živa.

On i sám velikán Luc Besson, někdejší obdivovatel hollywoodských bijáků, jimž se rozhodl vyjít vlastní filmovou tvorbou vstříc, ochotně zarazil poslední hřebíky do téhle neveselé rakve. Sérii coby scenárista a producent odstartoval jako nekompromisní cestu za vykoupením, v níž rány bolely, hrany se netupily a svět poznal, zač je toho Bryan. Pro zámořský trh však jedničku upravil na smířlivější rating PG 13 (z původního eRka) a protože slavila úspěch, dvojka i trojka rovnou vznikly mládeži přístupné. A tato složka hraje v případě Zúčtování největší prim. Bryan tu odrovná nejméně lidí, víc jich omráčí než zlikviduje a vůbec už to není ten bourák, jak jsme si ho zamilovali. John Wick by se za něj styděl, kdyby neměl dost vlastní práce.

Když se blíží finále téměř nekonečně dlouhé podívané, nemůže to už zachránit ani natolik bizardní situace, jako je souboj s mužem v upnutých slipech (!). 96 hodin: Zúčtování je ve výsledku ubíjející nudou, jíž čas od času pročísne nějaká trefnější hláška, připomínající excelentní jedničku. A ještě je tu vyšetřovatel Forresta Whitakera, jediná myslící postava v plejádě uniformovaných tupců. Na jeden film je toho prostě málo, co může držet divákovu pozornost. A na další akci Bryana Millse ještě míň.

Hodnocení: 30% 

P.S. Další důkaz toho, že jakmile je do filmu obsazen Dougray Scott, nevěstí to vůbec nic dobrého.

Recenze: EXODUS: Bohové a králové

Klasik Ridley Scott se po sci-fi Prometheus a odpočinkovém Konzultantovi vrací k historickému žánru, aby převyprávěl příběh Mojžíše a velkolepým způsobem ilustroval za pomoci nejmodernějších technologií deset ran egyptských.

Jaká škoda, že jde - podobně jako v případě Království nebeského z roku 2005 - o pouhé torzo velkolepého celku, jehož celistvou podobu s největší pravděpodobností poznáme až s příchodem Blu-ray a DVD.

Příběh, který je kombinací legendy a scenáristických výmyslů, bojuje s rychlými přechody a extrémním nevyužitím postav. Zpočátku nicméně není ani jedno patrné, neboť se děj zaměřuje čistě na představení dvou hlavních postav, konkrétně Mojžíše (Christian Bale) a Ramsese (Joel Edgerton).

Jakmile se začnou otáčet kola osudu a Mojžíš objeví svůj skutečný původ, začne snímek upadat v logice i plynulém vyprávění. Postavy přichází a mizí tak závratnou rychlostí, až je jejich výrazný casting zbytečný. Ben Kingsley a Sigurney Weaver mají prostor na hraně camea, u postavy Joshuy, která je asi ve třech scénách, jsem si řekl "cha, ten kluk vypadá trochu jako Aaron Paul z Perníkového táty" a z titulků jsem poté překvapeně zjistil, že to byl on.

Střihačské nůžky tu zkrátka nelenily, což je bohužel pravidelný neduh Scottových historických velkofilmů. Pod tíhou zmateného zkracování navíc trpí i příběh. Zpočátku nadějný Ramses se po třetině filmu změní v typického mocného imbecila, který raději povraždí půlku národa, než aby přiznal pochybení. Mojžíšovi jde národ otroků na ruku, aniž by bylo úplně patrné, čím si získal jejich důvěru. Ve vyhroceném momentě "každý den zabiji celou rodinu, pokud se mi Mojžíš nevzdá" nikdo nezaváhá, zda tak neučinit. Podobně zvláštní je i to, že po celý film všichni bezelstně věří tomu, že Mojžíš mluví s bohem (respektive všichni ti, kdo jsou proti Ramsesovi).

Celý EXODUS je jakýmsi filmovým ekvivalentem déjà vu. Jako základ svár dvou bratrů (i když jeden vlastně bratr není). Hlavní hrdina respektovaný voják, který je stejně jako v Gladiátorovi zrazen a musí žít ve vyhnanství. Umírající vládce (John Turturro!) by rád svěřil osud světa do rukou nevlastního, ale rozumnějšího syna. A tak by se dalo pokračovat dlouho.

EXODUS trpí nedostatkem výplně, který by všechny styčné body nenásilně pospojovala. Díky tomu film působí jak sestřih epického seriálu. Ale HODNĚ epického, čímž se dostáváme k neoddiskutovatelnému kladu. Pokud si Scott neumí ohlídat délku natočeného materiálu, stejně tak pro něj platí, že neumí být nezajímavý. Film je jasnou ozvěnou Gladiátora, málokdo se ale umí v podobných vodách pohybovat s podobnou přirozeností a schopností vytvářet tu správnou atmosféru. Scott je, byl a bude mistr svého řemesla. Škoda jen, že nemá k ruce schopnějšího dramaturga, který by dokázal jeho talent vypravěčský učesat. 

EXODUS: Bohové a králové nejsou ztrátou času. Sálá z nich poctivá filmařina, tuna odvedené práce i řada krásných záběrů, hodných opětovného zhlédnutí. Příběh je ale souhrnem klišé, zažitých kliček a nevyužitých herců. Snad jen malý chlapec jako ztělesnění boha dokáže žít vlastním životem. Těžko ale říct, nakolik se tahle varianta hořícího keře setká s úspěchem. Přesto se těším na prodlouženou verzi. S ní by mohl film opravdu vyrůst.

Hodnocení: 65%

Recenze: Jessabelle a Ouija

Před pár týdny šel do kin nic-moc-horor Jessabelle, jemuž jsem nevěnoval recenzi. Nyní přichází "děsivé zpracování deskové hry" Ouija, což je příhodná chvíle pro zhodnocení obou hororů. Mají totiž mnohé společné. 

Hororový žánr má poměrně bohatou historii s jasně definovanými pravidly. Někdo je umí obejít, případně jejich slabosti využít ve vlastní prospěch (série Vřískot), jiný se vydá nečekaným směrem (Saw, The Babadook) a někteří vstoupí na tenký led vyzkoušených kliček, kdy se vlastně ani nesnaží přijít s něčím novým, chtějí ale nabídnout poctivou žánrovku s osvědčenou kostrou a časem prověřenými postupy (V zajetí démonů, Žena v černém). Kdo se optimisticky vrhne do poslední varianty, musí být opravdu dobrý filmař. Absence originálního základu totiž vyžaduje nejen excelentně dávkované napětí, ale také výbornou práci s herci, aby se prodal i nejlacinější moment.

Jessabelle i Ouija mají onen prostý základ. A prosté je na nich i vše ostatní.

Ale než se dostaneme ke kuchání vnitřností obou filmů, napřed si o nich něco málo povíme. Jessabelle, která svým názvem nechtěně (nebo chtěně?) odkazuje na nedávnou Annabelle, je příběhem dívky, jež se musí po autonehodě vrátit do svého rodného města. Je na vozíku, dům je příliš velký a plný zvuků a matka skrývá děsivé tajemství, které má smrtící důsledky.

Pokud se Jessabelle snaží tvářit alespoň trochu tajemně (což se filmu chvíli i daří), Ouija je až krystalicky průzračná - pár teenage hrdinů, jedna zabijácká desková hra a soutěž na téma "Kdo z party se dožije závěrečných titulků?".

Oba filmy působí jako malá rekapitulace. Jessabelle dává holkou na vozíčku vzpomenout na poslední (a podstatně žánrově výživnější) díl svéráze Chuckyho, démon se inspiroval u Samary z Kruhu a celá jižansko-okultní atmosféra je jednou velkou vykrádačkou povedeného Klíče s Kate Hudson. Ouija je zase klasická teen-vyvražďovačka o několika postavách, jejíž motor popohání neviditelná temná síla, nápadně připomínající sérii Nezvratný osud.

Ale budiž. Učit se od jiných není nutně kámen úrazu. Kámen je, když s tím někdo neumí pracovat. Oba filmy se tváří, jako kdyby tvořily žánr a jejich příběh byl vrchol originality. Snaha o moment překvapení se proto extrémně míjí účinkem, protože "všechno už známe, viděli jsme to jinde a je nám jasné, kam to povede". Zůstává pouhý údiv nad tím, že se někdo v roce 2014 s vážnou tváří pokouší s něčím takovým uspět. Naivita v celé nahotě.

A co víc, naivita nudně zrežírovaná, kde se napětí buduje buď tím, že hrdinka někam zoufale kouká, protože nemůže chodit (Jessabelle), nebo se démonicky sám od sebe spouští sporák (Ouija). Co naplat, že jsou hlavní herečky ucházející, když je scénář nutí jednat proti zdravému rozumu.

Pouze jeden moment v každém filmu dokáže na chvíli strhnout - v případě Jessabelle jde o koupel ve vaně, Ouija má zase slušné finále. To ale nic nemění na tom, že jde o filmy pro žánr postradatelné a hlavně naprosto zbytečné. A protože jsou zbytečné víceméně stejně, mají i stejné hodnocení.

Hodnocení: 30%