Recenze: Gravitace

Nekonečná prázdnota. Žádný záchytný bod ani šance na záchranu. Vesmír není tím nejlepším místem k procházce. Toužíte letět ke hvězdám? Novinka mexického mága Alfonsa Cuaróna vás z toho vyléčí.

Ryan (Sandra Bullock) je na své první vesmírné misi. Matt (George Clooney) na své poslední. Když vinou neuvážlivého sestřelení ruského satelitu vznikne série nebezpečných úlomků obíhajících kolem naší planety, neštěstí na sebe nedá dlouho čekat. Stanice, na které naši hrdinové pracovali, je rozmetána na tisíce kousků. Ryan s Mattem skončí volně plující ve skafandrech temnou prázdnotou. Pokud chtějí přežít, musí se dostat na nejbližší vesmírnou stanici dřív, než jim dojde kyslík.

Kdo by nechápal ten zneklidňující pocit, že pomalu padá do nekonečné propasti a o pouhé milimetry svými prsty mine poslední záchytný bod? Novinka talentovaného Alfonsa Cuaróna (Harry Potter a vězeň z Azkabanu, Potomci lidí) do velké míry z tohoto „známého“ pocitu těží. Jeho vesmírná odysea je postavená na příběhu dvou lidí, kteří se ocitnou v té nejméně vhodné situaci. Dokážete si představit něco tíživějšího, než být opuštěn ve vesmírném prázdnu? Nikdo nereaguje na vaše volání, dochází kyslík a smrt z udušení možná nestihne předstihnout průlet úlomku satelitu vaším skafandrem. Zoufalství a bezmoc jsou v takové chvíli nejen hmatatelné, ale jaksi i automatické. Do takové situace je zkrátka zatraceně snadné se vcítit. Dvakrát tolik, když George Clooney a především Sandra Bullock hrají jako by jim skutečně šlo o holý život.

Cuarón si nenapsal nejlehčí látku. Z podstaty věci totiž musí být podobný příběh, pokud má skutečně zůstat jen ve vesmíru (což se děje), velmi prostý. Hřištěm je místo, v němž je těžké se jakkoli pohybovat (pokud do vás něco nestrčí), k tomu dvě osoby a minimální šanci na přežití. V realisticky pojaté sci-fi, kde se najednou nevynoří zpoza měsíce Optimus Prime, se toho logicky zas tak moc stát nemůže. Což je i není naplněno. Je pravdou, že podobná story by bohatě stačila na půlhodinový kraťas. Jenže Cuarón je mistr svého řemesla. Pravidelně proto dávkuje dramatičtější situace a jakmile dojde na akci, naprosto fenomenálním způsobem ovládne prostor. A o ten tu jde především.

Cuarón pro lepší vychutnání scén nechává řadu klíčových pasáží bez střihu (úvodní scéna má rovnou 17 minut!), přičemž si neustále hraje se změnami úhlu pohledu. Od odtažitého sledování situace se přenese k hlavním hrdinům a záhy rovnou do „jejich očí“, scéna nabírá na obrátkách, kamera mění svůj střed zájmu, to vše vždy absolutně přehledně. Cuarón je opravdový mistr orientace. Ani jednou nebudete váhat, co se na plátně děje. Buď doslova oněmíte pohledem na vesmírnou stanici tříštící se na tisíce kousků, nebo nebudete dýchat v obavách, zda se rotující postava konečně něčeho zachytí a tím si o něco prodlouží svůj život. Akční pasáže jsou bez debat extrémně strhující (dvakrát tolik ve 3D a v IMAX kině – ano, 3D má konečně po dlouhé době zase smysl) a když James Cameron před nedávnem prohlásil, že lepší film ve vesmírném prostoru nikdo nenatočil, nepřeháněl. Něco takového jsme skutečně na velkém plátně ještě neviděli. Úžasu se v akčních pasážích těžko ubráníte.

Jenže ono to není jen o akci. Samotný příběh, respektive vývoj, kterým postavy projdou, sice nejvíce šustí papírem, ale herci hrají s takovým nasazením, že je to naštěstí jedno. Clooney znovu potvrzuje pověst jednoho z největších hollywoodských sympaťáků, který si dokáže nadhled věrohodně udržet i na prahu smrti. A Bullock? Nikdy nebyla lepší. Její hrdinka není z rodu Ripleyových. Je zmatená a vystrašená. Ale nevzdává se, i když by možná měla. Výkon hodný nominace na Oscara.

Gravitace je ukázková prezentace možností současné filmařiny, která se naštěstí skloubila s perfektními hereckými výkony a zcela vypiplaným vizuálem (svůj díl na konečné působivosti má i výborný soundtrack Stevena Price). Dějově nejde o nic výjimečného. Dost dobře si umím představit podobnou story jako epizodu Krajních mezí. Podobně jako u Sunshine se ale formou povedlo jednoduchou story posunout na „něco víc“. A na rozdíl od osudného výletu lodi Icarus 2 k umírajícímu slunci má Gravitace propracovanější postavy a hlavně o něco lepší vývoj děje.

U televizní obrazovky bude zážitek nepochybně slabší. V kině jsem ale většinu času nedýchal, prožíval podobné pocity, jako postavy a ke konci se cítil po tom všem vyčerpaný (v dobrém slova smyslu). Něco podobně intenzivního jsem zažil naposledy u Letu číslo 93 Paula Greengrasse. 

Hodnocení: 100%

P.S. Nepřerušované záběry jsou bez debat úchvatně provedené, přesto – s jasným vědomím zásahu mnohých digitálních triků – už nemají takový wow efekt, jako legendární automobilová pasáž z Potomků lidí. To nicméně nic nemění na tom, že o nich budete chtít ostatním vyprávět.

Recenze: Millerovi na tripu

Jennifer Aniston je čím dál víc sexy. Nebo jinak. Existují herečky, jež zrají jako víno. Ona je jedna z nich. Z kdysi oblíbené členky Přátel se stala právoplatná filmová hvězda, která na rozdíl od svých kolegů každoročně zaútočí na kinosály nějakým tím plánovaným hitem (a většinou uspěje). Tentokrát hraje striptérku.

Což je vlastně laciný a v trailerech řádně provařený tah. Jenže je těžké se na studio zlobit, když to funguje. Aniston si podobně lascivní roli užila už v předloňském hitu Šéfové na zabití, kde sexuálně šikanovala svého podřízeného. A naštěstí u ní platí, že vyjma poctivě vypracovaného těla disponuje i komediálním talentem. Proto se netřeba bát, že by „striptérka-Aniston“ byla tím největším lákadlem do kina, jehož byste záhy po vstupu do kinosálu začali litovali. Tady je naštěstí mnohem víc dobrého.

Snímek je příběhem čtyřech loserů – zastydlého chlápka, který se na škole rozhodl prodávat marihuanu a od té doby ho nic lepšího nenapadlo (Jason Sudeikis), striptérky bez životního cíle, kterou začínají pomalu svírat dluhy (Jennifer Aniston), mladého debila, jehož nemá nikdo rád (Will Poulter) a teenage skoro-homelesačku (Emma Roberts). Protože všem chybí peníze, uvolí se myšlence předstírání rodiny Millerových, která jede v obřím karavanu do Mexika. Jejich cílem je za hranicemi nabrat do svého „vanu“ kupu trávy a bezpečně se vrátit do Států.

Takže vlastně klasický road trip, akorát v tomhle případě střižený „falešnými Griswoldovými“. Není to vůbec špatná výchozí myšlenka. Právě naopak. Na podobnou nit se dá nanést hodně korálků, dvakrát tolik, když jsou postavy jasně načrtnuté, sympatické a mají mezi sebou skvělou chemii. Což pro Millerovi na tripu stoprocentně platí a není těžké z filmu získat dojem, že se všichni během natáčení výborně bavili a na place se divoce improvizovalo. Takový výstup Luise Guzmána jako mexického poldy není ani tak vtipný proto, jak je napsaný, ale díky tomu, jak si herci scénu dávají. Nejvíce mě v rámci obsazení překvapilo to, že Sudeikis umí být opravdu cool, protože do Millerových na mě vždy dělal dojem nezajímavého komika, jehož „z nějakého důvodu obsazují“.

Velký podíl na dobrém výsledku, v němž i ty slabší fóry přejdete bez většího bolehlavu (vyjma předlouhého ždímání fóru s nateklým varletem), má režisér Rawson Marshall Thurber. Ten před 9 lety zazářil bláznivou Vybíjenou a přestože nic podobně šíleného od té doby nezkoušel natočit, je vidět, že mu žánr stále není cizí. Millerovi na tripu mají hodně scén na hraně, jimž mohl záhy po rozehrání dojít dech. Thurber si ale vše hlídá a komediální scény dotahuje přesně tak, jak je třeba.

Škoda, že to neplatí i u rodinných scén. Sice se hrdinové „jen“ tváří jako jedna famílie, to ale pořád znamená nějaké to prozření a sdílení emocí. A tady film nejvíce naráží. Přechody do citlivějších rovin tu zkrátka nefungují a působí, jakoby je do filmu někdo na poslední chvíli násilně vlepil.

Millerovi na tripu nejsou v žádném případě podobně geniální, jako byla třeba první Pařba ve Vegas. Ta se v prvé řadě šikovně vyhýbala zbytečnému sentimentu a za druhé neměla originální jen základ, ale celou dobu překvapovala. Millerovi umí přijít s fórem, který nečekáte, samotný vývoj děje je ale trestuhodně rutinní. Kadence vtipů je naštěstí tak vysoká, že pořád patří k Millerovi k tomu nejlepšímu, na co jsme letos (v rámci žánru) v kině narazili. Smíchu nahlas zaručen.

A ano, 5% navíc dávám za ten propálený striptýz Aniston. Kino nedýchalo.

Hodnocení: 75%

Recenze: Red 2

Bruce Willis a jeho partička akčních důchodců je zpátky. Tentokrát budou čelit té nejotřepanější špionážní zápletce – tikající bombě. Naštěstí se u toho pořád ohromě dobře baví.

První Red příjemně překvapilo. Přestože šlo o komiksovou adaptaci, vsadil snímek na civilní humor „starých pardálů, užívajících znovunasazení do akce“ a nenucenou romanci osamělého Franka Mosese, který sice umí zabít člověka jedním úderem, ale navázat vztah se sympatickou telefonní operátorkou, to je úplně jiné kafe. Lahodnou třešničkou na dortu byla akce ve stylu Dannyho parťáků, díky níž dostal první zatraceně příjemný chuťový ocas. A byl z toho hit.

Pro Willise to byl příjemný návrat k jeho komediálním kořenům, kterými se kdysi prosadil (Emmy a Zlatý glóbu za Měsíční svit) a postupem let čas od času svou odlehčenější stránku s chutí připomněl (seriály Jsem do tebe blázen a Přátelé, kde byl za své hostování taktéž oceněn Emmy). Velikým komediálním hitem v rámci celovečerních filmů byl žánrově spřízněný zabiják Jimmy „Tulipán“ Tudeski z komedie Můj soused zabiják. Druhý díl, v němž se sebevědomý chlapík přetavil v domácí puťku v zástěře, bohužel patřil k tomu nejslabšímu, co kdy komediální Willis natočil. Začátek Red 2 proto znalé vystraší, neboť i Frank zpohodlněl a zatímco v jedničce tápal, co si s obyčejným životem počít, ve dvojce by se nejraději odstěhoval na farmu a dojil dobytek. Naštěstí nic dalšího druhého Zabijáka nepřipomíná.

Je to podívaná podle osvědčeného receptu „co fungovalo minule, nemá smysl měnit“. Znovu jsou hrdinové určeni k likvidaci, opět ve velké míře cestují a pořád mají potřebný nadhled, který je polidšťuje a umožňuje hercům, aby si vychutnali každou narážku a humornou repliku. Nic nového pod sluncem. Druhá porce téhož pro ty, jimž se jednička líbila.

Bohužel se opakuje i rutinní režie, která sice slouží veškerému humoru, ale nedokáže zakrýt slabší části scénáře (znovu absentuje pořádný záporák), ani ohromit akcí. Klíčové nicméně je, že si extrémně nebezpeční důchodci udrželi nadhled a dobrý timing, díky němuž se i natolik otřepaný moment, jako stříhání drátů na výbušnině, může vyprofilovat ve velmi zábavnou scénu.

Rozhodně vás Red 2 nijak neohromí (nejvíce asi zamrzí malé využití Anthony Hopkinse), ale coby oddechovka s partou starých známých funguje takřka dokonale. Na hollywoodské poměry jde navíc o nadstandardní komediální záležitost, která (ač jen chvílemi) dává vzpomenout na zlatý věk americké komedie (Malkovichův vstup na konzulát se zapíše do žánrových dějin) a i když se budete málokdy popadat za břicho, celou dobu ve vás bude rezonovat malý, spokojený úsměv. Sledovat tuhle partu v akci je prostě zábava. Herecké obsazení, to je největší výhra celé Red série. Žádný jiný akční herec neumí být tak věrohodně subtilní, jak Willis tápající mezi dvěma ženami. Nikdo se nemůže vyrovnat půvabům zabijácké Helen Mirren, která pro případ nouze schovává mrtvá těla v mrazáku. A John Malkovich je ta nejlepší oživlá mrtvola, na jaké kdy CIA dělala pokusy. Radost pohledět.

Prozatímní slabší tržby bohužel pohřbívají plány producentů na plánovanou trojku, což nás může trápit v tom smyslu, že tahle parta by další díl bez problémů utáhla. Ale zase si svým druhým vystoupením neuřízla z ostudy kabát. O kolika pokračování úspěšných komedií to lze říci?

Hodnocení: 70%

Recenze - R.I.P.D.- URNA: Útvar Rozhodně Neživých Agentů

Muži v černém mají nový džob – vydávají se ve stopách krotitelů duchů. Režisér komediální hitu RED povolal kovboje Jeffa Bridgese a idealistu Ryana Reynoldse, aby společně nastolili pořádek na zemi.

Detektiv Nick Walker (Ryan Reynolds) si plánoval růžovou budoucnost se svou milovanou manželkou, ale vinou nevydařené akce skončí na jako mrtvola na místě činu. Místo putování na onen svět je Walker povolán do mimořádného policejního útvary URNA, který se stará o nemrtvé, jež nechtějí opustit svět. Jako parťáka dostává svérázného šerifa Roye Pulsiphera (Jeff Bridges), který ze zásady pracuje sólo.

Nebudu to zbytečně zdržovat: R.I.P.D.- URNA: Útvar Rozhodně Neživých Agentů je tupě vytvořený produkt. A to tou nejhorší možnou cestou. Představte si skupinku znuděných producentů, jak společně sedí ve velké šedé místnosti a přemýšlejí, čím vydělat na další Ferrari. Vzpomenou si na nedávný úspěch Mužů v černém 3, neschopnost studia natočit třetí Krotitele duchů a cestou nejmenšího odporu projekty spojí v jeden. Stačí vzít scénář prvních MIB, v počítačovém programu automaticky vyměnit mimozemšťany za duchy a z nevrlého starého mrzouta udělat kovboje. A hit je na světě.

Skoro.

Háček je v tom, že Ryan Reynolds nemá komediální přirozenost Willa Smithe. Přehrávané tlačení na pilu Jeffa Bridgese se na rozdíl od minimalismu Tommy Lee Jonese míjí účinkem. Příběh vaří z vody a navzdory zajímavému základu nepřináší vůbec nic zajímavého. Jen recykluje, přetváří, využívá zaběhnutých principů i ohraných žánrových kliček a přitom nic z toho nedokáže podat se správnou lehkostí. Je až s podivem, jak uvolněně a přirozeně vyzněla řada humorných scén v předchozím počinu Roberta Schwentkea RED. RIPD se takřka ve všech ohledech míjí účinkem. Dobrých vtipů minimum, timing herců je doslova příšerný a scénář se ani nesnaží skrývat, že jen vykrádá. Studio zřejmě pracuje s tím, že „jde o letní trikovou zábavu a divákům to bude šumák“. Nesázel bych na to.

V prvé řadě proto, že ani ty triky nejsou nijak ohromující a za druhé čistě kvůli faktu, že ve filmu (navzdory žánru) moc humorných scén není. Většinu času jsem si připadal, že koukám na nějakou lacinou televizní produkci Disney Channel, která má dát vzniknout u teenagerů populárnímu seriálu.

Jediné dobré si Schwentke přinesl z minulého filmu – Mary-Louise Parker. Milá Franka Mosese je tím nejsvětlejším bodem celého RIPD, neboť jako jediná projevuje jistý komediální talent.

Vzhledem ke krátké stopáži nelze mluvit o utrpení. Spíše čistokrevné ztrátě času. Tak zbytečný drahý film tu ještě letos nebyl. Ano, Osamělý lovec je o hodinu delší, než by bylo třeba, ale geniální finále mu upřít nelze. Pacific Rim se veze na vlně Transformers, ale dělá to v technicky precizním balení (jen mu chybí srdce). RIPD nemá nic, díky čemuž by ho vzal divák na milost.

Hodnocení: 30% 

P.S. Film jsem viděl ve 2D a s cz titulky. Ve 3D a s dabingem to musí být hotové peklo.

Recenze: White House Down

Letos jsme se již jednou do teroristy obsazeného Bílého domu podívali s Gerardem Butlerem. Režisér Antoine Fuqua vsadil na krvavost a drsnou akci. Nyní přichází megaloman Roland Emmerich se svou verzí. Nemá sice krev, ale má všechno ostatní.

Na začátku je třeba podotknout, že se mi Pád Bílého domu vesměs líbil (viz moje recenze). Hlavní hrdina byl kožený a pronášel strojeně hlášky. Digitální efekty strojů byly odpudivé a scénář minutu od minut hloupější. Ale jak došlo na kontaktní akci, předváděl hrdina nekompromisní hody, které žádného fanouška Jacka Bauera nemohly nechat chladným. White House Down má sice podobnou zápletku (=teroristy v Bílém domě), výsledek je přesto zcela odlišný.

Pokud měl být Pád v Bílém době moderním drsným thrillerem, White House Down je přiznaný oldschool. Kdyby někdo přišel a tvrdil vám, že je to nějaká akční klasika z osmdesátých let, neuvěřili byste mu to jen díky tváři Channingu Tatuma na plakátě. Jinak je tu všechno, co jsme kdysi v žánru milovali - záporák s morálním kodexem a se zajímavými poskoky, vtipné - ale ne komediální přehrávající - vedlejší postavy (například průvodce Bílým domem, který ničení veškerých artefaktů těžce nese), sympatický hlavní hrdina trpící samomluvou, jmenující se John a pobíhající v nátělníku (může být odkaz na Johna McClane větší?) a k tomu tuna poctivé akce a nadhledu.

White House Down je těžké nějak objektivně hodnotit. Měřítko pocitu uspokojení se totiž ve velkém odvíjí od toho, zda 1) jste divácky vyrůstali na osmdesátých akčňácích a jestli 2) vás to stále nepustilo. Pokud vnímáté Reaganovu filmovou éru za přežitek a Den nezávislosti je pro vás nesnesitelné retro, pak budete trpět od začátku do konce. V opačném případě si užijete filmařsky neuvěřitelně důslednou poctu, která je sice zjemněná přístupností PG13, ale to je jediná vada na žánrové kráse.

Překvapením je i to, že jindy formálně nenažraný Roland Emmerich zvolnil a 99% času sází na souboje muže proti muži. Vše "velkolepé" je vidět v trailerech a film toho o moc víc nenabízí. Kdo chce digitální orgie, ten musí zvolit něco jiného z filmografie německého režiséra. Touhu po destrukcích tentokrát vystřídala ochota sloužit příběhu.

Je ohromná škoda, že White House Down nevznikl před 15 lety, kdy by šlo o zaručený hit, případně že tvůrci nevyužili zápletku pro pátou Smrtonosnou past, v níž by Tatum hrál McClaneova syna. Hodil by se na to dokonale.

Dle mého hodnocení lehce odhadnete, že mi Emmerichova nostalgická hra kápla do noty a jako celek mi sedla o poznání více, než Fuquův útok na oválnou pracovnu. Nemalý podíl má na tom i to, že zdejší scénář má méně fousatý vývoj a prezident v podání Jamieho Foxxe je ochotný nevyjednávat i ve chvíli, kdy má zbraň u hlavy jedenáctiletá holčička. To se počítá!

V mém osobním žebříčku se White House Down stává dost možná tím nejlepším nástupcem Smrtonosné pasti. Což jsem vážně nečekal.

Hodnocení: 85%

Recenze: Já, padouch 2

Mocný vládce zla Gru se vrací, tentokrát už žátné pletichaření. Ze zloděje měsíce se stal zodpovědný otec, který vyrábí (hnusné) džemy. Někdo ale začíná dělat neplechu. A protože Antipadoušská liga si neví rady, kdo by mohl poskytnout lepší pomoc, než bývalý mistr zločinu?

Animovaná komedie Já, padouch patřila k tomu lepšímu z animované produkce posledních let (pokud mluvíme o středním proudu, který nemá větší ambice, než že z diváků vyrazí nějaké ty peníze). Nebudeme si ale nic nalhávat. Důvod, proč se snímek těšil tak dobrým ohlasům, byl prostý - vděčil za to potrhlým žlutým Mimoňům, který podobně jako veverka v Době ledové působí jako osvěžující komediální vsuvky, žíjící tak trochu vlastním životem. Jaká ironie, že jsou vznikly díky nedostatku peněz, neboť studio původně plánovalo pomocníky lidštější, ale nezbyly na pokročilé animace peníze. A tak svět poznal podivné malé chlapíky se zatraceně nakažlivým smíchem.

Dvojka je jednička protažená kopírkou. Znovu se tu řeší banálním způsobem rodinné hodnoty, zápletka je spíše do počtu (v pohodě by vystačila na dvacet minut dlouhý skeč), Gru a jeho holky jsou "jen" odpovídajícími žánrovými stereotypy a ani nová postava agentky Lucy Wildeové s výborným hlasovým podáním Veroniky Žilkové díru do světal neudělá. Ale ti malí nezbedové!

Pořád umí být extrémně zábavní svou cartoonovskou zbrklostí, střelenými kostýmy a podivnou mluvou. Je v zásadě jedno, jakou hovadinu zrovna dělají, VŽDYCKY je zábavné je sledovat. Dokonce i natolik laciný fór, jako jméno šéfa Antipadoušské ligy Velezadka, dokáží svým podáním prodat.

O Já, padouch 2 tak do jisté míry platí to, co o jedničce: Jde o žánrovou oddechovku bez větších ambicí, která by skončila v propadlišti dějin, nebýt Mimoňů. Je proto jen dobře, že se aktuálně připravuje film, kde budou malí nezbedové v centru dění. Protože co si budeme povídat. Právě žluťáskům vděčí série za úspěch a většina z nás na dvojku vyrazí čistě kvůli nim.

Hodnocení: 60%

Recenze: Osamělý jezdec

Johnny Depp a Gore Verbinski se vydávají na další dobrodružství. Po vzkříšení pirátského žánru přesedlali na western, aby společně vyprávěli příběh indiána Tonta a muže zákona Johna Reida. 

Zkraje se sluší podotknout, že snímek Osamělý jezdec volně navazuje na slavný seriál z padesátých let, který má v Americe status obrovského kultu a je velmi pravděpodobné, že nejnovější celovečerní adaptace nejednou odkazuje k něčemu, co většina evropských diváků nebude znát. Vyjma škorpióny požírajících králíků (?!) se nicméně daří vyprávět na originálu nezávislý příběh, respektive nemá divák pocit, že je něco v záběru zřejmě jen proto, že to bylo v původní show.

Přestože snímek po vzoru původního seriálu odkazuje svým jménem k muži zákona, v roli Tonta je Johnny Depp a tudíž mají obě postavy ve filmu stejně prostoru.  Vše začíná převozem nebezpečného desperáta Butchem Cavendishem (William Fitchner), vedle něhož sedí spoutaný Tonto, zatímco John Reid (Armie Hammer) se veze v kupé s obyčejnými cestujícími. Když vlak přepadnou bandité, je Butch osvobozen a Reid se společně se svým bratrem vydá po jeho stopě. Nakonec skončí po boku Tonta, který je trochu výstřední a v mnohém svým chováním připomíná Jacka Sparrowa (což můžete brát jako pozitivum nebo negativum, záleží čistě na nátuře).

Není to tak dávno, co se kiny prohnal nemastný/neslaný western Kovbojové a vetřelci, který se pokusil zaprášené schéma okořenit sci-fi složkou. Výsledek bohužel postrádal naléhavost žánrových souputníků (přestože se pokoušel působit stejně špinavě) a zoufale mu chybělo odlehčení. S tím druhým Osamělý jezdec celou dobu bojuje s proměnlivou úspěšností. Jeho gagy se dělí na geniálně groteskní (vtip s postaveným žebříkem na vlaku), použitelné (domlácený orchestr), zbytečné (vtip s koňským exkrementem ve vlasech) a zcela nepochopitelné (králíci!). Humor je značně nevyvážený a mohlo by ho být mnohem více, ale díky bohu, že tam alespoň nějaký je! Únavně předvídatelný příběh je alespoň pravidelně oživován a umožňuje vydržet předlouhou stopáž dvě a půl hodiny.

Osamělý jezdec bojoval od počátku o svou existenci pro přemrštěný rozpočet, díky čemuž museli tvůrci proškrtat scénář, aby se vešli do studiem požadované částky. Neškrtali dost. Řada scén má charakter vaty, rámování příběhem malého chlapce je zbytečné a i na ploše dlouhých 150 minut si tvůrci dovolí hned několik dějových kotrmelců bez řádného vysvětlení (namátkou - proč byl vůbec Tonto v úvodu vezen s Butchem a jak se poté dostal z vězení?). Filmu navíc dělá (podobně jako zmíněným Kovbojům a vetřelcům) medvědí službu PG13. Nemůžete dost dobře natočit western, kde se vyvražďují celé vesnice a záporák jí lidská srdce, a přitom tomu dodat fasádu neškodné zábavy pro celou rodinu. Tenhle kompromis prostě nefunguje.

Depp herecky nepřekvapí. Navzdory vizuální proměně je Tonto pouhou variací na slavného piráta. Rozdíl je akorát v tom, že opileckou prostořekost vystřídalo metaforické žvatlání . Příjemným překvapením je Armie Hammer v roli Reida, který nepostrádá potřebné charisma a jeho interakce s Deppem není vůbec špatná. Všichni ostatní jsou bohužel nezajímaví. Buď jsou oběťmi vlastní škatulky (záporáci), nebo nemají dostatek prostoru (bordelmamá Helena Bonham Carter).

Gore Verbinski na režijní sesli znovu potvrzuje, že si druhými Piráty sáhl na vrchol, k němuž se již zřejmě nikdy ani nepřiblíží. A bohužel se stále častěji zdá, že jeho hlavní Achillovou patou je příběh samotný. Jakmile dojde na akci či humorné scény (ideálně obojí), dokáže strhnout, sršet nápady a přeřadit do otáček, díky nimž se náhle snímek řítí ke svému finále se zdrcující jistotou. Naštěstí si v rámci Osamělého jezdce nechal to nejlepší na finální třicetiminutovku. Pokud se tedy prokousáte dvěma hodinami „nic moc zajímavého westernu“, dostane se vám aspoň úderné tečky. Byla by dokonalá, kdyby v ní režisér nevykrádal sám sebe (scéna se žebříček zde končí ve variaci na Sparrowův výstup na molo z prvních Pirátů) a kdyby postavy neskákaly jak Supermani.

Osamělý jezdec je (pocitově a zřejmě i reálně) nejdelším blockbusterem, jaký zatím letos dorazil do kin. Žádná vyložená katastrofa, jen zbytečně natahovaný film, jemuž by prospělo zkrácení. Kdo se s Reidem a Tontem na jejich cestu vydá, přežije nejspíš bez úhony. Počítejte ale s tím, že se během filmu budete dívat na hodinky. A čím náročnější jste, o to pomaleji čas bude ubíhat.

Hodnocení: 50%

P.S. Pokud mi někdo vysvětlí ty extrémně agresivní králíky, budu mu neskonale vděčný.