čtvrtek 26. září 2013

Recenze: Gravitace

Nekonečná prázdnota. Žádný záchytný bod ani šance na záchranu. Vesmír není tím nejlepším místem k procházce. Toužíte letět ke hvězdám? Novinka mexického mága Alfonsa Cuaróna vás z toho vyléčí.

Ryan (Sandra Bullock) je na své první vesmírné misi. Matt (George Clooney) na své poslední. Když vinou neuvážlivého sestřelení ruského satelitu vznikne série nebezpečných úlomků obíhajících kolem naší planety, neštěstí na sebe nedá dlouho čekat. Stanice, na které naši hrdinové pracovali, je rozmetána na tisíce kousků. Ryan s Mattem skončí volně plující ve skafandrech temnou prázdnotou. Pokud chtějí přežít, musí se dostat na nejbližší vesmírnou stanici dřív, než jim dojde kyslík.

Kdo by nechápal ten zneklidňující pocit, že pomalu padá do nekonečné propasti a o pouhé milimetry svými prsty mine poslední záchytný bod? Novinka talentovaného Alfonsa Cuaróna (Harry Potter a vězeň z Azkabanu, Potomci lidí) do velké míry z tohoto „známého“ pocitu těží. Jeho vesmírná odysea je postavená na příběhu dvou lidí, kteří se ocitnou v té nejméně vhodné situaci. Dokážete si představit něco tíživějšího, než být opuštěn ve vesmírném prázdnu? Nikdo nereaguje na vaše volání, dochází kyslík a smrt z udušení možná nestihne předstihnout průlet úlomku satelitu vaším skafandrem. Zoufalství a bezmoc jsou v takové chvíli nejen hmatatelné, ale jaksi i automatické. Do takové situace je zkrátka zatraceně snadné se vcítit. Dvakrát tolik, když George Clooney a především Sandra Bullock hrají jako by jim skutečně šlo o holý život.

Cuarón si nenapsal nejlehčí látku. Z podstaty věci totiž musí být podobný příběh, pokud má skutečně zůstat jen ve vesmíru (což se děje), velmi prostý. Hřištěm je místo, v němž je těžké se jakkoli pohybovat (pokud do vás něco nestrčí), k tomu dvě osoby a minimální šanci na přežití. V realisticky pojaté sci-fi, kde se najednou nevynoří zpoza měsíce Optimus Prime, se toho logicky zas tak moc stát nemůže. Což je i není naplněno. Je pravdou, že podobná story by bohatě stačila na půlhodinový kraťas. Jenže Cuarón je mistr svého řemesla. Pravidelně proto dávkuje dramatičtější situace a jakmile dojde na akci, naprosto fenomenálním způsobem ovládne prostor. A o ten tu jde především.


Cuarón pro lepší vychutnání scén nechává řadu klíčových pasáží bez střihu (úvodní scéna má rovnou 17 minut!), přičemž si neustále hraje se změnami úhlu pohledu. Od odtažitého sledování situace se přenese k hlavním hrdinům a záhy rovnou do „jejich očí“, scéna nabírá na obrátkách, kamera mění svůj střed zájmu, to vše vždy absolutně přehledně. Cuarón je opravdový mistr orientace. Ani jednou nebudete váhat, co se na plátně děje. Buď doslova oněmíte pohledem na vesmírnou stanici tříštící se na tisíce kousků, nebo nebudete dýchat v obavách, zda se rotující postava konečně něčeho zachytí a tím si o něco prodlouží svůj život. Akční pasáže jsou bez debat extrémně strhující (dvakrát tolik ve 3D a v IMAX kině – ano, 3D má konečně po dlouhé době zase smysl) a když James Cameron před nedávnem prohlásil, že lepší film ve vesmírném prostoru nikdo nenatočil, nepřeháněl. Něco takového jsme skutečně na velkém plátně ještě neviděli. Úžasu se v akčních pasážích těžko ubráníte.

Jenže ono to není jen o akci. Samotný příběh, respektive vývoj, kterým postavy projdou, sice nejvíce šustí papírem, ale herci hrají s takovým nasazením, že je to naštěstí jedno. Clooney znovu potvrzuje pověst jednoho z největších hollywoodských sympaťáků, který si dokáže nadhled věrohodně udržet i na prahu smrti. A Bullock? Nikdy nebyla lepší. Její hrdinka není z rodu Ripleyových. Je zmatená a vystrašená. Ale nevzdává se, i když by možná měla. Výkon hodný nominace na Oscara.

Gravitace je ukázková prezentace možností současné filmařiny, která se naštěstí skloubila s perfektními hereckými výkony a zcela vypiplaným vizuálem (svůj díl na konečné působivosti má i výborný soundtrack Stevena Price). Dějově nejde o nic výjimečného. Dost dobře si umím představit podobnou story jako epizodu Krajních mezí. Podobně jako u Sunshine se ale formou povedlo jednoduchou story posunout na „něco víc“. A na rozdíl od osudného výletu lodi Icarus 2 k umírajícímu slunci má Gravitace propracovanější postavy a hlavně o něco lepší vývoj děje.

U televizní obrazovky bude zážitek nepochybně slabší. V kině jsem ale většinu času nedýchal, prožíval podobné pocity, jako postavy a ke konci se cítil po tom všem vyčerpaný (v dobrém slova smyslu). Něco podobně intenzivního jsem zažil naposledy u Letu číslo 93 Paula Greengrasse

Hodnocení: 100%

P.S. Nepřerušované záběry jsou bez debat úchvatně provedené, přesto – s jasným vědomím zásahu mnohých digitálních triků – už nemají takový wow efekt, jako legendární automobilová pasáž z Potomků lidí. To nicméně nic nemění na tom, že o nich budete chtít ostatním vyprávět.

pondělí 2. září 2013

Recenze: Millerovi na tripu

Jennifer Aniston je čím dál víc sexy. Nebo jinak. Existují herečky, jež zrají jako víno. Ona je jedna z nich. Z kdysi oblíbené členky Přátel se stala právoplatná filmová hvězda, která na rozdíl od svých kolegů každoročně zaútočí na kinosály nějakým tím plánovaným hitem (a většinou uspěje). Tentokrát hraje striptérku.

Což je vlastně laciný a v trailerech řádně provařený tah. Jenže je těžké se na studio zlobit, když to funguje. Aniston si podobně lascivní roli užila už v předloňském hitu Šéfové na zabití, kde sexuálně šikanovala svého podřízeného. A naštěstí u ní platí, že vyjma poctivě vypracovaného těla disponuje i komediálním talentem. Proto se netřeba bát, že by „striptérka-Aniston“ byla tím největším lákadlem do kina, jehož byste záhy po vstupu do kinosálu začali litovali. Tady je naštěstí mnohem víc dobrého.

Snímek je příběhem čtyřech loserů – zastydlého chlápka, který se na škole rozhodl prodávat marihuanu a od té doby ho nic lepšího nenapadlo (Jason Sudeikis), striptérky bez životního cíle, kterou začínají pomalu svírat dluhy (Jennifer Aniston), mladého debila, jehož nemá nikdo rád (Will Poulter) a teenage skoro-homelesačku (Emma Roberts). Protože všem chybí peníze, uvolí se myšlence předstírání rodiny Millerových, která jede v obřím karavanu do Mexika. Jejich cílem je za hranicemi nabrat do svého „vanu“ kupu trávy a bezpečně se vrátit do Států.

Takže vlastně klasický road trip, akorát v tomhle případě střižený „falešnými Griswoldovými“. Není to vůbec špatná výchozí myšlenka. Právě naopak. Na podobnou nit se dá nanést hodně korálků, dvakrát tolik, když jsou postavy jasně načrtnuté, sympatické a mají mezi sebou skvělou chemii. Což pro Millerovi na tripu stoprocentně platí a není těžké z filmu získat dojem, že se všichni během natáčení výborně bavili a na place se divoce improvizovalo. Takový výstup Luise Guzmána jako mexického poldy není ani tak vtipný proto, jak je napsaný, ale díky tomu, jak si herci scénu dávají. Nejvíce mě v rámci obsazení překvapilo to, že Sudeikis umí být opravdu cool, protože do Millerových na mě vždy dělal dojem nezajímavého komika, jehož „z nějakého důvodu obsazují“.

Velký podíl na dobrém výsledku, v němž i ty slabší fóry přejdete bez většího bolehlavu (vyjma předlouhého ždímání fóru s nateklým varletem), má režisér Rawson Marshall Thurber. Ten před 9 lety zazářil bláznivou Vybíjenou a přestože nic podobně šíleného od té doby nezkoušel natočit, je vidět, že mu žánr stále není cizí. Millerovi na tripu mají hodně scén na hraně, jimž mohl záhy po rozehrání dojít dech. Thurber si ale vše hlídá a komediální scény dotahuje přesně tak, jak je třeba.

Škoda, že to neplatí i u rodinných scén. Sice se hrdinové „jen“ tváří jako jedna famílie, to ale pořád znamená nějaké to prozření a sdílení emocí. A tady film nejvíce naráží. Přechody do citlivějších rovin tu zkrátka nefungují a působí, jakoby je do filmu někdo na poslední chvíli násilně vlepil.

Millerovi na tripu nejsou v žádném případě podobně geniální, jako byla třeba první Pařba ve Vegas. Ta se v prvé řadě šikovně vyhýbala zbytečnému sentimentu a za druhé neměla originální jen základ, ale celou dobu překvapovala. Millerovi umí přijít s fórem, který nečekáte, samotný vývoj děje je ale trestuhodně rutinní. Kadence vtipů je naštěstí tak vysoká, že pořád patří k Millerovi k tomu nejlepšímu, na co jsme letos (v rámci žánru) v kině narazili. Smíchu nahlas zaručen.

A ano, 5% navíc dávám za ten propálený striptýz Aniston. Kino nedýchalo.

Hodnocení: 75%