sobota 27. října 2012

Recenze: Skyfall

Bond nám zestárl. Je unavený, muška mu tak úplně nefunguje a dlouho trvá, než se odhodlá sundat prošedivělé strniště. Přesto nic z toho není špatně. Je to jen nové. A mnohé to zaskočí.

Od Quantum of Solace utekly dlouhé čtyři roky. James Bond (Daniel Craig) je stále ve službě a pouští se do úkolu dostižení padoucha, který MI6 ukradl harddisk s identitou všech tajných agentů. Divoká honička napříč Istanbulem končí neslavně. Bond je omylem odklizen z cesty vlastní kolegyní a po pádu do řeky a následném nenalezení těla prohlášen za mrtvého. Po nějaké době začne Silva v podání Javiera Bardema odtajňovat identity agentů a také zaútočí na ústředí MI6. Jeho cílem je samotná šéfka M (Judi Dench). To přinutí Bonda, aby znovuožil a vrátil se do aktivní služby.

Na Skyfall (2012) čekali fanoušci dlouho. Finanční potíže MGM na několik let zajistily pro značku 007 nedobrovolnou pauzu, čehož se scenáristé rozhodli využít. Po frenetické úvodní akci, která patří k tomu nejlepšímu, co nám kdy bylo v rámci Bondových filmů nabídnuto, následuje vzkříšení do doby, v níž je Bond a jemu podobní  "postradatelným" přežitkem. Starého psa novým kouskům nenaučíš, stárnutí sebou ale povinně přináší nejrůznější ústupky. Není to už ten neomylný agent, který by lusknutím prstu každou situaci vyřešil (i když problesky tu samozřejmě jsou). Bond je tentokrát především člověk.

Nejde o překvapivý vývoj. V podobném duchu se nesly již předchozí díly a Skyfall je završením úsilí vzít uhlazeného agenta, který se po tvrdém mučení snadno oklepe (Dnes neumírej / 2002) a udělat z něj někoho, kým může podobná zkušenost opravdu otřást (pokud je dostatečně intenzivní). Je mylné se domnívat, že tím tvůrci znásilňují předlohu. V ní byl Bond vždy mnohem pochybovačnější a méně sebejistý. To jen filmové vize zjednodušily celý koncept a hrály na strunu opojné sebejistoty.

S tím se nutně pojí zklamání, které na řadu diváků čeká. Tohle není Bond, u něhož můžete vypnout mozek a nechat se bavit akční pohádkou v efektním balení. Nový Bond má krev Jasona Bournea – muže žijícího v realistickém světě, v němž prudké činy nesou zpravidla těžké následky.


Podobně jako Martin CampbellCasinu Royale (2006) volí režisér Sam Mendes (oscarová Americká krása / 1999, gangsterka Road to Perdition / 2002) poklidnější průběh, kdy po strhujícím úvodu následuje putování, kde vnitřní pnutí tvoří dusná atmosféra, která s vývojem děje graduje. Tvůrci samozřejmě nezapomínají, s jakou postavou pracují. Pořád je Bond tím, kdo umí do prostředí kasina či k ženě do sprchy nakráčet s jistotou sobě vlastní. Zůstala mu urputnost z předchozích dílů a aby se kruh dokonale uzavřel, vybaví ho omlazený Q a v garáži nemůže chybět Aston Martin.

Odvážným tahem je otevření Bondovy minulosti. Hnidopichové mohou namítat, že tajemství bylo odhaleno. Zvolený koncept tomu ale nejen nahrává, pro plnou emocionální funkčnost to dokonce i přímo vyžaduje. Pokud se navíc budeme držet téze, že film je tak dobrý, jak je dobrý jeho záporák, nelze než Skyfall označit za jednu z nejlepších bondovek vůbec. Blazeovaný (a zohyzděný) záporák Javiera Bardema, pro něhož je hlavní společností otřást, nikoli ji ovládnout, je jednodušše perfektní.

Záporák, nezáporák, Skyfall si označení „jednoho z nej“ zaslouží. Zůstala vizuální preciznost s řadou památných scén (úvod, „stínový“ souboj, jiskření mezi Bondem a Moneypenny, všechny společné scény Bardema a Craiga), opravdovým trumfem je ale promyšlený příběh a odvaha opustit vyšlapané cesty a dotvarovat Bonda nového tisíciletí. Povedlo se. Ne každému to bude vyhovovat. Nejde ovšem žít jen ze zažité slávy. Nastolený přístup má do budoucna mnohem větší potenciál. 

Hodnocení: 90%

sobota 13. října 2012

Recenze: Asterix a Obelix ve službách jejího veličenstva ve 3D

Jsou jediná galská vesnička, která dokáže odolávat nájezdům Césarových vojsk. Tentokrát ale nejde o potrhlé Galy. Tam už to "Julek" dávno vzdal. Tentokrát je třeba vyrazit za čerstvými Římany do Británie.

Ti Britové jsou blázni. Místo, aby si své problémy vyřešili sami, poprosí malého Gala Asterixe a jeho věrného přítele Obelixe, aby jim dodali kouzelný nápoj, kterým budou moci odrazit nájezd mocechtivého Césara. Jak už to tak u adaptací evropských komiksů bývá, filmařům nicméně přišel jeden komiksový sešit na celovečerní film málo a proto navíc vnořili zápletku s Normanďany, kteří hledají strach, protože věří, že budou díky němu moci létat.

Točit hrané adaptace kreslených komiksů/seriálů je poměrně ošidná disciplína. Hrané filmy totiž mají zákonitě jiné vypravěčské postupy, než ty kreslené a v důsledku toho často vznikají hybridy, které se nezavděčí nikomu (viz třeba hraný Garfield). Ideálním přístupem je nesnažit se kopírovat originál, ale přijít s vlastním pojetím. To se do jisté míry povedlo hranému Asterixovi. Tedy, alespoň zpočátku. Jednička své kořeny nezapřela, přesto jste nemuseli znát předlohu, abyste se u filmu dobře bavili. Snímek fungoval velmi dobře sám o sobě. Dvojka už byla šitá na míru fanouškům, tam kde ale komiksy hýří svojí jedinečnou poetikou, tam tvůrci přitlačili na strunu parodie. Výsledek byl filmový ekvivalent teorie chaosu, jako zábavná jednohubka fungoval ale víceméně bez problémů.

Trojka s podtitulem Olympijské hry hraničila se znásilněním předlohy. A čtyřka v trendu pokračuje.

Kde začít. Těch bolestí je tolik, že by je neustál ani na rány imunní Rocky Balboa. Začneme Asterixem. V prvních dvou epizodách se ho zhostil neodolatelným způsobem Christian Clavier. Pro trojku však již svolný nebyl (dal přednost serióznějším rolím) a vystřídal ho Clovis Cornillac, jehož pojetí Asterixe připomínalo něco velmi nemocného. Tvůrci proto předali štafetu dále, ani v případě čtyřky ovšem nevolili nejmoudřeji. Tentokrát hraje Asterixe Edouard Baer, který je o něco méně strašný, než Cornillac, ale ani to největší strniště nemůže zakrýt fakt, že jde o téhož herce, který se v Misi Kleopatra ujal role smolařského Otise. Castingový tah hodný zdrogovaného producenta.


Režisér Laurent Tirard si očividně s látkou nevěděl rady. I když na sebe vrství scény v určité logické návaznosti, naprosto jim chybí timing. Většina gagů vyzní do ztracena a nepochybně drahá a pěkná výprava je zoufale prázdná a bez nápaditých detailů. V pořadí již čtvrtý Asterix často dává vzpomenout na druhé hrané Flinstoneovy: Hezky zabalené nic, z něhož se vytratilo kouzlo předlohy, přirozenost nahradila afektovanost a dokonce i ty roztomilé slovní kotrmelce jsou nenávratně fuč. Zůstala skořápka pro nejmenší, kteří se budou bavit čistě proto, že je to barevné a 3D.  Smutné.

Ani ty propojené komiksové linie nedrží pohromadě. Nomranďané nemají na hlavní zápletku naprosto žádný dopad. Většina scén s nimi je křečovitě nudná (i když „Kill Bill“ pochod má šanci vyvolat úsměv) a již tak zbytečně dlouhý film svou přítomností ještě natahují. Čtvrtý Asterix a Obelix má neuvěřitelné 2 hodiny, subjektivně se zdá ale minimálně tři hodiny dlouhý.

Kapitolou samou pro sebe je český dabing, v němž se český distributor pokusil "vynalézavě" nahradit originální britský přízvuk jakousi podivně šmatlavou mluvou (viz trailer) a výsledek se nedá poslouchat. Je tedy dost dobře možné, že by film nepůsobil tak hrozně, kdyby byl uváděn v originále.

Po dlouhé době se mi stalo, že jsem měl obrovskou chuť z projekce odejít, protože film zkrátka v žádném ohledu nefungoval (a omluvná věta „je to určené pro děti“ zde nemá své místo, neboť to neplatí o předloze ani kreslených filmech). Závěrný popsong už je jen posledním hřebíčkem do galské rakve (kde jsou ty časy, kdy se na konci Asterixe zpívaly bardské písně u ohně). Podobně otravný byl letos pouze Hotel Transylvánie. Tam se ale tvůrci zmohli aspoň na pár výborných gagů. Nový Asterix postrádá i tohle málo. Ti Francouzi sou blázni. Asi jim došel kouzelný nápoj.

Hodnocení: 30%

P.S. První díl jsem viděl naposledy v době premiéry a měl na něj poměrné dobré vzpomínky. Schválně jsem si ho dal po projekci znovu a stále to vidím na solidních sedmdesát procent, přičemž jsem si současně oživil i mladistvou vášeň pro Laetitiu Castu v roli Falbaly. A internet ji znásobil.

pondělí 8. října 2012

Recenze: Looper

Bruce Willis a Joseph Gordon-Levitt si jdou navzájem po krku v jednom z nejpříjemnějších překvapení roku 2012. Seznamte se s loopery – zabijáky, kteří čistí „bordel“ budoucnosti a nejednou tak rozhodnou o svém vlastním osudu.

V posledních letech se v Hollywoodu rozmohla vlna levných sci-fi, které se snaží vyplnit žánrovou mezeru. Není to tím, že by snad filmaři neměli odvahu k větším projektům. Výlety do vesmíru ale vždy platily v rámci komerčního úspěchu za druhou kolej, přičemž často šlo o propadáky (stačí vzpomenout Rudou planetu /2000/, Bojiště země /2000/ nebo nedávného Johna Cartera /2012). 

Většinou si za to studio mohlo samo sázkou na opravdu průměrnou látku, případně nezkušeného režiséra. No a občas se ušlechtilé cíle zkrátka nepovedlo naplnit (viz třeba Mise na Mars /2002/ Briana De Palmy). Studia se od žánru drží spíše stranou a filmaři proto museli přijít s novým subžánrem – s na náklady nenáročnou sci-fi, která ve větší míře sází na příběh. Což určitě není ke škodě.

K filmům jako Moon (2009), Zdrojový kód (2011) či Vyměřený čas (2011) se tak nyní přidává Looper (2012) pořízený za skromných 30 milionů dolarů. Snímek z nedaleké budoucnosti je příběhem Joea (Joseph Gordon-Levitt), který se živí jako looper. Looper je speciální zabiják, jehož úkolem je bez otázek likvidovat těla, která mu pošlou z budoucnosti. Jakmile „klient“ dorazí, Joe ho okamžitě sprovodí ze světa a jeho tělo spálí. Jednoho dne však před jeho hlavní skončí on sám ve své starší podobě (Bruce Willis). A to přirozeně všechno změní, neboť zabít sám sebe, to už něco jiného.

Cestování časem je bezesporu jedna z nejnáročnějších filmových disciplín. V prvé řadě proto, že něco jako univerzální pravidlo zde neexistuje, za druhé kvůli přímému položení hlavy na špalek. V máločem jiném mohou natolik výrazně vyvstat chyby, jako při vytváření vlastní časové mozaiky. Rian Johnson moc dobře chápe, do jak komplikovaných vod se odvážil a z toho důvodu zbytečně neexperimentuje, ani se nesnaží o revoluci. Bere osvědčené schéma příčiny a následku a raději se nepouští do žádných divokých inovací.


Zní to jako chyba, ale v rámci samostatně vystavěného světa, v němž (nepřekvapivě) převládá chaos, kriminalita a láska k drogám a prostitutkám, je to vlastně v pořádku. Ony časového hrátky jsou totiž jen jakýmsi rámováním klasické gangsterky, v níž se hrdina zoufale snaží vymanit z okovů osudu. Nálepky typu „Matrix pro novou generaci“ nebo „Počátek letošního roku“ jsou bezpochyby chytlavé a z propagačního hlediska vděčné, spíše než ke zmíněným klasikám ale Looper tíhne svou vizuální špinavostí a tíživostí ke 12ti opicím (1995). A pokud se naprosto povzneseme nad sci-fi rovinu, máme tu před sebou de facto velmi důstojnou variaci na osudovou Carlitovu cestu (1993).

Johnson je v rámci dramatické roviny natolik důsledný, až je radost zkoumat motivace všech hlavních postav. Každá může předložit pádný důvod, proč by zrovna její budoucnost měla být ta důležitá a je upřímně těžké vybrat, komu vlastně ve výsledku fandit.

Tím každopádně nechci nijak shodit důležitost vykreslené budoucnosti. Johnson si svůj svět pečlivě promyslel a v rámci omezených finančních možností vytvořil opravdu zajímavý vizi, o níž se doufám ještě v budoucnu (=na Blu-ray) něco dozvíme. Triky jsou bezchybné, akční scény oldschoolově nekompromisní, technická udělátka (pravda, moc jich není) nápaditá a pochvalu si zaslouží i Gordon-Levittům maskérsky upravený vzhled, aby co nejvíce připomínal Willise. Ano, vypadá jinak, než kdysi Willis v Měsíčním svitu (1985), ale podoba je tam nepřehlédnutelná, až téměř znervózňující. Způsob, jakým si Gordon-Levitt osvojil jisté Willisovy manýry (aniž by tím ovšem potlačil sám sebe) dokazuje, že je právem označován za jednoho z nejlepších herců své generace.


Právě on a Willis, jemuž byla konečně po delší době dopřána opravdu zajímavá postava, jež má hned několik silných momentů, tvoří vnitřní pnutí celého příběhu a umožňují mu, aby rostl a gradoval. Je ohromná škoda, že ti dva jen v jediném momentě stanou pořádně tváří v tvář. Scéna v bufetu, možná úmyslně, možná náhodou odkazující ke slavnému posezení Roberta De Nira a Al Pacina v Nelítostném souboji (1995), je každopádně excelentní a to nejen herecky, ale i dialogově. To je další silná stránka Johnsonova filmu. Ne vždy se něco vyloženě děje (prostřední část „na farmě“ se jednoznačně nejvíc táhne), ale vždy je zajímavé postavy poslouchat, neboť každá má co říct.

Looper je jedním z nejpřekvapivějších filmařských vrcholů letošního roku. Na rozdíl od divácky vděčného Počátku to však není žádný hlasitý velký třesk, ale spíše taková nenápadná rezonanční deska (což snímek odsuzuje k menšímu komerčnímu úspěchu). Hned vás neodpálí. Ale čím déle ji necháte působit, tím lepší pocit si z filmu odnesete.

Hodnocení: 90%

Recenze: Hotel Transylvánie

Kdysi měl Drákula incident s lidmi a od té doby se jich straní. Aby nabídl bezpečné útočiště i ostatním monstrům (a své vlastní dceři), postaví uprostřed strašidelných lesů hotel, v němž mohou být jemu podobní sami sebou.

Jednoho dne se však do hotelu omylem připlete i mladý energický klučina Johnny. Aby Drákula prekérní situaci zamaskoval (kdyby monstra zjistila, že je v hotelu člověk, utekla by a už nikdy se do něj nevrátila), začne vydávat Johnnyho za vzdáleného příbuzného Frankensteina. A vzhledem k tomu, že je Johnny zhruba stejně starý, jako Drákulova dcera, dvojice se do sebe přirozeně zakouká.

Hotel Transylvánie (2012) nabízí poměrně originální "hotelový" základ, což dalo svým tvůrcům řadu možností. Mohli si vyhrát s personálem i vybavením a vytvořit originální variace na známé téma. Do jisté míry se to povedlo využít - v hotelu obsluhují zpomalené zombie, jako budíček na pokoji je ukecaná lebka, místo štítků "nerušit" jsou na dveřích mluvící hlavy atd..

Háček je v tom, že tohle je zhruba to jediné, co lze na filmu opravdu pochválit (a ještě toho není tolik, aby šlo výlet do animované Transylvánie absolvovat bez hlasité zívání). O kolik zajímavější je prostředí, o to nudnější je děj a jeho vývoj. Není tu vůbec nic, co by člověka překvapilo, vyjma věcí, které nedávají moc smysl (člen personálu bez zjevného důvodu vzdoruje nadřízenému, lidem nevadí, když vidí skutečná monstra a podobně). Stěžejní dějové body jsou, že otec musí nechat dceru uletět z hnízda, dcera pozná význam pravé lásky a skupinka (v tomto případě monster) se naučí tolerovat cizince. A je to taková nuda, jak to zní.


Snímek navíc trpí syndromem současné televizní produkce Disney Chanel, což znamená, že je film hrozně rychle nastříhaný a pokud jde o emoce, nuceně tlačený podle jednoduché logiky "jak se to scenáristům hodí". Není neobvyklé, aby se z minuty na minutu měnily motivace postav, takže kdo se ještě před chvílí k smrti nenáviděl, ten náhle může aspirovat na BFF.

Dost možná filmu ubližuje i znuděný český dabing, který (pokud mohu soudit z originálního traileru) očividně u řadu postav ignoruje jejich přízvuk. A třeba (ale to už opravdu hádám) je i příčinou toho, že hudební vložky jsou pravděpodobně to nejstrašnější, co jsem v animovaném filmu za posledních 10 let viděl.

Hotel Transylvánie určitě funguje v té rovině, že nejmenší děti se bavit budou, neboť je to rychlé a barevné a 3D. Pro starší tu ale moc nezbylo. Což můžete na druhou stranu, pokud jste rodič, brát jako pozitivum, neboť je to přesně obrácená situace, než u nedávného Norman a duchové (2012).

Hodnocení: 50%