sobota 29. června 2013

Recenze: The Last of Us

Herní a filmový průmysl se stále více protínají. Filmaři hledají ve světě jedniček a nul silné látky, jimiž by mohli ohromit diváky v přítmí kinosálů. A herní studia naopak přebírají filmové postupy, aby svým hráčům nabídla co nejintenzivnější a nejepičtější zážitek. Mafie, Uncharted, God of War a jím podobní jsou vyloženou slastí pro své pojetí, kdy prezentace příběhu, hudba, dabing, ingame animace atd. vytváří kompaktní celek, který je zábavné i „jen“ sledovat. Dokonalá souhra formy a obsahu.

Bezpochyby nejdál v daném stylu zašli tvůrci trilogie Uncharted – studio Naughty Dog. Jejich konzolový Indiana Jones se stal zcela po právu jednou z nejvýraznějších tváří konzole Playstation 3. Třetí díl atakovat nejvyšší známky (96% v recenzích!), díky čemuž stálo studio v nevděčné pozici. Stvořilo opěvovanou hru a chtělo přijít s něčím úplně novým, takže došlo na oznámení postapokalyptického The Last of Us. Tak trochu to připomínalo situaci Christophera Nolana, který po fenomenálním Temném rytíři ohlásil Počátek. Ne, že by mu fanoušci nevěřili, ale… bylo opravdu kam stoupat? Jak dokázal ohromný úspěch Počátku, bylo. A stejné je to s The Last of Us. Poznáte ruku vypravěče, protože jisté funkční postupy netřeba obměňovat. Přesto je výsledný zážitek jiný. A v tomto případě i mnohem lepší. 

The Last of Us je příběhem lidí, kteří musí v nehostinné vizi budoucnosti přežít. Svět skončil díky pandemii v troskách, v nichž procházejí živí mrtví a lidé jsou legendami. Ale tady nejde o hnijící zombie, ani o stvůry schovávající se před světlem. Zdejší mutanti vykazují vražedné touhy a buď ještě připomínají cosi lidského, nebo už se z nich stali absolutní zrůdy. Bohužel ani přeživší není dobré potkávat. Lidé zoufale bojují o zásoby, utvářejí nebezpečné frakce a každého, kdo „není s nimi“, vnímají jako nepřítele. V tomhle světě je zkrátka každý sám sebe. A to včetně hrdiny Joela, který dostane coby pašerák za úkol dopravit nezvyklý balíček – mladou dívku Ellie.

Málokdy se vidí natolik poučená hra. Jedna věc je výborně napsaný scénář, který se stará a pravidelná překvapení, umožňuje postavám skutečně ožít a celou dobu táhne pozornost svých hráčů. Stále to u velkých titulů není pravidlem, dá se ale říci, že je příběhové lince a vývoji charakterů u velkých her v současné době věnována v herní branži stejná péče, jak u filmu. Poučeností myslím nyní principy a postupy. Způsob dávkování herních možností, gradace obtížnosti, rozložení úkolů a samozřejmě nesmím zapomenout na ovládání, které je alfou i omegou každé hry. To všechno funguje v The Last of Us – bez zbytečného přehánění – dokonale. Není to otázka přehnaného entusiasmu. Pamatujete, jak vybroušeným klenotem byl zmíněný Temný rytíř? Nešlo o hype. Byla to krystalicky přesná práce, fungující ve všech myslitelných ohledech. S touhle hrou je to stejné.


Bude vás těšit každou minutu, ať už samotným vývojem příběhu, chytře navrženými lokacemi, které sice neumožňují absolutní svobodu pohybu (podobně jako v Uncharted vás hra chytře vede za ručičku a dovolí vám vždy vidět jen určitý úsek celku), ale umožňuje variabilní hratelnost. Chcete být divoký jako Rambo, vrhat se do honiček a pokoušet štěstí osudu? Může být. Dostane vás nedostatek nábojů i energie, ale hru nakonec projdete (i v tom „hurá“ stylu lze najít klíč na úspěšnou likvidaci s minimem šrámů). Přesto se vyplatí být taktik. Pokud vidím hlouček nepřátel, kteří nestojí daleko od sebe, je šikovnější je nalákat zvukem na jedno místo a všechny vzít jednou bombou, než začít bezhlavě pálit. A co je nejlepší – hra vás tohle naučí! Přímo motivuje k přemýšlení, jak nejlépe a co nejefektivněji projít lokace (ať už s hlasitějším či plíživějším stylem). Je čistě na každém, jakou taktiku si zvolí. A je mi upřímně líto hry Metro: Last Light, která také vychází nyní, má podobné principy a i když vůbec není špatná, vedle The Last of Us se jeví jako chudý příbuzný (ti, co nemají Playstation, za ni nicméně budou rádi).

Kapitolou samou pro sebe je grafika a velkolepost, s jakou v Naughty Dog pracují. Prozrazovat více by byl hřích, protože tohle je zkrátka nutné zažít „na první dobrou“ s ovladačem v ruce. Párkrát mi během hry každopádně spadla brada a je obdivuhodné, co Naughty Dog z Playstation 3 umí (z technického hlediska) vymáčknout. Samozřejmě, existují hry s věrnější grafikou, ale míra detailů je v The Last of Us ohromující (v případě obličejů lze kupříkladu skutečně mluvit o hereckých výkonech – vidíte každý záchvěv emocí).


Svou roli hrají i detaily, ať už mluvíme o živém světě plném nejrůznějších odkazů či nenucené interakci postav. Ve hře je člověk málokdy sám. A druhá postava naštěstí není na obtíž. Nejenže se takticky drží ve stínu a nevytváří bariéry, ale dokonce umí v případě potřeby pomoci. Vyloženě mi vyrazilo dech, když jsem byl krůček od smrti a náhle se přihnala Ellie a dobře mířenou ránou cihlou mi zachránila život. Bylo by naivní na to spoléhat (za celou hru mi pomohla možná 3x), ale díky tomu je hra ještě o něco napínavější. 

The Last of Us není krátká hra. Nabízí 13 hodin herního času (pro méně zvídavé méně, pro důkladné ještě více), přičemž ani jednou hra neupadne do stereotypu. Chytře totiž nevyužívá jen zákeřný virus k rozpracování zápletky, ale i samotné přeživší, kteří jsou stejnou hrozbou. Přiznám se, že mi výsledná herní doba přišla nakonec i krátká. Není. Ale ta hra je tak dobré, že bych v jejím světě rád zůstal ještě pár hodin. Nebo i týdnů. Jeden z mála klenotů, který dohrajete a budete mít touhu ihned začít zase od začátku. 

The Last of Us je nejen jednoznačně nejlepší hrou současné generace konzolí, ale dost možná i nejlepší vzniklou hrou vůbec. Kdo nehrál, nepochopí. Kdo ano, bude v nejbližší době těžko nadšeně hrát něco jiného.

Hodnocení: 100%

pondělí 10. června 2013

Metro: Last Light

Milovníci postapokalyptického Fallouta dostali před třemi lety nečekaný dárek – herní adaptaci poutavého bestselleru Dmitryho Glukhovskyho Metro 2033. Příběh lidí, kteří se před radioaktivním prachem museli ukrýt v tunelech metra, je samo o sobě lahůdkovým nápadem. V prvním díle se povedlo atmosféru knihy plně přenést a přestože titul trpěl nejedním neduhem (některé zkratky oproti herní předloze působily zmatečně, většina hry měla koridorový ráz), stal se z něho hit.

Dvojka původně měla vycházet z knižního sequelu Metro 2034, nakonec se ale tvůrci rozhodli pro vlastní příběh. Znovu sledujeme Artyoma, který to již dotáhl na respektovaného člena Řádu. Když je na povrchu nalezen přeživší Temný, jste vysláni k jeho likvidaci. No a situace se samozřejmě zkomplikuje.

Výhodou dvojky je plnohodnotná možnost volby. Zatímco jednička vás pojetím lokací omezovala, Last Light je koncipováná tak, aby si na své přišli tichošlápci, stínoví vrazi i maniaci toužící po hutných přestřelkách. Záleží jen na nátuře. Jste rádi mimo radar a nechcete si špinit ruce? Žádný problém. Když budete opatrní, můžete za celou hru zabít jen pár lidí. Uspokojuje vás, když někoho překvapíte ze zálohy a tiše ho zlikvidujete? Do toho. A Rambo styl? I ten tu funguje (pokud ho ale budete preferovat, brzy vám dojdou náboje). V rámci stínové hry/silent killu snad chybí jen možnost odtáhnout mrtvého protivníka, aby jeho tělo nezalarmovalo ostatní.

Zatímco AI lidí je celkem použitelná, mutanti na povrchu planety, kde se znovu neobejdete bez masky, jsou ukázkou naprosté demence. Překážky jsou jim stejným nepřítelem, jako vaše puška, neustále pobíhají před hlavní, abyste měli co největší šanci na dobrý výstřel a i když se jich kolem vás sesype deset, ve výsledku jich útočí jen pár. Souboje s mutanty naštěstí nehrají v Last Light prim (jde spíše o jakési zpestření) a soubojů na povrchu není tolik, aby vás tupost protivníků otrávila.


Graficky vypadá titul solidně - současný nadstandard, který neohromí, ani nedělá ostudu. Potěší některé detaily (třeba možnost jít do divadla), ale vyloženě vytěžené prostředí není. Může se zdát, že Last Light ode mě dostává za uši. Má to svůj důvod. Vychází totiž očekávané TheLast of Us, které jsem hrál na přeskáčku s Metrem. Obě hry spojuje plíživost, hororové prvky, zničený svět a ve všem bohužel Metro ztrácí. Ne, že by vývojáři druhého Metra odvedli špatnou práci. V Naghty Dog jen zkrátka stvořili klenot, s nímž to nikdo z podobného žánrového ranku nebude mít lehké.

Metro: Last Light je bezesporu atmosférický a zábavný titul, který má tu smůlu, že vyšel v době, kdy se na pulty obchodů dostává bezchybná hra z téhož žánrového ranku. Vedle fenomenálního The Last of Us se Metro: Last Light jeví jako pouhý předkrm. A tak ho musíte brát. Pokud se vám líbila jednička, dvojka vás rozhodně nezklame. Pokud patříte mezi novicky (což je u hráčů Playstation 3 pravděpodobné, protože jednička na ní nevyšla), ulehčí vám vstup do světa kvalitní české titulky. Jestli jste už ale hráli příběh Joela a Ellie, raději setkání s Artyomem odložte na později.

Pokud nicméně nevlastníte Playstation 3, můžete si k mémo hodnocení klidně přičíst 10%.

Hodnocení: 75%

Za zapůjčení hry k recenzi děkuji internetové prodejně Gamesarena.cz

neděle 9. června 2013

Resident Evil: Revelations

Není to tak dávno, co se herní série Resident Evil dočkala šestého (poměrně rozporuplného) dílu. Přestože jsou reakce s postupujícími čísly horší, na prodejnost to veliký vliv nemá. Za což můžeme být nyní rádi, protože právě úspěch značky zajistil port Revelations z Nintenda 3DS na velké konzole. 

Série Resident Evil neodmyslitelně patří k nejslavnějším hororovým hrám. Je tváří žánru a vyjma Dead Space zřejmě jedinou sérií, jíž znají i lidé, kteří hraní ve velkém neholdují. Původně plastická podívaná s důrazem na hádanky a plíživost se postupně přetavila v klasický akční výplach, kde přemýšlení i strach hrají čím dál menší roli. Že to není nezbytná evoluce ukázal poslední díl Dead Space, který de facto propadl u kritiky i diváků (přestože nejde o nijak špatnou hry). Resident Evil má pevnější kořeny, tudíž mu přechod k akci příliš komerčně neuškodil. Na druhou stranu – ryze frenetický Resident Evil: Operation Racoon City slabými prodeji jasně ukázal, že i hráči mají své tolerační limity.

Resident Evil 6 měl být návratem ke kořenům. Přinést zpět plíživý strach, úzké temné chodby, málo nábojů a všudypřítomnou nejistotu. Což se daří v kampaních, které s tímto záměrem bylo tvořené (což jsou v případě RE6 dvě ze čtyř). Šestý Resident není špatný pokus o kompromis. Akce i temnota tu mají své místo, tudíž si každý přijde na své. Koho ale nebaví Call of Duty se zombíky, má v případě RE6ky teoreticky jen dvě použitelné kampaně (a tím pádem o dost menší hrací dobu).

Revelations svého času sklidila na 3DS nadšené ohlasy. V prvé řadě proto, že podobně zaměřená hra je na „rodinném Nintendu“ vždy malou událostí. Za druhé si fanoušci pochvalovali atmosféru. 

Předně je třeba podotknout, že jde o doslovný port bez extra bonusů. Vyjma vyžehlenější grafiky tu nenajdete nic nového. Kdo tedy hrál původní verzi, pro toho půjde o opakovačku bez jediného překvapení. Ti, co nehráli, mohou každopádně jásat. Revelations je skutečně tak dobrá hra, jak se traduje a ze starého i nového Residenta si bere převážně to lepší. Na jedné straně mile odlschoolový styl (žádné zběsilé tempo, ale opatrné procházení), děsivé lokace, pomalí a nebezpeční nepřátelé, zkrátka ta pravá hra o přežití. Na té druhé líbivě zpracovaná akce, dobré ovládání, díky němuž nebudete v bojích zoufale mlátit do tlačítek a bossové spíše efektní, nežli vyloženě nepřemožitelní. Ryzí akce tu má spíše doplňkovou úlohu, kdy v několika málo epizodách hra odskočí mimo loď.


Je třeba se bohužel smířit s tím, že pořádně zamotané hádanky už v téhle sérii skutečně nemají své místo. Jediné, co se nyní od hráče vyžaduje, je přijít k bodu A, zjistit chybějící předmět z lokace B, tam se vydat, pobít několik nepřátel a s předmětem B se vrátit do místa A. Jednoduché jak facka. 

Naštěstí je tu ona zmíněná atmosféra. Od třetího dílu tu nebyl „residentovější Resident“. Rezavějící zaoceánská loď ztracená na moři je naprosto ideálním prostředím pro nervydrásající horor. Loď to není velká (celá hra má jistá kapacitní omezení vycházející z faktu, že jde původně o záležitost pro kapesní konzole), je nicméně dostatečně rozmanitá a nabízí všechno, co byste od pořádné výletní lodě očekávali (snad jen Casino je nedůstojně mrňavé a nechtěně tím připomíná pražské nonstopy).

Extra zmínku si zaslouží kooperativní režim RAID, k němuž je třeba hru dohrát, abyste si otevřeli všechny úrovně. RAID se hraje přes Playstatin Network a Xbox Live, na rozdělenou obrazovku tu nenarazíte (což je škoda). Jde o zábavný doplněk, kdy si zvolíte postavu, lokaci a poté plníte nejrůznější úkoly. Šikovná "natahující" výplň, která hře minimálně zdvojnásobuje její herní dobu.

Resident Evil: Revelations je zatraceně povedený kousek, který nadchne příznivce původní trilogie a je důkazem toho, že navzdory primárnímu cílení na hororovou složku lze vytvořit chytlavý a úspěšný titul i v dnešní době. Což ostatně ukazuje i fenomenální The Last of Us, ale to je hra, která si zaslouží vlastní recenzi. Revelations se každopádně povedlo. Nemá nejlepší grafiku, z herního hlediska nepřináší nic zásadně nového, celkový dojem je ale výborný. Tohle JE pravý Resident Evil.


Hodnocení: 80%

Za zapůjčení hry k recenzi děkuji internetové prodejně Gamesarena.cz