středa 31. prosince 2014

Recenze: EXODUS: Bohové a králové

Klasik Ridley Scott se po sci-fi Prometheus a odpočinkovém Konzultantovi vrací k historickému žánru, aby převyprávěl příběh Mojžíše a velkolepým způsobem ilustroval za pomoci nejmodernějších technologií deset ran egyptských.

Jaká škoda, že jde - podobně jako v případě Království nebeského z roku 2005 - o pouhé torzo velkolepého celku, jehož celistvou podobu s největší pravděpodobností poznáme až s příchodem Blu-ray a DVD.

Příběh, který je kombinací legendy a scenáristických výmyslů, bojuje s rychlými přechody a extrémním nevyužitím postav. Zpočátku nicméně není ani jedno patrné, neboť se děj zaměřuje čistě na představení dvou hlavních postav, konkrétně Mojžíše (Christian Bale) a Ramsese (Joel Edgerton).

Jakmile se začnou otáčet kola osudu a Mojžíš objeví svůj skutečný původ, začne snímek upadat v logice i plynulém vyprávění. Postavy přichází a mizí tak závratnou rychlostí, až je jejich výrazný casting zbytečný. Ben Kingsley a Sigurney Weaver mají prostor na hraně camea, u postavy Joshuy, která je asi ve třech scénách, jsem si řekl "cha, ten kluk vypadá trochu jako Aaron Paul z Perníkového táty" a z titulků jsem poté překvapeně zjistil, že to byl on.

Střihačské nůžky tu zkrátka nelenily, což je bohužel pravidelný neduh Scottových historických velkofilmů. Pod tíhou zmateného zkracování navíc trpí i příběh. Zpočátku nadějný Ramses se po třetině filmu změní v typického mocného imbecila, který raději povraždí půlku národa, než aby přiznal pochybení. Mojžíšovi jde národ otroků na ruku, aniž by bylo úplně patrné, čím si získal jejich důvěru. Ve vyhroceném momentě "každý den zabiji celou rodinu, pokud se mi Mojžíš nevzdá" nikdo nezaváhá, zda tak neučinit. Podobně zvláštní je i to, že po celý film všichni bezelstně věří tomu, že Mojžíš mluví s bohem (respektive všichni ti, kdo jsou proti Ramsesovi).

Celý EXODUS je jakýmsi filmovým ekvivalentem déjà vu. Jako základ svár dvou bratrů (i když jeden vlastně bratr není). Hlavní hrdina respektovaný voják, který je stejně jako v Gladiátorovi zrazen a musí žít ve vyhnanství. Umírající vládce (John Turturro!) by rád svěřil osud světa do rukou nevlastního, ale rozumnějšího syna. A tak by se dalo pokračovat dlouho.

EXODUS trpí nedostatkem výplně, který by všechny styčné body nenásilně pospojovala. Díky tomu film působí jak sestřih epického seriálu. Ale HODNĚ epického, čímž se dostáváme k neoddiskutovatelnému kladu. Pokud si Scott neumí ohlídat délku natočeného materiálu, stejně tak pro něj platí, že neumí být nezajímavý. Film je jasnou ozvěnou Gladiátora, málokdo se ale umí v podobných vodách pohybovat s podobnou přirozeností a schopností vytvářet tu správnou atmosféru. Scott je, byl a bude mistr svého řemesla. Škoda jen, že nemá k ruce schopnějšího dramaturga, který by dokázal jeho talent vypravěčský učesat. 

EXODUS: Bohové a králové nejsou ztrátou času. Sálá z nich poctivá filmařina, tuna odvedené práce i řada krásných záběrů, hodných opětovného zhlédnutí. Příběh je ale souhrnem klišé, zažitých kliček a nevyužitých herců. Snad jen malý chlapec jako ztělesnění boha dokáže žít vlastním životem. Těžko ale říct, nakolik se tahle varianta hořícího keře setká s úspěchem. Přesto se těším na prodlouženou verzi. S ní by mohl film opravdu vyrůst.

Hodnocení: 65%

čtvrtek 4. prosince 2014

Recenze: Jessabelle a Ouija

Před pár týdny šel do kin nic-moc-horor Jessabelle, jemuž jsem nevěnoval recenzi. Nyní přichází "děsivé zpracování deskové hry" Ouija, což je příhodná chvíle pro zhodnocení obou hororů. Mají totiž mnohé společné. 

Hororový žánr má poměrně bohatou historii s jasně definovanými pravidly. Někdo je umí obejít, případně jejich slabosti využít ve vlastní prospěch (série Vřískot), jiný se vydá nečekaným směrem (Saw, The Babadook) a někteří vstoupí na tenký led vyzkoušených kliček, kdy se vlastně ani nesnaží přijít s něčím novým, chtějí ale nabídnout poctivou žánrovku s osvědčenou kostrou a časem prověřenými postupy (V zajetí démonů, Žena v černém). Kdo se optimisticky vrhne do poslední varianty, musí být opravdu dobrý filmař. Absence originálního základu totiž vyžaduje nejen excelentně dávkované napětí, ale také výbornou práci s herci, aby se prodal i nejlacinější moment.

Jessabelle i Ouija mají onen prostý základ. A prosté je na nich i vše ostatní.

Ale než se dostaneme ke kuchání vnitřností obou filmů, napřed si o nich něco málo povíme. Jessabelle, která svým názvem nechtěně (nebo chtěně?) odkazuje na nedávnou Annabelle, je příběhem dívky, jež se musí po autonehodě vrátit do svého rodného města. Je na vozíku, dům je příliš velký a plný zvuků a matka skrývá děsivé tajemství, které má smrtící důsledky.


Pokud se Jessabelle snaží tvářit alespoň trochu tajemně (což se filmu chvíli i daří), Ouija je až krystalicky průzračná - pár teenage hrdinů, jedna zabijácká desková hra a soutěž na téma "Kdo z party se dožije závěrečných titulků?".


Oba filmy působí jako malá rekapitulace. Jessabelle dává holkou na vozíčku vzpomenout na poslední (a podstatně žánrově výživnější) díl svéráze Chuckyho, démon se inspiroval u Samary z Kruhu a celá jižansko-okultní atmosféra je jednou velkou vykrádačkou povedeného Klíče s Kate Hudson. Ouija je zase klasická teen-vyvražďovačka o několika postavách, jejíž motor popohání neviditelná temná síla, nápadně připomínající sérii Nezvratný osud.

Ale budiž. Učit se od jiných není nutně kámen úrazu. Kámen je, když s tím někdo neumí pracovat. Oba filmy se tváří, jako kdyby tvořily žánr a jejich příběh byl vrchol originality. Snaha o moment překvapení se proto extrémně míjí účinkem, protože "všechno už známe, viděli jsme to jinde a je nám jasné, kam to povede". Zůstává pouhý údiv nad tím, že se někdo v roce 2014 s vážnou tváří pokouší s něčím takovým uspět. Naivita v celé nahotě.

A co víc, naivita nudně zrežírovaná, kde se napětí buduje buď tím, že hrdinka někam zoufale kouká, protože nemůže chodit (Jessabelle), nebo se démonicky sám od sebe spouští sporák (Ouija). Co naplat, že jsou hlavní herečky ucházející, když je scénář nutí jednat proti zdravému rozumu.

Pouze jeden moment v každém filmu dokáže na chvíli strhnout - v případě Jessabelle jde o koupel ve vaně, Ouija má zase slušné finále. To ale nic nemění na tom, že jde o filmy pro žánr postradatelné a hlavně naprosto zbytečné. A protože jsou zbytečné víceméně stejně, mají i stejné hodnocení.

Hodnocení: 30%

sobota 29. listopadu 2014

Recenze: Tučňáci z Madagaskaru


Jsou čtyři a žádná mise pro ně není nemožná. Tentokrát se ale budou muset spolehnout jen na sebe. Už žádné blbnutí s parťáky z Madagaskaru. Tučňáci konečně dostali vlastní film, v němž můžou světu dokázat, že si sami poradí.


Jejich hlavním protivníkem je v celovečerní prvotině šílený vědec Octavius Brine, který nesnáší všechny tučňáky (z určitého "trauma-minulost" důvodu) a rád by je všechny zničil. To samozřejmě naši staří známí nemohou dovolit. 

Tučňáci z Madagaskaru jsou spin-offem populární série, odehrávají se po madagaskaří trilogii a vyjma jednoho hodně krátkého skeče v nich nikdo jiný z původní sestavy (krom tučňáků, samozřejmě) nevystupuje. To jen předem, že jestli se někdo těšil na Alexe, Glorii, Martyho a Melmana, tak má smůlu.

Točit celovečeráky na základě úspěšných vedlejších postaviček je trochu ošemetná věc, protože co může fungovat jako osvěžující koření v jedné podívané, to nutně nemusí utáhnout vlastní kousek. Tučňáci naštěstí nejsou ten případ. Jejich výhodou je, že je jich víc (tudíž se mohou navzájem doplňovat a nestojí to celé jen na jedné postavě) a za druhé svým bondovským dobrodružným duchem umí pobavit malé i velké diváky.

Příběh je samozřejmě hrozná blbost, která dává minimální smysl a jde čistě o to, aby po sobě mohly jít různé komické epizody. Ale jsou to epizody svižně a zábavně podané, v nichž čas od času problýskne i nějaký téměř geniální vtip. Jako u mnohých "lehčích" animáků (tedy těch, které chtějí především bavit a nemají žádné jiné umělecké ambice) je lepší nad dějem moc nepřemýšlet.

Trošku navíc se jeví nová elitní jednotka, která s tučňáky zkříží své plány a poté se navzájem do všeho pletou. Jde o poměrně nezajímavou sebranku, ale tady je dost možná na vině (jinak velmi slušný) český dabing, který zkrátka nemůže vynahradit to, pokud v originále jednu postavu mluví charismatický Brit a druhou úchylný Korejec.

Pokud lze něco celovečerním Tučňákům opravdu vyčítat, je to tvůrčí pohodlnost, v níž se sází na jistotu a nic nového nepřináší. Film je vlastně de facto to samé, co stejnojmenný televizní seriál, akorát mnohem delší. Základ je ale naštěstí tak silný, že to vlastně ve výsledku nevadí. Chtěli jsem film, v němž budou mít Tučňáci hlavní roli. A to jsme dostali. Nic víc, ani nic míň.

Hodnocení: 70% 

pondělí 3. listopadu 2014

Recenze: Interstellar

Filmy Christophera Nolana mají pověst senzace, která si vždy nakloní diváky i kritiky. To by se mohlo změnit se sci-fi Interstellar. Nejde o špatný film. Takový zřejmě ani Nolan natočit neumí. Prvně se ale dostavují silné rozpaky.

Naše Země umírá. Lidé se živí kukuřicí, které se jako jediné na prachem zaprášeném světě daří a je dost možné, že další generace bude tou úplně poslední. Cooper (Matthew McConaughey) se proto vydává s partou vědců na misi, jíž lze bez nadsázky označit poslední naději lidstva. Jejím smyslem je najít planetu, na níž bychom nadále žili.

Cooper rozhodně nemá jednoduchý úkol a divák s ním musí projít červí dírou, kde se snad nachází naděje. Je to boj vzdávající hold snad všem možným sci-fi klasikám najednou. Nechybí tu prakticky nic, co bychom dějově od podobné podívané očekávali (zoufalí hrdinové, mluvící robot, fatální lidské selhání, dramatické přistání a hledání spíše marné než povzbudivé). Bohužel tu vlastně nic dalšího není a to navzdory silnému základu v podobě společnosti, která se pod tíhou situace pomalu rozkládá.

Respektive je naznačeno, že je v rozkladu, ale snímek se naší planetě věnuje pomálu. Víme, že na Zemi udeřila vlna bouří plných prachu, díky nimž musí lidé nosit často na obličejích roušky. Je nám řečeno, že vyjma kukuřice už vlastně nic jiného neroste. Ale panika nebo nepokoje žádné. Tíživost situace o tenčících se zásobách čeří filozofická debata na verandě s lahvinkou piva. Znamená to tedy, že chmel stále roste? Lidstvo netrpí ani nedostatkem benzínu či elektriky. Přesto nejsme schopni s problémem bojovat. Proč? Protože to tak scenář vyžaduje. Samé otázky a odpovědi nikde. Není to věc "vnímavějších diváků", kteří by uměli číst mezi řádky. Interstellar pouze klouže po povrchu naznačeného problému, což je něco, na co vážně nejsme u klanu Nolanových (vyjma Christophera se na snímku přirozeně podílel i bratr Jonathan jako scenárista) zvyklí. Inu, i mistr tesař...

... ostatně, i v rámci režie lze tentokrát mluvit o "jen" dobře odvedené práci. "Profesionální" je slovo, které nelze filmu upřít. Z technického hlediska jde o naprosto vypiplanou podívanou, ve výsledku ale poměrně nezajímavou. Nebýt - pravda, naprosto geniálně pojatých - asistenčních robotů, kteří jsou bezesporu nejoriginálnějším prvkem celého filmu, není tu vlastně nic, co by se vrylo do paměti. Převrácený kamion z Temného rytíře, rotující chodba hotelu z Počátku nebo běh po dřevěných kládách v Insomnii, nic z Interstellaru se zmíněným scénám neblíží. Je dvojsečné vyčítat sci-fi, která chce útočit mozkem, nedostatečný wow-efekt. Ale pokud je po odchodu z kina obtížné vybavit si byť jednu nezapomenutelnou scénu, je něco špatně.


A problém je to i proto, že právě ambice chytré sci-fi se naplnit nedaří. Nechybí velké myšlenky, ale jsou to jen prázdná gesta. Žádný motiv není pořádně rozpracován a když se už o něčem začne trochu mluvit, je to vysvětlené tak podrobně, aby to pochopilo o malé dítě. V téhle rovině selhává hlavně konec. Jindy Nolanova nejsilnější parketa, tentokrát nevyvedený dozvuk, díky němuž pachuť z již tak obyčejného výsledku hořkne ještě více v puse. Laicky řečeno - tak doslovné "finále pro idioty", které se topí v neustálém opakování téhož, aby to pochopil opravdu každý, jsme v "chytré sci-fi" neměli už hodně dlouho. A je to neuvěřitelná škoda.

Stále jsou jistoty, o které se lze během sledování opřít (vyjma zmíněné výpravy tradičně úderná hudba Hanse Zimmera, práce se zvukem či Nolanova schopnost dramaticky nastříhat dvě odlišené události). Motivace, proč doporučit návštěvu kina, se ale tentokrát hledá obtížně (a nepomáhá ani předlouhá tříhodinová stopáž). Milovníci klasiky Stanleyho Kubricka ocení několik málo pomalých záběrů na rotující loď, které jsou doplněné vážnou hudbou. Nadšenci do vesmírného programu si pravděpodobně také pár bodů přičtou. Ale tím to končí. Dokonce ani herci nemohou matný dojem zachránit, neboť po většinu času, vyjma dojemné videozprávy "po 23 letech", vlastně nemají co hrát. Pokud je oblíbenou recenzentskou berličkou, že forma naprosto převálcovala obsah, zde se to povedlo tvůrčím ambicím.

Navdzory tomu, že se recenze zaměřuje spíše na to kritické, rozhodně není Interstellar špatný film. Přináší však pouhou rutinu, slepenou z jinde použitých žánrových motivů, která jakoby nechtěla vystoupit ze stínu svých předchůdců. Obstojná sci-fi? Určitě. Událost roku? To ani omylem.

Hodnocení: 60%

pátek 17. října 2014

Recenze: John Wick

Když vám začnu vyprávět o tom, že nejlepším akčním filmem letošního roku, co zavítal do našich kin, je ten o chlápkovi, který se vydá na cestu pomsty, protože mu zabijí psa, budete mě mít za blázna. Přesto, zkuste mi dát šanci.

Seznamte se s Johnem Wickem (Keanu Reeves). Moc toho nenamluví, ale o to větší dokáže nadělat paseku. John kdysi patřil mezi zabijáckou elitu. Pak se ale zamiloval, oženil a dal nebezpečnému životu hitmanů vale. Po čase mu milovaná žena umřela. Aby mu ulehčila pozici vdovce, poslala mu post-mortem speciální dárek: štěně. John není citlivka, ale psím očím se odolává těžko. Daisy (roztomilé štěně si zaslouží roztomilé jméno) se rychle zařadí na Johnův list "na tohle mi nešahejte". Společně s ní tam patří ještě jeho milované Camaro. Když se mu vloupe do domu banda mladých ruských idiotů a o obojí ho připraví, John se naštve. Hodně se naštvě. Důchod hodí za hlavu, dojde si pro sbírku zbraní a oživí Hulkovo heslo "You wouldn't like me when I'm angry".

Navnadil jsem vás aspoň trochu? Pokud ne, zapracujeme na tom.

Takže zápletku máme. Není pravda z nejchytřejších, ale první, co vás při sledování Johna Wicka překvapí, že funguje. Ony totiž ty psí oči zatraceně dobře fungují i na diváky a to, že jde o štěně, vše výborně podtrhne. Budete chápat Johnův hněv. Budete chtít, aby těm arogantním zmetkům způsobil hodně bolesti. A budete si užívat každou ránu, jíž jim zasadí (respektive to tak budete cítit, pokud jste jako malí netopili štěňata nebo tak něco).

Ale i pokud nepatříte mezi ty, kteří oplakali Marley a já, pořád zůstane kupa zatraceně poctivé a vymazlené akce. Na režijní stoličce debutující Chad Stahelski je hodně zkušený kaskadér, jehož široký záběr přirozeně pokrývá i legendární Matrix, na což si vzpomenete především v závěrečné bitvě v dešti. Akce v sobě kombinuje full contact souboje se střílením, což v dobrém slova smyslu připomíná hongkongskou akční školu. John Wick vzpomíná filmy Johna Woo v jeho vrcholné formě. Je to "krvavý balet" v té nejlepší možné podobě, navíc okořeněný o zřejmě největší počet headshotů, jaký kdy hollywoodský akční film zažil. Že se tu na akci nešetří, potvrzuje i počet lidí, které John odpraví - finální číslo se blíží rovné stovce. To se jen tak nevidí.

Ještě jednou se musím vrátit ke scénáři. O prosté, ale funkční zápletce již byla řeč. Zmínit si však zaslouží i samotné pojetí světa zabijáků. Není to jen o tom, že bychom sledovali několik profíků, jak se navzájem snaží na plátně pozabíjet. Svět Johna Wicka je překvapivě detailně prokreslený a jasně definovaný. Má své mantinely, jichž se drží a vše dokáže velmi dobře a srozumitelně prezentovat. Působí to dojmem, že tvůrci vycházeli s nějaké komplexní komiksové předlohy, scénář filmu je nicméně původním dílem.

A u komiksu ještě chvíli zůstaneme. Právě s obrázkovými sešity má totiž John Wick ve své prezentaci hodně společného. Když budu zjednodušovat, takhle nějak mohl (a měl) vypadat Max Payne na velkém plátně. Neonové město, stylizované scény a hlavně nadsazené vykreslení mafiánského podsvětí, v němž pro všechny platí stejná pravidla a všichni je uznávají (případně je vědomě porušují a čeká je za to trest). John Wick otevírá poměrně zajímavé universum, na než půjde namontovat nespočet příběhů, které již vůbec nemusí souviset s hlavním hrdinou filmu. Stačí se držet nahozených schémat, případě je prohloubit.

Když se k tomu připočte velmi dobrý casting v čele s přesným Reevesem (kdo nicméně nemá rád jeho tiché hrdiny jednoho výrazu, toho ani John Wick nepřesvědčí), chytlavé hlášky a vynikající soundtrack, za který by se nemusel stydět ani Quentin Tarantino, je o žánrové lahůdce rozhodnuto. 

John Wick se zkrátka nad očekávání povedl. Má naprosto vše, co si fanoušek žánru může přát (možná i trochu víc) a já jenom doufám, že se z něj stane podobná malá senzace, jako svého času z 96 hodin. Tenhle film si zkrátka zaslouží, aby ho davy milovaly a náležitě se to promítlo na tržbách.

Hodnocení: 85%

čtvrtek 9. října 2014

Recenze: Annabelle

Desítky let se fanoušci hororového žánru ošívají před dětskými panenkami díky Chuckymu, který proslul v sérii Dětská hra. Vražednější brácha Denise, postrachu okolí u diváků bodoval černým smyslem pro humor, takže s Chuckym nebyla nikdy nuda. Annabelle má na první pohled podobné kořeny, neboť i ona je „zrozena“ v rukách umírajícího psychopata. Tím ale veškerá podobnost postav končí a následuje unavené střídání těch největších žánrových klišé.

V základu jde samozřejmě o rodinu a nemůže chybět těhotná manželka (o tu se přece divák víc bojí). Žena má nepochopitelnou zálibu v děsivě vypadajících panenkách, jimiž vyzdobila svému budoucímu potomkovi pokoj. Já v něčem takovém vyrůstat, mám noční můry od dětství, ale budiž. Mia (herečka s příhodným jménem Annabelle Wallis) to prostě vidí jinak a je proto extrémně nadšená, když dostane od svého milovaného muže panenku, jíž známe z hitu Jamese Wana V zajetí démonů.

Zatímco nic netušící manželé přijmou panenku jako nového člena domácnosti, divák ví, že se v ní ukrývá ohromné zlo. A trvá hrozně dlouho, než s tím film začne pořádně pracovat. Ano, pokud jste nikdy neviděli Satan přichází, Chuckyho ani žádný jiný žánrově spřízněný film, bude pro vás scenáristické klopýtání tvůrců Annabelle překvapivou poutí, která si udrží vaši pozornost až do konce. V opačném případě budete škodolibí.

Tak naivní horor jsme totiž neměli v kinech léta! Zdaleka nevadí, že je Annabelle pouhou tupou lekačkou, snažící se strach vyvolat extrémně hlasitými zvuky. Skutečný problém tkví v celkovém přístupu, kdy tvůrci každou situaci vysvětlí natolik důkladně, až to skoro vypadá, jako kdyby natáčeli film pro mentálně zaostalé. Složitě se to vysvětluje bez spoilerů, neboť v extrémní doslovnosti vládne především závěr filmu, výborným příkladem je nicméně i snaživá scéna ve výtahu, kdy se dveře dramaticky otevřou a zavřou nejméně 4x! Napoprvé je to ok. Napodruhé v pořádku. Napotřetí už vládly rozpaky a na počtvrté se již diváci neubránili smíchu.

Podobných momentů, které se snaží dramatický moment budovat příliš dlouho, je film plný. To z něj dělá extrémně špatný horor, ale i docela obstojnou komedii (pokud se umíte bavit na úkor opravdu hloupých filmů). Současný guru hororového žánru James Wan zkrátka z pozice producenta zklamal. Annabelle je totiž přesným opakem jeho V zajetí démonů a filmy, vyjma zmíněné panenky, nespojuje vůbec nic. Jedinou další paralelou k Wanově tvorbě je stejné zobrazení démona jako v Insidious, což filmu také dvakrát nepomáhá, neboť to ubírá na děsu samotné panence. Kdyby byl film skutečně jen o ní (což bohužel není), udělali by filmaři mnohem lépe. 

Annabelle slibovala hororovou událost sezóny, výsledek však nestačí ani na žánrový průměr. Snímek připomíná hloupoučké horory z počátku osmdesátých let, chybí mu ovšem jejich šťavnatost i odvaha vytvářet laciná, ale divácky vděčná gesta (gore efekty, nahotu, bizardní způsoby zabíjení atd.). Annabelle je tuctový a ještě ke všemu nechtěně směšný produkt, který za svůj úspěch vděčí pouze a jenom tomu, že navazuje na V zajetí démonů. Kdyby neexistovalo tohle spojení, po Annabelle by neštěkl ani pes.

Ale ono se to asi dalo čekat, když film režíroval člověk, který naposledy do kin uvedl příšerný Mortal Kombat 2 a scénář napsala osoba zodpovědná za horory s všeříkajícími názvy Krvežíznivé opice a Ďáblova bažina.

Je mi to ohromně líto především proto, že právě Wan znovunastartoval hororový žánr jako něco, co může být inteligentní, dobře natočené a současně opravdu děsivé. Annabelle bohužel není ani jedno z toho. 

Hodnocení: 30%

pondělí 29. září 2014

Recenze: Zmizelá

Amy Dunneová jednoho rána beze slova zmizela. Nikdo neví, kam se poděla, ani jestli je naživu. Rozjíždí se celostátní pátrání, které řídí její manžel. Chce ji ale skutečně najít? David Fincher rozjíždí rafinou detektivní hříčku. 

Amy Dunneová (Rosamund Pike) zmizí beze stopy. Když manžel Nick (Ben Affleck) dorazí domů, najde otevřené dveře a rozbitý konferenční stolek. Vše naznačuje tomu, že byla jeho žena unesena. Okamžitě svolává celostátní pátrání a stává se středem zájmu médií. Před kamerami se však chová zvláštně, takže padne stín podezření na něj. Co když svou ženu zabil a tělo schoval? Bez těla a vražedné zbraně není případ. Na jedné straně zmizelá, podle některých indicií týraná žena, na té druhé podivně působící manžel, který nicméně iniciuje hledání. Komu z nich můžeme věřit?

To je klíčová otázka. Příběh jednoho zmizení je soubojem dvou perspektiv. Žena prostřednictvím svého deníku vypráví o minulosti, prvním setkání, romantických gestech i nadějích, postupně sílícím nesouladu a teroru, zatímco muž uchycený ve vypjaté přítomnosti mediálních soudů řeší především to, jak si naklonit veřejnost, která v něm vidí podezřelého.

Na podobném přístupu samozřejmě není nic na první pohled zajímavého. To by ale nebyl David Fincher, kdyby se za příběhem neukrývalo víc. Nadstandardním základem je zde ceněná knižní předloha spisovatelky Gillian Flynn, která se atypicky neodhodlala své dílo svěřit žádnému scenáristovi, ale filmový odraz svého románu si napsala sama. Podobný tah je rozumný v tom, že spisovatel zná motivace jednotlivých postav a tudíž dobře ví, co může v příběhu upravit, aniž by tím zásadně utrpěl celek. Hlavní nicméně je, že se Gillian poprala s novým formátem na výbornou a výsledkem je jeden z nejlepších scénářů letošní hollywoodské nabídky (dost možná i nejlepší), neboť mistrně pracuje nejen se stavbou příběhu, který vždy ve správný moment změní dynamiku, ale i ve vykreslení všech klíčových charakterů.


Je v zásadě obtížné vysvětlit skutečné přednosti scénáře i hereckých výkonů, neboť v případě obojího by bylo třeba uchýlit se ke spoilerům. Manipulativní intrikánská hra a ironie tu každopádně hrají důležité role, stejně jako přesné vykreslení rozpoložení hlavních hrdinů. Ben Afflek bývá obvykle terčem kritiky pro svou hereckou strnulost a nevěrohodnost. Vtip je v tom, že obojí je pro postavu Nicka signifikantní. Rosamund Pike naopak dokazuje, že se v ní skrývá mnohem více, než jen půvabná tvář a její kreace bude bezpochyby vnímána jako jedno z nejpříjemnějších překvapení Fincherova díla.

Zmizelá si každopádně zaslouží ovace prakticky na všech frontách. Nejenže umí překvapit, ale jde o ten vzácný druh detektivky, v níž vše zapadá na své místo a nechybí i úmyslné chyby pro "zpestření hry". Kritika mediální hysterie společně s výstižnou modelací lehce ovlivnitelného veřejného mínění dělají ze Zmizelé významný sociální komentář, který se vysmívá moderní touze po dramatu a šťastných koncích. Nemluvě o hořkém popisu tradičního manželství, jemuž podobně drsné satirické pojetí jsme neviděli od klasické Války Roseových.

David Fincher je zkrátka mistr svého řemesla, jemuž silná forma nepřebíjí obsah, ale doplňuje ho. Zmizelá je pak o to významnějším dílem jeho filmografie, neboť se vyhrazuje proti klasickému vnímání dobra a zla a v zásadě reflektuje výhradně to horší v nás. Bezpochyby nejlepší hollywoodský film letošního roku a horký adept na Oscara v kategorii nejlepší scénář.

Hodnocení: 100%

pátek 26. září 2014

Recenze: Equalizer

Denzel Washington se vrací jako anděl pomsty, aby sjednal pořádek v Bostonu a zúčtoval s celou ruskou mafií. Těšíte se na Muže v ohni 2? Zbytečně.

Robert McCall (Denzel Washington) je svědomitý pracovník obchodu s kutilskými potřebami, který se přes den popichuje s kolegy a večer chodí do oblíbeného bistra, aby si dal šálek čaje, početl si v knize a popovídal si s mladičkou prostitutkou Teri (Chloë Moretz). Teri dávno nevěří ve šťastné konce a tak se každý večer útrpně vydává na další „vzrušující“ noc. Musí, pracuje pro ruskou mafii. Když jednoho dne skončí v nemocnici, v Robertovi se cosi zlomí. Probudí své staré já a vyvolá ruské mafii osobní válku.

Nejnovější snímek dua Denzel Washington a Antoine Fuqua (společně natočili úspěšný Training Day) staví na osvědčeném modelu osamělého lovce, který bere zákon do vlastních rukou. Model oživený Liamem Neesonem v 96 hodinám zažívá velkorysý návrat do kin, přičemž ho navíc provází nekompromisní eRkový rating, v němž každá rána opravdu bolí a kamera zbaběle neuhýbá před fatálním úderem. Je to oživení jedné zaprášené éry. Změnou je však výměna testosteronem nasáklých borců za charakterní herce, kteří mohou dodat postavě potřebný třetí rozměr.

To se nicméně v Equalizerovi paradoxně nedaří. Hlavní hrdina totiž není muž z masa a kostí, ale ultramacho vyvolávající dojmem, že jde o roli pro Stevena Seagala. Máme před sebou muže s tajemnou minulostí, která v zásadě ani není nijak poodkryta, jehož neuvěřitelná suverenita (podpořená tím, že se vždy dostane všude a bez zaváhání vykoná, co je třeba) odepírá divákům možnost se o postavu skutečně bát. Ironií osudu je, že v mnoha bodech podobný Muž v ohni měl stejný základ, ale hrdina krvácel, dělal chyby a díky tomu bylo snazší se do jeho příběhu vložit. Tady nic podobného nehrozí. Heroizace Roberta (v druhé půli podpořená sérii nevhodných zpomalovaček) lidský element zabíjí. Nebýt obsazený „důvěrně známý“ Washington, bylo by obtížné se k hlavní postavě byť jen přiblížit. Takhle se má divák aspoň čeho chytit, vychází nicméně z předchozích zkušeností.

Srovnávání s Mužem v ohni není nějaké bezděčné rýpání, ale - vzhledem k podobnému základu a stejnému hlavnímu herci - automatickou reakcí. Tony Scott vytvořil před deseti působivé, audiovizuálně dravé a současně emotivní dílo. To první lze s jistou nadsázkou říci i o Equalizerovi. Emoce nebo motivace tu ale naprosto nefungují. „Něco se ve mně zlomilo“ je pro jednání hlavní postavy značně chatrná konstrukce, která má blízko k vynucenému přerodu Bruce Willise ve Fuquových Slzách slunce. Scénář tu zkrátka nedrží pohromadě a nebýt toho, že poměrně pravidelně dávkuje brutální akci, nebylo by na co se dívat.

Navzdory vloženému úsilí a potenciálu zůstává Equalizer tupým béčkem, jehož od přímého uvedení na video zachraňuje hlavní hvězda, o něco lepší režie, než bývá u podobných filmů zvykem, a velmi dobrý soundtrack. I když i ten paradoxně Muže v ohni nejednou vykrádá (ale aby ne, když k oběma filmům dodal hudbu stejný člověk). Svěží výjimkou je akorát podkres při závěrečné bitvě v hobby domu (to není vtip), kdy hraje píseň Vengeance od skladatele Zacka Hemseyho, který patří k nejzajímavějším hudebním autorům současnosti a na své objevení širokou veřejností teprve čeká.

Hodnocení: 60%

čtvrtek 14. srpna 2014

Recenze: Expendables 3

Expendables 3 od začátku strašili jistými změnami. První přišla v podobě vyřazeného Bruce Willise, který požadoval za svou roli příliš peněz. Druhou změnou bylo angažování většího počtu mladých tváří. Největší úder ale přišel z Cannes, kde Sylvester Stallone prohlásil, že trojka bude o něco vážnější a hlavně jako první díl série dostane cejch PG-13, aby byla mládeži přístupná.

Nyní můžeme konečně na Expendables: Postradatelné 3 vyrazit do kin, abychom si sami ověřili, jak se překlenutí mezi starým a novým povedlo. Je bez debat, že oživování mladšími tvářemi je třeba, pokud má série přežít. Stallone a jeho generační souputníci přeci jen mají blížící se datum spotřeby. Bohužel snímek sází na špatné koně. V současném akčním filmu existuje hned několik silných jmen, o které zatím série nezavadila (Dwayne Johnson, Vin Diesel, Channing Tatum). Namísto nich však tvůrci nepochopitelně vsadili na neznámé mladé tváře.

Respektive kluka z Twilight, mistrini v UFC a dva další, o kterých nikdy nikdo předtím neslyšel a tudíž není jasné, jaké má jejich obsazení smysl. V akci nic extra úžasného nepředvádí, ani charisma nepřetéká. Chápal bych, kdyby byl do omladiny angažován například nějaký extrémně schopný parkourista (což by akci oživilo a současně ospravedlnilo jeho dosazení to týmu). Zvolení ovšem v ničem extra nevynikají. Dokonce i Ronda Rousey, zmíněná šampionka, toho příliš nepředvede a ačkoli není špatná, jen težko může aspirovat na nového tahouna série. Což ostatně platí pro všechny mladíčky.

Záchrání to zkušená garda akčních klasiků? Mohla by, kdyby k tomu dostala prostor. Bohužel, o nich Expendables 3 nejsou. Parta dobře známá z předchozích dílů, která ve dvojce začala být výborně sehraná, je tentokrát upozaděna a vyjma Stalloneho se z původní sestavy nikdo neohřeje na plátně déle než deset minut (přičemž Jet Li, Randy Couture, Dolph Lundgren a Terry Crews mají v podstatě cameo). Je to dáno tím, že zhruba po 15 minutách Barney starý tým rozpustí a začne nábor nováčků, čemuž se následně věnuje více jak hodina filmu. Co zůstalo?

Obstojný záporák Mel Gibson, jemuž bohužel tvůrci dopřáli minimum prostoru a nedůstojné finále. Použitelný Wesley Snipes, zábavný (či otravný, záleží na úhlu pohledu) Antonio Banderas, jehož ukecaná postava působí dojmem, že byla psaná na tělo Eddiemu Murphymu. Harrison Ford, který už bohužel vypadá natolik staře, až má člověk strach o jeho zdraví. Arnold, jemuž tentokrát není dopřána podobně stylová akce, jako když si ve finále dvojky podal padouchy s Brucem Willisem v miniautíčku. Sly, který oholil knír a daní za to vypadá, že se celé natáčení pořádně nevyspal. A minimum humoru.

Společně s nízkým ratingem, díky kterému je občas střih až zbytečně zběsilý, aby náhodou smrt nevypadala příliš drasticky (samotná akce je nicméně solidní a finále si může s dvojkou podat ruce), se zmírnila i kadence hlášek. A nejde jen o nějaké ostřejší vtípky. On ten humor chybí celkově. Antonio jako komická postava je čestná výjimka. Vše ostatní, až asi na tři hlášky, je poměrně suché a postrádá to hravost, jíž se série u fanoušků zapsala. 

Expendables 3 to zkrátka zkouší jinak. Možná to bude u mladých fungovat. Ale co na to ti, kteří předchozí díly nadšeně podporovali v kinech? Není to vyložený průšvih, jen skrz naskrz průměrný akčňák, který upozadil legendy, aby se přiblížil nové generaci. Děkuji, nechci. Expendables vznikli jako připomínka velké akční éry a jejich úspěch dokázal, že pořád ještě žije dost fanoušků, kteří na tuhle partu rádi vyrazí do kin. Trojka se původně zvoleného konceptu vzdává. Nic proti tomu, ať si série žije vesele dál. Ale už není paradoxně pro fanoušky osmdesátek.

Hodnocení: 50%

neděle 10. srpna 2014

Recenze: V oku tornáda

V posledních letech tornáda se železnou pravidelností útočí na americká města. Bylo jen otázkou času, kdy přírodní živel vyrazí na plátna kin. Nyní přichází V oku tornáda a slibuje strhující zážitek. Není to úplná nepravda. 

Na město Silverton se řítí hrozivá přírodní síla. A nezůstane jen o jednoho úderu. Obyvatelé celého města jsou vydáni na milost a nemilost větrným smrštím, před nimiž zoufale hledají bezpečný úkryt, zatímco lovci tornád se ve snaze o co nejlepší záběry vydávají co nejblíže nebezpečí. Lovci tornád přirozeně vše natáčí na kamery, aby to posléze mohli náležitě zpeněžit. V té samé době ve škole synové zástupce ředitele (Richard Armitage, který oholený extrémně připomíná Hugha Jackmana) natáčí dokument o lidech z města. To v praxi znamená, že je v blízkosti tornád hodně ručních kamer. A snímek toho hojně ve vyprávění využívá.

Není to postup natolik důsledný, jako například ve výborném debutu Jirky Mádla Pojedeme k moři, kde byl celý film točený na kamery a vždy se víceméně dalo vysvětlit, kdo co natáčí. V oku tornáda střídá náhodně záběry z kamer studentů, lovců, zpravodajství nebo statických kamer ve městě a do toho míchá naprosto klasické záběry nezúčastněného filmového kameramana. Jde to lehce schizofrenní situaci s nejasným vypravěčem, ale naštěstí je vše obstojně poskládané, takže ani moc nevadí, s jakou nahodilostí zvolený koncept funguje. A je bez debat, že se daří navodit pocit autenticity ze situace, kdy živel ovládne malé město.

Což je jedna z věcí, kterou je třeba si před návštěvou kina uvědomit. Tohle není další velkolepá expozice do světa destrukce od Rolanda Emmericha. V oku tornáda myslí ve velkém v tom smyslu, že ukazuje tornáda v jejich celé kráse (či zrůdnosti, jak chcete) a k tomu, aby prezentovala jejich moc, nepotřebuje bořit kulturní památky New Yorku. Bohatě stačí nějaké ty rodinné domky, pár stodol, jedna střední škola, lokální letiště a bývalá továrna.

V čem V oku tornáda citelně ztrácí body, to je neochota obětovat více postav. Na to, že se ve filmu prožene několik tornád včetně "největšího, jaké planeta zažila" (jak jinak), z toho vyjde až příliš klíčových charakterů se zdravou kůží. Není to volání po krvi. Spíše povzdech nad tím, že klišé záchrany na poslední chvíli vyhrává nad drtivou sílou přírody, jež, na rozdíl od patetických frází o lásce a hodnotách, může něčím zaujmout.

Emoce jsou zkrátka vynuceným prvkem, který se nepovedlo přetavit v přirozenou součást vyhrocené situace. Ač se herci snaží, laciné fráze nedávají a to obzvláště ve chvílích, kdy tempo začne stagnovat, aby postavy mohli litovat své minulosti. Je bez debat, že to k podobné situaci tak nějak patří. Zatímco však panika v poli je uvěřitelná, cokoli statičtějšího je příliš strojené, než aby to netahalo za uši.

Do velké míry je to dáno i tím, že si scenáristé zvolili cestu nejmenšího odporu. Příběh jede podle příručky a není obtížné odhadnout vývoj každé dramatičtější situace. Bez klišé tu zkrátka nic nefunguje (k naplnění všech bodů chybí jen pes v ohrožení a dvě letadla letící naslepo proti sobě).

Mělo by tu nicméně jít o tornádá a ty jsou naštěstí nosnou páteří snímku. Kombinace špičkových efektů a intenzivního zvukového doprovodu vyvolává ohromení i mrazení. Je v zásadě jedno, jaké postavy se okolo tornáda motají a co lítá. Jakmile na plátně vyvstane masivnost a ničivá síla přírodního živlu, brada lehce klesá k zemi.

Na televizní obrazovce bude podobný kousek zapomenutelný a zapomenutý (i když moderní domácí sestavy, pravda, dokáží divy). V kině s pořádným zvukem jde chvílemi o skutečnou pecku, která umí slušně pocuchat nervy. Výsledných 70% je určitě nadhodnocených. Párkrát jsem se ale přistihl, jak sílu tornád sleduji v obdivném a němém úžasu. Něco takového se zkrátka "na vlastní oči" nevidí každý den. A za tohle jednoznačný palec nahoru.

Hodnocení: 70%

neděle 18. května 2014

Recenze: Godzilla

V roce 1999 pracoval Joe Brody (Bryan Cranston) s manželkou (Juliette Binoche) v jaderné elektrárně v Japonsku. Když se objevily podivné vibrace, továrna lehla popelem a vláda vše zamaskovala jako přírodní nehodu. Tomu ale Joe nevěří a o 15 let později stále zkoumá důvody nehody. Odhalí neuvěřitelnou pravdu – šlo o nepovedený experiment s tajemným monstrem. A to nyní vrazí do ulic!

V úvodu nastíněný děj popisuje cca prvních 30 minut filmu. Dále je lepší nic dalšího neprozrazovat, protože kouzlo Godzilly do určité míry závisí na prvku překvapení. Z toho důvodu se vyhněte extrémním obloukem i popisu od českého distributora, který je dlouhý jedinou větu a i tak je v něm spoiler jak hovado.

Nová Godzilla je velmi zajímavý film, který nesází na akci, ale na vykreslení atmosféry. Tím se diametrálně liší od verze Rolanda Emmericha z roku 1998 i nedávné řežby Pacific Rim. Snímek natočil Gareth Edwards, který před pár lety nadchl festivalové publikum levným snímkem Monsters. Šlo o podobné téma (útok obřích vetřelců na náš svět), ale protože neměl Edwards moc prostředků a vše dělal sám na koleni, vzniklo komorní film, v němž se hodně mluvilo a málo něco akčnějšího dělo. A nemyslím to jako výtku, protože se mi film dost líbil a bylo otázkou, jak si Edwards poradí s vyšším rozpočtem.

Nakonec zvolil tu nejméně pravděpodobnou cestu, pokud vezmeme v potaz téma, od něhož divák automaticky čeká obří bitvy v ulicích. Ty totiž nehrají ve filmu prim a když už na ně dojde, jsou zastoupeny v pouhých pár záběrech. Edwards si potrpí na náznaky, pomalé, pečlivé tempo vyprávění, tvorbu působivých obrazů (první nástup Godzilly je neuvěřitelně epický!) a snímek většinu času pracuje s logikou, že publikum vidí to, co mohou vidět samotné postavy. Má to tu nevýhodu, že je jen málo opravdu celistvých záběrů na monstrum, na druhé straně je atmosféra velmi intenzivní. Divák se stává součástí nastalého chaosu a když se postavy bojí, tápou, nebo jsou v úžasu, cítíte to stejně. Díky tomu ani příliš nevadí jejich matná charakterizace. Co spíše zamrzí je pramalé využití výborných herců - David Strathairn, Ken Watanabe, Juliette Binoche a Bryan Cranston nemají ve filmu příliš prostoru.


Pochvalu si zaslouží i zvuková stránka. Když Godzilla vypustí svůj řev, je to téměř hmatatelné a všeobecně je zvuk zvládnutý na jedničku. Zbytečné je naopak 3D. Přesto se vyplatí, vzhledem k tomu, jakým způsobem Edwards natáčí (s chutí zkoumá scény a ukazuje jejich velikost), Godzillu vyrazit do IMAX kina. Velké plátno filmu sluší.

Edwardsova Godzilla rozhodně není typický blockbuster a dokonce to není ani úplně klasický americký velkofilm, neboť do velké míry ctí japonský originál. Na druhé straně svým pečlivým vyprávěním hned několikrát v dobrém slova smyslu připomene Stevena Spielberga (úvodní let na ostrov jakoby vypadl z prvního Jurského parku). Výsledkem je divácké vystřízlivění, kdy bude třeba akceptovat fakt, že se tentokrát nehraje na akční strunu, ale epičnost a napětí. Obojí Edwards zvládá s naprostým přehledem. 

Hodnocení: 90%

P.S. Japonci se ještě před premiérou začali nové Godzille smát pro její tloušťku. A mají pravdu - je to pořádný kus ještěra. Ale rozhodně nepůsobí jako cvalík. Jen jako obří monstrum, které už toho má hodně za sebou. 

P.P.S. Velmi nápadité jsou úvodní titulky ve stylu tajných spisů, kdy se vždy části textu překryjí bílou fixou a zůstane jen jméno herce/tvůrce.

úterý 22. dubna 2014

Recenze: Amazing Spider-Man 2

Když došlo na restart filmového Spider-Mana, řada fanoušků se ptala, jestli je to nutné. A nebylo. První díl, navzdory slibům ohledně nového příběhu, nakonec pouze recykloval původní snímek Sama Raimiho. Položil nicméně základy. A dvojka se již konečně vydává vlastní cestou. Pořád ale trochu tápe ve směru.

Peter Parker alias Spider-Man (Andrew Garfield) je hrdinou na plné obrátky a svou „práci“ si ve velkém užívá. Jak už nás ale naučila původní pavoučí trilogie Sama Raimiho, s velkou mocí přichází velká zodpovědnost. A to by mohlo stát život jeho milovanou Gwen (Emma Stone). Peter proto vztah ukončí a začne dělat hrdinu non-stop. Extra volno bude třeba, neboť na město zaútočí blesky metající Electro (Jamie Foxx). Současně navíc Peter konečně odhalí pravdu o svých rodičích.

Největší nenaplněný slib z jedničky je tak napraven – skutečně se dozvíme nový příběh, v němž hraje zlotřilá společnost Oscorp výrazně větší roli (a stejně tak Peterův otec). O něco složitější je to se záporáky. Studio postupně lákalo na tři protivníky (Electra, Rhina a Green Goblina). Jediný větší prostor má nakonec Foxxův Electro, jde nicméně o postavičku naprosto nezajímavou a coby hlavní záporák je až nedůstojně hloupá. Paul Giamatti se ve filmu ohřeje jenom pár minut (jako Rhino ještě méně) a Green Goblin, jakkoli klíčový pro nejdospělejší zvrat filmu, má také spíše cameo.

Akčních scén není příliš, režisér Marc Webb naštěstí od minule hodně posílil a dokáže nabídnout podstatně nápaditější adrenalinové pasáže. Palec nahoru i za výborně zvládnuté 3D, které patří k tomu nejlepšímu, co bylo v kinech uvedeno. Dobrou polovinu filmu bohužel zabírá (stejně jako v jedničce) vztah Petera s Gwen. A jakkoli to hercům společně sluší, je romance až příliš seriálově teenagerovská (ve stylu Dawsonova světa), než aby ladila s naivitou klasických komiksů (malý chlapec statečně stojící proti monstru, do superzabezpečeného zařízení s uvězněným záporákem se lehce dostanete přes dva omráčené strážné), případně s temným twistem ve finální třetině.

Snaha podbízet se mladším ročníkům je až násilná. Spider-Man je cool za všech okolností, ze záporáků si nic nedělá, je prostě „free“. Pro toho, kdo ještě jezdí na skatu a rebeluje proti rodičům, půjde zřejmě o ideálního hrdinu. Na mě působil Spidey občas jako pouhý drzý a namyšlený spratek.


Pozornější se pak neubrání jisté škodolibosti během nejslabších scenáristických chvilek. Například při výpadku proudu, kdy dvě letadla míří naslepo proti sobě (lze vymyslet v téhle situaci větší klišé?) nebo když jedna z postav při pádu letadla uploaduje na internet soubor, přičemž tak činí někdy v roce 2000 (datum ve filmu explicitně vyjádřeno není, ale dá se poměrně lehce dopočítat). Snímek je také až přehnaně doslovný a pokud je třeba nějakou situaci vysvětlit, vysvětluje se hned několikrát.

Přestože vyznívá recenze spíše kriticky, celkový dojem je vesměs pozitivní. Webb si naštěstí drží dobré tempo. Hlášek je tolik, že i když se jich polovina míjí účinkem, pořád je čím se bavit. Příběh rozhodně (navzdory logickým lapsům) stojí za vyslechnutí a finální třetina je naštěstí tím nejlepším z celého filmu. Vypíchnout si zaslouží i Dane DeHaan (Kronika), který možná vypadá jako mladší klon Leonarda DiCapria, nepostrádá ale osobité charisma. A i soundtrack, jakkoli neoriginální, pěkně šlape a pomáhá celému filmu nestagnovat a řítit se vstříc strhujícímu finále.

Oproti jedničce nabízí Amazing Spider-Man 2 značný pokrok. Do budoucna by si to jen chtělo ujasnit, zda má být cílen na fandy komiksu, teenagery nebo starší diváky. Zvolený kompromis působí poněkud schizofrenním dojmem a pokud se jednička zavděčila hlavně mladým, dvojka už to bude mít mnohem složitější. Pro každého je tu něco, ale celek vlastně není pro nikoho. Silné detaily a příslib vzrůstající kvality přesto nakonec převáží misku vah na pozitivní stranu a to navzdory skutečnosti, že snímek nabízí nejslabší potitulkovou scénu vůbec. Inu, v Sony se mají ještě od Marvelu co učit.

Hodnocení: 70%

čtvrtek 17. dubna 2014

Recenze: Pojedeme k moři

Klukovský sen je to nejkřehčí království. Dokáže překypovat energií i nezdolným nadšením, neuvědomuje si ale zrádnost reálných problémů, které ve světě číhají. Malý Tomáš by se rád se svým nejlepším kamarádem Harisem podíval k moři. Napřed je ale třeba vyřešit jednu záhadu, která obklopuje jeho vlastní rodinu.

Malý Tomáš (Petr Šimčák) by chtěl natáčet filmy a uspět v Hollywoodu jako Miloš Forman. A k tomu by se rád podíval k moři. Zatímco na dovolenou to v nejbližší době nevypadá, rodiče alespoň pořídí Tomovi kameru. Ten se okamžitě chopí příležitosti a začne natáčet svůj první velký film. V hlavních rolích rodiče, babička, nejlepší kamarád, dětská láska a jedno velké rodinné tajemství! Dvakrát do týdne se Tomášův otec někam vypaří. Podvádí mámu? Nebo je za tím něco jiného? 

Pojedeme k moři je režijní prvotinou herce Jiřího Mádla. Mádl se u publika vyprofiloval jako sympatický a schopný herec, což bohužel neznamená, že by vždy hrál jenom v dobrých filmech. Tentokrát se odhodlal k přesunu na post režie. Bylo otázkou, jak si za kamerou poradí a navíc s filmem, kde nehraje žádnou roli (což je u autorského debutu poměrně neobvyklé). Výsledkem je jedno z největších a nejpříjemnějších překvapení posledních let. 

Pojedeme k moři má prostý základ – klučinu s kamerou, jenž chce zachytit svůj svět a nechybí mu nadšení. Vše má tu správnou náctiletou naivitu, která však nikdy nesklouzne k lacinosti. Mádlovi se za pomoci vynikajících herců povedlo na plátno přenést dětský pohled na věc a oživit všechno to krásné, co máme spojené s dětstvím a prvními láskami.

K dobrému se nicméně pojí i to horší. A Mádl se překvapivě nebojí jít do vážnějších vod. Do zdánlivě prosluněného filmu s lehkostí zkušeného vypravěče míchá dramatické prvky, přesahující idylický svět základní školy. Realita tříští pohodový život dvou kluků, nedělá to ale těžkopádně. Jde o přirozený řád věcí, kdy zkrátka víte, že neexistuje nebe bez mráčků a ty temnější umí nadělat slušnou paseku. To bude pro diváky zřejmě největší šok. Nejde totiž jen o roztomilou komedii s partou dětí v hlavních rolích. Snímek nabízí i působivé dramatické scény s jednou velmi překvapivou pointou. Ne vše funguje dokonale (sem tam se nápad vyčerpá dříve, než dojde k jeho vyvrcholení) a finále je až zbytečně doslovné. Na druhou stranu lepší efektní přímočarost, než přehnaná (a nesrozumitelná) tvůrčí exhibice.


Mádl navíc projevuje nečekanou hravost i v rámci samotné režie, takže nechybí nejrůznější vtipné prostřihy či nápadité přechody. Za vše mluví již úvod, který neobsahuje klasické titulky, ale jména postav filmu - nezapomeňte, že sledujete Tomášův film a hrají v něm jeho rodina/přátelé. 

Pojedeme k moři je opravdu zajímavý kousek. Bystrý, pohotový, plný životných pravd i vzpomínek. Je nasládlý létem, chutí zmrzliny a modřinami z fotbalu. Jiří Mádl rozumně točil o tom, co je mu blízké a nejenže věděl, co chce říct, ale on to i říct dokázal. Má to jediný, zato podstatný háček...

... on to totiž není dětský film. Mladší diváci ho těžko docení, neboť pracuje spíše s nostalgií, díky níž se ve třicátníkovi ozve malý kluk toužící po dobrodružství (a neumím si z pozice rodiče představit, že bych dítě přesvědčil, aby dalo v kině hranému filmu přednost před animovaným). A starší snímek předem podcení, neboť je „od snowboarďáka“ a navíc se prezentuje jako nějaká letní pohodová blbina pro celou rodinu. Reklamní kampaň není vyloženě lživá, přesto výsledek nabízí ve své druhé půli dost odlišnou podívanou, než jak se z plakátu a trailerů jeví.

Přál bych Pojedeme k moři úspěch ze tří důvodů. 1) Aby měl Jiří Mádl peníze na další film, protože se projevil jako citlivý a schopný autor. 2) Aby lidé viděli, že u nás stále mohou vzniknout filmy, které mají světovou úroveň. 3) A hlavně je to opravdu zábavný, chytrý a dobře natočený kousek, který si diváky prostě zaslouží. Mám obavu, že je najde až o mnoho let později v televizi. Nic by mi ale neudělalo větší radost, než kdybych se mýlil. 

Hodnocení: 85%

P.S. Jde o ten typ dobře natočeného autorského filmu, který by nás klidně mohl (a doufám, že i bude) zastupovat na zahraničních festivalech.

středa 16. dubna 2014

Recenze: Transcendence

Nikdo nemůže žít věčně. Nebo může? Oblíbený Johnny Depp v ambiciózní sci-fi debutujícího Wallyho Pfistera řeší etickou otázkou, zda by měl mít počítač vědomí, ideálně lidského původu. A chce, abyste ji řešili s ním.

Will Caster (Johnny Depp, který je fyzicky ve filmu cca 20 minut) je brilantní vědec, pokoušející se o stvoření dokonalé umělé inteligence. Když je společně s kolegy blízko úspěchu, udeří skupinka radikálů, kteří pokroku nepřejí. Zničí výzkumné materiály, hodně vědců zabijí a postřelí i Willa. Zásah sice přežije, kulka ale byla radioaktivní a díky tomu má jen pár týdnů života. Jeho žena Evelyn (Rebecca Hall) proto - v naději na udržení Willa při životě - přenese jeho vědomí do počítače. Jde o dosud nevyzkoušený experiment. Will se skutečně do počítače "otiskne", je ale otázkou, do jaké míry zůstal ve formě jedniček a nul sám sebou.

Nástřel sci-fi Trascendence zní bezesporu zajímavě a podle původních odhadů měl snímek stát štědrých 150 milionů dolarů. Vzhledem k tomu, že ho produkčně zaštítil Christopher Nolan (který nějakou dobu i dohlížel na natáčení) a režii/scénář si vzal na starost Nolanův oscarem oceněný dvorní kameraman Wally Pfister, mělo studio přirozeně zájem. Dvakrát tolik, když na palubu nastoupili společně s Deppem i Morgan Freeman, Paul Bettany nebo Cillian Murphy. Nakonec přesto došlo ke snížení rozpočtu na 100 milionů a je otázkou, kam se peníze poděly.

Ve filmu totiž není nic, co by onu částku připomínalo. Výprava je spíše z průměrnějšího ranku, trikově snímek ničím nevyniká a herci, vyjma Deppa, nemohli za svůj počet minut na plátně příliš dostat. Když vezmeme třeba nedávno uvedenou (a výrazně levnější) sci-fi Looper, nebo o něco nákladnější Počátek, jeví se vedle nich Trascendence jako chudý příbuzný.


A to je příznačné pro celý film. Herecky byste matnější drahý snímek hledali těžko. Johnny Depp byl za svou kariérou 2x vyloženě znuděný - když v polovině 90 let pokoušel akčně/dramatický žánr (V poslední chvíli) a o něco později jako manžel Astronautovy ženy. Nyní si přidává třetí zářez. Ostatní, snad vyjma Rebeccy Hall, která je bohužel zase nucena tančit jak tupě scenárista píská, nemají šanci zaujmout. Jejich profilace by nezabrala ani jednu větu a většinou mají ve filmu minimum prostoru. Dokonce i jindy nepřehlédnutelný Morgan Freeman je v obsazení jaksi do počtu.

Snímek měl určité produkční problémy a několikrát byl málem zrušen. Pravděpodobně došlo i k nějakým zásadním dějovým úpravám a přetáčkám. Jinak si lze těžko vysvětlit roli Lukase Haase (Doteky osudu), který je ve filmu 4 vteřiny čistého času! V koncových titulcích má dokonce jeho postava jméno. Z filmu se jí divák nedoví. A nedoví se toho víc. Scénář totiž naprosto netuší, o čem chce vyprávět. Základní myšlenka, kterou si tvůrci „vypůjčili“ z druhého Terminátora (=počítač chce řídit svět a budovat armádu), je spojena s příběhem Ježíšova vzkříšení (nepochopení lidí a jejich agrese vedoucí ke smrti a znovuzrození hrdiny). Bylo by to v pořádku, kdyby šlo někomu fandit. Jenže díky špatnému vykreslení situace není celou dobu jisté, co chtějí vlastně tvůrci říct. Byl záměrem vnitřní konflikt, které straně vlastně fandit? Nepovedlo se. Na konci to bude divákům jedno. 

Transcendence je sci-fi bez chuti a zápachu. Žádná scéna se nevryje do paměti, žádná z postav nestojí za zapamatování. Dvouhodinová nuda, sloužící jako přehlídka nevyužitých talentů. Wally Pfister dostal jedinečnou šanci a v ničem ji nedokázal využít. Druhou nejspíš jen tak mít nebude.

Hodnocení: 40%

pondělí 14. dubna 2014

Recenze: 3 dny na zabití

Kevin Costner kdysi platit za jednu z nejzářivějších hvězd Hollywoodu. Poté natočil Posla budoucnosti a udělal tím za úspěšnou érou tlustou čáru. Nyní se pomalu vrací. Pomůže mu nový snímek z produkční stáje Luca Bessona?

Ethan Renner (Kevin Costner) je profi agent, který zabijí lidi. V tom, co dělá, umí chodit. Jak už to tak ale u podobných profesí bývá, stálo ho to rodinu. Nyní mu doktoři oznámí, že má před sebou jen pár měsíců života. Ethan proto sekne s kariérou a začne se věnovat manželce a dceři, které poslední léta zanedbával. Plány mu naruší tajemná Vivi (Amber Heard). Ta mu nabídne experimentální lék za jeho služby. A protože menší naděje je lepší než žádná, vrátí se Ethan do akce. Současně už ale znovunavázal vztahy s rodinnou, tudíž musí skloubit zabíjení lidí s povinnostmi otce/manžela.

Než vůbec začneme, je dobré si napřed pustit k 3 dnům na zabití trailer:


Studio propaluje 3 dny na zabití jako akční thriller, v němž bude Kevin Costner, podobně jako Liam Neeson v 96 hodinách (taktéž produkce/scénář Luc Besson), ve velkém kosit nepřátele. O to ale nakonec ve filmu vůbec nejde. Hlavním dějovým pojítkem je obnovování pouta otce s dcerou, přičemž akce ve filmu zabírá dost možná deset minut a skládá se z pouhých tří scén (a ano, všechny jsou vidět v traileru). Co naopak platí je to, že je hlavní hrdina bad-ass a i když Costner nedosahuje zabijácké Neesonovy aury, rozhodně mu nelze upřít charisma a je vidět, že si roli náležitě užil.

Co tedy můžete od 3 dnů na zabijí čekat? Někdy vtipné, jindy toporné sbližování otce se zpupným potomkem, pár dobrých nápadů (především způsob, jakým Ethan unáší a následně vyslýchá lidi, je výborný), nezajímavé záporáky a zcela rutinní režii, jíž si McG za rámeček nedá. Jeho žánrově spřízněný snímek Tohle je válka! hýřil podstatně větší energií, nemluvě o lépe natočené akci. Pravda, 3 dny na zabití stály jen 28 milionů dolarů, což je částka, která áčkové produkci příliš možností nenabízí. Prvních 96 hodin ale stálo ještě o 3 milionů méně.

Filmu navíc zoufale chybí lepší tempo. Nenáročná komedie nikdy nezaškodí, pokud ovšem nemá dvě hodiny. V takovém případě musíte mít k ruce opravdu dobrý scénář a to skutečně není tenhle případ. Pár svěžích scenáristických chvilek nechybí, ale jinak jde o záležitost "na klíč", která semlela typická sbližovací/rodinná klišé a jinak jede na autopilota. Působí to znuděným přístupem, kdy zkrátka někomu zbylo pár milionů v kapse, potřeboval je někde utopit a vzpomněl si na uvadající Costnerovu kariéru.


Laxní tvůrčí přístup ostatně dokládá již samotné jméno hlavního hrdiny Ethan Renner, které je kombinací jmen ústřední postavy série Mission: Impossible (Ethan Hunt) a jeho hereckého parťáka ze čtvrtého dílu (Jeremy Renner).

Filmová továrna Luca Bessona stále více připomíná cukrárnu vedenou malým obtloustlým chlapcem. Ze začátku bylo nadšení a touha užít si vše, co je po ruce. Občas se klukovské zapálení připomene (96 hodin), dítě se ale již přejedlo a unavilo. Nyní je hlavní dál produkovat, aniž by byla patrná snaha. 

3 dny na zabití není žádný filmový průser, který by diváky strašil ze spaní. Snímku by ale určitě slušelo víc přímé uvedení na video. V kinech nemá podobná podívaná moc co dělat. I navzdory výbornému Costnerovi.

Hodnocení: 50%

pátek 14. března 2014

Recenze: Need for Speed

Legendární herní série Need for Speed letos oslavila 20 let své existence (první díl vyšel na PC v roce 1994). Pokud někdy přijít s filmovou adaptací, bylo to letos. Studio DreamWorks se šance chopilo a vypouští ze stáje nablýskanou káru, která to sice umí rozjet, dost často ale nedotáčí.

Od počátku bylo jasné, že je lepší od filmové adaptace herní pecky Need for Speed příliš nečekat. Hrám se na filmovém plátně všeobecně nedaří a nebýt vynikajícího prvního Silent Hillu, byl by kvalitní film podle videohry pouhou chimérou. Ani filmová verze populárního závodního titulu nic na "hlouposti herních adaptací" nemění, přesto si nezaslouží vyložené zatracení. Na zvoleném okruhu totiž jede obstojně.

Zápletka je přirozeně triviální - zkušený řidič a automechanik Tobey Marshall (Aaron Paul) je neprávem poslán do vězení za zabití svého kamaráda v ilegálním závodu. Skutečný viník Dino Brewster (Dominic Cooper) je na svobodě a když se Tobey po dvou letech dostane z lapáku, má jediný cíl - dostat ho. A protože jsme v adaptaci Need for Speed, vyříkají si to pánové během nejprestižnějšího ilegálního závodu, který pořádá Michael Keaton.

Na filmu Need for Speed mě příjemně překvapilo několik věcí. Za prvé je třeba ocenit samotné jízdy, které jsou bezvadně technicky zvládnuté a namísto CGI sází na poctivě srolovaný plech. Logiku je sice ve chvílích za volantem lepší vypnout (protože jinak se zamotáte do diskuze na téma "To jim nevadí, kolik lidí hrdinové ohrožují?"), je nicméně na co se dívat, dvakrát tolik pokud pro vás slova jako Mustang a Bugatti Veyron něco znamenají. Běžný divák automobilový park patřičně nedocení, zato fanoušci Top Gearu budou v sedmém nebi a nejspíš prožijí během sledování malý orgasmus. Body si zaslouží i to, že během řízení postavy vypadají, jakože se skutečně řítí rychlostí 300km/h.

Za druhé to odsýpá. Navzdory dlouhé stopáži (130 minut) jde o plynulou jízdu od úvodních po závěrečné titulky. Přirozeně dojde k nějakým těm kolizím (hlavně, když se postavy snaží vyjadřovat emoce), ale adrenalinovější pasáže jsou dávkované ve správných intervalech, sem tam nechybí nějaký odlehčující vtípek (vypíchnout si zaslouží hlavně originální způsob, jak podat nezvratnou výpověď v práci) a děj je neustále v pohybu, tudíž má divácké oko o zábavu postaráno. Dějová prostoduchost je spíše úmyslem, který má nezdržovat od opravdových hvězd filmu - rychlých aut.


S tím jde ruku v ruce to, že herci vlastně hrají druhé role. Aaron Paul se snaží chraplákem vyrovnat Vinu Dieselovi, fyzicky mu ale nemůže být vzdálenější. Kombinace drsného hlasu a chlapeckého vzhledu každopádně moc nefunguje a Paul postrádá potřebné charisma (jakkoli mi v hlavní roli vyloženě nevadil). Dominic Cooper je nevýrazný způsobem, jakým bývají béčkoví záporáci nevýrazní a stejné je to s většinou postav (ať už kladných či záporných). Nejsvětlejším bodem obsazení jsou nakonec energická Tobeyho parťačka Imogen Poots a hláškující Michael Keaton.

Need for Speed je pro mě téměř dokonalé guilty pleasure. Je to film častokrát až obdivuhodně hloupý (většina děje se sestává z toho, že musí Tobey dojet včas v Mustangu na místo závodu a i když uhání jako o život, stejně má vždy za zády kumpány v dodávce), nemá prakticky nic, co byste neviděli jinde a vedle série Rychle a zběsile se vyloženě ztrácí (což se ale dá chápat, když poslední díl RaZ stál 160 milionů, kdežto Need for Speed o sto méně). Uhání ovšem s takovým odhodláním, až vlastně nestihne nudit. Nechybí pěkné lokace, fajn hudba a auta jsou jednoduše lahůdková.

Pokud jste Need for Speed někdy hráli, naladíte se již během úvodního závodu, kdy musí jezdci po startu přejet koleje těsně před jedoucím vlakem. Když o něco později jednu z honiček s policií vyřeší Tobey obřím skokem přes silnici, ozval se ve mě třináctiletý kluk, co před lety po večerech u počítače hledat v herní předloze podobné zkratky, zatímco měl policii v zádech. Neřešil jsem ohrožení chodců, ani policistů. Chtěl jsem zkrátka ujet. Tehdy bych tomuhle filmu napálil bez zaváhání 100%. Dnes si dovolím dát 60% s tím, že občas není podobný non-brain výplach vůbec ke škodě.

Hodnocení: 60%

úterý 4. března 2014

Recenze: 300: Vzestup říše

To poslední, co jsem si z původní Třístovky Zacka Snydera pamatoval, byly ženy. Prim hrál testosteron, vystylizovaná brutální akce a stylové zpomalovačky. Druhý díl je na tom přesně obráceně. A ještě se topí v digitální krvi.

Filmová řež 300: Bitva u Thermopyl znamenala menší revoluci. Snímek vycházel z poměrně prostého a zdánlivě nezfilmovatelného komiksu, tvůrci se rozhodli vsadit na vrcholnou míru stylizace, obnažená mužská tělo a krev. Výsledkem byla brutální adaptace, která se jevila téměř produkční sebevraždou. Nebyl to typický komiksový film a ani s historickým žánrem neměl příliš společného. Byl něčím novým. A to něco se trefilo do vkusu diváků, kteří v pokladnách kin nechali téměř půl miliardy. O dvojce bylo záhy rozhodnuto, počkat jsme si na ni ale museli osm let. Částečně i proto, že se hledala cesta, jakým způsobem vlastně na původní Třístovku navázat.

Nakonec tvůrci zvolili takzvaný sidequel, což znamená, že se film odehrává víceméně ve stejnou dobu, jako jeho předchůdce, akorát na jiném místě. Nečekejte nicméně návrat charismatického Gerarda Butlera a jeho tlupy. Ti mají skutečně jen okrajové místo, dotvářející linie nového příběhu. Nová Třístovka se zaměřuje na moře, kde řecký generál Themistokles (Sullivan Stapleton) svádí bitvu s perskou flotilou, kterou vede bojovná Artemisia (Eva Green). Xerxes (Rodrigo Santoro) má ve filmu opravdu jen symbolickou roli, jakkoli se nás plakáty snaží přesvědčit o opaku.

Hlavní záporačkou filmu je totiž Artemisia a je to jenom dobře, protože v ní Green našla poměrně zajímavý balanc mezi sexy babou a válkou ošlehanou psychopatkou, což z ní dělá zcela bez debat nejzábavnější postavou filmu. Stapleton je jejím přesným opakem. Nezajímavý, necharistmatický, ani ta fyzička není nijak úžasná. Matný dojem není dán jen tím, že převzal otěže po Butlerovi, který jedničku táhl na svých bedrech. Themistokles je svým optimistickým přístupem a duší politického stratéga téměř za skauta. A to zkrátka není nejvděčnější škatulka pro dravého hrdinu v bitevním poli.


Děj víceméně kopíruje první díl, jen se změnilo prostředí. Moře rozhodně není špatná lokalita, ale po chvíli se zají a akci chybí větší rozmanitost. Extrémně rušivá je digitální krev. A teď pozor. Nevadí mi krev jako taková. Třeba čtvrtý Rambo mě svým absurdně důsledným tahem na brutální strunu bavil. A s původní Třístovkou jsem neměl sebemenší problém. Ve Vzestupu říše ale tvůrci vsadili na přehnané množství okatě digitální krve. Je to očividná inspirace seriálem Spartakus: Krev a písek, který se zase inspiroval v Bitvě u Thermopyl. Někdo to může vnímat jako uzavření kruhu.

Vzestup říše nakonec působí tak trochu jako remake původního filmu. A jak už to tak s remaky bývá, jde o slabší verzi. Pánové nejsou tentokrát zdaleka tak impozantní (Řekové logicky nemají fyzičku Sparťanů), bitvy na moři se po chvíli okoukají a hlavní hrdina na to prostě nemá. Chlapský film nakonec táhne žena. Eva Green je jednoznačně tím nejlepším, co druhá Třístovka nabízí. Škoda, že není Vzestup říše hlavně o ní. V takovém případě mohlo být hodnocení o dost vyšší.

Hodnocení: 50%

P.S. 3D je velmi slušné, novinářská projekce nicméně byla v IMAX kině, kde každé 3D vypadá o poznání lépe, než v běžných multikinech. A kvůli Vzestupu říše mimochodem odstoupil režisér Noam Murro od režie páté Smrtonosné pasti. Pochybuji, že by ji natočit výrazně lépe.

P.P.S. A tečka pro pány - Eva Green má ve filmu full frontal.

pátek 21. února 2014

Recenze: NON-STOP

Liam Neeson se potácí mezi vlky v přepadení ve vzduchu, kde na něj vychytralý terorista nastražil hned několik smrtonosných pastí. Dokáže zachránit lidi na palubě? Liam Neeson se vrací v další nekompromisní roli, která mu u fanoušků tvrdých hrdinů zajistí nehynoucí slávu.

Bill Marks (Liam Neeson) nemá daleko ke zhroucení. Posledním záchytným bodem v jeho životě je práce leteckého šerifa. A i tam má namále, neboť nerespektuje pravidla. Práci nicméně vždy odvede. Tentokrát to ale bude jiné a kostlivci ze skříně na něj nejen vypadnou, ale doslova proti němu s bojovným pokřikem vyrazí. Na palubu stejného letounu nasedl terorista s pečlivě postaveným plánem – pokud nedostane 150 milionů dolarů, popraví každých dvacet minut jedno rukojmí. Bill si nemůže být jistý, komu na palubě letadla věřit. A čas nebezpečně rychle utíká.

Před třemi lety společně režisér Jaume Collet-Serra a Liam Neeson natočili thriller Neznámý, který se setkal se slušným ohlasem publika. Šlo o první vlašťovku po 96 hodinách a diváci byli zvědaví, zda i tentokrát charismatický herec zlomí nějaká ta zápěstí. Naproti všem očekáváním byla nakonec tato složka, snad i jako útliba fanouškům, využita jen na konci filmu. Do tří čtvrtin šlo o poctivý a značně zamotaný thriller, jenž pozvolna odhaloval karty a dělal to natolik rafinovaně, že by bezpečně udržel i pozornost insomniaka. Samotné rozuzlení bylo bohužel ze slabšího ranku. Akční thriller NON-STOP nezapře, že má podobné kořeny. I on staví na pečlivě vystavěné a tajemné zápletce, jež se každých deset minut vyvine novým směrem, aniž by tím nutně popřela to, co jí předcházelo.

Naštěstí jde o vstup do téže řeky poučený. Tentokrát je Neesonův hrdina razantnější od začátku, díky čemuž si fanoušci naštvaného taťky Bryana Millse opravdu přijdou na své (ostatně, klidně by mohlo jít o stejnou postavu). Rozuzlení není v NON-STOP tolik přitažené za vlasy, ba co víc dokáže skutečně překvapit (dovolím si tvrdit, že i ti důvtipnější odhalí předem jen polovinu pravdy). Samotné odkrývání stop, ať již přímých či záměrně zmatečných, si může s Neznámým podat ruce. Dlouhou dobu nebudete tušit, kdo s kým hraje levou a jakým směrem se příběh vyvine. Jenže…


… ani NON-STOP se nevymanil z některých neduhů moderních hollywoodských thrillerů. Ty přeci jen chtějí více bavit než napínat/uvádět diváka do deprese. Téměř až pohádkově hladký způsob, jakým se otáčí jednotlivé roviny důvěry-nedůvěry pro potřeby vývoje, může v kritičtějších povahách vyvolat škodolibý úsměv. Stejně problematické je finále, které jsme v rámci leteckých thrillerů viděli 
snad tisíckrát. Jistá naivita se odráží i v konceptu přesného načasování jednotlivých úmrtí, ale na tuto hru není těžké přistoupit. Je totiž bez debat, že potřebám filmu i příběhu slouží více než dobře.

A co je dost možná nejlepší, hra na vraha skutečně funguje. Všichni (doslova) jsou podezřelí.

Navzdory několika menším nešvarům je NON-STOP, i přes tíživou zápletku, příjemná a zábavná žánrovka, obsahující dostatek akce, hlášek a nápadů, abyste po odchodu z kina mohli mít pocit, že jste své peníze věnovali na správný lístek. A kdo miluje novodobého drsného Neesona, ten si může klidně k hodnocení ještě nějaká procenta přičíst. V téhle póze se herecky skutečně našel.

Hodnocení: 80%