pondělí 30. ledna 2012

Téma: Boj proti pirátství aneb úplně jiná válka, než jakou ACTA zamýšlela


Nedávné haló ohledně uzavření jedné z největších „pirátských“ sítí, stránky Megaupload určené ke sdílení dat, vedlo k nečekaně rychlému sledu událostí. Ve Státech se okamžitě začalo hromadně mazat a jako mávnutím kouzelného proutku se schválila dohoda ACTA, která v boji proti pirátství staví řadu nových zbraní. A bohužel i proti poctivým, kteří za autorská práva ochotně platí.

Napřed ve zkratce, co je ACTA. ACTA je mezinárodní obchodní dohodou, která by měla sloužit k ochraně autorských práv. Měla je klíčové slovo. Je tu vše, co by jeden čekal od idealistického boje: hromadné mazání dat, kontroly na letištích a hranicích, nemožnost kopírovat téměř jakýkoli chráněný autorský obsah. Může to vypadat jako logické vyústění letité války, uchopení celé problematiky je ovšem přinejmenším úsměvné. Již samotná myšlenka, že na základě podezření z držení ilegálního obsahu (hudba, filmy) vám mohou někde prohrabat všechna elektronická zařízení, působí jako špatný vtip. V době, kdy má většina populace elektronické bankovnictví v počítači, o nejrůznějších dalších heslech nemluvě, je podobný přístup zcela jasně nepopiratelným zásahem do soukromí.

A dále. ACTA razí logiku, že prakticky nemá kupující daného autorského díla právo s ním jakkoli dále manipulovat (chápejme zálohovat). V případě hudby jsou bariéry trochu volnější, neboť jde především o média s nějakou ochranou, kterou CD zpravidla nemají. ACTA staví mimo zákon hlavně veškeré programy, které k zálohám slouží. Tudíž máme situaci, kdy kupříkladu vlastníte nějakých 300 originálních DVD a 100 CD, ale místo, abyste si udělali pohodlnou zálohu, musíte ty "vámi žádané" vozit sebou, abyste náhodou neskončili před soudem a neplatili pokutu 10 000 EUR jenom proto, že máte na disku nahrané něco, k čemu podle ACTA nemáte právo (přestože to vlastníte na nosiči). Na to mě napadá jediná právně dostatečně sofistikovaná reakce, která této logice odpovídá: NASRAT! Přijde mi zcela logické, že pokud vlastním nějaké autorské dílo, za které jsem očividně zaplatil, mohu si ho pro své pohodlí předělat do elektronické podoby. Ostatně, je chybou samotných společností, že v moderní době toto svým zákazníkům sami automaticky nenabízí.

Tahle nesmyslná logika omezeného vlastnictví bez možnosti rozšíření (ač čistě pro osobní účely) může lehce vyústit v to, že bude dané dílo vlastníkem jediného člena domácnosti a nikdo jiný ho nebude moci využít. Takto to samozřejmě nyní v ACTA stanové není, ale daná dohoda od toho nemá příliš daleko. A už vidím, jak budu někomu z rodiny vysvětlovat, proč mu nemůžu půjčit DVD.

U filmů však nejde jen o sdílení a stahování z internetu. Tak jednoduché to není a v rámci finanční politiky jde spíše o pohodlnou výmluvu. Původní boj proti kopiím DVD vznikl i kvůli tomu, že lidé raději nakupovali levnější zboží v zahraničí a poté kopírováním obešli regionální uzamčení (což je nyní nelegální činnost). Je pravdou, že nákupem venku podkopávám domácí trh. Jenže... pokud mám možnost v zahraničí koupit za 450 korun 8diskovou blu-ray edici X-menů, zatímco na českém mě bude stát 900 korun a přitom půjde o pouhou 4diskovou edici, co asi udělám? (dvakrát tolik, když poštovné z Británie stojí jednu libru, kdežto běžná šarže českých e-shopů činí 90 korun).

Zdaleka nejšílenější částí ACTA je ovšem to, že je člověk povinen případné porušování práv nahlásit. Myslel jsem, že rok 1989 máme již za sebou. Ale možná se zase bude donášet na sousedy…

Celá dohoda ACTA působí dojmem, že se sešli dva lidé, jeden zhruba věděl, co je internet, druhý měl matnou představou o ilegálním obsahu. Společnými teoretickými silami dali vzniknout školáckému cvičení, které v praxi nemůže fungovat. Praktické využití nových „doporučení“ má asi stejnou hodnotu, jako kdybych já chtěl operovat člověka, protože jsem viděl všechny díly Dr. House.

Poslední bod článku je trojitým pohlavkem samotným společnostem, které hlasitě brečí (a na ACTA mají svůj díl), ale nic užitečného nedělají. Předně jde o samotný nářek českých filmařů/distributorů, že jim ilegální obsah ničí návštěvnost českých filmů. Větší pitomostí je zřejmě jen samotná ACTA. České filmy rozhodně nejsou zájmem pirátů (ostatně, za posledních 10 let vzniklo v České republice asi tak 5 kinoripů a z toho 3 nebyly na cz filmy). Druhý pohlavek patří opět distributorům. Pokud zajímavé filmy uvádějí do kin pouze s dabingem (třeba Piraňa 3D!), přímo tím nabádají k hledání alternativních cest. Třetí pohlavek patří televizím, které si stěžují na hojné stahování zahraničních seriálů, ale na svých stránkách je nenabízí a když ano, tak s neuvěřitelným zpožděním. Nabídněte specializovaný internetový obchod s novými seriály s cz titulky a máme se o čem bavit.

Co mělo být původně bičem na samotné zprostředkovatele se nakonec stává bojem i těch, kteří autorská díla respektují. Bravo. Politika v praxi. Co na to říct – chtěli válku, dáme jim válku.

sobota 21. ledna 2012

Recenze: Underworld: Probuzení

Válka upírů a Lykanů (vlkodlaků, pro méně znalé) trvá od nepaměti. Lidé spor konečně odhalí a postaví se k problému dvou rodů virologickou logikou: rozhodnou se všechny „nakažené“ zabít. Selena (Kate Beckinsale) je místo eliminace strčena do mrazáku, odkud se po 12 letech náhodou probouzí. Zjišťuje, že oba rody prohrály a těch několik málo přeživších se ukrývá hluboko pod zemí. A také má mimochodem malou, aktivní dcerku. Pokud chce pro svou holčičku bezpečí, bude třeba obnovit řád na Zemi.

Série Underworld nikdy neměla ambice útočit na Oscary. Je určena těm, kteří milují upíry, vlkodlaky, latex, modrý filtr, krev, rychlou akci a matrixovské zpomalovačky. Brutální kalkul, ale docela funkční. Především jednička vytěžila z nastolené rovnice hodně a nebýt zbytečného romantického motivu (jenž bohužel protíná celou sérii) a koženého Scotta Speedmana, který charisma neviděl ani z rychlíku, mohl film aspirovat na klasiku žánru.


Místo toho jsme dostali obstojně fungující jedničku, o něco méně chutnou dvojku a vyloženě nudný třetí díl, který ze hry vyřadil klíčového hráče – Selenu. Co si budeme povídat. Pokud na něčem Underworld úspěšně staví, je to její ikonická bojovnice/milovnice, nahrazující opravdový charakter dokonalou postavou, věrohodnými akčními pózami a povelově střídajícím výrazivem. Funkční spojení. S pistolí to Kate proklatě sluší, její nasazení může konkurovat do žánru zapálené Mille Jovovich a na rozdíl od ní má výrazně větší „hot“ status“. Těsný Katein obleček nicméně dělá z Underworldu (i přes opakující se "romeo-julie" zápletku) spíše pánský klub. Nic proti tomu – dámy zase mají nechvalně proslulý Twilight.

Čtvrtý díl začíná nečekaně slibně. Rychle je nastíněn zápas „lidé vs. zrůdy“ a vybíjená může začít. Do ulic vtrhne armáda s celým zbrojním arzenálem a začne čistka, za níž by se nemuseli stydět ani v Londýně (kde nejspíš tvůrci nabrali i některé záběry z událostí nedávné doby). Ani poté film nepoleví. Selena se přepne z Algida módu na zabijácký stupeň a to do takové míry, že i znalci jejího charakteru budou mile překvapeni tím, s jakým ledovým klidem likviduje zástupy nepřátel. Čtyčka se skutečně s nikým a ničím nepáře, což v praxi znamená řadu stylových brutálních úmrtí, hodně krve a lahůdkových latexových zvrhlostí (jako bonus zatraceně originální masáž srdce).


Bohužel, jakmile se přestane střílet/kopat/trhat a nastoupí dialogy, začíná tempo filmu nebezpečně chřadnout. Základní zápletka není nikterak originální a většina herců nemá co hrát (záhadou je především účast Wese Bentleyho, který se ve filmu ohřeje možná dvě minuty). Je sympatické, že chtěli tvůrci dodat sérii trochu lesku angažováním zajímavějších tváří (Stephen Rea, Charles Dance), ale jejich využití je značně schematické. Ještěže je Underworld 4 oním vzácným případem, kdy akce převládá a co víc, je docela kvalitní a zajímavě nasnímaná.

Nepříliš šikovné je vykreslení upírů, kteří (až na Selenu, přirozeně) nikdy nepůsobili tak hloupě, neužitečně, neschopně a… ehm, bezkrevně. Kdyby měl jejich rod jednat a bojovat celou svou existenci způsobem, jak to dělají ve čtyřce, vymřeli by krátce poté, co Vlad nabodl na kůl posledního nebožtíka.

Underworld: Probuzení je v konečném součtu docela příjemným překvapením. Nenabízí nic nového, coby akční výplach v atraktivním vizuálním hávu s krásnou hlavní hrdinkou ale funguje velmi dobře. Ideální film pro čtenáře Maximu. Inu, proč ne. Občas jím sám rád prolistuju.

Hodnocení: 60%

P.S. 3D je ÚPLNĚ zbytečné. Aspoň, že je film titulkovaný...

středa 18. ledna 2012

Recenze: Hugo a jeho velký objev

Hugo (Asa Butterfield) neměl v životě moc štěstí. Napřed mu život vzal matku a později při nehodě v muzeu zahynul i jeho otec, který se živil coby opravář všeho možného. Synek talent podělil a po jeho smrti přechází pod dohled strýce alkoholika (k nepoznání nalitý Ray Winstone), jenž na pařížském vlakovém nádraží pracuje jako seřizovač nádražních hodin. Po strýcově zmizení Hugo pokračuje tajně v údržbě, zatímco se snaží opravit jedinou věc, která mu po otci zbyla - robota s klíčovou dírkou ve tvaru srdce. Při snaze o získání součástek se Hugo seznámí s nerudným prodavačem hraček Georgesem (Ben Kingsley) a jeho neteří (Chloe Grace Moretz), která na krku nosí onen Hugem hledaný klíč. Honba za dobrodružstvím může začít.


Režisér Martin Scorsese byl vždy hračička. Milovník rodného New Yorku celou svou kariéru tíhne k silným postavám. Ať už jsou smyšlené, či ne, téměř každý Scorseseho film stojí na postavě, o níž vypráví. Mění se pouze prostředí. Od rodných ulic k fiktivním mafiánům, od skutečných osobností k ryzí fantazii. Zázemí určuje vývoj a umožňuje Scorsesemu žánrový rozptyl.

Pokud si v poslední době Scorsese hlavně hraje (Skrytá identita i Prokletý ostrov jsou především o boření diváckého očekávání), je Hugo a jeho velký objev vrcholem tohoto stylu. Co začíná jako další běžný rodinný film se velmi rychle mění v cestu za posláním, které má v tomto případě přesah do skutečnosti a co víc, přesah k samotným filmařům. Málokdy u nějakého filmu platí, že ho ocení hlavně ti, kteří se o fenomén opravdu zajímají. A teď nemyslím lidi typu „koukám na Kim Ki-duka, protože vidím za horizont“, ale zájem o to, kdo to byli bratři Lumièreové a Georges Méliès.

Není náhodou, že toho trailer příliš neprozrazuje. V podstatně z něj pochopíte pouze to, že se film odehrává na nádraží, chlapec má robota, je tu jakási dívka a čeká je velkolepé dobrodružství. Proč takové tajnosti? Neboť právě onen zlom, který rozjede druhý plán (a jenž se ukáže být skutečným hlavním dějem) je natolik kouzelnou poctou filmařině, že stojí za trochu onoho mlžení.


Tím si na sebe Scorsese upletl bič. Hugo je díky tomu de facto neprodejný. Pokud má překvapit, musí ukrývat svůj největší trumf a marketing nemá na čem stavět. To se ostatně odrazilo na mizerných domácích tržbách, které nepokryly ani třetinu rozpočtu. A to jde prosím o film, o němž James Cameron prohlásil, že lepší 3D tu nebylo (mimo Avatara, samozřejmě) a jehož americké recenze se předháněly v superlativech. Ani to na zájem publika nestačilo.

Částečně za to může i zavádějící reklama. Hugo rozhodně není (vzhledem k vývoji děje) typickým rodinným filmem. Je poctou zasněné Paříži (ani ta užitá angličtina nevadí). Je poctou filmu, který nikdy nebyl krásnější, než v dobách, kdy lidé z kin zděšeně utíkali před jedoucím vlakem. A je poctou… ale to už bych prozradil příliš (o tom níže v ne/vděčném spoileroidním dodatku). Snad jen vedlejší postavy mohly mít více prostoru. Jejich vliv na celkové dění je zanedbatelný.

Pro Scorseseho bude Hugo dost možná nejsmutnějším majstrštykem jeho kariéry. Bez debat půjde o snímek nejen ceněný, ale i oceněný (již nyní má na kontě Zlatý glóbus pro nejlepší režii). Jen bude trvat, než si najde k divákům cestu. Jsem rád, že mi v kině neunikl. Podobných silných zážitků se rodí jen pár za dekádu. Ale vlastně i trochu závidím těm, kteří ho teprve objeví.

Hodnocení: 90%


!!! Spoileroidní dodatek, čtěte pouze na VLASTNÍ NEBEZPEČÍ !!!

To, co budu rozebírat v následujícím odstavci, není žádné extra tajemství pro ty, kteří znají knihu (není můj případ), případně o filmu trochu více četli. Pokud znáte Huga jen z traileru, případně o něm víte proto, že „ho točil ten pán, co dělal Prokletý ostrov“, tohle z popisu děje nepochytíte.

Prodavač hraček Georges (hraný Benem Kingsleym) je zmíněný Georges Méliès, průkopník filmu, který natočil počátkem 20. století na 500 hraných filmů, přičemž nejenže jako první pracoval s příběhem, ale dokonce používal i poměrně náročné triky. Zpočátku jsem se bál toho, že jeho přítomnost ve filmu bude jen jakýmsi fórkem, který nikam nepovede. Ve skutečnosti jde ale o milou skorohistorii, neboť Méliès opravdu pracoval v hračkářství na nádraží, kam se musel uchýlit poté, co První světová válka utlumila zájem o kino. To spojení s osudem Huga mi přijde jako naprosto VYNIKAJÍCÍ nápad a co je nejlepší, nepůsobí to násilně sešroubované do jednoho příběhu.

Ve filmu je navíc zrekonstruováno hned několik klasických Mélièsových filmů, které jsou téměř k nerozeznání od originálů. Divák má tudíž jedinečnou možnost vidět Mélièsova zásadní díla (ač formou kratičkých fragmentů) na velkém plátně. Něco takového se nepoštěstí každý den.

Hugo je ve výsledku hlavně poctou tomuto tvůrci a bez okolků přiznávám, že jsem byl na konci velmi dojatý a vzpomněl si na mládí, kdy jsem fascinovaně Mélièsovy filmy sháněl (uchovalo se jich pouze několik desítek). Škoda, že to běžný konzument zdaleka nedocení tolik, jak by si bývali Scorsese i Méliès zasloužili. My, co "víme", ale máme důvod k neskutečné radosti.


P.S. Kdyby vás zajímalo, proč má Hugo tak divoký sen o demolici nádraží vlakem, i v tomto případě nejde o fikci, ale o připomenutí jedné skutečné události.

Strojový překladač rulez!

Oficiální popis filmu Happy Feet 2 od české pobočky Warnerů:

Film „Happy Feet Two„ je dalším pokračováním Oscarem ověnčeného animovaného filmu „Happy Feet“. Diváci se vrací do nádherné krajiny Antarktiky v úžasném formátu 3D.Mumble, mistr stepu, má problém, protože jeho drobounký syn Erik je choreo-fobní. Tanec ho nebaví a Erik uteče pryč a potká Mocného Svena/Mighty Sven—tučňák, který umí lítat!  Mumble nemá oproti tomuto charismatickému modelu nové role žádnou šanci. Ale celá situace se zhorší ještě tím, když je svět otřesen mocnými silami. Erik se od svého otce naučí být odvážný, když dá Mumble dohromady národ tučňáků a všechny druhy nádherných stvoření od drobného Krilla až po obřího Elephant Seals, aby vše bylo zase v pořádku.


Kde začít... tak předně, film není "dalším pokračováním", ale "prvním pokračováním", tudíž prostě pokračováním.

Věta "Erik uteče pryč a potká Mocného Svena/Mighty Sven—tučňák, který umí lítat!" vypadá, že ji psal Yoda.

"Mumble nemá oproti tomuto charismatickému modelu nové role žádnou šanci." - nejočividnější laps strojového překladu. V originále bylo s největší pravděpodobností "Role Model", což si lze při užití nějakého hodně laciného překladače vyložit jako "model nové role". V překladu nicméně Role Model znamená vzor, nebo idol. Fascinující není ani tak samotný překlad, ale fakt, že podobnou blbost někdo vypustí do éteru.

Proč není přeložen Elephant Seal jako rypouš je také záhadou.

Moc rád bych věděl, kdo za takový překlad bere peníze...

středa 11. ledna 2012

Plakát, který říká vše...


Je třeba něco dodávat?

Recenze: Labyrint

Český horor. Nezvyklé spojení, které se domácí filmové distribuci zpravidla vyhýbá. Tomáš Houška vysílá Lucii Vondráčkovou do tajemných pražských chodeb, aby žánrovou mezeru vyplnila.


Renata (Lucie Vondráčková) je snaživá reportérka, která by ráda přišla s hitem. Jeden takový se jí nabídne, když narazí na případ mizení lidí ve svém domě. Postupným odkrýváním stop se dostane ke spletitému podzimnímu labyrintu, táhnoucímu se pod nemalou částí Prahy. Exkluzivita je základ a Renča se proto s kamerou a pár dalšími lidmi vydá na vlastní pěst do zrádných chodeb.

Debut Tomáše Houšky má poměrně ambiciózní záběr. V prvé řadě chce být žánrovým přírůstkem srovnatelným se zahraniční konkurencí. Za druhé využívá jako backround příběhu tajemnou legendu, což je v dnešní době ideální hitové téma. Bohužel nenabízí Labyrint dostatečně nosný výsledek, aby popostrčil k nadšeneckému hledání tajných chodeb a skrytých pokladů.

Kámen úrazu tkví, jak je bohužel u českých filmů nepsaným pravidlem, v dramaturgii. Dramaturg je poměrně zásadní člen týmu. Hlídá rovnici "bod A vede k bodu B" a pokud se něco vyřadí ze scénáře, je na něm, aby zajistil, že některá z následujících scén nebude k tomuto momentu odkazovat. Dramaturg má film učinit neprůstřelným vůči „zlým hnidopichům“. Jakkoli bych tvůrcům Labyrintu přál vítězné tažení, je jejich film typickým příkladem absolutního dramaturgického selhání.


Není žádným tajemstvím, že měl Labyrint finanční potíže a chvíli trvalo, než byl dokončen. Docela by mě zajímalo, zda to znamenalo nějaké škrty ve scénáři. Nejednou se totiž zdá, že chybí celá pasáž a scény postrádají návaznost. Není neobvyklé, když hrdinka dramaticky pronese větu typu „už vím, oč jde“ a následně se k myšlence nevrátí. Tak to tu prostě funguje. Celá linie s vražedným zlem zůstává trestuhodně nevysvětlena, stejně ostrouhá mystika podzemních chodeb. Člověk 90 minut čeká odpovědi a žádné nepřijdou. Za to by jeden opravdu vraždil.

Neukončeným dojmem působí i finále. Možná to zvrtal zmíněný dramaturg. Možná je Houška o tolik horším scenáristou. Těžko říct. Faktem je, že zatímco režie působí poměrně sebejistě, scénář je jeden veliký zmatek, těkající z místa na místo, jakoby nevěděl, co chce komu vyprávět. Je to ohromná škoda, neboť vizuálně jde o použitelný žánrový kousek se solidní atmosférou, funkčním soundtrackem (krom otravně dunivých pasáží) a i obsazení neurazí (s výjimkou směšného kroužku, který se schází při svíčkách). Být lepší scénář, klidně jsme mohli mluvit o nadprůměru.

Nechtěně vtipných momentů není tolik, aby se stal Labyrint vyhledávanou lahůdkou pro milovníky špatných filmů (na tento post aspiruje jen Renatina práce pro Alza.cz - product placement zrůdného rozměru). Vyložený výsměch by navíc, myslím, byl nespravedlivý. Tak špatný Labyrint prostě není. Pokud bychom na něj nahlíželi nezaujatým (=nečeským) okem, šlo by o další hororové videobéčko, které se omylem zatoulalo do kin. Což vlastně mohou brát tvůrci za malou pochvalu. 

Hodnocení: 35% 

!!! Následuje text PLNÝ spoilerů a vyzrazuje i pointu, tudíž by ho NEMĚL číst ten, kdo zvažuje návštěvu kina !!!

Labyrint je až fascinujícím způsobem dějově chaotický a celkem lituji, že jsem si po projekci neodchytl režiséra, aby mi některá bílá místa vyplnil. Na druhou stranu, pokud něco není pochopitelné z filmu samotného, těžko bude mít běžný divák k dispozici někoho z tvůrců.

Celý ten dějový nepořádek mne nicméně tak zaujal, že se nyní pokusím v pár bodech shrnout největší „přešlapy“, které mi utkvěly v paměti. Smyslem následujícího textu není poškození filmu, ale snaha názorně ukázat to, jak moc scénář ve své struktuře nefunguje (přičemž pointa je v tomhle případě alfou i omegou celého problému a nelze ji nezmínit). Pokud máte na některý z následujících bodů odpověď, určitě se podělte v komentářích:

1) Renata bydlí s černoškou Kiarou z Kostariky, která nemluví česky. Ta v první třetině filmu utrousí, že její příbuzný musel kdysi po Druhé světové z Čech emigrovat. Poté začne „něco s drápy“ vraždit lidi v baráku, konkrétně jednu starší paní a poté kamarádku Renaty. O něco později se Kiara sprchuje a režisér nám ukáže, že má na zádech symbol, který je na listech, jež Renata k tajemnému labyrintu našla a které jsou „400 let staré“. Nemusíte být rozený detektiv, aby vám v tu chvíli došlo, že vraždí Kiara. Na konci filmu Kiara všechny v labyrintu zabije, ukáže se, že umí česky, najde starou bednu s nacistickými dokumenty a diamanty a pravděpodobně se z labyrintu nedostane, neboť vstup do něj mezitím zadělali dělníci (to nevíme jistě, z filmu není pochopitelné, jestli tam opravdu uvízla).

A teď několik otázek:

-    Proč Kiara vraždila lidi v domě? V případě starší paní se možná bála, že objeví vstup do podzemí a někomu to řekne (to by ale musela pobít i všechny dělníky, co v domě pracují na jeho rekonstrukci). Zabití Renatiny kamarádky, která jen chtěla jít domu, ale smysl nedává vůbec.
-    Kdo vlastně byla Kiara? 400 let starý démon? Skutečný potomek emigranta, který tam bednu kdysi sám schoval a Kiara tolikrát viděla Americké psycho, že jí přišlo jako dobrý nápad při cestě za bohatstvím všechny povraždit, protože jinak by na ní nezbylo?
-    Proč tajila, že umí česky? Pro děj to nemá žádný význam (krom "aha!").

 V rámci šílených teorií by šlo klidně říct, že Kiary praprapříbuzný byl černý nacista, který kradl Čechům a ona se to rozhodla dotáhnout. Z filmu nic konkrétního jasné není.

2) Film otevírá scéna s Renatou. Hrdinka pronáší zhruba následující monolog: „Znáte takové ty okamžiky, které vám navěky změní život? Co kdybyste se třeba v jednu konkrétní chvíli neotočili? Nepodívali se. Všechno mohlo být jinak.“ Ta samá scéna se opakuje na konci s tím, že hrdinka se tentokrát otočí, uvidí svého expřítele, jak se na ni směje a dvojice se dá do řeči.

Chápal bych, kdyby Renata viděla Kiaru, která s ní moc dlouho nebydlela. Proč je ale klíčovým okamžikem střet s ex? Možná proto, že překládal dokumenty a tím ulehčil nalezení labyrintu. Říkám možná, protože kolega to tak vůbec nepochopil a vnímal scénu jako extrémní WTF tečku.

3) Hrdinové mají plánek k labyrintu. Přesto se v něm ztratí. Postupem času začne na povrch vystupovat teorie, že se labyrint mění, protože má kouzelnou moc. Nic takového se ale později nepotvrdí, díky čemuž není jasné, proč se tedy skupinka vůbec v chodbách ztratila, když měla mapu

Tomáš Houška má ve všem, co jsem vypsal, pravděpodobně jasno. Inu, aspoň někdo…

čtvrtek 5. ledna 2012

Recenze: A Lonely Place to Die

Skupinka horolezců vyrazí na další tůru. Během cesty narazí v lese na malou dívku, pomohou jí a tím si podepíšou ortel smrti. Tolik k ději (moc se toho filmu nestane, lepší proto víc neprozradit).


A Lonely Place to Die nemá nijak originální námět, což ale nutně nevadí. Jednoduchá zápletka slouží účelu a důležité je, že většinu času drží režisér solidní tempo, v němž postavy bojují o život. Nejde o rafinovanost, většina úmrtí hraje především na strunu šoku. Naštěstí do docela funguje. Částečně proto, že těch několik málo krvavých efektů je výborně zvládnutých a jednak je to zásluha herců, kteří nemají žádný veliký backroud a přesto jsou všichni dostatečně odlišní a v rámci možností sympatičtí (=nechovají se jako kreténi a divák jim nemá tendenci přát smrt).

Respektive jsem přál smrt jednomu ze záporáků (protože byl správně tupé hovado) a druhý mě ohromně zajímal, neboť ho hraje feťák z Harryho Browna. Za klaďase film táhne Melissa George, která od doby, kdy rozprášila Joshe Hartnetta v 30 dní dlouhá noc, ani o minutu nezestárla a tak nějak to vypadá, jakoby jenom přešla z jednoho placu na druhý. Nic proti tomu. Byla tehdy výborná a úplně stejný dojem snaživé přeživší, ochotné jít až do posledního dechu, zanechala i tentokrát.


Potěší i malá role Karla Rodena, který si vychutnal další nejednoznačnou postavu a velmi by mě zajímalo, jak vůbec stíhá točit české i zahraniční filmy, seriály a ještě do toho hrát v divadle.

A Lonely Place to Die je vrcholně neoriginální a velmi slušně šlapající žánrovka s vhodně vybranými herci, pěknými exteriéry a několika adrenalinovějšími pasážemi. Palec nahoru za odvahu tvůrců odrovnat většinu obsazení. Palec dolů za naprosto nulovou invenci. Nicméně, kdyby každá "pouhá žánrovka" fungovala takhle dobře, bylo by na světě zase o kousek hezčeji.

Hodnocení: 70%

Věc Johna Carpentera podle Pingu

Mám osobně pro Věc velikou slabost a poměrně nedávno jsem se v obsáhlém článku věnoval všem dosavadním adaptacím povídky Johna W. Campbella jr. (viz zde). Nikdy by mě nenapadlo, že někdo přijde s animovaným filmem, kde budou hrát tučňáci. Kvůli podobným perlám miluju internet:

 

středa 4. ledna 2012

Recenze: Přepadení

V roce 1994 čtyři teroristé Ozbrojené islámské skupiny (GIA) obsadili letadlo na letišti v Alžíru. Na palubě bylo několik stovek lidí a cílem útoku měla být Eiffelova věž. Víc prozrazovat nebudu, kdo je ale trochu starší a má přehled o tom, co "hýbalo světem", bude tuhle útočnou epizodu dobře znát.


Snímek Přepadení natočený podle výše popsaných událostí volí stejně jako United 93 formu rekonstrukce. Celou dobu jsme svědky maximálně autentického dění, kamera je neustále v pohybu a lidé se většinu času chovají stoicky nebo podrážděně, protože na jiné emoce nemají v podobně vyhrocené situaci čas. Očividnou snahu o co nejmenší hru na city nejlépe ztělesňuje ustaraná manželka člena zásahové jednotky určené k likvidaci teroristů. Žádná zbytečná hysterie ani srdceryvné proslovy. Pouhý oněmělý pohled na televizní přenos, který situaci sleduje.

Jde rozhodně o tu lepší variantu, jak podobné ožehavé téma točit (stačí vzpomenout na ubulené WTC Olivera Stonea, což je dokonalá ukázka toho, jak to NEMÁ vypadat). Potíž je v tom, že ač se režisér snaží a herci jsou opravdu dobří, musí se Přepadení prát s tím, že vstupuje do stejných vod, jako zmíněné United 93. A to natočil Paul Greengrass BEZCHYBNĚ. Přepadení nemá za 1) zdaleka tak zajímavý backround celé události (vzdušný "bordel" ohledně toho, kdo je a kdo není na příjmu byl mnohem výživnější, než zdejší snahy o podplacení teroristického bosse) a za 2) už vzhledem k tomu, jak zdejší situace dopadla, nemůže nabídnout natolik úderné a zdrcující finále.

Nicméně chápu, že výše popsané výtky jsou de facto můj osobní problém, neboť jsem United 93 viděl minimálně 10x a pokaždé byl hrozně dojatý, hrozně smutný a hrozně naštvaný, co pár blbců udělá jen proto, že si blbě přečtou knihu. U Přepadení jsem se nedojal, smutek byl minimální, naštvanost zůstala. Není to vyloženě málo, ale tak nějak od podobné látky čekám trochu víc.


Takže jít či nejít? Koho baví podobné rekonstrukce, ten může Přepadení zkusit - natočeno je opravdu solidně a má několik silných momentů. Pokud ale mezi vaše "nej" filmy patří United 93, dobře si kino rozmyslete. Nejde o lacinou kopii, ale i tak se nezbavíte pocitu slabšího déjà vu.

Hodnocení: 70%

P.S. Jednoznačné body k dobru si film zaslouží za to, že velmi šikovně využívá skutečných záběrů, které tehdy pořídily snaživé televize.

pondělí 2. ledna 2012

OOoohh kočka z Kocoura v botách

Kocour v botách, který poměrně nedávno dorazil do kin, není nic moc. Tím nechci říct, že je to vyloženě špatný rodinný film. Od toho máme pískající Chipmunky a efekty znásilněnou Saxánu. Jen je hrubě průměrný a téměř až fascinujícím způsobem nenápaditý (od prvních dvou dílů Shreka ušli tvůrci série nezáviděníhodný kus cesty). Lepší už to zřejmě nebude, podobně jako Shrek 4 má nicméně i Kocour v botách jeden (!) geniální moment, jenž stojí za to citovat. Viz video:



Kdyby podobným „ujetým způsobem“ fungoval celý film a bylo v něm více takových mimózně roztomilých nápadů, bylo by to super. Jde ale bohužel o ojedinělou situaci.

A pokud jste Shreka 4 neviděli a zajímá vás, jaký byl jeho světlý moment, mám na mysli dítě „dělej, zařvi“, které od té doby stihlo slušně zkultovnět. Uznejte sami, spratek k pohledání: