čtvrtek 21. listopadu 2013

Recenze: Hunger Games: Vražedná pomst

Katniss chtěla jen přežít. A to za každou cenu. Nechtěně svým nasazením zažehla plamen odporu, který den ode dne sílí. Prezident Snow potřebuje nastolit klid v jednotlivých sektorech, kde obyvatelé začínají postupně rebelovat proti hlídkám. Využije proto výročních Hladových her.

Katniss (Jennifer Lawrence) a Peeta (Josh Hutcherson) se stali miláčkem lidí Kapitolu i utlačovaných obyvatel jednotlivých krajů. Z toho důvodu musí, navzdory faktu, že se ihned po skončení her odcizili, nadále předstírat zamilovanost. Aby byl vliv jejich „pozitivní lásky v těžkých časech“ co nejplošnější, jsou jako pár vyslání na propagandistickou šňůru napříč celou zemí. Snow (Donald Sutherland) si od akce slibuje ústupek odporu, když ale lidé vidí Katniss na vlastní oči, mají o to větší touhu bojovat. Dojde proto na nečekaný plán – pro 75. Hladové hry budou z každého kraje vybrání dva výherci minulých her. Katniss se tak vrací do arény.

První díl Hunger Games měl potenciál. K tomu, aby ho plně využil, mu však chyběl jak lepší scénář, tak větší prokreslení postav i samotného světa. Jakoby to na režijní sesli střídající Francis Lawrence sám vycítil a pro dvojku si ukrojil ohromných 146 minut. Podobná délka se jeví vražedná, dvakrát tolik s vědomím, že je film vyklešťěná předloha. Většinou to v praxi znamená, že se tvůrci snaží do filmové adaptace narvat co nejvíce kultovních scén z knihy, aniž by nutně dávaly smysl. Není to případ Vražedné pomsty. Dějová linie je konzistentní, s minimem nepochopitelných odboček a odkazů. Pokud něco stále působí jako úlitba předloze, je to vztah Katniss s Galem. Postava boyfrienda z kraje se jeví nadbytečná i nezajímavá, leč do budoucna bude zřejmě významná.

Naštěstí se Gale na plátně ohřeje možná pět minut. Klíčová je Katniss a její tým, potažmo několik nových protihráčů, jimž snímek věnuje větší dávku pozornosti. Obsazení je mimořádně dobré, díky čemuž i chatrně načrtnuté postavy s minimem prostoru dokáží diváky bez problémů oslovit (namátkou nový vůdce hry v podání Phillipa Seymoura Hoffmana nebo sadistický mírotvorce Patricka St. Esprita, který zřejmě sloužil někde s Langovým zeleným mozkem z Avatara). 


Skutečnými hrdiny druhých her jsou každopádně Jennifer Lawrence, jež konečně působí jako vůdce a ne pouhá oběť a především režisér Lawrence (shoda příjemní čistě náhodná), který po peckách Já,legenda a Constantine potvrzuje jedinečný cit pro pečlivě vystavěnou scénu a vypiplaný vizuál. Vedle zmíněných filmů působí Hunger Games sice trochu nezajímavě, ale ono se vylidněnému New Yorku a nahláškované komiksové postavě těžko konkuruje. Hunger Games pod Lawrenceovým vedením každopádně působí 2x tolik epičtěji, než jednička a v kombinaci se správnou hudbou (i James Newton Howard si od minule polepšil) dokáží některé obrazy navodit až mrazení v zádech.

Vražedná pomsta není typický blockbuster, ale to ostatně platilo i pro jedničku. Podobně jako v případě Enderovy hry jde o ušlechtilý pokus přinést do kin závažná téma prostřednictvím mladších vypravěčů. V případě Hunger Games je přidaná hodnota v podobě totalitního režimu, což je systém (na rozdíl od mimozemské invaze) světu dobře známý a (bohužel) nadčasový. Jednička problém naťukla. Druhý díl už ukazuje zrůdnost systému v celé jeho zvrácené kráse a to natolik intenzivním způsobem, až je lehké zápalu podlehnout a chtít také bojovat za správnou věc.

A to nejlepší nakonec - film má dvě a půl hodiny a přesto nenudí. Po jeho finální scéně jsem chtěl vědět a vidět víc. Takže resumé: Vražedná pomsta je ve všech směrech vyzrálejší variací na svého předchůdce. Pokud se v nastoleném tempu pojede dál, s chutí se na ostatní díly vydám do kina.

Hodnocení: 80%

úterý 5. listopadu 2013

Thor: Temný svět

Asgardský bůh a jeho zrádný bratr se vrací ve velkolepém pokračování, aby společně čelili nepříteli z dávných časů. Překoná Temný svět dobře nastavenou jedničku, nebo se stane (podobně jako Iron Man 2) zbytečnou nastavovanou kaší, jejíž potenciál se utopí v nedostatku tvůrčí odvahy? 

Jedno se Marvelu musí nechat. Nemá sestupnou tendenci. Adaptacím klasických komiksových děl je věnována maximální péče i finanční podpora a film od filmu je vidět štědřejší přístup. A naštěstí i ochota posouvat hranice. Avengers přinesli velkolepou bitvu v New Yorku, pořád ale převládala spíše pozitivní nálada, v níž víme, že se nikomu a ničemu nic nestane. Iron Man 3 sice potvrdil neochotu studia obětovat aspoň některou z vedlejších postav, nabídl ale (pro novou vlnu marvelovek zatím nepříliš typickou) temnější atmosféru, kdy cítíme závažnost celé situace.

Thor: Temný svět jde ještě o kousek dál. Sympatického (a nyní již i pokorného) hrdinu zastihneme v době vrcholících válek o nastavení rovnováhy ve vesmíru. Finální bitva dopadne pro Thora (Chris Hemsworth) dobře a vše se zdá být zdánlivě v pořádku. Jeho pozemská láska Jane (Natalie Portman) se však nechtěně stane nositel zlé energie, která probudí k činu pradávné nepřátele všeho dobrého. Bitva o osud celého vesmíru začíná a nikdo si nemůže být jistý tím, že z boje vyjde se zdravou kůží.

Což je jedno z největších vítězství nejen druhého Thora, ale Marvelu vůbec. Konečně přišel čas začít se skutečně bát o postavy. To přirozeně neznamená, že by měl divák očekávat masakr, v němž padne polovina postav. Úplně poprvé je ale patrné, že nesmrtelnost není synonymem hrdinů Avengers (a jejich okolí). Druhý Thor má též nespornou výhodu v tom, že se již od počátku hrdina chová sympaticky a ne jako buranské hovado. A pak je tu Loki, černý kůň, eso v rukávu, jehož pojetí „sympatického záporáka“ těžko hledá konkurenci. Tom Hiddleston je požitkář a roli ublíženého syna, toužícího po trůnu, si vychutnává každým nadechnutím. Podobně silných antihrdinů se moc nevidí.


Režisér Alan Taylor, který nastoupil do rozjetého vlaku, svou roli vypravěče zvládl naprosto se ctí a i když jde o jeho první velký film, dokonale zužitkoval svou práci na seriálu Hra o trůny. On ostatně Asgard není zas tak Západozemí vzdálený (někomu nicméně nemusí vyhovovat, že pastelové barvy ustoupily klasičtějšímu fantasy pojetí). A potěšující je, že Taylor bez problémů zvládá i velkolepé akční trikové pasáže, které v sobě kombinují krásu Pána prstenů a vesmírný drajrv Star Wars.

Tím nejpřekvapivějším aspektem Temného světa je každopádně humor. A teď nemyslím sypání hlášek ve stylu Tonyho Starka. Druhý Thor je v mnoha pasážích velmi komediální (ano, a současně temný). Nejenže je samo o sobě hodné obdivu, že humor nikdy neruší a netupí dramatické hrany, ale hlavně je často vrstvený, skoro jakoby vypadl z nějaké výborné komedie Blakea Edwardse. Patrné je to hlavně v závěrečné londýnské bitvě při „propadání“ prostorem, kdy se s kulometnou kadencí vrší jeden vtip za druhým (pokud pojedete domů metrem, 100% se neubráníte úsměvu). Komediální vsuvky jsou přímo úžasné a dokazují, že nejen Iron Manem je humor Avengers živ.


Pokud něco skřípe, je to opětovné nevyužití členů Thorovy bojovné skupiny (i o spolupracovnících Jane víme více). A osobně mi - stejně jako u jedničky - vadil 3D formát, který ve výsledku nijak 3D není, ale film je díky němu hrozně tmavý (ale to bude spíš zásluha promítajícího CineStaru).

Thor: Temný svět sliboval svým fanouškům hodně. Podle nepsaných pravidel pokračování měl mít všeho více. A ono to jde! Pokud byla jednička solidně odvedeným komiksovým odpichem k velkolepé týmovce, dvojka už je suverénním sólistou, který neslouží jen celku, ale současně mu dokáže být inspirací. Teď jen doufat, že si druhý Captain America povede stejně dobře.

Hodnocení: 90%

P.S. Uprostřed filmu je jedno moc pěkné cameo a během titulků si počkejte rovnou na dvě scény.

sobota 2. listopadu 2013

Recenze: Beyond: Two Souls

David Cage, autor interaktivní detektivky Heavy Rain, znovu zatíná drápy do herního průmyslu. A tentokrát už žádné kompromisy. V hlavních rolích jeho nové hry září Ellen Page a Williem Dafoe, příběh je jeden velký filmový scénář a stejně tak pojetí i hudba. Stačí to na dobrou hru?

Jodie (Ellen Page) od svého narození disponuje zvláštním společníkem - neviditelnou entitou Aidenem, který dokáže pohybovat předměty, ničit je, ovládat lidi, případě i zabíjet. Když jste malá vystrašená holka zamknutá v komoře pod schody, může to být velmi užitečné (Harry musel k otevření použít hůlku, Aiden to udělá za vás). Pokud vás ale někdo ohrožuje, stanete se nechtěně svědkem vraždy. Aiden má totiž vlastní hlavu. Jodie neignoruje, může si nicméně dělat, co chce. Jodie se díky němu od dětství vyčleňuje a poměrně brzo si ji všimnou příslušné úřady. Jako malá holčička se stane součástí výzkumu, který vede starostlivý Nathan (Williem Dafoe). Později ji přivítá FBI. Netrvá dlouho a Jodie jde do akce. Záhy si však uvědomí, že nejen ona, ale i vláda může Aidena využít ke zlým účelům. Vydá se proto na útěk.

Na první pohled se jeví Beyond: Two Souls hodně lineární zábava na nějakých osm hodin, což není příliš mnoho. Hra sice nabízí řadu voleb, žádný velký dopad na děj ale nemají. Respektive nemají způsobem, jaký by zkušený hrát od hry, kde "se hodně mluví a lze volit různé odpovědi" čekal. David Cage totiž chtěl v prvé řadě vytvořit emocionální filmovo-herní dílo, které bude moci divák ovládat. Tady tudíž nejde (a zřejmě nikdy ani nemělo jít) o nějaké větvení hratelnosti (i když i to tu v jisté míře je, protože především s Aidenem lze některé úkoly provést různými způsoby). Jde tu hlavně o postavy a emoce. Uděláte z Jodie namyšleného spratka, impulzivní puberťačku, nebo přemýšlivou dívku? Upřednostníte vášnivost nebo praktickou chladnost? Kdo kdy toužil u nějakého filmu mít možnost rozhodnout, s kým se hlavní postava vyspí, zda bude silná či zranitelná, superman nebo chybující člověk, to vše Beyond: Two Souls umožňuje. Hraní téhle hry je tak trochu jako vytváření vlastní režisérské verze. Vy určíte tón jednotlivých scén a vztahy mezi postavami.

Ač tedy ve stejných kulisách, opakováním se mění dynamika i styl. Hru jsem dohrál 3x a pokaždé jsem přišel na něco nového, případně jsem stočil vývoj trošičku jiným směrem. Škoda, že jednotlivé volby mají pramalý vliv na samotné finále, které se nijak neodvíjí od odehraného, ale víceméně jen od toho, jaký konec si sami zvolíte. Osobně jsem přišel na šest různých zakončení (přičemž na jedno naprostou náhodou), tudíž i v tom tvůrci dávají k opakovanému hraní dostatek motivace.


Vzhledem k tomu, že se hra omezuje na pohyb páčkou a přesně stanovené koridory, nepřináší žádnou herní výzvu. Ovládání je nastavené podle mustru "objeví se bílá tečka a jejím směrem posunete páčku". Podobně jednoduše jsou vyřešeny i souboje, kdy se Jodie pohne určitým směrem a vy páčkou pohyb dokončíte. Ti, kdo milují komplexní herní mechanizmy a volný prostor, budou u Beyondu trpět. Kritici klasických příběhových her, kde se postavy tváří v propojujících filmečcích nejistě, aby následně bez mrknutí oka pobily stovky nepřátel (viz nejnovější Tomb Raider), budou mít naopak radost z toho, že herní části nikdy nepopírají charakter hlavní hrdinky. A díky intuitivnímu a snadnému ovládání může hru hrát opravdu každý, nezávisle na herních zkušenostech.

O kvalitě scénáře se můžeme dohadovat už proto, že (a to vám zaručuji) každý kritik hrál de facto jinou hru a pokud si nedal tu práci s jejím opakovaným hraním, těžko může výsledek hodnotit. Faktem je, že zpřeházení kapitol působí občas zmatečně (Jodie, která příběh vypráví, má problémy s pamětí, takže náhodně skáče od dětství k současnosti), některé pasáže jsou ze slabšího ranku, celek si ale pro svou komplexnost, promyšlenost a nejrůznější odbočky zaslouží jednoznačné uznání. Samotná zápletka je spíše tradiční, ale vše okolo krásně funguje a zapadá do sebe.

Pokud něco skřípe (herně o příběhově), je to vysvětlení Aidenových schopností. Někdy se může od Jodie vzdálit půl míle, jindy jen desítky metrů. Něco je a něco není neprostupnou překážkou. A hledat hlubší klíč v tom, koho Aiden může ovládat, je taktéž zbytečné. Může ovládat ty postavy, u kterých se to tvůrcům hodí. Tak prosté a laciné to je. Navzdory logickým výtkám je naštěstí pocitově pochopení Aidenovy podstaty lehké a snadno se ovládá. Míst k nadávání je proto minimum.

Beyond: Two Souls je interaktivní film v tom nejčistším slova smyslu. Devadesát procent času má před sebou hráč pečlivě naskriptované a velmi promyšleně naaranžované scenérie, do kterých může tu volně, tu více zasahovat. Je to natolik „oku lahodící“ a šité podle současného hollywoodského mustru, že se můžete v zásadě jen dívat na někoho jiného, jak hraje a pořád se budete dobře bavit.

Nejsem si jistý, jestli jde o budoucnost herního průmyslu. V jistém směru bych ale podobný styl viděl jako prodlouženou ruku kinematografie, protože tady už herci nejen stáli modelem, tady skutečně hrají. S touhle formou bychom se klidně i za nějakých dvacet let mohli dočkat nové Smrtonosné pasti v herní podobě s mladým Brucem Willisem. Uvidíme, zda bude Beyond: Two Souls začátkem nové éry, nebo zůstane (podobně jako Heavy Rain) pouhým odvážným rozčeřením stojatých vod.

Hodnocení: 85%

P.S. Hru lze hrát i ve dvou, což opět o něco prohlubuje variabilitu herního zážitku. Při hře jednoho hráče ovládáte obě postavy, tudíž nesete odpovědnost za všechny činy. Pokud ale dva lidé ovládají dvě různé entity, jejich činy mají následky, může to příběh opět posunout trochu jinam.