Katniss chtěla jen přežít. A to za každou cenu. Nechtěně svým nasazením
zažehla plamen odporu, který den ode dne sílí. Prezident Snow potřebuje
nastolit klid v jednotlivých sektorech, kde obyvatelé začínají postupně
rebelovat proti hlídkám. Využije proto výročních Hladových her.
Katniss (Jennifer Lawrence) a
Peeta (Josh Hutcherson) se stali miláčkem lidí Kapitolu i utlačovaných obyvatel
jednotlivých krajů. Z toho důvodu musí, navzdory faktu, že se ihned po skončení
her odcizili, nadále předstírat zamilovanost. Aby byl vliv jejich
„pozitivní lásky v těžkých časech“ co nejplošnější, jsou jako pár vyslání
na propagandistickou šňůru napříč celou zemí. Snow (Donald Sutherland) si od akce slibuje
ústupek odporu, když ale lidé vidí Katniss na vlastní oči, mají o to větší
touhu bojovat. Dojde proto na nečekaný plán – pro 75. Hladové hry budou z každého kraje vybrání
dva výherci minulých her. Katniss se tak vrací do
arény.
První díl Hunger Games měl potenciál.
K tomu, aby ho plně využil, mu však chyběl jak lepší scénář, tak větší prokreslení postav
i samotného světa. Jakoby to na režijní sesli střídající Francis Lawrence sám vycítil
a pro dvojku si ukrojil ohromných 146 minut. Podobná délka se jeví vražedná,
dvakrát tolik s vědomím, že je film vyklešťěná předloha. Většinou to v praxi
znamená, že se tvůrci snaží do filmové adaptace narvat co nejvíce kultovních scén z knihy, aniž by nutně dávaly smysl. Není to případ Vražedné pomsty. Dějová linie je konzistentní, s minimem
nepochopitelných odboček a odkazů. Pokud něco stále působí jako
úlitba předloze, je to vztah Katniss s Galem. Postava boyfrienda z kraje se jeví nadbytečná i nezajímavá, leč do budoucna bude zřejmě významná.
Naštěstí se Gale na plátně ohřeje možná pět minut. Klíčová je Katniss a její
tým, potažmo několik nových protihráčů, jimž snímek věnuje větší dávku pozornosti.
Obsazení je mimořádně dobré, díky čemuž i chatrně načrtnuté postavy
s minimem prostoru dokáží diváky bez problémů oslovit (namátkou nový vůdce
hry v podání Phillipa Seymoura Hoffmana nebo sadistický mírotvorce Patricka St. Esprita, který
zřejmě sloužil někde s Langovým zeleným mozkem z Avatara).
Skutečnými hrdiny druhých her jsou
každopádně Jennifer Lawrence, jež konečně působí jako vůdce a ne pouhá oběť a
především režisér Lawrence (shoda příjemní čistě náhodná), který po peckách Já,legenda a Constantine potvrzuje jedinečný cit pro pečlivě vystavěnou scénu a
vypiplaný vizuál. Vedle zmíněných filmů působí Hunger Games sice trochu nezajímavě, ale
ono se vylidněnému New Yorku a nahláškované komiksové postavě těžko konkuruje.
Hunger Games pod Lawrenceovým vedením každopádně působí 2x tolik epičtěji, než
jednička a v kombinaci se správnou hudbou (i James Newton Howard si od minule polepšil) dokáží některé obrazy navodit až mrazení v zádech.
Vražedná pomsta není typický
blockbuster, ale to ostatně platilo i pro jedničku. Podobně jako v případě
Enderovy hry jde o ušlechtilý pokus přinést do kin závažná téma prostřednictvím
mladších vypravěčů. V případě Hunger Games je přidaná hodnota
v podobě totalitního režimu, což je systém (na rozdíl od mimozemské
invaze) světu dobře známý a (bohužel) nadčasový. Jednička problém naťukla.
Druhý díl už ukazuje zrůdnost systému v celé jeho zvrácené kráse a to natolik intenzivním způsobem, až je lehké zápalu podlehnout a chtít také bojovat za správnou věc.
A to nejlepší nakonec - film má dvě a půl hodiny a přesto nenudí. Po jeho finální scéně jsem chtěl vědět a vidět víc. Takže resumé: Vražedná pomsta je ve všech směrech vyzrálejší variací na svého předchůdce. Pokud se v nastoleném tempu pojede dál, s chutí se na ostatní díly vydám do kina.
Hodnocení: 80%