pátek 31. května 2013

Recenze: Star Trek: The Video Game (PC)

Žijte dlouho a blaze. Ale ne s touhle hrou. S tou si užijete krátké a bolestné chvilky.

Jde o šťastný příběh se špatným koncem. Začalo to hezky - vývojáři z Digital Extremes údajně na hře pracovali více než tři roky a nic je netlačilo. Obrovskou oporou jim navíc byla samotná oficiální licence, kdy měli k dispozici hlasy všech herců, původní hudbu atd.. Díky tomu mohli vymodelovat známý vesmír do nejmenších detailů a dodat mu atmosféru filmové série. Co víc si přát?

Co třeba úplně jinou hru? Od tvůrců povedených titulů The Darkness II nebo Unreal Tournament by se dala chápat gamesa se slabší grafikou, nebo absencí originality. Ale přijít s vyloženě neodladěnou hrou, jejíž každou druhou minutu drtí bugy, špatné ovládání a nezáživné herní principy, to by člověk čekal od amatérů a ne zkušeného studia. Hra působí dojmem, že se na ní značně šetřilo. 

Nebo jinak - grafika je průměrná, ale nejedna pasáž dokáže zapůsobit (dvakrát tolik, pokud patříte k fanouškům předlohy). Ozvučení je famózní, stejně tak dabing, v němž si užijete všechny členy posádky Enterprise. Protože hra začala vznikat dlouho před natáčením Do temnoty, pracuje s vlastním příběhem, který první a druhý film propojuje. Historka o ještěrech Gornech, kteří ukradnou Vulkáncům technologii Helios a s jejíž pomocí mohou vše zničit, je ze slabšího ranku, ale dá se s ní pracovat. Takže kde se šetřilo? Hlavně na testování. Hra je založená na kooperaci, což znamená, že i v sólo kampani nikdy nejste sami. Hru prochází duo Spock/Kirk, na začátku si z nich můžete vybrat (což by mělo mít vliv na hratelnost, ale nemá) a poté se připravte na značně frustrující jízdu.

Pokud totiž zrovna nemáte po ruce kamaráda z masa a kostí, stává se z videoherního Star Treku frustrující přehlídka festivalu idiotů. Že se nepřátelé chovají tupě a věčně se schovávají za překážky způsobem, aby šli trefit, to je jedna věc. Působí to komicky, ale aspoň vás hra nikde zbytečně nezdržuje. Horší je parťák. Věčně se někde zasekává, je pomalý, má tendenci se vystavovat nebezpečí (což ohrožuje i vás, neboť ho musíte oživovat), zkrátka jen působí problémy. Namísto dobře promazané dvojky si často budete připadat, že se taháte po úrovních s Rain Manem.


Logicky z toho vychází, že když si k téhle virtuální cestě přizvete kamaráda, je výsledek o poznání lepší. Pořád vás budou otravovat nejrůznější bugy a stereotyp, hra s někým, jemuž to myslí, je ale přeci jen záživnější. Bohužel i přímá kooperace nemůže zamaskovat nezáživnost celého herního schématu (nic na tom nemění snaha o zpestření formou různých miniher), zbytečné vylepšování postavy (v pohodě hru projdete bez jediného upgradu) a zmatečné vesmírné bitvy. 

Star Trek: The Video Game mohla být opravdová pecka. Měla všechny předpoklady. I přes letitý vývoj to ale vypadá na hru bez jediného betatestu. Pokud jste vášnivý trekkie, máte stejně zaměřeného kamaráda a jste schopni přimhouřit obě oči, může vám hra zpestřit víkend. V opačném případě se připravte na nejhorší. Když to uděláte, může vás výsledek jen příjemně překvapit.

Hodnocení: 45%

Za zapůjčení hry k recenzi děkuji internetové prodejně Gamesarena.cz  


sobota 25. května 2013

Recenze: Star Trek: Do temnoty

Kapitán James T. Kirk a jeho posádka se vrací v dalším epickém dobrodružství. Tentokrát se vydají po stopách nebezpečného teroristy, který se neštítí vůbec ničeho.

James T. Kirk (Chris Pine) se stále nepoučil. Svou horkokrevností vyvolá incident, jenž by měl za jiných okolností velmi vážné důsledky. Na Londýn však zaútočí terorista (Benedict Cumberbatch), zabije mnoho členů Flotily a Kirk je vyslán, aby ho zlikvidoval. Zdánlivě jednoduchá mise se zvrhne v boj o přežití, který budou pro posádku lodi Enterprise životní zkouškou.

První Star Trek znamenal před čtyřmi lety pro značku nečekané oživení. Tvůrci se chytře vyhnuli srovnání, když vytvořili alternativní vesmír již proběhlých událostí.  Díky tomu mohl fenomén povstat z popela, aniž by popřel sám sebe. Nyní J.J. Abrams servíruje dlouho vyhlížený sequel. V něm tvůrci příliš nových témat nepřináší – znovu je tu ambiciózní, ale tvrdohlavý hlavní hrdina, jehož postoj k autoritám je značně na vodě a který musí projevit pokoru, pokud se má stát skutečně skvělým velitelem. Vstup do stejné řeky přesto nepůsobí dojmem nastavované kaše.

Abrams je totiž šikovný krejčí. Umě maskuje skutečnost, že se namísto nového příběhu dočkáme jen jakéhosi upgradu původní myšlenky. Těžištěm je v Do temnoty syrovější přístup – tentokrát jde o život. Jsme v hollywoodském blockbusteru pro celou rodinu, což přirozeně tupí hrany událostí, přesto budete během filmu na vážkách. Skutečně to všichni hrdinové přežijí? Ta otázka mi hned několikrát probleskla hlavou, což je nemalá zásluha dobře vykresleného záporáka, jehož se s bravurou sobě vlastní ujal Benedict Cumberbatch, známý především rolí seriálového Sherlocka.

Ambiciózní podívaná plná emocí (ve filmu se opravdu nešetří velkými slovy) by se lehce rozpadla, nebýt Abramse, který vše pevně drží v rukách. Pravda, ne každé vyznání padne na úrodnou půdu, především Spockovo emociální prozření vykazuje největší mezery, přesto ani jednou nepůsobí film trapně, což je u sci-fi fláku, kde hrdinové nosí přilehavé teplákové soupravy, samo o sobě úspěch.


Nejsilnější je Abrams každopádně v akci a gradaci dramatických situací. Nemusí vám být Star Trek blízký. Dokonce můžete mít na háku celý sci-fi žánru. Jakmile se ale spustí velkolepé akční scény, ať už na dně rvoucí sopky, v lodi volně padající vesmírem či na střeše plavidla letícího nad ulicemi města, těžko budete popadat dech. Abrams je skutečný mistr v dávkování napětí, nemluvě o neuvěřitelně sebejistém přístupu ve snímání scén. 3D sice není zdaleka tak využité, jak by se slušelo, v kombinaci s IMAX kamerami (Abrams je využil pro zhruba 30 minut filmu) a IMAX plátnem ale dokáže vyvolat iluzi solidní hloubky. Ta může slabším povahám klidně navodit závrať.

Star Trek: Do temnoty je zkrátka nejlepším příkladem toho, jak má vypadat drahý blockbuster, šitý na míru moderním kinosálům. Každý záběr vypadá neskutečně vypiplaně, triky jsou špičkové, herci hrají jako o život, nechybí překvapivé zvraty, chytlavé hlášky i emoce. Je tu všechno. Sice zmizel pocit něčeho nového (jednička přeci jen působila svěžeji), to ale nic nemění na dobrém výsledku.

Abrams tak se svým týmem pokračuje v kříšení polomrtvého fenoménu a úspěšně láká další nováčky do Hvězdné flotily. Možná se z vás nestanou nadšení trekkies, rozhodně se ale neubráníte pocitu, že s touhle posádkou rádi vyrazíte na další plavbu vesmírem. Snad se jí brzy dočkáme.

Hodnocení: 85%

P.S. Zarytým trekkies nepochybně nepůjde přes nos, jakým způsobem tvůrci uchopili Khana, který v původní sérii vypadal jako mužská varianta amazonky (kdežto Cumberbatch ho přetavil v brutálního britského elegána). Berte to jako důsledek evoluce. Dnes by původní styl stejně působil směšně.

čtvrtek 23. května 2013

Recenze: 50 odstínů šedi (Kniha)

Fenomén. To je ošemetná škatulka. Fenomén vzbuzuje očekávání. Vášeň. Diskuze. Rozděluje. Tvoří tábory. 50 odstínů šedi si získalo čtenářky celého světa. Jiní se knize vysmívají. Jsem zvědavý člověk. Rád si udělám názor (i proto, že je snazší chladit/podněcovat diskuze, když má člověk opravdu co říct). O 50 odstínech šedi se hodně mluví. Je těžké tenhle fenomén přehlédnout. A to mi nedalo…

Pokud náhodou patříte mezi ty nepolíbené – kniha vypráví o naivní holce (je jí kolem dvaceti), která je pořád panna, má malé sebevědomí, nijak extra nevyčnívá, ale přesto se do ní zakouká neuvěřitelně pohledný boháč ukrývající tajemství. Že už jste to někde slyšeli? Jasně, Twilight přes kopírák. Příběh o nevinné nicce, jež najednou začne něco znamenat. Dá se chápat, proč mají podobné příběhy masovou oblíbenost. Jsou pro ženy malým nedostižným snem (stejným, jakým jsou pro muže Expendables). 

Je tu jedna jediná změna. Upíry vystřídala sexuální úchylka. Jeden by řekl, že to bude k zábavě stačit. A možná by i mohlo, kdyby autorka knihy E.L. James nebyla opravdu špatnou spisovatelkou.

První díl má úctyhodných šest set stran. A nestane se v nich vůbec nic! Dívka potká chlapce. Chlapec projeví zájem. Dívka nechápe. Chlapec znovu projevuje zájem. Dívka stále nechápe. Proletí se vrtulníkem. Sex. Dívka stále nechápe. Chlapec je zmatený. Sex. Let letadlem. Promoce. Dívka váhá. Chlapec nechápe. Dívka nechápe. Let letadlem číslo 2. Sex. Oba nechápou. Konec první části.

Prázdnější román by jeden pohledal. I když on to vlastně ani skutečný román není. Jde spíše o deník naivní holky, která ještě nemá moc co říct. Jen se neustále diví, všechno teatrálně prožívá a do toho hodně pochybuje. Hrdinka není dostatečně podnětná, aby měla skutečně co říct (přestože na tom kniha staví), takže zůstává poslední lákající položka: Zvrhlé sexuální prakticky v červeném pokoji.

Abych to vysvětlil. Sebastian Christian Grey (=chlapec) je člověk, který kdysi cosi prožil (autorka vám nicméně moc neprozradí, od toho jsou další díly, že…) a od té doby vyžaduje S/M sex. Dívku si odvede do červeného pokoje, kde ji může na různých místech spoutat a poté si nechat poskytnout orální/anální rozkoš, vanilku, nebo dívku patřičně vyšlehat tím, co zrovna bude po ruce. Ok, tohle je rozhodně něco, o čem se dá psát a je to vděčné už proto, že pořád v globálu vítězí jistá sexuální zdrženlivost (není se čemu divit, že se kniha těší extrémní popularity hlavně u starších žen).

Háček je v tom, že ani v rámci sexuálních experimentů není kniha důsledná. V úvodu Grey naservíruje smlouvu, kde jsou snad všechny možné praktiky (vyjma nekro/zoo/pedofilie). Velké gesto ale zůstane nenaplněno. Za celých 600 stran hrdinka pozná orál, klasiku, rákosku, naplácání rukou a to je všechno. Stačí jí, aby Grey jemně vzdychl a už je vzrušená. Když  o moc víc nepotřebuje ani k vyvrcholení, stává se z 50 odstínů šedi nechtěná parodie na laciné erotické paperbacky z počátku 90. let (které však byly lépe napsané a jejichž autoři někdy měli větší fantazii). 

Kniha 50 odstínů šedi dokonale reflektuje mysl své hrdiny – je naivním pohledem na sexualitu, který má tendenci se točit v kruhu nepodstatných otázek. Nemám moc radost z toho, že něco takového ženy považují za kvalitní a poutavé čtení. Na druhou stranu – kniha své čtenářky v podstatě učí, že být sexuálně naprosto povolná svému muži je základ. Takže pro nás chlapy vlastně dobře…

Hodnocení: 20%

Recenze: Pařba na třetí

Poprvé se zbořili ve Vegas. Podruhé vymetli Bangkok. Nyní se obě akce vrátí jako dobře mířený bumerang a vezmou naše hrdiny na třetí, nejepičtější výlet. Tentokrát už žádné „do němoty“, ale řešení dřívějších průšvihů. Je na čase tuhle kapitolu jednou provždy uzavřít.

Na začátku je třeba podotknout, že český název (a vlastně i ten originální) nedává v případě trojky smysl. Již nejde o pařbu (ani o kocovinu), ale o následky akcí předchozích. Příběh začíná úmrtím Alanova (Zach Galifianakis) otce. Vlčí smečka se sejde na pohřbu a zjistí, že se jejich divný kamarád stal ještě o něco divnějším. Před nějakou dobou totiž přestal brát léky. Dojde proto na intervenci, z níž vyplyne, že by měl Alan jet na léčení. Než tam však s Philem (Bradley Cooper), Stuem (Ed Helms) a Dougem (Justin Bartha) stihne dojet, jsou přepadeni mafiánem Marshallem (John Goodman). Ten unese Douga s tím, že ho zabije, jestli mu smečka nepomůže najít šíleného Chowa.

Nelze neocenit, že Pařba na třetí tentokrát otrocky nekopíruje schéma, ale snaží se přijít s něčím novým, ba co víc – dodat větší smysl zdánlivě nedůležitým okamžikům v předchozích dílech. Za to lze scenáristy jen chválit. Bohužel se potvrzuje, že Todd Phillips nemá pro žánr úplně cit. V první Pařbě šlo spíše o šťastnou chvilku. Tažení v Bangkoku (a stejně tak Na doraz) už nedokázalo dostatečně citlivě oscilovat mezi vtipným/debilním a vážným, přičemž opravdu geniálních momentů bylo poskrovnu. Třetí Pařba je na tom stejně. Emoce tu nefungují a humor je značně nevyvážený. Někdy zábavně absurdní (žirafa), jindy nevtipně snaživý (každá druhá Alanova hláška).


Problém je hlavně v tom, že pokud točíte trilogii, která do velké míry stojí na postavách, musíte mít nosné charaktery. A to se tu nekoná. V jedničce zběsilost samotných událostí prázdnotu hrdinů umě maskovala. Ve dvojce se ukázalo, že „Alan je jen blb, Phil sympatický drsoň a Stu hysterka“. Na tak chabé charakteristice, kdy skutečně nemají postavy nic dalšího vlastního, se zkrátka špatně buduje již třetí dějství. Na to je tu příliš malé propojení s divákem. O postavách jsme nic nevěděli a nevíme.

Pařba na třetí tak funguje do té míry, do jaké 1) máte pro hrdiny slabost a 2) zda chcete vědět, s čím filmaři přišli tentokrát. Bohužel to znovu není samotná pařba, která by byla divácky zdaleka nejvděčnější. Tvůrci sice tímto směrem ve finále na diváky pomrknou (okénko pro čtyřku být musí), ale už nezakryjí fakt, že od dvojky jedou na polomrtvém koni. Málem to do cíle chudák nezvládl.

Hodnocení: 50%

úterý 21. května 2013

Recenze: Rychle a zběsile 6

Jeden z nejpřekvapivějších akčních hitů roku 2011 se otočil k duchu série zády a získal si tím davy. Nyní konečně přichází pokračování, slibující stejnou jízdu.

Nakonec se dočkali. Léta unikali spravedlnosti s téměř nulou v kapse. Po poslední akci v Riu si ale Dom (Vin Diesel) a Brian (Paul Walker) mohli oddechnout. Povedlo se jim poslat tamního mafiánského bosse za mříže a ještě z toho káplo sto milionů dolarů. Ideální poměr. Protože hrozba vězení úspěchem nepominula, skončili hrdinové na ostrově, který „nevydává“ a začali poklidný život. Jednoho dne je přesto navštíví zvláštní agent Hobbs (Dwayne Johnson), který jim šel po krku. Nechce je zavřít. Na starost dostal jinou skupinku grázlíků za volantem. Ti se zrovna chystají k akci, jíž je třeba překazit. Na to je Domův tým se svým řidičským uměním ideální. Hrdinové by nabídku nejspíš odmítli, jedním z nepřátel je ale i Letty (Michelle Rodriguez), kterou všichni považovali za mrtvou.

Pětka Rychle a zběsile byla blesk z čistého nebe. Po sérii nepříliš zajímavých tuningových filmů přišli nadupaní Dannyho parťáci na kolech. Takový obrat nikdo nečekal, podobně jako by nikoho nenapadlo, že se režisér Justin Lin vypracuje od špatně zrežírované trojky v Tokiu k něčemu, co se blížilo akčnímu Olympu. Pátý díl byl nářez se vším, co k tomu patří a slavil úspěch.

Nešlo však jen o akci. Svou roli hrála i rodina a hodnoty typu „krev není voda“, „vše zvládneme společně“ atd.. Moc to nefungovalo a i v šestce patří podobné momenty zdaleka k těm nejslabším, jaké film nabízí. O co vážnější postavy jsou, o to je podívaná utahanější. Téměř nikdy to nepřekročí únosnou mez, ve filmu je ale podobných momentů tolik, že vás brzy začnou otravovat a stanou se jakousi nechtěnnou reklamní vložkou, zdržující od hlavního programu - dávky adrenalinu.

Ta je znovu na výši, tvůrci nicméně ještě o něco více přitlačili na pilu. Minule se drželi buď uvěřitelných mezí s odolnějšími hrdiny (akce po střechách), případně přepálili s takovou grácií, že to zážitek nekazilo (trezor). V šestce je bohužel hned několik momentů, které vás z tempa vystřelí i když budete mít otáčky tolerance na maximu. Ranvej dlouhá desítky kilometrů, aby se na ní mohla odehrávat desetiminutová akce, plachtění vzduchem, to vše je naprosto zbytečná přidaná hodnota, o níž se nikdo neprosil. Ano, je to blockbuster točený pro vypnuté mozky, ale vše by mělo mít své hranice. Scenáristé se s tím tentokrát opravdu nepárali, což ostatně odpovídá i slaboučké a poměrně děravé zápletce. Plusové body mají aspoň za to, že dali jedním twistem existenci trojky smysl.

Naštěstí ve výsledku převyšuje to dobré – klasické závody, strhující souboje tělo na tělo, které nekazí ultrarychlý střih a správně cílené hlášky. Tady si fanoušci rozhodně přijdou na své.


Jistému zklamání se zkrátka nejde ubránit proto, že pátá štace vyšla Linovi neuvěřitelně dobře a o to těžší je dosáhnout podobně vyváženého výsledku. Šestka není o tolik horší. Jen se má k pětce stejně jako Temný rytíř povstal ke svému předchůdci – vyprchal wow efekt. Zbyla zvládnutá filmařina, jež nedokáže překvapit. Heist movie navíc přeci jen slušel Domově skupince o něco víc, než klasická naháněčka zloduchů v ulicích. Příslib strhujícího fláku, který bude servírovat jednu akci za druhou, naštěstí naplněn je. Herci si role užívají, Michelle Rodriguez svůj návrat nepromrhala (její fight s Ginou Carano je jednou z nejlepších scén filmu) a i záporák je z ranku silnějších. Jen Lin už se trochu vyčerpal a nenabízí nic nového. Je asi dobře, že se sedmého dílu ujme někdo jiný.

Rychle a zběsile 6 je poctivý pocpornový výplach, který většinu času jede na plné obrátky, má sympatické postavy a tunu památných hlášek. Že z toho nějakých 40 minut moc nefunguje, protože 1) se v nich moc kecá a 2) postavy se chovají jako supermani, to už je věc druhá. Pokud se nad zmíněné dva body dokážete povznést, máte o svém víkendovém kinoprogramu jasno.

Hodnocení: 70%

pátek 10. května 2013

Recenze: Scary Movie 5

Bože, ušetři nás... Představte si toaletní papír, který právě skončil na festivalu punkových kapel v té nejsmrdutější TOI TOIce. Teď si představte, že sedíte v přítmí kinosálu a sledujete Scary Movie 5. Vy jste toaletní papír!

Pátý díl série Scary Movie měl nečekaně problematický vývoj. Dobře našlápnutá a vydělávající série byla jedna z těch, která si říkala o nový díl každých pár let. A fungovalo to, protože koncept využívání/znásilňování populárních hitů lze bez větších problému praktikovat každou sezónu. Mezi čtvrtým a pátým dílem Scary Movie přesto zeje nepochopitelná sedmiletá pauza, což si vyžádalo nemalé aktualizace, takže člověk lehce určí, jaké fórky byly v prvotních verzích scénáře (parodie hitů Počátek, Paranormal Activity 2, Černá labuť) a co bylo postupem času dopsáno, aby film působil aspoň trochu aktuálně (Mama, Lesní duch, nová Planeta opic, Sinister, Christian Grey či kariéra Lindsay Lohan).

Odkládání natáčení si vyžádalo nejen scenáristické úpravy. Těžko říct, kde byl vlastně zakopaný pes, že se s pětkou tak otálelo, ale faktem je, že ze hry vypadly představitelky původních rolí Anna Faris a Regina Hall. Místo nich jsou tam jiná blondýnka a černoška, hrají víceméně to samé, ale hrají to o poznání hůře. Scénář navíc naprosto postrádá lehkost, vtipy jsou hrozně násilné, takže jsou herecky toporní i téměř všichni ostatní, včetně hvězdných hostů, kteří si obvykle v podobném žánru umí poradit. Nebýt Sheenova úvodního čestného výstupu, těžko byste hledali důvod k úsměvu.

Čímž se dostávám k tomu nejpodstatnějšímu: Pátému dílu Scary Movie zoufale chybí humor. Respektive to, co se tam za těch reálných 75 minut filmového času odehraje (zbylých 10 minut zaberou závěrečné titulky) osobně nepovažuji za humor, čímž se ztotožňuji (pokud budu vycházet z dosavadních zahraničních ohlasů) s většinou myslících diváků. Na české novinářské projekci byli ale i dva lidé, kteří se velmi hlasitě smáli u scén, kdy vysavače pořádaly párty na zahradě (a následně zvracely), když dítěti hořela hlava a korpulentní chůva si hlasitě ulevovala ve skříni.

Inu, dobře pro ně...


Mohlo být každopádně hůř (jakkoli se to pro zhlédnutí filmu nemusí zdát), neboť je trailer z dobré poloviny tvořen záběry, které ve filmu nakonec nejsou. To vede k myšlence, kolikpak asi podobně kvalitního materiálu ještě skončilo na podlaze střižny? Děsme se prodlouženého sestřihu na Blu-ray.

V rámci férového souboje je nicméně třeba nakonec dodat, že jsem trpěl méně, než u dvojky (ta byla mnohem fekálnější) a a vedle jakéhokoli děsného dojáku/bijáku je páté Scary Movie pořád film. Sice příšerný, ale nelze mu upřít jistou strukturu a snahu o to, aby propojení všech parodií dávalo alespoň nějaký smysl. A sem tam (ale opravdu vzácně) dokonce nechybí i filmařský nápad (třeba když hrdinové jedou do chaty/z chaty a kamera zabírá autíčko pro panenky). Po použitelné trojce a čtyřce jde každopádně o mílový krok zpět, kterým si studio se sérií doslova vytřelo...

Hodnocení: 30%

P.S. Film v US kinech propadl, tudíž série s největší pravděpodobností končí.

Recenze: Bioshock Infinite



Je i není to Bioschock. První myšlenky pár desítek minut poté, co jsem se vrhl do vzdušného města Columbia. Tvůrci hry jsou chytří. Začínáme jinou kapitolu. Pro pocit "setkání starých známých" ale znovu startujeme na majáku. Minule jsme mířili do hlubin, tentokrát vyletíme k nebesům. Booker DeWitt, člověk s komplikovanou minulostí a nejistou budoucností, je vyslán do města v oblacích, aby našel dívku Elizabeth. Má se stát jejím „zachráncem“. Proč uvozovky? Protože její záchrana je vymazáním hráčského dluhu. A když se máte vymanit z něčeho takového, nejde o dobrou věc.

Jenže DeWitt má svědomí. Nebo možná slabost pro pronikavé oči, holčičí kukuč a někde v koutku duše v něm ještě tepe smysl pro spravedlnost. Záhy po příletu do zdánlivě harmonického města zjistí, že s tamními obyvateli (tedy alespoň s většinou) není vše úplně v pořádku. A pohádkové místo se rychle mění v krvavou řeku, jíž si hrdina klestí cestu k dívce uvězněné ve věži. A to je jen začátek. 

První dva Bioshocky jsem dotáhl vždy na téměř jeden zátah. Rapture bylo pohlcující místo, doslova. A bavilo mě v obou štacích, i když ta druhá (opakováním téhož) zaváněla datadiskem. Samotné studio si bylo vstupem do stejné řeky dobře vědomo. A tak jde trojka jiným směrem, i když staví na podobných základech. Máme jiné město, žádný Big Daddy a namísto malých holčiček nám společnost dělá Elizabeth, která je navíc většinu času i dobrým pomocníkem (zhruba od jedné třetiny hráče doprovází, sem tam mu dodá munici/staminy a – což je nejlepší – nikdy se neplete do cesty).

Columbia je město poměrně otevřené. Respektive je otevřené do té míry, do jaké může být otevřené místo složené z několika poletujících ostrovů s limitovanou délkou. Hráč může teoreticky kamkoli, kde nejsou zátarasy a většina dveří je mu otevřená (případně je může Elizabeth vypáčit). Znovu nechybí magické dovednosti, díky nimž si zpestříte souboje kupříkladu blesky, ohněm, vodou, ledem, či (mými oblíbenými) krvelačnými vránami. Samozřejmostí je i tuning postavy a zbraní. Motivací pro prolézání všech lokací a odemknutí co nejvíce dveří je tedy ve hře více než dost.


Příběh je z ranku silnějších, nejde ale ani tak o samotnou zápletku, jako spíše o její uchopení. Nerad bych prozrazoval příliš, takže jen dodám, že v příběhu hrají nemalou roli nápadité hrátky s realitou. Potěší i menší volby, které motivují k opětovnému hraní (na výsledek nicméně mají pramalý vliv).

Bioshock: Infinite zabere něco málo přes deset hodin herního času, což je rozumná délka. Hra je značně akční a díky rozmanitým soubojům stereotyp skutečně nehrozí. Klidnějších pasáží je poskrovnu, takže pro toho, kdo si oblíbil plíživější atmosféru předchozích dílů, moc není. Pro všechny ostatní půjde (zcela právem) o jednu z nejlepších her letošního roku. Je to strhující pecka.

V mém osobním žebříčku každopádně atmosféra létajícího města Columbia za podvodním Raptorem přeci jen o něco zaostává. I tentokrát dokonale funguje kombinace sci-fi a oldschoolových prvků jak z černobílých filmů. Rarpture, jakkoli uzavřenější a koridorovější, ale dokázal svou ponuřejší atmosférou přeci jen nabídnout o něco silnější zážitek. Procházka vzdušnou Columbií je krásným výletem do zvrhlého města, kde skutečné napětí vystřídal pocit ze zábavné jízdy v lunaparkové atrakci. Což rozhodně není málo. Jen ten pocit skutečného ohrožení se tentokrát nedostavil.

A malá poznámka na závěr – Elizabeth má ty nejpodmanivější oči, jaké jsem kdy ve videohře viděl. 

Hodnocení: 90%

Za zapůjčení hry k recenzi děkuji internetové prodejně Gamesarena.cz