středa 27. června 2012

Recenze: The Amazing Spider-Man


Od poslední dílu trilogie Sama Raimiho, v němž Peter Parker alias Spider-Man s tváří Tobeyho Maguirea zachraňoval obyvatele Manhattanu, uběhlo pouhých pět let. Nyní se pavouček vrací – s novou tváří, novým nepřítelem, novou holkou a prý dosud nevyřčeným příběhem. Pravda je to jen částečná.

Natáčení restartu relativně nové série je ošemetná záležitost. Pravda, poslední díl původní batmanovské quadrilogie a novou verzi Christophera Nolana dělí pouhé tři roky navíc a jak jsme za restart rádi. Rozdíl je ovšem v tom, že Batman měl díky pestrobarevnému podání Joela Schumachera a tvrdým bradavkám George Clooneyho natolik zničenou pověst, že všichni doufali v nový začátek, který by dal na přebarvené znásilnění klasického komiksu zapomenout. To u Spídyho je situace jiná. V Sony se původně připravovali na regulérní pokračování původní trilogie a dokonce se již spekulovalo o obsazení Johna Malkoviche do role jednoho ze záporáků. Ze dne na den ale padlo rozhodnutí o restartu. A tak ho tu máme…

Peter Parker (Andrew Garfield) je lehce zamindrákovaný student, který umí výborně fotit a k tomu mu to dost myslí. Kdysi ho rodiče opustili a po dlouhých letech Peter konečně nachází vodítko, jež by mu mohlo vysvětlit, proč tak učinili. Stopa ho zavede do laboratoře dr. Curta Connorse (Rhys Ifans), bývalého otcova kolegy. Peter Connorseovi pomůže vyřešit problém s obnovením buněk, což má vedlejší účinek. Z doktora se stane vraždící monstrum v podobě běsnícího plaza.

Je zbytečné se snažit o opak. Chtě, nechtě člověk při sledování The Amazing Spider-Man (2012) začne srovnávat s původním filmem Sama Raimiho Spider-Man (2002). Přestože tvůrci slibovali novou temnou kapitolu, jak ji neznáme, víceméně jen opisují. Akorát zrzavou Mary-Jane vystřídala blond Gwen (přičemž roztržité oťukávání s Peterem bylo přirozeně zachováno), rozčíleným odpůrcem samozvaného strážce zákona je tentokrát policejní šéf namísto šéfredaktora a záporák znovu trpí samomluvou (možná je to tím, že je stejně jako Green Goblin zelený… ). Předem je proto dobré počítat s tím, že sliby o novém příběhu jsou z 90% liché. Ano, je tu jiný základ, točící se okolo tajemné smrti Peterových rodičů, vše ostatní jsme ale v téhle (pardon, předchozí) sérii už viděli.


Co filmu sluší je ústřední něžná a přirozená romance. Andrew Garfield i Emma Stone jsou velmi sympatičtí lidé, jimž výborně funguje chemie. Škoda jen, že oběma dělá medvědí službu dabing. On mluví jako třináctiletý mutující puberťák, ona jako jeho matka. Uf. Ostatní postavy jsou šablonovitě načrtnuté a to včetně dr. Connorse, takže nepřesahují práh potřebné škatulky pro dané scény.

Pro režiséra Marca Webba, autora citlivé romanťárny 500 dní se Summer (2009), je podobný žánr zřejmě trochu nevděčný. Hladce pracuje s emocemi (dokonce ustojí i scénu typu „jsem na tebe hrdý“), výborně si pohrává s humorem, ale vykreslení zla mu příliš nejde a stejně matně prezentuje akci. Nikoli přímo špatně, jen nezúčastněně, díky čemuž žádná z akčních scén nenadchne (ale ani neurazí). Trochu nepochopitelně není ve filmu žádný delší pohled z „vlastních očí“, který by 3D vyloženě slušel (lákavá minutová sekvence z traileru je ve filmu zastoupena pouhými pár fragmenty).

Webb za 150 milionů natočil 137 minut dlouhý film, který je i přes hojnou míru efektů a snaživé osudové drama nejlepší v nenucené poloze dvou zamilovaných lidí. Takže tu funguje hlavně to, co fungovalo v "pětistovce", akorát s tím rozdílem, že Spídy byl 20x dražší a přesto je o něco nudnější.

The Amazing Spider-Man je generační film v tom smyslu, že pro cca dvacetileté studenty (ideálně lehce šikanované, pokukující po krásné spolužačce) půjde o podívanou roku. Čím je ale člověk starší, tím méně ho film oslní. A v tom je největší rozdíl mezi Webbem a Raimim. Raimiho Spider-Man byl v rovině vyprávění nadčasový. Webbův bude poplatný době a za pár let se na něj zapomene.

Hodnocení: 60%

úterý 12. června 2012

Recenze: Piraňa 3DD

Jsou to dva roky, co nás francouzský režisér Alexandre Aja (Noc s nabroušenou břitvou, Hory mají oči) překvapil gorefestem Piraňa 3D, ve kterém připomněl vše, co činilo úžasné horory sedmdesátých a osmdesátých let: Všudypřítomná nahota, jednoduché, ale pro žánr účinné situace, černý humor, brutalita a hodně krve.

A slovem hodně myslím rudou lázeň, jež přeměnila jezero Victoria v bitevní pole. Kdokoli méně v žánru schopný by ten koncept neustál, ale Aja se pro žánr narodil. Je v něm jako ryba ve vodě. Lehce si vodí herce (přestože mají sebepitomější role) a dokáže skloubit lascivní erotiku se skutečným napětím. Něco takového jen tak někdo neumí, čehož je bohužel příkladem i pokračování Piraňa 3DD.

Dvojka na původní film navazuje jen okrajově, takže kdo se těšil na obří piraně, jež tak krásně zaútočily v poslední scéně Ajova filmu, má smůlu. Piraňa 3DD je klasické volné pokračování v tom smyslu, že pouze lehce odkazuje v úvodu na události předchozího dílu a poté víceméně kopíruje jeho schéma. Tentokrát se žravé rybičky vydávají do aguaparku Big Wet, který s patřičným gustem otevírá coby host David Hasselhoff. Opakování dějového vývoje není nutně zápor, jenže na režijní stoličce již nesedí Aja, ale John Gulager, autor trilogie Krvavá hostina.

Gulagera pojí s Ajou nadšení pro věc. Pokud je ale Aja vyzrálý autor, Gulager je teprve na prahu puberty. Z téměř každého záběru je znát snaha, ale nikdy to úplně nefunguje, ať už díky hercům, kteří v neuvěřitelné míře podhrávají (tak apatické chování jsem při úmrtích v hororu ještě neviděl), nebo vystavěním samotných scén, kdy tvůrci až nerozumným způsobem tlačí na pilu humoru.

Jakoby si sám Gulager uvědomil, že hororově na Aju nemá a tak úmyslně přepálil komediální stránku, přičemž jde do takového extrému, že film často vypadá jako nový díl série Scary Movie. Příklad za všechny: Majitel aqvaparku utíká s pokladnou pryč. Před kanceláří narazí na holčičku, která pláče u těla mrtvé mámy. Majitel jí dá jako omluvu pár dolarů. Přeběhne do vozítka, dá zpátečku a holčičku, která si právě kontrolovala, jestli jsou peníze pravé, přejede (2x!). Jak se snaží ujet, zaujme ho extra vyvinutá běžící žena On díky tomu přehlédne nízko nataženou šňůru, ta mu usekne hlavu a hlava následně odletí mezi prsa jiné velmi dobře vyvinuté slečny, která své vnady o hlavu plácá… Ufff.


Neříkám, že je celá ta scéna špatně, ale rozhodně není ve správné sérii. Pro milovníky Ajovy jedničky (kteří ocenili nejen povrchní kozaté pozlátko, ale i samotnou filmařinu) je dvojka de facto nekoukatelná, neboť filmařsky nefunguje skoro vůbec. Hodně jí ale pomáhá nadšení, s jakým vznikala (což vám potvrdí závěrečný sestřih zkažených a nepoužitých záběrů), čímž se blíží české hororové blbině Choking Hazard – čím více to vnímáte jako srandu fandů, tím lépe se budete bavit. Piraňa 3DD má na rozdíl od zmíněného českého filmu ovšem tu nevýhodu, že je s čím srovnávat. 

Pokud si chcete film užít, vyražte na něj s partou přátel, nějakým tím promile v krvi a nulovými vzpomínkami na předchozí díl (nevidět jedničku je rozhodně maximální výhodou). Výrazně zvýšíte šance, že se budete u Piraňa 3DD dobře bavit. V opačném případě hrozí až akutní znechucení.

Hodnocení: 50% 

P.S. Hlášky „Tys nikdy neviděl Pobřežní hlídku? Knight Ridera? Anakondu 3?“ a „Josh si uříznul penis, protože něco vylezlo z mé vaginy“ si nicméně zaslouží kultovní status. O tom žádná.

sobota 2. června 2012

Recenze: Prometheus


Těžko bychom našli ostřeji sledovaný projekt, o němž fanoušci vášnivě diskutovali po všech možných koutek měsíce před premiérou. Velkolepá sci-fi, která nám „konečně odhalí původ lidstva a vetřelce“, je tady. Jak dopadla?

Snímek Prometheus sleduje příběh posádky stejnojmenné lodi. Doktora Elizabeth Shaw (Noomi Rapace) a její kolega/přítel Charlie Holloway (Logan Marshall-Green) zjistili, že jsou po celém světě, u různých civilizací, které se nikdy nemohly střetnout, zobrazeny stejné znaky. Dvojice usoudí, že jde o vesmírnou mapu vedoucí k našim stvořitelům. Jejich teorie přesvědčí Petera Weylanda (Guy Pearce), aby zainventoval nákladnou výpravu do vzdáleného koutu galaxie, kde by Tvůrci (jak naši hrdinové stvořitele nazývají) měli podle mapy být. Posádka úspěšně doletí do cíle. Místo kýžených odpovědí je čeká boj o holý život, který rozhodne o osudu celého lidstva.

Prapůvodním záměrem režiséra Ridleyho Scotta bylo oživit slavnou vetřelčí sérii prequelem, v níž by byl odhalen počátek vražedných stvoření. Během příprav však došel Scott společně se scenáristy k myšlence, že je látka dostatečně nosná, aby mohla jít mimo série. Z Vetřelce 0 se stal Prometheus, z regulérního prequelu samostatný film, jenž bude ke slavné hororové sérii pouze odkazovat.

Změnou byly způsobeny dvě věci – diváci se začali horlivě ptát, do jaké míry bude film s původní sérií provázán a studio napnulo všechny síly, aby „novou značku“ prodalo. Marketing, který Promethea provází, je vskutku unikátně propracovaný a ani Avatar se s ním nemůže měřit.

Na Promethea je proto vhodné se podívat dvojím pohledem.


Začnu z toho úhlu, že bych o nějakém vetřelčím fenoménu neměl přehled. Prometheus začíná tak, jak by mělo každé správné velkolepé sci-fi začínat. Rychlým úvodem, v němž se tvůrci s ničím dlouho nepárají a poměrně rychle nás přenesou na samotnou loď. Film tím ctí nepsaná pravidla žánru a staví se po bok Sunshine či Horizont události (oba filmu nezmiňuji náhodou, ale o tom až za chvíli). Od první minuty film diváky doslova bombarduje úchvatností. Kulisy jsou maximálně detailní a promyšlené, téměř každý druhý moment je příslibem něčeho velkolepého, režisér dokáže i ze zdánlivě jednoduchého momentu vykřesat geniální záběr a herci vypadají, že se pro své role narodili. Těžko lépe definovat filmový orgasmus, než jak vypadá prvních 30 minut filmu.

Po první třetině se stane to, co bývá u Scotta v posledních letech nemilým pravidlem. Náhodně se objevují postavy, o jejichž přítomnosti jsme prakticky neměli tušení a vše je bráno poměrně hopem. Dobře pro tempo, nejde se ale zbavit pocitu, že hodně důležitého zůstalo ve střižně. Scott s chutí točí čtyřhodinové filmy, jejichž plnou verzi vidíme až na videu. Vzhledem k tomu, jak perfektní práci odvádí, je to vlastně dobře. Čím více, lím lépe. Přesto jde o jistý podraz na diváky, kteří de facto nikdy v kině nevidí plnou verzi toho, co natočil. Nejsem si jistý, jestli to vyčítat jemu, nebo studiu. 

Nezávisle na tom je Prometheus i ve své druhé třetině úchvatný a opojný. Radost pramení především z toho, že Scott v nejvyšší možné míře využívá kulis. Ani ta nejdokonaleji vygenerovaná Pandora se nemůže měřit s fyzicky skutečně postavenou ukázkou architektury mimozemské civilizace.  

Lámat se film začne až v poslední třetině, kdy již tvůrci vyloží karty na stůl. Začne hektické zúčtování, v němž Scott po vzoru zmíněných Sunshine a Horizontu události nabízí nekompromisní vybíjenou. Filozofický přesah ustupuje stranou, stejně tak postavy (jednotlivé charaktery jsou - vyjma androida Michaela Fassbendera - celkově jen letmo načrtnuté) a Scott zcela otevřeně rezignuje na novou Vesmírnou Odyseu, přestože k ní má v prvních dvou třetinách slušně našlápnuto. Horší režisér by podobnou změnu tempa a žánru neustál a film odsoudil k tomu, že by ve svém finále takzvaně „sežral sám sebe“. Jenže Scott je PAN režisér a i lacinější kličky jsou v jeho podání natolik intenzivní, že mu je nakonec rádi odpustíte (přeměna Shaw v bojovnici je vyloženě strhující).

S finální třetinou se pojí nevyhnutelné zklamání. Očekávaná chytrá „nová“ sci-fi je nakonec pouhým naplněným osvědčené „staré“ žánrové škatulky. Precizně provedená, výborně odehraná (především Charlize Theron by už měla brát jen role silných žen) a v řadě momentů strhující. Škoda, že v tom scenáristé nedokázali najít i něco víc. V případě tvůrců Černé hodiny a Kovbojů a vetřelců to ale zřejmě bylo nevyhnutelné a nejspíš můžeme být rádi, že to nedopadlo mnohem hůře.

A teď k tomu, co Prometheus nabízí fanouškům Vetřelce.

Film se k sérii váže opravdu jen okrajově a mnohem častěji jde o citace filmařské (podobně natočená scéna), nežli dějové. Ano, dočkáme se odpovědí, ale jejich promyšlenost je minimální a ne vždy to hladce funguje s tím, co jsme již znali. Pokud by kupříkladu mimozemská loď z Promethea byla skutečně oním plavidlem, na němž jsou v jedničce nalezena vajíčka – a je to tak rozhodně podáváno – muselo se na planetě stát ještě něco, o čem film nevypráví. Jinak by těžko posádka lodi Nostromo našla pouhou jedinou loď a nikde v jejím okolí neobjevila trosky Promethea či ostatky posádky.

Je to rozhodně milý doplněk původní série, na druhou stranu jí vlastně odebírá onu znervózňující nejistotu, s čím máme dočinění. Prometheus navíc zdaleka nedosahuje hororové děsivosti svých předchůdců, čímž ale tvůrci nejspíše chtěli zdůraznit, že máme film opravdu vnímat samostatně.

Fanoušci vetřelčí série budou zklamáni, neboť film neposkytuje 1) dostatečně komplexní pohled na nastíněnou mytologii 2) ani v sobě nemá tolik z vetřelce (myšleno bytosti) kolik by si přáli. Na druhou stranu konečně víme „jak a proč“ a přestože nejde o nic světoborného, povedlo se tvůrcům vyhnout trapasu, což je v případě podobné látky úspěch. A ti, kteří přistoupí k filmu s čistým štítem, nezatíženi očekáváním, budou překvapeni, kolik bouře se urodilo ve sklenici vody, v níž se jen využívají osvědčené postupy. Všeobecná nadčasovost nakonec zůstane připsána pouze vizuálu a precizní Scottově režii. Vše ostatní už tu bylo. Pokud je to ale provedeno natolik dobře, nevidím důvod, proč si to v kině nezopakovat. Nenudil jsem se ani minutu. Jen ta „událost roku“ se nakonec nekoná. Temný rytíři, je to na tobě. Prometheova výprava je „jenom“ velmi, velmi dobrá.

Hodnocení: 85%