sobota 29. listopadu 2014

Recenze: Tučňáci z Madagaskaru


Jsou čtyři a žádná mise pro ně není nemožná. Tentokrát se ale budou muset spolehnout jen na sebe. Už žádné blbnutí s parťáky z Madagaskaru. Tučňáci konečně dostali vlastní film, v němž můžou světu dokázat, že si sami poradí.


Jejich hlavním protivníkem je v celovečerní prvotině šílený vědec Octavius Brine, který nesnáší všechny tučňáky (z určitého "trauma-minulost" důvodu) a rád by je všechny zničil. To samozřejmě naši staří známí nemohou dovolit. 

Tučňáci z Madagaskaru jsou spin-offem populární série, odehrávají se po madagaskaří trilogii a vyjma jednoho hodně krátkého skeče v nich nikdo jiný z původní sestavy (krom tučňáků, samozřejmě) nevystupuje. To jen předem, že jestli se někdo těšil na Alexe, Glorii, Martyho a Melmana, tak má smůlu.

Točit celovečeráky na základě úspěšných vedlejších postaviček je trochu ošemetná věc, protože co může fungovat jako osvěžující koření v jedné podívané, to nutně nemusí utáhnout vlastní kousek. Tučňáci naštěstí nejsou ten případ. Jejich výhodou je, že je jich víc (tudíž se mohou navzájem doplňovat a nestojí to celé jen na jedné postavě) a za druhé svým bondovským dobrodružným duchem umí pobavit malé i velké diváky.

Příběh je samozřejmě hrozná blbost, která dává minimální smysl a jde čistě o to, aby po sobě mohly jít různé komické epizody. Ale jsou to epizody svižně a zábavně podané, v nichž čas od času problýskne i nějaký téměř geniální vtip. Jako u mnohých "lehčích" animáků (tedy těch, které chtějí především bavit a nemají žádné jiné umělecké ambice) je lepší nad dějem moc nepřemýšlet.

Trošku navíc se jeví nová elitní jednotka, která s tučňáky zkříží své plány a poté se navzájem do všeho pletou. Jde o poměrně nezajímavou sebranku, ale tady je dost možná na vině (jinak velmi slušný) český dabing, který zkrátka nemůže vynahradit to, pokud v originále jednu postavu mluví charismatický Brit a druhou úchylný Korejec.

Pokud lze něco celovečerním Tučňákům opravdu vyčítat, je to tvůrčí pohodlnost, v níž se sází na jistotu a nic nového nepřináší. Film je vlastně de facto to samé, co stejnojmenný televizní seriál, akorát mnohem delší. Základ je ale naštěstí tak silný, že to vlastně ve výsledku nevadí. Chtěli jsem film, v němž budou mít Tučňáci hlavní roli. A to jsme dostali. Nic víc, ani nic míň.

Hodnocení: 70% 

pondělí 3. listopadu 2014

Recenze: Interstellar

Filmy Christophera Nolana mají pověst senzace, která si vždy nakloní diváky i kritiky. To by se mohlo změnit se sci-fi Interstellar. Nejde o špatný film. Takový zřejmě ani Nolan natočit neumí. Prvně se ale dostavují silné rozpaky.

Naše Země umírá. Lidé se živí kukuřicí, které se jako jediné na prachem zaprášeném světě daří a je dost možné, že další generace bude tou úplně poslední. Cooper (Matthew McConaughey) se proto vydává s partou vědců na misi, jíž lze bez nadsázky označit poslední naději lidstva. Jejím smyslem je najít planetu, na níž bychom nadále žili.

Cooper rozhodně nemá jednoduchý úkol a divák s ním musí projít červí dírou, kde se snad nachází naděje. Je to boj vzdávající hold snad všem možným sci-fi klasikám najednou. Nechybí tu prakticky nic, co bychom dějově od podobné podívané očekávali (zoufalí hrdinové, mluvící robot, fatální lidské selhání, dramatické přistání a hledání spíše marné než povzbudivé). Bohužel tu vlastně nic dalšího není a to navzdory silnému základu v podobě společnosti, která se pod tíhou situace pomalu rozkládá.

Respektive je naznačeno, že je v rozkladu, ale snímek se naší planetě věnuje pomálu. Víme, že na Zemi udeřila vlna bouří plných prachu, díky nimž musí lidé nosit často na obličejích roušky. Je nám řečeno, že vyjma kukuřice už vlastně nic jiného neroste. Ale panika nebo nepokoje žádné. Tíživost situace o tenčících se zásobách čeří filozofická debata na verandě s lahvinkou piva. Znamená to tedy, že chmel stále roste? Lidstvo netrpí ani nedostatkem benzínu či elektriky. Přesto nejsme schopni s problémem bojovat. Proč? Protože to tak scenář vyžaduje. Samé otázky a odpovědi nikde. Není to věc "vnímavějších diváků", kteří by uměli číst mezi řádky. Interstellar pouze klouže po povrchu naznačeného problému, což je něco, na co vážně nejsme u klanu Nolanových (vyjma Christophera se na snímku přirozeně podílel i bratr Jonathan jako scenárista) zvyklí. Inu, i mistr tesař...

... ostatně, i v rámci režie lze tentokrát mluvit o "jen" dobře odvedené práci. "Profesionální" je slovo, které nelze filmu upřít. Z technického hlediska jde o naprosto vypiplanou podívanou, ve výsledku ale poměrně nezajímavou. Nebýt - pravda, naprosto geniálně pojatých - asistenčních robotů, kteří jsou bezesporu nejoriginálnějším prvkem celého filmu, není tu vlastně nic, co by se vrylo do paměti. Převrácený kamion z Temného rytíře, rotující chodba hotelu z Počátku nebo běh po dřevěných kládách v Insomnii, nic z Interstellaru se zmíněným scénám neblíží. Je dvojsečné vyčítat sci-fi, která chce útočit mozkem, nedostatečný wow-efekt. Ale pokud je po odchodu z kina obtížné vybavit si byť jednu nezapomenutelnou scénu, je něco špatně.


A problém je to i proto, že právě ambice chytré sci-fi se naplnit nedaří. Nechybí velké myšlenky, ale jsou to jen prázdná gesta. Žádný motiv není pořádně rozpracován a když se už o něčem začne trochu mluvit, je to vysvětlené tak podrobně, aby to pochopilo o malé dítě. V téhle rovině selhává hlavně konec. Jindy Nolanova nejsilnější parketa, tentokrát nevyvedený dozvuk, díky němuž pachuť z již tak obyčejného výsledku hořkne ještě více v puse. Laicky řečeno - tak doslovné "finále pro idioty", které se topí v neustálém opakování téhož, aby to pochopil opravdu každý, jsme v "chytré sci-fi" neměli už hodně dlouho. A je to neuvěřitelná škoda.

Stále jsou jistoty, o které se lze během sledování opřít (vyjma zmíněné výpravy tradičně úderná hudba Hanse Zimmera, práce se zvukem či Nolanova schopnost dramaticky nastříhat dvě odlišené události). Motivace, proč doporučit návštěvu kina, se ale tentokrát hledá obtížně (a nepomáhá ani předlouhá tříhodinová stopáž). Milovníci klasiky Stanleyho Kubricka ocení několik málo pomalých záběrů na rotující loď, které jsou doplněné vážnou hudbou. Nadšenci do vesmírného programu si pravděpodobně také pár bodů přičtou. Ale tím to končí. Dokonce ani herci nemohou matný dojem zachránit, neboť po většinu času, vyjma dojemné videozprávy "po 23 letech", vlastně nemají co hrát. Pokud je oblíbenou recenzentskou berličkou, že forma naprosto převálcovala obsah, zde se to povedlo tvůrčím ambicím.

Navdzory tomu, že se recenze zaměřuje spíše na to kritické, rozhodně není Interstellar špatný film. Přináší však pouhou rutinu, slepenou z jinde použitých žánrových motivů, která jakoby nechtěla vystoupit ze stínu svých předchůdců. Obstojná sci-fi? Určitě. Událost roku? To ani omylem.

Hodnocení: 60%