středa 28. prosince 2011

Recenze: Terra Nova – 1. série

Jurský park (1993) Stevena Spielberga patří zcela určitě k nejoblíbenějším (a nejpovedenějším) dobrodružným pohádkám stříbrného plátna. Když Spielberg oznámil, že hodlá produkovat seriál s dinosaury, zavládlo nadšení. Přišla Terra Nova. Výsledek? Udýchaný ještěr.


Těch cest, kterými se mohli scenáristé vydat, bylo bezpočet. Šlo o nepopsaný list. Jenže vládnou trendy a Avatar (2009) se stal nejúspěšnějším filmem všech dob. A proto má Terra Nova následující příběh: V roce 2149 se Země stal téměř neobyvatelnou. Skupinka lidí je vybrána, aby se prostřednictvím speciálního portálu vrátila do doby prehistorické, kdy ještě na Zemi vládli dinosauři. Cílem je vytvořit kolonii Terra Nova, v níž se začnou psát nové dějiny lidstva. Existují však i lidé, kteří chtějí nový svět vytěžit a tím si přilepšit v tom starém. Tudíž boj ideálů a peněz.

Kopírování Cameronova hitu není hlavní problém seriálu. Co si budeme nalhávat – Avatar, ač technicky precizní, není sám o sobě žádné dějové terno. V podstatě jen bombastickou formou rekapituluje story Pocahontas. I přes použití stejného základu tedy mohl seriál oslnit něčím novým. Bohužel, nestalo se. Téměř všechny epizody jsou převyprávěním toho, co jsme již viděli v nejrůznějších obměnách v epizodách populárních seriálů Hvězdná brána a Star Trek. Především první polovina série trpí. Místo tahu na konkrétní branku se tvůrci věnují nepodstatným epizodám, jež celku nic nedávají. Minizápletky jsou tu čistě proto, aby série mohla mít 12 a ne 6 dílů.


Tvůrci mají jediné štěstí, že celou tu dějovou recyklaci v druhé polovině sezóny zmírní. Konečně začne zápletka vystrkovat drápy, postavy se formují a konflikt stran dostává jasnější obrysy. Pořád chybí opravdu překvapivý prvek, seriál ale začíná někam směřovat. Pozdě, ale přece.

Je něco, co Terra Nově vyšlo? Herecké obsazení. Jason O'Mara je ideální sympaťák pro hlavní kladnou roli, Shelley Conn je úchvatným mixem krásy a inteligence a vyloženě fenomenální je Stephen Lang. Sice jen de facto variuje roli z Avatara, přesto bych se nebál jeho šéfa Terra Novy označit za životní roli. Pokud někdo stojí za trochu té trpělivosti (budete ji potřebovat nejen díky tupým scenáristickým kličkám, ale i občasným lapsům v animacích dinosaurů), je to právě Lang.


V rámci obsazení drhne snad jen Landon Liboiron v roli Joshe Shannona, syna hlavního hrdiny. Těžko ale vinit herce – postava Joshe je tradičním Spielbergovým dítkem, které si formou neustálé rebelie nevědomky hledá cestu k odcizenému otci. Kdy už s tím Spielberg dá konečně pokoj?

Terra Nova měla ohromný potenciál. A stále má. Je jen na tvůrcích, zdali dokáží využít šance. Poprvé to moc nevyšlo. Druhé kolo (pokud na něj dojde) už bude rozhodující. Uvidíme se v ringu.

Hodnocení: 65%

sobota 24. prosince 2011

Kdysi dávno v jedné předaleké Galaxii vznikl televizní vánoční speciál...


Těžko říct, co se kdysi odehrálo v hlavě slavného George Lucase, že dal svolení ke speciálu, ve kterém se Chewbacca vrací s Hanem na svou rodnou planetu, aby mohla rodina pohromadě oslavit Life day. Snímek se stal záhy po televizní premiéře v roce 1978 legendárním vyvrhelem a již nikdy nebyl znovu uveden na obrazovky. Lucas se později snažil najít a zničit všechny kopie, ale marně. Ani jeho „síla“ na tenhle úkol nestačila.

Naštěstí existuje internet!:), takže si můžeme celou tuhle bizarnost hezky užít na vlastní oči. A je na co koukat! Ostatně, dokážete si představit ujetější vánoční speciál, než ten, ve kterém zpívá Leia dojemnou píseň za doprovodu hudby Johna Williamse, zatímco Harrison Ford se očividně cítí hrozně trapně, že v tom vůbec hraje? Prostě netradiční klasika, jež si podobně jako „nechtěná parodie“ Rituál (2006) Nicolase Cage zaslouží své diváky!

čtvrtek 22. prosince 2011

Firefly aneb netradiční tip na vánoční volno


Nemám moc času, takže to vezmu jen ve zkratce. Firefly je neskutečně nahláškovaný a promyšlený seriál z roku 2002, který měl fantastické recenze i rostoucí základnu fanoušků, ale v televizi byli idioti a raději ho po 13 dílech potopili (uchopení totiž nebylo úplně tradiční a televize nechtěla riskovat). Seriál se poté dočkal celovečerní tečky filmem Serenity. Aspoň, že tak.

Hodně lidí, kteří seriál neviděli, nechápou, co na něm je tak úžasného (protože jde o kombinaci sci-fi a westernu, což nezní dvakrát důvěryhodně). Mnozí také nerozumí tomu, proč byl pro některé lidi (jako třeba pro mne) Nathan Fillion bůh dávno předtím, než začal otravovat Beckettovou.

Na obojí, myslím, docela výmluvně odpovídá následující video:


Tímhle způsobem funguje de facto celý seriál. A ano, je to TAK zábavné, jak to vypadá. Pokud přemýšlíte, jak se vyhnout klasické televizní vánoční nabídce, tohle je zatraceně dobrá alternativa.

středa 21. prosince 2011

Oldie: Atlantida: Tajemná říše a Planeta pokladů

Poměrně nedávno jsem se na Kinoboxu v tomto článku věnoval slavnému propadáku Planetě pokladů od Disneyho. Právě Planeta pokladů společně s Atlantidou: Tajemnou říší mohou za to, že se dnes studia doslova štítí klasické animace a raději točí všechno ve 3D. Oba filmy vznikly na začátku nového tisíciletí a ani jeden si extra dobře nevedl v kinech. Atlantida při rozpočtu 120 milionů celosvětově vydělala 185 (což na pokrytí všech nákladů rozhodně nestačilo), Planeta pokladů stála 140 a dopadla ještě hůř - vydělala slabých 109.

Protože jsem si Planetu pokladů pamatoval jen matně a Atlantidu pro jistotu vůbec neviděl (a vlastně si ani nevybavuji, že bych ji registroval, když byla v kinech), rozhodl jsem se o víkendu pro společnou projekci, abych doplnil mezery a zjistil, co vlastně bylo na filmech tak „průserového“.

Překvapilo mě především to, jak moc jsou si filmy podobné, přestože mají naprosto odlišný tvůrčí tým. Oba mají jisté verneovské dějové obrysy, oba zběsile míchají žánry, oba mají neujasněný vytvořený fikční svět. V tomhle ohledu vede Planeta pokladů, kde se postavy skládají z lidí, lidí vypadajících jako zvířata, lidí vypadajících jako monstra a chodícího prdícího polštářku. Proč takový zběsilý mix? Protože proto. Na nějaké vysvětlování se tu nehraje.

Oba filmy mají prostý děj, jehož cesta za cílem je nezvykle krátká a oba po doražení do cíle rozehrají příběh číslo 2. Z animačního hlediska jasně vede „tradičnější“ Planeta pokladů. Atlantina, čerpající z japonských anime, je upřímně na hranici vizuálního hnusu. Fakt, že příběh není z nejzajímavějších, se dle mého zdaleka tak nepodepsal na menším zájmu publika. Spíše šlo o to, že ten film zkrátka nevypadá dobře. Celosvětově se nicméně Atlantida jakžtakž zahojila, což se o paradoxně povedenější a hezčí Planetě pokladů říci nedá.

V obou filmech (aniž by to narušovalo pohodovou atmosféru letního animáku s popovým hitem Disneychanel) také zemře nezvyklé množství postav. V Atlantidě dokonce celé desítky!

Atlantidou a Planetou pokladů se Disneyho studio pokusilo o dospělejší animáky, což rozhodně nebyl špatný směr. Bohužel myšlenku ani jeden z nich nedotáhl do konce, takže ve výsledku byly filmy příliš drsné pro děti a příliš infantilní pro dospělé, tudíž nebyly pro nikoho (Planeta k tomu nicméně byla donucena, neboť po premiéře Atlantidy studio zpanikařilo a donutilo tvůrce k masivním přetáčkám, aby výsledek nebyl tak temný). Je zcela logické, že filmy propadly, když neměly konkrétního cílového diváka. Připisovat jejich neúspěch 2D může jen krátkozraký idiot.

Pokud váháte, zdali do zatracovaných Disneyovek jít, směle do toho. Není to žádná odstrašující tragédie, která by vám znásilnila obraz slavného studia. Jen průměrná práce s občasnou světlejší chvilkou a několika málo geniálními záchvěvy. Kupříkladu já chci domů morfa!

 

A minimálně je zajímavé vidět od Disneyho něco temnějšího a uvědomit si, že chvíli mělo studio odvahu jít proti vlastním stereotypům. Škoda jen, že ta chvíle byla tak krátká a nevyužitá.

Recenze: Sherlock Holmes: Hra stínů

Každý hrdina potřebuje svou Nemesis. Neo má agenta Smithe, Superman Lexe Luthora, Batman Banea (o tom se již brzy přesvědčíme) a takový Zdeněk Troška má všechny filmové kritiky. Holmesův temný stín nese jméno Moriaty. Geniální matematik, který má peněz na rozdávání a využívá jich pro nejrůznější politické fígle, je Holmesovi rovnocenným soupeřem jak intelektem, tak fyzičkou. Jejich střet je nevyhnutelnou srážkou dvou supernov, ve které je paradoxně za toho slabšího Holmes, neboť ti, kdo hrají podle pravidel, jsou vždy v nevýhodě. To samozřejmě neznamená, že by byl hrdina předurčen k pádu. Jednoduché to mít ale nebude. Aby zabránil Moriatyho (Jared Harris) ďábelskému plánu, jenž může rozpoutat válku po celé Evropě, bude potřebovat nejen věrného Watsona (Jude Law), ale i krásnou cikánku Simzu (Noomi Rapace).

Když před dvěmi lety zaútočila na kina moderní variace na klasickou postavu Arthura Conana Doylea, filmový svět zatajil dech. Z upjaté postavičky v kostkované čepici, která vždy s jistým odstupem řešila své případy, se stala svérázná figurka ujíždějící na drogách, alkoholu, bojových sportech a svém partnerovi Watsonovi. Překvapivě nešlo o znásilnění klasiky. Podobné „razantní“ uchopení Holmese paradoxně mnohem více odpovídalo tomu, co kdysi Doyle nastínil ve svých knihách. To jen filmaři se kdysi rozhodli, že bude lepší udělat z Holmese usedlejšího vyšetřovatele s geniálním mozkem.

Guy Ritchie naštěstí není jedním z takových sucharů, takže když dostal možnost natočit Holmese, vzal to z úplně jiného konce. Konservatismus nechal daleko v minulosti a z proslulého detektiva udělal asociála s brilantní dedukcí, který to má jen krůček od sebedestrukce. Zajímavé bylo též uchopení doktora Watsona, který byl v jedničce podstatně výraznější, než jsme byli doposud zvyklí a jeho vzájemná chemie mezi Holmesem byla nezvykle silná a „parťácká“. Holmes vykazoval v rámci svého vztahu k Watsonovi až téměř obsesivní chování, jež je dáno faktem, že jediný Watson rozumí Holmesovu světu.

Dvojka v zajetých kolejích pokračuje. Holmes je stále extrémně vyšinutou postavou, která je v případě dvojky ještě o něco šílenější, neboť se vyrovnává s Watsonovým čerstvým manželstvím. Jde o postavu natolik rozpolceně napsanou, že nebýt Downeyho jistého vedení, mohl by se z Holmese lehce stát nesympatický podivín. Downey má naštěstí charisma na rozdávání, díky čemuž Holmes ustojí i své slabší chvilky.


Jak už to tak u pokračování hitů bývá, je Sherlock Holmes: Hra stínů větší než jeho předchůdce. Tentokrát už máme skoro bondovské schéma – bohatý geniální záporák s touhou ovládnout svět proti bojově nadanému hrdinovi cestujícímu v utajení po celém světě. Větší počet lokací i pestřejší způsob přesunů má bohužel za následek to, že do pozadí ustoupilo samotné vyšetřování. Případ je podobně spletitý a promyšlený jako minule, tvůrci se však výrazně méně věnují stopám a divák má tentokrát jen minimum prostoru pro nějakou vlastní dedukci. Stopy jsou jasně dané a jakmile nějaká ťukne o obraz, Holmes ji okamžitě rozšifruje.

Výprava je opět úchvatná (je fascinující především veškerou míru detailů) a stejně tak hudba, do které si Hans Zimmer přibral pár poznatků z návštěvy Slovenska, kam jel načerpat cikánskou atmosféru. Co lehce drhne je samotné tempo. První půle je výrazně pomalejší, než druhá, nabízí méně zajímavé akční sekvence a vůbec jí chybí údernost prvního dílu, čerpajícího z momentu překvapení. O tuhle výhodu dvojka přišla a Ritchie ji nedokázal ničím nahradit. Na druhou stranu se v druhé půli Ritchie tasí s tolika výbušnými nápady, že mu ani nelze příliš vyčítat to, že ho s postupem kariéry začíná více zajímat vizuál, nežli příběh.


Alfou a omegou je samozřejmě obsazení Moriatyho a nejen proto, že podle nepsaných filmových zákonů kvalitu filmu určuje jeho záporák. Moriaty je pro Holmese klíčová postava. Tvůrci měli ohromné štěstí, že v Jaredu Harrisovi našli Downeymu odpovídajícího protivníka. Vedle vysportovaného „Iron Mana“ se možná Harris jeví sešlejší, jakmile se ale ti dva dostanou do přímého křížku, není pochyb o tom, že jsou si rovnocennými soupeři. Možná škoda, že jim tvůrci nedali více společných scén, jako třeba famózní střet nad partií šachů. Chemie herců je natolik dobrá, že by ustáli i film, ve kterém by si jen 90 minut povídali.

V pánském stínu bohužel zůstala Noomi Rapace, která měla ve dvojce vystřídat (v cameo roli hostující) Rachel McAdams. Místo toho je pouhým okrasným doplňkem akčních scén. Jednoznačná škoda. Kdo si naopak zaslouží zmínit je lahůdkový Stephen Fry jako Holmesův bratr Mycroft.

Sherlock Holmes: Hra stínů je důstojným navázáním na povedený první díl s jediným (zato důležitým) nedostatkem – moment překvapení je pryč a místo svěžesti se dostavuje pocit rutiny, která sice šlape, ale chybí tomu ona nenucená hravost. Pořád to stačí na silný nadprůměr. V případné trojce by přesto určitě nebylo na škodu, kdyby se režijně posílilo i samotné vyšetřování (a charakterizace postav). Jednoho megalomana, zajímajícího se jen o techniku a výbuchy, už máme. Byla by škoda, kdyby se po jeho bok zařadil i Ritchie, který se kdysi prosadil právě tím, že vypiplaná (a zatraceně zběsilá!) forma sloužila neméně promyšlenému a vyladěnému obsahu.

Hodnocení: 70%

úterý 20. prosince 2011

Recenze: Alvin a Chipmunkové 3

Nejpisklavější poloanimovaní hrdinové se vrací ve filmu Alvin a Chipmunkové 3, aby si na vlastní kůži vyzkoušeli, jaké je to být nedobrovolným účastníkem seriálu Ztraceni.

Dave (Jason Lee) ve trojce vyráží s Chipmunky a Chipettkami na luxusní loď. Dovolená se zvrhne, chlupáči nadělají nějaké ty škody a pak se zcela nechtěně všechny animované postavy dostanou na pustý ostrov, protože Alvinovi přišlo jako dobrý nápad hrát si s papírovým drakem. A taky se na ostrov podívá Dave, neboť jako správný táta musí své chlupaté děti zachránit.

Chipmunkové poprvé vtrhli na filmová plátna v roce 2007 a pokud v něčem bodovali, byla to úroveň animace. Jejich začlenění do prostoru bylo perfektní, nemluvě o samotném faktu, že byli docela roztomilí. Tím bohužel pozitiva končila. Zbytek byla otravná (ač občas vtipná) podívaná s nezajímavým dějem a héliovými písničkami, které spolehlivě trhaly uši. Dvojka se nesla na stejné vlně, přibyly slovensky pištící Chipettky a děj byl o něco blbější. Jeden by čekal, že níže už tvůrci nepůjdou. Omyl. A pěkně chlupatý!


Dějově si trojka ještě o něco pohoršila, takže i Růžovka vedle ní vypadá jako výtvor držitele Pulitzerovy ceny. Možná si říkáte "jde mi o den s rodinou, chci vypnout a zabavit děti". Jenže i to tady nefunguje. Za prvé nejsou písničky česky, takže budete muset dětem texty překládat (sen každého rodiče překládat Lady Gagu, že?). Za druhé nejsou pisklavé hlasy úplně ideální k poslechu. Několikrát se mi stalo, že jsem vůbec netušil, co daná postava říká. A v případě Chipettek je problém díky slovenštině dvojnásobný (u malých dětí počítám, že ty jim neporozumí ani slovo).

A ještě jedna věc mě během sledování hrozně rozčilovala (ale to už děti trápit nebude): Prakticky nikdo se ve filmu nepozastavuje nad tím, že vidí mluvící hlodavce. Chápu, že je svět Chipmunků nastaven tak, že každý o ví jejich existenci. To ale přece neznamená, že to všem bude jedno. Chci tím říct, že i kdybych věděl kupříkladu o existenci obří mluvící omelety, pořád by mě setkání s ní 100% zaskočilo a měl bych potřebu na ni nějak reagovat. Tuhle potřebu ve filmu nikdo nemá.

Alvin a Chipmunkové 3 jsou o něco menší zlo než třeba Saxána 2, neboť různé debility jsou ve filmu podávány v technicky precizním balení a herci nevypadají tolik zoufale. Bohužel ale není výsledek natolik špatný, aby byl zábavný. Což z něj dělá úplně zbytečný film ve všech ohledech.

Hodnocení: 30%

neděle 18. prosince 2011

Welcome to Hell!

Dlouho jsem váhal, zdali jít do vlastního blogu. Znám hodně lidí, kteří blog mají. Mnozí jsou moji přátelé. Někteří i přemýšlí, když na něj něco píší. Většina ne. To ale nebyl důvod, proč jsem váhal. Když celý život "pracovně" píšete, to poslední, čím hodláte vyplnit svůj volný čas, je další psaní. Ostatně, i pornoherci prý doma raději vaří..

Jenže (slovy jedné vyšeptalé hvězdy) pořád se něco děje a ne všechno je aktuální. Z toho důvodu zakládám blog, abych tu probíral nejen nové a "in", ale i to, co jde mimo proud. Třeba se tu bude něco dít. Pokud ne, berte to tak, že jsem neměl co říct.

Někdy je to tak lepší.