středa 26. září 2012

Recenze: 96 hodin: Odplata

Brian Mills je zpátky. Minule mu unesli milovanou dceru, tentokrát je na řadě celá rodina. Pokračování akčního hitu 96 hodin přichází do kin a bohužel, jak už to tak často bývá, nedosahuje kvalit svého předchůdce.

Tenhle sequel jsme si přáli všichni. Akční vybíjená 96 hodin (2008) byla natolik příjemné překvapení, že se snímek ihned po svém uvedení vyhoupl mezi nejoblíbenější žánrovky poslední dekády. Povedlo se to díky třem faktorům: Režisér Pierre Morel ze sebe dostal to nejlepší, scénář byl příjemně jednoduchou a přitom funkční adrenalinovkou, v níž nezbyl prostor pro hluchá místa a Liam Neeson se projevil nečekaně dobrou volbou na roli málomluvné zabijácké mašiny, která s nikým nevyjednává. Vzácný příklad toho, kdy si vše sedne, jak má, což je v posledních letech v produkční tvorbě neúnavného Luca Bessona málo viděná konstelace.

Ohlášená dvojka se rychle zařadila mezi nejočekávanější projekty letošního roku a to i přesto, že Besson na režii povolal svého chráněnce Oliviera Megatona, jemuž od třetího Kurýra nemohou přijít milovníci akce na jméno. Doufali jsme v to nejlepší. A doufali jsme marně. Ale hezky popořadě.

Druhý díl přivádí Briana do Istanbulu. Po splnění poslední zakázky na scénu nastupující minule unesená dcera Kim (Maggie Grace) a exmanželka Lenore (Famke Janssen). Netrvá dlouho a dovolenková idylka v exotické zemi vezme za své. Otec Marka z Tropojy (tedy toho, kdo v prvním díle inscenoval únosy dívek) přichází na scénu s partou hrdlořezů, aby pomstil smrt svého syna. Brian i jeho rodina se stávají štvanou zvěří a dalších napjatých 96 hodin může odstartovat (i když tentokrát vlastně o rovinu čtyř dnů nejde, čímž se distributorovi vymstil český název prvního dílu).

Je bez debat, že první díl nebyl žádné scenáristické veledílo. Vzal jednoduchou myšlenku a rozpracoval ji demoliční logikou, v níž Brian postupně procházel jednotlivé lokace, koho potkal, toho vyřídil a tak se jelo až do finále. Tvůrci nicméně postupovali celkem šetrně, vyvarovali se zbytečných logických lapsů a sympaticky (ač snímek vznikl ve francouzské produkci) vykreslili Francii jako místo plné hrdlořezů a pasáků, čímž zápletce dodali nečekaně svěží a naléhavou atmosféru.


Dvojka má mantinely podobné, ale působí „z prstu vycucaným“ dojmem. Syndrom Smrtonosné pasti 2jak se něco takového může stát jednomu člověku 2x?“ vadí ze všeho nejméně. Hůře je na tom samotný postup, z něhož rychle získáte pocit, že v případě jedničky tvůrci vystříleli ty nejlepší nápady a tentokrát jen vaří z vody. Pokud bylo odkrývání stop v prvním filmu v rámci jisté tolerance uvěřitelné, dvojka využívá až příliš okatých oslích můstků, často se dostavuje otázka „jak vlastně k téhle stopě Brian došel?“ (i když někdo zkušenější by mi třeba "kružnicový systém"vysvětlil) a párkrát, což je možná to nejhorší, dělá scénář ze svého hrdiny nedůsledného lajdáka. Ale budiž…

… hrajme na to, že podobný typ filmu nepotřebuje vybroušený scénář. Jak už jsem zmínil, ona i jednička není žádný klenot. Kde ale druhý díl citelně naráží, to je režie. Megaton si může gratulovat, neboť je 96 hodin další série po Kurýrovi, kterou svým vedením odsuzuje ke konci. Akční přestřelky a kontaktní souboje (tedy alfa a omega minulého filmu) vykazují typické nemoci svého tvůrce: jsou extrémně rychlé a špatně nastříhané, díky čemuž veškeré efektní lámání kostí postrádá smysl, neboť zkrátka není možnost si akci opravdu vychutnat. Brian je pořád bad-ass killer, ale je těžké to ve dvojce pořádně docenit. Nikde nemá šanci vyniknout (vyjma suše ceděných hlášek).


Když máte pokračování akčního hitu, v němž nejlépe fungují rodinné scény, víte, že je něco špatně. 96 hodin: Odplata šlape tehy, kdy je Brian starostlivý taťka a nemá radost z toho, že mu jeho dcera lže/randí s klukem, kterého nezná atd.. Milovníci Briana jako postavy proto nebudou mít z filmu úplně špatný pocit, neboť je to stále on (a když už nic, dopřáli mu tvůrci alespoň stylové finále).

Bohužel, i s oběma přijmouřenýma očima a co největší snahou o "naladění se" je to pořád o dost méně, než kolik nabídla z režijního hlediska vybroušená jednička. Je to ohromná škoda, neboť v tomto případě skutečně stačilo, aby byl snímek svěřen někomu povolanějšímu a mohlo být vyhráno. Jenže Besson z nějakého důvodu stále prosazuje Megatona. Dobře mu tak. Jak skvěle si tuhle sérii před čtyřmi lety rozjel, tak jistě ji nyní odepisuje k zániku. Pro ty z nás, kteří jsme věřili v lepší výsledek, je to bolestné hlavně proto, že podobný polotovar si skvělá jednička nezasloužila.

Hodnocení: 50%

sobota 22. září 2012

Recenze: Holky na tahu

Každá dívka se na TEN den těší. Představuje si dokonalého muže, krásné družičky a magickou atmosféru, jako vystřiženou z toho nejromantičtějšího filmu. Platí to ale i pro boubelky?

Jsou tři, jsou atraktivní, přátelí se již od školy a nejsou si schopné udržet zdravý vztah. Regan (Kirsten Dunst) čtyři roky chodí s budižkničemu, který není schopný se k něčemu dokopat. Gena (Lizzy Caplan) se nikdy nevzpamatovala z první lásky a Katie (Isla Fisher) se těžko zbavuje nálepky postelové hračky. I přesto všechny zaskočí, když jejich obtloustlá a ne-zrovna-atraktivní kamarádka Becky (Rebel Wilson) začne se svým krásným přítelem připravovat svatbu. Aby trio svou "ponižující" úlohu družiček přežilo, hodlá se den před obřadem pořádně zbořit. A přirozeně to povede k sérii průšvihů, ve kterých je běžné, že na sobě mají svatební šaty obří trhlinu, sperma, krev a tak dále.

Vždy, když někdo extrémně zaboduje s určitým tématem, velmi rychle se objeví řada plagiátorů. Tenhle syndrom "dojení hitu"sami dobře známe (aktuálně uvedená Svatá čtveřice /2012/ je kupříkladu dozvukem úspěchu Líbáš jako Bůh /2009/ Marie Poledňákové). Když před třemi lety přišla do kin Pařba ve Vegas (2009), všechny zaskočila. Jakoby se do té doby celý Hollywood tak trochu bál vyrazit na tah a veřejně přiznat, že i po třicítce se může partička přátel pěkně zlískat. S Pařbou přišlo prozření a netrvalo dlouho, než do kin dorazily (taktéž velmi slušné) Ženy sobě (2011), jež na to šly z opačného pohlavního konce. A nyní tu máme Holky na tahu (2012)

Snaha o využití fenoménu je patrná na první pohled a lehce ji vyčtete z plakátu i traileru. Obojí ale klame. Ano, Holky na tahu jsou o tom, že parta přátel (v tomto případě kamarádek) vyrazí na tah, tu si užijí chlast, jinde něco trošičku ostřejšího, neberou si servítky a přirozeně se nevyhnou trapasům a problémovým situacím, které ohrozí samotný obřad. Potud ale jakákoli podobnost s pánskými Pařbami končí, neboť v tomhle případě není hlavní humor. Jde spíše o další generační sondu na téma "jak umí být moderní ženy v háji a jakým způsobem se snaží z bludného kruhu vykročit".


Díky tomu si nejsem tak úplně jistý, komu je vlastně snímek určen. Diváky hledající opravdu hluboká témata neosloví, na to je příliš povrchní. Milovníci nenáročné zábavy zase budou unaveni tím, s jakou dramatičností je vše podáváno. Na komedii málo vtipné, na drama příliš afektované a konstruované. Tím neříkám, že v obou případech nic nefunguje. Sem tam se nad nějakou scénou uchechtnete a v určitých chvílích se snadno vcítíte do situace. Obojího je ale ve filmu zoufale málo. Většinu času je to takový nemastný/neslaný pohled na současnou "Fucked Up" generaci.

Postavy jsou značne šablonovité a pánové působí většinu času jako idioti (inu, přeci jen snímek napsala a režírovala žena). V dobrém z toho vychází herečky, nikoli však díky scénáři, ale slušnému podání. Kirsten Dunst je v roli rázné Regan překvapivě věrohodná, Lizzy Caplan se pro role zmatkujících a lehce ujetých dívek přímo narodila a jindy nevinná Isla Fisher je natolik roztomile bezprostřední, že i ta pozice blbky jí sluší. Sympatické je, že scénář žádnou z dívek nevykresluje jako oběť. Všechny umí ukázat lokty, nestydí se za to, kým jsou, zkrátka tu nejsou za chudinky.

Holky na tahu fungují jako nenáročné dramedy tehdy, pokud vám sedne ústřední trio. V takovém případě budete s jistou mírou zvědavosti sledovat jejich sprint směr závěrečným titulkům. Jestli vám ale "holky" polezou na nervy, nejspíš prožijete v kině stejné zoufalství, jako Becky čekající na šaty.

Hodnocení: 50%

čtvrtek 13. září 2012

Recenze: Resident Evil: Odveta

Paul W.S. Anderson se kdysi profiloval jako nadějný béčkař, který dokázal tupému základu dodat natolik zábavný obal, až bylo vlastně jedno, jakou hovadinu natočil. Hlavně, že to nebyla nuda.

Takový byl Anderson coby režisér mlátičky Mortal Kombat (1995), nedoceněného sci-fi hororu Horizont události (1997) a prvního dílu Resident Evil (2002). Přeskočíme na rok 2012. Anderson má za sebou utahaný čtvrtý Resident Evil: Afterlife (2010), který působí jako tvůrčí lobotomie a pubertální znásilnění knižní klasiky Alexandrea Dumase Tři mušketýři (2011).

Nyní přichází pátý díl hororové série Resident Evil, vycházející ze slavné herní předlohy studia Capcom. Navazuje se tam, kde minulý díl akčně vrcholil: na palubě lodi, která měla být posledním útočištěm. Ve skutečnosti šlo o další zlotřilý dílek do velkolepého plánu společnosti Umbrella copr., jež si neklade za cíl nic menšího, než ovládnout trh pomocí biologických zbraní.

Napřed začnu svým vztahem k sérii - jednička i trojka jsou dle mého velmi dobré. Dvojku jsem akceptoval vzhledem k hojným odkazům k předloze (i když byla režijně nezvládnutá). Zato čtyřku, tu jsem protrpěl. Proč? Protože... no, prakticky kvůli všemu. Nulový děj, malý příděl zombies a nervydrásajících situací, nepoužitelný soundtrack a otravné zpomalovačky, které byly kvůli 3D narvány do každé druhé minuty. Díky natáčení před zeleným pozadím navíc čtyřka působila neskutečně uměle a studiově. Kdybyste mi kupříkladu pustili nějakou německou teenagerovskou komedii a do toho nechali hrát album Justina Biebera, cítil bych přibližně stejnou míru zoufalství.


Pětka se kvalitou rozkročuje někam mezi původní trilogii a čtvrtý díl. 3D zůstalo, což znamená, že je tu opět tuna zbytečných slow-motion scén, sloužících jediné věci: aby divák mohl ocenit, jak mu "to a tamto" letí přímo do obličeje. Po chvíli se to zají, ale tentokrát má v rámci zpomalovaček Anderson alespoň světlé chvilky (přímo výborný je úvod, který je navíc pozpátku). Vrcholná je míra dějové lability. Není neobvyklé, aby postavy náhle uměly mluvit znakovou řečí či tápaly, jak uniknout ze zaseklého místa, přestože z něho vede očividná úniková cesta (třeba žebřík!). On ostatně stačí fakt, že se snímek jmenuje Odveta, přestože v něm o žádnou odvetu nejde. Ale tak proti gustu...

Předchozí díl měl neuvěřitelně řídký děj, což se naštěstí neopakuje. Pětka je rozhodně vynalézavější ve vývoji, škoda jen, že u toho málokdy přemýšlí. Oblíbená formule "kdo hledá Oscarový film, ten nemá v kině co dělat" v tomhle případě nemá své místo. Expendables: Postradatelní 2 (2012) jsou taktéž laciný scenáristický výplach, ale v rámci vytvořeného universa vše ve filmu dává smysl. Tohle není otázka nenáročného diváka. Mluvíme o schopnosti dát dohromady soudržný celek, který si nebude v rámci vlastních vyřčených vět odporovat. Pátý Resident tak bohužel činí až nezdravě často.

Na druhou stranu je třeba Andersona pochválit za výběr prostředí. Pátý díl se odehrává v ultratajné a ultravelké testovací podzemní laboratoři společnosti Umbrella, v níž je simulace hned několika měst. Díky tomu snímek nestagnuje, může si dovolit takové parádičky, jako přechod ze zničeného amerického předměstí do masakru v Tokiu a celou dobu úspěšně napíná otázkou "co sakra bude dál?". Že je využití lokací sporné, to už je druhá věc (a většinou to zabijí zmíněné zpomalovačky).


Plusové body si zaslouží i soundtrack (duo skrývající se pod přezdívkou tomandandy si od minule výrazně polepšilo) a nenásilné navrácení klíčových (=dříve mrtvých) postav. Pohlavek naopak za zmizení Claire a Chrise (jsou neznámo kde) a nové postavy moc nefungují. Leon je nevýrazný panák a Adu Wong si zapamatujete čistě proto, že je její představitelka Bingbing Li výstavní kus.

Sliby, že nás čeká jisté forma uzavření, jsou samozřejmě liché. Pětka, stejně jako předchozí dva díly, končí cliffhangerem, který jasně avizuje další štaci. Fanoušci série mohou slavit, neboť je Odveta o jednoznačný kus lepší, než předchozí díl. Do kvalit původní trilogie má přesto pořád daleko.

Hodnocení: 45% 

P.S. Milla Jovovich je neskutečně asexuální. Kam se v upnutém oblečku hrabe na Kate Beckinsale