pondělí 15. dubna 2013

Recenze: Nevědomí

Vyhráli jsme nejdůležitější bitvu našich dějin. Ale nestačilo to. Země je odsouzená k zániku, lidstvo se přesunulo nad oblaka a jen pár jedinců zůstalo, aby udržovali pořádek. Jack Harper je jedním z nich. Za dva týdny mu končí služba. Dva zatraceně dlouhé týdny.

Jack Harper (Tom Cruise) prochází trosky bývalé Země. Čas od času opraví nějakého pokaženého drona (úkolem strojů je na zpustošených pláních bývalého světa hlídat pořádek), chodí na své oblíbené tajné místo, které připomíná vlídnější minulost a čeká, až mu skončí služba a on se konečně připojí k ostatním lidem na nové nebeské adrese. Během jedné z dalších rutinních kontrolních obhlídek je svědkem havárie. Najde přeživší Julii (Olga Kurylenko), kterou se pokusí droni zabít. Háček je v tom, že by měli lidi chránit. Proč je Julie vnímána jako ohrožení? A je skutečně vše, jak se zdá?

Poctivých sci-fi není nikdy dost. Ať už mluvíme o boji jedince s vlastní existencí (Looper), osamělé duši poznávající krutou realitu (Moon) nebo trochu exhibicionističtější, ale stále myšlenkově hutné cestě za vykoupením (Počátek). Hollywood nicméně v žádné době ve velkém neinklinoval k cestě ke hvězdám. Pokud nešlo o boje Jediů a Sithů, případně posádku lodě Enterprise, byl žánr sci-fi spíše na okraji diváckého zájmu. To vedlo ke škrcení rozpočtů. A ruku v ruce s tím se vytvářela snaha na papíře. Když už nejde ohromit efekty, lze to vzít z druhé strany. Před pár lety vlna levnějších, ale o to kvalitnějších sci-fi zaplavila trh. A uspěla. Díky tomu se žánr obloukem vrací do světel ramp. A větší zájem znamená větší možnosti.

Nevědomí je vyvrcholením téhle úspěšné éry, která světu připomněla, že diváci ještě neztratili zájem o zasněné příběhy Philipa K. Dicka a Arthura C. Clarkea. A možná i proto novinka Toma Cruise v mnohém klasické povídky připomíná. V základě je tu řada styčných bodů s hitem Willa Smithe Já, legenda, kdy zarostlé město vystřídala zničená pustina plná ztracených duší. Cruise se podobně jako jeho slavný kolega toulá nemilou vizí budoucnosti, zasněně vzpomíná na lepší dny a k tomu se vyhýbá temnějším místům, kde číhá nebezpečí. Noc je nepřítel. Nikdy nevíte, co může přinést.


Snaha o vystřižení sci-fi klasického střihu, což do jisté míry vychází, se však bohužel negativně promítá do samotné struktury a postupného vývoje filmu. Jakoby se tvůrci báli vlastních myšlenek, či osobitějších variací. Pracují s tím, co jsme viděli jinde (v rámci fair-play ale neprozradím kde, abych zbytečně nespoileroval) a pro inspiraci nemusíme chodit příliš daleko. Vše, co je v Nevědomí, nám filmaři sci-fi naservírovali v poslední dekádě. Tu lépe, tu hůře. Nic navíc. Jen dobré nápady "odjinud" zabalené do nádherně vypadající post-apokalyptické atmosféry (není to oxymorón?).

Čímž se dostáváme k nejsilnějšímu aspektu Nevědomí. Režisér Joseph Kosinski byl vždy schopný vizuální vypravěč. O co slabší dokáže být v dialogu dvou lidí, o to lepší je v rozmáchlých záběrech s poletující kamerou. Ruka zkušeného klipaře je znát. Podobně jako v jeho předchozím počinu TRON: Legacy 3D jsou postavy víceméně ikonickým ztvárněním stereotypů. Spíše rekvizity, nežli skuteční lidé. Ale to okolí! Snímek má přímo famózní výpravu, každý záběr je vypiplaný do nejmenšího detailu a chvíle, kdy kamera nabere rychlost (ať už v rámci akce nebo přesunu mezi lokacemi), jsou hotovou jízdou na horské dráze. Po dlouhé době jsem litoval, že nějaký film není uveden ve 3D. A to nejsem žádný fanda formátu. Kamera Claudia Mirandy by si ale prostorový kabát zasloužila.

Podobně jistá je i hudba. Dokonale plní svůj účel, přestože postrádá osobitější motiv, který byste si po odchodu z kina broukali. A Tom Cruise? Ten stále platí za největšího dříče Hollywoodu, jemuž i ty slabší herecké momenty nakonec odpustíte pro míru maximálního nasazení. Možná jen ve scénách s jako vždy jistým Morganem Freemanem naplno vyvstává, kdo je tu skutečný PAN herec.

 
Největší problém Nevědomí je každopádně ten, že navzdory vysokému rozpočtu jde de facto o komorní drama. Což by nutně nemuselo vadit - sci-fi žánr skutečně nestojí na akci. V rámci myšlenek je ale film příliš naivní a nedůsledný (děr v logice je tu nezdravě mnoho). Díky tomu si na své nepřijdou milovníci bojujících robotů ani intelektuálové. Snímek stojí přesně uprostřed.

Nevědomí mohlo nabídnout opravdu velkolepý zážitek. To by ovšem nesmělo mít za základ scénář, který se propadl časem. Má sice hned několik snaživých dějových zvratů, žádný ale nedokáže ohromit (přičemž zkušenější diváci všechny kličky s přehledem odhalí o desítky minut dříve). Když se k tomu připočte chatrná logika celé zápletky a slabší konec, kdy již scenáristé vystříleli opravdu všechny ostřejší náboje a dobíhají do cíle s jazykem na vestě, musí si Nevědomí vystačit s hodnocením "pouhých" 70%. To samozřejmě není málo. Být tu ale silnější základ, klidně mohl snímek atakovat post klasiky. Takhle zůstane jen hezky natočenou poctou samotnému žánru.

Hodnocení: 70%

P.S. Pro netrpělivé zvědavce SPOILER NA KONEC: Nevědomí je něco jako dražší verze Moonu.

úterý 9. dubna 2013

Recenze: Pád Bílého domu

Napadli Bílý dům, parchanti! A bude hůř, mnohem hůř. Gerard Butler se v akčním příběhu podle osmdesátkové šablony vydává do teroristického kotle, aby si získal pozici akční star a světu připomněl, že na amerického prezidenta se šahat nemá.

Mike Banning (Gerard Butler) je šéfem ochranky prezidenta Ashera (Aaron Eckhart) a současně jeho přítel. Během jedné tragické noci zachrání prezidentovi život na úkor První dámy (Ashley Judd). V rámci profese to samozřejmě bylo správně – ochrana prezidenta je prioritou. Asher přesto nese Banningovu volbu těžce a nechá ho přeložit do kanceláře poblíž Bílého domu. O 18 měsíců později Manning stále sedí v té samé kanceláři, když dojde k útoku na Bílý dům. A instinkt je instinkt, takže Banning vyrazí do boje s jednoduchou logikou: Co se hýbe a nevypadá jako Američan, to rychle zemře.

Režisér Antoine Fuqua nikdy nebyl příliš zkušený malíř, pokud budeme mluvit o drobnokresbě charakterů. Většinou se spoléhá na snadno čitelné znaky, díky kterým víme, že velitel elitní jednotky je správňák, protože má tvář Bruce Willise (Slzy slunce), Denzel Washington kope za obě strany, neboť policisté nenosí na krku obří kříž (Training Day) a Chow Yun-Fat je boží prostě proto, že je to Chow Yun Fat (Střelci na útěku). V Pádu Bílého domu nepracuje jinak. Pokud máme chápat, že jsou si pan prezident a Banning blízcí, musí být film otevřen přátelským boxerským soubojem v ringu s ještě přátelštějším glosováním. Pokud pan prezident dostane od „za chvíli mrtvé“ manželky hodinky po dědečkovi, musí je mít později položené před fotkou zemřelé první dámy, aby došlo i těm nejméně důvtipným, že mu chybí. Je bez debat, že tohle všechno je otázka scénáře. Je nicméně prací režiséra, aby dokázal podobné polopatické momenty nenásilně vyprávět. A tady Fuqua nikdy nebyl silný v kramflících a nejspíš ani nebude. Je příliš doslovný, neumí lacinější situace podpořit a platí to i pro hrátky v Bílém domě.

Pak je tu ještě jedna podstatná věc, která pro lokální publikum mění dynamiku filmu. Češi znají Bílý dům převážně z filmů a obrázků. A stejně tak opodál stojící Washington Monument (to je taková ta „špička“, kterou hrozně rádi filmaři ničí). Pro americké publikum může být vtrhnutí na prezidentskou půdu zdrcující, oživovat traumata z 11. září a působit jako „reálné nebezpečí“. Pro průměrného Čecha je to spíše taková jízda na pouti. Žádný šok, opravdový pocit ohrožení, nebo snad opovržení nad tím, co zrovna nepřátelé v kuklách dělají. Čistá adrenalinová atrakce. Ale líbivá, o tom žádná.


Je čas napsat o tom, co ve filmu funguje. V prvé řadě nevybírává akce, v níž sice Butler funguje napůl (o co je lepší ve fyzičtější části, o to horší je jako klasický chrlič hlášek), ale díky Rkové přístupnost a přehlednému střihu si každý souboj tělo na tělo divák skutečně užije. Podobně potěší i střelba (tolik rudých skvrn nebylo na stěny v rámci jednoho filmu hozeno už dlouho). Tohle zkrátka není další neškodná akční pohádka, v níž by se kulky po nárazu do těla okamžitě vypařily.

Scénář je samo o sobě samozřejmě hrozná pitomost (v tomto případě navíc minutu od minuty hloupější - především není vhodné moc přemýšlet nad zápletkou, která klidně obětuje celý národ pro 5 rukojmích), ale body k dobru si získává za to, že z teroristů dělá frajery, kteří mají navrch. A není to jen podle logiky "kdy se to zrovna hodí". Film celou dobu pracuje s myšlenkou, že si ta skupinka cvoků dala na svém plánu opravdu záležet. Podobných schopných soupeřů se v žánru moc nerodí.


Pokud Fuqua někde akci nezvládá, je to s helikoptérami/letouny a vůbec vším, co se rychleji hýbe (úvodní bouračku nevyjímaje), kdy namísto poctivě šrotovaného plechu vidíme CGI druhé kategorie. Podobnými momenty dává film vzpomenout na technicky tragické finále páté Smrtonosné pasti.

Čímž se pomalu dostávám k největšímu ALE. Je ohromná škoda, že tahle látka nepřistála na stole právě Johnu McClaneovi. Nebo ještě lépe – Jacku Bauerovi. Ono si ostatně není těžké představit, že film vznikl na základě odmítnutého scénáře k celovečerní verzi 24 hodin. Pokud si totiž odmyslíme jméno hlavního hrdiny, je to celé jak střižené podle zmíněného seriálu, v němž slavný agent pravidelně ochraňoval pana prezidenta (a stejně drsně a bez slitování likvidoval nepřátele). Pád Bílého domu každopádně neprodělal, takže si studio variantou s Butlerem neuškodilo. Ale kdyby byl v hlavní roli charismatický Kiefer Sutherland, věřím, že by to dojem (i tržby) o něco vylepšilo.

Hodnocení: 60%

P.S. Až na ty laciné triky velmi často vypadá Pád Bílého domu jako „něco od Rolanda Emmericha“ (až na to, že je mládeži nepřístupný). Ironií osudu je, že sám Emmerich natočil film s podobnou zápletkou, který na své uvedení do kin teprve čeká. Srovnávání bude zajímavé...

neděle 7. dubna 2013

Recenze: Aliens: Colonial Marines (Playstation 3)

Hra, na kterou fanoušci legendárních monster čekali jako na spasení. Tím jsou bez přehánění Aliens: Colonial Marines. A není se čemu divit – studio Gearbox Software od počátku slibovalo hory doly, disponovalo oficiální licencí a k tomu hru provázalo s událostmi na planetě LV-426. Co chtít víc?

Bohužel, hra svůj potenciál využívá jen skromně a zachraňuje ji právě licence. Detaily, to je oč tu běží. Ve hře se podíváte na řadu známých míst a potěší drobnosti typu půlka těla Bishopa či hlava panenky Newt. To jsou momenty, kdy mé „filmové já“ vyloženě zaplesalo blahem. Nemluvě o soundtrack využívající tóny série, které tak nějak automaticky navozují tu správnou atmosféru. Potud dobře. Grafický kabát je však z ranku slabších. Co víc, celá hra, vizuálně i herně vypadá, jako kdyby šlo o několik let starý titul (měl jsem z ní podobné pocity, jako při hraní Duke Nukem Forever). Animace jsou jak z dob Playstation 2 a úroveň zpracování je při nejlepší vůli průměrné. Z herního hlediska je hra typické koridorovka, v níž nemáte možnost volby a inteligence nepřátel je na bodu mrazu. Degradace Vetřelců na tupá zvířata, která vždy ochotně naběhnou před hlaveň pušky, zabolí stejně, jako tupost lidských protivníků, jejichž největší „vychytávkou“ je schopnost se schovat za překážky (přičemž lokace jsou navíc navrženy tak, že se lze vždy dostat lidským protivníkům do zad, díky čemuž nemají v přestřelkách de facto šanci).

Hrát hru na nejlehčí obtížnost v případě Aliens: Colonial Marines skutečně nemá smysl. Hru proběhnete za nějakých pět hodin a nedočkáte se žádné herní výzvy (v easy módu navíc kyselina vetřelců na hráče neúčinkuje). V těžších módech už vám přeci jen pár pasáží pocuchá nervy, bát se ale budete jen jednou. Hra má totiž ještě jeden problém, který paradoxně souvisí s tím, co zároveň patří k pozitivům.

Gearbox Software vsadil na týmovou hru, takže lze hrát kampaň až ve čtyřech hráčích. A to je zábava. Když ale hrajete sami, máte kolem sebe neustále boty. Díky nim strach nemá šanci – pořád je někdo s vámi, pořád vám hlídá záda a navíc boti nemohou zemřít. Zmíněnou výjimku tvoří pasáž ve stokách, kdy jste sami a beze zbraně. Jde o jediný okamžik, během něhož budete cítit úzkost. Jenže je tu zase ALE – tvůrci hry pro účely této pasáže stvořili slepé vetřelce, kteří se chovají docela směšně a svým pojetím plivou předloze do tváře. To lze ostatně říct i o mašince, která upozorňuje na přítomnost nepřítele - pípá totiž pořád, i když ji nevytasíte, takže je nakonec možnost „její aktivace“ během hry naprosto zbytečná.


Kdybych za Aliens: Colonial Marines zaplatil plnou palbu, asi bych byl slušně rozčarovaný. Hře chybí rafinovanost, silnější příběh i lepší zpracování. Na druhou stranu – pokud preferujete „vypnu a střílím“ a vaším nejoblíbenějším dílem Vetřelců je frenetická dvojka Jamese Camerona, bude vám zvolený styl nejspíš po chuti. A když pozvete pár kamarádů, rozhodně máte vyhráno. Velmi slušný je i multiplayer, kde se navíc můžete zhostit i role vetřelce. Sám o sobě nic moc revolučního ale nenabízí – jen klasické módy, v tomto případě okořeněné licencí. Za zmínku stojí i možnost vylepšovat zbraně. Zklamáním je naopak sbírání bonusových materiálů, které sice doplňují děj, ale ten (jak jsem již zmínil) moc zajímavý není.

Aliens: Colonial Marines je určen hardcore fandům filmové série, kteří nad nedostatky přimhouří obě oči. Pro zkušené hráče jde o zmetek, jímž projedou lehce jako horký nůž máslem.

Hodnocení: 60% 
 Za zapůjčení hry k recenzi děkuji internetové prodejně Gamesarena.cz 

čtvrtek 4. dubna 2013

Recenze: Jako za starejch časů

Jeden ví, že musí umřít. Druhý ví, že ho má zabít. A třetí... ten už si vůbec nedělá naděje. Ale něco spolu prožili. A jsou pouta, která se netrhají. Vydají se proto do víru noci. Ještě jednou, naposledy, aby si společně užili. Jako za starejch časů.

Val (Al Pacino) byl právě po 28 letech propuštěn z vězení a jeho nejlepší přítel Doc (Christopher Walken), který s nímž coby lupič prožil nejednu akci, ho (i přes námitky) vytáhne na flám. Po téměř třech dekádách za mřížemi je co dohánět. Aby byla sestava kompletní, vyzvednou z domova důchodců i parťáka Hirshe (Alan Arkin). Šlo by o krásné setkání, nebýt tu jeden háček – Val kdysi zabil syna mafiána a Doc má zajistit, aby se nedožil rána.

"Říká se, že umíráme dvakrát. Jednou, když opouštíme tělo a podruhé, když poslední člověk, co nás zná, vysloví naše jméno."

Scénář Jako za starejch chlapů (2012) nějakou dobu putoval Hollywoodem. Dokonce způsobem, že Pacino stihl projevit zájem a pak situace utichla, takže mu ho až náhoda znovu přihrála na stůl. Nevěnoval mu pozornost dvakrát zbytečně. Inteligentně napsaný průřez jedné noci, během níž si tři staří přátelé připomenou své velké dny, je dostatečně zábavný v detailech stařeckého mudrování, znovunalezené radosti k životu i upřímnému pohledu do očí smrti. Je to ten typ dobře vystavěného scénáře, z něhož si odnesete nějakou tu trefnou radu do života, sem tam se zasmějete (ať už u hlášky nebo celé scény) a něco vás donutí k zamyšlení. Ideální mix zábavného a naléhavého.

Režisér Fisher Stevens, jehož většina zná hlavně jako herce z Číslo 5. žije (1986), sice nedokázal všechny aspekty scénáře plně využít, ale rozhodně ho nepotopil. Silné momenty udržel v normě a slabší natočil tak, aby nepůsobily nepatřičně. Nutno uznat, že obrovský podíl na tom, že vše víceméně funguje, má (vyjma přesně padnoucí hudby) nezvykle dobré herecké obsazení.


Je to dlouho, co z Al Pacina zářila na plátně taková energie. A nejen proto, že je aura bývalého gangstera něco, co mu vždy bylo herecky nebližší. Až ho uvidíte, jak se s elegancí sobě vlastní pere se životem a do toho zvládne pomalý tanec se sexy dvacítkou, znovu vám před očima ožije Carlito Brigante. Tvůrci si nemohli pro postavu pojmenovanou Valentine přát lepšího představitele. O nic slabší není Christopher Walken peroucí se s dilematem vlastního úkolu. Alan Arkin má spíše epizodní roli, naštěstí o nic méně působivou. To ostatně platí i pro všechny ostatní vedlejší postavy.

Ať už mluvíme o roztomile ulítlé Lucy Punch v roli bordelmámy, vždy usměvavé číšnici Alex v podání Addison Timlin nebo záporákovi Marku Margolisovi, každý dokázal svou postavu přivést k životu. Není malých rolí, jen malých herců. Jako za starejch časů vám to dokonale předvede.

Snímek je navíc vzácným úkazem toho, že se dá i sebelacinější fórek prodat s grácií, pokud máte k ruce schopné herce a k tomu scénář, který z nich nedělá šaškující idioty. Příkladem budiž, že jeden z running gagů filmu se točí okolo prostitutek a viagry. A ani jednou vám za herce nebude trapně.


"Je načase někomu nakopat prdel. Nebo si dát žvejku. Žvejky mi došly."

Není to ten nejlepší film, jaký loňský rok přinesl. A nejspíš se k nim ani neblíží. Až z něj ale budete odcházet, nejspíš ve vás zůstane onen Valův poslední tanec vstříc smrti, Arkinova znovunalezená chuť do života a Walkenovo dilema, jakým směrem se vydat. Není to nic, co bychom již na plátně neviděli. V Jako za starejch časů to ale dohromady neuvěřitelně ladí. Tahle podívaná je zkrátka jako sklenka dobré whisky. Napřed možná trochu trpká. Když jí ale dáte čas, krásně vás zahřeje.

Hodnocení: 80%