neděle 31. března 2013

Recenze: Tomb Raider (Playstation 3)

Doba přeje restartům a to nejen ve filmovém světě. Slavná archeoložka Lara Croft platí za jednu z největších ikon herního průmyslu, ale časem její hvězda přeci jen trochu pohasla. Menší zásluhu na tom nepochybně měla i nepříliš zajímavá filmová série. Zatímco tam Lara na své znovuzrození stále čeká, na počítačích a konzolích přichází první pokus o přechod do nového tisíciletí.

Po vzoru Jamese Bonda se vracíme na samotný začátek – Lara není onou zkušenou frajerkou, jež by bez mrknutí kosila nepřátele ve velkém a její schopnosti by vyrovnával objem podprsenky. Ze sexy terminátorky se stala vyděšená holka, která se ke svému první velké akci dostane zcela omylem. Poté, co s přáteli při výpravě ztroskotá na tajemném ostrově, je záhy odvlečena tamními obyvateli do jeskyně. Krůček od jisté smrti se díky odhodlání dokáže ze zajetí dostat a první velké dobrodružství může začít.

Nový Tomb Raider má hned 3 překážky. V prvé řadě musí čelit svým předchůdcům, z nichž to nejeden díl dotáhl na post klasiky. V druhé chtě nechtě bude srovnávána s nedávno vydanou peckou Far Cry 3, s níž sdílí až nečekaně množství prvků. A za třetí je tu Nathan Drake ze série Uncharted, který si v posledních letech uzmul pozici krále akčního archeologa (i Indy se na něj nechytá). Jak v souboji Lara obstála?

Srdnatě, ale rozhodně ne bez šrámu. Porovnávání s předchozími díly poměrně rychle bere za své, neboť hra pracuje s moderními herními prvky, kde vám ani ta nejtěžší hádanka nezabere víc než dvě minuty a kde prim hraje úderná „eye candy“ akce. Nevadí to, neboť tím nová Lara vytváří úplně jiný typ hry (aniž by nutně popřela své předchůdce). Jde o podobnou změnu, jako mezi bondovkami Daniela Craiga a Pierce Brosnana. Obojí je vynikající, má to příbuzný vztah, ale ve výsledku jde o taneček na jiném hřišti.


S Far Cry 3 hru pojí styl. Prostředím je otevřená džungle, v níž se divák může volně pohybovat, sbíráním nejrůznějších bonusových materiálů a zabíjením nepřátel/zvěře zase získáváte body a za ně si následně vylepšujete postavu i zbraně. Navíc i zde hraje nemalou roli hráčsky vděčný luk, jímž můžete o poznání tišeji likvidovat své protivníky. Ovládáním se na hru dá slušně spolehnout (včetně „ošemetného“ automatického krytí), střílení je bezproblémové a animační sekvence doplněné o klikání tlačítka jsou sice brutálně zjednodušené (používáte jen jedno), ale zase jde o rychlé momenty, které trénují postřeh.

Tuning postavy však lehce odporuje příběhu, respektive logice vývoje. Úvod je přímo excelentním vnořením se do duše holky, která najednou musí popadnout zbraň a někoho odpravit. Zakrvavená Lara je z toho patřičně vyjukaná, velmi rychle se ale otrká a čím více postavu vylepšíme, tím jsme blíže původnímu kultu. Logický pokrok, ale přeci jen se z Lary až příliš rychle stává ostřílená bojovnice (nemluvě o tom, jak se dokáže pohotově vyrovnat s probodnutím břicha a chycením do medvědí pasti, což zkrátka úplně nejde dohromady s příběhem obyčejné holky, jež se má na ostrově teprve otrkat).

Ale budiž, vývoj do akčnější polohy musel být urychlený pro potřeby samotné hratelnosti. A vychází to, protože je zábavná zdolávat překážky a střílet hordy nepřátel (ať už tiše, nebo s pořádným rachotem). Největším nepřítelem Lary je tak hráčská zkušenost s herně odladěným Nathanem Drakem. Jeho následovníkovi/předchůdci totiž zoufale chybí schopnost sebeironie. Vedle svého slavného kolegy je Lara suchý rohlík, který vše bere příliš vážně. Na uvěřitelnosti a zajímavosti to postavě moc neubírá, přesto by ji čas od času nějaká ta dobře mířená hláška nepochybně neuškodila. Ostatní postavy jsou navíc poměrně nezajímavé, včetně záporáků, jejichž jména si po hře málokdo vybaví. To je rozhodně škoda.

Do jisté míry zůstávají nevyužity i herní mechanismy. Střílení zvěře se hodí pro zkušenostní body, dostatečných výsledků ale dosáhnete i tehdy, pokud budete přírodu ignorovat. Chování zvěře je navíc dost schematické, takže je zdejší džungle o poznání méně živá, než ta ve Far Cry 3. Na druhou stranu lze ocenit inteligenci nepřátel v přestřelkách, kdy vám nejednou nějaký chytrák náhle vpadne do zad.

Fénix povstal z popela a dál základ nové série, která určitě může mít úspěch. Je jen otázkou, zdali dají hráči Laře přednost, když v rámci prostředí prohrává na body s Far Cry 3 a detaily se zase nechytá na Drakea. Výsledkem je naštěstí velmi solidní a co je nejdůležitější, herně zábavný mix, který vám při větší důkladnosti zabere nějakých 12 hodin času (nebo víc, pokud se rozhodnete z ostrova dostat maximum). A navíc nechybí řada mrazivých momentů (atmosféra je chvílemi nečekaně hutná, až děsivá). Nový Tomb Raider zkrátka stojí za vyzkoušení. Nejspíš nenadchne, ale nudit rozhodně vás nebude nudit.

Hodnocení: 80%

P.S. Multiplayer je víceméně zbytečný a je z něho hodně patrné, že je na hru nalepený prostě proto, že se to v posledních letech stalo žádaným trendem. O hře více hráčů naštěstí Tomb Raider nikdy nebyl.

Za zapůjčení hry k recenzi děkuji internetové prodejně Gamesarena.cz 

Recenze: G.I. Joe: Odveta

První díl G.I. Joe byla taková docela hezky natočená bejkárna, u které se šlo bavit, pokud jste nechali mozek v šatně (když vás o něj příroda v základu připravila, měli jste rovnou horkého adepta na akčňák roku). Žádný extra-úspěch se nedostavil, nakonec ale přistálo v kapse studia zřejmě dost dolarů, neboť dostalo pokračování zelenou.

Protože to napoprvé vyšlo "tak tak", došlo k rozumné změně politiky - ve dvojce nevsadíme na "mladé a neklidné", ale vše postavíme na zkušených akčních matadorech. Díky tomu už v hlavní roli není Channing Tatum (ten má tentokrát ryze čestný prostor, tudíž odkládaná premiéra kvůli jeho dotáčkám příliš nedává smysl), ale charismatická korba Dwayne "The Rock" Johnson. A aby si fanoušci žánru přišli opravdu na své, jistí mu záda veterán Bruce Willis.

Čtyři roky uběhly od prvního dílu a osobně si nejsem schopný vybavit, o čem film vlastně byl. Jen vím, že v něm figurovala teroristická organizace Kobra, se kterou vojáci G.I. Joe za pomoci nejrůznějších technických vychytávek bojovali. Dvojka je na tom obdobně, přičemž tentokrát má elitní jednotka tu smůlu, že zlé síly infiltrovaly Bílý dům, za prezidenta dosadily svého muže a tím celou sekci G.I. Joe poslali do hrobu. Pár vojáků přirozeně přežije a na jejich bedrech bude, zda pomstí padlé, očistí své jméno, zachrání svět atd..

Druhý díl není o nic chytřejší, než jednička. To nemyslím nijak hanlivě, to je prostě fakt. Jde zkrátka o další jednoduchý akční výplach, kde si ze zápletkou nikdo moc hlavu nelámal. Hlavní je, že tam věci krásně vybuchují, agentka se dostane do utajované akce, kde může uniformu vyměnit za upnuté šatičky, záporáci vyhrožují celému světu stiskem jednoho tlačítka a na skalách se na lanech řeže několik desítek ninjů (!).


Ohromnou výhodou je, že ta "technická omáčka" a tah na branku efektního blbnutí docela funguje. Ve filmu se pořád něco děje, což je jednoznačné plus, některé akční scény mají docela šmrnc (i když je trochu kontraproduktivní, když máte film, kde se hodně střílí a hromadně umírá a přesto v něm není krev a málokoho vidíme někoho zemřít přímo) a vůbec druhý G.I. Joe slušně odsýpá. Jednoznačnou výhrou je charismatický Johnson, který se pro podobné role narodil. Potěší i Willis. Přestože má minimum prostoru, v každé scéně dokazuje, že je zkušený žánrový matador, který to má lidově řečeno "v paži". Paradoxem je, že během těch nějakých 10 minut, co ve filmu objeví, působí mnohem "McClaneovsky", než v celé páté Smrtonosné pasti.

Mohlo by to začít vypadat skoro ideálně, ale výše zmínění pánové jsou největší oporou filmu. Vyjma Tatuma, který se ale ve filmu moc neohřeje, téměř nikdo jiný není zajímavý. Z ostatních si zapamatujete akorát Adrianne Palicki (tu, protože je v červené hrozně sexy), Jonathana Pryce, který si zápornou roli očividně užil a v malé roli ředitele věznice Waltona Gogginse. 

G.I. Joe: Odveta (2013) je neškodný odkaz moderního Hollywoodu, v němž díky štědrým rozpočtům de facto neexistují hranice, pokud cílíte na to správné publikum a kde můžete zabít třeba milion lidí, hlavně aby nepadla kapka krve. Osobně nemám s podobným produktem problém, když dokáže být současně zábavný. Jak ale ukázalo Rychle a zběsile 5 (2011), můžete i s podobným přístupem dosáhnout akčního Olympu. Což se ani druhému kolu vojáčků nepovedlo. Minimálně lepším výběrem hrdinů se ale podařilo vyhoupnout do příjemného nadprůměru, jehož návštěvy nebudete litovat. 

Hodnocení: 60%

P.S. Snímek je sice 3D, ale s titulky. Za to jednoznačný dík distributorovi. 

P.P.S. Projekce se konala v PREMIERE CINEMAS a nabídla nějaké nové, vymakanější 3D, z něhož prý nebolí oči. S tím jsem osobně nikdy neměl problém, ale oceňuji, že obraz (i v nočních scénách) nebyl tmavý.

sobota 30. března 2013

Recenze: Dead Space 3 (Playstation 3)

Isaac Clarke se vrací, aby nadobro zúčtoval s Markerem, necromorphy a bláznivými uctívači, kteří věří, že změna v monstra je znovuzrozením, které nás sjednotí. Proč jim to brát, když nám to může nabídnout nějakých 15 hodin herní zábavy. Moment, opravdu 15?! Ok, nebudeme lhát. Je to trochu složitější.

Předně je třeba si uvědomit, KÝM Dead Space 3 je. Je pokračovatelem temné, mrazivé a spíše plíživé jedničky? V minimální míře. Ozvěny to jsou v podobě prázdně vypadajících chodeb a mrtvolách, které v nepřirozených polohách „zdobí“ kulisy, ale útoky jsou dravější a častější. Jde se tedy ve stopách frenetičtější dvojky? I to úplně neplatí. Ta díky většinovému zaměření na interiéry byla přeci jen méně nápaditá, pokud šlo o lokace. Pořád se svým způsobem držela při zemi a hrála na tísnivost. Trojka už se nejvíce podbízí všem. V první půli připomíná oba své předchůdce, aby se v té druhé přehoupla do něčeho „jako Lost planet“ (tedy častý boj na otevřeném prostranství ledové planety). Chyba? Pro hororové nadšence nejspíš ani ne. Všechen ten sníh a bezvýchodnost chladné mlhy totiž dává (v dobrém slova smyslu) vzpomenout na Carpenterovu Věc. A úzké koridory zase (stejně jako předchůdci) evokují legendárního Vetřelce. Vypadá to na ideální hororové spojení, že? Mohlo být, chybělo málo.

Nejsem si jistý, kdo je za největší fail hry zodpovědný, ale faktem zůstává, že hra má problém s přílišnou délkou. Ano, slyšíte správně. To, po čem herní fanoušci běžně volají, je zde Achillovou patou.

Tvůrci chtěli nabídnout rozsáhlejší hru, v níž bude mít hráč možnost voleb. Nechybí proto řada vedlejších úkolů, i možnost se vracet ve vlastních stopách. A k tomu jakoby někdo z týmu řekl „když už se jde vracet, nevyužijeme to?“, díky čemuž je prakticky celá druhá polovina hry o tom, že se člověk ustavičně vrací nějakou lokací, případně ji kvůli rozmístěným úkolům projde i několikrát! Samotné lokace jsou navíc hrubě zdržovací, takže je běžné, že přechod z jedné sekce do druhé zahrnuje následující systém: Vejdete do chodby, vejdete do výtahu – LOADING - vyjedete výtahem, vyběhne na vás 10 potvor, místnost s výtahem opustíte – LOADING - vejdete do chodby, projdete ji do další místnosti, znovu 10 potvor, znovu výtah – LOADING - znovu chodba, znovu místnost s 10 potvorami a KONEČNĚ kýžená lokace. Chvílemi mi vážně přišlo, že si ze mě tvůrci dělají legraci. Když se něco podobného opakuje již po páté, případně se znovu vracíte do stejných (případně jiných, které se ovšem díky nepříliš nápaditému designu interiérových chodeb a mezimístností zdají totožné), hra začne být vyloženě otravná.


Výsledných 15 hodin hraní by se tak bez zbytečného zdržování a nesmyslného „tam a zpátky“ mohlo smrsknout na 10. Což by pořád byla solidní dávka na podobný typ hry. Dvakrát tolik, když je zábava sbírat bonusové předměty, neboť hra nově nabízí systém vlastní výroby zbraní, který je velmi chytlavý a dává netušené možnosti. Navíc se po dohrání odemknou hned 4 lákavé herní módy (přičemž jeden je pojmenován classic a je koncipovaný tak, aby vám co nejvíce přiblížil atmosféru prvního dílu).

Hra nemá špatný příběh, dobře se hraje, vypadá obstojně, novinky fungují, atmosféra nechybí, ale to natahování začne být až neúnosné a jen díky němu jsem byl od určité chvíle dost na vážkách, zda chci Dead Space 3 vůbec dohrát. Což je ohromná škoda, protože ve všech ostatních ohledech jde o zatraceně dobře odvedenou práci. Takhle musím neradostně konstatovat, že trojka v mém osobním žebříčku zaostává nejen za svými předchůdci, ale dokonce i za Wii a Android odbočkami.

Tak snad příště…

Hodnocení: 60%

Za zapůjčení hry k recenzi děkuji internetové prodejně Gamesarena.cz

pátek 29. března 2013

Recenze: 5 pravidel

Česká dokumentární tvorba zažívá v posledních letech boom. 5 pravidel vstupuje do tohoto pole s tradičně skromnou distribucí a malým marketingem. Stojí za to filmu věnovat pozornost a vytipovat si, kde ho právě hrají?

O dokumentu 5 pravidel (2013) jsem toho moc nevěděl, tudíž pro mě bylo úvodních pět minut značně překvapivých: Skupinka lidí působících dojmem sekty se sejde v jakési budově, aby společně uctili památku čerstvě zemřelého. Onen nebožák je s nimi v rakvi v místnosti, všichni kolem pláčou, pak si dají večeři (v té samé místnosti, kde mrtvola leží) a poté nebožtíka v lese spálí na uhel. Tím film začíná.

Protože jsem úplně nechápal, co se děje, byl úvod sympaticky hardcore a vůbec bych se nedivil, kdyby po něm následovalo něco jako toto:


Filmaři nicméně záhy rozkryjí karty a divák zjistí, že sledoval divadlo. Respektive sledoval skupinku dobrovolníků, kteří se sešli v jakémsi bohem zapomenutém kempu, aby si společně hráli na totalitu. Zkušenější již ví, že mluvím o fenoménu LARP, což je systém her, kdy se (většinou na víkend) sejde větší skupinka lidí, aby si zahráli na někoho jiného. Každý dostane určitou roli, která má daný vývoj a společnými silami pak vytvářejí iluzi skutečného prostředí, ve kterém se odehrává nějaký dramatický příběh.

Je ohromná škoda, že tvůrci pravou povahu dokumentu (tedy to, oč v něm jde a na co se díváme) odhalí hned zkraje. Veškeré tajemno tím odpadá a divák si musí položit otázku: Zajímá mě vůbec nějaká podobná hra? Pokud rádi zkoušíte nové věci, asi vás zajímat bude. Kdo by si ostatně (byť na chvíli) nechtěl vyzkoušet žít život někoho jiného? Problém je v tom, že samotná hra zas tak zajímavá není (zápletka je "klasická utopie") a hráči tu mají až příliš jasně definované role. Nebo se to tak minimálně z filmu jeví...

Čímž se dostávám k druhému problému: Film se dostatečně nevěnuje samotným pravidlům LARPu. Nepochopil jsem, do jaké míry museli hráči dělat určitá rozhodnutí, často se ale zdálo, že vlastně "jen" jeli podle scénáře. Potom ovšem nechápu emocionální vypjatost některých scén (pokud skutečně nemám dostatek volby, můžu vůbec s rolí natolik splynout, abych téměř hystericky oplakával něčí smrt či zradu?). Možná hráči neznali celý scénář a byl jim postupně dodáván. Netuším, na to film neodpovídá.

Zajímavé je sledovat účastníky hry, z nichž někteří jsou až nečekaně dobří herci. Paradoxně nejméně věrohodný mi přišel jeden z pořadatelů, který mluvil o důležitosti své role jedné z hlavních sviní a vysvětloval, že na post, jaký má on, je třeba hraní brát vážně a brát lekce herectví, jinak by to nefungovalo. Asi nechodil k dobrému učiteli.

 Snímek každopádně rozhodně není nezajímavý a je dost možné, že si po něm nějaký ten LARP budete chtít sami vyzkoušet na vlastní kůži. Tvůrci buď ale měli více mlžit a tím mu dostat zajímavější dramatickou stavbu, nebo naopak naplno odkrýt zákulisí hry.

Zvolený kompromis toho moc neřekne.

Hodnocení: 50%

úterý 5. března 2013

Recenze: Smrtonosná past: Opět v akci

Legendární John McClane je zpátky, ale radost z toho mít nebudeme. Vzali mu hlášky, auru chlápka odvedle a udělali z něj tupého hrdinu, který se vyžívá v rodinných hodnotách a patetických frázích.

Psal se rok 1988. John McClane právě dorazil na večírek do Nakatomi Plaza, kde chtěl urovnat vztah s manželkou. Plány na udobřování poměrně rychle vzaly za své díky teroristům v čele s charismatickým Hansem Gruberem. Na rodinné handrkování nebyl čas. O tři roky později se situace opakovala na letišti. V roce 1995, kdy byl již John nadobro oddělený od své ženy i dětí, se vydal Hansův bratr do ulic New Yorku s plánem vykrást Národní banku a zatopit Johnovi. Ani jedno nevyšlo.

Po dlouhých dvanácti letech se znovu John omylem připletl k průšvihu. Tentokrát díky tomu, že dostal na starost svědka, jehož přičiněním teroristé nabourali infrastrukturu celé Ameriky. K tomu musel slavný polda ještě rovnat vztah s dcerou Lucy, která na něj neměla z dětství nejlepší vzpomínky.

Nyní se píše rok 2013. John již s Lucy vychází, v rámci rodinných lapsů je tu ale ještě syn Jack. A Jack má po tatínkovi tendenci přitahovat teroristy. Když je obviněn v Rusku z vraždy, John neváhá, sedá na letadlo a vydává se zachránit jediného synka, který je tentokrát ve středu zlodušného zájmu.

Kde začít. Dlouho jsem necítil takovou bezmoc nad tím, jak moc někdo nepochopil svěřenou látku. Zoufalství z neschopného vypravěče, jenž buď nešvary scénáře podtrhl, nebo vytvořil nové (to nelze z výsledku posoudit). Smutek nad osudem ikony, která kdysi pomáhala formovat žánr.

Klíčem Smrtonosné pasti vždy bylo to, že je John „v nesprávný čas na špatném místě“. O pětce to bohužel neplatí. John se dostane do Ruska k soudu a než bys řekl švec, napadnou budovu teroristé. John v ní ovšem není. Pozoruje opodál, záhy konfrontuje synka (jehož sice nedokáže najít x střelců, ale jeden newyorský polda, co v Rusku nikdy nebyl, se lépe zorientuje) a aniž by byl nějak pořádně vtažen do situace, po vzoru supermanů nasedá do prvního volného auta a vydává se do akce.


Přiznám si, že mi to uvedení trochu vrtá hlavou. Stačilo by totiž, aby John procedil „sakra, Jacku, to musíš taky přitahovat průsery“ a bylo by jasné, proč šlápne na plyn. John ale ani nezaváhá a už krade auta/mlátí lidi na ulici/střílí z velkých pušek, jakoby se nechumelilo. Buď selhal Skip Woods v rámci scénáře, nebo John Moore jako režisér. Někdo z nich každopádně úvod zazdil. Bohatě jako příklad stačí i to, že vlastně nikdo neujasní, proč John letí do Ruska. Kdyby bylo jasně řečeno, že „jede na dovolenou“ (jak později několikrát v průběhu filmu tvrdí), byl by znovu ve špatný čas na špatném místě. Takhle to ale vypadá, že se vydal zúčtovat s celým Ruskem jako Terminátor. Nejvíc na tom mrzí skutečnost, že šlo expozici poměrně snadno vyřešit, aby fungovala.

Chtělo by jen chápat postavu, o které film vypráví.

A to je největší problém pětky. Proč byla čtyřka tak dobře přijata? Protože znala svou postavu i její historii. John McClane sice přestal v rámci "morální lobby za lepší budoucnost" kouřit, chlastat a fuckovat, pořád byl ale tím obyčejným chlápkem s vydatnou porcí hlášek, jehož činy nepřipomínají komiksové hrdiny (pravda, finále se stíhačkou už ujelo). Ale nešlo jen o Johna. Byly tu i maličkosti, jako třeba agent Johnson, což bylo obří pomrknutí směrem k jedničce a trojce. Jestli čtvrtý díl vyvolával pocit, že si autoři filmu trilogii dobře nastudovali, z pětky se naopak zdá, že tvůrci znali předchozí díly maximálně z vyprávění. Ano, jistá snaha tu je. Třeba úvod, kdy John letí do Ruska (i jednička začínala v letadle). JENŽE, John si nesundá boty, ani nic neřekne na téma „já a let“. Možná mě nechápete (a pak budete k Opět v akci smířlivější), ale pointa je v tom, že v tu chvíli není Bruce Willis Johnem McClanem, ale „jen chlápkem, co vypadá jako Bruce Willis a letí do Ruska". A tak je to dobrou polovinu filmu.

Pokud budu Moorea vinit jako vypravěče (střih je častokrát zmatený, scény špatně uvedené), nemůžu mu upřít pevnou ruku ve frenetičtějších pasážích. Snímek se de facto skládá ze tří velkých akčních scén, které jsou pospojované několika nudnějšími pasážemi (v nichž se většinou řeší rodinné vztahy). A Moore neodvádí špatnou práci. Především úvodní dálniční demolice je vynikající, ale ani to, co následuje, není z řemeslného hlediska marné. Že to má blíže k bondovkám, než k Pastem, to už je druhá věc (přičemž finále znovu - po vzoru čtyřky - zbytečně tlačí na digitální pilu).

Nepotěší ani minimum hlášek (dokonce ani ta z traileru o poldovi/právníkovi ve filmu není!) a laciný vývoj děje, který končí (jak jinak) než v Černobylu. Vyloženě na zabití jsou pasáže, kdy se John a Jack toporně sbližují. Ty Woods zřejmě zkopíroval z nějakého céčka s Casperem Van Dienem. Co sbírá páté Pasti plusové body? Vyjma přepálených, ale jinak obstojně šlapajících akčních scén, je to sám Willis (i když je postava osekaná na kost) a hudba Marca Beltramiho. Jestli Woods nesplnil domácí úkol, aby si nastudoval původní filmy, Beltrami si naopak zaslouží za své úsilí jedničku s hvězdičkou. Sice do velké míry vykrádá motivy zesnulého Michaela Kamena, ale opisuje natolik dobře, až to vypadá, že soundtrack dělal sám "autor originálu“. Aspoň něco připomíná atmosféru staré dobré Pasti.

Více než kdy jindy platí, že jít o samostatný film, bylo by hodnocení smířlivější. Pátá Smrtonosná past je naprosto tuctový akčnák s tupou zápletkou, nevýraznými záporáky (záporačka je nicméně hot) a obstojným vizuálem. V rámci akčního žánru nic nového, ani špatného. Jako pokračování kultovní quadrilogie ohromný fail, za který by si někdo zasloužil zastřelit.

A je bez debat smutnou ironií, že zatímco v dnešní době akční hrdinové konvertují k realističtějšímu stylu, který kdysi nastavil právě McClane, samotný John se civilnosti naopak vzdává. Mladším to možná vadit nebude, ale mě prostě jeho nový přístup „nepřemýšlím a střílím“ radost nedělá.

Hodnocení: 50%

P.S. Snímek se natáčel u sousedů, díky čemuž na filmu pracovala nejen řada českých kaskadérů, ale také triková společnost UPP.

P.P.S. Jde o nejkratší díl série. Přesto trailer obsahuje řadu nepoužitých záběrů (dvě hlášky, polonahou krásku na motorce, rozjuchané dívky v letadle). Doufejme, že na DVD/Blu-ray vyjde nějaký delší, výživnější sestřih.