pátek 17. října 2014

Recenze: John Wick

Když vám začnu vyprávět o tom, že nejlepším akčním filmem letošního roku, co zavítal do našich kin, je ten o chlápkovi, který se vydá na cestu pomsty, protože mu zabijí psa, budete mě mít za blázna. Přesto, zkuste mi dát šanci.

Seznamte se s Johnem Wickem (Keanu Reeves). Moc toho nenamluví, ale o to větší dokáže nadělat paseku. John kdysi patřil mezi zabijáckou elitu. Pak se ale zamiloval, oženil a dal nebezpečnému životu hitmanů vale. Po čase mu milovaná žena umřela. Aby mu ulehčila pozici vdovce, poslala mu post-mortem speciální dárek: štěně. John není citlivka, ale psím očím se odolává těžko. Daisy (roztomilé štěně si zaslouží roztomilé jméno) se rychle zařadí na Johnův list "na tohle mi nešahejte". Společně s ní tam patří ještě jeho milované Camaro. Když se mu vloupe do domu banda mladých ruských idiotů a o obojí ho připraví, John se naštve. Hodně se naštvě. Důchod hodí za hlavu, dojde si pro sbírku zbraní a oživí Hulkovo heslo "You wouldn't like me when I'm angry".

Navnadil jsem vás aspoň trochu? Pokud ne, zapracujeme na tom.

Takže zápletku máme. Není pravda z nejchytřejších, ale první, co vás při sledování Johna Wicka překvapí, že funguje. Ony totiž ty psí oči zatraceně dobře fungují i na diváky a to, že jde o štěně, vše výborně podtrhne. Budete chápat Johnův hněv. Budete chtít, aby těm arogantním zmetkům způsobil hodně bolesti. A budete si užívat každou ránu, jíž jim zasadí (respektive to tak budete cítit, pokud jste jako malí netopili štěňata nebo tak něco).

Ale i pokud nepatříte mezi ty, kteří oplakali Marley a já, pořád zůstane kupa zatraceně poctivé a vymazlené akce. Na režijní stoličce debutující Chad Stahelski je hodně zkušený kaskadér, jehož široký záběr přirozeně pokrývá i legendární Matrix, na což si vzpomenete především v závěrečné bitvě v dešti. Akce v sobě kombinuje full contact souboje se střílením, což v dobrém slova smyslu připomíná hongkongskou akční školu. John Wick vzpomíná filmy Johna Woo v jeho vrcholné formě. Je to "krvavý balet" v té nejlepší možné podobě, navíc okořeněný o zřejmě největší počet headshotů, jaký kdy hollywoodský akční film zažil. Že se tu na akci nešetří, potvrzuje i počet lidí, které John odpraví - finální číslo se blíží rovné stovce. To se jen tak nevidí.

Ještě jednou se musím vrátit ke scénáři. O prosté, ale funkční zápletce již byla řeč. Zmínit si však zaslouží i samotné pojetí světa zabijáků. Není to jen o tom, že bychom sledovali několik profíků, jak se navzájem snaží na plátně pozabíjet. Svět Johna Wicka je překvapivě detailně prokreslený a jasně definovaný. Má své mantinely, jichž se drží a vše dokáže velmi dobře a srozumitelně prezentovat. Působí to dojmem, že tvůrci vycházeli s nějaké komplexní komiksové předlohy, scénář filmu je nicméně původním dílem.

A u komiksu ještě chvíli zůstaneme. Právě s obrázkovými sešity má totiž John Wick ve své prezentaci hodně společného. Když budu zjednodušovat, takhle nějak mohl (a měl) vypadat Max Payne na velkém plátně. Neonové město, stylizované scény a hlavně nadsazené vykreslení mafiánského podsvětí, v němž pro všechny platí stejná pravidla a všichni je uznávají (případně je vědomě porušují a čeká je za to trest). John Wick otevírá poměrně zajímavé universum, na než půjde namontovat nespočet příběhů, které již vůbec nemusí souviset s hlavním hrdinou filmu. Stačí se držet nahozených schémat, případě je prohloubit.

Když se k tomu připočte velmi dobrý casting v čele s přesným Reevesem (kdo nicméně nemá rád jeho tiché hrdiny jednoho výrazu, toho ani John Wick nepřesvědčí), chytlavé hlášky a vynikající soundtrack, za který by se nemusel stydět ani Quentin Tarantino, je o žánrové lahůdce rozhodnuto. 

John Wick se zkrátka nad očekávání povedl. Má naprosto vše, co si fanoušek žánru může přát (možná i trochu víc) a já jenom doufám, že se z něj stane podobná malá senzace, jako svého času z 96 hodin. Tenhle film si zkrátka zaslouží, aby ho davy milovaly a náležitě se to promítlo na tržbách.

Hodnocení: 85%

čtvrtek 9. října 2014

Recenze: Annabelle

Desítky let se fanoušci hororového žánru ošívají před dětskými panenkami díky Chuckymu, který proslul v sérii Dětská hra. Vražednější brácha Denise, postrachu okolí u diváků bodoval černým smyslem pro humor, takže s Chuckym nebyla nikdy nuda. Annabelle má na první pohled podobné kořeny, neboť i ona je „zrozena“ v rukách umírajícího psychopata. Tím ale veškerá podobnost postav končí a následuje unavené střídání těch největších žánrových klišé.

V základu jde samozřejmě o rodinu a nemůže chybět těhotná manželka (o tu se přece divák víc bojí). Žena má nepochopitelnou zálibu v děsivě vypadajících panenkách, jimiž vyzdobila svému budoucímu potomkovi pokoj. Já v něčem takovém vyrůstat, mám noční můry od dětství, ale budiž. Mia (herečka s příhodným jménem Annabelle Wallis) to prostě vidí jinak a je proto extrémně nadšená, když dostane od svého milovaného muže panenku, jíž známe z hitu Jamese Wana V zajetí démonů.

Zatímco nic netušící manželé přijmou panenku jako nového člena domácnosti, divák ví, že se v ní ukrývá ohromné zlo. A trvá hrozně dlouho, než s tím film začne pořádně pracovat. Ano, pokud jste nikdy neviděli Satan přichází, Chuckyho ani žádný jiný žánrově spřízněný film, bude pro vás scenáristické klopýtání tvůrců Annabelle překvapivou poutí, která si udrží vaši pozornost až do konce. V opačném případě budete škodolibí.

Tak naivní horor jsme totiž neměli v kinech léta! Zdaleka nevadí, že je Annabelle pouhou tupou lekačkou, snažící se strach vyvolat extrémně hlasitými zvuky. Skutečný problém tkví v celkovém přístupu, kdy tvůrci každou situaci vysvětlí natolik důkladně, až to skoro vypadá, jako kdyby natáčeli film pro mentálně zaostalé. Složitě se to vysvětluje bez spoilerů, neboť v extrémní doslovnosti vládne především závěr filmu, výborným příkladem je nicméně i snaživá scéna ve výtahu, kdy se dveře dramaticky otevřou a zavřou nejméně 4x! Napoprvé je to ok. Napodruhé v pořádku. Napotřetí už vládly rozpaky a na počtvrté se již diváci neubránili smíchu.

Podobných momentů, které se snaží dramatický moment budovat příliš dlouho, je film plný. To z něj dělá extrémně špatný horor, ale i docela obstojnou komedii (pokud se umíte bavit na úkor opravdu hloupých filmů). Současný guru hororového žánru James Wan zkrátka z pozice producenta zklamal. Annabelle je totiž přesným opakem jeho V zajetí démonů a filmy, vyjma zmíněné panenky, nespojuje vůbec nic. Jedinou další paralelou k Wanově tvorbě je stejné zobrazení démona jako v Insidious, což filmu také dvakrát nepomáhá, neboť to ubírá na děsu samotné panence. Kdyby byl film skutečně jen o ní (což bohužel není), udělali by filmaři mnohem lépe. 

Annabelle slibovala hororovou událost sezóny, výsledek však nestačí ani na žánrový průměr. Snímek připomíná hloupoučké horory z počátku osmdesátých let, chybí mu ovšem jejich šťavnatost i odvaha vytvářet laciná, ale divácky vděčná gesta (gore efekty, nahotu, bizardní způsoby zabíjení atd.). Annabelle je tuctový a ještě ke všemu nechtěně směšný produkt, který za svůj úspěch vděčí pouze a jenom tomu, že navazuje na V zajetí démonů. Kdyby neexistovalo tohle spojení, po Annabelle by neštěkl ani pes.

Ale ono se to asi dalo čekat, když film režíroval člověk, který naposledy do kin uvedl příšerný Mortal Kombat 2 a scénář napsala osoba zodpovědná za horory s všeříkajícími názvy Krvežíznivé opice a Ďáblova bažina.

Je mi to ohromně líto především proto, že právě Wan znovunastartoval hororový žánr jako něco, co může být inteligentní, dobře natočené a současně opravdu děsivé. Annabelle bohužel není ani jedno z toho. 

Hodnocení: 30%