středa 31. prosince 2014

Recenze: EXODUS: Bohové a králové

Klasik Ridley Scott se po sci-fi Prometheus a odpočinkovém Konzultantovi vrací k historickému žánru, aby převyprávěl příběh Mojžíše a velkolepým způsobem ilustroval za pomoci nejmodernějších technologií deset ran egyptských.

Jaká škoda, že jde - podobně jako v případě Království nebeského z roku 2005 - o pouhé torzo velkolepého celku, jehož celistvou podobu s největší pravděpodobností poznáme až s příchodem Blu-ray a DVD.

Příběh, který je kombinací legendy a scenáristických výmyslů, bojuje s rychlými přechody a extrémním nevyužitím postav. Zpočátku nicméně není ani jedno patrné, neboť se děj zaměřuje čistě na představení dvou hlavních postav, konkrétně Mojžíše (Christian Bale) a Ramsese (Joel Edgerton).

Jakmile se začnou otáčet kola osudu a Mojžíš objeví svůj skutečný původ, začne snímek upadat v logice i plynulém vyprávění. Postavy přichází a mizí tak závratnou rychlostí, až je jejich výrazný casting zbytečný. Ben Kingsley a Sigurney Weaver mají prostor na hraně camea, u postavy Joshuy, která je asi ve třech scénách, jsem si řekl "cha, ten kluk vypadá trochu jako Aaron Paul z Perníkového táty" a z titulků jsem poté překvapeně zjistil, že to byl on.

Střihačské nůžky tu zkrátka nelenily, což je bohužel pravidelný neduh Scottových historických velkofilmů. Pod tíhou zmateného zkracování navíc trpí i příběh. Zpočátku nadějný Ramses se po třetině filmu změní v typického mocného imbecila, který raději povraždí půlku národa, než aby přiznal pochybení. Mojžíšovi jde národ otroků na ruku, aniž by bylo úplně patrné, čím si získal jejich důvěru. Ve vyhroceném momentě "každý den zabiji celou rodinu, pokud se mi Mojžíš nevzdá" nikdo nezaváhá, zda tak neučinit. Podobně zvláštní je i to, že po celý film všichni bezelstně věří tomu, že Mojžíš mluví s bohem (respektive všichni ti, kdo jsou proti Ramsesovi).

Celý EXODUS je jakýmsi filmovým ekvivalentem déjà vu. Jako základ svár dvou bratrů (i když jeden vlastně bratr není). Hlavní hrdina respektovaný voják, který je stejně jako v Gladiátorovi zrazen a musí žít ve vyhnanství. Umírající vládce (John Turturro!) by rád svěřil osud světa do rukou nevlastního, ale rozumnějšího syna. A tak by se dalo pokračovat dlouho.

EXODUS trpí nedostatkem výplně, který by všechny styčné body nenásilně pospojovala. Díky tomu film působí jak sestřih epického seriálu. Ale HODNĚ epického, čímž se dostáváme k neoddiskutovatelnému kladu. Pokud si Scott neumí ohlídat délku natočeného materiálu, stejně tak pro něj platí, že neumí být nezajímavý. Film je jasnou ozvěnou Gladiátora, málokdo se ale umí v podobných vodách pohybovat s podobnou přirozeností a schopností vytvářet tu správnou atmosféru. Scott je, byl a bude mistr svého řemesla. Škoda jen, že nemá k ruce schopnějšího dramaturga, který by dokázal jeho talent vypravěčský učesat. 

EXODUS: Bohové a králové nejsou ztrátou času. Sálá z nich poctivá filmařina, tuna odvedené práce i řada krásných záběrů, hodných opětovného zhlédnutí. Příběh je ale souhrnem klišé, zažitých kliček a nevyužitých herců. Snad jen malý chlapec jako ztělesnění boha dokáže žít vlastním životem. Těžko ale říct, nakolik se tahle varianta hořícího keře setká s úspěchem. Přesto se těším na prodlouženou verzi. S ní by mohl film opravdu vyrůst.

Hodnocení: 65%

čtvrtek 4. prosince 2014

Recenze: Jessabelle a Ouija

Před pár týdny šel do kin nic-moc-horor Jessabelle, jemuž jsem nevěnoval recenzi. Nyní přichází "děsivé zpracování deskové hry" Ouija, což je příhodná chvíle pro zhodnocení obou hororů. Mají totiž mnohé společné. 

Hororový žánr má poměrně bohatou historii s jasně definovanými pravidly. Někdo je umí obejít, případně jejich slabosti využít ve vlastní prospěch (série Vřískot), jiný se vydá nečekaným směrem (Saw, The Babadook) a někteří vstoupí na tenký led vyzkoušených kliček, kdy se vlastně ani nesnaží přijít s něčím novým, chtějí ale nabídnout poctivou žánrovku s osvědčenou kostrou a časem prověřenými postupy (V zajetí démonů, Žena v černém). Kdo se optimisticky vrhne do poslední varianty, musí být opravdu dobrý filmař. Absence originálního základu totiž vyžaduje nejen excelentně dávkované napětí, ale také výbornou práci s herci, aby se prodal i nejlacinější moment.

Jessabelle i Ouija mají onen prostý základ. A prosté je na nich i vše ostatní.

Ale než se dostaneme ke kuchání vnitřností obou filmů, napřed si o nich něco málo povíme. Jessabelle, která svým názvem nechtěně (nebo chtěně?) odkazuje na nedávnou Annabelle, je příběhem dívky, jež se musí po autonehodě vrátit do svého rodného města. Je na vozíku, dům je příliš velký a plný zvuků a matka skrývá děsivé tajemství, které má smrtící důsledky.


Pokud se Jessabelle snaží tvářit alespoň trochu tajemně (což se filmu chvíli i daří), Ouija je až krystalicky průzračná - pár teenage hrdinů, jedna zabijácká desková hra a soutěž na téma "Kdo z party se dožije závěrečných titulků?".


Oba filmy působí jako malá rekapitulace. Jessabelle dává holkou na vozíčku vzpomenout na poslední (a podstatně žánrově výživnější) díl svéráze Chuckyho, démon se inspiroval u Samary z Kruhu a celá jižansko-okultní atmosféra je jednou velkou vykrádačkou povedeného Klíče s Kate Hudson. Ouija je zase klasická teen-vyvražďovačka o několika postavách, jejíž motor popohání neviditelná temná síla, nápadně připomínající sérii Nezvratný osud.

Ale budiž. Učit se od jiných není nutně kámen úrazu. Kámen je, když s tím někdo neumí pracovat. Oba filmy se tváří, jako kdyby tvořily žánr a jejich příběh byl vrchol originality. Snaha o moment překvapení se proto extrémně míjí účinkem, protože "všechno už známe, viděli jsme to jinde a je nám jasné, kam to povede". Zůstává pouhý údiv nad tím, že se někdo v roce 2014 s vážnou tváří pokouší s něčím takovým uspět. Naivita v celé nahotě.

A co víc, naivita nudně zrežírovaná, kde se napětí buduje buď tím, že hrdinka někam zoufale kouká, protože nemůže chodit (Jessabelle), nebo se démonicky sám od sebe spouští sporák (Ouija). Co naplat, že jsou hlavní herečky ucházející, když je scénář nutí jednat proti zdravému rozumu.

Pouze jeden moment v každém filmu dokáže na chvíli strhnout - v případě Jessabelle jde o koupel ve vaně, Ouija má zase slušné finále. To ale nic nemění na tom, že jde o filmy pro žánr postradatelné a hlavně naprosto zbytečné. A protože jsou zbytečné víceméně stejně, mají i stejné hodnocení.

Hodnocení: 30%