úterý 22. května 2012

Recenze: Muži v černém 3

Po deseti letech se vrací, aby znovu zachránili matičku Zemi před zkázou. Tentokrát si na lidi políčila agresivní mimozemská rasa, jejíž hlavní padouch Boris (Jemaine Clement) má opravdu ošklivé zuby a zvláštního tvora v ruce, jímž dokáže na potkání zabít celou ozbrojenou dozorčí eskortu.

Vzhledem k tomu, že K (Tommy Lee Jones) již kdysi rasu porazil, vydá se Boris do minulosti, kde ho zabije. Tím je změněna budoucnost, v níž začíná lidstvo čelit invazi zmíněných vesmířanů. J (Will Smith) proto sám skočí v čase, aby za pomoci mladého K (Josh Brolin) změnil budoucnost, zachránil parťáka a s ním i celý svět.

Není žádným tajemstvím, že měli filmaři při natáčení Mužů v černém 3 (2012) nemalé problémy. Zatímco scény ze současnosti byly rychle hotové, původní vize minulosti se v produkčním stádiu znelíbila a dlouhou dobu natáčení stagnovalo, neboť se zkrátka nevědělo, co se bude točit. Je třeba jedním dechem dodat, že podobné zmatky nejsou v sérii ničím novým. Již první díl byl během natáčení horlivě přepisován a dvojka zase putovala do kin s alternativním koncem, neboť v tom původním filmaři ke své smůle využili World Trade Center (což z něho udělalo - z pochopitelných důvodů - po 11. září nepoužitelný materiál).

Chaos provázející vznik trojky je z výsledku dobře čitelný. Scénář působí nahodile, na pořádný děj tvůrci rezignovali a nabízí tradiční schéma hry s časem, které je oživeno pouze atmosférou šedesátých let. Tahle veličina je naštěstí tím nejsilnějším, co film nabízí. Zatímco scény ze současnosti postrádají náboj, přičemž úvod filmu, v němž záporák uteče z vězení, je dokonce (na rodinný film) až zbytečně brutální, v rámci vykreslení experimentálních šedesátek si tvůrci opravdu vyhráli. Výprava je promyšlená do nejmenšího detailu a kupříkladu celá pasáž s Andym Warholem je na hranici geniality. Podobně vymazlených momentů je ve filmu bohužel poskrovnu.


Kámen úrazu Mužů v černém 3 tkví hlavně v tom, že ve výsledku příliš humoru nenabízejí. Hodně se zaměřují na hodnoty, nostalgii, přátelství a pod tím vším se tak nějak vypařilo ono komediální gro, tvořící atmosféru předchozích dílů. Zapomeňte na komplexní gagy. Muži v černém 3 jedou čistě ve hláškách (Obama, Mick Jagger), případně v milých detailech v pozadí (Obraz). Škoda, že tvůrci vyšachovali psa Franka i malé chlastající alieny. Nepochybně by filmu dodali na tempu.

Je fajn vědět, že na to Will Smith (i přes desetiletou žánrovou pauzu) pořád má. Zato Tommy Lee Jones vypadá, že už by nejraději opravdu umřel a Josh Brolin ne úplně dokonale splynul s postavou mladého K. Tady je ale možná na vině český dabing, kdy jsou si hlasy herců opravdu hodně vzdálené, zatímco v originále Brolin přizpůsobil barvu hlasu i dikci svému staršímu kolegovi.

Muži v černém 3 jsou nevýrazná jednohubka, která dokáže v momentech vykouzlit nostalgický úsměv, na salvy smíchu to ale tentokrát není. Jen připomenutí jedné (kdysi velké) série. Těžko říct, jestli budou mít po letech tihle agenti úspěch. V našlapané sezóně působí jako kapka v moři.

Hodnocení: 50%

P.S. Jména jako Emma Thompson, Alice Eve či Nicole Scherzinger jsem nezmínil v recenzi záměrně, neboť ženy mají ve trojce čistě dekorativní úlohu na ploše několika málo minut.

pondělí 21. května 2012

Vítejte zpátky, pane Bonde!

Vrah = Zaměstnání.

Oujé!


sobota 19. května 2012

Recenze: 21 Jump Street

Když si „sympatický tlouštík“ (jak ho média s chutí nazývají) Jonah Hill vzal na své bedra reinkarnaci kultovního seriálu s Johnnym Deppem, fanoušci předlohy znejistěly. Otázka byla jasná: Co hodlá udělat s jejich modlou?! Výsledek je moderní poctou v tom nejlepším slova smyslu.

Jenko (Channing Tatum) je hezounek, jehož fyzické testy výrazně převyšují ty psané. Schmidt (Jonah Hill v nezvykle hubené verzi) to má přesně obráceně. Když se oba přihlásí k policejnímu sboru, dojde jim, by si mohli být nápomocní. Stanou se z nich nejlepší přátelé, jejichž představa akční služby rychle vystřídá nudná realita plná pochůzek a bezdomovců. Není se čemu divit, že se během první opravdové šance nechají unést. A úplně se zesměšní. Šéf okresku je za „odměnu“ přeřadí k obnovenému programu z 80. let v Jump Street, integrující mladě vypadající policisty do škol, kde roste kriminalita.

Prvním případem bratrů McQuaidových (jaké je krytí Jenka a Schmidte) je vypátrat distributora a výrobce nové syntetické drogy, jež před nedávnem zabila jednoho ze studentů.

Vytvořit dokonalý odkaz nějakému žánru vyžaduje nejen znalost tématu, ale i schopnost pracovat s jeho stereotypy nezávisle na předlohách, aby byl film všeobecně pochopitelný. Dokonalým příkladem zmíněného přístupu je dnes již kultovní trilogie Bláznivých střel, kdy je v zásadě jedno, jestli znáte parodované filmy. Klíčové je, že tvůrci vyhmátli slabiny samotného žánru, což je univerzálně srozumitelné komediální pravidlo, které nestárne. 21 Jump Street pracuje stejně.

Jde o ten typ filmu, u něhož se nedokážete zbavit pocitu, že se při jeho natáčení všichni ohromně bavili. Co scéna, to nějaká perla hodná citace. Ať už mluvíme o prvním zatčení, drogovém tripu, mejdanu, příchodu do školy či stěně slávy („Mami, mohli byste ty fotky dát pryč? Vypadám na nich jako dítě, co umřelo při autonehodě“). Celé to funguje jako dobře promazaný stroj.


Je to zásluha jak výborně napsaného scénáře, tak režie, která formou správného záběrování vždy dokonale podtrhne komičnost probíhající scény. Aby byl scénář, režie i herci v tak dokonalé symbióze, to se vidí málokdy. Za zmínku stojí i drajv, s jakým je film podáván. Dialogy jsou kulometné, scény nestagnují. Tempem Jump Street připomíná energického Scotta Pilgrima.

Jonah Hill a Chunning Tatum jsou navzdory všem očekáváním výborně sehraná komediální dvojka, oživující žánr buddy-movies (schválně, na kolik dobrých parťáckých komedií z posledních let si vzpomenete). I obsazení vedlejších rolí je stejně pečlivé, jakkoli nemají mnozí herci příliš co hrát. Naštěstí jim i na ploše pár pouhých vět scenáristé vždy dopřejí nějakou tu šťavnatou hlášku (fenomenální je v tomhle ohledu hlavně nasraný policejní šéf Ice Cube). A dojde i na „nejočekávanější cameo desetiletí“ (kdo bude pozorný, užije si ho ještě o něco dříve).


Podobná žánrově přesná a čistá zábava z policejních řad tu nebyla od Jednotky příliš rychlého nasazení (2007). Oba filmy spojuje láska k tomu, o čem vypráví, nadšení, schopnost vytvářet ve známých situacích nové zvraty a ochota jít v komediální rovině až na samotnou hranici (nikdy ji však lacině nepřekročit). Jediný rozdíl je v americkém a britském stylu humoru. A protože si dal zdejší tým opravdu záležet, nevychází z toho tentokrát US škola jako chudý příbuzný.

21 Jump Street patří k současné komediální špičce a je velmi smutné, že Falcon nakonec snímek vyřadil z plánu českých premiér. Hlavně, že jsme si mohli zajít na Jacka a Jill (2011), že...

Hodnocení: 85%

P.S. V IMDB listině je uvedeno, že si ve filmu střihl cameo i Richard Grieco. Jde o chybu.

pátek 11. května 2012

Recenze: Moje letní prázdniny

Melovy modré oči vrací úder. Herecký sympaťák, který si v posledních letech fatálním způsobem pošramotil pověst u amerického publika antisemitickými řečmi, zkouší návrat na výsluní rolí bezejmenného řidiče. Ten připravil nesprávného člověka (Peter Stormare) o velkou kupu peněz a zamířil si to s ní za hranice. Bohužel to nedopadlo úplně nejlépe, díky čemuž hrdina skončí v El Pueblitu, což je nezvykle pojatá věznice, koncipovaná jako malé ghetto, v němž lze normálně zajít do baru a mít po boku manželku a děti. A přirozeně nechybí korupce a ubikace pro lepší (=bohatší) trestaneckou třídu.

Podobné alternativní vězeňské zařízení není žádným fantaskním výmyslem scenáristů (mezi něž se počítá sám Gibson). Filmové El Pueblito vzniklo podle skutečné vězeňské předlohy, která vyrostla v roce 1956 v Tijuaně jako experiment. Tehdy si 2000 odsouzenců mohlo vzít sebou do vězení své ženy, děti, přítelkyně a celé své rodiny a integrovat je do prostor věznice. Unikátní projekt dal vzniknout neméně unikátnímu prostředí, které se naplno povedlo přenést do filmu a dodává mu vedle puncu originality i jistý prostor k zamyšlení, zda by toto mohla být skutečně cesta.

Hrdina je do prostředí vržen coby nováček a pomineme-li skutečnost, že by v něm opravdový „gringo“ (tedy Američan) nevydržel naživu déle než deset minut (pokud by se choval jako Gibson), je jeho zmatenost vhodná k představení celého konceptu. Tvůrci prostředí nepřikrášlují – drogy, děvky, násilí, oběti. To vše z nové vize "volnějšího" vězení vzešlo a s tím vším se bude Řidič (jak hrdinu závěrečné titulky filmu pojmenovávají) potýkat. Má to ovšem háček. Být film primárně o vězení, bylo by vše v pořádku. Do realisticky podané kulisy je ovšem vražen typický příběh zlého hocha, jemuž osud trochu zamíchal karty a on musí hodně lidí postřílet, aby vše vyvážil. Pod tíhou toho se film drolí.

Jakoby se nedokázal rozhodnout, zda chce být dokumentem (tento pocit navozuje užití ručních kamer), sociálním komentářem, tupým akčňákem, westernem (osamělý bezejmenný hrdina bez jasné profilace příjíždí do města sjednat pořádek) nebo stylovou gangsterkou, postavenou na hláškách. Gibson a jeho spoluscenáristé navíc celkem nerozumně vykradli Gibsonův starší hit Odplatu (1999) a to nejen v rovině zápletky, ale i v rámci stylizace samotné postavy. Kdyby si hrdina říkal Porter, nikoho by to nepřekvapilo – vypráví příběh, suše trousí hlášky, okrádá lidi, hulí jednu za druhou, jde mu primárně (ale ne nutně) o peníze a přirozeně ho pár lidí vydírá a on je musí očůrat.

Navíc, jak už to tak u kopií bývá, jsou Moje letní prázdniny pouhým odvarem originálu. Řidič natolik tlačí od úvodu na pilu, až to není vtipné a poměrně dlouho trvá, než si divák vypěstuje k postavě vztah. Zkoumání El Pueblita tříští samotnou zápletku, záporáci mají pouhé minutové (a zcela zapomenutelné) výstupy a k tomu řada oblíbených scenáristických klišé navrch.

Ještěže pod tím vším tepe srdce žhavého Mexika s chytlavou hudbou a údernou finální třicetiminutovku. Trvá to hodinu, ale najednou vidíme opět toho Mela, jakého máme rádi (i když s extra porcí vrásek): sympaťák závislý na nikotinu, který si s přehledem poradí s každou situací (deštník!). Jen mu tentokrát ten produkt „šitý na míru“ tak úplně nevyšel. Coby příslib do budoucna ale nejsou Moje letní prázdniny vůbec špatná vizitka. Teď by to chtělo tu pátou Smrtonosnou zbraň.

Hodnocení: 60%

P.S. Podobnost s Odplatou je natolik do očí bijících, že dokonce Bontonfilm zazmatkoval a omylem v oficiálních materiálech pojmenoval Gibsonovu postavu Porter. Absurdní.

P.P.S. Nejde úplně nemít rád film, ve kterém umře klaun.

pondělí 7. května 2012

Recenze: Temné stíny

Kultovní režisér Tim Burton se znovu spojil se svým oblíbencem Johnnym Deppem. Tentokrát se společnými silami vrhli na příběh rodiny upíra Barnabase Collinse.

Vše začalo roku 1752, kdy rodina Collinsových dorazila se svým malým synem Barnabasem na lodi do Ameriky. Stačilo 20 let a vyrostlo ve státě Maine město Collinsport. Již dospělý majitel panství Barnabas (Johnny Depp), jehož rodiče zesnuli při tragické nehodě, si užívá plodů nabytého úspěchu. Své prostopášnictví však zaměří na Angelique Bouchard (Eva Green), jíž tím zlomí srdce. Angelique je ke smůle Barnabase čarodějnice, muže prokleje a udělá z něj upíra. Poté zničí jeho rodinný podnik a nechá ho pohřbít zaživa.

O dvě stě let později je Barnabas osvobozen z hrobu. Rok 1972 je mu naprosto cizí, jedna věc se ale nezměnila. Jeho rodina si zaslouží to nejlepší. Vrátí se proto na panství Collinwood, aby obnovil jeho padlou slávu.

Historie Temných stínů je až nezvykle barvitá. Původně šlo o gotickou mýdlovou operu ze šedesátých let minulého století, která se vysílala denně a za pětiletou existenci vzniklo neuvěřitelných 1225 epizod. Šlo o zcela unikátní projekt, neboť se zaměřoval na paranormální jevy a přesto byl „něco jako Tak jde čas“, akorát s kvalitním dějem a hereckými výkony. V našich končinách se bohužel nikdy nevysílal a první seznámení z Collinsovými jsme zažili až v devadesátých letech, kdy televize Nova (v hlubokých nočních hodinách) vysílala 12ti dílný seriál z roku 1991. Ten sice nedosahuje kvalit svého předchůdce, fanoušci fenoménu ho ale vzali jako milý doplněk.

Velikost celého fenoménu je tudíž pro českého diváka naprosto nepochopitelná, neboť se seriál z roku 1991 dočkal pouhé jedné sezóny (navíc s otevřeným koncem) a Burtonova novinka Temné stíny (2012)  je vstupem na neznámou půdu.


Jak už to tak u současných remaků slavných seriálů bývá, přistoupili tvůrci k adaptaci lehkou rukou. Po vzoru Starsky & Hutch (2004) či 21 Jump Street (2012) se vydávají celovečerní Temné stíny cestou humoru. Neberou se vážně a každou minutu jasně říkají, že hororová složka je zde čistě na okrasu a důležitý je nadhled. Právě tato skutečnost rozdělí diváky na dva tábory.

Jde totiž o filmu Tima Burtona, což sebou chtě nechtě nese jistá očekávání. A ne každému bude milé, že král ponuré atmosféry upřednostnil komediální složku nad temnotou a namísto aby ohromoval osudovým příběhem zrádné lásky, baví se poetikou květinových sedmdesátých let a Barnabasovým „vstupem za zrcadlo“, kdy i prostá televize může působit jako největší zdroj magie.

Těžko lze filmu odepřít precizní výpravu, vypiplaný vizuál, vynikající hudbu či téměř dokonalý casting. Pokud něco drhne v rámci filmového vyprávění, je to zbytečně nahuštěný závěr, v němž již Burton přepne na čistou atrakci a vršením efektů začne unavovat. Podobně problematické je obsazení Barnabasovy osudové lásky, kvůli níž vzdoruje půvabům čarodějnice. Při vší vůli si neumím představit muže, jenž by dal přednost plaché Bella Heathcote před sexy dračicí Evou Green.

Čekat druhou Ospalou díru (1999) se tentokrát opravdu nevyplatí, přestože k tomu může základ příběhu nabádat. Temné stíny mají blíže ke komediálnímu pitvoření v Beetlejuice (1988). Pro někoho to bude (především pro milovníky drsnějšího Burtona) nevyhnutelné zklamání. Pro jiné příjemná oddechovka s řadou milých momentů, které polechtají jejich bránici.

Hodnocení: 70% 

P.S. V jednom zůstal Burton věrný celé své tvorbě. Temným stínům nechybí jeho tradiční láska ke kreaturám, které mají podle něho ve světě vždy větší právo na štěstí, než prohnilí lidé.

pátek 4. května 2012

Recenze: Uzavřený případ

Při policejní práci je třeba si občas pořádně ušpinit ruce, aby bylo spravedlnosti učiněno za dost. Policejní stanice, kam byl právě převelen Jonathan White (Channing Tatum), má ve skříni nejednoho kostlivce. A začal se ozývat ten největší, jehož odhalení by mohlo zničit život mnoha lidem. Jaká bude cena za pohřbení staré pravdy? A kdo bude ochoten ji zaplatit?

Policejní drama Uzavřený případ (2012) pracuje s poměrně originálním dějovým základem, který by bylo škoda prozrazovat. Dá se z něho nicméně lehce pochopit, proč přišlo herecké kapacitě typu Al Pacino jako dobrý nápad, aby se ve filmu angažoval, přestože má jeho role minimální rozsah. V osmdesátých letech by se podobná látka pod vedením někoho žánrově jistého mohla přetavit v nefalšovanou klasiku. Dito Montiel se však ukázal být výrazně slabší režisér, než scenárista. A dokonale tím zabil potenciál celého filmu.

Uzavřený případ je dramaturgický mrzák. Scény na sebe příliš nenavazují, jejich uspořádání a střih působí chaoticky a přestože obsahují sebezávažnější situaci, režie zpravidla vše prezentuje nevzrušivě (jediné, co žánrově dokonale plní úlohu a dokáže naladit na tu správnou notu, je soundtrack). Částečně za to může i scénář, vycházející z Montielova nepublikovaného románu.

Předloha byla pravděpodobně mnohem obsáhlejší, neboť je ve filmu řada naznačených motivů, ale žádný řádně rozpracovaný. Snímek se díky tomu nedokáže rozhodnout, zda chce být o policii, korupci, mediálním tlaku, rodině, loajalitě nebo o ideálech, které s tím vším bojují. Všemu je, vyjma samotného případu, věnován minimální prostor. Tím přirozeně trpí i vedlejší postavy, jejichž počet minut strávených na plátně hraničí s prostým cameem.


Je navíc těžko pochopitelné, co vlastně chtěli tvůrci sdělit. Že je policie prohnilá, to dávno víme. Ze zdejšího výkladu se ale skoro zdá, že každý newyorský polda je buď vrah, psychopat, nebo zkorumpovaný hajzl mixující obojí. Neuškodilo by mezi postavami nabídnout nějakou protiváhu.

Jediný Tatum má dostatek prostoru, aby se pořádně předvedl. A i on bohužel selhává. Nadějný herec, který před nedávnem v Navždy spolu (2012) prokázal slušné mimické svaly, se v rámci Uzavřeného případu jeví jako člověk jednoho výrazu. Ohromná škoda, neboť ta role má potřebné zázemí a právě Pacino by kdysi z podobného typu postavy dokázal vykřesat maximum.

Paradoxně i zmíněný "mistr" připomíná svůj pouhý stín. V jediném závěru, na malý okamžik, probleskne v Pacinově tváří záchvěv kdysi nechybujícího velikána. Je to ale na pouhou minutku. Nejlépe z filmu nakonec vychází neurotický Ray Liotta, jemuž podobné vyšinuté role vždy sedí.

Mám z Uzavřeného případu rozporuplné pocity. V mantinelech je tu náběh na poctivé policejní drama – má hutnou zápletku, snahu o komplexní vykreslení prohnilého okresku a nechybí i atmosférické momenty, nutící postavy ke krajním řešení. Jenže všechno (v lepším případě) funguje průměrně. Kdyby se filmu ujal lepší režisér a být hlavní role svěřena někomu schopnějšímu, mohl vzniknout opravdu dobrý zástupce žánru. Takhle film pouze připomíná své slavnější předchůdce.

Ukázková spálená šance.
Hodnocení: 45%