pondělí 30. prosince 2013

Recenze: Nymfomanka, část I.

Dánský provokatér Lars von Trier se po satanistickém tanci dvou ztracených duší (Antikrist) a konci světa (Melancholie) vydává prozkoumat zákoutí ženské sexuality. Vyslechněte zpověď věčné nymfomanky.

O Nymfomance se toho napovídalo hodně. Již samotné porno coby ústřední téma a ochota zobrazit sexuální scény v plné nahotě zajistili novince Larse von Triera dostatek pozornosti. Poté se přidaly plakáty, na nichž jsou všichni hlavní aktéři zobrazeni při orgasmu a poslední kapkou je nálepka před filmem "jde o cenzurovanou a krácenou verzi, která vznikla s vědomím Larse von Triera, nikoli však s jeho podílem." Jde o chytré přikrášlování skutečností. Pokud jde o porno, diváci toužící po vzrušení budou zklamání - první část Nymfomanky má všehovšudy dohromady jednu minutu sexuálních scén. Plakáty byly nápadité lákadlo, většina zobrazených herců ale ve filmu žádné odhalené scény nemá. A těžko si lze představit, co bylo cenzurováno/zkráceno. Film rozhodně není krotký ani se nijak neomezuje. Rozdíl je v tom, jak se tváří a o co mu ve výsledku opravdu jde.

Zapomeňte na erotickou revoluci. Trier nedělá nic, co by již neudělal někdo před ním a vlastně se i dost krotí (ale to se těžko hodnotí, když známe jen půl produktu - což je problém, provázející celý film). V centru příběhu jsou dva lidé - slušný postarší muž, jenž je ochotný omluvit cokoli a nymfomanka, odsuzující vše, co kdy provedla. On sedí a poslouchá, ona vypráví. A vždy, ve správný čas, se změní úhel pohledu, aby mohly jednotlivé epizody dojít nějakého myšlenkového vrcholu.

Je to příběh v základu prostý. Dva lidé v jedné místnosti a dlouhý dialog. Klíčové je - a tady už se blížíme slibům reklamy - že jde o vyprávění pikantní. Smyslem však není obnažení co největšího počtu celebrit (i ty nahé jsou ostatně naklíčované na pornoherce). Jde tu o samotnou podstatu sexu. Co v nás vyvolává? Jaké máme představy o erotice a co je přípustné/nepřípustné pro společnost? Hlavní postava volnomyšlenkářské ženy rebeluje proti konvencím. Formou jakéhosi sexuálního klubu rváčů prochází světem i jednotlivými etapami svého života, pokouší sama sebe i své okolí. A v tom všem Trier nachází trefné životní pravdy, někdy pobaveně parodující zaběhnutá klišé (muž musí být predátor), jindy i celkový žánr intelektuálního filmu, který v rádobymaličkostech odhaluje velké myšlenky (první sex jako odrazový můstek k dialogu o Fibonacciho číslu). Což nám připomíná...


... jak moc je Trier silný ve slovech. O těch je totiž Nymfomanka především. O síle manipulace a metaforách (excelentní nápad s naslouchajícím rybářem, který podobně jako hlavní hrdinka láká svou kořist na nejrůznější pozlátka). Nymfomanka je tudíž v prvé řadě hlavně dobře napsanou rozhlasovou hrou, kterou režisér čas od času pročísne nějakým svěžím vizuálním nápadem.

A znovu - to vše platí pouze pro tento film. Je dost možné, že dvojka bude mít úplně jiný tón.

Současně je (navzdory všem očekáváním) Nymfomanka tím nejzábavnějším, co Trier v posledních letech natočil. Většinu času (vyjma epizody s umírajícím otcem) má divák před očima fungující frašku s nádechem erotiky. Jednoznačně nejvtipnější je pasáž s Umou Thurman, kterou opustí kvůli hlavní hrdince manžel a ona jako dobrá matka vezme jejich děti do hnízdečka neřesti, aby se potomci setkali s mužovou novou dívkou a současně poznali místo, kde "ji otec klátí".

Nymfomanka je velmi chytrý film, postavený na neméně promyšlené propagaci. Ta do kin nažene ohromné množství diváků bažících po erotice, kteří budou následně šokováni tím, že vlastně moc šokujícího ve filmu není. Namísto "intelektuálních 50 odstínů šedi" Trier předvádí pečlivě vystavenou mozaiku o sexu, lásce, smrti a to vše balí do komediálně/dramatického hávu.

Největší chybou Nymfomanky je tedy rozdělení na dvě části. Částečně proto, že struktura tomuto rozdělení příliš nepřeje (film nemá žádný výraznější twist ani finále) a za druhé je obtížné soudit, jaký bude celek a zda budou nastavená pravidla platit i pro druhé dějství. Dvojka možná bude opravdu hardcore, pro první film to neplatí ani omylem. Část I. nabízí silné myšlenkové podněty, dostatek zábavy v pravém slova smyslu a minimum toho, co slibovala reklama - porna. O to tu zkrátka nejde.

Hodnocení: 85%

středa 11. prosince 2013

Recenze: Hobit: Šmakova dračí poušť

Leží ukrytý ve zlatě tak dlouho, že už si o něm lidé vypráví historky. Stal se součástí temných legend. Pro trpaslíky je Šmakovo řádění stále živé. Chtějí si vzít domov zpět. Hobit Bilbo a jeho třináct společníků se vrací do kin, aby pokračovali v osudové výpravě.

Bilbo Pytlík (Martin Freeman) postupuje dál se skupinkou chrabrých trpaslíků, kteří se rozhodli vyrovnat s minulostí a změnit budoucnost svého rodu. Cílem jejich cesty je ztracené trpasličí království v Osamělé hoře, v níž dřímá obávaný drak Šmak. Podaří se jim nebezpečného netvora porazit a získat zpět svůj domov? Než vůbec ke střetu dojde, čeká hrdiny řada překážek, včetně jedné velké noční můry všech arachnofobiků.

Kdysi jsem Hobita četl, ale je to tak dávno, že si nevybavím, co vše ve filmu má/nemá být a kolik si toho tvůrci pro své potřeby upravili. Pokud ale budu hodnotit ryze samotný film, dostanu se na pomezí toho, co jsem si myslel o prvním Hobitovi a co současně vyvolávaly Dvě věže – což znamená řemeslo na úrovni, které nevykazuje žádných větších přešlapů, velmi hladké pospojování jednotlivých dějových nitek a handicap v podobě údělu vypravěče prostředního dějství, který nikdo nezačíná ani nekončí. Tvůrci se sice tuto slabinu snaží maskovat úvodem, v němž na chvilku odskočí před události prvního dílu, otevřené finále, působící svou dramatickou tečkou téměř až seriálově, však již zvrátit nemohou. Člověk zaplatil plné vstupné a za to dostal pouhý dílek skládačky.

Ale s tím se musí počítat. Není to ani tak výtka, jako spíše potvrzení toho, že status trvá a že filmaři s ničím radikálním nepřišli (ale víceméně se to od nich ani neočekávalo). Jinak vše funguje, jak má. Napětí střídají vážnější chvíle v pravidelných intervalech, vše je prokládáno humorem a Peter Jackson znovu potvrzuje, že nejvíce si užívá akční scény, v nichž může vedle precizní choreografie využívat i nejklukovštější (a současně nejvděčnější) nápady - vrcholem je pasáž se sudy.


A znovu nechybí potřebné kouzlo. Jackson je zkrátka mistr svého řemesla. Nebo lépe - Jackson je člověk, který filmařsky uchopil Středozemi tím nejlepším možným způsobem. Šmakova dračí poušť má tu správnou atmosféru, přičemž pro tentokrát ubyla i infantilita, což je oproti minule pokrok. Znát je to hlavně v očekávané epizodě s pavouky, která je bez debat z obou Hobitů nejmrazivější.

V rámci triků mi naopak přišlo, že tentokrát nebyla úplně všem scénám věnovaná stejná péče. Jistý podíl na rozpačitém výsledku může mít to, že jsem film viděl ve 2D a tudíž mohou jisté scény ve 3D/HFR vypadat jinak/lépe. Chvílemi je každopádně digitálnost až nepříjemně patrná a to hlavně v akčnějších pohybech postav. Na druhou stranu to nikdy nebylo tak špatné/dlouhé, abych byl z nějaké scény vyloženě "vyhozen". Mluvím tu o pouhých pár vteřinách v celém filmu. A pokud jde o draka Šmaka, ten je zpracován bezchybně a hlas Benedicta Cumberbatcha plní funkci na 100%.

Kdybych chtěl zjednodušovat, řekl bych, že se má druhý díl k tomu prvnímu podobně jako dvojka Hunger Games ke svému předchůdci. Tvůrci se vzdali naivních hrátek a jdou přímo za cílem, přičemž všechno je takové špinavější. Faktem zůstává, že největší slabinou druhého Hobita je to, že "jen pokračuje a zároveň nekončí". Ale kdo počítal s něčím jiným, ten nemá v kině co dělat.

Hodnocení: 90%

P.S. Úroveň českých titulků je často velmi špatná a překladatel s oblibou mění význam řečeného.

P.P.S. Evangelina Lilly je jednoznačně nejkrásnější elfkou, jaká kdy obývala Středozemi. A Legolas nikdy nebyl větší "badass"!

čtvrtek 21. listopadu 2013

Recenze: Hunger Games: Vražedná pomst

Katniss chtěla jen přežít. A to za každou cenu. Nechtěně svým nasazením zažehla plamen odporu, který den ode dne sílí. Prezident Snow potřebuje nastolit klid v jednotlivých sektorech, kde obyvatelé začínají postupně rebelovat proti hlídkám. Využije proto výročních Hladových her.

Katniss (Jennifer Lawrence) a Peeta (Josh Hutcherson) se stali miláčkem lidí Kapitolu i utlačovaných obyvatel jednotlivých krajů. Z toho důvodu musí, navzdory faktu, že se ihned po skončení her odcizili, nadále předstírat zamilovanost. Aby byl vliv jejich „pozitivní lásky v těžkých časech“ co nejplošnější, jsou jako pár vyslání na propagandistickou šňůru napříč celou zemí. Snow (Donald Sutherland) si od akce slibuje ústupek odporu, když ale lidé vidí Katniss na vlastní oči, mají o to větší touhu bojovat. Dojde proto na nečekaný plán – pro 75. Hladové hry budou z každého kraje vybrání dva výherci minulých her. Katniss se tak vrací do arény.

První díl Hunger Games měl potenciál. K tomu, aby ho plně využil, mu však chyběl jak lepší scénář, tak větší prokreslení postav i samotného světa. Jakoby to na režijní sesli střídající Francis Lawrence sám vycítil a pro dvojku si ukrojil ohromných 146 minut. Podobná délka se jeví vražedná, dvakrát tolik s vědomím, že je film vyklešťěná předloha. Většinou to v praxi znamená, že se tvůrci snaží do filmové adaptace narvat co nejvíce kultovních scén z knihy, aniž by nutně dávaly smysl. Není to případ Vražedné pomsty. Dějová linie je konzistentní, s minimem nepochopitelných odboček a odkazů. Pokud něco stále působí jako úlitba předloze, je to vztah Katniss s Galem. Postava boyfrienda z kraje se jeví nadbytečná i nezajímavá, leč do budoucna bude zřejmě významná.

Naštěstí se Gale na plátně ohřeje možná pět minut. Klíčová je Katniss a její tým, potažmo několik nových protihráčů, jimž snímek věnuje větší dávku pozornosti. Obsazení je mimořádně dobré, díky čemuž i chatrně načrtnuté postavy s minimem prostoru dokáží diváky bez problémů oslovit (namátkou nový vůdce hry v podání Phillipa Seymoura Hoffmana nebo sadistický mírotvorce Patricka St. Esprita, který zřejmě sloužil někde s Langovým zeleným mozkem z Avatara). 


Skutečnými hrdiny druhých her jsou každopádně Jennifer Lawrence, jež konečně působí jako vůdce a ne pouhá oběť a především režisér Lawrence (shoda příjemní čistě náhodná), který po peckách Já,legenda a Constantine potvrzuje jedinečný cit pro pečlivě vystavěnou scénu a vypiplaný vizuál. Vedle zmíněných filmů působí Hunger Games sice trochu nezajímavě, ale ono se vylidněnému New Yorku a nahláškované komiksové postavě těžko konkuruje. Hunger Games pod Lawrenceovým vedením každopádně působí 2x tolik epičtěji, než jednička a v kombinaci se správnou hudbou (i James Newton Howard si od minule polepšil) dokáží některé obrazy navodit až mrazení v zádech.

Vražedná pomsta není typický blockbuster, ale to ostatně platilo i pro jedničku. Podobně jako v případě Enderovy hry jde o ušlechtilý pokus přinést do kin závažná téma prostřednictvím mladších vypravěčů. V případě Hunger Games je přidaná hodnota v podobě totalitního režimu, což je systém (na rozdíl od mimozemské invaze) světu dobře známý a (bohužel) nadčasový. Jednička problém naťukla. Druhý díl už ukazuje zrůdnost systému v celé jeho zvrácené kráse a to natolik intenzivním způsobem, až je lehké zápalu podlehnout a chtít také bojovat za správnou věc.

A to nejlepší nakonec - film má dvě a půl hodiny a přesto nenudí. Po jeho finální scéně jsem chtěl vědět a vidět víc. Takže resumé: Vražedná pomsta je ve všech směrech vyzrálejší variací na svého předchůdce. Pokud se v nastoleném tempu pojede dál, s chutí se na ostatní díly vydám do kina.

Hodnocení: 80%

úterý 5. listopadu 2013

Thor: Temný svět

Asgardský bůh a jeho zrádný bratr se vrací ve velkolepém pokračování, aby společně čelili nepříteli z dávných časů. Překoná Temný svět dobře nastavenou jedničku, nebo se stane (podobně jako Iron Man 2) zbytečnou nastavovanou kaší, jejíž potenciál se utopí v nedostatku tvůrčí odvahy? 

Jedno se Marvelu musí nechat. Nemá sestupnou tendenci. Adaptacím klasických komiksových děl je věnována maximální péče i finanční podpora a film od filmu je vidět štědřejší přístup. A naštěstí i ochota posouvat hranice. Avengers přinesli velkolepou bitvu v New Yorku, pořád ale převládala spíše pozitivní nálada, v níž víme, že se nikomu a ničemu nic nestane. Iron Man 3 sice potvrdil neochotu studia obětovat aspoň některou z vedlejších postav, nabídl ale (pro novou vlnu marvelovek zatím nepříliš typickou) temnější atmosféru, kdy cítíme závažnost celé situace.

Thor: Temný svět jde ještě o kousek dál. Sympatického (a nyní již i pokorného) hrdinu zastihneme v době vrcholících válek o nastavení rovnováhy ve vesmíru. Finální bitva dopadne pro Thora (Chris Hemsworth) dobře a vše se zdá být zdánlivě v pořádku. Jeho pozemská láska Jane (Natalie Portman) se však nechtěně stane nositel zlé energie, která probudí k činu pradávné nepřátele všeho dobrého. Bitva o osud celého vesmíru začíná a nikdo si nemůže být jistý tím, že z boje vyjde se zdravou kůží.

Což je jedno z největších vítězství nejen druhého Thora, ale Marvelu vůbec. Konečně přišel čas začít se skutečně bát o postavy. To přirozeně neznamená, že by měl divák očekávat masakr, v němž padne polovina postav. Úplně poprvé je ale patrné, že nesmrtelnost není synonymem hrdinů Avengers (a jejich okolí). Druhý Thor má též nespornou výhodu v tom, že se již od počátku hrdina chová sympaticky a ne jako buranské hovado. A pak je tu Loki, černý kůň, eso v rukávu, jehož pojetí „sympatického záporáka“ těžko hledá konkurenci. Tom Hiddleston je požitkář a roli ublíženého syna, toužícího po trůnu, si vychutnává každým nadechnutím. Podobně silných antihrdinů se moc nevidí.


Režisér Alan Taylor, který nastoupil do rozjetého vlaku, svou roli vypravěče zvládl naprosto se ctí a i když jde o jeho první velký film, dokonale zužitkoval svou práci na seriálu Hra o trůny. On ostatně Asgard není zas tak Západozemí vzdálený (někomu nicméně nemusí vyhovovat, že pastelové barvy ustoupily klasičtějšímu fantasy pojetí). A potěšující je, že Taylor bez problémů zvládá i velkolepé akční trikové pasáže, které v sobě kombinují krásu Pána prstenů a vesmírný drajrv Star Wars.

Tím nejpřekvapivějším aspektem Temného světa je každopádně humor. A teď nemyslím sypání hlášek ve stylu Tonyho Starka. Druhý Thor je v mnoha pasážích velmi komediální (ano, a současně temný). Nejenže je samo o sobě hodné obdivu, že humor nikdy neruší a netupí dramatické hrany, ale hlavně je často vrstvený, skoro jakoby vypadl z nějaké výborné komedie Blakea Edwardse. Patrné je to hlavně v závěrečné londýnské bitvě při „propadání“ prostorem, kdy se s kulometnou kadencí vrší jeden vtip za druhým (pokud pojedete domů metrem, 100% se neubráníte úsměvu). Komediální vsuvky jsou přímo úžasné a dokazují, že nejen Iron Manem je humor Avengers živ.


Pokud něco skřípe, je to opětovné nevyužití členů Thorovy bojovné skupiny (i o spolupracovnících Jane víme více). A osobně mi - stejně jako u jedničky - vadil 3D formát, který ve výsledku nijak 3D není, ale film je díky němu hrozně tmavý (ale to bude spíš zásluha promítajícího CineStaru).

Thor: Temný svět sliboval svým fanouškům hodně. Podle nepsaných pravidel pokračování měl mít všeho více. A ono to jde! Pokud byla jednička solidně odvedeným komiksovým odpichem k velkolepé týmovce, dvojka už je suverénním sólistou, který neslouží jen celku, ale současně mu dokáže být inspirací. Teď jen doufat, že si druhý Captain America povede stejně dobře.

Hodnocení: 90%

P.S. Uprostřed filmu je jedno moc pěkné cameo a během titulků si počkejte rovnou na dvě scény.

sobota 2. listopadu 2013

Recenze: Beyond: Two Souls

David Cage, autor interaktivní detektivky Heavy Rain, znovu zatíná drápy do herního průmyslu. A tentokrát už žádné kompromisy. V hlavních rolích jeho nové hry září Ellen Page a Williem Dafoe, příběh je jeden velký filmový scénář a stejně tak pojetí i hudba. Stačí to na dobrou hru?

Jodie (Ellen Page) od svého narození disponuje zvláštním společníkem - neviditelnou entitou Aidenem, který dokáže pohybovat předměty, ničit je, ovládat lidi, případě i zabíjet. Když jste malá vystrašená holka zamknutá v komoře pod schody, může to být velmi užitečné (Harry musel k otevření použít hůlku, Aiden to udělá za vás). Pokud vás ale někdo ohrožuje, stanete se nechtěně svědkem vraždy. Aiden má totiž vlastní hlavu. Jodie neignoruje, může si nicméně dělat, co chce. Jodie se díky němu od dětství vyčleňuje a poměrně brzo si ji všimnou příslušné úřady. Jako malá holčička se stane součástí výzkumu, který vede starostlivý Nathan (Williem Dafoe). Později ji přivítá FBI. Netrvá dlouho a Jodie jde do akce. Záhy si však uvědomí, že nejen ona, ale i vláda může Aidena využít ke zlým účelům. Vydá se proto na útěk.

Na první pohled se jeví Beyond: Two Souls hodně lineární zábava na nějakých osm hodin, což není příliš mnoho. Hra sice nabízí řadu voleb, žádný velký dopad na děj ale nemají. Respektive nemají způsobem, jaký by zkušený hrát od hry, kde "se hodně mluví a lze volit různé odpovědi" čekal. David Cage totiž chtěl v prvé řadě vytvořit emocionální filmovo-herní dílo, které bude moci divák ovládat. Tady tudíž nejde (a zřejmě nikdy ani nemělo jít) o nějaké větvení hratelnosti (i když i to tu v jisté míře je, protože především s Aidenem lze některé úkoly provést různými způsoby). Jde tu hlavně o postavy a emoce. Uděláte z Jodie namyšleného spratka, impulzivní puberťačku, nebo přemýšlivou dívku? Upřednostníte vášnivost nebo praktickou chladnost? Kdo kdy toužil u nějakého filmu mít možnost rozhodnout, s kým se hlavní postava vyspí, zda bude silná či zranitelná, superman nebo chybující člověk, to vše Beyond: Two Souls umožňuje. Hraní téhle hry je tak trochu jako vytváření vlastní režisérské verze. Vy určíte tón jednotlivých scén a vztahy mezi postavami.

Ač tedy ve stejných kulisách, opakováním se mění dynamika i styl. Hru jsem dohrál 3x a pokaždé jsem přišel na něco nového, případně jsem stočil vývoj trošičku jiným směrem. Škoda, že jednotlivé volby mají pramalý vliv na samotné finále, které se nijak neodvíjí od odehraného, ale víceméně jen od toho, jaký konec si sami zvolíte. Osobně jsem přišel na šest různých zakončení (přičemž na jedno naprostou náhodou), tudíž i v tom tvůrci dávají k opakovanému hraní dostatek motivace.


Vzhledem k tomu, že se hra omezuje na pohyb páčkou a přesně stanovené koridory, nepřináší žádnou herní výzvu. Ovládání je nastavené podle mustru "objeví se bílá tečka a jejím směrem posunete páčku". Podobně jednoduše jsou vyřešeny i souboje, kdy se Jodie pohne určitým směrem a vy páčkou pohyb dokončíte. Ti, kdo milují komplexní herní mechanizmy a volný prostor, budou u Beyondu trpět. Kritici klasických příběhových her, kde se postavy tváří v propojujících filmečcích nejistě, aby následně bez mrknutí oka pobily stovky nepřátel (viz nejnovější Tomb Raider), budou mít naopak radost z toho, že herní části nikdy nepopírají charakter hlavní hrdinky. A díky intuitivnímu a snadnému ovládání může hru hrát opravdu každý, nezávisle na herních zkušenostech.

O kvalitě scénáře se můžeme dohadovat už proto, že (a to vám zaručuji) každý kritik hrál de facto jinou hru a pokud si nedal tu práci s jejím opakovaným hraním, těžko může výsledek hodnotit. Faktem je, že zpřeházení kapitol působí občas zmatečně (Jodie, která příběh vypráví, má problémy s pamětí, takže náhodně skáče od dětství k současnosti), některé pasáže jsou ze slabšího ranku, celek si ale pro svou komplexnost, promyšlenost a nejrůznější odbočky zaslouží jednoznačné uznání. Samotná zápletka je spíše tradiční, ale vše okolo krásně funguje a zapadá do sebe.

Pokud něco skřípe (herně o příběhově), je to vysvětlení Aidenových schopností. Někdy se může od Jodie vzdálit půl míle, jindy jen desítky metrů. Něco je a něco není neprostupnou překážkou. A hledat hlubší klíč v tom, koho Aiden může ovládat, je taktéž zbytečné. Může ovládat ty postavy, u kterých se to tvůrcům hodí. Tak prosté a laciné to je. Navzdory logickým výtkám je naštěstí pocitově pochopení Aidenovy podstaty lehké a snadno se ovládá. Míst k nadávání je proto minimum.

Beyond: Two Souls je interaktivní film v tom nejčistším slova smyslu. Devadesát procent času má před sebou hráč pečlivě naskriptované a velmi promyšleně naaranžované scenérie, do kterých může tu volně, tu více zasahovat. Je to natolik „oku lahodící“ a šité podle současného hollywoodského mustru, že se můžete v zásadě jen dívat na někoho jiného, jak hraje a pořád se budete dobře bavit.

Nejsem si jistý, jestli jde o budoucnost herního průmyslu. V jistém směru bych ale podobný styl viděl jako prodlouženou ruku kinematografie, protože tady už herci nejen stáli modelem, tady skutečně hrají. S touhle formou bychom se klidně i za nějakých dvacet let mohli dočkat nové Smrtonosné pasti v herní podobě s mladým Brucem Willisem. Uvidíme, zda bude Beyond: Two Souls začátkem nové éry, nebo zůstane (podobně jako Heavy Rain) pouhým odvážným rozčeřením stojatých vod.

Hodnocení: 85%

P.S. Hru lze hrát i ve dvou, což opět o něco prohlubuje variabilitu herního zážitku. Při hře jednoho hráče ovládáte obě postavy, tudíž nesete odpovědnost za všechny činy. Pokud ale dva lidé ovládají dvě různé entity, jejich činy mají následky, může to příběh opět posunout trochu jinam.

neděle 20. října 2013

Recenze: Carrie

Žila, byla jedna plachá dívenka jménem Carrie. Měla šílenou maminku, ve škole ji šikanovali, už to skoro vypadalo na další případ tragické mladé sebevraždy. Jenže Carrie má i tajemství. A všichni brzy pocítí jeho hrozivou sílu!

Remaky se dají rozdělit do několika kategorií. Některé jsou na první pohled zhola zbytečné (třeba otrocky převyprávěné Psycho Guse Van Santa), jiné mohou téma přiblížit širšímu publiku (výborný americký Kruh, který je přeci jen "čitelnější" pro mimoasijský trh). A jiné si o svou existenci přímo říkají. Třeba remake Carrie z roku 1976. Hororový snímek Briana De Palmy má sice status klasiky, jde ale o podívanou, na které se nemálo podepsal zub času. Ostatně, již v době vzniku byl De Palma kritizován, že se soustředil hlavně na psycho-část a postavy přehlížel (přičemž tehdy šokující jatka dnes působí spíše jako roztomilé retro). V praxi tudíž bylo v nové verzi co zlepšovat.

Bohužel zvolila režisérka Kimberly Peirce společně se scenáristy cestu nejmenšího odporu. Místo aktualizace příběhu a snahy o vlastní úhel pohledu servírují snímek, který svého předchůdce kopíruje téměř záběr po záběru. Vyjma drobných změn (třeba to, že existují mobily a tudíž lze šikanu natočit a vyvěsit na internet) je vše při starém: Carrie (Chloe Moretz) je dívka, jenž nikam nezapadá a díky své pološílené matce (Julianne Moore) o životě skoro nic neví. Když ji po tělocviku ve sprchách přepadne první menstruace, je z toho školní hit. Ne každý má však z Carrie legraci, díky čemuž se jindy přehlížené děvče dočká pozvání na maturitní ples. Současně Carrie objeví úžasnou věc - vládne telekinetickými schopnostmi. Zatímco se blíží ples, učí se je ovládat.

Je zajímavé sledovat, jak se díky změně doby jeví odlišně vyznění samotné látky. V původním filmu působily telekinetické schopnosti nepochopitelně, vyvolávaly otázky, znepokojení a dlouhou dobu divák netušil, že za vše může Carrie. Nová verze vypadá jako "další varianta na moderní vlnu superhrdinů" (což je částečně vina střihu/kamery, díky nimž je od začátku jasné, že to dělá Carrie). Nádech komiksových dobrodružství přirozeně vezme za své s krvavým finále, které je vrcholem původního filmu. Zatímco však tam se Carrie se změnila v hotové monstrum a tvůrci si nebrali servítky, zde je jen jakýmsi andělem pomsty (což znamená, že se mstí pouze svým utlačovatelům). A podle moderních trendů je masakr méně krvavý a drsný, kratší a více o tricích, než o bolesti. Což je zřejmě nejvýraznější rozdíl. Na vývoji příběhu to každopádně nic nemění. Pořád je to cesta do pekla.


To nejlepší, co snímek nabízí, jsou střety ustrašené dívky s nábožensky založenou matkou. Zatímco ve škole je obtížné uvěřit tomu, že by Moretz byla opravdu outsider (na to zkrátka není dostatečně ošklivá), v klaustrofobických stěnách starého domu, kde vládne matka biblí a jednosměrným myšlením o zkaženém lidstvu, je její zranitelnost hmatatelná. A stejně tak touha něco změnit, i třeba silou. V těch několika málo chvílích Carrie skutečně ožívá. Po zbytek filmu už to tak slavné není.

Nemá smysl z rozpačitého výsledku vinit herce, kteří buď hrdě bojují se samotnými postavami (Moretz, Moore), případně nemají co hrát, ale hrají to opravdu sympaticky (Judy Greer v roli učitelky držící nad Carrie ochrannou ruku). Dokonce i ta omladina okolo docela funguje. Základní problém nového filmu je čistě v tom, že mu scenáristé nedali nic vlastního a stejně "znuděně" k látce přistoupila režisérka. Pod jejím vedením vznikl ničím zajímavý klon De Palmova originálu. Kdo ho neviděl, u toho má snímek šanci získat nějaké ty kladné body. Pokud ale znáte verzi z roku 1976, není prakticky jediný důvod, proč Carrie z roku 2013 věnovat pozornost. Je jejím pouhým odrazem.

Na konci je třeba ke cti tvůrců dodat, že film aspoň nenudí. A to kopírování je v mnoha chvílích natolik důsledné, až je paradoxně dost možné, že za pár let tuhle verzi od té De Palmovy málokdo rozezná... upřímně, ono si na ni dost diváků (díky zastaralému vizuálu) nevzpomene ani dnes.

Hodnocení: 50%

úterý 15. října 2013

Recenze: Plán útěku

Oba se potřebují dostat ven. Jeden má zkušenosti, druhý kontakty. Bude to ale na nejzabezpečenější vězení na světě stačit? Arnold Schwarzenegger a Sylvester Stallone plní na stará kolena sen svých fanoušků a konečně nastupují ve společném projektu jako hlavní hvězdy. 

Ray Breslin (Sylvester Stallone) se živí jako profesionální „útěkář“ z vězení. Cílem jeho snažení je najít skulinu v systému, využít nepozorné stráže či odfláknutou práci konstruktérů a úspěšně zdrhnout. Ray je skutečná špička v oboru a není se proto čemu divit, že je povolán k otestování nejlepšího vězení světa. Není na mapě, nemá ho pod sebou žádná vláda. Jde o zařízení pro ty nejhorší z nejhorších. Ray nabídku přijme a nastoupí do nové cely. Záhy si však uvědomí, že na něj někdo nenahrál levou a on musí opravdu bojovat o život. Naštěstí je ve vězení i překupník Emil Rottmayer (Arnold Schwarzenegger), který Rayovi za vidinu vlastní svobody ochotně podá pomocnou ruku. 

Tak jsme se dočkali. V rámci Expendables se sice oblíbení borci z osmdesátek sešli již dvakrát, tentokrát ale konečně hrají hlavní housle. A na rozdíl od poměrně jednoduchého škatulkování postradatelných (Sly šéf, Arnold borec) zde mají docela slušné charakterové zázemí. Ray je tichý puntičkář. Pozorovatel čekající ve stínu, hledající okno příležitosti. Emil je naopak boss s jasným cílem, nadhledem a kontakty, které se nebojí použít. Společně tvoří překvapivě hladký tým, jenž do jisté míry přirozeně čerpá z kultovního statutu obou herců, chemie by jim ale šlapala i bez toho. 

Plán útěku nemá, navzdory svému námětu, nijak zvlášť rafinovaný scénář. Nelze mu upřít jisté dobré nápady, samotné vězení ale důmyslnost vyplňují oslí můstky, které jsou tu více tu méně důsledně promyšlené a vždy jsou přizpůsobené tomu, zda 1) mají hrdinům pomoci, nebo 2) ztížit existenci. Je to tak trochu jako hrát počítačovou hru, využívající neviditelné bariéry tam, kde se jí to hodí.


Pro akční potřeby ale zápletka funguje tak akorát. Nabízí dostatek střetů a hlášek, aby měla nuda minimální šanci na to se vetřít do vězeňských cel a akčním scénám nelze upřít řemeslnou zručnost. V případě předchozího projektu Mikaela Håfströma Pokoj 1408 byla sice znatelná větší hravost s prostředím, to bylo ale do velké míry dáno samotnou knižní předlohou Stevena Kinga. Scénář Plánu útěku je sám za sebe a jako takový pracuje s poměrně jednoduchými mechanismy, které se stěží mohou rovnat i Útěku z vězení (mnohem blíže mají třeba k béčkové Věznici Forstress).

Jenže on tenhle film nakonec vlastně moc o útěku není. Je to klasická osmdesátková buddy-movie se silnými záporáky (brutální síla v podání Vinnieho Jonese, úlisně minimalistický James Caviezel), potřebnou porcí sebeironických scén a odpovídající porcí akce. Pokud nutně toužíte po příměru, je to taková o něco pomalejší (pánové už nejsou přeci jen nejmladší) vězeňské epizoda z Tango a Cash.

A ano, nostalgie je tou nejsilnější zbraní, jakou mají tvůrci k dispozici. Pokud jste na Rockym a Terminátorovi vyrostli, chytne vás snímek hned první scénou, kdy na sebe pánové narazí. O tomhle společném obrázku jsme přeci jen snili již před dvaceti lety. Na jednu stranu je škoda, že nepřišel v době největší slávy. Na tu druhou měl aspoň Sly šanci dozrát do pozice skromného služebníka žánru a Arnie do pozice akčního požitkáře. Vidět, jak je jejich práce skutečně baví, to je pro každého fanouška tou největší odměnou. A s takovou je lehké bavit se s nimi.

Hodnocení: 70%

P.S. Jakkoli potěší božsky přepálené pozvednutí těžkého kanónu, naprosto odzbrojující je hlavně Arnoldovo odvedení pozornosti rodnou němčinou. To je prostě BOŽÍ scéna!

čtvrtek 26. září 2013

Recenze: Gravitace

Nekonečná prázdnota. Žádný záchytný bod ani šance na záchranu. Vesmír není tím nejlepším místem k procházce. Toužíte letět ke hvězdám? Novinka mexického mága Alfonsa Cuaróna vás z toho vyléčí.

Ryan (Sandra Bullock) je na své první vesmírné misi. Matt (George Clooney) na své poslední. Když vinou neuvážlivého sestřelení ruského satelitu vznikne série nebezpečných úlomků obíhajících kolem naší planety, neštěstí na sebe nedá dlouho čekat. Stanice, na které naši hrdinové pracovali, je rozmetána na tisíce kousků. Ryan s Mattem skončí volně plující ve skafandrech temnou prázdnotou. Pokud chtějí přežít, musí se dostat na nejbližší vesmírnou stanici dřív, než jim dojde kyslík.

Kdo by nechápal ten zneklidňující pocit, že pomalu padá do nekonečné propasti a o pouhé milimetry svými prsty mine poslední záchytný bod? Novinka talentovaného Alfonsa Cuaróna (Harry Potter a vězeň z Azkabanu, Potomci lidí) do velké míry z tohoto „známého“ pocitu těží. Jeho vesmírná odysea je postavená na příběhu dvou lidí, kteří se ocitnou v té nejméně vhodné situaci. Dokážete si představit něco tíživějšího, než být opuštěn ve vesmírném prázdnu? Nikdo nereaguje na vaše volání, dochází kyslík a smrt z udušení možná nestihne předstihnout průlet úlomku satelitu vaším skafandrem. Zoufalství a bezmoc jsou v takové chvíli nejen hmatatelné, ale jaksi i automatické. Do takové situace je zkrátka zatraceně snadné se vcítit. Dvakrát tolik, když George Clooney a především Sandra Bullock hrají jako by jim skutečně šlo o holý život.

Cuarón si nenapsal nejlehčí látku. Z podstaty věci totiž musí být podobný příběh, pokud má skutečně zůstat jen ve vesmíru (což se děje), velmi prostý. Hřištěm je místo, v němž je těžké se jakkoli pohybovat (pokud do vás něco nestrčí), k tomu dvě osoby a minimální šanci na přežití. V realisticky pojaté sci-fi, kde se najednou nevynoří zpoza měsíce Optimus Prime, se toho logicky zas tak moc stát nemůže. Což je i není naplněno. Je pravdou, že podobná story by bohatě stačila na půlhodinový kraťas. Jenže Cuarón je mistr svého řemesla. Pravidelně proto dávkuje dramatičtější situace a jakmile dojde na akci, naprosto fenomenálním způsobem ovládne prostor. A o ten tu jde především.


Cuarón pro lepší vychutnání scén nechává řadu klíčových pasáží bez střihu (úvodní scéna má rovnou 17 minut!), přičemž si neustále hraje se změnami úhlu pohledu. Od odtažitého sledování situace se přenese k hlavním hrdinům a záhy rovnou do „jejich očí“, scéna nabírá na obrátkách, kamera mění svůj střed zájmu, to vše vždy absolutně přehledně. Cuarón je opravdový mistr orientace. Ani jednou nebudete váhat, co se na plátně děje. Buď doslova oněmíte pohledem na vesmírnou stanici tříštící se na tisíce kousků, nebo nebudete dýchat v obavách, zda se rotující postava konečně něčeho zachytí a tím si o něco prodlouží svůj život. Akční pasáže jsou bez debat extrémně strhující (dvakrát tolik ve 3D a v IMAX kině – ano, 3D má konečně po dlouhé době zase smysl) a když James Cameron před nedávnem prohlásil, že lepší film ve vesmírném prostoru nikdo nenatočil, nepřeháněl. Něco takového jsme skutečně na velkém plátně ještě neviděli. Úžasu se v akčních pasážích těžko ubráníte.

Jenže ono to není jen o akci. Samotný příběh, respektive vývoj, kterým postavy projdou, sice nejvíce šustí papírem, ale herci hrají s takovým nasazením, že je to naštěstí jedno. Clooney znovu potvrzuje pověst jednoho z největších hollywoodských sympaťáků, který si dokáže nadhled věrohodně udržet i na prahu smrti. A Bullock? Nikdy nebyla lepší. Její hrdinka není z rodu Ripleyových. Je zmatená a vystrašená. Ale nevzdává se, i když by možná měla. Výkon hodný nominace na Oscara.

Gravitace je ukázková prezentace možností současné filmařiny, která se naštěstí skloubila s perfektními hereckými výkony a zcela vypiplaným vizuálem (svůj díl na konečné působivosti má i výborný soundtrack Stevena Price). Dějově nejde o nic výjimečného. Dost dobře si umím představit podobnou story jako epizodu Krajních mezí. Podobně jako u Sunshine se ale formou povedlo jednoduchou story posunout na „něco víc“. A na rozdíl od osudného výletu lodi Icarus 2 k umírajícímu slunci má Gravitace propracovanější postavy a hlavně o něco lepší vývoj děje.

U televizní obrazovky bude zážitek nepochybně slabší. V kině jsem ale většinu času nedýchal, prožíval podobné pocity, jako postavy a ke konci se cítil po tom všem vyčerpaný (v dobrém slova smyslu). Něco podobně intenzivního jsem zažil naposledy u Letu číslo 93 Paula Greengrasse

Hodnocení: 100%

P.S. Nepřerušované záběry jsou bez debat úchvatně provedené, přesto – s jasným vědomím zásahu mnohých digitálních triků – už nemají takový wow efekt, jako legendární automobilová pasáž z Potomků lidí. To nicméně nic nemění na tom, že o nich budete chtít ostatním vyprávět.

pondělí 2. září 2013

Recenze: Millerovi na tripu

Jennifer Aniston je čím dál víc sexy. Nebo jinak. Existují herečky, jež zrají jako víno. Ona je jedna z nich. Z kdysi oblíbené členky Přátel se stala právoplatná filmová hvězda, která na rozdíl od svých kolegů každoročně zaútočí na kinosály nějakým tím plánovaným hitem (a většinou uspěje). Tentokrát hraje striptérku.

Což je vlastně laciný a v trailerech řádně provařený tah. Jenže je těžké se na studio zlobit, když to funguje. Aniston si podobně lascivní roli užila už v předloňském hitu Šéfové na zabití, kde sexuálně šikanovala svého podřízeného. A naštěstí u ní platí, že vyjma poctivě vypracovaného těla disponuje i komediálním talentem. Proto se netřeba bát, že by „striptérka-Aniston“ byla tím největším lákadlem do kina, jehož byste záhy po vstupu do kinosálu začali litovali. Tady je naštěstí mnohem víc dobrého.

Snímek je příběhem čtyřech loserů – zastydlého chlápka, který se na škole rozhodl prodávat marihuanu a od té doby ho nic lepšího nenapadlo (Jason Sudeikis), striptérky bez životního cíle, kterou začínají pomalu svírat dluhy (Jennifer Aniston), mladého debila, jehož nemá nikdo rád (Will Poulter) a teenage skoro-homelesačku (Emma Roberts). Protože všem chybí peníze, uvolí se myšlence předstírání rodiny Millerových, která jede v obřím karavanu do Mexika. Jejich cílem je za hranicemi nabrat do svého „vanu“ kupu trávy a bezpečně se vrátit do Států.

Takže vlastně klasický road trip, akorát v tomhle případě střižený „falešnými Griswoldovými“. Není to vůbec špatná výchozí myšlenka. Právě naopak. Na podobnou nit se dá nanést hodně korálků, dvakrát tolik, když jsou postavy jasně načrtnuté, sympatické a mají mezi sebou skvělou chemii. Což pro Millerovi na tripu stoprocentně platí a není těžké z filmu získat dojem, že se všichni během natáčení výborně bavili a na place se divoce improvizovalo. Takový výstup Luise Guzmána jako mexického poldy není ani tak vtipný proto, jak je napsaný, ale díky tomu, jak si herci scénu dávají. Nejvíce mě v rámci obsazení překvapilo to, že Sudeikis umí být opravdu cool, protože do Millerových na mě vždy dělal dojem nezajímavého komika, jehož „z nějakého důvodu obsazují“.

Velký podíl na dobrém výsledku, v němž i ty slabší fóry přejdete bez většího bolehlavu (vyjma předlouhého ždímání fóru s nateklým varletem), má režisér Rawson Marshall Thurber. Ten před 9 lety zazářil bláznivou Vybíjenou a přestože nic podobně šíleného od té doby nezkoušel natočit, je vidět, že mu žánr stále není cizí. Millerovi na tripu mají hodně scén na hraně, jimž mohl záhy po rozehrání dojít dech. Thurber si ale vše hlídá a komediální scény dotahuje přesně tak, jak je třeba.

Škoda, že to neplatí i u rodinných scén. Sice se hrdinové „jen“ tváří jako jedna famílie, to ale pořád znamená nějaké to prozření a sdílení emocí. A tady film nejvíce naráží. Přechody do citlivějších rovin tu zkrátka nefungují a působí, jakoby je do filmu někdo na poslední chvíli násilně vlepil.

Millerovi na tripu nejsou v žádném případě podobně geniální, jako byla třeba první Pařba ve Vegas. Ta se v prvé řadě šikovně vyhýbala zbytečnému sentimentu a za druhé neměla originální jen základ, ale celou dobu překvapovala. Millerovi umí přijít s fórem, který nečekáte, samotný vývoj děje je ale trestuhodně rutinní. Kadence vtipů je naštěstí tak vysoká, že pořád patří k Millerovi k tomu nejlepšímu, na co jsme letos (v rámci žánru) v kině narazili. Smíchu nahlas zaručen.

A ano, 5% navíc dávám za ten propálený striptýz Aniston. Kino nedýchalo.

Hodnocení: 75%

pátek 2. srpna 2013

Recenze: Red 2

Bruce Willis a jeho partička akčních důchodců je zpátky. Tentokrát budou čelit té nejotřepanější špionážní zápletce – tikající bombě. Naštěstí se u toho pořád ohromě dobře baví.

První Red příjemně překvapilo. Přestože šlo o komiksovou adaptaci, vsadil snímek na civilní humor „starých pardálů, užívajících znovunasazení do akce“ a nenucenou romanci osamělého Franka Mosese, který sice umí zabít člověka jedním úderem, ale navázat vztah se sympatickou telefonní operátorkou, to je úplně jiné kafe. Lahodnou třešničkou na dortu byla akce ve stylu Dannyho parťáků, díky níž dostal první zatraceně příjemný chuťový ocas. A byl z toho hit.

Pro Willise to byl příjemný návrat k jeho komediálním kořenům, kterými se kdysi prosadil (Emmy a Zlatý glóbu za Měsíční svit) a postupem let čas od času svou odlehčenější stránku s chutí připomněl (seriály Jsem do tebe blázen a Přátelé, kde byl za své hostování taktéž oceněn Emmy). Velikým komediálním hitem v rámci celovečerních filmů byl žánrově spřízněný zabiják Jimmy „Tulipán“ Tudeski z komedie Můj soused zabiják. Druhý díl, v němž se sebevědomý chlapík přetavil v domácí puťku v zástěře, bohužel patřil k tomu nejslabšímu, co kdy komediální Willis natočil. Začátek Red 2 proto znalé vystraší, neboť i Frank zpohodlněl a zatímco v jedničce tápal, co si s obyčejným životem počít, ve dvojce by se nejraději odstěhoval na farmu a dojil dobytek. Naštěstí nic dalšího druhého Zabijáka nepřipomíná.

Je to podívaná podle osvědčeného receptu „co fungovalo minule, nemá smysl měnit“. Znovu jsou hrdinové určeni k likvidaci, opět ve velké míře cestují a pořád mají potřebný nadhled, který je polidšťuje a umožňuje hercům, aby si vychutnali každou narážku a humornou repliku. Nic nového pod sluncem. Druhá porce téhož pro ty, jimž se jednička líbila.


Bohužel se opakuje i rutinní režie, která sice slouží veškerému humoru, ale nedokáže zakrýt slabší části scénáře (znovu absentuje pořádný záporák), ani ohromit akcí. Klíčové nicméně je, že si extrémně nebezpeční důchodci udrželi nadhled a dobrý timing, díky němuž se i natolik otřepaný moment, jako stříhání drátů na výbušnině, může vyprofilovat ve velmi zábavnou scénu.

Rozhodně vás Red 2 nijak neohromí (nejvíce asi zamrzí malé využití Anthony Hopkinse), ale coby oddechovka s partou starých známých funguje takřka dokonale. Na hollywoodské poměry jde navíc o nadstandardní komediální záležitost, která (ač jen chvílemi) dává vzpomenout na zlatý věk americké komedie (Malkovichův vstup na konzulát se zapíše do žánrových dějin) a i když se budete málokdy popadat za břicho, celou dobu ve vás bude rezonovat malý, spokojený úsměv. Sledovat tuhle partu v akci je prostě zábava. Herecké obsazení, to je největší výhra celé Red série. Žádný jiný akční herec neumí být tak věrohodně subtilní, jak Willis tápající mezi dvěma ženami. Nikdo se nemůže vyrovnat půvabům zabijácké Helen Mirren, která pro případ nouze schovává mrtvá těla v mrazáku. A John Malkovich je ta nejlepší oživlá mrtvola, na jaké kdy CIA dělala pokusy. Radost pohledět.

Prozatímní slabší tržby bohužel pohřbívají plány producentů na plánovanou trojku, což nás může trápit v tom smyslu, že tahle parta by další díl bez problémů utáhla. Ale zase si svým druhým vystoupením neuřízla z ostudy kabát. O kolika pokračování úspěšných komedií to lze říci?

Hodnocení: 70%

pátek 19. července 2013

Recenze - R.I.P.D.- URNA: Útvar Rozhodně Neživých Agentů

Muži v černém mají nový džob – vydávají se ve stopách krotitelů duchů. Režisér komediální hitu RED povolal kovboje Jeffa Bridgese a idealistu Ryana Reynoldse, aby společně nastolili pořádek na zemi.

Detektiv Nick Walker (Ryan Reynolds) si plánoval růžovou budoucnost se svou milovanou manželkou, ale vinou nevydařené akce skončí na jako mrtvola na místě činu. Místo putování na onen svět je Walker povolán do mimořádného policejního útvary URNA, který se stará o nemrtvé, jež nechtějí opustit svět. Jako parťáka dostává svérázného šerifa Roye Pulsiphera (Jeff Bridges), který ze zásady pracuje sólo.

Nebudu to zbytečně zdržovat: R.I.P.D.- URNA: Útvar Rozhodně Neživých Agentů je tupě vytvořený produkt. A to tou nejhorší možnou cestou. Představte si skupinku znuděných producentů, jak společně sedí ve velké šedé místnosti a přemýšlejí, čím vydělat na další Ferrari. Vzpomenou si na nedávný úspěch Mužů v černém 3, neschopnost studia natočit třetí Krotitele duchů a cestou nejmenšího odporu projekty spojí v jeden. Stačí vzít scénář prvních MIB, v počítačovém programu automaticky vyměnit mimozemšťany za duchy a z nevrlého starého mrzouta udělat kovboje. A hit je na světě.

Skoro.

Háček je v tom, že Ryan Reynolds nemá komediální přirozenost Willa Smithe. Přehrávané tlačení na pilu Jeffa Bridgese se na rozdíl od minimalismu Tommy Lee Jonese míjí účinkem. Příběh vaří z vody a navzdory zajímavému základu nepřináší vůbec nic zajímavého. Jen recykluje, přetváří, využívá zaběhnutých principů i ohraných žánrových kliček a přitom nic z toho nedokáže podat se správnou lehkostí. Je až s podivem, jak uvolněně a přirozeně vyzněla řada humorných scén v předchozím počinu Roberta Schwentkea RED. RIPD se takřka ve všech ohledech míjí účinkem. Dobrých vtipů minimum, timing herců je doslova příšerný a scénář se ani nesnaží skrývat, že jen vykrádá. Studio zřejmě pracuje s tím, že „jde o letní trikovou zábavu a divákům to bude šumák“. Nesázel bych na to.


V prvé řadě proto, že ani ty triky nejsou nijak ohromující a za druhé čistě kvůli faktu, že ve filmu (navzdory žánru) moc humorných scén není. Většinu času jsem si připadal, že koukám na nějakou lacinou televizní produkci Disney Channel, která má dát vzniknout u teenagerů populárnímu seriálu.

Jediné dobré si Schwentke přinesl z minulého filmu – Mary-Louise Parker. Milá Franka Mosese je tím nejsvětlejším bodem celého RIPD, neboť jako jediná projevuje jistý komediální talent.

Vzhledem ke krátké stopáži nelze mluvit o utrpení. Spíše čistokrevné ztrátě času. Tak zbytečný drahý film tu ještě letos nebyl. Ano, Osamělý lovec je o hodinu delší, než by bylo třeba, ale geniální finále mu upřít nelze. Pacific Rim se veze na vlně Transformers, ale dělá to v technicky precizním balení (jen mu chybí srdce). RIPD nemá nic, díky čemuž by ho vzal divák na milost.

Hodnocení: 30% 

P.S. Film jsem viděl ve 2D a s cz titulky. Ve 3D a s dabingem to musí být hotové peklo.

Recenze: White House Down

Letos jsme se již jednou do teroristy obsazeného Bílého domu podívali s Gerardem Butlerem. Režisér Antoine Fuqua vsadil na krvavost a drsnou akci. Nyní přichází megaloman Roland Emmerich se svou verzí. Nemá sice krev, ale má všechno ostatní.

Na začátku je třeba podotknout, že se mi Pád Bílého domu vesměs líbil (viz moje recenze). Hlavní hrdina byl kožený a pronášel strojeně hlášky. Digitální efekty strojů byly odpudivé a scénář minutu od minut hloupější. Ale jak došlo na kontaktní akci, předváděl hrdina nekompromisní hody, které žádného fanouška Jacka Bauera nemohly nechat chladným. White House Down má sice podobnou zápletku (=teroristy v Bílém domě), výsledek je přesto zcela odlišný.

Pokud měl být Pád v Bílém době moderním drsným thrillerem, White House Down je přiznaný oldschool. Kdyby někdo přišel a tvrdil vám, že je to nějaká akční klasika z osmdesátých let, neuvěřili byste mu to jen díky tváři Channingu Tatuma na plakátě. Jinak je tu všechno, co jsme kdysi v žánru milovali - záporák s morálním kodexem a se zajímavými poskoky, vtipné - ale ne komediální přehrávající - vedlejší postavy (například průvodce Bílým domem, který ničení veškerých artefaktů těžce nese), sympatický hlavní hrdina trpící samomluvou, jmenující se John a pobíhající v nátělníku (může být odkaz na Johna McClane větší?) a k tomu tuna poctivé akce a nadhledu.

White House Down je těžké nějak objektivně hodnotit. Měřítko pocitu uspokojení se totiž ve velkém odvíjí od toho, zda 1) jste divácky vyrůstali na osmdesátých akčňácích a jestli 2) vás to stále nepustilo. Pokud vnímáté Reaganovu filmovou éru za přežitek a Den nezávislosti je pro vás nesnesitelné retro, pak budete trpět od začátku do konce. V opačném případě si užijete filmařsky neuvěřitelně důslednou poctu, která je sice zjemněná přístupností PG13, ale to je jediná vada na žánrové kráse.

Překvapením je i to, že jindy formálně nenažraný Roland Emmerich zvolnil a 99% času sází na souboje muže proti muži. Vše "velkolepé" je vidět v trailerech a film toho o moc víc nenabízí. Kdo chce digitální orgie, ten musí zvolit něco jiného z filmografie německého režiséra. Touhu po destrukcích tentokrát vystřídala ochota sloužit příběhu.

Je ohromná škoda, že White House Down nevznikl před 15 lety, kdy by šlo o zaručený hit, případně že tvůrci nevyužili zápletku pro pátou Smrtonosnou past, v níž by Tatum hrál McClaneova syna. Hodil by se na to dokonale.

Dle mého hodnocení lehce odhadnete, že mi Emmerichova nostalgická hra kápla do noty a jako celek mi sedla o poznání více, než Fuquův útok na oválnou pracovnu. Nemalý podíl má na tom i to, že zdejší scénář má méně fousatý vývoj a prezident v podání Jamieho Foxxe je ochotný nevyjednávat i ve chvíli, kdy má zbraň u hlavy jedenáctiletá holčička. To se počítá!

V mém osobním žebříčku se White House Down stává dost možná tím nejlepším nástupcem Smrtonosné pasti. Což jsem vážně nečekal.

Hodnocení: 85%

pátek 5. července 2013

Recenze: Já, padouch 2

Mocný vládce zla Gru se vrací, tentokrát už žátné pletichaření. Ze zloděje měsíce se stal zodpovědný otec, který vyrábí (hnusné) džemy. Někdo ale začíná dělat neplechu. A protože Antipadoušská liga si neví rady, kdo by mohl poskytnout lepší pomoc, než bývalý mistr zločinu?

Animovaná komedie Já, padouch patřila k tomu lepšímu z animované produkce posledních let (pokud mluvíme o středním proudu, který nemá větší ambice, než že z diváků vyrazí nějaké ty peníze). Nebudeme si ale nic nalhávat. Důvod, proč se snímek těšil tak dobrým ohlasům, byl prostý - vděčil za to potrhlým žlutým Mimoňům, který podobně jako veverka v Době ledové působí jako osvěžující komediální vsuvky, žíjící tak trochu vlastním životem. Jaká ironie, že jsou vznikly díky nedostatku peněz, neboť studio původně plánovalo pomocníky lidštější, ale nezbyly na pokročilé animace peníze. A tak svět poznal podivné malé chlapíky se zatraceně nakažlivým smíchem.

Dvojka je jednička protažená kopírkou. Znovu se tu řeší banálním způsobem rodinné hodnoty, zápletka je spíše do počtu (v pohodě by vystačila na dvacet minut dlouhý skeč), Gru a jeho holky jsou "jen" odpovídajícími žánrovými stereotypy a ani nová postava agentky Lucy Wildeové s výborným hlasovým podáním Veroniky Žilkové díru do světal neudělá. Ale ti malí nezbedové!


Pořád umí být extrémně zábavní svou cartoonovskou zbrklostí, střelenými kostýmy a podivnou mluvou. Je v zásadě jedno, jakou hovadinu zrovna dělají, VŽDYCKY je zábavné je sledovat. Dokonce i natolik laciný fór, jako jméno šéfa Antipadoušské ligy Velezadka, dokáží svým podáním prodat.

O Já, padouch 2 tak do jisté míry platí to, co o jedničce: Jde o žánrovou oddechovku bez větších ambicí, která by skončila v propadlišti dějin, nebýt Mimoňů. Je proto jen dobře, že se aktuálně připravuje film, kde budou malí nezbedové v centru dění. Protože co si budeme povídat. Právě žluťáskům vděčí série za úspěch a většina z nás na dvojku vyrazí čistě kvůli nim.

Hodnocení: 60%

středa 3. července 2013

Recenze: Osamělý jezdec

Johnny Depp a Gore Verbinski se vydávají na další dobrodružství. Po vzkříšení pirátského žánru přesedlali na western, aby společně vyprávěli příběh indiána Tonta a muže zákona Johna Reida. 

Zkraje se sluší podotknout, že snímek Osamělý jezdec volně navazuje na slavný seriál z padesátých let, který má v Americe status obrovského kultu a je velmi pravděpodobné, že nejnovější celovečerní adaptace nejednou odkazuje k něčemu, co většina evropských diváků nebude znát. Vyjma škorpióny požírajících králíků (?!) se nicméně daří vyprávět na originálu nezávislý příběh, respektive nemá divák pocit, že je něco v záběru zřejmě jen proto, že to bylo v původní show.

Přestože snímek po vzoru původního seriálu odkazuje svým jménem k muži zákona, v roli Tonta je Johnny Depp a tudíž mají obě postavy ve filmu stejně prostoru.  Vše začíná převozem nebezpečného desperáta Butchem Cavendishem (William Fitchner), vedle něhož sedí spoutaný Tonto, zatímco John Reid (Armie Hammer) se veze v kupé s obyčejnými cestujícími. Když vlak přepadnou bandité, je Butch osvobozen a Reid se společně se svým bratrem vydá po jeho stopě. Nakonec skončí po boku Tonta, který je trochu výstřední a v mnohém svým chováním připomíná Jacka Sparrowa (což můžete brát jako pozitivum nebo negativum, záleží čistě na nátuře).

Není to tak dávno, co se kiny prohnal nemastný/neslaný western Kovbojové a vetřelci, který se pokusil zaprášené schéma okořenit sci-fi složkou. Výsledek bohužel postrádal naléhavost žánrových souputníků (přestože se pokoušel působit stejně špinavě) a zoufale mu chybělo odlehčení. S tím druhým Osamělý jezdec celou dobu bojuje s proměnlivou úspěšností. Jeho gagy se dělí na geniálně groteskní (vtip s postaveným žebříkem na vlaku), použitelné (domlácený orchestr), zbytečné (vtip s koňským exkrementem ve vlasech) a zcela nepochopitelné (králíci!). Humor je značně nevyvážený a mohlo by ho být mnohem více, ale díky bohu, že tam alespoň nějaký je! Únavně předvídatelný příběh je alespoň pravidelně oživován a umožňuje vydržet předlouhou stopáž dvě a půl hodiny.

Osamělý jezdec bojoval od počátku o svou existenci pro přemrštěný rozpočet, díky čemuž museli tvůrci proškrtat scénář, aby se vešli do studiem požadované částky. Neškrtali dost. Řada scén má charakter vaty, rámování příběhem malého chlapce je zbytečné a i na ploše dlouhých 150 minut si tvůrci dovolí hned několik dějových kotrmelců bez řádného vysvětlení (namátkou - proč byl vůbec Tonto v úvodu vezen s Butchem a jak se poté dostal z vězení?). Filmu navíc dělá (podobně jako zmíněným Kovbojům a vetřelcům) medvědí službu PG13. Nemůžete dost dobře natočit western, kde se vyvražďují celé vesnice a záporák jí lidská srdce, a přitom tomu dodat fasádu neškodné zábavy pro celou rodinu. Tenhle kompromis prostě nefunguje.


Depp herecky nepřekvapí. Navzdory vizuální proměně je Tonto pouhou variací na slavného piráta. Rozdíl je akorát v tom, že opileckou prostořekost vystřídalo metaforické žvatlání . Příjemným překvapením je Armie Hammer v roli Reida, který nepostrádá potřebné charisma a jeho interakce s Deppem není vůbec špatná. Všichni ostatní jsou bohužel nezajímaví. Buď jsou oběťmi vlastní škatulky (záporáci), nebo nemají dostatek prostoru (bordelmamá Helena Bonham Carter).

Gore Verbinski na režijní sesli znovu potvrzuje, že si druhými Piráty sáhl na vrchol, k němuž se již zřejmě nikdy ani nepřiblíží. A bohužel se stále častěji zdá, že jeho hlavní Achillovou patou je příběh samotný. Jakmile dojde na akci či humorné scény (ideálně obojí), dokáže strhnout, sršet nápady a přeřadit do otáček, díky nimž se náhle snímek řítí ke svému finále se zdrcující jistotou. Naštěstí si v rámci Osamělého jezdce nechal to nejlepší na finální třicetiminutovku. Pokud se tedy prokousáte dvěma hodinami „nic moc zajímavého westernu“, dostane se vám aspoň úderné tečky. Byla by dokonalá, kdyby v ní režisér nevykrádal sám sebe (scéna se žebříček zde končí ve variaci na Sparrowův výstup na molo z prvních Pirátů) a kdyby postavy neskákaly jak Supermani.

Osamělý jezdec je (pocitově a zřejmě i reálně) nejdelším blockbusterem, jaký zatím letos dorazil do kin. Žádná vyložená katastrofa, jen zbytečně natahovaný film, jemuž by prospělo zkrácení. Kdo se s Reidem a Tontem na jejich cestu vydá, přežije nejspíš bez úhony. Počítejte ale s tím, že se během filmu budete dívat na hodinky. A čím náročnější jste, o to pomaleji čas bude ubíhat.

Hodnocení: 50%

P.S. Pokud mi někdo vysvětlí ty extrémně agresivní králíky, budu mu neskonale vděčný.
                                                                                                               

sobota 29. června 2013

Recenze: The Last of Us

Herní a filmový průmysl se stále více protínají. Filmaři hledají ve světě jedniček a nul silné látky, jimiž by mohli ohromit diváky v přítmí kinosálů. A herní studia naopak přebírají filmové postupy, aby svým hráčům nabídla co nejintenzivnější a nejepičtější zážitek. Mafie, Uncharted, God of War a jím podobní jsou vyloženou slastí pro své pojetí, kdy prezentace příběhu, hudba, dabing, ingame animace atd. vytváří kompaktní celek, který je zábavné i „jen“ sledovat. Dokonalá souhra formy a obsahu.

Bezpochyby nejdál v daném stylu zašli tvůrci trilogie Uncharted – studio Naughty Dog. Jejich konzolový Indiana Jones se stal zcela po právu jednou z nejvýraznějších tváří konzole Playstation 3. Třetí díl atakovat nejvyšší známky (96% v recenzích!), díky čemuž stálo studio v nevděčné pozici. Stvořilo opěvovanou hru a chtělo přijít s něčím úplně novým, takže došlo na oznámení postapokalyptického The Last of Us. Tak trochu to připomínalo situaci Christophera Nolana, který po fenomenálním Temném rytíři ohlásil Počátek. Ne, že by mu fanoušci nevěřili, ale… bylo opravdu kam stoupat? Jak dokázal ohromný úspěch Počátku, bylo. A stejné je to s The Last of Us. Poznáte ruku vypravěče, protože jisté funkční postupy netřeba obměňovat. Přesto je výsledný zážitek jiný. A v tomto případě i mnohem lepší. 

The Last of Us je příběhem lidí, kteří musí v nehostinné vizi budoucnosti přežít. Svět skončil díky pandemii v troskách, v nichž procházejí živí mrtví a lidé jsou legendami. Ale tady nejde o hnijící zombie, ani o stvůry schovávající se před světlem. Zdejší mutanti vykazují vražedné touhy a buď ještě připomínají cosi lidského, nebo už se z nich stali absolutní zrůdy. Bohužel ani přeživší není dobré potkávat. Lidé zoufale bojují o zásoby, utvářejí nebezpečné frakce a každého, kdo „není s nimi“, vnímají jako nepřítele. V tomhle světě je zkrátka každý sám sebe. A to včetně hrdiny Joela, který dostane coby pašerák za úkol dopravit nezvyklý balíček – mladou dívku Ellie.

Málokdy se vidí natolik poučená hra. Jedna věc je výborně napsaný scénář, který se stará a pravidelná překvapení, umožňuje postavám skutečně ožít a celou dobu táhne pozornost svých hráčů. Stále to u velkých titulů není pravidlem, dá se ale říci, že je příběhové lince a vývoji charakterů u velkých her v současné době věnována v herní branži stejná péče, jak u filmu. Poučeností myslím nyní principy a postupy. Způsob dávkování herních možností, gradace obtížnosti, rozložení úkolů a samozřejmě nesmím zapomenout na ovládání, které je alfou i omegou každé hry. To všechno funguje v The Last of Us – bez zbytečného přehánění – dokonale. Není to otázka přehnaného entusiasmu. Pamatujete, jak vybroušeným klenotem byl zmíněný Temný rytíř? Nešlo o hype. Byla to krystalicky přesná práce, fungující ve všech myslitelných ohledech. S touhle hrou je to stejné.


Bude vás těšit každou minutu, ať už samotným vývojem příběhu, chytře navrženými lokacemi, které sice neumožňují absolutní svobodu pohybu (podobně jako v Uncharted vás hra chytře vede za ručičku a dovolí vám vždy vidět jen určitý úsek celku), ale umožňuje variabilní hratelnost. Chcete být divoký jako Rambo, vrhat se do honiček a pokoušet štěstí osudu? Může být. Dostane vás nedostatek nábojů i energie, ale hru nakonec projdete (i v tom „hurá“ stylu lze najít klíč na úspěšnou likvidaci s minimem šrámů). Přesto se vyplatí být taktik. Pokud vidím hlouček nepřátel, kteří nestojí daleko od sebe, je šikovnější je nalákat zvukem na jedno místo a všechny vzít jednou bombou, než začít bezhlavě pálit. A co je nejlepší – hra vás tohle naučí! Přímo motivuje k přemýšlení, jak nejlépe a co nejefektivněji projít lokace (ať už s hlasitějším či plíživějším stylem). Je čistě na každém, jakou taktiku si zvolí. A je mi upřímně líto hry Metro: Last Light, která také vychází nyní, má podobné principy a i když vůbec není špatná, vedle The Last of Us se jeví jako chudý příbuzný (ti, co nemají Playstation, za ni nicméně budou rádi).

Kapitolou samou pro sebe je grafika a velkolepost, s jakou v Naughty Dog pracují. Prozrazovat více by byl hřích, protože tohle je zkrátka nutné zažít „na první dobrou“ s ovladačem v ruce. Párkrát mi během hry každopádně spadla brada a je obdivuhodné, co Naughty Dog z Playstation 3 umí (z technického hlediska) vymáčknout. Samozřejmě, existují hry s věrnější grafikou, ale míra detailů je v The Last of Us ohromující (v případě obličejů lze kupříkladu skutečně mluvit o hereckých výkonech – vidíte každý záchvěv emocí).


Svou roli hrají i detaily, ať už mluvíme o živém světě plném nejrůznějších odkazů či nenucené interakci postav. Ve hře je člověk málokdy sám. A druhá postava naštěstí není na obtíž. Nejenže se takticky drží ve stínu a nevytváří bariéry, ale dokonce umí v případě potřeby pomoci. Vyloženě mi vyrazilo dech, když jsem byl krůček od smrti a náhle se přihnala Ellie a dobře mířenou ránou cihlou mi zachránila život. Bylo by naivní na to spoléhat (za celou hru mi pomohla možná 3x), ale díky tomu je hra ještě o něco napínavější. 

The Last of Us není krátká hra. Nabízí 13 hodin herního času (pro méně zvídavé méně, pro důkladné ještě více), přičemž ani jednou hra neupadne do stereotypu. Chytře totiž nevyužívá jen zákeřný virus k rozpracování zápletky, ale i samotné přeživší, kteří jsou stejnou hrozbou. Přiznám se, že mi výsledná herní doba přišla nakonec i krátká. Není. Ale ta hra je tak dobré, že bych v jejím světě rád zůstal ještě pár hodin. Nebo i týdnů. Jeden z mála klenotů, který dohrajete a budete mít touhu ihned začít zase od začátku. 

The Last of Us je nejen jednoznačně nejlepší hrou současné generace konzolí, ale dost možná i nejlepší vzniklou hrou vůbec. Kdo nehrál, nepochopí. Kdo ano, bude v nejbližší době těžko nadšeně hrát něco jiného.

Hodnocení: 100%

pondělí 10. června 2013

Metro: Last Light

Milovníci postapokalyptického Fallouta dostali před třemi lety nečekaný dárek – herní adaptaci poutavého bestselleru Dmitryho Glukhovskyho Metro 2033. Příběh lidí, kteří se před radioaktivním prachem museli ukrýt v tunelech metra, je samo o sobě lahůdkovým nápadem. V prvním díle se povedlo atmosféru knihy plně přenést a přestože titul trpěl nejedním neduhem (některé zkratky oproti herní předloze působily zmatečně, většina hry měla koridorový ráz), stal se z něho hit.

Dvojka původně měla vycházet z knižního sequelu Metro 2034, nakonec se ale tvůrci rozhodli pro vlastní příběh. Znovu sledujeme Artyoma, který to již dotáhl na respektovaného člena Řádu. Když je na povrchu nalezen přeživší Temný, jste vysláni k jeho likvidaci. No a situace se samozřejmě zkomplikuje.

Výhodou dvojky je plnohodnotná možnost volby. Zatímco jednička vás pojetím lokací omezovala, Last Light je koncipováná tak, aby si na své přišli tichošlápci, stínoví vrazi i maniaci toužící po hutných přestřelkách. Záleží jen na nátuře. Jste rádi mimo radar a nechcete si špinit ruce? Žádný problém. Když budete opatrní, můžete za celou hru zabít jen pár lidí. Uspokojuje vás, když někoho překvapíte ze zálohy a tiše ho zlikvidujete? Do toho. A Rambo styl? I ten tu funguje (pokud ho ale budete preferovat, brzy vám dojdou náboje). V rámci stínové hry/silent killu snad chybí jen možnost odtáhnout mrtvého protivníka, aby jeho tělo nezalarmovalo ostatní.

Zatímco AI lidí je celkem použitelná, mutanti na povrchu planety, kde se znovu neobejdete bez masky, jsou ukázkou naprosté demence. Překážky jsou jim stejným nepřítelem, jako vaše puška, neustále pobíhají před hlavní, abyste měli co největší šanci na dobrý výstřel a i když se jich kolem vás sesype deset, ve výsledku jich útočí jen pár. Souboje s mutanty naštěstí nehrají v Last Light prim (jde spíše o jakési zpestření) a soubojů na povrchu není tolik, aby vás tupost protivníků otrávila.


Graficky vypadá titul solidně - současný nadstandard, který neohromí, ani nedělá ostudu. Potěší některé detaily (třeba možnost jít do divadla), ale vyloženě vytěžené prostředí není. Může se zdát, že Last Light ode mě dostává za uši. Má to svůj důvod. Vychází totiž očekávané TheLast of Us, které jsem hrál na přeskáčku s Metrem. Obě hry spojuje plíživost, hororové prvky, zničený svět a ve všem bohužel Metro ztrácí. Ne, že by vývojáři druhého Metra odvedli špatnou práci. V Naghty Dog jen zkrátka stvořili klenot, s nímž to nikdo z podobného žánrového ranku nebude mít lehké.

Metro: Last Light je bezesporu atmosférický a zábavný titul, který má tu smůlu, že vyšel v době, kdy se na pulty obchodů dostává bezchybná hra z téhož žánrového ranku. Vedle fenomenálního The Last of Us se Metro: Last Light jeví jako pouhý předkrm. A tak ho musíte brát. Pokud se vám líbila jednička, dvojka vás rozhodně nezklame. Pokud patříte mezi novicky (což je u hráčů Playstation 3 pravděpodobné, protože jednička na ní nevyšla), ulehčí vám vstup do světa kvalitní české titulky. Jestli jste už ale hráli příběh Joela a Ellie, raději setkání s Artyomem odložte na později.

Pokud nicméně nevlastníte Playstation 3, můžete si k mémo hodnocení klidně přičíst 10%.

Hodnocení: 75%

Za zapůjčení hry k recenzi děkuji internetové prodejně Gamesarena.cz