středa 18. února 2015

Recenze: Padesát odstínů šedi (FILM)

Být čtenářem knihy zpravidla následné filmové adaptaci moc nepomůže. Jen těžko se filmaři trefí do vkusu všech čtenářů (nemluvě o těch nejnadšenějších, kteří nejlépe ví "kdo by měl koho hrát atd."). V případě filmových Padesáti odstínů šedi se ale odvážím tvrdit, že je znalost předlohy jen k prospěchu věci. 

Kniha je totiž - bez zbytečného dramatizování - velmi špatná. Je na ní citelně znát, že ji nepsal zkušený autor, ale nadšenec do laciné románové literatury (což není předpojatá poznámka - E.L. James se netají tím, že trilogie Padesát odstínů šedi vznikla jen jako fan-variace populárního Twilightu).

Přestože má první díl, podle něhož je film natočen, ohromných 600 stran, nic moc se v něm neděje. Dívka potká chlapce a ten je jí okamžitě zaujatý. Poté se neustále oťukávají, do toho se proletí vrtulníkem, letadlem, skočí na promoci a k rodičům, dvakrát do červeného pokoje a na konci vše nesmyslně zkomplikují. A nic navíc. Žádný skutečný konflikt ani dramatický oblouk, jen uměle vytvořené problémy, v nichž ve skutečnosti žádné drama není.

Což film na jednu stranu podtrhuje, současně se ale dokáže nad prázdnotu a diletantský vypravěčský tón knihy povznést. V prvé řadě totiž zmizel vnitřní monolog Any. Ten má v knize podobu jakéhosi naivního deníčku dívky, které je sice 21, myšlením se ale zarazila někde na úrovni deváté třídy. V druhé řadě film lehce upravuje vztah Christiana a Any. V knize je Christian prezentovaný jako někdo, kdo je na pravidla vysazený a je pro něj důležitý osobní (a nenarušený) prostor. Film je v budování románku podstatně tradičnější a jen občas probleskne to, že "Christian má nějaký problémek".

Neoddiskutovatelnou slabinou je nešťastné obsazení hlavních rolí. Jamie Dornan je schopný herec a má v sobě zajímavou vnitřní tenzi, díky níž se za úsměvem hodného hocha ukrývá cosi nebezpečného. Odpovídající charisma ovšem nemůže vyvážit to, že se fyzicky ani zdaleka knižnímu Christianovi neblíží. Ještě hůře dopadla Dakota Johnson, jež vypadá spíše jako třicátnice předstírající (neúspěšně) školačku, než jako nevinná studentka.

Paradoxem je i to, že snímek – navzdory tvůrčí převaze žen – pořád pracuje s mechanismy erotických filmů, které cílí hlavně na muže. V těch několika málo peprnějších scénách je znovu objektivizována především žena (tedy Ana), zatímco muž (Christian) hraje druhé housle a filmová kamera se mu téměř nevěnuje. Podtrhuje se i nesmyslné filmové pravidlo, že u ženy můžete ukázat prakticky cokoli, zatímco u mužů končí nahota u jejich nahého pozadí a vypracovaného six packu. Znovu jsme tedy svědky (navzdory předloze) filmu, který vidí erotiku optikou muže, i když je paradoxně určen ženám.

A ona je ostatně celá erotika ve filmu "jaksi omylem". Zabírá pár minut a přestože reklama mluví o revoluci, kdokoli s trochu barvitějším sexuálním životem bude v sále jen těžce věřit tomu, jak malou fantazii mají nadšené čtenářky knihy (film nicméně nabízí stejné "nic" jako sama kniha, takže nejde ani tak o výtku směrem k adaptaci jakožto spíše k samotnému fenoménu).

Režisérka Sam Taylor-Johnson naštěstí zalila příběh ocelově šedou atmosférou, líbivými filtry a popovými songy. Ty sice nepomáhají budovat příběh, ale on tu žádný vlastně ani není. Zato se daří vytvořit sérii poměrně použitelných hudebních videoklipů. Zjednodušeně řečeno - na celé to "nic" se poměrně dobře kouká. Občas se dokonce podaří vytěžit ze scény i nenucený vtip (jednání o smlouvě v konferenční místnosti, nečekaná návštěva železářství), jindy film baví kouzlem nechtěného, kdy chce být sexy a zoufale mu to nejde. Body k dobru lze ještě přidat za úvod, který zbytečně nezdržuje a poměrně rychle přechází k prvnímu seznámení Any s Christanem.

Nejhorší je každopádně vynucený konec, v němž je najednou třeba něco honem rychle řešit. Vyjma něj se ale dá Padesáti odstíny šedi proplout bez větší újmy. Ano, většinu času je to nuda. V porovnání s předlohou je to ale pořád nuda, která trvá jen dvě hodiny a nemá čím ublížit. Maximálně překvapuje tím, jak málo stačí k tomu, aby se o něčem hodně mluvilo.

Filmových Padesát odstínů šedi bude vyvolávat vlnu emocí. U zhrzených fanynek, jež chtěly jiné herce, u frustrovaných mužů, kteří "museli" (ideálně na Sv. Valentýna) na film se svou drahou polovičkou do kina a u milovníků kvalitní filmové zábavy, jimž se bude příčit, že něco tak obyčejného udává trendy a bortí žebříčky návštěvnosti, zatímco ve vedlejších sálech paběrkují jednoznačně výživnější kousky. Nic z toho nezmění fakt, že film jen o premiérovém víkendu vydělal ohromných 240 milionů dolarů. A má to i své plus. Minimálně jde o důkaz, že eRková přístupnost skutečně nestojí v cestě úspěchu. A to je něco, za co jsem vlastně Padesáti odstínům šedi vděčný. 


Hodnocení: 40%

P.S. Docela zajímavé je to, že je film ztělesněním nejpovrchnějšího vnímání pana pravého - prince z pohádky, který "má vlastní vrtulník, rozdává auta, věci od Applu a k tomu po večerech hraje polonahý v přítmí na piano". V tom nicméně nevidím problém. Muži také nejsou ve svých fantaziích o dokonalé ženě dvakrát komplikovaní. Že je Christian de facto stalker (Anu neustále sleduje, má tendenci zasahovat do jejího soukromí), to už je druhá věc...

pátek 13. února 2015

Recenze: Jupiter vychází

Novinku sourozenců Wachowských již předem provázela pověst průšvihu. Obstojně šlapající trailery a aura autorů Matrixu přesto zachovávali určité naděje. Nyní konečně Jupiter dorazil do kin. A nevyšlo z něj bohužel téměř nic dobrého.

Jupiter (Mila Kunis) se živí uklízením cizích domů a sněním o tom, jaké by to bylo nosit drahé šaty lidí, o jejichž čistou domácnost se stará. Je nikdo, ale to se brzy změní. Svět, jaký známe, je totiž pouhým střípkem velkolepého a pokřiveného obrazu, v němž mají lidé poměrně nevděčnou roli. Ruku osudu nad nimi drží prastarý ušlechtilý rod z dalekých hvězd. A Jupiter se náhle nečekaně dozví, že je potomkem rodu, má nárok na významné dědiství, z ničeho nic jí jdou po krku vesmírné zrůdy a ona dostává bodyguarda (Channing Tatum), který ji musí pomoci zachránit všechno a všechny.

Když v roce 1998 přišel (tehdy ještě visionářský) Luc Besson s Pátým elementem, bylo to zjevení. Šlo o klasický příběh boje dobra a zla, ovšem vyšperkovaný tolika scenáristickými a režijními nápady, až se člověk „rád nechal opít rohlíkem“, přestože podobnou story jsme slyšeli nespočetněkrát. Své sehrál i perfektní casting v čele s přesným Brucem Willisem, krásnou Millou Jovovich a patřičně slizkým Garym Oldmanem. I dnes působí Pátý element stejně svěže a nápaditě, jako v době svého vzniku. Nyní se o podobně nadčasový kousek "plný fantazie" pokusili sourozenci Wachowští.

Vzali si podobně banální základ, jehož stavební prvky si navíc vypůjčili z vlastního fenoménu. Podobně jako v Matrixu, i zde je ústřední hrdina=vyvolená vržena do králičí nory, aby zjistila, že svět, jaký zná, je v podstatě jen iluze a ona musí bojovat o osud celého lidstva. Tím ovšem veškerá podobnost končí. Tam, kde Matrix bodoval ochotou bořit zaběhnutá klišé, překypoval energií, sebevědomím a nápady, tam se Jupiter vychází potácí podobně nejistě, jako by ho vedla ruka nezkušeného debutanta.

Základní kámen úrazu leží již v příběhu, který nejspíš i vinou složité postprodukce (snímek byl před svým uvedením přestříhán) nedává moc smysl. Aniž bych chtěl zbytečně spoilerovat, již samotný konflikt, proč je hrdinka středem zájmu, je vyvolán jen proto, že je seznámena se svým původem - což jí navíc oznámí záporák vlastním aktem! Kdyby se býval držel plánu a Jupiter si vůbec nevšímal, žádný problém by nevznikl. Od zmatené zápletky se dále odvíjí to, že je Jupiter vržena do mlýnku tří stran, z nichž každá sleduje jiné zájmu. Ušlechtilý rod se skládá z tří sourozenců – dvou bratrů a sestry. Ti všichni si Jupiter předávají jak horký brambor, často ovšem buď není jasná motivace toho, o co komu jde (platí hlavně pro sestru), případně vůbec nedává smysl, proč někdo tak složitě potřebuje hrdinku unést a dopravit na své sídlo, když tam podle původního plánu stejně směřovala.

Zmatenost děje pak podtrhuje až neskutečná sterilita všeho, co se na plátně odehrává. Filmu zoufale chybí nadhled i humor a po většinu času je jen těžkopádnou splácaninou všeho možného. Co na tom, že výprava je opravdu špičková a každý trik měl od grafiků tu nejlepší možnou péči. Wachowští bez ladu a skladu dali do jednoho filmuskřeta z Harryho Pottera, Lizarda z Amazing Spider-Man, mimozemšťany z Akt X, svatbu z Hunger Games, Sloního muže, polovlkodlaka, andělská křídla, obří futuristické koráby, létající boty a nic z toho nepomáhá. Vesmír nepůsobí komplexně a promyšleně, ale jako změť náhodných motivů, které nemají řád a střídají se jen podle potřeby.

A hlavně je to nuda! Snímek má něco málo přes dvě hodiny, ale působí minimálně dvakrát delším dojmem. Na vině je především samotná dikce vyprávění, která namísto vyzrálé sci-fi servíruje „něco jako Twilight, akorát ve vesmírných kulisách“, přičemž ani akční scény to tentokrát nezachraňují. Wachowští v nich nepředvedou nic, co by stálo za zapamatování a ještě ubíjejí podivně rozvrženým tempem, kdy například film nabídne se stejně dramatickým odpočítáváním hned dvě finále. A napětí přitom nikde.

Příčí se mi dávat podobnému filmu 20%. Je vidět, že se na něm vypotilo ohromné množství tvůrčí energie. Výsledek je nicméně natolik nezábavný, nezajímavý a bohužel i nevhodně obsazený (Tatum nemá co hrát, Kunis celou dobu vypadá, že je filmu omylem), že zkrátka nemám možnost jít ve známce výše. Možná při vzpomínce na roztomilé cameo Terryho Gilliama při zřejmě nejzábavnější scéně filmu, v níž si hrdinka snaží na úřadě vyběhat potvrzení svého původu. Pak mi ale dojde, že tak drahou a nezvládnutou sci-fi jsme neměli v kinech od Žoldák: Legie zkázy. A jsem zpátky na 20%.

Hodnocení: 20%