Oldie: Atlantida: Tajemná říše a Planeta pokladů

Poměrně nedávno jsem se na Kinoboxu v tomto článku věnoval slavnému propadáku Planetě pokladů od Disneyho. Právě Planeta pokladů společně s Atlantidou: Tajemnou říší mohou za to, že se dnes studia doslova štítí klasické animace a raději točí všechno ve 3D. Oba filmy vznikly na začátku nového tisíciletí a ani jeden si extra dobře nevedl v kinech. Atlantida při rozpočtu 120 milionů celosvětově vydělala 185 (což na pokrytí všech nákladů rozhodně nestačilo), Planeta pokladů stála 140 a dopadla ještě hůř - vydělala slabých 109.

Protože jsem si Planetu pokladů pamatoval jen matně a Atlantidu pro jistotu vůbec neviděl (a vlastně si ani nevybavuji, že bych ji registroval, když byla v kinech), rozhodl jsem se o víkendu pro společnou projekci, abych doplnil mezery a zjistil, co vlastně bylo na filmech tak „průserového“.

Překvapilo mě především to, jak moc jsou si filmy podobné, přestože mají naprosto odlišný tvůrčí tým. Oba mají jisté verneovské dějové obrysy, oba zběsile míchají žánry, oba mají neujasněný vytvořený fikční svět. V tomhle ohledu vede Planeta pokladů, kde se postavy skládají z lidí, lidí vypadajících jako zvířata, lidí vypadajících jako monstra a chodícího prdícího polštářku. Proč takový zběsilý mix? Protože proto. Na nějaké vysvětlování se tu nehraje.

Oba filmy mají prostý děj, jehož cesta za cílem je nezvykle krátká a oba po doražení do cíle rozehrají příběh číslo 2. Z animačního hlediska jasně vede „tradičnější“ Planeta pokladů. Atlantina, čerpající z japonských anime, je upřímně na hranici vizuálního hnusu. Fakt, že příběh není z nejzajímavějších, se dle mého zdaleka tak nepodepsal na menším zájmu publika. Spíše šlo o to, že ten film zkrátka nevypadá dobře. Celosvětově se nicméně Atlantida jakžtakž zahojila, což se o paradoxně povedenější a hezčí Planetě pokladů říci nedá.

V obou filmech (aniž by to narušovalo pohodovou atmosféru letního animáku s popovým hitem Disneychanel) také zemře nezvyklé množství postav. V Atlantidě dokonce celé desítky!

Atlantidou a Planetou pokladů se Disneyho studio pokusilo o dospělejší animáky, což rozhodně nebyl špatný směr. Bohužel myšlenku ani jeden z nich nedotáhl do konce, takže ve výsledku byly filmy příliš drsné pro děti a příliš infantilní pro dospělé, tudíž nebyly pro nikoho (Planeta k tomu nicméně byla donucena, neboť po premiéře Atlantidy studio zpanikařilo a donutilo tvůrce k masivním přetáčkám, aby výsledek nebyl tak temný). Je zcela logické, že filmy propadly, když neměly konkrétního cílového diváka. Připisovat jejich neúspěch 2D může jen krátkozraký idiot.

Pokud váháte, zdali do zatracovaných Disneyovek jít, směle do toho. Není to žádná odstrašující tragédie, která by vám znásilnila obraz slavného studia. Jen průměrná práce s občasnou světlejší chvilkou a několika málo geniálními záchvěvy. Kupříkladu já chci domů morfa!

 

A minimálně je zajímavé vidět od Disneyho něco temnějšího a uvědomit si, že chvíli mělo studio odvahu jít proti vlastním stereotypům. Škoda jen, že ta chvíle byla tak krátká a nevyužitá.