Val (Al Pacino) byl právě po 28 letech propuštěn z vězení a jeho nejlepší přítel Doc (Christopher Walken), který s nímž coby lupič prožil nejednu akci, ho (i přes námitky) vytáhne na flám. Po téměř třech dekádách za mřížemi je co dohánět. Aby byla sestava kompletní, vyzvednou z domova důchodců i parťáka Hirshe (Alan Arkin). Šlo by o krásné setkání, nebýt tu jeden háček – Val kdysi zabil syna mafiána a Doc má zajistit, aby se nedožil rána.
"Říká se, že umíráme dvakrát. Jednou, když opouštíme tělo a podruhé, když poslední člověk, co nás zná, vysloví naše jméno."
Scénář Jako za starejch chlapů (2012) nějakou dobu putoval Hollywoodem. Dokonce způsobem, že Pacino stihl projevit zájem a pak situace utichla, takže mu ho až náhoda znovu přihrála na stůl. Nevěnoval mu pozornost dvakrát zbytečně. Inteligentně napsaný průřez jedné noci, během níž si tři staří přátelé připomenou své velké dny, je dostatečně zábavný v detailech stařeckého mudrování, znovunalezené radosti k životu i upřímnému pohledu do očí smrti. Je to ten typ dobře vystavěného scénáře, z něhož si odnesete nějakou tu trefnou radu do života, sem tam se zasmějete (ať už u hlášky nebo celé scény) a něco vás donutí k zamyšlení. Ideální mix zábavného a naléhavého.
Režisér Fisher Stevens, jehož většina zná hlavně jako herce z Číslo 5. žije (1986), sice nedokázal všechny aspekty scénáře plně využít, ale rozhodně ho nepotopil. Silné momenty udržel v normě a slabší natočil tak, aby nepůsobily nepatřičně. Nutno uznat, že obrovský podíl na tom, že vše víceméně funguje, má (vyjma přesně padnoucí hudby) nezvykle dobré herecké obsazení.
Je to dlouho, co z Al Pacina zářila na plátně taková energie. A nejen proto, že je aura bývalého gangstera něco, co mu vždy bylo herecky nebližší. Až ho uvidíte, jak se s elegancí sobě vlastní pere se životem a do toho zvládne pomalý tanec se sexy dvacítkou, znovu vám před očima ožije Carlito Brigante. Tvůrci si nemohli pro postavu pojmenovanou Valentine přát lepšího představitele. O nic slabší není Christopher Walken peroucí se s dilematem vlastního úkolu. Alan Arkin má spíše epizodní roli, naštěstí o nic méně působivou. To ostatně platí i pro všechny ostatní vedlejší postavy.
Ať už mluvíme o roztomile ulítlé Lucy Punch v roli bordelmámy, vždy usměvavé číšnici Alex v podání Addison Timlin nebo záporákovi Marku Margolisovi, každý dokázal svou postavu přivést k životu. Není malých rolí, jen malých herců. Jako za starejch časů vám to dokonale předvede.
Snímek je navíc vzácným úkazem toho, že se dá i sebelacinější fórek prodat s grácií, pokud máte k ruce schopné herce a k tomu scénář, který z nich nedělá šaškující idioty. Příkladem budiž, že jeden z running gagů filmu se točí okolo prostitutek a viagry. A ani jednou vám za herce nebude trapně.
"Je načase někomu nakopat prdel. Nebo si dát žvejku. Žvejky mi došly."
Není to ten nejlepší film, jaký loňský rok přinesl. A nejspíš se k nim ani neblíží. Až z něj ale budete odcházet, nejspíš ve vás zůstane onen Valův poslední tanec vstříc smrti, Arkinova znovunalezená chuť do života a Walkenovo dilema, jakým směrem se vydat. Není to nic, co bychom již na plátně neviděli. V Jako za starejch časů to ale dohromady neuvěřitelně ladí. Tahle podívaná je zkrátka jako sklenka dobré whisky. Napřed možná trochu trpká. Když jí ale dáte čas, krásně vás zahřeje.
Žádné komentáře:
Okomentovat