Recenze: Hunger Games: Vražedná pomst

Katniss chtěla jen přežít. A to za každou cenu. Nechtěně svým nasazením zažehla plamen odporu, který den ode dne sílí. Prezident Snow potřebuje nastolit klid v jednotlivých sektorech, kde obyvatelé začínají postupně rebelovat proti hlídkám. Využije proto výročních Hladových her.

Katniss (Jennifer Lawrence) a Peeta (Josh Hutcherson) se stali miláčkem lidí Kapitolu i utlačovaných obyvatel jednotlivých krajů. Z toho důvodu musí, navzdory faktu, že se ihned po skončení her odcizili, nadále předstírat zamilovanost. Aby byl vliv jejich „pozitivní lásky v těžkých časech“ co nejplošnější, jsou jako pár vyslání na propagandistickou šňůru napříč celou zemí. Snow (Donald Sutherland) si od akce slibuje ústupek odporu, když ale lidé vidí Katniss na vlastní oči, mají o to větší touhu bojovat. Dojde proto na nečekaný plán – pro 75. Hladové hry budou z každého kraje vybrání dva výherci minulých her. Katniss se tak vrací do arény.

První díl Hunger Games měl potenciál. K tomu, aby ho plně využil, mu však chyběl jak lepší scénář, tak větší prokreslení postav i samotného světa. Jakoby to na režijní sesli střídající Francis Lawrence sám vycítil a pro dvojku si ukrojil ohromných 146 minut. Podobná délka se jeví vražedná, dvakrát tolik s vědomím, že je film vyklešťěná předloha. Většinou to v praxi znamená, že se tvůrci snaží do filmové adaptace narvat co nejvíce kultovních scén z knihy, aniž by nutně dávaly smysl. Není to případ Vražedné pomsty. Dějová linie je konzistentní, s minimem nepochopitelných odboček a odkazů. Pokud něco stále působí jako úlitba předloze, je to vztah Katniss s Galem. Postava boyfrienda z kraje se jeví nadbytečná i nezajímavá, leč do budoucna bude zřejmě významná.

Naštěstí se Gale na plátně ohřeje možná pět minut. Klíčová je Katniss a její tým, potažmo několik nových protihráčů, jimž snímek věnuje větší dávku pozornosti. Obsazení je mimořádně dobré, díky čemuž i chatrně načrtnuté postavy s minimem prostoru dokáží diváky bez problémů oslovit (namátkou nový vůdce hry v podání Phillipa Seymoura Hoffmana nebo sadistický mírotvorce Patricka St. Esprita, který zřejmě sloužil někde s Langovým zeleným mozkem z Avatara). 

Skutečnými hrdiny druhých her jsou každopádně Jennifer Lawrence, jež konečně působí jako vůdce a ne pouhá oběť a především režisér Lawrence (shoda příjemní čistě náhodná), který po peckách Já,legenda a Constantine potvrzuje jedinečný cit pro pečlivě vystavěnou scénu a vypiplaný vizuál. Vedle zmíněných filmů působí Hunger Games sice trochu nezajímavě, ale ono se vylidněnému New Yorku a nahláškované komiksové postavě těžko konkuruje. Hunger Games pod Lawrenceovým vedením každopádně působí 2x tolik epičtěji, než jednička a v kombinaci se správnou hudbou (i James Newton Howard si od minule polepšil) dokáží některé obrazy navodit až mrazení v zádech.

Vražedná pomsta není typický blockbuster, ale to ostatně platilo i pro jedničku. Podobně jako v případě Enderovy hry jde o ušlechtilý pokus přinést do kin závažná téma prostřednictvím mladších vypravěčů. V případě Hunger Games je přidaná hodnota v podobě totalitního režimu, což je systém (na rozdíl od mimozemské invaze) světu dobře známý a (bohužel) nadčasový. Jednička problém naťukla. Druhý díl už ukazuje zrůdnost systému v celé jeho zvrácené kráse a to natolik intenzivním způsobem, až je lehké zápalu podlehnout a chtít také bojovat za správnou věc.

A to nejlepší nakonec - film má dvě a půl hodiny a přesto nenudí. Po jeho finální scéně jsem chtěl vědět a vidět víc. Takže resumé: Vražedná pomsta je ve všech směrech vyzrálejší variací na svého předchůdce. Pokud se v nastoleném tempu pojede dál, s chutí se na ostatní díly vydám do kina.

Hodnocení: 80%