Není to tak dávno, co si Sigourney Weaver
připomněla akční žánr filmem Bez dechu (2011), který díky nedotaženosti scénáře
nefungoval ani coby tupý výplach. Kdo by tehdy řekl, že se po pouhém půl roce bude
situace opakovat. A aby ta bolest byla tentokrát ještě o něco větší, přidá se i veterán
Bruce Willis.
Před pár lety zaujal režisér Mabrouk El Mechri dramatem
JCVD (2008), v němž se povedlo takřka nemožné: vznikl kvalitní film
s Jean-Claude Van Dammem, v němž slavná roznožka působila pouze jako
úmyslně popřené klišé a kde se tvůrcům povedlo umně skloubit fikci se
skutečností. Bylo jasné, že Hollywood nenechá Mechriho dlouho bez povšimnutí. Nyní konečně přichází
jeho první veliká šance. A je pěkně spálená.
Ale hezky popořadě. Základ S ledovým klidem je
sympaticky oldschoolový. Hlavní hrdina Will (Henry Cavill) se vydává do slunného Španělska,
aby si užil čas se svou rodinou na luxusní jachtě. Vztah s otcem Martinem
(Bruce Willis) není z nejlepších, což je dáno Willovou přílišnou fixací
na práci (=nedokáže prakticky ani pět minut existovat bez mobilního telefonu). Hádka na sebe
nedá dlouho čekat. Jejím výsledkem je mobil putující ke dnu. Will si proto dá
věci do nepromokavého sáčku a vyrazí na pevninu, aby si zavolal. Když se vrátí
na loď, zjistí, že mu někdo unesl rodinu. A to není to jediné překvapení, které
ho v následujících hodinách čeká.
Není to žádná osvěta, ale dá se s ní pracovat. „Něco jako 96 hodin“ se navíc poměrně rychle
přetaví v hitchcockovsky laděný úprk, kdy vše stojí proti hlavnímu hrdinovi
a on je nucen k rychlé adaptaci, pokud chce přežít a současně
splnit svůj úkol. Potud dobře. Chvályhodná snaha o vystřižení thrilleru
v klasickém slova smyslu se bohužel bortí pod volbou titulního hráče i užívání
prostředí.
Budoucí Superman Henry Cavill na pozici
tahouna při vší úctě nemá, což bylo částečně patrné již z Války
bohů (2011). Teprve až v kontrastu s tradičně přesným Willisem (a vlastně i
se Sigurney Weaver v roli ambiciózně chladného zabijáka) je však vidět,
nakolik nezajímavý Cavill je. Nehraje špatně, nechybí mu fyzička, ale postrádá
ono klíčové kouzlo, díky němuž se kdysi Willis úspěšně prostřílel skrz Nakatomi
Plaza. Kdyby akční legenda jistila mladíčkovi záda, mohl být výsledek
výživnější. Tvůrci bohužel nabízenou možnost nevyužili a Willis je pouhá tvář na plakátě.
Jistý díl na výsledném polotovaru má nepochybně i nepříliš vysoký rozpočet. Jak jinak si vysvětlit to,
že je exotická lokace vesměs zaměnitelná
s kterýmkoli jiným Evropským městem, product placement je na Hollywood
nezvykle do očí bijících (Audi si zapamatuje každý) a opravdové hvězdy mají ve filmu minimální
prostor (snad aby jim tvůrci nemuseli platit za extra nahrané kilometry).
Mechri nabízí solidní vizuál, na druhou stranu se nevyvaruje školáckých vypravěčských
chyb (postavy s oblibou reagují na situace, které nemohli vědět). A
když vás nepodrží hlavní hvězda ani scénář, který si ve své naivitě dokonce
dovolí použít varianci na slavnou scénu „já jsem tvůj otec“ (tohle už dobrých 20 let vyvolává jen úsměv), nemáte prostě s čím pracovat. Jediná Weaver
z toho nakonec vychází se ctí, neboť pro ni tvůrci vyšetřili aspoň nějaký nadhled. Zvláště ve chvíli, kdy je podle ní hrdina pouhý amatér. Smutná pravda. Supermane, bojíme se o tebe.
Hodnocení: 40%
Žádné komentáře:
Okomentovat