Díky tomu začíná série prakticky od nuly. Herní svět se díky technologickému pokroku posouvá ještě o něco rychleji, než ten filmový a stačí dekáda k tomu, aby hráči zapomněli. Pravda, jsou tu nestárnoucí značky typu Fallout, Diablo, či zminěné GTA, ale i tam se pod nánosem internetových hříček a mobilních her vytrácí lesk a mladší generace hry znají akorát podle názvu.
Z toho důvodu je třeba oprašovat. Twisted Metal naposledy vyrazil na „velké konzole“ v roce 2008 předělávkou titulu z PSP (nesl podtitul Head-On: Extra Twisted Edition). Přestože šlo o solidně hodnocený titul, díky rostoucí mánii okolo Playstation 3 se mu nedostalo patřičné pozornosti. Bez přehánění lze proto říci, že naposledy opravdu slyšeli hráči o téhle sérii před deseti lety.
S vývojem nejnovějšího dílu si studio dalo záležet a dlouho před vydáním masírovalo veřejnost nabušenými klipy, ve kterých se to šílenou akcí jen hemžilo. Výsledek zběsilým slibům odpovídá, což bohužel nutně neznamená dokonalou zábavu. Přesto hra určitě stojí za vyzkoušení.
Zkraje je dobré projít si tutoriál. Každý zkušenější pařan má tendenci tuhle kolonku zpravidla ignorovat, protože „hra vás stejně všechno naučí“. U Twisted Metal to ovšem neplatí. Hra má poměrně krkolomně řešené ovládání, které mi svým mechanických stylem připomnělo první dny v autoškole: nulové potěšení z jízdy, neboť si pořád musím opakovat, co která páčka dělá. Zapomeňte proto na okamžitou zábavu. První na řadě bude cvičení. Což dokáže lehce odradit.
Když se prokoušete přes všechny varianty zabíjení a útočení (přičemž lze dokonce s autem skákat), může se jít konečně na věc. Máte na výběr ze dvou variant. Buď se odvážně vrhnete do online multiplayeru, nebo zvolíte méně zábavný, ale v jistém smyslu profesionálnější single.
V čem je háček? Multiplayer hrají lidé. Lidé, jako vy a já. Lidé, kteří z 90% rezignují na složité prokousávání se vychytávkami a hrající podle jednoduchého mustru „střílím a ono to nějak dopadne“. Neplatí to samozřejmě pokaždé, ale nejednou se mi stalo, že hráči ignorovali možnosti hry a udělali z ní jednoduchou vybíjenou. Na jedné straně jde těžko tohle vyčítat tvůrcům, lze ale jejich směrem ukázat s dodatkem, že být ovládání přístupnější, hráči by možnosti více využívali.
A teď se dostaneme k pověstnému ale. Ona se ta trpělivost vyplatí! Jakmile se dokážete vším prokousat a stane se z vás zabijácky expert, začne vás hra opravdu bavit. Budete drti soupeře na 100+1 způsob a začnete pořádně využívat obsáhlé arény (vyžadují bohužel stejný trénink).
Single není samozřejmě herně tak rozmanitý, protože se oponenti drží jistých naskriptovaných pravidel. Na druhou stranu proti vám vytasí všechno. A filmové předěly jsou vyloženě famózní, přičemž největší pozornost na sebe klasicky strhává zabijácký klaun Sweet Tooth, jehož facelift je dost možná nejroztomilejší designérskou herní zvrhlostí posledních dvaceti let.
Takže brát, či nebrat? Na první políbení tahle hra opravdu není. Pokud jste hráč zvyklý na rychlou adaptaci, hrozí vašemu ovladači smrt. Když mu ale dáte čas, odmění se vám královsky. Nikdy ne na víc, než hodinku (hra má podobnou výdrž zábavnosti, jakou měly kdysi automaty na bazénech), ale zato se vší parádou. Prostě ideální hra pro chvilkové vypnutí. Jen ten základ něco zabere.
Hodnocení: 70%
Žádné komentáře:
Okomentovat