Recenze: 96 hodin: Odplata

Brian Mills je zpátky. Minule mu unesli milovanou dceru, tentokrát je na řadě celá rodina. Pokračování akčního hitu 96 hodin přichází do kin a bohužel, jak už to tak často bývá, nedosahuje kvalit svého předchůdce.

Tenhle sequel jsme si přáli všichni. Akční vybíjená 96 hodin (2008) byla natolik příjemné překvapení, že se snímek ihned po svém uvedení vyhoupl mezi nejoblíbenější žánrovky poslední dekády. Povedlo se to díky třem faktorům: Režisér Pierre Morel ze sebe dostal to nejlepší, scénář byl příjemně jednoduchou a přitom funkční adrenalinovkou, v níž nezbyl prostor pro hluchá místa a Liam Neeson se projevil nečekaně dobrou volbou na roli málomluvné zabijácké mašiny, která s nikým nevyjednává. Vzácný příklad toho, kdy si vše sedne, jak má, což je v posledních letech v produkční tvorbě neúnavného Luca Bessona málo viděná konstelace.

Ohlášená dvojka se rychle zařadila mezi nejočekávanější projekty letošního roku a to i přesto, že Besson na režii povolal svého chráněnce Oliviera Megatona, jemuž od třetího Kurýra nemohou přijít milovníci akce na jméno. Doufali jsme v to nejlepší. A doufali jsme marně. Ale hezky popořadě.

Druhý díl přivádí Briana do Istanbulu. Po splnění poslední zakázky na scénu nastupující minule unesená dcera Kim (Maggie Grace) a exmanželka Lenore (Famke Janssen). Netrvá dlouho a dovolenková idylka v exotické zemi vezme za své. Otec Marka z Tropojy (tedy toho, kdo v prvním díle inscenoval únosy dívek) přichází na scénu s partou hrdlořezů, aby pomstil smrt svého syna. Brian i jeho rodina se stávají štvanou zvěří a dalších napjatých 96 hodin může odstartovat (i když tentokrát vlastně o rovinu čtyř dnů nejde, čímž se distributorovi vymstil český název prvního dílu).

Je bez debat, že první díl nebyl žádné scenáristické veledílo. Vzal jednoduchou myšlenku a rozpracoval ji demoliční logikou, v níž Brian postupně procházel jednotlivé lokace, koho potkal, toho vyřídil a tak se jelo až do finále. Tvůrci nicméně postupovali celkem šetrně, vyvarovali se zbytečných logických lapsů a sympaticky (ač snímek vznikl ve francouzské produkci) vykreslili Francii jako místo plné hrdlořezů a pasáků, čímž zápletce dodali nečekaně svěží a naléhavou atmosféru.

Dvojka má mantinely podobné, ale působí „z prstu vycucaným“ dojmem. Syndrom Smrtonosné pasti 2 „jak se něco takového může stát jednomu člověku 2x?“ vadí ze všeho nejméně. Hůře je na tom samotný postup, z něhož rychle získáte pocit, že v případě jedničky tvůrci vystříleli ty nejlepší nápady a tentokrát jen vaří z vody. Pokud bylo odkrývání stop v prvním filmu v rámci jisté tolerance uvěřitelné, dvojka využívá až příliš okatých oslích můstků, často se dostavuje otázka „jak vlastně k téhle stopě Brian došel?“ (i když někdo zkušenější by mi třeba "kružnicový systém"vysvětlil) a párkrát, což je možná to nejhorší, dělá scénář ze svého hrdiny nedůsledného lajdáka. Ale budiž…

… hrajme na to, že podobný typ filmu nepotřebuje vybroušený scénář. Jak už jsem zmínil, ona i jednička není žádný klenot. Kde ale druhý díl citelně naráží, to je režie. Megaton si může gratulovat, neboť je 96 hodin další série po Kurýrovi, kterou svým vedením odsuzuje ke konci. Akční přestřelky a kontaktní souboje (tedy alfa a omega minulého filmu) vykazují typické nemoci svého tvůrce: jsou extrémně rychlé a špatně nastříhané, díky čemuž veškeré efektní lámání kostí postrádá smysl, neboť zkrátka není možnost si akci opravdu vychutnat. Brian je pořád bad-ass killer, ale je těžké to ve dvojce pořádně docenit. Nikde nemá šanci vyniknout (vyjma suše ceděných hlášek).

Když máte pokračování akčního hitu, v němž nejlépe fungují rodinné scény, víte, že je něco špatně. 96 hodin: Odplata šlape tehy, kdy je Brian starostlivý taťka a nemá radost z toho, že mu jeho dcera lže/randí s klukem, kterého nezná atd.. Milovníci Briana jako postavy proto nebudou mít z filmu úplně špatný pocit, neboť je to stále on (a když už nic, dopřáli mu tvůrci alespoň stylové finále).

Bohužel, i s oběma přijmouřenýma očima a co největší snahou o "naladění se" je to pořád o dost méně, než kolik nabídla z režijního hlediska vybroušená jednička. Je to ohromná škoda, neboť v tomto případě skutečně stačilo, aby byl snímek svěřen někomu povolanějšímu a mohlo být vyhráno. Jenže Besson z nějakého důvodu stále prosazuje Megatona. Dobře mu tak. Jak skvěle si tuhle sérii před čtyřmi lety rozjel, tak jistě ji nyní odepisuje k zániku. Pro ty z nás, kteří jsme věřili v lepší výsledek, je to bolestné hlavně proto, že podobný polotovar si skvělá jednička nezasloužila.

Hodnocení: 50%