Recenze: Nespoutaný Django

Otroctví je špatné, áno? Dnes už to – minimálně v rozvojových zemích – chápeme. Byly ale doby, kdy se s „černými“ právy nakládalo podstatně volněji. A svou nejslavnější roli zde sehrály Spojené státy Americké.

Je to citlivé téma. Citlivé pro filmaře, pro novináře, pro všechny. Téma rasismu je jedna věc. S tím se potýká celý svět a nejde jen o jednu barvu pleti. Ale segregace a otroctví, to je něco, na co jsou v Americe extrémně hákliví. Jde o podobný „nesmazatelný“ přešlap, jakým byla třeba akce ve Vietnamu. Jsou zkrátka historické momenty, na které nikdo nechce vzpomínat. Takže je logické, že se na látku vrhl Quentin Tarantino, aby ji se svou typickou křiklavostí a hravostí připomněl publiku.

Hlavním hrdinou je černý otrok Django (Jamie Foxx), jehož si vyhlídne charismatický lovec lidí Dr. Schultz (Christoph Waltz) ke spolupráci. Django je totiž jediný, kdo může identifikovat nové „zákazníky“ Dr. Schultze. Během nezvykle rovnocenné spolupráce lovec lidí/otrok si Schultz Djanga oblíbí a přijme ho za svého plnohodnotného kolegu. Společně se pak vydají na plantáž Calvina Candieho (Leonardo DiCaprio), aby osvobodili Djangovu ženu Broomhildu (Kerry Washington) z jeho záporáckých spárů.

Nespoutaného Djanga, jak už je u Tarantina zvykem, nelze vnímat v rámci jednoho žánru. Vyjma termínu „tarantinovka“, samozřejmě. Není to typický western, protože se příliš vyžívá v jižanské atmosféře a chladnějších tónech. Není to klasická road-movie, neboť samotná cesta je spíše vedlejším efekt a nezabírá dostatek prostoru. Poslední třetina přeřadí na plnohodnotný blaxploitation (žánr černošského akčního filmu, s nímž si Tarantino pohrával již v Jackie Brownové) a do toho nechybí ryze komediální (téměř parodické) scénky, v nichž třeba členové Ku-klux-klanu zjišťují, že přes masky nic nevidí.

Tarantino si zkrátka rád hraje. Střídá polohy i nálady, chvíli nás ukolébává téměř „spielbergovskou“ historkou o německé princezně, jíž nenápadně příběh rámuje, aby záhy ironickým dialogem při odstřelování jedné z kořistí připomněl, že základem všehomíry je černý humor.  Řada jiných bych si na podobném míchání vylámala zuby, Tarantino je ale v prvé řady excelentní filmař. Jeho film jde logicky od jedné scény ke druhé a i když sem tam něco přebývá, lze chápat, proč Tarantino neměl to srdce danou chvíli vystřihnout. Čas od času se zkrátka i v nepodstatném okamžiku vydaří geniální moment.

Pokud mám v rámci Djanga s něčím problém, jsou to dvě věci. V prvé řadě bych tentokrát mnohem více ocenil klasičtější instrumentální hudbu, než využívání popkulturních (případně zapomenutých) písničkových trendů. Nic proti černošskému popu, ale především finální přestřela si zasloužila něco lepšího a epičtějšího.

Sekundárním problémem je vyvážení sil. První třetina patří požitkářskému Waltzovi. Druhá je věnovaná dětinskému DiCapriovi a třetí odhodlanému Foxxovi. A paradoxně právě Foxx je ze zmíněného tria nejméně zajímavý, díky čemuž finále zdaleka tolik netáhne, jak by mohlo. Částečně i proto, že zde Tarantino podvolil tlaku studia a přidal velkolepou a patřičně krvavou přestřelku, nepochybně brilantně natočenou, ale možná až zbytečně okázalou oproti předchozímu dění. Je to tečka úderná a divácky atraktivní? Bezpochyby ano. Byla pro příběh otroka Djanga nutná? To si nemyslím.

I přes tyto výtky bych své svědomí odkázal do filmového pekla, kdybych Nespoutanému Djangovi neudělil 90%. Bavil jsem se u něj, jak u žádného jiného filmu dlouho ne. Mistrovští Gauneři (1992), neprávem živořící ve stínu nepochybně vynikajícího Pulp Fiction (1994), nicméně zůstávají nepřekonáni.

Hodnocení: 90%