neděle 20. ledna 2013

Recenze: Vražedná hra

Některé filmy nezačnou nejlépe, ale postupem času se vytasí s pár trumfy a předvedou dobré finále, čímž úspěšně vyváží rozpačitý start. A pak je tu druhá varianta, kde to jde přesně obráceně. A to je to nejhorší.

Dlouho jsem neviděl film, který by tak dokonale zabil sám sebe. K menší ostražitosti nabádá již úvodní scéna, v níž vidíme detektiva Alexe Crosse (Tyler Perry) a jeho tým (Edward Burns a Rachel Nichols), jak pronásledují zločince. Za normálních okolností, pokud se budeme držet zaběhnutých filmových postupů, má podobná expozice několik infarktových minut, aby byl divák co nejvíce nalákán a současně mu tvůrci ukázali hrdinu v tom nejlepším možném světle. Ve Vražedné hře (2012) se však ani nestihnete rozkoukat a je po všem. Místo tažného momentu, který by nás sblížil s postavou, máme hektický začátek bez jediného silného momentu.

Tím je započata šňůra krkolomných dějových kliček, které by si žádný příčetný scenárista neměl dovolit. Tím nechci říct, že by výsledný průšvih (proč to protahovat, hloupější detektivku jsme v kinech už dlouho neviděli) ležel na bedrech pouhého scénáře. Těch omylů je tolik, že by bylo jednodušší chválit, protože tím bychom se omezili pouze na hudbu Johna Debneyho a vysportovaného Matthew Foxe, jenž si svého maniaka s uměleckou přezdívkou Picasso patřičně užívá (i on je nicméně nakonec sražen na kolena hrozným vývojem, který z něj udělá víceméně pitomce).

První polovina nicméně tak špatný dojem neudělá. V prvé řadě proto, že Tyler Perry, jakkoli postrádající charisma předchozí Crossovy tváře Morgana Freemana, není zdaleka tak strašný, jak by člověk od režiséra černošských komedií čekal. Za druhé má Picasso ze začátku slušné nápady, jak likvidovat své cíle a vůbec je profilován jako zajímavý mainak, díky čemuž s přehledem zastíní všechny necharismatické hrdiny (na druhou stranu i zde figuruje obří ALE, neboť je dost zmatená motivace k tomu, proč se vůbec na Crosse zaměří). Efekt zábavnějšího záporáka, který si ukradne film pro sebe, není nic nového a kdyby to tak ve filmu fungovalo až do konce, bylo by vše vlastně v pořádku. Ano, snímek by selhal coby vzkříšení detektiva Crosse, ale nenudil by.


Bohužel, nic dobrého ve Vražedné hře netrvá věčně. V druhé polovině tvůrci přeřadí stupeň, aby mohl Cross vyjít ze souboje jako vítěz. Díky tomu Picasso doslova zpitomí, začne dělat neskutečně tupé kroky a aby toho nebylo málo, dokonce přestane mít nad Crossem fyzickou převahu (přestože je Fox jeden pochodující sval, kdežto Perry vypadá tak trochu jako puding).

Scenáristické selhání ve velkém přiživuje režisér Rob Cohen, který se kdysi profiloval jako nadějný žánrový autor hity Rychle a zběsile (2001) a xXx (2002). Později bohužel přišel úpadek, který před lety dokonce zabil sérii o Mumii. A Vražedná hra v trendu propadajícího se autora pokračuje. Scénám naprosto chybí rytmus či nějaký nápad, většina vypadá tak, jak jsme zvyklí z laciných televizních detektivek (ano, i těch českých), o nevzrušivých akčních scénách nemluvě (finální pěstí souboj Crosse a Picassa dokonce působí jako úmyslná parodie na žánr).

Vražedná hra je typický příklad filmu, který je minutu od minuty hloupější. Na konci už to skoro připomíná lobotomii. Pokud jste fanoušky knižní předlohy nebo "crossovek" Sběratel polibků (1997) a Jako pavouk (2001), vyhněte se snímku ohromným obloukem. Hrozí akutní znechucení. Pokud ovšem patříte mezi nenáročné diváky, kteří si s chutí dopřávají v televizi po večerech německé kriminálky a nevadí vám "za něco takového" zaplatit v kině poctivě vydřených 150 korun, pak vám Vražednou hru můžu jen doporučit.

Hodnocení: 35%

P.S. Další potvrzení toho, že film s Edwardem Burnsem nemůže být dobrý.

Žádné komentáře:

Okomentovat